Pro hrdost Tvého srdce 3- Upír a člověk- kluci v akci

Podíval jsem se tedy do ledničky, co tam mají. Musím říct, že takový sortiment jsem tedy nečekal. Bylo tam maso na steak, zelenina a nějaké marinády, které nevypadaly vůbec špatně. Popravdě už se mi sbíhaly sliny. Zkontroloval jsem ještě maso, jestli není nevhodné k mému mistrovskému dílu. Jak jsem čekal, maso bylo nejvyšší kvality, které kupují už jen šéfkuchaři špičkových restaurací. Když jsou kvalitní prostředky, je i kvalitní práce. Koneckonců, vaření mě vždy bavilo. Matka s otcem nebyli věčně doma a moje sestra není moc dobrá kuchařka. Myslím, že její kuchařské umění by se dalo shrnout do dvou slov. Děs běs.
James se ochotně nabídl, jestli by mohl pomoct. S chutí jsem souhlasil a dali jsme se do díla. Musím říct, že vařit s upírem je docela zajímavé. Ze začátku jsme sice byli jak Pat a Mat, ale rychle jsme se dobrali k pokroku. Vysvětlil jsem Jamesovi dost podrobně a srozumitelně co po něm chci a už to šlo rychleji. Takže z Pata a Mata jsme se brzo dostali až na Kluky v akci a bylo hotovo. Po celou dobu jsem Jamese zahrnoval radami šéfkuchaře a on hltal každou mou informaci. Někdy to byl dost komický pohled na jeho soustředění. Měl pootevřené ústa a z nich mu čouhala špička jazyka. Vypadal takhle jako malý školáček, co řeší nějaký zapeklitý příklad a ne jak skoro dospělí upír, který se učí vařit. Nad tím pohledem jsem se vždy pousmál, protože tak jsem si připadal jako spokojený učitel co dohlíží na svého pilného svěřence.
Obecně na tom byl docela dobře. Mladý upír se dost rychle učil a práce mu šla od ruky. Navařili jsme toho celkem hodně, takže Kamila si nemusela dělat starosti s mým stravováním. A navíc jsem doufal, že by to i Kate mohlo chutnat. Když přišli ostatní akorát, je přivítala omamující vůně masa a amerických brambor, které byly úhledně nakrájené do měsíčků, tak jak to má být. Plus výborná omáčka k tomu, no prostě jedna báseň.
My dva s Jamesem jsme akorát uklízeli a servírovali na stůl, když přišli. Vlastně jen hrnec jsme uskladnili do ledničky, protože na oběd bylo přece jenom ještě brzy. A navíc jsem už ani neměl hlad. To víte, když vaříte s někým, kdo vaří skoro poprvé a nemůže ochutnávat tak si sem tam něco musíte zobnout.
Adrianovi cukali koutky v širokém úsměvu, když nás viděl a bylo také zřejmé, že je se synovým počínáním nad míru spokojen. Musel jsem se taky usmát nad vývojem situace. V hlavě mi na okamžik proběhla myšlenka, co by mi všichni mohli udělat během chvilky. A já si tu zatím v klídku vařím oběd a chovám se tu jako doma. Kamila s Kate byly na chvíli jako přimrazené, když viděly co se kolem děje. No asi nepředpokládaly, že tady tak brzo zdomácním. Ale co, jejich mínus, přece tady nebudu hladovět.
James si taky asi všiml, že jsou všichni v rozpacích, a proto se začal křenit jako d***l. Kamila se na mě přívětivě usmála. „Co to tu tak voní? Koukám, že jste měli dlouhou chvíli,“ řekla mile a už strkala hlavu do hrnce, aby se podívala na ten skvost. Kate se taky přidala. „Jo, vypadá to dobře“ a usmála se.
Toho jsem se chytl. „Tak to pojď ochutnat.“ Vyzval jsem ji sebevědomě a podal jí čistou lžičku. Moje přímé jednání ji trochu zarazilo, ale lžičku si ode mě vzala. Nejdřív se na ni podezřívavě dívala jako by to bylo kdo ví co, ale potom nakonec přece jenom ochutnala.
„Chutná to skvěle, to jste vařili vy dva?“ Řekla s podezřívavým tónem. A ukázala na nás dva. James se při té zmínce uchechtl.„Jo to jsme vařili my. Daniel mě učil a ochutnával.“ Těmito slovy popsal naše snažení a přitom si neodpustil pár samolibých úšklebků, které říkaly:
„ já jsem ten dokonalý“. Bože, bože asi mu někdo neřekl, že samochvála smrdí. Ale zase jsem nedávno četl v jednom časopise, že pokud se sám člověk nepochválí aspoň čtyřikrát za den, není člověkem. I když v jeho případě by to vlastně sedělo. Tak co na tom řešit.
Ale na tváři Kate hrál taky samolibí úsměv, takže měla něco za lubem. Zvědavě jsem jí pozoroval a čekal, co udělá.
„Hmmm… Tak když si to vařil i ty…“ Ukázala na Jamese. A v očích měla jiskřičky. Tak to bude zajímavé, pomyslel jsem si.
„ …tak to se Dan musel hodně co ohánět, aby to bylo vůbec k jídlu a aby se nepřiotrávil sám tvým kulinářským uměním,“řekla škodolibě a hodila po Jamesovi vítězný úšklebek.
James zatím rudnul vzteky a možná i trochu zahanbením. Radši jsem se odvrátil, aby neviděl můj skrytý úsměv. Kate si mého skrytého počínání asi taky všimla, protože na tváři se jí taky rozšiřoval další samolibí úsměv. Nad Jamesem jasně bodovala. V hlavě mi probleskla její poslední věta a nad tou jsem se pousmál. Ani ne tak nad tím vtipným tématem, které se týkalo Jamese. Ale spíš nad změnou tvaru mého jména. „Dan“ mi sice říkali asi všichni, co mě znali, ale v jejím vyslovení to znělo docela zvláštně. Tak nějak výjimečně, ale to byly asi jenom moje skreslené představy a naivním snění, že u ní mám přece jenom nějakou šanci. Byl jsem sám sobě pro smích. A to už bylo co říct. Nakonec Adrian ukončil to jejich hašteření. „No, myslím, že to k jídlu bude, takže oběd máš zajištěn a Kate, když to riskne tak taky.“ Hodil jsem na Kate poslední ze svých oslnivých úsměvů a navrhl jí poměrně troufalou nabídku.
„Pokud chceš, budu jíst první, abych zjistil, jestli není jídlo otrávené tvým podlým bratrem.“ Potom jsem se uchichtl a dál pokračoval, ve svém srdcelomném tyátru. „A pokud bude, věz, že zemřu pro tebe se ctí.“ Jako ze Shakespeara.
James se hlasitě rozesmál a provolával mi patřičné ovace po skončení celé té frašky. Od ostatních jsem se sice takového nadšení už nedočkal, ale přesto všem hrál na tvářích pobavený úsměv a to mi stačilo. Od Kate jsem koutkem oka dokonce zachytil na okamžik mírné zahanbení a letmý úsměv, který však obratně skryla. Takže nejenom já mám nadání nadějného herce. No, dobré vědět.
„Budu o tom přemýšlet,“ řekla a s těmito slovy se někam zdejchla. Jejího příkladu následovali taky Adrian s Kamilou, takže jsme tam s Jamesem zůstali stát jako kůly v plotě. Zase. Upozornil jsem Jamese na tuhle holou skutečnost a ten jen pokrčil rameny. Potom mi podal chabé vysvětlení, že Kamila s Adrian mají ještě nějakou práci a od Kate se my dva asi více vřelosti nedočkáme. Provedl mě zatím domem a začal mě seznamovat s jednotlivými zákoutími tohoto velké domu.
V malé herně jsme se tak na hoďku zastavili u kulečníku a dali si pár her. Já sice nejsem tak špatný hráč hazardních her včetně kulečníku, ale na Jamese jsem prostě neměl. V duchu jsem si pokládal otázku, jestli to jeho hraní nemá něco společního s tím že je upír, ale to bylo jedno. I kdybych ho obvinil z podvádění, moje mizerné skoré by to stejně nezachránilo tak co. Nakonec, prohrál jsem na plné čáře. Po tomto mém hrozném výkonu přívětivě prohlásil, že aspoň máme oba co zdokonalovat (já kulečník a on vaření).
Herna byla hned vedle garáže, tak jsme se tam taky na chvíli zastavili. Katino auto jsem poznal hned. Bylo totiž asi nejméně nenápadné, když neberu v úvahu bílou dodávku, co byla zaparkovaná v rohu. Zřejmě ji asi moc nepoužívali, ale tomu jsem se ani nedivil. James se mi pochlubil autem Porsche Panamera. Co mě ale zvlášť na tom autě přitahovalo, byla jeho krásná černá barva s nablýskaným lakem a uvnitř toho krásného autíčka kožené sedačky.
Upřímně jsem mu záviděl, i když já bych si spíš zvolil červenou barvu, ale to nebylo podstatné. Potom tam byly ještě dvě celkem luxusní auta, které určitě patřily Kamile a Adrianovi.
Dále tam byla jedna rozebraná motorka a jeden slušně stavěný harlej. Nad tím jsem taky žasl, protože harlej nebyla zas tak ňáká motorka, kterou měl každý. I když jste měli hodně peněz, tak se dal takovej harlej docela těžko sehnat. Některé byly dokonce neocenitelné sběratelské kousky.

Bylo už k obědu, když James ukončil kompletní prohlídku domu. Proto jsem se mu omluvil, že je čas na ochutnávku našeho mistrovského díla a on souhlasil. Sice ochutnávat nemohl ale i tak šel se mnou.
V půli cesty do kuchyně se ovšem zarazil a prohlásil, že musí ještě někam narychlo odejít. Sice jsem nevěděl kam se tak žene, ale vzhledem k tomu, jak si nadával, tak asi na něco zapomněl. A tak jsem šel sám. Cestou jsem narazil na Kate. Šla rovnou ze schodů, které vedly do prvního patra tak jsem si pospíšil a jako pravý gentleman jí podržel dveře. Toto moje gesto s úsměvem přijala a dál pokračovala do kuchyně. Pokynul jsem jí, ať se v klidu posadí a sám jsem servíroval na stůl. Nebo jsem se aspoň pokoušel servírovat. Když viděla, jak se s tím lopotím, s úsměvem ke mně přistoupila a nakrájela čerstvou zeleninu, kterou jsem mě připravenou jako přílohu. Maso bylo vynikající.
Před jídlem jsem Kate nabídl tu slíbenou riskantní ochutnávku, ale ona ji s úsměvem odmítla.„Myslím, že to nebude třeba. Ta narážka o ochutnávání byla mířena na Jamese jinak nic proti tobě.“ Ujistila mě s plnou pusou a přidala pochvalu, které jsem si cenil ze všeho nejvíce.
„ Vaříš opravdu skvěle, mnohem líp než kdejaký šéfkuchař.“ Přitom si nabírala další kus amerických brambor. „Kde ses vlastně naučil tak skvěle vařit?“ Zeptala se se zaujetím v hlase a potom škodolibě dodala. „Od maminky?“ Nad touto narážkou jsem se pousmál. A na její otázku jsem jí milerád odpověděl.
„Ne, moji rodiče jsou památkáři a hodně cestují. Tak mě většinou nechali na pospas starší sestře. A vaření mojí sestry je rozhodně zdraví škodlivé, tedy pokud se to dá vůbec jíst.“ Společně jsme se rozesmáli. Měla příjemný milý smích, který člověka zahřál u srdce, když ho uslyšel. Potom se mě vyptávala na moji rodinu a na moji zmíněnou sestru, která ji velice zaujala. Tak jsem začal sestrou. No, stejně toho nebylo moc, co bych o ní řekl ve slušném rozhovoru. „Moje sestra je o dva roky starší a moc si sebe navzájem nevšímáme, tedy pokud si nejdem po krku.“
Ze široka jsem se usmál nad starou vzpomínkou.
Bylo to asi před pěti lety, kdy jsem své milované sestřičce (jak jí rád v současné době říkám Fúrie) hodil do vlasů žvýkačku. Samozřejmě si toho všimla, až měla zapatlaný celý týl od té růžové lepkavé hmoty, která jí tam tak krásně držela. Bože, jaký ta udělala kvůli tomu povyk. Nakonec jí stejně nezbylo nic jiného než si to ostříhat.
„Takže se sestrou moc nevycházíš?“ Zeptala se mě a v jejím hlase jsem zaznamenal lítost a soucit. Jen jsem na to pokrčil rameny. Nechtěl jsem ji vysvětlovat okolnosti, které mě vedly k tomu, abych Fúrii nenáviděl. Nad mým chabým vysvětlením se zamračila.
„Ale přesto je to tvoje sestra, krev tvé krve, tak byste se měli aspoň trochu tolerovat.“ Řekla mi vyčítavě. Trpce jsem se zasmál. Potom jsem se jí zadíval do těch krásných zelených hvězd a přiznal jí pravdu.
V tu chvíli jsem se cítil jako pokerový hráč, kterému nevyšla karta, a on musel přiznat svou definitivní prohru. V mém případě to nebyla prohra ale bolestivé doznání mé minulosti, z které jsem se nechtěl nikomu zpovídat. Nic jsem sice neudělal, ale i tak jsem měl v sobě ten známý pocit prázdnoty, který mě provázel celým mým dětstvím.
Proto jsem se raději vyhnul jejímu pohledu a mluvil dál.„Já a moje sestra jsme sice sourozenci, ale to neznamená, že se přece musíme nutně milovat.“ Když jsem se na ni znovu podíval, byla zamyšlená a zcela ponořena do svých myšlenek.„Myslela jsem, že u lidí je to jiné…“ Potom jen zavrtěla hlavou jako by chtěla odehnat nějaké myšlenky.
V očích měla smíšené emoce. Smutek, pochopení a soucit. Ano ty emoce jsem poznával, protože ani nevím, jak se to stalo, ale v určitých chvílích jako by právě ty oči byly brány do její duše a jejího srdce, které mi bylo jinak tak vzdáleno.
Potom se smutně usmála. Hlas měla zastřený, když mluvila.
„U nás je celkem přirozené, že biologičtí sourozenci se nenávidí.“ Hlas měla zastřený, když mluvila. Potom se smutně zadívala stranou. Jako by jí něco leželo na srdci, co možná souviselo s tímto tématem.
Nemohl jsem si být jistý tak jsem radši rozhovor přesunul ke mně.
Ať už jí trápilo cokoliv, teď nebyl ten správný čas, abych se na to ptal. Jednou mi to možná řekne sama.
„Možná zdrojem sporů mě a mé sestry je spíš to, že jsme úplně rozdílní. Nevzpomínám si ani na jedinou věc, kterou by jsme měli společně rádi, nebo se nám líbila. Myslím, že náš vztah by se dal popsat jako souboj ohně a vody.“ Zasmál jsem se tomu hloupému přirovnání, které však přesně vystihovalo naši situaci.
Při zmínce o vodě jsem ukázal na sebe. A ona se usmála. Vykouzlila pro mě lehký, milí úsměv, který však patřil jenom mě a nikomu jinému. Jen tak z ničeho nic pro mě vykouzlila to nejbohatší bohatství, které se rovnalo jejímu úsměvu, a věnovala mi ho. To mě povzbudilo, abych dál pokračoval ve svém hloupém vyprávění, které nestálo jinak za nic.
„Oheň a voda nemají nic společného. Stejně jako my jsme naprosté protiklady, které nesnesou blízkost toho druhého. Podřadného protivníka a dlouhověkého soupeře.“ Sám sobě jsem byl pro smích za takové řeči, které vlastně nic neznamenali.
„Ona je oheň. Stejně žhavá a nezkrotná. Do všeho se řítí po hlavě. Vše co jí přijde do cesty, lehne popelem.“ Pousmál jsem se a dodal.„Je hrozně náladová ale stejně jako ten nejmenší plamínek občas pohasíná.“Usmála se mému dobírání a vybídla mě, abych pokračoval.
„A voda?“ Zeptala se nevině, ale oči jí jiskřily nedočkavostí, co na sebe prásknu. Až v této chvíli jsem si uvědomil jaký sem na sebe, upletl bič. No jo za hloupost se platí. A já jsem dneska korunovaný hlupák, takže co s tím nadělám. Moje reputace stejně v háji tak proč toho nevyužít.
„Sama si teče. Jak chce a svým tempem.“Šibalsky jsem se pousmál a nasadil vyšší laťku.
„Žádný kámen jí nezastaví a před žádným pravidlem se neskloní jako poražený protivník.“Musím říct, že tohle bylo hodně odvážné a troufalé. Dokonce i na mě jakožto na nepoučitelného snílka. Jinak v srdci romantika.
Usmála se mému odvážnému projevu osobnosti, poděkovala za skvělý oběd a odešla. Ladnými kroky opustila místnost a mě.Už mě odmítlo a zavrhlo mnoho žen, se kterými jsem se cítil dobře, ale na tváři mi hrál široký úsměv, protože jsem věděl, že tohle není ten případ.
Kate sice neprojevila zájem o mou osobu, ale taky mě neodmítla. Což pro mě znamenalo malé vítězství. Člověk má být skromný, zvláště když jde o vztahy a já si uměl počkat. Myslím, že v tomhle případě se ne nadarmo říká: „Kdo si počká, ten se dočká.“