Sparkless: Double Bang - B-day Bonus

Homura věděl, že v životě udělal spoustu dobrých rozhodnutí.
Když nechal Nanamiho, aby u nich bydlel.
Když se do něj zamiloval (to sice nebylo úplně jeho rozhodnutí, ale kdo by se s ním hádal).
Když ho nenechal odejít ze svého života.
Ale pokud by měl říct, jaké bylo jeho nejlepší rozhodnutí, neváhal by.
„Jestli teď řekneš, že tvoje nejlepší rozhodnutí bylo pořídit si manželskou postel, tak spíš příští dva týdny na gauči, Seiji.“


Nanami se probudil do slunečného rána. To, že je slunečné, mu napovídaly medově žluté pruhy, které se vodorovně táhly podél celé místnosti, jak světlo pronikalo pootevřenými žaluziemi. Zamžoural a koutkem oka se podíval na budík, který stál na nočním stolku.
Ukazoval půl deváté ráno.
Nanami chvíli uvažoval, jestli by měl vstát, pak ale došel k závěru, že vzhledem k tomu, že je sobota, zaslouží si trochu toho povalování.
Přetočil se na druhý bok a skončil tak tváří v tvář svému spolunocležníkovi.
Homura ležel na pravém boku, jednu paži založenou pod hlavou, druhou rukou svíral okraj deky a jak už si Nanami všiml tisíckrát předtím, na tváři měl pokojný výraz, díky němuž vypadal mladší než byl. Nanami si přitáhl deku k bradě a opatrně se přesunul blíž.
V tom bylo to kouzlo široké postele. Byli si blízko z volby a ne protože se báli, že jeden z nich spadne přes okraj na podlahu.
Po deseti minutách se probudil i Homura. S tichým zamručením zamžoural do ranního slunce a dlaní si odhrnul vlasy z čela.
„Ahoj,“ pozdravil ho Nanami s úsměvem, protože se nemohl nabažit, jak je Homura každé ráno těsně po probuzení zmatený jako štěně.
„Dobré ráno,“ zamumlal Homura a přejel si dlaní po tváři.
Nanami se zvedl na lokti a pobaveně pozoroval Homurův proces probouzení ze zimního spánku. Homura potřásl hlavou a když si všiml Nanamiho potutelného úsměvu, povytáhl obočí. „Copak?“
Nanami zavrtěl hlavou. „Nic. Jen… to nic.“
Homura mu konečně úsměv oplatil, natáhl ruku a uhladil Nanamiho ranní vrabčí hnízdo. Moc se mu to nedařilo a tak to po chvíli vzdal a vlasy mu zase rozcuchal.
„Co máš na dnešek v plánu?“ zeptal se, když mu roztaženými prsty pročesával jednotlivé prameny uhlově černé kštice.
Nanami pokrčil rameny a dál se nechal muchlat jako plyšové zvíře.
„Nic do školy nemám, k našim nemusím…“
„Tím naznačuješ, že tě mám na celý víkend jen pro sebe?“ podivil se Homura a přejel Nanamimu prsty k šíji, těsně pod linii vlasů.
„Říkám, že zatím nemám žádné plány,“ zašklebil se na něj Nanami a naklonil se dolů, aby mohl Homuru políbit. Ten to vzal jako příležitost, sevřel do dlaně zadní část Nanamiho límce a přitáhl si ho blíž.
„Chceš tím říct, že si nějaké hodláš udělat?“ zamumlal Homura, když od sebe Nanamiho na okamžik pustil, načež si ho zase stáhl k sobě.
„No, ještě to promyslím.“

Homura si pamatoval den, kdy postel vybírali. Ten týden došli k finálnímu rozhodnutí, že na spaní v oddělených postelích jsou spolu moc dlouho (nehledě na to, že obzvlášť jemu to často dělalo čáru přes rozpočet) a na spaní v jednolůžkové posteli… spolu byli taky moc dlouho, protože jakkoliv byl jejich vztah úžasný, prostor na spaní s láskou nemá co dělat a po téměř tříletém vztahu se shodli, že si to ani jeden nebudou brát osobně, hlavně když budou mít každý pro sebe víc než třicet centimetrů matrace.
Moc dlouho s koupí neváhali. Nanami prostě jednu listopadovou sobotu zavelel a Homura bez odmlouvání šel. Zamířili do nejbližší prodejny nábytku, kde nakonec našli oddělení, které hledali.
Ukázalo se, že sortiment dostupných postelí je skutečně široký. Homura na jednu stranu očekával, že vejdou do obchodu, kde bude jediná postel, na tu si ukážou a bude to. Jak se ale mýlil.
„Říkám ti, žádné vyřezávané pelesti. Nerad bych se uprostřed noci probudil a první co viděl byla rytina medvěda na sloupku postele. To bych taky nemusel přežít.“ Homura se kriticky díval na umělecky vyvedený rám postele, který zdobily výjevy z medvědí svačinky na tahu lososů. Nanamimu nezbývalo než souhlasit.
„A co takhle nebesa?“ navrhl laškovně a kývl k opodál stojící posteli, která budila dojem, že ji majitelé obchodu ukradli z nějaké pohádky.
„Vážně, Shiro, myslím, že o naší sexualitě vypovídá dost to, že si pořizujeme letiště. Nemusí ještě ke všemu křičet Spí ve mně gay pár až do předsíně,“ zavrtěl hlavou Homura a zkusmo odhrnul poloprůhledný závoj, který se z nebes spouštěl. Nanami se smíchy zlomil v pase a vysloužil si tak pohoršený pohled rodiny, která procházela obchodem opačným směrem.
Shodli se, že ani postel zavěšená ze stropu by nebyla úplně ideální. Ano, bylo to sice velice stylové, ale zároveň dost nepraktické.
Vodní postel Homura zamítl ještě dřív než k nějaké došli a to hned v okamžiku, kdy si všiml, jak se Nanami nadechuje při pohledu na cedulku Vodní postele.
Nanami z toho byl snad ještě zklamanější, než když mu zatrhl letiště ve stylu palandy, ke kterému vedl roztomilý žebřík, jehož každodenní zdolávání by Homuru se vši pravděpodobností stálo život.
Postel, kterou si nakonec vybrali, našel Homura naprostou shodou náhod. Jednoduše se na ní svalil, protože ho zmohla představa, že byly sotva v polovině postelového oddělení obchodu a zatím neviděli jedinou, která by se jim jen trochu zamlouvala. Shodli se, že malůvky zvířátek ze safari ani postel ve tvaru srdce by nebyla nic pro ně, stejně jako cosi, co vypadalo jako rám postele, kterému někdo uštípal nohy a prostě ho položil na podlahu.
Homura zoufale padl naznak na nejbližší postel a zakňoural, že to vzdává a že se vrátí pro tu postel s vyřezávanými medvědy.
Nanami se zasmál a padl na postel vedle něho. V dohledu byla jen dvojice puberťaček, které vypadaly, že nevěděly co s volným odpolednem a tak se rozhodly projít všechny obchody, na které natrefí.
Chvíli tam jen tak leželi a zírali do stropu.
„Nechceš si ještě rozmyslet tu s nebesy?“ zeptal se Nanami a jemně Homuru plácl po břiše. Ten se zašklebil a zavrtěl hlavou.
„Buď lososy nebo podlahu.“
Oba se rozesmáli, znavení svým úkolem, který podle všeho ještě neměl být u konce.
Zase několik minut leželi bez hnutí, než se Homura zkusmo poposunul blíž k Nanamimu. Ten se k němu otočil se zamyšleným pohledem na tváři. Homura povytáhl jedno obočí, načež se oba přetočili na břicho a zahleděli se k čelní pelesti.
„Žádní medvědi,“ řekl pomalu Homura.
„Ani safari zvířátka,“ dodal Nanami.
„Ani nebesa,“ dokončili unisono.
Vyštrachali se na nohy a trvalo jim zhruba pět minut než se shodli, že tohle je ona. Ta, kterou hledali. Měla klasický rám bez spodní pelesti, zatímco v čelní byl po každé straně zabudovaný malý noční stolek.
A tak společně našli svoji první společnou manželskou postel.

Nanami zalapal po dechu a v pevněji sevřel pěst, v niž drtil namuchlaný cíp prostěradla. S hlasitým stenem zvrátil hlavu dozadu, zpocené vlasy rozcuchané, jak si v nich ještě před několika okamžiky projížděl dlaní.
„S-seiji.“
Sám nevěděl, jestli to myslel jako prosbu, pohrůžku, nebo se tím jen chtěl připomenout, ale pravděpodobně trochu od každého. Už to nemohl vydržet a nezdálo se, že by to Homura chtěl nějak uspěchat. Bastard jeden.
S hlavou stále zvrácenou a očima pevně zavřenýma (protože věděl, že by ho pohled na cokoliv rozptyloval) zatápal volnou rukou, dokud pod prsty neucítil linii Homurovo ramen. Bez dlouhého přemýšlení po hmatu našel jeho zátylek a s naprostou bezcitností sevřel do dlaně Homurovo vlasy a dal mu tak najevo, že začíná ztrácet trpělivost. Uslyšel Homurovo bezdeché, pobavené hlesnutí.
„Co se děje, Shiro?“ Homurův hlas byl najednou jen několik centimetrů od jeho ucha a ten tichý, trochu udýchaný hlas ho přiváděl k šílenství.
Samozřejmě, že mu Nanami nemohl odpovědět. Mozek odmítal vyplodit souvislé slovo natož větu. Byl rád, že stíhal lapat po dechu a občas zakňourat Seijiho jméno. Tím jeho komunikační schopnosti končili.
Příliš mu nepomohlo, když ucítil na krku Homurovo rty.
S dalším příliš hlasitým zasténáním se prohnul v zádech a lopatkami se zabořil hluboko do matrace. Už toho bylo příliš, ale pořád ne dost.
Věděl, že příštího rána bude mít na krku rychle fialovějící stopy po Homurovo rtech, věděl, že si bude muset pořídit další lahvičku podkladového make-upu, aby je zakryl (protože nosit šály v přetopených třídách bylo až příliš podezřelé), ale bylo mu to upřímně jedno.
Znovu sevřel v prstech Homurovy vlasy a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl políbit. Bylo to všechno jen ne něžné a Nanamimu docházel dech, ale nehodlal riskovat další ponižující zvuky, které věděl, že nedokáže zarazit.
Homura mu polibek souhlasně oplácel, dokud se i on nemusel nadechnout.
„Myslím, že tahle postel bude fajn,“ zamumlal proti Nanamiho tváři a jemně mu přejel rty podél lícní kosti.
„Sklapni.“

„Řekni mi, proč na ten film vůbec koukáme?“ zeptal se Nanami a zamračil se na obrazovku laptopu, který mu ležel na kolenou. Na obrazovce právě na rozbahněném bitevním poli umíral jakýsi řadový vojín. Všechno bylo šedohnědé a nedalo se rozeznat, kde končí budoucí nebožtík a začíná blátivá země. „Už umírá skoro deset minut. Kdyby u toho alespoň tak nechroptěl…“
„Kušuj, Shiro, potřebuju to do školy. Vím, že to není tvůj šálek kávy, ale zkus to vydržet, ano?“
Nanami se pohodlněji uvelebil a hlasitě si povzdechl.
„Co bych pro tebe neudělal.“
Homura seděl zády opřený o čelní pelest, Nanamiho usazeného mezi koleny. Ten ho používal tak trochu jako křeslo, zachumlaný do pruhované deky, opřený o jeho hrudník, s notebookem na kolenou. V rukou svíral plyšového medvěda, kterého kdysi dostal od Homurovo sestry k Vánocům, zatímco mu Homura na rameni něžně kreslil konečky prstů kolečka.
V pomalu houstnoucí tmě za oknem bylo slyšet tiché bubnování deště o okenní parapet. Venku bylo lezavo a nic nevypadalo na tak dobrý nápad jako sledování filmů, v jednom velkém zachumlaném klubíčku.
Nanami se na film zamračil, protože muž znovu zachrčel, ale pořád ne a ne umřít.
„Dobře, musím uznat, že umírá už dost dlouho… ale to tomu dodává napětí. Řekl bych,“ pokrčil rameny Homura a přitáhl si deku blíž k ramenům. „Nevím, sice válečný filmy zbožňuju, ale tohle je moc i na mě.“
Oba se zašklebili, když muž o kousek popolezl a znovu zachrčel.
Homura políbil Nanamiho na spánek. Ten se k němu natočil a usmál se. „Čím ty sis mě vůbec zasloužil?“ zavrtěl hlavou. Homura si odfrkl a přitáhl si ho za pas blíž.
„Upřímně řečeno, pořád si nejsem úplně jistý.“

Nanami chrčivě zakašlal a zavrtal se hlouběji do hromady dek, v nichž byl mumifikovaný.
„Už je ti líp?“ zeptal se Homura, když vešel do místnosti a položil na Nanamiho noční stolek hrnek silného, právě uvařeného čaje bez cukru. Posadil se na okraj postele a zahleděl se na hromádku, která byla podle všeho Nanamim.
„Ani moc ne,“ zamumlal unaveně Nanami a natočil hlavu, aby mu Homura mohl položit dlaň na čelo.
Homura ze zamračil, protože Nanami žhnul jako kamna.
„Měl by sis pár dní dát pauzu od školy a tak vůbec. Poslední dobou to přeháníš.“
„Máme rozdělaný velký projekt. Nesmím být nemocný. Nic mi není, zítra budu v pohodě,“ zachraplal Nanami, i když věděl, že to moc přesvědčivě znít nemůže. Homura se usmál.
„Tentokrát tě nenutím jít k doktorovi. Ale doma zůstaneš, ať se ti to líbí nebo ne.“
„…no dobře, mami.“ Nanami se nakonec rozhodl k rezignaci.
„No tak, zlato, naposled, když jsi byl nemocný, musel jsem tě nést do postele na zádech a ještě jsi mě nakazil. A to bylo… jak dlouho, tři roky zpátky?“
Nanami se při té vzpomínce nemohl neusmát. Bylo to pár týdnů po tom, co se poznali a pár dní po tom, co si uvědomil, jak moc je do Homury zamilovaný. Tou dobou netušil, že jeho příští vážnější chřipka bude probíhat v jejich společném bytě a dokonce ve společné posteli. Při tom pomyšlení zabořil tvář do polštáře, rudý horečkou a rozpaky.
„Kdybys něco chtěl, zavolej na mě.“ Homura ho pohladil po vlasech, něžně mu urovnal deku a zamířil ke dveřím. Nanami se pousmál, přetočil se na druhý bok, zavřel oči a téměř okamžitě usnul.

„Ty a Nanami… jste spolu?“
Homura vzhlédl a zadíval se ke dveřím, o jejichž rám se opíral jeho nejlepší kamarád Mamoru. Mamoru přešel na jeho univerzitu na začátku druhého ročníku a byli kamarádi hned od prvního dne. Měli stejný smysl pro humor, stejný vkus na filmy a protože studovali na stejné fakultě, mohli se bavit o historii, aniž by jeden z nich protáčel oči.
A i když se s Nanamim brzo seznámil, netušil, že jsou s Homurou spolu. Měl za to, že jsou jen spolubydlící a kamarádi od střední.
Teď stál Mamoru ve dveřích jejich pokoje, zamyšleně pozoroval širokou postel, která byla očividně jen jedna, a Homura úplně viděl, jak se snaží ty informace vstřebat.
Byl u nich v bytě už několikrát, ale práh ložnice nikdy nepřekročil.
Homura Mamorua chvíli pozoroval, načež znovu sklonil oči ke skříni v nichž hledal nějaká stará skripta. „Jo, jsme,“ přiznal. „Vadí ti to?“
Chvíli bylo ticho než Mamoru pomalu zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Spíš mě zaráží, že mě to nenapadlo dřív.“ Stále pozoroval postel, která samozřejmě nebyla ustlaná, protože v okamžiku, kdy nebyli pod dohledem svých matek, Homura i Nanami došli k názoru, že to není potřeba. Na jednom nočním stolku ležela hromádka knih o historii, na druhém rozečtená sbírka povídek od Edgara Allana Poa. Na té druhé polovině postele ležel u polštáře plyšový medvěd připomínající Pedobeara.
„Mohl jsi mi to říct, víš,“ pokrčil rameny Mamoru, když se Homura narovnal, protáhl se a zamířil ke dveřím se skripty v ruce.
„Já vím. Ale… no, měl jsem pár špatných zkušeností, takže…“
Mamoru zvrátil hlavu a uraženě si odfrkl. „Co bych ti na to řekl? Hluboce mě urazilo, že jsi ve vztahu s klukem, kterej mi přijde fajn? Vážně, Seiji, pokavaď na mě nebudeš dělat oči, nemám s tím problém.“
Homura přejel Mamorua pohledem a zatvářil se, jako kdyby byl chlup v jeho jídle. „Tak to můžeš být klidný,“ řekl s přehnaně znechuceným tónem, za což dostal přátelskou herdu do ramene a tak byl problém vyřešen.
Mamoru to nikdy nevytáhl proti němu, nikdy nedělal nevkusné narážky a nikdy se od něho nedistancoval ze strachu, že se do něj Homura zamiluje. Nic v jejich vztahu se nezměnilo.

Homura se prudce posadil a cítil, že mu srdce v hrudi buší jako splašené. Přejel si dlaní po čele a cítil, jak se mu lepí studeným potem. Třásl se jako osika a, což bylo nejhorší, vzhledem k tomu, že mu bylo dvacet let, měl pocit, že nemá daleko k pláči. Opřel se lokty o kolena a sevřel si hlavu v dlaních.
„Seiji?“
Homura se ohlédl a viděl, že se Nanami zvedl na loktech a rozespale mžourá jeho směrem. Pokusil se na něj usmát, ale nedařilo se mu to.
„V pohodě, spi dál, Shiro,“ vypravil ze sebe nakonec a hřbetem ruky si otřel zpocenou tvář. Cítil, jak ho na kůži zaškrábalo strniště a uvědomil si, že by se ráno měl asi oholit.
To by ovšem nebyl Nanami, kdyby to nechal jen tak být. „Co se stalo?“ zeptal se a Homura ucítil na zádech jeho dlaň. Konejšivě ho hladil mezi lopatkami a Homura cítil, jak se podvědomě uvolňuje.
„Jen noční můra. To nic.“ Snažil se znít klidně a vyrovnaně, ale nedařilo se mu to.
„Zase o…“
Homura přikývl. Míval jednou za čas špatné sny, většinou když se mu blížil termín zkoušek nebo byl pod stresem. Všechno se to nakupilo a promítalo se to v jeho podvědomí formou nočních můr. Vždycky probíhali stejně. Stál uprostřed Botanu, jedné z nejhorších čtvrtí Tamayori, naproti němu stála postava se zbraní v ruce. Neviděl jí do tváře. Najednou e ozval výstřel, ale kulka nezasáhla jeho. Ohlédl se a… odtud se to lišilo. Někdy se mu zdálo o jeho sestrách, někdy o Nanamim, někdy o Hibikim, Ritsučině příteli. Nemohl nic dělat. A pak se většinou probudil.
„To nic, Seiji,“ zamumlal Nanami. O těch nočních můrách věděl. Homura se mu k nim neochotně přiznal před pěti měsíci. „Nic se nestalo!“ Poposedl si k němu blíž, dlaň stále na jeho zádech.
„Já vím, jen… vždycky mě to trochu rozhodí,“ zavrtěl hlavou Homura.
Nanami věděl, že na Homuru nemůže spěchat. A tak tam jen seděl, na dosah ruky a utěšujícím hlasem na něj mluvil, dokud se Homura alespoň trochu neuklidnil.

„Seiji, nech toho, dost povídám!“ Nanami se snažil Homurovi vykroutit, ale předem věděl, že je to prohraný boj. Proto se rozhodl změnit techniku a přešel do vyjednávání. „Prosím, prosím, nech toho!“
Homura se usmál a povytáhl obočí. Svíral Nanamiho zápěstí a držel mu ruce vysoko nad hlavou. Pokoj byl pořád rozsekaný na proužky světlem pronikajícím skrz žaluzie a budík stále nepřeskočil přes devátou hodinu. Nevinné ranní mazlení se rychle zvrhlo v boj o holý život. Alespoň Nanamimu to tak připadalo, protože prohrával.
„Nepustím tě dokud mi to neslíbíš!“
„To je vydírání, ty jeden zlej, majetnickej…“
„Co? Zlej, majetnickej co?“ zeptal se vyzývavě Homura a popotáhl mu ruce o něco výš.
„Prostě ne, tentokrát to ze mě nevymámíš, ty příšero!“ Nanami už se smál a najednou nemohl přestat. Stočil hlavu na stranu. „Nic ti nebudu slibovat, stejně to je jen kvůli tomu, že mě chceš mít jen pro sebe.“
„A o co jiného by mi asi šlo?“ odfrkl si Homura, ale už se smál taky. „No tak, Shirogane, prosím, prosím, smutně koukám.“
Nanami se to rozhodl nezkoumat, protože jestli něčemu nemohl odolat, pak to byly Homurovo psí oči. Byl by kvůli nim i někoho zabil, kdyby si Homura řekl.
„Shirogane, Shiro, no tak, necháme si tenhle víkend jen pro sebe. Já zasklím Mamorua a Sayuri a ty řekneš Saekovi, že už máme plány. No tak, Nanami, já vím, že to chceš.“
To, že Homura použil Nanamiho příjmení, byla poslední kapka. U jiných párů by oslovování příjmením nic dobrého neznamenalo, ale u nich to bylo něco jiného. Homura mu tak někdy říkal nešťastnou náhodou, někdy naschvál, ale Nanami si pokaždé vzpomněl na jejich začátky a to byla taková jeho citlivá struna.
„Tak fajn,“ souhlasil nakonec a poraženě si povzdechl. Homura ho se samolibým úsměvem pustil a sklonil se, aby ho políbil na nastavenou tvář.
„Nikdy neodoláš.“
„Jako kdybys mi dal na výběr,“ zavrtěl hlavou Nanami a plácl ho po rameni, aby mu dal najevo, jak moc se zlobí. Homura se znovu zasmál a svalil se na postel vedle něj.
„Jsi hroznej, Seiji.“
„Taky tě miluju.“

Přesně o pět vteřin později Nanami Homuru shodil z postele.