Rozhodnutí hlasu srdce 2#

Sedla jsem si na kraj poste a pomalu mu stahovala hodní dílce oblečení. Na čele se mu začali objevovat kapičky potu a měla jsem pocit, že kdybych na jeho hrudi rozbila vajíčko, tak by se usmažilo. Díky ponurému světlu z hodně svíček, (které jsem donesla a zapálila hned, jak Shin pokládal Kyia na postel) jsem si ho mohla lépe prohlédnout. I když moje oči hlavně padali na krvavou ránu, u které se nakonec prokázalo, že není tak hluboká, jak se zdálo, tak při tom v jakém byl stavu, vypadal skvostně. Vlasy jemně zatočené, konečky pramínků mokré od potu, ale krásně se v tančícím světle svíčky leskly. A když jednou za dlouhou dobu otevřel oči, byli to tajemné černé tůně.
Už měl na sobě jen značkové kalhoty a ponožky. (boty jsem mu také zdělala) Několik nefalšovaných polštářku na bříšku a paže na objemu, že křičeli jenom silou. Ale opravdu jsem se snažila zaměřit jen na tu ránu.
Oddělala jsem na chvíli tričko prosáklé krví a hned přitlačila na zpět, abych zbytečně nezpůsobila rychlejší krvácení.
„Kde je ten Shin,“ zamumlala jsem si, když se na jeho tváři objevily další vrásky prokazující jeho bolest. Víčka pevně svíral a místy si zuby tiskl na dolní ret.
„Kyio?! Kyio!! Slyšíš,“ zvyšovala jsem na něj postupně hlas, ale místo odpovědi jsem se dočkala jenom nepatrného zakývání hlavou.
Akorát do místnosti vběhnul Shin a položil vedle mě lékárničku.
„Ještě vodu, pokud možno ne horkou, ale hodně teplou,“ rychle jsem na něj zareagovala.
„Dobře, hned jsem zpátky,“ odkývl a hned za sebou zase zavřel dveře a dal se slyšet jenom rychlý dupot v chodbě.
Pořádně jsem ani nevěděla, co dělám. Rána by se mohla i šít, ale jelikož v podstatě neznám ani základ první pomoci, tak nevím no.
Malé pramínky krve mu stékaly po hrudi a dělali se malé kaluže krve i pod ním. Rychle jsem popadla rouško, na kterou jsem vytlačila skoro celou tubu dezinfekce a zkusila mu vyčistit ránu. Koutky jeho úst se našpulili tak, že to vypadalo jako by se zakousl do citrónu. Přes sevřené oči, na konečcích řas vyrašili maličké kapky slzy a já se bála, že jsem něco udělala hodně špatně. Rána se oblila, jako by bílou pěnou a přímo z prostřed se linula další várka krve. Popadla jsem čistou roušku za rožek a hned jsem ji přiložila a stejně tak jsem udělala s dalšími, co jsem našla. Byla jsem rychlejší než prosakování a když jsem se už ujistila, že jsem dočasně krvácení zabránila, našla jsem nejtlustší obvaz, co byl v krabici s první pomocí.
„Kyio, jestli mě slyšíš, potřebuji, aby ses trochu prohnul v zádech. Vím bude to asi hodně bolest, ale já nevím, jak jinak ti pomoci,“ snažila jsem se mluvit srozumitelně a hodně nahlas, nebyla jsem si jistá, jak moc může vnímat. Neodpověděl mi, ale se skousnutými zuby se jeho tělo trochu zahýbalo a umožnilo mi obvaz obtočit kolem jeho žeber a boků. Asi díky žebrům, se pravděpodobně nuž, nedostal hluboko. Ale i tak, nemyslím, že by ho někdo chtěl zabít, spíš hodně vystrašit. Obmotala jsem ho ještě na dvakrát a pak jak Shin donesl vodu, jsem jemně omyla zakrvavené okolí jeho těla. Podařilo se mi najít nějaké léky od bolesti a Kyio pár snědl a kupodivu zapil i malinkou skleničkou vody.
Když se trochu uklidnil s pomocí Shina, jsme strhli krvavé povlečení.

***

Celou noc jsem se nehnula od něj ani na krok. Spánek mi nic neříkal, a i kdyby ano, přes jeho oddechy a výlevy bolesti doprovázené skučením, by to ani nešlo.
Elektrika stále nešla, a když se Kyio ráno už začal lepšit, tak už jsme ani do nemocnice tolik nespěchali, přesto se tam Shin vydal.
„Miyo?“ Slabý zlomený a přesto něžný hlas, mi zvedl oči od dlaní.
„Ano, jsem tady?“ Řekla jsem něžně, jak jen to šlo. Hodně mě překvapilo, že si pamatuje mé jméno, to beru, jako dobré znamení.
„Kde, kde to jsem?“ Pátral v hlase a jeho oči se pomalu snažili otevírat a několikrát zamrkali, ale úplně se neotevřeli.
„V malém motelu, na kraji města. Je výpadek elektřiny, nemohli jsme zavolat záchranku. Můj kamarád, šel už do nemocnice, brzo by tu měli být.“ Ujišťovala jsem ho, a váhavě chytla jeho tápající ruku. Byla ledová.
„Je ti zima?“ Dodala jsem a hlas se mi začal klepat. Díky bože, že se mi neprotiví krev.
Přikývl. „Ale pálí mě hruď,“ se slovy zase sevřel víčka a zaťal zuby.
„Můžu se ti na to podívat a zkusit to ještě převázat, nebo počkáš?“ Ruka, která ho nedržela, se mírně klepala a druhá se držela jen díky tomu, aby to v něm nevyvolalo pocit nejistoty.
„Prosím,“ hlas byl žalostný a přímo se po tom domáhal.
(ještě jsem mu nohy přikryla peřinou, se kterou jsem se přes noc zakryla na židli u jeho postele)
„Dobře,“ polkla jsem nahlas, nikoliv tak, aby si všiml.
Odkryla jsem mu peřinu do půl pasu a s jeho spoluprací oddělala propocený obvaz. V lékárničce bylo ještě spoustu náhradních věcí, takže nebyl problém mu to vyměnit. Znovu ten jeho bolestný výraz ve mně vyvolával smíšené pocity soucitu, empatie, lítosti, strachu, něhy, a další které snad nemají ani název.
Při oddělávání posledního rouška jsem se bála, že kousíčky tkaniny se usadilo v ráně, a když ji dám pryč, krvácení začne nanovo. Naštěstí se to šlo lehce vzhledem k tomu, kolik tam bylo předtím dezinfekce, která tam i zůstala. Rána se ale moc nezacelila, a nevypadala rozhodně líp, mohla mít na šířku asi pět centimetrů, až teď se pořádně dalo vidět, že se to mělo zašít. Jen, aby kůže nebyla moc tvrdá, třeba to ještě půjde.

***

Opět jsem to vyčistila a zavázala, brzo na to usnul a já u něj zase seděla. Někdy jsem odběhla pro sklenici vody, kdyby se vzbudil a měl žízeň a u Shina v kuchyňce spolu s mojí malou spíší, jsem udělala skromnou lehkou snídani, kdyby snad měl i hlad. Nestalo se tak.

***

Shina jsem vyhlížela z chodby, tak, že jsem měla otevření dveře do pokoje Kyia. Na to jak už tu jsem dlouhou dobu, nemam tušení, kde vlastně ta nemocnice je.
Po několika dalších minutách u motelu zaparkovalo staré větší auto. Z něj vyběhl Shin a za ním pohublý muž, asi středního věku s mírnými známky šedin.
„A kde je ambulance, takto ho přece nemůžou převést?“ Ptala jsem se sama sebe a otočila se zpátky k utrápenému Kyio (ovi). Jakmile se v místnosti ocitli oba, doktor a Shin ustoupila jsem stranou.
„Zrovna usnul, měl ráno bolesti a chtěl, abych mu to nějak převázala. Nevěděla jsem co dělat. Snad…, snad jsem mu neublížila,“ držela jsme v sobě slzy a dívala se na sotva klidnou spící tvář Kyia.
„Nebojte se, z toho co mi řekl tady mladý muž, myslím, že to tak strašné nebude,“ řekl doktor s klidem a pomalu rozstříhával moje obvazy.
„Ale ta rána má na šířku tak pět centimetrů,“ vyskočilo ze mě jako z děla.
„Podívám se na to, slečno, slečno?“ Pořád klidným tónem pokračoval doktor.
„Miya,“ dokončila jsem jeho větu.
„Slečnu Miyo,“ prohlížel si ránu, „vzhledem k výpadku proudu po celém městě, bychom včera udělali, tak několik stehů. Rána opravdu hluboká není, i když je hodně škaredá. Taky mladý muž mi řekl, že neměl žádné doklady nic, a že jste ho náhodou potkala na ulici. Jste opravdu silná, že jste tak velkého muže dostala až sem. Rána ještě tedy není tak stará, stehy můžu provést i tady, ovšem v nemocnici je krušno a není místo, měl jsem se jet podívat, co a jak. Vzhledem k výpadku elektřiny se stalo několik nehod,“ vysvětloval a přitom se usmíval, tak nějak, ne zrovna nadšeně “ Kdyby se cokoliv zhoršilo, zavoláte sanitku, myslím, ale že to nebude nutné. Nechat ho ve vaší péči bude pro začátek asi to nejlepší. Nějaké infekční onemocnění nehrozí. Zašiju ránu a udělám všechny opatření. Tohle je, ale opravdu řezná rána, takže je mou povinností to nahlásit na policii, bude asi muset zodpovědět několik otázek.“ Dokončil svůj informační proslov. Všechno jsme mu odkývali.
Poté dodal ještě pár odborných termínů a nějaké pokyny, třeba co se stravy týče, a že ho mám případně informovat o náhlých změnách. Nechal nám nějaké léky a potom odjel.
Kdybych na to byla sama, nevím, jak bych se k tomu postavila, ale mít po boku Shina, bylo uklidňující.

***

Celé dny jsem u něj sedět nemohl, protože jak já tak Shin, jsme měli práce dost. Kyio hodně času prospal a proležel. Obvazy nebylo těžké předělávat a většinou se mi to dařilo, i když nebyl plně při vědomí. Vlastně si ani nevybavím, jestli mě vůbec viděl, když si byl plně vědom okolí.

***

O dva dny později
Nesla jsem mu zrovna jídlo. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře Kyio už neležel úplně rovně, ale v takovém polosedě a četl si knížku, co jsem zapomněla u jeho stolku.
„Ahoj,“ řekla jsem tichoučce, sotva jsem poznala svůj hlas.
„A ty jsi?“ Hleděl na mě s nadzvednutým obočím, a podobnou nechutí, jakou na mě vrhalo několik jedinců, kterým jsem se nezamlouvala.
„Miya,“ oči jsem na něj valila a pak mé oči upřeli na tác s jídlem. Zněla jsem, jako bych přesvědčovala sama sebe.
„Ale, vždyť, však Miya je líbezná, a, …,“ zadrhl se.
„Promiň, jestli jsi čekal princeznu, tak ti musím říct, že každá není krásná,“ položila jsem mu tác na noční stolek a chtěla se vypařit.
„Proč bych to měl čekat?“ Zněl pobouřeně, a taky měl proč, já to zrovna přívětivě neřekla.
„Protože jste všichni stejní, jsi přesně můj opak a svůj taky. Jak zvenku krásný vevnitř…,“ zamyslela jsem se,“…, ve vnitř jsi přesné pravý opak!"
Taková jsem zrovna nebyla, ale…, nevím, co to do mě vjelo. To jsem nebyla já. Něco se hned chtělo omluvit, ale něco mě nutilo zatnout pěsti. Asi z toho všeho si pamatuje jen nějaký hlas a možná i zamlžené pohledy, takže si ze mě v představách udělal krásnou dívku.
„A jak ty můžeš vědět, jaký sakra jsem!“ Jeho hlas se zvýšil, ale nekřičel, pro jeho zdraví to nebylo dobré.
„A jak ty můžeš vědět, jaká jsem já,“ vše krásné, co člověk potká, může stejně rychle utéct a to přesně tak, jak já z jeho pokoje. Chodbou jsem akorát mihla Shina, jeho volání jsem ignorovala prachobyčejně a vyběhla z motelu k nedaleké řece.

***

Když jsem se vrátila, chtěla jsem se omluvit. Možná jsem přeci jenom udělala ukvapený obrat. Přece jenom byl zraněný, nemůžu mu zazlívat, že mě viděl tak a jinak.
"Vždyť to byla tak ukvapená reakce, co když, třeba. Třeba jsem se mu tak nehnusila, ale jen jsem předčasně vyletěla a hned jsem ho povrchně zařadila mezi ostatní." Pomyslela jsem si.

***

Dalo by se říct, že jsem skoro až rozrazila dveře k němu do pokoje, ale nebyl tam, nebyl nikde a *Nespoutaná, tam taky nebyla. =>

(*Nespoutaná - kniha, kterou Miya, už několikrát za život přečetla a znovu ji četla i u jeho postele… Kniha bude mít ještě co dočinění s budoucností)

=>Se s děšenými oči jsem běžela směrem za Shinem a bez zaklepání jsem vtrhla hned do jeho “kanceláře“.
„Kde je?“ Zrovna tam měl několik papíru a sám taky zrovna nebyl, nějací kluci si tam něco domlouvali. Někdy tu pořádá i mini akce, ale jen do té míry, aby nerušili okolní bydlící.
„Odjel,“ aniž by se na mě díval lhostejně a jednoduše mi odpověděl. A jako totální náznak nezájmu, vyplňoval formuláře, který potom podal těm mladíkům. (mohli být o něco starší než já)
„Kam?“ Ruce se mi třásly a zorničky nedočkavostí kmitali.
„Domů. Řekl, že se cítí už líp, že je nám vděčný za vše, ale už nechce překážet. Ještě něco říkal. Jo, že má dobrý dům a nemusíme se o něj strachovat. A policii do toho tahat nechce, prý zařídí, že tě tím už nikdo nebude otravovat.“ Jeho tón byl pořád stejný, jenže se v něm dalo slyšet něco, co ukrývá něco, co nemám znát.
„Co se stalo, jak jsem odešla? A proč…,“ zarazil mě.
„Poslyš, teď mám hodně práce a jestli sis nevšimla, tak tu nejsme sami. A když to vezmeme ještě jinak, tak nejsem jediný, kdo má ještě, co dělat. A připrav pokoj třicet dva, pro tyhle pány.“ Snad nikdy jsem tenhle způsob komunikace u něj nepostřehla. Nevím, co se stalo, ale nelíbilo se mi to.
Jen co jsem zavřela dveře, dalo se slyšet nějaký hukot z místnosti, co si to ti kluci o mě povídali a jeden výrazný hlas je umlčel.
„Nemluvte tak o mé zaměstnankyni!“ Shin je všechny okřikl. Byl to opravdu nahněvaný hlas, až jsem po ramenou, vlastně na celých zádech, pocítila chlad.

***

Zbytek dne uběhl rychle a večer byl Shin, jako dřív. Nic zvláštního se nedělo, jen mě někdy zasmutnělo, když jsem procházela kolem dveří, kde ležel Kyio.

***

Uběhl asi týden. Nic zvláštního se opět nedělo, začínám si myslet, že můj život zemřel, a budu žít jen nudou.

***

Shin byl ke mně hodně ohleduplný, a po naší mírné neshodě z minulého týdne nebyli ani památky. Vše se, ale mělo změnit.
Vždy když jsem uklízela nejvzdálenější chodbu, kde si lidé ubytovávali v podstatě jen o víkendu, takže tam nikdo nebyl a nemohl mě slyšet. Bylo to jediné místo, kde jsem si mohla prozpěvovat své melancholické písně. Vždy jsem si říkala, "snad jediná věc, která mi kdy šla byl zpěv, který stejně nikdo neuslyší". Spletla jsem se.
„Nevěděl jsem, že umíš zpívat?“ Ozval se medový hlas, zněl snad víc překvapeně, než ten který jsem pak vydala já.
„Co tu děláš?“ Hleděla jsem na Kyio a líp si přitiskla brýle k očím. Už nebyl shrbený a nebyl v křečích, troufám si říct, že už snad neměl ani žádné bolesti, což po tak krátké době byla kravina.
„Přišel jsem ti vrátit…,“ odmlčel se a zvedl pravou ruku do vzduchu, která svírala „Nespoutaná“ a druhou rukou na ni ještě poklepal. „…, co se ti na tom líbí?“ Dodal a díval se na obal knížky. Byla na něm dívka, která před sebe natahovala ruce a na zápěstí měla roztržené zlaté pouta.
„Měl sis ji přečíst, když už sis ji vzal,“ nezněla jsem nepřátelsky, jen jsem nechápala.
Podíval se na obal: „Přečetl, … a ne jednou,“ byl usměvavý, jako by našel něco co hledal a přitom se jeho oči upírali na mě.
„Tak proč se ptáš?“ Dělala jsem lhostejnou, přitom jsem si otírala ruce do utěrky a položila ji přes okraj kýble, který jsem měla u nohou.
„Jen mě zajímá, co se ti na tom líbí,“ byl přátelský, zněl jinak než v pokoji potom, co se vzbudil. Byl to pro něj šok, a já byla hned nepřátelská. Budu si to snad pořád vyčítat.
„Líbí, libí se mi vše. Odhodlaní nevzdat se, vůle bojovat, neohlížet se na nikoho a stát si za svými názory, nelitovat, ale žít. Když myslet na minulost, tak ne s tím, co jsi mohl udělat jinak, ale to co můžeš zlepšit a poučit se. To, že i přes kritiku ostatních se nezastavit, a být tím, kdo jsi. A asi nejvíc to, že jsem taková já a byla jsem ještě dřív, než se mi ta kniha dostala do rukou.“ Neměla jsem důvod mu to neříct, a stejně jsem se chtěla ještě omluvit.
„Líbilo se mi, že dokázala to, v co už se snad ani nevěří. To, že se někdo může změnit sám od sebe, aniž by to po něm chtěl někdo jiný, a že po jejich zklamaní, mohla znovu věřit.“ Díval se na obal, mluvil k němu, ale ke mně dělal kroky, dokud mi knihu nepodal do rukou.
„Omlouvám se ti,“ zašeptal a očima mi hleděl, snad až do hlavy.
„Ne, to já se omlouvám, byla to přehnaná reakce,“ ve zlomeném hlasu a pocitu vinny jsem ze sebe vysoukala slova, které jsem chtěla říct celý týden. Měla jsem přitom strašné nutkání, abych sklopila zrak, ale bylo slabší, než krásný pohled do těch jeho očí. Víc lidí mě odsoudilo než mě poznalo, a já se nezachovala o moc líp. Usmál se na mě, a byla jsme velmi ráda, že to neskončil hůř než mohlo. A že se k tomu postavil s pochopením.
„A co takhle jako omluvu, že přijmeš pozvaní na oběd?" V jeho pod tóně se mi něco nezamlouvalo, ale v duchu jsem cítila, že to mám přijmout.
„Fakt ti nevadí, že s tebou půjde někdo jako já, vždyť..." přimhouřil oči a já zastavila svá slova.
„Když ti to tak vadí, tak můžeme pro mě za mě jít i na nákupy," hlasem sametovým a přátelským, snad jako od nikoho předtím, mi nabídl pomocnou ruku.
„Promiň, to mě nebere," něco ve mě se zlomilo a znovu mě přepadl pocit, jako ten, co tolikrát ve mě probudila matka.
„Nevadí, tak kdy můžeme jít?" Byl opravdu natěšený a nevypadal, že by ho něco mohlo odradit ani můj vzhled ne.
„Až skončím?" Zeptala jsem se váhavě, protože jsem měla končit, až k večeru.
„A tvůj přítel, by tě nepustil?" Podobným váhavým hlasem se zeptal i on.
„Není to můj přítel, je to kamarád, který mě zaměstnává a i kdyby pustil, nemůžu si dovolit nepracovat," snažila jsem se mluvit tak, aby ve mě nepoznal nejistotu. Nechci mu říkat o mé minulosti, nechci mu říct víc, než Shinovi.
„Můžete jít hned," řekl hlas zpoza rohu, byl to Shin.
.
.
.