Pro hrdost Tvého srdce 2- Sídlo

2.kapitola- Sídlo

Zkoumavě si mě prohlížela, jako by něco hledala přímo v mém nitru a já nevěděl co.
Byla opravdu moc krásná dlouhé do ruda zbarvené vlasy, které jí sahaly do půli zad a k tomu ty dvě, jasné zelené hvězdy z kterých jsem nemohl odtrhnout pohled.
Její tvář byla tak rozdílná s tváří toho muže, který se prohlašoval za jejího otce. Bylo opravdu neuvěřitelné, že jsou nějak rodině spříznění natožpak dcera s otcem.
Po delší době uhnula pohledem a zadívala se na bezvládné tělo, které bylo před námi.
Přehodila si ho přes rameno jako by to byl obyčejný školní batoh a ne osmdesáti kilový chlap.
Svižným krokem procházela temnou uličkou a mě jen věnovala, jeden letmý pohled, v němž jsem mohl poznat otázku typu: „A ty jako jdeš nebo tam hodláš stát do soudného dne?“
Tak jsem radši přidal do kroku, abych s ní srovnal tempo. Na tak malou postavu byla celkem dost rychlá.
Šli jsme asi tak pět minut když jsme dorazily k modré Škodě oktávii. Přesný typ jsem nevěděl. Moc se totiž v autech nevyznám, ale co vím, mi stačí. Naložila tělo do auta a počkala, až si sednu na místo spolujezdce.
Jízda autem byla pěkná první paprsky slunce a dopadaly na silnici, ale teplo moc nebylo. Z rádia hrála nějaká písnička od Linking Park a autem voněl, příjemný parfém mé spolujezdkyně.
Po celou dobu mezi námi panovalo hrobové ticho, které mi už docela lezlo na nervy. Pokaždé když jsem chtěl navázat alespoň letmou konverzaci na nezávislé téma, mě přepadl pocit, že by to nebyl moc dobrý nápad a tak jsem mlčel.
Po dlouhé době mi můj pohled oplatila. Její výraz mi říkal, že to že jsem tady pro ni nic zvláštního neznamenán a tak bych to měl brát. Což pro mě nebylo nijak ulehčující.
Přece jenom pocit nejistoty po celém těle jenom nezaženete vysvětlením typu: „však ono se to nějak vyjasní.“
Když konečně promluvila, nebylo to nějak převratné. Jen věci co jsem si mohl domyslet sám. Takže nic nového.
Bylo to ve smyslu něco jako kdo je, kam mě veze a kdo byl ten muž, který na nás zaútočil. Shrnutí znělo v podstatě takto: „že se jmenuje Kate, veze mě do jejich sídla, ten muž co nás napadl se, jmenuje Dante a moc v lásce ho teda nemá.“
Což se dalo vzhledem k někomu takovému čekat. Já bych osobně taky neskákal dva metry do vzduchu za takového tatíka.
Co nadělá, otce si člověk nevybírá podle podacího lístku nebo v zamluveném pořadí. Z kartičkou „reserve“ by, jste rozhodně neuspěly, já o tom vím své.
Po celý náš předchozí rozhovor působila velmi chladně a odměřeně což mě mrzelo.
Když jsme dojeli na místo určení, vypadalo to tam jako na normálním venkově. V dáli se rýsoval hustý les a před ním stála z dálky malá bílá vilka. To bude asi to sídlo, jak o něm mluvila. Pomyslel jsem si. Jinak prostředí působilo docela příjemným dojmem až na tu poměrně ponurou atmosféru samoty.
Ale to bylo asi záměrem, kdo by si jinak na takovém místě stavil místo pro trvalé bydliště no ne?
Moje sličná spolujezdkyně zaparkovala auto v garáži, která byla jen tak mimochodem velká jak stodola a v ní byly zaparkované ještě čtyři celkem luxusní auta.
Prošli jsme ještě několika místnostmi, které na mě působily novodobě ale přitom staře. Tento dům musí, být asi nově zrekonstruovaný to by odpovídalo, i tak odlehlému místu jako je tohle.
Do hlavní místnosti tohohle sídla což byla velká místnosti, která pravděpodobně fungovala, jako obývák jsme dorazily hned, co jsme prošli hlavní chodbou. Působilo to tam velmi útulně i na tak veliký dům což jsem nečekal.
Dominantou této místnosti byl velký krb. Po stranách krbu byly do písmene L postavěné z obou stran sedačky na kterých, seděly dvě postavy, které o něčem zapáleně diskutovaly.
Hned jak jsme vešli jejich, rozhovor ustal. Žena jako by z oka, vypadla Kate.
Dlouhé do ruda zbarvené vlasy o něco vyšší postava štíhlá a dobře tvarovaná. Oči měla ale jiné hnědé barvy a působily tak uklidňujícím dojmem.
Dále tam byl muž. Mohl být tak o půl hlavy vyšší než já a měl delší hnědé vlasy, které mu rámovaly úzký obličej a bystré čokoládové oči, jenž si hned, všimly, že mají v domě neznámého hosta.
Muž i žena si mě prohlíželi a já přemýšlel, jestli projdu vstupním testem.
Po chvíli, která byla asi nejdelší v mém životě, se žena omluvila a zmizela společně z Kate neznámo kam. Bylo mi poněkud trapné jenom tak tam stát.
Ten muž se přesunul ke mně a představil se. „Jsem Adrian přítel Kamily Kate matky, sice nevím, proč jsi tady, ale jsi tu vítán.“
Přátelsky ke mně napřáhl ruku a já ji s úsměvem stiskl a také se představil.
„Jsem Daniel a nevím, proč tu jsem.“ Přiznal jsem.
Jen se na mě usmál a vybídl mě, abych pokračoval. Tak jsem mu povyprávěl celou událost, co se dneska stala. Když jsem byl u rozhovoru Kate a jejího otce tak mě přerušil.
„Ten muž co který se tak, prohlašuje za Kate otce je Dante, nemá vůbec žádné právo se k ní vůbec hlásit natožpak prohlašovat, že je její otec.“
Zlostně se zamračil a pokračoval dál.
„Když se Kate narodila Kamila, byla na ni úplně sama. On se vždy objevil po pár měsících a byl u nich tak týden někdy i míň a zase zmizel.
Při každé návštěvě Kamilu jen pořád mlátil, ponižoval a zesměšňoval, když se snažila chránit malou Kate.
Kamila to měla opravdu těžké. Neměla žádnou rodinu ani nikoho kdo by ji podpořil nebo jinak pomohl s Kate, která zatím vyrůstala.
Za nedlouho potom co to párkrát zopakoval se Kamila s Kate, přestěhovali dál od něho, aby je už nikdy nenašel.“ Potom se odmlčel.
Celou dobu co mluvil, jsem mu bedlivě naslouchal. Bylo vidět, že to co vypráví, ho hluboce zasahuje.
Byl jsem si jistý, že kdyby se mohl vrátit čas tak by tomu utrpení co prožívala Kamila s Kate, zabránil. Jen, proto aby pomohl člověku, kterého miluje z celé své duše.
Kypěl ve mně hněv, když jsem si vzpomenul na Danteho. Teď už jsem se vůbec nedivil, proč ho chtěla Kate zabít vlastně by tím, udělala záslužnou práci pro ni i pro Kamilu, která to měla možná ještě horší. Adrian se znovu nadechl a pokračoval.
„Nějakou dobu je nemohl vůbec najít. Vždy bral Kamilu a Kate jako svůj majetek, který může kdykoliv použít pro svůj prospěch….“ Ty slova pronesl s hořkou nevraživostí.
Představil jsem si, jak to muselo být pro ně hrozné a těžké žít s někým kdo je bral jen jako věc nic víc.
„Po roce a půl je našel, v té době byly Kate tři a půl roku. Slyšela jen, jak její otec mlátí maminku a tiše plakala pod stolem ve vedlejší místnosti, kde ji Kamila schovala aby, jí Dante nenašel.
Když jsem k nim přišel, domů viděl, jsem všude krev a malou holčičku jak se sklání k umírající mamince. Kate stála nad umírající Kamilou a plakala a jen se dívala, jak její maminka umírá.“ Znovu se nadechl a těžce pokračoval.
„Na tří a půlletou holčičku byla opravdu silná ani doteď nepřestanu obdivovat tu její sílu a odhodlání. Věděla, kdo jsem ale ani trochu se mě nebála.“
Nad tou vzpomínkou se pousmál. „Věděla, že jsem upír.“ Zašeptal do ticha a upřel na mě svůj pronikavý pohled. Naprázdno jsem polkl.
Vůbec jsem nevěděl co dělat ani co říct tahle skutečnost mě úplně zaskočila. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a uznal, že to co se kolem mě děje přece jenom není normální. Jinak řečeno je to šílené. Pravda bylo mi divné, jak spolu mluvily Kate a Dante o přeměně, zabití,… Bylo to dost divné ale ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového může existovat.
Adrian si všiml mého zmatku a přívětivě se na mě usmál.
„Hádám, že ti to Kate neřekla, no stejně by ses to dozvěděl. Já, můj syn James s Kamilou jsme upíři, Kate je polo upírka. Polo upír je kříženec mezi člověkem a upírem… Ale, neboj se, nikdo z nás ti nezkřiví ani vlásek na hlavě.“ Řekl konejšivě.
Nevím, proč ale věřil jsem mu i když on byl upír a já pytel krve v čerstvém vydání. Ale i tak jsem na něj hleděl jako na svatý obrázek.
Slova jako: „upír, polo upír “ jsem vůbec nikdy nepovažoval za skutečné. Ne že bych neviděl Stmívání ale i tak to bylo něco, když vám upír vypráví jak je to vlastně s upírama.
„Takže kde jsem to skončil. Ach ano věděla, že jsem upír, protože ona sama je polo upírka neuvědomovala si to, ale nějak to ze mě vycítila. Kate od mala věděla, že se s ní děje něco vijmečného ale nevěděla co.
Když jsem přišel, zvedla ke mně svou drobnou tvářičku, která byla celá od hořkých slz a tiše zašeptala: „Zachraň ji prosím, zachraň moji maminku…“. Tak jsem to udělal. Proměnil jsem Kamilu a Kate vysvětlil kdo je. Kamila nevěděla, čím je otec jejího dítěte ale i přesto to obě vzali dobře.“
Potom se pousmál hřejivým úsměvem jako by si vzpomněl na nějakou vzpomínku, která pro něj měla hodnotu nevyčíslitelnou v jakékoli měně nebo skutku.
„Do Kamily jsem se zamiloval od prvního okamžiku, kdy jsem jí spatřil, proběhlo mnou něco neuvěřitelného. Okamžik kdy jsem věděl, že patříme k sobě.“ Znovu se pousmál a podíval se na mě.
„Možná ti to připadá nostalgické, ale pro mě to bylo jako kdybych našel, sám sebe v té druhé osobě, co byla přede mnou. Jako by ona doplnila ten kousek mě, co mi chyběl k úplnosti.
Když takovou osobu najdeš, je to jako by ti Bůh požehnal.
Jako kdyby ty a ona jste byly jeden celek a ne pouze dvě oddělené bytosti.“
Bylo to opravdu nostalgické ale i poučné. Chtěl jsem poznat osobu, která by mě doplňovala. Bylo to opravdu zbožné přání a já mu v té chvíli záviděl, že našel osobu, kterou tak miloval a zbožňoval.
Potom bylo dlouho ticho. Náhle jsem zpozoroval v jeho tváři změnu. Koutky úst se mu zdvihly a on se smál vtipu, který mi unikal. Následně se zeptal na otázkou, kterou mě úplně zaskočil.
„Daniely co víš o upírech?
Asi, kromě toho, že jsou to krvelačné bestie, které se živí, lidskou krví tak jak si už mohl vidět.“
Nad tou poslední poznámkou se zamračil. Nevěděl jsem, na co tím naráží, ale odpověděl jsem mu podle pravdy.
„Nic moc“. Přiznal jsem.
Pousmál se a pokračoval za mě. Vůbec mu nevadila moje neochota.
„Dobře tak ti to ulehčím. Určitě jsi viděl nějaké filmy jako například…“ Nad tím se uchechtl a dál pokračoval pobaveným tonem.
„Underwold, Stmívání, Zatmění a spousta dalších filmů nebo knih. Tyto ukázky upířího života mají společnou tu věc, že vyobrazují upíry jako krvelačné zrůdy z něchž se jen hrstka umí ovládat a zadržet tak svou přirozenou podstatu která touží po životodárné tekutině kterou jen krev. Každý živí živočich ať už je pták, savec či plaz ji potřebuje, my nejsme víjmka. Ale lišíme se stylem, jak ji získáváme.
Jedna skupina do, které se řadí i naše rodina je ti co se opravdu umí ovládat a získávají krev od dárců, kteří jsou zasvětěni do tajemství naší existence nebo prostě jen s koupených transfuzí. Hlavní je ale to že tento způsob našeho života je humánní a neohrožuje tak lidi.
Druhá zkupina jak tušíš, jsou ti, co podléhají svojí přirozenosti. Touhu po krvi. To co se stalo, tvému kamarádovi bohužel není ojedinělé a my se snažíme tomu zabránit. Děláme co je v našich silách ale zdaleka to nestačí na to, aby byl zachráněn každý člověk.
Tomu se prostě nedá vyhnout, ale dá se tento počet obětí snížit, když budeme lovit takové jako je Dante. Jistě chápeš jak je to důležité.“ Zadíval se mi soucitně do očí.
„Ale to je naše věc ne tvoje.“ Potom se šibalsky pousmál.
„Další věci o upírech, že se spálíme na slunci nebo nás dokonce zabije je holý nesmysl. Jen nás trochu oslabí, takže máme asi tak stejnou sílu jako vy lidé. Zvenku sice pro lidi vypadáme normálně jako oni ale ze vnitř našeho těla to normální není.
Jde spíš o takový zvláštní pocit neklidu, ohrožení a oslabení, který není moc příjemný. Ale, slyšel jsem, o některých upírech, kteří tento pocit překonaly, a normálně žijí mezi lidmi.
Oproti nám to mají polo upíři o hodně snadnější. Jsou kříženci, takže potřeby pro lidi a upíry mají nakombinované.
Je to opravdu snadnější což jim tak trochu závidím.“ Přiznal a znovu se pousmál. „Noc a nepříznivé počasí je pro nás to pravé.“
Také jsem se usmál a doplnil ho. „Přirozené.“
Nad touto poznámkou jsme se společně zasmály.
Přesně v tu chvíli došla Kate, Kamila a ještě nějaký kluk. To bude asi ten James. Pomyslel jsem si.
Byl vysoký možná i o kousek vyšší než Adrian. Měl středně dlouhé hnědé vlasy a zelenošedé oči, které se hned upřely na mě a zvěda si mě prohlížely. Tak nějak přátelsky což jsem uvítal.
Kamila se hned ujala slova. Kate se při její řeči držela mírně v zadu a něco šeptala Jamesovi, který jen mírně přikývl hlavou.
„Jsem Kamila Kate matka, tohle je James a s Adrianem jak vidím, tak si už rozumíte.“ Adrian se usmál její narážce na naše přátelství a nijak to nekomentoval.
Všiml jsem si, že Kamila v této rodině působila jako hlava a pata rodiny a nikomu to nevadilo. Ani mně to nevadilo. Ženy jsou přece jenom od pradávna výřečnější a tak společensky přijatelnější než muži.
I když královen moc nevládlo. Alespoň to jsem z hodin dějepisu a historie věděl, když už nic.
„Kate mi vyprávěla, co se ti dneska přihodilo a tomu druhému chlapci. Omlouvám se, že jsi do toho musel být zapletený. Je mi také líto toho chlapce a utrpení, kterým sis musel dnes projít.“ Její hlas byl soucitný a plný pochopení.
Podívala se na Kate, která její pohled opětovala a pak se zadívala na mě.
„Vím, že ti to bude připadat divné a nesmyslné ale zatím tady musíš zůstat alespoň na pár dní.“ Nečekaně ji přerušil Adrian. „Všechno jsem mu řekl.“ Tato věta si vyžádala pár roztěkaných pohledů, které mířily na mě a na Adriana.
„Dobrá, zůstaneš tady. James a Kate ti vše vysvětlí a odpoví na tvé otázky.“ Letmo se podívala na Kate a na Jamese a ti jen pokývly na souhlas.
Kate vypadala spíš nepřítomně, ale James byl jako u vytržení a bylo jasné, že s tímhle klukem (upírem) nebudu mít problém. V očích mu planuly dvě malé jiskřičky nadšení.
Doufám, že ani s jeho nevlastní sestrou nebudeme na kordy. Hrozně se mi totiž líbila, i když jsem si to nechtěl připustit.
Byla okouzlující. Její chování bylo sice prudké a neočekávané, ale jinak půvabné a elegantní. Rychle jsem tyto myšlenky zahnal.
Copak jsem nějaký pošetilý, naivní blázen? Navíc o mě nejevila vůbec žádný zájem. Byl jsem jí úplně lhostejný a to že mě zachránila, musela to být chvilková slabost nebo co.
Mé další úvahy o její osobě přerušil tentokrát Adrian. Odkašlal si, aby tak upoutal na sebe pozornost a mluvil klidným opatrným hlasem.
„ Daniely máš nějakou rodinu nebo příbuzné, kteří by tě v této době postrádali?“ Snažil se působit normálně lidsky, ale moc mu to nešlo jenom tak zvýrazňoval fakt, že se od nich liším.
Pro sebe jsem se pousmál. „ Ano mám rodinu, ale oni jsou zvyklí, že žiju život na volno.“
To byla koneckonců pravda už jsem si ani nepamatoval dobu, kdy bych musel odpovídat na ty typické rodičovské otázky typu: „kam jdeš, s kým tam budeš, kdy se vrátíš,…“. Takové problémy mě opravdu netrápily od té doby, kdy jsem přišel ve čtrnácti z nějaké párty opilý tak že jsem si na druhý den nepamatoval vůbec nic.
Taky dobře protože druhý den na to jsem musel uklízet půlku poblitého pokoje navíc s kocovinou jak prase. Někdo by řekl zážitek na celý život, ale mě to stejně neodradilo.
Adrian se tvářil, že smysl pochopil ale ne úplně všechno.
Zato Jamesův obličej zdobil úsměv od ucha k uchu. Kate stálý nezájem o moji osobu a vše co řeknu.
„Dobře zavolej jim a řekni, že pár dní zůstaneš u kamaráda. My teď s Kamilou a s Kate odejdeme. James ti bude plně k dispozici, kdybys něco potřeboval.“ S těmito slovy opustily obývák a mě nechaly s Jamesem samotného.
No alespoň budu mít chvilku klidu, pomyslel jsem si. Ale to jsem se mýlil. Nevěděl jsem totiž jak je mladý upír zvědavý na lidský život.
Doprovodil mě slušně do mého pokoje a potom mě zahalil snad tunou otázek, které směřovali k tématům jako: „Holky, naše vymoženosti a lidském životě obecně.“
Hned jak jsem odpověděl na jednu, už na mě chrlil další.
Z jeho strany mi alespoň prozradil například to, že upíři se moc mezi sebou nestýkají jen na rodinné návštěvy k přátelům.
Samozřejmě ještě tady byly jisté důvody spojené s prozrazením, ale to se moc často nestávalo. Někdy se kolem nich šířily klepy spojené s tím, čím jsou, ale to byly jen klepy nic vážného, žádné důkazy a žádní svědkové.
Také mi prozradil, že on vlastně jako poměrně mladý upír žádnou holku neměl. Trochu jsem se nad tím zamyslel, ale spíš mě zajímala ta narážka o „poměrně mladém upírovy“.
Zajímalo by mě, jak takový upír může být starý, když je v takovém věku. Nad mojí otázkou se pousmál. Asi mu to lichotilo.
„Podle vzhledu a podle lidských měřítek je mi osmnáct. V této době zhruba upíři dospívají a potom už nestárnou jako lidé.“ Na chvíli se odmlčel a zkoumavě se na mě zadíval, čekajíc na mou ohromenou reakci.
Té se však nedočkal, přece jenom dneska už jsem slyšel hodně věcí nad, kterými jsem valil oči z důlků. A tato zpráva prostě nebila ta nejoriginálnější.
„Ale u každého je to jiné tohle platí jenom pro ty, co jsou biologickými potomky upírů.“ Trochu se zasmál. „Ne jako ve Stmívání kde se upíři můžou zakousnout do lidí a tak je proměnit na upíry. Ne tak to opravdu nefunguje.“ Další tichý smích.
„Doufám, že ale nevěříš, že děti nosí čáp nebo jiné zvíře.“
Nad tím jsem se pousmál. Přece jenom o tom jak je to se sexem vím už asi skoro deset let, přesné datum kdy jsem se seznámil s rozmnožováním člověka, si opravdu nepamatuju.
„Jsou i biologičtí upíři nebo polo upíři. Ale polo upíři jsou víjmeční, protože pokud se spojí v pár polo upírka a upír stejně tak naopak jejich potomek je vždy čistokrevný upír.
Dále se ale opravdu můžeme rozmnožit kousnutí do tepny člověka to je založené na pravdě ale má to i své pravidla.“
Byl to jak výklad z učebnice. Trochu jsem ho podezříval, že si to nacvičil ale co na tom záleží. „Proto jsou někteří upíři starší jako třeba Kamila. Když člověka proměníme na upíra, nechává si svůj přirozený věk.“
Neměl jsem co dělat a tak jsem si v duchu neodpustil jízlivou poznámku k tomuto tématu „Tak to by mě došlo i bez toho chytrolína.“
„To že můžeme žít i dlouhá staletí je také pravda. Kdysi mě otec seznámil s jedním upírem a tomu bylo přes čtyři století.“
Potom se rozzářil jako vánoční stromeček a dál nadšeně pokračoval. „Dovedeš si to představit někoho, kdo má za sebou čtyři staletí to je něco neuvěřitelného a prý jsou i starší.“
No jo nechal se trochu unést, ale to mi vůbec nevadilo. Svou další myšlenku, jsem ke svému překvapení vyslovil nahlas.
„A bolí přeměna?“
James se na mě se zamyšlením podíval. Byl unesen svým vlastním chodem myšlenek, které se týkali upíří nesmrtelnosti a tak tuto otázku nečekal. Dlouho trvalo, než mi odpověděl.
„Ze začátku ano když se dostane jed do těla, ale potom bolest postupně odchází z těla a tělo se transformuje na jiné životní podmínky. Nejde ani tak o vzhledovou úpravu ale o fyzické možnosti, které tělo dostane po proměně.
Tak mi to alespoň bylo trochu řečeno, když se měnila Kamila.“ Byla to otázka, kterou si asi nikdy nepokládal, protože byl upír odjakživa ale já ne.
Ten muž (upír) jménem Dante řekl: „Copak chceš si ho nechat jako domácího mazlíčka?“
To byla první slova, která mě zarážela, ale alespoň jsem chápal jejich smysl. Ale ta druhá věc mi opravdu nešla do hlavy.
„Buď ho zabiješ, nebo ho proměň, pokud ti na jeho životě tak záleží.“ Pokud ti na jeho životě tak záleží, co tím myslel? Nebo vůbec jak to myslel s tou proměnou.
To byly dvě zamotané otázky, které jsem radši odsunul na později.
Zatím co jsem ve své hlavě vedl spekulace o budoucnosti, James si všiml mého nepřítomného výrazu. A hned se mě zeptal, co se děje.
Nevěděl jsem co mu na to říct ale přerušilo mě přátelské poplácání po rameni.
„Pokud nechceš, nemusíš mi to říkat, od čeho jsou přátelé.“
To slovo mě zahřálo u srdce „přátelé“. Znělo to moc hezky.
Vždycky jsem měl nějaké ty kamarády, se kterými jsem chodil do báru nebo jenom tak na pivo ale nikdy jsem neměl opravdového přítele. Rozhodně ne takového jako byl James.
Při těchto myšlenkách mi zakručelo v břiše. No jo od včerejška jsem nic nejedl jen pár soust obloženého chleba, takže nic moc extra. Cítil jsem se trapně a v tichosti proklínal můj žaludek.
James se nad mou reakcí hlasitě rozesmál. A aby to nebylo málo tak ještě dodal. Jestli nemám hlad. Myslel jsem, že ho uškrtím. Hlavně když se u toho furt tak blbě křenil jako d***l. No jasně že jsem měl hlad, vždyť bylo už skoro sedm hodin.
Sešli jsme o patro níž, kde byla kuchyně spojená s jídelnou jinak docela nově zařízená. Trochu jsem se podivil, na co mají upíři tak dobře zařízenou kuchyň ale potom jsem si vzpomněl, co mi James říkal cestou.
„Kate moc krev nemusí, i když jí taky potřebuje jako každý upír ale polo upíři mají tu výhodu, že mají z poloviny lidské geny, takže můžou normální jídlo jako lidé. A Kate má stejně nejradši, když vaří Kamila.
Navíc říká, že je lidské jídlo mnohem dokonalejší na chutě tím.“
Když James otevřel lednici, zatvářil se trochu naštvaně a pak se na mě omluvně podíval.
„Jídlo si bohužel budeš muset připravit sám, Kate sem sice nosí hotovky, ale jak jsem říkal Kamilinu kuchyni, má nejraděj.“ Uvařit si jídlo nebyl problém, ale jak to myslel s tím upírským kuchařením, to mi nešlo do hlavy. Když si všiml otázky v mých očích, hned mi vysvětlil, jak to předtím myslel.
„Víš, upíři sice mají dokonalí čich, chuť a sluch ale lidské jídla, jim prostě přijdou jako beztvarné hmoty které musíš před polknutím rozžvýkat.“ Zatvářil se trochu otráveně. „My necítíme žádnou chuť lidského jídla ani pití. Jediná víjmka je alkohol ten cítíme a účinky jsou pro nás mnohem horší, protože si nemůžeme dát prášek.“
Trochu jsem se pousmál. No tak alespoň jsem se něco dozvěděl, když mě bude štvát, prostě ho opiju a bude. Zvláště když si potom nemůže dát šumák.
Ne to bylo i na mě moc škodolibé.