Přátelství nebo Láska 4

4.

Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.

Zhluboka se nadechl a skelnýma očima se podíval na tělo vedle sebe. Když odlétal z Helsinek, tak si myslel, že se dostane z toho divného pocitu, který cítil, když byl z Paavem. Ale když se v letadle potkal ze svojí ztělesněnou noční můrou... Co si vlastně v té chvíli myslel? Jaké byly jeho pocity, když se před ním zjevila jeho minulost, kterou si myslel že už dávno pohřbil!
Ten pohled do Lokiho očí... Správně by mělo znít do oka, ale... zase v tom lítal. I když věděl, že to s ním nebude jednoduché, i když věděl, že pro Lokiho nikdy nebude jediným... i přesto opět začal věřit, že by se mohl změnit. Jak byl naivní!
Už dávno měl poznat, že člověk jako Loki se nikdy nezmění. Jeho jméno bylo toho jasným důkazem.
„Copak?“ ozvalo se ospalým hlasem zpod přikrývek, „začíná mi být zima. Pojď mě zahřát!“ nadzvedl cíp pokrývky a nechal Mattiho aby pod ní opět zalezl. Blonďáček zívl a položil svoji hlavu do prohlubně mezi Lokiho podpaží. Položil jednu ruku na tmavovláskův hrudník a druhou jej pohladil po vlasech. Starší jej k sobě majetnicky přitáhl a dlaní volné ruky mu nadzvedl bradu, aby jej mohl políbit na rubínové rtíky. Lehce stiskl mezi zuby blonďákův ret a zatahal za něj, aby je vzápětí spojil se svými ve vášnivý polibek. „Jsi jen a jen můj, to si pamatuj!“ hlesl a zavřel víčka.
Tak si neměl šanci všimnout slzy která Mattimu stekla z oka a vpila se do polštáře.

****

Soustředěně pozoroval model před sebou a před každým tahem, který měl přenést na plátno se zamyslel. Osoba, která měla být za několik okamžiků navěky zvěčněna, mu ničím nepřišla zvláštní a tak proto do tohoto díla nepřenesl část své duše. Čehož si samozřejmě mistr všiml, když se u něj zastvavil. Uklidnil jej však konejšivým položením dlaně na mladíkovo rameno. „Proč tak nešťastný výraz? Vidím, že tě to moc neoslovilo, tak co bys řekl takové sázce?“
„Pane?“ odvětil a otočil se ke staršímu čelem. Jeho mistr musel být před lety krásný a velmi úspěšný muž, ale teď byla jeho tvář jakoby poznamenaná něčím hrozným. Jeho oči byly jako bez života i když se stále snažil usmívat a šířit kolem sebe auru štěstí a radosti. „Co přesně máte na mysli, když jste řekl sázka?“ oči mu zasvítily. Tohle bylo podle jeho gusta.
„Dávám ti týden na to, abys převedl na plátno obraz své představy krásy a dokonalosti. Nesmí být jen krásný, mám na mysli model a celkově i obraz, ale musí na všechny kdo se na ten obraz podívají vykouknout i část tvé duše. Musíš mít ke svému dílu nějaký, jakýkoli vztah!“
Mladší přikývl. „Dobře, ale mohl bych Vám ukázat...“
Nenechal jej domluvit. „Já moc dobře vím, že máš obrovský talent a tím, že ti dám možnost rozletu... Ne, nechci tě škatulkovat, protože ty sis už našel svůj směr. Jen ti chci ukázat cestu po které bys měl jít.“
„Děkuji!“
„Dobrá, a teď do práce,“ zatleskal rukama a vydal se k ostatním. Matti si nemohl nevšimnout jak jej jedna dívka snad s nenávistí a žárlivostí v očích pozoruje. Pokrčil však rameny a dál pokračoval ve své práci.

„Je to fakt pěkný,“ ozvalo se za Mattiho zády. Mladík se však neotočil, protože musel dílo co nejrychleji dokončit než slunce zapadne. Chodil sem každý podvečer vždy ve stejnou dobu, aby se s Lokim musel setkávat co nejméně.
Vždy když se vrátil domů bylo již téměř jedenáct večer a druhý mladík již hluboce spal. Umyl se, opatrně vedle něj ulehl a už si jej k sobě přitáhly černovláskovi ruce a nemínily ho za žádnou cenu pustit. V té chvíli si připadal jako domácí mazlíček. Protivilo se mu to, ale nemohl nic dělat. Nemohl pokud nechtěl pokoušet své štěstí. Moc dobře věděl k čemu by došlo kdyby druhému mladíkovi odporoval. Pak by neměl dost síly k tomu, aby to divoké zvíře zavřel zpět do klece.
Dokončil poslední tah. Vrátil všechny štětce a barvy zpět do vaku a na zem vyšplíchl špinavou vodu ve které oplachoval štětce. Vytřepal kus látky ve které ty štětce sušil a až poté se otočil na mladíka, který na něj před chvílí domluvil. Překonal se neprotočit oči, když si uvědomil, kdo před ním stojí. „Co chceš!“ zavrčel podrážděně.
Druhý mladík, který se opíral o strom, se na něj s úsměvem podíval. Vůbec ho nevyvedlo z míry jak se k němu druhý chová, byl na to zvyklý. „Slyšel jsem, že budeš mít týden volna! Copak jsi udělal, že si tě mistr tak oblíbil. Nastavil si mu zadek!“
Všichni kolem moc dobře věděli jak na tom Matti se svou orientací je. Sám to před nikým neskrýval a oni jej několikrát viděli v doprovodu Lokiho, který se nestyděl ani za občasné polibky a vodění za ruku. Někdy bylo líbání mezi nimi tak vášnivé, až se Matti bál, aby je nezavřeli za pobuřování veřejnosti. Přeci jen tady se na to dívaly trochu jinak. Kdyby to však bylo mimo kampus, nemuselo to dopadnout nijak dobře.
„Nevím jak ty, ale já se spíše spoléhám na svůj talent! Ale to ty bys musel nějaký talent mít, že!“ posměšně si jej změřil od hlavy k patě a dal se do balení stojanu a plátna, které již během jejich plodného hovoru téměř zaschlo. „Budeš tady ještě dlouho stát a otravovat mě? Tvoje sestra tě už jistě nedočkavě vyhlíží a chce se dozvědět jak na to, aby se mu dostala do postele. Problém je ale v tom, že já to fakt nevím! Bude se asi muset víc snažit a ne jen nosit své minisukně a vždy jakoby náhodou se před mistrem sklonit a ukázat mu svoje kalhotky. On je totiž gentlman a ne zvíře!“
„Ty-ty...“
Mladík se pousmál. „Ach... i tvoje slovní zásoba je trochu omezená, možná...“ nedořekl protože druhý jej silně až téměř surově chytil za rukáv a přetočil si ho čelem k sobě. Stáli od sebe jen pár centimetrů a oba zhluboka dýchali. Zrzek přesunul svoje ruce na Mattiho límec a nadzvedl ho aby mu mohl vidět do očí. Sjížděl jeho tvář odzhora dolů a zpátky a pak si olízl rty. „Já holky nebiju!“
„Ty bastarde,“ začal blonďáček soptit a vyprostil se ze sevření druhého. Udělal jeden krok vzad a přimhouřil oči.
Zrzek opět udělal krok blíž a mezi prsty promnul blonďaté prameny svého rivala. Vzápětí přesunul svoji ruku na Mattiho temeno a pomalu mu sundal gumičku, která jeho vlasy spojovala. Dlouhé pramínky vlasů se rozvlnily a orámovaly jeho tvář, která v té chvíli doopravdy vypadala jako dívčí. Opět si olízl rty a přiblížil svoji tvář těsně k tváři druhého. „Škoda, že nejsi můj typ.“ odvětil nakonec. Blondýna od sebe odstrčil a s triumfálním úsměvem odešel. „Nemám rád namyšelný holky!“ houkl ještě přes rameno.
Matti v ruce drtil jeden ze svých štětců, ale nemínil tomu ignorantovi udělat radost. Měl sice silné nutkání mu nakopat prdel, ale... Ten parchant byl přeci jen více sportovní typ než on. Byl svalnatý, menší ale nádherné postavy, byl přímo ukázkovým typem starověké představy krásy a v tu chvíli to Mattiho napadlo.
Polkl a vykřikl na druhého chlapce. „Počkej.“ Mladík se zastavil, ale neotočil se. „Mohl bych s tebou ráno před vyučováním mluvit?“ Zrzek pozvedl ruku na znamení souhlasu a vykročil tím samým směrem dál.

****

Ráno nedočkavě přešlapoval před akademií. Nebyl zcela přesvědčen o tom, že se druhý mladík dostaví, ale doufal, že to tak bude. Sám sebe překonal, když zrovna jeho o něco požádal.
Mezi nimi byla nepřekonatelná hradba, která se začala stavět hned první den kdy Matti na akademii nastoupil.
Sice chtěl být se všemi ve své skupině zadobře, ale ten pohled kterým ho druhý mladík se zrzavými vlasy a šedýma očima pozoroval v něm z nějakého nejasného důvodu vyvolával odpor.
„Hoj, tak jsem tady.“ zaslechl jeho hlas a otočil se po něm. Vyprovodil ho úsměvem, který tak dlouho zkoušel před zrcadlem. „Nečekals dlouho? Tak co bys po mě teda chtěl?“ jeho hlas zněl zvědavě. Nikdy si nepředstavoval, že ten tajemnej a nedotknutelnej kluk by s ním chtěl někdy mluvit anebo ho dokonce o něco požádat. Měl svoji malou sestřičku rád, ale když ho požádala aby cokoli vyštrachal na Mattiho. Jo, znělo to divně, když se měli nenávidět, ale sám ho v duchu takhle označoval. Připouštěl si, že kdyby tomu cokkoli naznačovalo tehle blonďáček byl jistě jeho typ.
Matti mávl rukou, „v pohodě. Jen jsem si už myslel, žes zapomněl. Měli bychom jít do ateliéru a tam ti řeknu zbytek,“ dodal a pročísl si vlasy. Dnes je neměl spoutané gumičkou a ani sponkou. Cítil se tak mnohem volnější a sám sebou.
Zrzek polkl a vydal se za blondýnem. Sledoval jeho štíhlou postavu, jeho dlouhé nohy, boky které se vlnily v rytmu jeho chůze a zadeček který přímo lákal k tomu aby ho sevřel ve svých dlaních a... Horko mu polilo tvář. Sakra, ale já nejsem gay! Ten kluk snad ze sebe vydává nějaký afrodiziaka, když tak působí na všechny lidi ve svém okolí. Zpomalil a počkal až otevře ateliér a vstoupí do něj.
Když se po chvíli ozval jeho hlas, následoval ho a počkal až mu ukáže na místo kam si má sednout. „Sedni si třeba támhle!“ mávl rukou na vyvýšené místo na kterém většinou seděl model. „Možná ti to už došlo, ale chtěl jsem se zeptat... nemohl bych tě namalovat?“ vyslovil to a čekal na mladíkovu reakci.
„Možná bychom se měli konečně pořádně představit, co říkáš? Model a autor by měli mít spolu alespoň zdvořilostní vztah, co říkáš?“
Matti si uvolněně oddychl. Konečně to někam začalo směřovat. „Chceš začít?“ ozval se po chvíli napjatě.
On sice jeho jméno znal, ale nikdy si nebyli vzájemně představeni.
„Matteo, jméno mé,“ natáhl před sebe ruku a počkal až ji blonďáček stiskne ve své. „Matti, těší mě,“ odvětil s úsměvem. „Víš, co je zvláštní? Naše jména v překladu znamenají úplně tu samou věc, není to zajímavé?“

Po dvou hodinách úmorné práce měl Matti načrtnutou hrubou skicu, nyní stačilo jen doladit detaily a... Chvíli přemýšlel. Vložil si tužku mezi zuby a do pravé ruky si vzal uhel. Teď stačilo jen vystínovat a dílo bylo téměř hotovo, ale slíbil si, že to udělá zítra. Letmým pohledem na hodinky zjistil že už je téměř čas návratu domů. Dnes se totiž s Lokim dohodli... Tedy, mělo by to znít spíše takhle – Loki rozhodl že dnes zavítají do nějakého baru a pořádně si to tam užijí.
Možná nevědomky si položil ruku na bok. Ucítil mírné pnutí a prohnul se. Modřina se hlásila o slovo. Sykl a ucukl, aby si ulevil od bolesti, čehož si Matteo ihned všiml. Když chtěl dokázal být všímavý a tohohle by si nevšiml snad jen slepý člověk.
„Děje se něco?“ starostlivě odvětil a se zaujetím pozoroval Mattiho reakci. Blonďatý chlapec sebou přistiženě cuknul. „Jsi v pohodě?“
„Nic mi není! Měli bychom končit. Můžeš zatím jít a já to tady uklidím.“
„Ne,“ zavrtěl zrzek hlavou a doprovodil to letmým úsměvem. „Pokud spěcháš, tak to vezmu za tebe. To víš, ještě by si tvůj přítel mohl myslet žes měl rande.“
Tahle věta Mattiho ještě víc popohnala do spěchu. Celý zbledl a pak se obrátil na pomalu se dostrojujícího se Mattea. „Dík, tak já mizím,“ ještě stihl zavolat než se za ním zavřely dveře a byl pryč.
Druhý mladík nad tím jen zavrtěl hlavou. Vyskočil svižně na nohy, rozhodnutý nakouknout na zcela ještě nedokončené dílo, ale pak si to rozmyslel. Z piedestalu vzal tenkou látku a přehodil ji přes plátno. „Taky se nechám překvapit!“

****

Zvrátil mu hlavu vzad a silně mu zatahal za cop. Blonďáček zasyčel potlačovanou bolestí a upřel na druhého mladíka pohled plný strachu. Tmavovlásek přivřel oko a olízl si rty, jak moc miloval tenhle pohled. Oči, které se do něj zabodávaly tak jako kdyby ho chtěly zabít. Nedokázal ho zlomit ani poté co mu způsobil tolik bolesti. „Jak dlouho ještě vydržíš? Než z tvého obličeje smyju tu pýchu!“ zasyčel v duchu a poté k mladíkově krku přitiskl své rty a sadisticky se zakousl. Mattiho obličej se opět zkřivil bolestí. Ucítil že mu po krku stéká několik kapiček krve, ale nevyslovil ani hlásku. Z Lokiho úst slyšel jen: „Nádherný, nádherný, takhle poslušný se mi líbíš nejvíc.“
Tak moc rád by ho ze sebe shodil a pěkně od plic mu vynadal za to, co s ním dělá, ale... v duchu si musel přiznat že ho to vzrušuje. Líbí se mu být vydán na milost a nemilost tomuhle člověku, kterého kdysi tak moc miloval. Možná v něm trochu toho minulého citu pořád ještě bylo.
Slízl tekutinu, která stékala po krku druhého a pak se vpil do jeho rtů. Nechal mu ochutnat jeho vlastní krev a pak od něj lehce odstoupil. Stále však ve svým prstech svíral blonďaté vlasy a tak mladíkovi opět bolestivě cukl hlavou.
„Nádherný,“ opakoval stále dokola jako zaseknutá deska.
Nehty přejížděl po jeho napnutém těle a občas někde silněji přitlačil. Jeho ruce nevynechaly ani jediný kousek kůže. Po chvíli se k nehtům přidaly i ústa. Vlhkými cestičkami si mapoval každé místo, až se zastavil na drobounkých bradavkách. Jazýčkem je polaskal a poté až se vztyčily je vcucl do svých nedočkavých úst. Skousl, zpočátku jemně a když začal druhý mladík pod ním sténat přidal na síle. Nyní to nebylo již sténání slastí, ale slastí spojenou s bolestí. Celým tělem mu vyšel vstříc, ale ruce toho sinějšího z nich jej vrátily zpět na lůžko.
Z pod přivřených očí odkapávaly slzičky a byly zakalené vášní. Touhou po uvolnění, která mu ještě neměla být dopřána. Chtěl ho ještě chvíli nechat v nejistotě jak si jej nakonec vezme anebo ho nechá být bez toho, aby jej uspokojil.
Nedovolil mu aby se dotkl jeho, tak proč by mu měl dovolit, aby se dotýkal sám sebe. Musí se udělat jen z toho pocitu, že se mu věnuje. Že mu dává všechnu svoji pozornost.
Silně stiskl ve svých dlaních blonďáčkovi vystouplé kyčelní kosti a lehce si jej nadzvedl, aby mohl jeho zadeček podložit polštářem.
Druhý mladík zrudl a odklonil hlavu na stranu. Tuhle pozici, kdy je svému milenci zcela vystaven a nemá před ním žádné tajnosti, doopravdy nenáviděl. Paží si přikryl obličej a z koutku úst mu stekla slina, kterou druhý ihned jakmile si ji všiml slízl. Jednou rukou, kterou již nesvíral druhého boky mu lehce sundal ruku z obličeje a donutil jej, aby se mu podíval do očí. „Chci tě vidět!“ Poté se svým vzrušením nepatrně dotkl blondýnova otvoru. Druhý se kousl do rtu a cukl hlavou ze strany na stranu, musel nějak zabránit tomu, aby se nepokusil ucuknout. „Chci tě slyšet!“
Teď druhý jen nepatrně kývl a jakmile do něj černovlásek pronikl, vykřikl.

Bylo už pozdě v noci, když se blonďáček probudil. V první chvíli nevěděl jaký k tomu měl důvod, ale pak si to uvědomil. Během spánku si nevědomky lehl na pravou stranu, která jej bolela z toho jak jej, možná ne úmyslně, jeho milenec během jejich sexu silně stiskl. V té chvíli ucítil nepředstavitelnou bolest po které následovalo tiché prasknutí. I dýchání mu nyní začalo způsobovat potíže. Pomalu si klekl na kolena a pak se postavil na nohy.
Jeho kroky jej neomylně vedly do koupelny. Šel jen tak jak byl, zcela nahý. Jaké bylo jeho překvapení, když jeho pohled spočinul na odraze vlastního těla v zrcadle. Hrudník na pravé straně byl zbarvený tmavnoucím hematomem a i lehký dotek břísky prstů mu způsoboval bolest.
Trhaně zavzdychal a nohy se pod ním podlomily. Cítil jen dopad na zem a pak mu celý svět zčernal.

****

„Jak se ti to stalo?“ To byla první věta, kterou uslyšel od svého otce, který do Říma přiletěl prvním letadlem, které letělo přímým směrem z Helsinek.
Mladík se na otce usmál a snažil se řeč zavést jinam, ale jakmile začal s tím: Jak se daří bráchovi... Umčel jej jediný otcův pohled. Ošil se a sklonil hlavu. „Víš... moc jsem toho ten den nenaspal a pak se mi zamotala hlava a já spadl na zem a... zbytek víš.“ Nelhal jen to trochu zaonačil a vlastně otci řekl to samé jako lékaři, který se o něj staral.
„Jen spadl,“ tázavě nadzvedl jedno obočí. Poté blíže přistoupil k mladšímu synovi a trochu mu vyhrnul nemocniční kabátek aby se mohl podívat na nespočet modřin, které měl mladíček na svém těle. „A jak vysvětlíš tohle?“
„Fotbal. Nic to není, za chvíli se to zahojí a...“
„Slyšel jsem,“ nyní řeč jinam odvedl sám otec, „že jsi se potkal s Lokim. Jak se mu vlastně teď daří? Když jste se viděli naposledy tak ti přeci řekl, že tě už nikdy nechce vidět! Co se to léto vlastně mezi vámi stalo?“
Matti polkl. Neměl sílu se otci podívat do očí a přiznat se k tomu, že ON vlastně může za to, že se z Lokiho stal mrzák. Ale... on to takhle přeci nechtěl... byla to náhoda. V očích se mu nahromadily slzy a blonďáček se štkavě rozplakal.
„Šššš, všechno bude dobrý,“ objal svého syna a jemně hladil jeho vlasy. „Proč jsou tvoje vlasy tak... zacuchané?“
„Já-já- ne-nevím, ale sestra říkala, že je budeme muset ostříhat.“
„Co se ti tedy přesně stalo? Já se v těch lékařských termínech nevyznám a navíc když mi to ten doktor řekl italsky. Ještě to k tomu na mě tak děsivě rychle vybalil... neměl jsem ani šanci se ho na nic zeptat a sestra mi jen řekla, že musí utíkat na sál. Šlo žeprý o nějaký urgentní zákrok!“
Syn se pousmál a zatvářil se důležitě. „Tak já ti to tedy vysvětlím,“ odmlčel se a pozvedl ve vzduchu ukazovák. „musíš pozorně poslouchat! Já to totiž víckrát vysvětlovat nebudu! Ano!“
„Jistě, pane!“ zasalutoval Mattiho otec úslužně a postavil se do pozoru.
Oba dva se uvolněně rozesmáli.
„Při tom pádu došlo k zlomenině pár žeber, která poranila plíce. V důsledku toho došlo ke krvácení a plíce prostě zkolabovala. Nemohl jsem dýchat a nakonec to dopadlo tak, že mi zavedli drén. To je to, co tady buble,“ ukázal prstem na nádobu, která stála u postele, „pokud se to v dohledné době nezlepší tak nejspíš budu muset jít na operaci!“ dokončil a vysíleně se opřel zpět do podušek postele.
„Děje se něco?“
„V pohodě, jen...“ zhluboka se nadechl, „mohl bys zavolat sestru? Nějak se mi špatně dýchá...“ zasýpal a svět kolem něj zešedl a vzápětí zčernal.

Tentokrát jej probrala tupá bolest jako kdyby mu někdo silně tiskl ruku a nemínil ji za žádnou cenu pustit. Otevřel tedy obě oči a podíval se napravo od sebe. Vedle něho poloseděl, pololežel Matteo a jeho spící tvář zároveň s poutevřenými ústy vypadala fakt roztomile. Nemohl to zastavit a prostě se rozesmál.
Zrek sebou trhl a vyděšeně otevřel oči. Pak jeho pohled upoutal bláznivě se smějící pacient, který mezi nádechy i několikrát zasýpal bolestí.
„Uklidni se,“ vykřikl a zděšeně se na něj díval. Druhý mladík se však po chvíli uklidnil sám. Přeci jen bolest byla dost silná na to, aby mu do hlavy vrátila alespoň trochu racionality.
„Dobrý, dobrý, už jsem v pohodě!“ mavl rukou a stále s úsměvem na rtech pozoroval druhého mladíka. „Proč jsi tady?“
„Přišel jsem na naši domluvenou schůzku. Chtěli jsme přeci pokračovat s tím obrazem,“ dodal, když uviděl nechápavý výraz v blonďákově očích. „Ptal sem se po tobě mistra a on mi řekl, co se ti stalo.“
„Hmm,“ založil ruce na hrudi.
„Před dveřmi jsem potkal zvláštního mladíka a když jsem se ho zeptal jestli přišel za tebou. Zatvářil se zděšeně a zmizel.“ Nevěděl, jestli se má na to zeptat, ale stále mu vrtala hlavou jediná věc. Proč tady vůbec s Mattim není jeho přítel.
Blonďáček vyhlédl z okna a vyslovil to, na co druhý jen myslel. „Neviděl jsi Lokiho? Víš, to je můj přítel!“ dodal na vysvětlenou i když nejspíš moc dobře věděl že jej druhý mladík zná.
Matteo si poposedl a pak zavrtěl hlavou. „Nechci ti do toho mluvit, ale...“ tady se na chvíli zasekl, „...když ti někdo ubližuje nemůžeš ho považovat za přítele!“
„Ale... ty... to... nechápeš,“ vydechl vysíleně a lehl si zpět do peřin. Poté se otočil na bok, čelem k oknu a tiše si povzdechl. „Já si to zasloužím!“
„To je blbost!“ vyskočil jako čertík z krabičky, „tohle si přece nezaslouží nikdo! Jak se ho můžeš po tom všem zastávat! Podívej se na sebe! Ty modřiny, ty strupy na tvém těle, ty nezahojené zlomeniny a nakonec tohle! To snad čekáš na to až tě zabije!“
„Nech toho, prosím,“ nebránil slzám aby zbrázdily jeho tvář, „on mě miluje a já miluju jeho a to my stačí. Už, už toho nech a běž pryč. Prosím, vypadni!“
„Matti,“ něžně zašeptal jeho jméno. „ty si přeci zasloužíš někoho lepšího,“ obejmul ho. „někoho, kdo tě učiní šťastným. Někoho kdo tady bude pro tebe když ti bude špatně, někoho kdo udělá vše pro to abys už nikdy nemusel brečet.“
„Musí si vážit toho, že ho miluje někdo jako ty, co?!“ ozvalo se ode dveří posměšně. „Pěkně jsi se vybarvil, jen co je pravda a já si říkal proč moje zlatíčko ten večer přišlo tak pozdě. Že? Bratránku?“
„Cože!“ vykřikl nechápavě Matti a naštvaně od sebe Mattea odstrčil.