Přátelství nebo láska 5

5.

Přítel je, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád. Je to osoba, s kterou se odvažujete být sám sebou.
CRANE

Ne, nechtěl si to od něj nechat vysvětlit a ani nechtěl poslouchat Lokiho kecy. Prostě je oba dva vyhodil ze svého pokoje a znaveně zavřel oči.

****

Když se vrátil z nemocnice, jeho první kroky mířily do školy. Nervózně si sáhl na krk v pokusu odhodit si vlasy na stranu a až pak si uvědomil, že už nejsou tak douhé aby to bylo možné. Zklamaně si povzdechl a na chvíli se zastavil. Stále mu dýchání způsobovalo potíže, ale už to bylo stokrát lepší než před týdnem.
První s kým si musel promluvit byl mistr. Týden který mu byl dán na vytvoření díla totiž již dávno skončil, ale on přeci neměl čas jej dokončit.
Starší muž jej přivítal s úsměvem. „Matti, jsem moc rád, že jsi už v pořádku. Nesmíš se moc přepínat, my nechceme přijít o někoho tvého formátu. A co to dílo? Jak jsi na tom?“
Mladík pokrčil rameny. „Mám téměř hotovo, ale... chtěl bych se zeptat jestli byste mi tu dobu neprodloužil Já... totiž vzhledem nenadálých okolností se plátnu budu muset věnovat od začátku. Pocity, které jsem cítil k objektu se totiž od posledně dost změnily. A já... přemýšlel jsem nad tím a teď bych to udělal úplně jinak. Chci, aby to byla studie toho díla.“
„Ale,“ pousmál se na něj mistr, „a nechtěl bys z toho udělat výstavu?“
Blondýn pokrčil rameny, „pokud to nebude moc troufalé. Nevím jestli mám na to, abych někoho upoutal.“
„Matti, nemáš žádný důvod být skromný. Hodně tvých děl bych označil za skvosty!“
Po vyslovení chvály mladík zrudl a lehce se pousmál. „Děkuji.“ nevěděl proč by mu měl odporovat. Slova chvály se přeci tak dobře poslouchají a tak nádherně lahodí jakémukoliv, ale hlavně mužskému, egu.
„Jak je vidět změnil si i image.Jen aby se to negativně neprojevilo na tvém cítění, ale ty jsi již zcela emočně vyzrálý. U tebe se doopravdy nemáme čeho obávat. Dobře, jen běž a dokonči své dílo. Předchozí plátno je stále na svém místě. Musím se přiznat že mě lákalo se na něj podívat, ale... jsem rád že jsem tak neučinil když vlastně...“
„Nebude vám vadit, když vás opustím? Včera jsem si domluvil se svým modelem schůzku a nerad bych jej nechal čekat.“ nenechal staršího muže domluvit. Doopravdy byl nervózní z toho, že bude muset být v jedné místnosti s někým, kdo mu o sobě nikdy neřekl pravdu.
Mistr přikývl. „Jistě! I já se musím věnovat svým věcem. Omluvte mě!“

Nervózně přešlapoval před ateliérem, aby do něj po chvíli rozhodně vešel a ihned si stoupl před stojan. Cítil na sobě oči druhého mladíka a pak zaslechl tichý pohyb. Než však k němu mohl zrzek přijít, promluvil: „Mohl by ses vrátit na místo? Rád bych pokračoval, ale také bych tě měl upozornit, že dneska tady budeme do večera. Nechtěl by sis zatím zajít koupit něco na osvěžení?“
„Chtěl bych se ti omluvit!“
„Omluvit? Za co?“ sice byly otázky směřovány na zrzavovlasého mladíka, ale blondýn se na něj nepodíval ani koutkem oka.
„Když se nemám za co omlouvat, tak proč se na mě ani nepodíváš!“
Tohle Mattiho rozrušilo, ale stále si zachovával chladnou hlavu. V nemocnici si slíbil, že co se týká Mattea, už nebude nikdy jednat tak impulzivně. Už nechtěl, aby na něj někdo pohlížel jako na naivního hlupáka. Cukl hlavou a vyšel ze své provizorní skrýše. Jaké bylo jeho překvapení, když si všiml, že druhý mladík má černé vlasy dlouhé po ramena. „Cos...“
„Vidím, že jsi taky změnil svoji vizáž. Sluší ti to!“ ozval se jako první starší nyní tmavovlasý mladík.
Blondýn vyprskl smíchy. „Teď vypadáme jako jing a jang.“ chvíli se vydýchával, „Nevím jak ty, ale já teď potřebuji na chvíli vypnout. A jak se tak dívám... budu muset změnit celý koncept.“
„Tím myslíš... můžeme být znovu přátelé?“
Matti nechápavě zavrtěl hlavou. „Ono se něco změnilo? Já si totiž myslel, že jsme přátelé pořád!“
„Pr-promiň!“ vykoktal ze sebe.
Mladší natáhl ruce vpřed a pozvedl ukazováček. „Pane, teď budete poslouchat vše co vám řeknu! Budete muset splnit úplně vše o co vás požádám a to bez reptání. Když dokončím jednu část, budete se muset posunout, dáme tomu trochu dynamiky. Nakonec z toho vznikne něco impozantního, to mi věřte!“ dokončil svoji řeč velkou poklonou.
„Dobře, dobře,“ pokýval druhý mladík hlavou a vzal si baťůžek, který ležel na zemi nalevo od jeho nohy a vytáhl z něj vodu, aby se mohl svlažit. Vedro bylo k nesnesení a navíc v místnosti bylo nedýchatelno. Chyběl tady větrák. Zamával si před obličejem rukou, aby okolní vzduch alespoň trochu rozehnal, ale nepomáhalo to, naopak to bylo ještě horší.
Přes Mattiho tvář se mihl úsměv. „Jestli chceš tak požádám mistra o větrák, ale...“ pozorně si jej prohlédl, „... aby ti pak nebyla zima. Vzhledem k tomu, že budeš téměř nahý.“
„Na-nahý...“ polkl a sklopil zrak k zemi. To mu snad Matti dělá naschvál! prohnalo se mu hlavou.
„Hmm,“ odvětil mladší a ze své tašky vyštrachal lehký černý župan. Se zvláštním úsměvem jej po starším hodil a počkal až se vysvleče a obleče si jen tuhle tenkou látku. Chtěl ho jen potrápit za to, že mu předtím neřekl pravdu. „Pohodlně se opři zády o tamten podstavec a vypni hruď. Musí to vypadat vyzívavě a zároveň trochu tajemně. Hmm... Nech si z ramene spadnout župan a... Jo, takhle to vypadá skvěle!“
Chvíli se vzájemně pozorovali a pak si jej Matti opět sjel hodnotícím pohledem než se zastavil zrakem na Matteově klíně. Přiložil si ke rtům ukazováček pravé ruky a chvíli mlčel. „Dej ty nohy víc od sebe, ale tak, aby to bylo... jak to říct. Nic neukazuj, a ani neskrývej.“
Druhý mladík se posadil tak jak jej mladší instruoval a pak si povzdechl. „Připadám si jako v pornu!“
„Neříkej, tys nějaký točil?“ rozverně na něj mrkl a čekal na reakci která nepřicházela. Upřeně se tedy na něj opět zadíval a když uviděl rudnoucí tvář tmavovláska, naplno se rozesmál. „Fakt si ho točil?“
Mladík zrudl ještě víc, ale svoji pozici nezměnil.
Matti pokrčil rameny a dal se do malování. Nic jej už nemohlo odtrhnout od jeho díla. Mohli by kolem něj padat bomby anebo nastat konec světa, ale odsud by jej nikdo nedostal. Ne, dokud své dílo nedokončí alespoň tak, aby s ním byl spokojený.

Tmavovlásek se nepatrně protáhl a zašilhal očima po hodinkách které pohodil kousek od sebe, aby na ně mohl dobře vidět. Zívl, ale pokusil se hýbat co nejméně. Byl celý zdřevěnělý a zdálo se mu, že ani necítí nohy. Další problém byl v tom, že pokud by se teď postavil, určitě by spadl.
Malá ručička ukazovala k šesté hodině a venku se počalo malinko smrákat, jak poznal když světla v ateliéru začalo ubývat.
„Ještě chvilku,“ broukl malíř a zastrčil si jeden z delších pramenů vlasů za ucho. Kdyby jej teď někdo viděl nemohl by se určitě přestat smát. Byl celý špinavý od barvy a hlavně jeho tvář zdobylo nespočet šmouh. Kolem něj se to vršilo několika plátny která byla v určitém stupni schnutí a každá značila část jak obraz pomalu vznikal. Před ním se vyjímal téměř dokončený obraz, ale stále mu cosi říkalo, že tomu něco chybí.
Zamyšleně zastrčil štětec za ucho a pohledem se vrátil ke svému modelu. To předchozí bylo o dost lepší! červíček v hlavě začal kousat. Kde je ta duše?
Opět zívl a tentokrát si dal ruku před ústa. „Nechci tě honit, ale pokud si nepospíšíme tak tady budeme muset přespat.“
„Já vím, já vím, ale... pořád to není ono! Jestli ale chceš tak můžeš jít, já... ještě se na to podívám!“
„Neblbni,“ opřel se rukama o stehna a upřeně se na něj zadíval. „Když ten obraz budeš pořád pozorovat tak se z toho zblázníš. Potřebuješ odstup. Zítra se na to podíváš čerstvýma očima a hned si všimneš kde je chyba.“
„Asi máš pravdu,“ taktéž zívl a odložil štětec na své místo. „Neměl bych se tím tak trápit, ale když já jsem tak strašlivej puntičkář,“ přiznal nakonec nahlas. Rozhlédl se kolem sebe a začal ostatní skici pomalu sbírat. Zvedal je jednu po druhé přesně tak jak je ukončil. Předtím než je položil na sebe tak zkontroloval jestli jsou dostatečně suché. Těch několik, které ještě potřebovaly nějakou dobu schnout rozložil na podstavce kolem sebe. Zvedl z jednoho látku a přikryl jím svoje dílo. „Chtěl bys vidět ten předchozí obraz? Sice ještě není hotový, ale...“
Šramot za ním jej donutil aby se otočil směrem odkud vycházel. Naproti němu stál Matteo, oblečený byl jen v trenýrkách a soukal na sebe černé tílko. Zíral na něj, věděl že je to z jeho strany nepatřičné, ale tmavovláskovo tělo bylo tak hříšně krásné. Zavrtěním hlavou zahnal nemravné myšlenky a obrátil pohled zpět k obrazu, který měl ještě nedávno v plánu zdárně dokončit.
„...co říkáš?“
Na ramenech mu přistály ruce druhého mladíka a poté mu položil na rameno i hlavu. Otřásl se a nervózně si olízl oschlé rty. Jen přátelé, nic víc, jen přátelé! odříkaval si v duchu a zároveň předříkával jména všech svých strážných andělů. „Možná bych to měl zkusit, Matti!“
Světlovlasý přivřel oči a zhluboka se nadechl. „Dobře, teď zavři oči a nechej je tak dokud ti neřeknu jinak!“
Chvíli bylo slyšet poposouvání všeho možného haraburdí, pak uslyšel zvláštní cvaknutí a následně jako kdyby v místnosti ještě více ubylo světla. Lehounce pootevřel oči, aby před sebou uviděl jen stín druhého mladíka a pak mu do očí zasvítilo přímé světlo. Oči tedy opět pevně zavřel a čekal na pokyn z Mattiho strany.
„Hotovo!“ tleskl, „teď můžeš valit oči!“
Druhý chlapec chvíli mrkal než si přivykl na přítmí a pohled mu padl na jediné osvětlené místo před sebou. Na stojanu tam stál obraz na kterém byl... „To- to jsem já?“ vykoktal a nechápavě si měřil jak obraz tak druhého světlovlasého chlapce.
„Hmmm, vypadá to tak. Možná jsem ti trochu přidal...“ potutelně se pousmál, „... dělám si legraci. Sám si myslím, že jsem zcela nevystihl tvoji přirozenou krásu, ale alespoň trochu se ti přeci podobá. Nebo snad ne?“ našpulil rtíky. Vypadal tak doopravdy zklamaně.
„Šílíš! Vždyť to je nádhera. A to ani není ten obraz hotový. Mistr tě správně odhadl, doopravdy máš úžasný talent svým dílům vtisknout duši!“
„Díky!“ zapýřil se jako páv. „Však já to moc dobře vím!“
„Kdybys nekecal!“ uzemnil ho Matteo, ale usmíval se na něj dál. Byl moc rád, že druhý mladík alespoň trochu zapomněl na to, co mu udělal. Nikdy by si neodpustil kdyby měl o tuhle nádhernou bytost přijít a už vůbec ne vlastní vinou. „Ale právě proto tě miluju!“ dodal o něco tišeji aby si byl jist, že jej blonďáček neuslyší. Ne, nechtěl mu už způsobovat bolest, nikdy a nikomu kdo by mu chtěl ublížit neodpustí i kdyby to měl být někdo z jeho vlastní rodiny.

****

„Tak jak na tom s ním jsi?“ byla první věta, kterou uslyšel, když vešel do domu. Jen protočil oči a založil ruce v bok! „Slíbils mi že ho srazíš na kolena tak jak to, že...“
„Už mlč,“ zavrčel a chystal se k odchodu do svého pokoje. Její ruka na paži mu nedovolila, aby dál pokračoval směrem který si vytyčil. „Pusť mě,“ tentokrát zavrčel jako šelma, která je zahnaná do kouta a pokud ji dotyčný neustoupí, může i zaútočit.
Popotáhla, ale jej už svými hrami obměkčit nedokázala. Ne, když si slíbil že nikomu už nikdy nedovolí, aby mu ublížil.
Ucukla od něj a pohlédla na něj se slzami ve svých čokoládových očí. V tomhle pohledu si byli tak moc podobní, ale celkově se nemohli lišit víc. Jemu už začala lézt na nervy ta její bezohlednost. Pokud si něco zamanula musela to dostat i kdyby tím ublížila všem kolem sebe. „Proč jsi tak sobecká?“
„Sobecká!“ odfrkla si a vypjala hruď, „Mohl bys mi říct co ten chudák má a já ne! Podívej se na mě! Mohla bych mít kohokoli, ale...“ dupla si a pyšně pozvedl nosík.
„Musíš se s tím smířit. A navíc... mistr je ženatý a co jsem slyšel tak šťastně. Jeho žena právě teď čeká první dítě a...“
„To je snad nějaká vada?“
„Jsi trapná, víš to? Ale neměj strach, jednou na své chování zaplatíš!“
„Ale... bráško,“ pokusila se jej zastavit, ale to už byl její starší bratr na horním schodu a od jeho pokoje jej dělily poslední dva kroky. Než chytil za kliku ještě se na svoji sestru otočil a odvětil: „Jestli mu něco uděláš anebo mu ublížíš... nikdy ti to neodpustím!“

„Matteo pojď dolů, podává se večeře!“ vytrhl jej z vypracovávání domácích úkolů na příští den, matčin láskyplný hlas. Protáhl se až mu v zádech zakřupalo a postavil se, aby několikrát procvičil ztuhlé svalstvo. Táhle zívl a povytáhl si výš tepláky, které mu padaly kolem úzkých boků. Stáhl provázek trochu víc a vzal si na sebe čisté triko. Matka vždy vyváděla když se na společném jídle objevil jen tak. Dřív snídal jen ve spodním prádle a tílku, ale od té doby co u nich začali bydlet nájemníci se všechno změnilo.
Ještě když žil otec měli celý tenhle obrovksý dům jen sami pro sebe, ale když zemřel... neměli dost financí na to, aby jej utáhly. Myšlenka na prodání domu ve kterém strávili tolik šťastných chvil a ve kterém byli všechny vzpomínky na otce, byla nemyslitelná. A tak jednoho dne podali inzerát a od té doby se u nich dveře netrhly.
Nyní u nich bydleli tři studenti, z nichž byla jen jedna dívka, kterou zahlédl jen párkrát a to vždy jen letmo. Dva další byli vysokoškoláci a celé dny byli zavřeni ve svých pokojích. Nájem platili vždy přesně a samozřejmě se do něj počítalo i jídlo. Matka totiž velmi ráda a dobře vařila.
Jeden den v týdnu však byl zvláštní, byla to sobota večer a to vždy jedli všichni spolu, skoro jako jedna velká šťastná rodina.
Seskočil z posledního schodu a opět zívl. Rozhlédl se po kuchyni a jako první mu padl pohled na dívku, která seděla zády k němu. Nervózně si strkala vlasy za uchu a klopila pohled ke stolu.
Změnil tedy směr pohledu a podíval se naproti ní. Před dívkou seděla jeho sestra a cpala se jako kdyby týden nejedla. Kdyby nevěděl jaký je její žravý apetit určitě by se tvářil jako ona. Caprice mohla sníst cokoli a stále si udržovala svoji postavu. Nejspíš to ale bylo v tom, že vše co sežrala se hromadilo na jejím hrudníku.
„Hoj!“ mávl na sestru, která se na něj podívala jen koutkem oka a mávla kusem masa, které držela v levé ruce, kapka mastnoty ulpěla na ubruse. Černovláska sebou znechuceně cukla a vzala si z ošatky na stole jablko. Nejspíš ji přešla chuť. „Dobrej večer!“ broukl směrem k vysokoškolákům, které neznal jménem. Ti jen stroze kývli a způsobně pokračovali v jídle.
„Tak se posaď, zlatíčko! Celý měsíc si s námi nevečeřel, tak bych ti měla ostatní představit. Tihle dva šarmantní a vychovaní mladíci jsou – Henry!“ prstem ukázala na černovláska s brýlemi, „a Thomas!“ teď zbýval jen hnědovlásek. Oba dva měli na jednom prstě identický prstýnek. Nevěděl proč, ale bylo to to první čeho si všiml. Oni samozřejmě jeho pohled hned zpozorovali a s úsměvem na něj mrkli. Pak si položili prst před ústa jako kdyby ho prosili: „Nic neříkej!“
„Ahoj! Já jsem Matteo!“ pak se zamračeně otočil na matku a založil ruce v bok, „Mami, nemyslíš, že by bylo slušnější jako první představit dívku!“
„Chi, promiň. To jsem ale husa, ale oni jsou tak roztomilí,“ zašveholila a oběma rozcuchala jejich vypiplané účesy. „Promiň mi to Rukio!“ s úsměvem se natočila k drobné černovlásce. „Tenhle svalovec je můj syn a studuje na...“
„Mami, to by stačilo! Nemusíš se snažit mi pořád nabalovat každou holku kterou vidíš. Tohle už trochu přeháníš!“ posadil se vedle dívky a natáhl k ní ruku. „Ahoj, já jsem Matteo.“
„Rukia,“ stiskla jeho ruku ve své. Měla velmi pevný stisk až se to téměř k její křehké postavě nehodilo. „Díky, nemám ráda tohle chování.“
„A ty se už tak necpi, nebo budeš jako prase!“
„Ale já musím,“ popotáhla, „když jsem v depresi tak...“ Zvedla pohled od stolu a upřela oči na bratra.
Matteo natáhl ruku a něžně ji počechral vlasy. Vždycky pro něj bude jeho malá sestřička. „Zítra si zajdeme do města, co říkáš?“
„Díky,“ zářivě se usmála a odložila nedojedenou kuřecí nohu zpět na talíř. „Bylo to moc dobré, ale já už nebudu. Dobrou noc,“ kývla a odběhla od stolu.
Černovláska si zhluboka oddechla a uvolněně se opřela o opěradlo židle. Syn majitelky domu se na ni pozorněji zadíval a první co ho upoutalo byly oči. Tak velké a nádherné oči snad viděl jedině v televizi v nějakém kresleném seriálu. Byly... úchvatné. Teď pochopil tu větu ve které se říká: Oči okno do duše!
Byly modré jako večerní obloha až téměř přecházely do černé, ale jakoby smutné i když se usmívala.
„Co přesně studuješ? Já se chystám zítra do studia na konkurz, mohla bych kousem cesty jít s vámi?“
„Jasně,“ odpověděl jí a začal odzadu, „snažím se studovat na umělecké akademii, ale je to tam dost náročné. Jeden můj přítel patří k těm nejnadanějším a když svoje díla porovnám s jeho... jsem hluboce pod průměrem.“
„Fakt? A nepřeháníš? Já bych řekla, že to máte v rodině. Děláte z komára velblouda.“ usmála se na ně. „Viděla jsem nějaké tvoje obrazy a taky ta socha dole v předsíni. Takhle netvoří někdo, kdo na to nemá! Jen ti chybí trochu sebevědomí.“
„Díky, ale...“
Položila mu dlaň na ruku a povzbudivě ji stiskla. „Měl by ses naučit přijímat uznání! Moc často se ti to poštěstit nemusí, to mi věř.“ ještě se na něj usmála a pak vstala od stolu. „Promiňte, ale budu se muset připravit!“ lehce se uklonila a odešla do svého pokoje.
„Je to milá dívka, že!“ ozvala se hned, jakmile odešla, Matteova matka. „Jen by mě zajímalo proč se tváří tak melancholicky.“
„Je moc roztomilá!“ ozval se jeden ze studentů. Druhý, do něj drcl a jakoby žárlivě jej plácl přes ruku. „Ale Thomasi,“ otočil se na něj s úsměvem, „jen říkám pravdu. Že jo, Matteo!“ mrkl na černovlasého mladíka a oba dva se za chvíli taktéž zvedli a zmizeli ve svém pokoji.
„Mami, nezdá se ti zvláštní že ti dva...“
Žena se pousmála. „Já vím!“
„Co-cože?“
„Copak si myslíš, že tyhle starý oči obelstí to jejich béčkové divadlo?! Když oni jsou tak roztomilí jak se přede mnou snaží hrát to své divadýlko jací nejsou přátelé a přitom si to rozdávají ve vašem dětském...“
„Mamííí,“ přerušil ji syn, „nechci si ani domyslet...“
Žena mávla rukou. „Vždyť to je úplně přirozený, až se zamiluješ tak to pochopíš. A nemám na mysli pobláznění se do někoho kdo ti imponuje. Do někoho kdo je takový jaký bys chtěl být ty!“ dodala, když se její syn nadechoval k odpovědi.
„Myslíš?“
„Já si to nemyslí, já to vím. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Já to tvé sestře říkám pořád, ale ona stále musí mluvit o tom jejich mistrovi! Vždyť...“
„Já vím, ale zkus jí to vysvětlit. Já to zkoušel tolikrát a...“
Rusovláska se posadila na židly a znaveně složila ruce do klína. „Chybí ji otec, potřebovala by pevnou ruku, otcovskou...“
„Všechno bude v pohodě!“ položil jí ruku na třesoucí se ramena a vzápětí ji objal. „Já jí ty blbiny z hlavy vytluču! Neboj, v rukavičkách.“

****

Loki pohladil svého přítele po tváři. Ten den, kdy přišel do nemocnice a před svým milencem odhalil pravou tvář Mattea, mu slíbil, že už nebude tak agresivní. Oba dva však věděli, že se Mattimu líbí, když to bolí!
Ale všeho s mírou!
Přiložil si na pásku, která skrývala temné nevidomé oko, ruku a pak se sklonil k příteli, aby jej políbil. Blonďáček měl zavřené oči a zhluboka oddechoval. Ze sna se občas zamračil anebo usmál. Od té doby co se vrátil, byl jeho spánek delší než dřív a také hlubší.
Nehtem přejel po jeho tváři, ale ne dost silně na to, aby jej poranil anebo probudil. Měl silné nutkání podívat se na plátna která mladší s sebou přivezl, ale odolal.
Zvedl se z postele a naposledy se na svého milence zadíval, aby si vzal z věšáku kabát a vyrazil do víru města. Když si nemohl užívat s ním, tak mohl přeci najít povyražení někde jinde. Nic si neslíbili a tak Loki dělal to, co vždy... jen potřeboval trochu uvolnění.
Když se dveře za mladíkem zavřely, víčka druhého se zachvěla a pak otevřel oči.