Rozhodnutí hlasu srdce 1#

„Pospěš si!“ volal přede mnou, div mi nedrtil ruku.
„Já, já už nemůžu,“ ufňukaným tónem jsem za ním beznadějně klusala a snažila se vyhnout všem lidem, které on bez problému obcházel. Na sekundu se zastavil a to jen, aby lépe propletl svoje prsty a mými a mohl mě za sebou silněji táhnout.
„Jak nepřidáš do kroku, tak si tě tu přehodím přes rameno a poběžím s tebou.“ Jeho hluboký pronikavý a vždy kouzelný hlas byl mojí snad největší slabostí. Tedy až po černočerných očí a stejně tak černých, ale trochu vlnitých kadeří, které při slunečních paprsků volali po čokoládových odstínech.
„Já - se – fakt - snažím,“ vysoukala jsem ze sebe skrz několik nádechů. „málo,“ odfknl z plných narůžovělých rtů.
Pravá a levá noha v levných černobílých trampkách se snažili dohnat jeho ´´SUPRA SHOES´´ s černé kůže, které ladili k užším černým riflím a falšovaném značkovém saku pod kterým měl bíle tričko.
„A kam mě to vlastně vedeš?“ Způsob, jakým jsem byla schopna odpovídat, by se dal přirovnat k psovi, který právě doběhl psí závody.
„Překvapení,“ otočil se za běhu tváří ke mně a velmi mile se usmál, byl to ten úsměv, co snad za těch jeho dvacet tři let nikdo neviděl. No, ono se to tak ani nedá říct, když ho vlastně znám pořád krátkou dobu. Ale i tak už hodně přeskakuji.
„Miyo, já tě varuji, pohni sebou,“ opravdu nevím kam tak žene, ale jeho tón v hlase zněl opravdu natěšený a nervózní. Ale ne teď už vážně…

***

Potom, co jsem opustila své rodné město na jihu Kyushu, ve které jsem byla plnohodnotně zostuzená a nemile uražené před celým možným širokým ostrovem, jsem odcestovala do středu Japonska, abych mohla začít žít znovu. Jenže vše se zdálo lehčí, než bylo. Rodiče mi nedali ani JEN na možnost přežít, maximálně tak na cestu, a i tak to nebylo dost. Se slovy „neměli jsme mít dceru, jako ty“ jsem se s poslední špetkou hrdostí a slzami zatlačenými v koutcích očí sbalila svých pět švestek, a odešla. To je řečnický obrat, vlastně mi nedovolili si vzít skoro nic. Nebyla jsem hodna mít něco tak krásného na někom, jako jsem já.
Svět byl, ale mnohem krutější, než jaký jsem znala z domova. Asi po třech dnech, kdy mi hned po příletu ukradli na letišti poslední naspořené peníze, jsem neměla už absolutně nic, kromě starého medailonku pod tričkem zabořený v laciné podprsence. Se vzhledem jako já, jsem musela i být oblečená jako tento typ člověka. Kdybych mohla, hned ještě ten večer, bych odletěla hledat místo, kde budu moc žít aspoň pár dní v klidu, bez poznámek na mou maličkost. Nemohla jsem, protože sny jsou představy a představy jsou beznadějné příběhy skryté v každém z nás.

***

Aspoň maličko štěstí se na mě usmálo, když jsem si našla postel v malém motelu u kraje města, kde akorát sháněli pokojskou. Netrvalo dlouho a mohla jsem se někde cítit víc doma, než kdykoliv předtím. Mzda byla minimální, ale pokryla ubytování a stravu. Majitel byl svůdník lehkých žen, ale bylo to spíš tak, že ony platili jemu. Nebyl nejhorší, ale na první pohled se zdál, že nic moc dobrého neskrývá. Oči jako horký karamel polit hořkou čokoládou a vlasy zlatavě hnědé. Jak jsem ho uviděla, chtěla jsem se otočit a raději spát někde v kartonové krabici, ale neodsoudil mě. Zeptal se mě laskavě, co potřebuji a jako jedné z mála lidi mě loajálně přivítal a pomohl. Spletla jsem se, lidi mě odsuzují za vzhled a já skoro udělala to samé.
Ptal se mě, kdo jsem a odkud, ale mé promrzlé tělo se mu nechtělo zpovídat, tak na mě nedělal žádný nátlak. Ukázal mi, kde co najdu a kde budu spát, v kolik začínám dělat a ještě mi poradil v okruhu nejlevnější bistra. S poděkováním jsem vešla do své malé světničky a on už kráčel za svými ctitelkami. Byla jsem vděčná za všechno, nebylo to, co jsem znala, ale rozhodně jsem jedinou myšlenku nevěnovala žádné nevděčnosti.

***

Ta noc byla opravdu strašná, zdi se zdáli tenké a i přesto, že si někdo užíval asi o dva pokoje dál, bylo snad všechno slyšet. Díky polo rozbitému rádiu, co byl na stole, jsem přes nepříjemný šum, dokázala naladit nějakou stanici s hudbou, při které jsme nějak dokázala usnout.

***

Ráno nového dne jsem si víc prohlédla pokoj, protože minulý večer byl už dost tak únavný a tak jsem hned padla do postele s posloucháním cizích sténání a hodně nečistou hudbou. Pokojíček byl menší, ale nebyla žádná vlhkost, zápach a ani fialové tapety s bílými liliemi se nijak neodlepovali.

„Dobré ráno, myslel jsem potom, co vám ukradli peníze, že byste pro začátek měla trochu hlad,“ stál za dveřmi můj mladý krásný správce, jeho sexuálního zámku. Hlavu jsem nakrčila na bok a opravdu nechápala, proč zrovna někdo tak krásný, jako on je milí k někomu jako já.
„Děkuji, ale…“
„Bez ale, to je jen bezvýznamná spojka, která v životě děla akorát ve všem zmatek. Jak se postavíte znovu na nohy, třeba mi to nějak vrátíte,“ vrazil mi talíř s jídlem do rukou a odešel. Stejná použití slov a já byť jen o kapánek krásnější, tak se asi polekám, ale takto. Možná…, ale nic… zase to ale…

***

Převléct několik prostěradel, povlečení a vysát a celkově vyčistit několik pokojů, nebyla taková brnkačka, jak na první pohled vypadalo. Jenže nebylo stejně nic lepšího na práci. Motel nebyl tak malý, jak se předtím zdál, a nebyl ani v tak špatném stavu. Jde vidět, že se o ně dobře stará, a zákazníci se v jednom kuse někde ukazují, ať od těch mladých po ty nejstarší a je celkem jedno jestli jsou to dvě ženy a muž nebo rovnou jenom tři muži.

***

Po doufám, že zasloužilé práci chvilka odpočinku. Vydala jsem se očíhnout zákoutí těchto míst, ulice, zkratky a nějaké obchody, abych mohla naplnit svou skromnou malou ledničku u dveří mého pokojíčku. Dostala jsem denní mzdu a tak jsem si spíš nakoupila jen nějaké instantní jídla.
Tak to svým způsobem bylo každý den. Většinou jsem se držela mezi místy, kde mě hned lidi neodsoudili pro můj zevnějšek, ale i když se tak párkrát stalo, hned jsem odtamtud zmizela. Bylo to jako bych znovu byla doma, nepříjemné pohledy a posměšky. Časem jsem našla jenom místa, kde zapadnu a vyhnu se všem nepříjemnostem, a jediný člověk co ke mně byl upřímný, byl Shin. Byl ke mně milí a většinou, když zase za ním přišli nějaké dívky a měli na mě
nějaké narážky, tak se mě i tak trochu zastal.

***

Nějakou dobu jsem žila tímto stylem a začínala jsem si zvykat. Někdy se mi i zastesklo po domově, ale byla to jen podivuhodná chvilka, která jak rychle přiletěla i odletěla. Někdy když jsem jen tak šla po chodbě s ručníky, vzpomněla jsem si na můj pokoj, a na to jak a v čem jsem žila, co jsem měla a už nemám. Občas z toho vzniklo i pár slaných slz na mé tváři a jednou si toho všiml Shin.
"Co se stalo?" Jeho přívětivý jemný hlas s ustaranou tváří, které hleděla přímo na mě, mi přerušila cestu do dalšího pokoje. Nevšimla jsem si ho, a tak jsem si hned utřela slzy, ale stejně už bylo pozdě.
"Nic, neměj obavy," snažila jsem se ho nějak uklidnit, že se nemusí bát. Za tu dobu se naše jen pracovní pozice, proměnila v jakési přátelství, které bylo jen přátelství. Bral mě jako sobě rovnou, nenechal mě nijak pokořovat, a když jsem zrovna neměla nic na práci a motel byl v podstatě prázdný jsme si v jeho malé kuchyňce udělaly i něco na jídlo a pokecali.
"Tohle na mě nehraj," začínal ve mě číst, jako snad nikdo předtím, ale pořád znal jen tu holku, co začala žít až tady, moje minulost byla v utajení.
"Nech to tak, ještě musím odnést na pokoj tyhle ručníky," chtěla jsem ho obejít, ale hned mi stoupl co cesty. Sklopila jsem hlavu a čekala, že přijde ta chvíle, kdy se naštve a řekne "fajn" a nechá to být. Nestalo se tak, místo toho ke mě natáhl ruku a odhrnul mi mé husté rozcuchané vlasy bez tvaru a barvy, (obrazně myšleno, obyčejná nudná hnědá) a dal mi je za ucho. Nechápavě jsem se na něj podívala a hned se mi v očích objevili další slzy.
"Proč?" Zeptala jsem se. Asi po dvanácti letech mého života se ke mě nikdo nechoval opravdu mile, a já jsem prostě nechápala, kam jsem se to vlastně dostala.
"Na co narážíš?" Nechápavě se zeptal a taky měl proč, já se neptala ani tak jeho, jako spíše sebe. Proč? Proč se mi to děje,... teď?
"Nech to tak, promiň," trochu jsem do něj vrazila a silou ho obešla a i s ručníky jsem utekla do svého pokoje a hlavu zabořila do voňavého polštáře.
Ne-rytmické klepaní na dveře jsem plně ignorovala a hleděla si svých slz se vzlyky. Je pravda, že byl Shin ke mě moc ohleduplný, ale některé zacházení si nezasloužil.
"Shine?" Zavolala jsem tišeji nejistým zlomeným hlasem.
"Ano?" Ozvalo se zpoza dveří.
"Promiň, nechce se mi o tom teď bavit, někdy jindy," snažila jsem se omluvit, dveře jsem však neotevřela. Jenže jsem nezamkla.
Hned co vešel dovnitř, jsem nemínila zvednout hlavu. Moje madrace se na kraji prohnula pod jeho mohutným krásným tělem a jeho ruku jsem ucítila na zádech.
"Nejkrásnější člověk je ten, který se nebojí projevit svoje emoce. Jestli je to zase k vůli něčemu, že ti někdo něco řekl, nebo že sis na něco vzpomněla, je to zbytečné, protože vždy se najde člověk, kterému vždy bude aspoň mizivě na tobě záležet," jeho hlas byl uklidňující, ale neměl pravdu. Kdybych byla úplně obyčejná, narodila se tak, tak je to trochu jiné, ale nikdy nemůžu zapomenout to, kdo doopravdy jsem.
"Promiň," na víc jsem se nezmohla, nemohla jsem mu to říct. Sice jsme se už znali něco málo přes měsíc, ne-li víc, ale i přesto jaký se pro mě stal přítelem, jsem mu pravdu říct nemohla.
"Když ne k vůli mě, tak určitě bys aspoň k vůli sobě, měla najít krásu v tobě samé, proto jsem tě tu nechal a neposlal pryč. Měla jsi to v očích." S jeho posledními slovy, mě znovu pohladil po zádech a jemně poplácal, když vstával, poté odešel. Ještě jsem mezi dveřmi cítila na sobě jeho oči, a když se konečně zavřeli, vyskočila jsem z postele s tím, abych znovu viděla můj odraz v zrcadle. Nic se nezměnilo, tvář byla převážně schovaná za nudnými vlasy, a i přesto že byly rozčesané, vypadaly jako z elektrizované. Tvář, jako vždy, by se o ní ani ve snu nemohlo říct, že by byla krásná, oči schované za brýlemi a i bez nich byly zapadlé. Rty suché, nos poněkud větší a prsa schované pod lacinými tričky. Nemohla jsem se na sebe skoro ani podívat a měla jsem sto chutí to zrcadlo rozbít. Jenže jsem neměla na financování nového. Proč když mamka byla tak krásná žena, od narození neměla snad žádnou úpravu vlasů a přesto je měla hebké, lesklé a v krásných zlatých tónech. Nos měla princezen a pleť bez chybičky, ňadra hodné modelek a i celková postava nebyla ani malá ani velká, ne takový trpaslík jak já. No, ne že bych byla extrémně malá, ale třeba na Shina jsem se dívala se zakloněnou hlavou. A o otci by se taky nedalo říci, že by nebyl k světu, byl taky urostlý, hubený a nebýt jeho dcera, řekla bych, že byl i propracovaný, prostě mamka má dobrý vkus. Barvu vlasů a očí mám po něm až na to, že on je prostě, prostě je má hezčí jak já. Překrásná mahagonově hnědá.

***

Další den jsme dělali, jako by se nic nestalo, ostatně to jsme pak dělila i dalších pár dní. Většinou jsem dělala, nebo jsem se šla projít ven a to ne nikam nijak daleko, abych celkově na sebe neupozorňovala.

***

Jednoho dne po práci, kdy už nebe nabíralo do zlato-měděných barev oznamující konec dne, jsem opravdu měla na něco chuť. Musela jsem jít do takové noční uličky (poblíž), kde se potulují buď lidi jako já, nebo lidi kterým by se každý zdravý člověk vyhnul, nevnímaje je děvky, pasáky a nějaký různé gangy. Není to zase tak, že hledám vzrušení ze strachu spíš z toho důvodu, že je to nejblíže, a už jsem tam několikrát byla, takže nemám obavy, že by si mě tam někdo dobíral.
„Shine, jdu ven, chceš něco koupit,“ zeptala jsem se ho v jeho skromná přesto útulné recepci. Je pravda, že tento motel není nijak špičkový, ale ubytují se tu i normální lidé.
„Tak pozdě?“ Zeptal se udiveně.
„Však ještě ani slunce nezapadlo,“ koukala jsem se na něj shora přes brýle, které úplně nepřiléhaly.
„Chceš jít se mnou?“ Otázala jsem se drze, přímo naznačila, že nepotřebuji, aby se mnou šel, a to jsem ještě nadzvedla obočí.
„A nechceš na mě počkat? Tak hodinku maximálně dvě?“ Jeho hlas nebyl zrovna klidný, fakt nevím co s ním je.
„Do té doby umřou mé chuťové buňky, jdu čau,“ řekla jsem mu s provokací a hned za sebou zavřela dveře. Nadšeně zrovna nevypadal.

***

Šla jsem tak pomalu, že po ohnivé krvavé kouli byla sotva nějaká památka a od východu se hnalo temno. Neonky, které osvětlovali bídné reklamy a různé upoutávky na laciné bary sem tam i problikávala a po chvíli i celkem za světla se rozsvítili pouliční lampy v modro-stříbrném osvětlení. Mezi některými domy, kde se nacházeli uličky vedeny do tmy, kde jsou kontejnery, se táhl nesnesitelný puch snad i po moči a zvratků. Nevybrala jsem si tu nejlepší cestu. Do jednoho nonstop obchůdku, kam jsem měla namířeno je více cest, ale nějak nevím, proč jsem si vybrala tuto, i když není nejkratší. Ulice se začali probouzet lidmi včetně holek v lehkých kožených blůzkách. Byly tu i v celku normální lidi, v obyčejných jeanů a bundě, mikině, či tričku. Provoz aut nebyl nijak velký a bylo to i takové to místečko, kde nebyl problém, aby někdo zastavil u dívky a nenápadně ji strčil nějaký ten úplatek a mile si k němu nasedla. Dříve jsem toto viděla spíš jenom ve filmech, nebo o tom jenom četla, realita je jiná, a teď to prožívám sama. (ne doslova)

***

V nonstop obchůdku nebylo nijak moc lidí, i když byl asi jeden z nejlevnějších, který tu je, ale aspoň pro mě nebyl problém si nakoupit plnou tašku jídla, z toho byla polovina samých sladkostí, čokolád a dalších různých dobrůtek, přesně na můj jazýček. Zaplatila jsem a vzhledem k mému pocitu štěstí jsem jim dala i něco málo na vrh. Jen co se za mnou zavřeli automatické dveře obchodu, hned jsem si vytáhla jedno balení bonbonů a snědla ho na počkání. Cestu nazpět jsem si vybrala trochu jinou, z mého hlediska bych ji nazvala bezpečnější.

***

Někdy je to zvláštní pocit, najednou žít jinak, než doposud. Mít podstatě vše co bych chtěla, ty časy pominuli. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi určité věci nechybí, hlavně můj hlas, který jsem pořádně nepoužila skoro tři měsíce. Kupodivu jsem si na tuto lokalizaci a způsob životu zvykla rychle.

***

Ulice, kterou jsem se vydala, byla prázdná a doprovázelo ji kvičení myší.
„Asi jsem špatně odbočila,“ zamumlala jsem si podnosem, ale při otočení nazpět, jsem si nebyla dvakrát jistá, kudy jsem přišla. Nehleděla jsem na to, cesta zpět se vždy najde, při nejhorším bych se někoho zeptala, kdyby se tu někdo objevil. Mrtvo, jako v hrobě se sem jako přirovnání dokonale hodilo.
Ale k této ulici se nehodila jedna věc, a to bylo to černé Maserati Granturismo, to se přehlédnout opravdu nedalo. Projelo opravdu rychle a já viděla jen červené zadní světla, jako pouhou šmouhu. Hned po zapískání pneumatik, byl slyšet nějaké sténání a znovu prudké pískání pneumatiky při rychlém nastartování.
Nevěděla jsem, co dělat, ale potom mi to bylo hned jasné. Nastalo znovu to divné ticho a tentokrát ho nedoprovázeli myši, ale nějaké nepravidelné hlasité dýchání. Tašku s nákupem jsem okamžitě pustila na zem a rozběhla se několik metrů dopředu. Ležel tam mladší kluk, mohl být možná tak stejně starý jak Shin a stočený v klubíčku se držel za břicho. Oddělala jsem mu ruku, kterou si ono břicho silně svíral, a rázem moje ruka byla od krve.
„Vydrž,“ mluvila jsem na něj, ale nemyslím, že by nějak vnímal. Hodně se kroutil a měl silně sevřené víčka. Tady moc lamp nesvítilo, takže nešlo ani říct, jak vypadá.
„Hej, slyšíš mě!“ Zkusila jsem zvýšit hlas a trochu ho po tváři plesknout jestli reaguje. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat, a když jsem zavolala, jestli někdo není v okolí, žádné reakce jsem se nedoslechla.
„Kdo jsi?“ Pootevřel rty a vypadal skoro nesrozumitelnou otázku.
„Miya,“ odsekla jsem, „dokážeš se postavit, nebo nemáš někde mobil?“ Zeptala jsem se ho a nějak jsem odpověď ani nečekala.
„Miya,“ zopakoval moje jméno, „kapsa, na hrudi,“ znovu skoro nesrozumitelně dodal. Odtáhla jsem jeho bundu a trochu ho prohledala, ale nenašla jsem mobil a ani žádné doklady.
„Není tu,“ řekla jsem mu a už jsem byla hodně znervózní a nevěděla si co si počít.
„Lež v klidu,“ řekla jsem mu a sundala si mikinu a poté hned i tričko, na to jsem si mikinu znovu oblékla a tričko roztrhla tak, abych mu ránu mohla nějak ovázat.
„Dokážeš vstát, nedaleko je motel, tam ti pomohu víc,“ řekla jsem mu a chytla ho za podpaží.
„Jo, myslím, že to zvládnu,“ silně si oddych od bolesti. Muselo to opravdu bolet, ale těžko říct, jak se opravdu cítil a jak rána byla hluboká.
„Musíš mi trochu pomoc,“ žadonila jsem pod jeho váhou a tím, jak jsem začínala být zoufalá. Bála jsem se.
„Jo, zkusím to,“ zase silně vzdech a silně se vzepřel o moje ramena a paže, div se mi nepodlomila kolena. Když tak nějak stál, zkusili jsme několik kroků, šlo to opravdu pomalu. Jednou rukou mě držel kolem krku a druhou si stále držel poraněnou stranu břicha. Rukou jsem ho jistila okolo zad, a protože měl opravdu mohutné propracované záda, tak jsem mu dlaní dosáhla taktak v podpaží. Někdy měl problém udělat krok, a tak jsem ho druhou rukou snažila podepřít na hrudi, ale vždy i přes ten nepatrný náraz si opět silně bolestí oddech. Někdy jsme si museli sednout aspoň na obrubník, tedy spíše on, než já. Nemohli jsme se, ale nijak zdržovat, s každou sekundou a každým jeho výdechem, rostly ve mně vetší obavy o jeho zdraví a v něm asi větší bolesti.
„Vydrž ještě. Už to není tak daleko,“ po tom, co se mu začala přimhuřovat víčka, jsem přidala víc do kroku.
„Jak se jmenuješ ty? Odkud jsi? Proč tě vyhodili? Kolik ti je?“ Začala jsem mu pokládat otázku za otázku, aby komunikoval. Popravdě mě to nijak moc nezajímalo, nechtěla jsem se do něčeho zaplést, a už vůbec jsem nechtěla, aby tu někdo přišel na to, kdo vlastně jsem.
„Proč se tak najednou ptáš?“ zadrmolil a potom si odkašlal.
„Zajímá mě, komu se snažím pomoci,“ řekla jsem mile a pevněji jsem ho uchopila kolem zad.
„Kyio Horiuchi, a tak nějak jsem udělal a neudělal, co jsem měl a neměl,“ znovu si těžce odkašlal, „promiň, dík za pomoc, ale nějak se ti nechci svěřovat,“ v jeho hlas zněl vděk ale i zdrženlivost.
„V pohodě chápu, jen potřebuji, abys komunikoval.“
Akorát jsem se dostali pod začínající pravidelné lampy, což znamenalo, že jsme už blízko. Podívala jsem se na jeho shrbenou postavu a chtěla se podívat lépe na jeho tvář. Prostě jsem byla zvědavá.
„Nevím, co říkat,“ vykrucoval se od slov a za to se skrucoval bolestí. Nevím, jestli ho to bolí víc, než dává najevo, ale jestli je tomu tak, tak si to neumím ani představit.
„Počkej chvilku,“ řekla jsem mu a zastavila ho. Odtáhla jsem mu ruku od rány, kterou si svíral dlaní, a bylo jasně vidět, že i mé tričko, kterým sem mu to stáhla na několik vrstev začalo prosakovat.
„Musím tam dát ještě nějakou vrstvu, hodně to prosakuje,“ řekla jsem si pod nos, s tím aby to neslyšel. Nechci mu nějak do rány zanést nějakou infekci. To bych tomu dala.
„Tys tam něco dávala?“ Zeptal se vyjeveně. Pravděpodobně byl zrovna v šoku, tak si to nepamatuje.
„Tričko. Neboj, bylo čisté,“ odpověděla jsem mu.
„…nemám co říct,“ opravdu jeho výraz byl hodně překvapený, ale oči měl přesto pořád přimhouřené.
„Nemusíš nic, vždyť by to udělal každý druhý,“ řekla jsem a potom, co jsme v dáli zahlédla už neonovou záři z motelu, jsem ho popostrčila.
„Nemáš pravdu, ani každý druhý, či třetí,“ zašeptal, sotva jsem rozuměla, ale nemínila jsem to dál rozebírat.

***

Už jsme byli u motelu, a akorát Shin vyprovázel nějaký mladý pár, když v tom nás uviděl. Hned se rozběhl naším směrem, a jak uviděl jeho krvavou ránu na boku, místo mě ho podepřel a pomohl mu.
„Potkala jsem ho cestou zpátky,“ hned jsem mu řekla, než se cokoliv stihl zeptat.
„Co mu je?“ Teď už se zeptat stihl.
„Má nějakou ránu na boku břicha, nikdo tam nebyl, a telefon jsem netušila, kde hledat,“ cítila jsem pot po celém těle, a už mi to vše hrálo na nervy. Ruce od krve se mi klepaly a já začínala mít opravdu strach, který po výpadku proudu, nabil ještě víc na váze.
„Výpadek? Teď ne,“ říkal si Shin znepokojeně pod nosem, když ho pokládal na postel v pokoji vedle mého.
„Jak daleko je nemocnice?“ Snažila jsem se rychle reagovat, když linky byly hluché. Vše se dělo, jako kdyby to bylo dělané naschvál.
„Řekněme, že hodně daleko. Auto nemám, a mobil taky ne, tady žiji normálním telefonem. Sakra,“ zanadával, div do něčeho nepraštil.
Vyrušilo nás křečovité skučení Kyia
„Musíme mu to ošetřit, máš tu lékárničku?“ Rychle jsem se ho zeptala, on přikývl a hned mi řekl, že pro ni dojde.
.
.
.