SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 20. : Finále!

„Určitě nechcete ještě pár dní zůstat?“
„Musíme domů, mami. A nejdřív vlastně ještě k Shiroganeho rodičům.“
„Nějak jsi zbledl, Seiji.“
„Vážně? Netuším, čím by to mohlo být.“

„Neboj se, my jsme to vzali dobře, oni to vezmou dobře taky.“
„Slibuješ?“


„Vážně už musíte?“ Kyouko si založila ruce na hrudi a trucovitě pohodila hlavou.
„No tak, Kyou, brzo se zas přijedeme podívat,“ sliboval Homura a poplácal mladší sestru po vlasech, jako kdyby byla štěně. Kyouko se zamračila ještě víc.
„Naposledy jste to říkali taky a jak dlouho jste sem ani nepáchli,“ odfrkla si uraženě. „Shirogane, slib mi, že mého pitomého bratra přitáhneš zpátky do Tamayori i kdyby se vzpíral sebevíc.“
Nanami se nervózně zasmál. Nebyl si jistý, jestli by byl schopen Homuru přesvědčit k čemukoliv, kdyby se hodně vzpíral. Jistě, věděl jak na něj, ale všechno mělo svoje meze.
„Jestli mě Nanamiho táta úkladně nezavraždí, přijedeme zase příští měsíc.“ Homura se jen při vzpomínce na Nanamiho otce zatvářil, jako kdyby mu někdo nutil smaženou kobylku. Začínal být vážně nervózní. Kdyby si nebyl vzal Soru, která se do Homury zamilovala při prvním setkání, asi by moc šancí neměl.
„Shuichi to nějak přes srdce přenese,“ mávl nad tím rukou Kouji, který si všiml, jak je jeho syn nervózní.
„Doufám,“ přikývl Homura chabě. Nanami ho poplácal po lokti a usmál se.
„Nejdřív jedeme za mámou, tak bude mít ještě pár dní se na to připravit.“
„Kdo? Já a nebo on? Raději bych to měl už za sebou,“ polkl nasucho Homura a prohrábl si vlasy. Nanami se podíval na hodinky a zamračil se. Měli by vyrazit, aby stihli vlak.
„Seiji,“ začal a poklepal na ciferník. Homura přikývl a sehnul se pro tašku. Stáli přede dveřmi už dobrých deset minut a pořád se neměli k tomu, aby se konečně rozloučili. Sylvester a Hammy poletovali po zahradě jako komety a snažili se tak páníčkům ukázat, jak jsou skvělí a že není důvod, aby odjížděli.
„No, tak my teda půjdem,“ řekl Homura a v hlase mu zaznívalo konečné rozhodnutí.
„Ty,“ zamířil prstem na Hibikiho, který stál vedle Ritsuky a tvářil se nenápadně, „se budeš chovat slušně a věř mi, já se dozvím všechno, i když budu v Osace.“
Hibiki se ušklíbl. „Vsadíme se?“
Ritsuka protočila oči a strčila do něj ramenem, jako kdyby mu chtěla říct: Chovej se slušně.
„Mějte se,“ zamával na něj ještě Nanami a podržel Homurovi branku. To bylo to nejmenší, protože Seiji nesl jak svojí, tak jeho tašku.
„A zavolejte až dorazíte!“ houkla za nimi ještě Mio.
„Nezdá se ti, že vyrostl nějak rychle?“ zeptal se Kouji trochu huhňavým hlasem, na což Mio reagovala protočením očí.
„No tak, Kouji, já jsem tady matka, já bych měla brečet.“
Kyouko, Ritsuka a Hibiki si vyměnili pobavený pohled, protože… co jiného měli udělat.
„Takže brácha už je pryč?“ zeptal se Roger a přechytil dřevotřískovou desku do nových kulis, kterou se Shimejim právě stavěli na místo.

„Jo.“
„Odjeli s Nanamim na jednorožci do západu slunce?“ zakřenil se Remyuu, který neužitečně seděl na stoličce u klavíru a velice okatě pokukoval po svém příteli. Ten se po té jeho poznámce zastavil a kývl na Uedu, který stál hned u Remyua.
„Dej mu jednu výchovnou, buď tak hodný.“
„S radostí,“ usmál se Ueda, načež dal Remyuovi pohlavek svazkem papírů.
„AÚ!“ ohradil se Remyuu a chytil se za zátylek.
„To aby ses choval slušně,“ upozornil ho Shimeji a poodstoupil od desky, aby zjistil, jestli bude držet rovnováhu, nebo se znovu překotí.
„Myslím, že Myuurin brzo začne ty jednorožce Nanamimu závidět,“ zaculila se Meg, která seděla mezi Kyouko a Kiyoterem v první řadě sedadel.
Remyuu, na tváři pořád ten ublížený pohled, kterým už dlouho nikoho neoblafl, se k nim uraženě otočil zády. „Co já tady vlastně dělám? Nikdo si mě tu neváží a jen si tu ze mě utahujete!“
„No tak, Myuurine, dokud jsi tu nebyl, utahovali jsme si z Kiyotera. Vždycky tu je někdo z koho si musíme utahovat.“ Kiyoteru se na Meg zamračil, ale nakonec poraženě přikývl, protože to nakonec byla pravda. „Až přijde někdo nový, přejde štafeta zase na něj.“
„Ze mě jste si legraci nedělali,“ podotkla Kyouko.
„Protože tebe máme rádi,“ usmál se Roger.
V příští chvíli už se musel vyhnout prázdné plechovce, kterou po něm hodil Kiyoteru s výkřikem: A mě jste rádi neměli, nebo co? O okamžik později se k němu přidal i Remyuu se stejným argumentem.
Kyouko se jen usmála a podepřela si bradu dlaní.
„Když už jsme ale u duhy a jednorožců,“ ozvala se zničehonic Meg a poplácala Kyouko po rameni. „Je nejvyšší čas, abychom někoho našli i tobě, Kyo!“
Kyouko sebou překvapeně trhla. „Cože?“
„No, jsi na řadě, ne? Seiji má kluka, Ritsuka má kluka, takže logicky… kdo by si ho měl najít teď? Pokud ovšem nechceš holku. To je jen na tobě. Já nikoho nesoudím!“ dodala Meg diplomaticky.
Kyouko se nejistě zasmála. „Jak jsi došla k závěru, že byste mi ho měli hledat vy?“ zeptala se nejistě a nebyla si úplně jistá, že se jí líbí ta pozornost, které se jí najednou dostává od zbytku souboru.
„Protože nemáš nikoho, kdo tě už delší dobu nahání,“ pokrčil rameny Kiyoteru. „A vzhledem k tomu, že u vás v rodině bývá zvykem, že někoho takového máte, měli bychom se toho chopit my!“
Roger skepticky povytáhl obočí. „Zrovna vy dva? Jeden, který se nikdy nedotkl nikoho, kromě vlastních rodičů a druhý, u nějž si dodnes nejsme úplně jistý, jestli je holka nebo kluk? Jo, Kyouko, to jsou dohazovači k pohledání.“
„Hej!“
Kyouko poraženě zvedla ruce. „Nikoho mi nehledejte, prosím. Prosím! Já jsem spokojená tak, jak jsem.“
„Takže Ritsuce ani trochu nezávidíš?“ zajímal se Shimeji a narovnal se od kulisy, kterou právě připevnil na místo.
Kyouko se na sedadle zaklonila a špičkami tenisek se opřela o okraj pódia. „Co myslíš? Hibikiho, nebo vztah jako takový?“
„Být tebou, závidím jí oboje,“ řekl Remyuu šalamounsky.
„Takže ty Ritsuce závidíš Hibikiho?“ povytáhl Shimeji obočí.
Remyuu se nervózně zasmál. „Tak jsem to přece…“
„Dobře, vezmu to na vědomí.“ Shimeji se otočil na podpatku a zamířil zpátky do zákulisí. Remyuu otevřel pusu, aby zaprotestoval, nakonec se ale rozhodl, že si svého přítele pokusí usmířit jinak a s fňukavým Shimejíííí, vyběhl za ním.
Kyouko ukázala za ním. „Taky bych mohla skončit ve vztahu jako mají ti dva.“
„Ti dva?“ Roger se nejistě ohlédl směrem, kudy Remyuu odešel. „Nikdo nemá takový vztah jako ti dva, věř mi.“
Kyouko se zamyšleně zadívala na svoje tkaničky a pokrčila rameny. „Já jsem každopádně spokojená takhle. Těch vztahových zvratů jsme doma měli poslední dobou dost.“

„Shiro-nii!“
Nanami byl na útok připraven a tak ani na chvíli nezaváhal, popadl děvčátko do náruče a zvedl je do vzduchu.
„Masami, ahóój!“
V příštím okamžiku holčičku obrátil vzhůru nohama. „Byla jsi hodná na maminku a tatínka, když jsem tady nebyl?“
Masami se zajíkala smíchy, jak jí culíky visely podél tváře opačným směrem a pokoušela se Nanamimu vykroutit.
„Tak co, byla?“ zeptal se Nanami znovu a opět s děvčátkem zatřásl.
„Byla! Byl jsme hodná!“ zakvičela Masami. Nanami uznale pokýval hlavou, obrátil svou mladší sestru správnou stranou nahoru a postavil ji na podlahu.
„A víš to jistě?“ zeptal se a sedl si k ní na bobek, aby měli oči na stejné úrovni.
Masami se zachichotala a horlivě přikývla. Nanami se usmál a poplácal ji po hlavě. V ten okamžik její zájem o staršího bratra končil, protože si všimla, že nepřišel sám.
„Seijíííí!“ vypískla nadšeně, vrhla se k Homurovi a objala ho kolem pasu, protože výš nedosáhla.
„Ahoj,“ pozdravil ji Homura a stěží přemáhal úsměv, protože Masami mu hrozně připomínala malou Kyouko. „Ty jsi zase vyrostla, viď?“
Masami se na něj zazubila úsměvem, ve kterém chyběl jeden mléčný přední zub a chytila ho za ruku. „Vyrostla o jsem další dvě čárky, pojď se podívat!“ navrhla nadšeně a táhla Homuru ke dveřím svého pokoje, na jehož futru dělala Haruna čárky podle toho, jak Masami rostla.
Nanami je nechal, ať se baví a zamířil chodbou do obýváku. Když byl asi v půli cesty, ozval se zuřivý štěkot a z místnosti po jeho levé ruce se vyřítila miniaturní kulička chlupů a s agresivitou hodnou lva se mu začala vrhat po kotnících.
Nanami protočil oči. Obyčejně psi miloval, ale jestli někdy nějaké zvíře bytostně nenáviděl, byla to tahle ukňafaná potvora. Vrhl na malého jorkšíra pohrdlivý pohled a zamračil se. Když si všiml růžového oblečku, do kterého byl pes oblečen, škodolibě si odfrkl.
„To ti patří, obludo.“
Vešel do obýváku a snažil se při tom ignorovat pokusy o roztržení kalhot, na něž se mu jorkšír v jednom kuse vrhal. V křesle seděl jeho nevlastní otec, začtený do novin a ani nevzhlédl. Pořád ještě trucoval, to bylo Nanamimu jasné. Haruna se ale okamžitě zvedla, aby svého syna objala.
„Shirogane, už jsme mysleli, že nedorazíte!“
„Ujel nám bus,“ přiznal se Nanami, zatím co si ho jeho matka od sebe odtáhla a kriticky si ho přeměřila pohledem.
„Proč mám pocit, že jsi pokaždé když tě vidím hubenější?“ zavrtěla hlavou. „Copak tě Seiji nekrmí?“
„To se ti jen zdá, mami,“ mávl nad tím rukou Nanami.
„Víš to jistě? Za chvíli ani nebudeš vrhat stín!“
„Já mu to říkám pořád, ale copak poslouchá?“ ozvalo se ode dveří. Nanami si odfrkl a založil si ruce na hrudi, jak do místnosti vešel Seiji s Masami pověšenou na jedné ruce. Haruna si založila ruce v bok. Homura se nervózně zaculil.
„Zdravím.“
„Každý večer si říkám: Aspoň, že si Shirogane vybral takhle pěkného kluka,“ zavrtěla Haruna hlavou.
„Taky umím vařit,“ dodal Homura snaživě.
„Bylo mi jasné, že něco mezi vámi je už od začátku. Ale stejně jsem dva roky trpělivě čekala, až nám to řeknete sami.“
To se konečně ozval Shuichi, který do toho okamžiku nezúčastněně předstíral, že čte noviny. „To JÁ jsem o tom neměl ani tušení, protože se mi manželka o takových věcech nesvěřuje,“ řekl dotčeně, aniž by vzhlédl.
Homura se nervózně zasmál. Fajn, alespoň se ho jeho budoucí nevlastní tchán nesnaží zavraždit. To je dobré znamení.

Masami ležela v postýlce, deku s vzorem králíčků měla vytaženou až pod bradu a stále odmítala Nanamiho propustit ze služby Vrchního ukládače.
„No tak, už musíš jít spinkat, Masami,“ přesvědčoval jí. „Pohádku už jsem ti přečetl, všechny plyšáky máš u sebe, co ještě víc bys chtěla?“
„Já ještě nechci jít spinkat. Chci si ještě hrát,“ trvala si na svém.
„Budeš si hrát zase zítra, dobře?“ Nanami zvedl z jejího polštáře plyšového hrošíka a začal s ním tancovat po dece v místech, kde měla Masami kolena.
„Shiro-nii?“ zeptala se najednou.
„Hm?“ Nanami zamručel, protože se soustředil na rituální tanec hrošího válečníka, který se právě chystal zaútočit na nic netušící koalu.
„Vy se se Seijim milujete, že jo?“ zeptala se s dětskou nevinností a naprosto nevědomostí, co ta otázka vlastně znamená.
Nanami se zarazil a po chvíli mlčení se posadil na okraj její postele.
„Jak jsi na to přišla?“ zeptal se.
„Maminka mi to říkala, když jsi tu byl naposledy. Tatínkovi se to nelíbí.“
Nanami jí uhladil deku. „On se tak jenom tváří.“
„Takže je to pravda?“ zopakovala otázku Masami a upřela na Nanamiho obrovské, tmavě hnědé oči. Nanami jí chvíli pohled opětoval, přičemž přemýšlel, jak sotva pětiletému děvčátku vysvětlí princip vztahu, který je pro většinu společnosti tabu.
„Jo, je to pravda,“ přikývl nakonec.
„Tak to je dobře,“ usmála se Masami spokojeně. „Víš, já jsem to říkala Fumi ve školce a ona tvrdila, že se nemůžete milovat, protože jste oba dva kluci.“
Nanami se usmál, protože nechtěl Masami ukázat, jak moc ho to prohlášení zabolelo. K jeho překvapení ale Masami pokračovala. „Ale já jsem jí řekla, že tomu nerozumí. Že vy dva se milujete a je jedno, že jste oba dva kluci.“
„Vážně si to myslíš?“ zeptal se překvapeně Nanami a znovu odložil plyšáka na polštář.
Holčička horlivě přikývla. „Víš, Shiro-nii, já mám Seijiho ráda. Říká mi drobku a hraje si se mnou. Takže když ho miluješ a on miluje tebe, myslím, že je to v pořádku,“ řekla s vážným výrazem.
Nanami měl pocit, že se dojetím snad rozbrečí jako malý kluk. Kousl se do rtu a upřel oči na protější zeď přes kterou se klenula namalovaná duha.
„Víš, Masami, máš víc rozumu než většina dospělých.“
Masami zívla a usmála se. „Budete si se mnou zítra hrát?“
Nanami se natáhl po vypínači lampičky. „To víš, že jo,“ řekl, dal jí pusu na tvář a zhasl. „Dobrou.“
„Dobrou, Shiro-nii,“ ozvalo se ještě ze tmy.
Nanami potichu vyšel z pokoje, zavřel za sebou dveře a zamířil do svého pokoje, což byl spíš pokoj pro hosty, ale mluvil o něm jako o svém pokoji. Opatrně vešel dovnitř a zády se opřel o dveře. Homura seděl na posteli, která měla být Nanamiho, ale kterou využívali oba dva. Homura si vždycky rozkládal gauč, protože dokud nepřiznali, že jsou spolu, měli být technicky vzato jen kamarádi a ti obvykle nespí v jedné posteli. Četl si, ale když Nanami vešel dovnitř, knihu odložil a vstal.
„Co se děje, Shiro?“ zeptal se, protože si všiml Nanamiho výrazu.
Nanami si povzdechl, přešel přes místnost a překvapeného Homuru objal. Ten chvíli nechápal, co se děje, než si Nanamiho přitáhl blíž a políbil ho do vlasů.
„Copak?“
Nanami ale mlčel. Prostě tam jen stál a nechal Homuru, aby mu cuchal vlasy na zátylku. Opřel se mu čelem o rameno a věděl, že i když se s ním možná někdy bude nudit, nikdy by nenašel nikoho, s kým by mu to vadilo míň.

Ritsuka se zahleděla na hodiny, které visely na zdi naproti ní, načež znovu sklonila hlavu nad papíry, jež ležely na stole. Ještě měla asi deset minut a pořád nedokončila tu zprávu pro vedoucího kendó klubu.
Někdy nechápala, jak to její bratr všechno zvládal. Administrativu, kapitánství ve fotbalovém týmu a ještě navíc fungující vztah.
Odhrnula stůžek papírů stranou a nahlédla do seznamu, na němž se skvělo hnědé kolečko od hrnku. Ritsuka zasténala a přejela podél otisku prstem ve snaze ho setřít.
„Ritsu, jdeš s námi domů?“ ozvalo se najednou ode dveří.
Ritsuka vzhlédla. Mezi dveřmi stála Meg a za ní vykukoval Kiyoteru. Oba dva už byli připraveni k odchodu. Ritsuka se znovu zahleděla na hodiny a zavrtěla hlavou.
„Ještě tu mám nějakou práci,“ řekla a neurčitě rozpřáhla rukama nad stolem pokrytým papíry.
Meg a Kiyoteru se po sobě podívali, na tváři výraz, který napovídal, že jí nevěří ani slovo. „Jistě. Prááci,“ protáhla Meg pobaveně a založila si paže na prsou.
„Ale vážně!“ Ritsuka si vysadila brýle do vlasů a promnula si koutky očí. „Poslední dobou jsem na nic neměla čas, takže teď musím dohánět.“
Kiyoteru pokýval hlavou. „Jasně a s Hibikim to nemá nic společného.“
Ritsuka by byla zrudla až za ušima, ale Ritsuka nikdy nerudla, tak se namísto toho jen zamračila. Kiyoteru a Meg se po sobě znovu významně podívali.
„Hej, nechte si ten Jo, to určitě pohled pro sebe!“ okřikla je, Meg se však jen shovívavě usmála.
„Kdybys o tu informaci stála, dneska máme od čtyř do šesti zkoušku s Aloners, takže budeš mít volný dům…“ dodal Kiyoteru. O chvíli později okolo něj proletěla nepříliš dobře mířená papírová koule. Dopadla o několika metrů vedle a Kiyoteru věnoval Ritsuce skeptický pohled.
„Ven!“ Ritsuka prudce vstala a udeřila dlaněmi do stolu, což oba dva poplašilo, protože věděli, jak výbušnou povahu Ritsuka má, proto se rychle klidili ze dveří.
„Uvidíme se zítra, zlato!“ zavolala za ní ještě Meg, než se dali na ústup.
Ritsuka si povzdechla a znovu sklonila hlavu nad práci, které měla pořád víc, než kolik by se jí líbila. Odhrnula si pramen vlnitých vlasů z očí a přeškrtla řadu čísel, které nějaký idiot napsal na špatný řádek a napsala čísla jiná.
„Cos jim udělala, že odsud vystřelili jako rakety?“
Ritsuka se nenápadně usmála, ale vzdorovitě hlavu nezvedla. Hibiki se opřel o futra a naklonil hlavu na stranu, čekaje na její odpověď.
„Já? Já jsem jim nic neudělala,“ usmála se a odložila papír na hromádku Vyřízeno.
„Jistě, jistě. Ty nikdy nic.“ S povzdechem se odlepil ode dveří a přešel přes místnost. Cestou chytil za opěradlo jednu ze židlí a přetáhl si ji ke stolu vedle Ritsuky. „Vůbec neděsíš svoje kamarády ani nic podobného.“ Posadil se a loktem se opřel o desku stolu.
„Na jak dlouho to tady máš?“ zeptal se a kriticky se zadíval na hromady papírů, které před Ritsukou ležely.
„Když chytře vymyslím, na koho všechnu tu práci hodím, můžu jít klidně hned.“
„Nemáš náhodou pro takovéhle případy zástupce?“ nadhodil Hibiki a usmál se. Po dlouhém přemlouvání souhlasil, že Fujikiho nezabije ani nezmrzačí a Ritsuka velice pečlivě kontrolovala, jestli náhodou nekříží prsty. Poprvé to zkusil, ale napodruhé už mu to nevyšlo.
„Takže ty mi chceš naznačit, že bych to tu měla nechat ležet a shodit všechno na Fujikiho?“ zeptala se s předstíraným překvapením.
„Je to jen můj nápad,“ pokrčil rameny Hibiki. „Protože kdybys to udělala, ještě bychom stihli to promítání od půl třetí.“
„Víš, Hibiki, někdy máš vážně dobré nápady,“ potřásla nevěřícně hlavou a naklonila se k němu, aby ho políbila. Konečně si na to zvykla. Zprvu měla pocit, že umře pokaždé umře studem, ale ona to byla jen otázka času.
Hibiki se usmál a vyšel jí vstříc.
Jemu něco jako stud problémy nedělalo. Čekal dost dlouho na to, aby se styděl.
„Takže půjdeme?“ zeptal se, když se od sebe odtáhli, a natáhl ruku, aby jí odhrnul pramen hnědých vlasů z čela.
„Dej mi jenom chvíli, abych toho budižkničemu našla, ano?“ Ritsuka se zvedla, urovnala si sako školní uniformy a vyšla ke dveřím. Hibiki chtěl nabídnout, že půjde s ní nakonec si to ale rozmyslel, protože si nebyl jistý, jestli by se dokázal ovládat, když by Fujikiho potkal tváří v tvář.
Ritsuka došla ke dveřím, když se Hibiki ještě jednou ozval. „Uvědomuješ si, že tohle je rande, viď že ano?“
Ohlédla se a chvíli ho sledovala, jak sedí za jejím pracovním stolem, bradu podepřenou dlaní, a vrhá na ní ten svůj šíleně zamilovaný pohled.
„A co jiného by to bylo?“

Přesně v tu chvíli Ritsuku napadlo, že to rande bylo pokaždé.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tak a je to tady.
Už potřetí můžu psát poznámky ukončující jednu povídku. Tentokráte je to poslední kapitola Sparkieho: Double Bangu. Během psaní jsem spoustakrát uvažovala, jestli to nebyla chyba, pustit se do pokračování, nakonec jsem si ale řekla, že Ritsuka a Hibiki se prostě musí nějak dát dohromady a nějaký ten mráček na čistém nebi vztahu Shiroganeho a Seijiho by se taky mohl objevit. Takže Double Bang se konal a je hotov. Je oproti Sparkiemu a Marionette poloviční, ale trval hrozně dlouho... jasně, psala jsem mezitím i Marinku, ale stejně jsem ráda, že to můžu ukončit.
Chtěla bych tímto poděkovat všem, kteří to vydrželi i s druhou sérií a doufám, že jsem vás neodradila, protože vás postupně komentovalo čím dál tím míň... tak snad jen protože jste mi neměli co říct. Ale stejně vám všem děkuju.
Konec je přeslazený a fluffy a prostě dyamiritovský, tj. pokud budete slzet, leda tak nad tou sladkostí. Sparkless je hrozně optimistický... měla bych vám v nějaké povídce ukázat temnější stránku svého génia, mňahahá. No, ale uvidíme.
Během posledního roku se toho stalo nějak moc. Stala se ze mě slasherka, závislačka na BBC a tumblru (zrovna dneska mám výročí, je to rok, co jsem se začala dívat na Sherlocka a začala jsem s tumblrem), máme nového papeže, prezidenta a tak podobně.
No, ale nebudu to tady protahovat, znova děkuju, že jste Double Bang přetrpěli a doufám, že se mnou zůstanete i u dalších povídek. V nejbližší době by to mělo být pokračování Two Weeks, potom Echoes, následně ↑Upside Down↓ a Storyteller. Mezitím by se mohl objevit nějaký ten bonus a skoro 100% jednorázovka o Madaramem a Tetsuhirovi. Navíc jsem vymyslela naprosto dokonalý pár, který asi zůstane jen v mé hlavě, aby vážně nebylo teplé celé Tamayori, hehe.
Takže si pěkně užijte kapitolu, komentujte a pokud vás to zajímá, na blogu mám první část odpovědí na vaše otázky. ♥

4.97222
Průměr: 5 (36 hlasů)