SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Práce ve vilce 26.díl

Riku
"Jdeme."usmál jsem se na něj a vyšel z oné kavárny. Lukas mi byl v patách. Tedy byl do té doby, co jsme přešli silnici, protože pak mi došlo, že vlastně netuším kde je Power tower.
"Lukasi…."otočil jsem se pomalu a podrbal se na hlavě.
"Víš, že máš dlouhý vedení?"zasmál se.
"Hele…."obořil jsem se.
"Sorry….."začal se hned rozesmátě omlouvat.
"Tak kudy sáhibe…."zabručel jsem.
"Nejlepší bude jít na metro, což je tudy."usmál se a rozešel se tím směrem. Já ho ihned následoval.
…….
Potom co jsme došli na metro, jsme do jednoho z nich nastoupili a nechali se dovést do centra New Yorku.
"Hej Riku, nemačkej se tam jako klíště na tu blondýnku. Vystupujeme."zasmál se, chytl mě za ruku a pomohl mi protlačit se skrz lidi ven.
"Díky…"oddechl jsem si jen, co jsem se dostal ze dveří metra ven.
"Není za co."usmál se a vedl mě nahoru na povrch.
Jen co jsme vylezli z metra, rozhlédl jsem se kolem a doslova zíral na ty vysoké budovy tyčící se až k nebi.
"Jdeme…."popohnal mě Lukas k jednomu z přechodů a přešel společně se mnou přes ulici.
"Ty Lukasi…., nevadí ti vlastně, že se mnou jdeš?"otázal jsem se ho po chvíli.
"Ne to je v pohodě. Melis stejně přijde domu až za hodinku, takže nebude vadit, když tě doprovodím. Nebo jo?"pozvedl obočí.
"Já …moc děkuju…."zablekotal jsem.
"Není za co. Stejně jsem se chtěl zastavit ještě u jednoho kámoše."usmál se.
"Tak dobře."přitakal jsem a nechal se jím vést dlouhou ulicí.
"Vidíš tamten prosklený barák?"otázal se náhle a ukázal směrem před nás.
"Hmmm…"zabručel jsem zvědavě.
"Tak to je Power tower."usmál se a přidal do kroku.
"Fakticky."usmál jsem se i já a taktéž přidal.
Po necelém kilometru jsme došli na konec ulice, kde stála prosklená budova s nápisem Power tower. Mírně jsem zvedl hlavu a prohlížel si budovu od shora až dolů. Zdála se dokonalá. Před ní stál muž v obleku a čapce a otevíral lidem dveře. Kdykoliv přijelo auto, přišel chlápek a odvezl ho. No prostě jak z nějakého filmu.
"Tak tady naše cesty končí."usmál jsem se na Lukase.
"Už to tak bude."usmál se i on.
"No…., jestli ti to nebude vadit, tak bych si rád vyměnil čísla. Přeci jenom když si rozmyslíš, že bys u nás chtěl přespat, tak máme vždycky dveře dokořán."usmál se.
"No tak dobře…."řekl jsem a nadiktoval mu své telefonní číslo.
"Díky…."usmál se. "Jo a přeju hodně štěstí."řekl a podal mi ruku.
"Děkuju, určitě se ozvu."usmál jsem se a ruku stiskl.
"Tak ahoj."rozloučili jsme se a vydali se každý jiným směrem. Tedy jenom Lukas, protože já už byl u cíle.
Rychle jsem si urovnal trochu pomuchlaný triko a vešel na červený kobereček. Nestačil jsem ani dojít ke dveřím a už na mě volal nějaký chlap z ochranky.
"Hey, what are you doing here?!"řekl za mnou nějaký mužský hlas.
"Eh….promiňte, ale umíte Japonsky?"otázal jsem se pomalu svou řečí.
"Ehm….Japonese???....Yes…"zamumlal si spíše pro sebe a pak na mě spustil.
"Promiňte, ale spletl jste si nespíše budovu."prohlédl si mě zkoumavým pohledem a nenechal mě projít dveřmi.
"Ne, jsem tady správně. Jdu za panem Naokim Komuim."řekl jsem mu.
"I kdyby tady někdo takový byl, nemyslím si, že by s vámi chtěl mluvit!"řekl mi rázným hlasem a sjel mě znovu pohledem po mém špinavém oblečení.
"Vy to nechápete! Jsem jeho přítel!"
"Jo, jo…., takových domnělých kamarádů už tu bylo. Spakuj se a jdi domu mladej."řekl a přibouchl přede mnou dveře.
"No tohle!"vyjekl jsem a bouchl do dveří.
Chlap mi pohrozil pohledem, obrátil se ode dveří a dělal, že tam nejsem.
"No to je vrchol…."zavrčel jsem. "Když to nejde tudy…., půjde to jinudy…."zašklebil jsem se a šel obhlédnout terén. Po pěti minutách jsem našel ještě jedny dveře a to dveře pro personál. K mí smůle tam furt někdo lítal sem a tam. Nejspíše dovezli maso potřebné do kuchyně. S povzdechem jsem se odšoural dál od oněch dveří a šel se podívat z druhé strany baráku. Naději jsem získal až poté, co jsem uviděl otevřený okno v druhém patře a stromek v jeho blízkosti. Na nic jsem nečekal a vyhoupl se do koruny stromu a vydal se po úzkých větvích k otevřenému oknu.
"Jean…. Přitlačte …., trochu víš…."zaslechl jsem zevnitř a zahlédl ženu na lehátku a nějakého maséra.
"Níž!"řekla znovu žena mým rodným jazykem a vrněla se pod chlapovýma rukama.
"Au…."vyjekla náhle a vyskočila do sedu.
"Omlouvám se lady….."řekl omluvně muž.
"Běžte pryč!"vyjekla žena a s bolestmi zad se vydala do jiného pokoje. Muž se znovu poklonil a raději odešel. Teď byla moje chvíle. Rychle jsem přeskočil z větve na okno a dostal se tak dovnitř. Žena co před chvíli ležela na lehátku, byla momentálně pryč a masér taktéž.
"Oh my god…"zaslechl jsem z vedlejšího pokoje a raději vyběhl do jedněch dveří. Bylo štěstí, že jsem si zrovna zvolil správně a dostal se tak na chodbu. Pomalu jsem chodbou prošel, tak aby mě nikdo neviděl a koukal po dveřích. Pokoje s čísly jsem raději neotevíral, protože mi došlo, že to budou pokoje pro hosty a tak jsem hledal jen ty neoznačený.
"Bingo…"usmál jsem se, zrovna když jsem před jedním takovým stál a rychle ho otevřel. V místnosti byli samí košťata, věci na uklízení a nejen to. Byla tam dokonce i uniforma pro sluhy, služky, zahradníky a další lidi z personálu. Na nic jsem nečekal, popadl uniformu pro sluhy a natáhl ji na sebe. Rychle jsem si urovnal vlasy a vyšel z mého úkrytu.
Na chodbě zrovna v té době nikdo nebyl, takže nemohli získat žádné podezření. Rychle jsem ji prošel a zahnul do leva.
"Hej you!"zavolal na mě kdosi a přišel ke mně.
"Y….yesss?"zakoktal jsem nejistě.
"Bring me glass red wine."řekl a ukázal na pokoj číslo 338. I přes to, že jsem mu absolutně nerozuměl, jsem se tvářil, že chápu a rozešel se, se slovy "yes" dál chodbou. Někde uprostřed chodby byl výtah a tak jsem do něj zabruslil a zmáčkl přízemí. Když jsem přijel do přízemí nahrnuli se do výtahu lidi ve snobských věcech a na mě se dívali z vrchu. Rychle jsem jimi prošel a dostal se tak do haly.
V hale jsem se bleskově rozhlídl, zda mě neviděl chlápek u dveří a rozešel se směrem, kde jsem čekal, že by měla být restaurace. Jen co jsem do ní vešel, uviděl jsem Manabiho jak zachází do jedněch dveří. Konečně mi svitla nějaká naděje, že bych mohl znovu vidět Naokiho. Pomalu, tak abych nebyl nápadnej jsem si vzal nějaký tác s jídlem a šel místností k místům, kde zmizeli Manabiho záda. Rychle jsem dveřmi prošel a dostal se do větší místnosti s jedním stolem, u kterého právě seděli Naoki a nějací dva páni. Díky tomu, že vedli živou debatu si mě nikdo nevšiml a tak jsem se mohl ukrýt do druhých dveří pro personál.
Zrovna v nestřeženou dobu jsem vykoukl zpoza dveří pro personál a zadíval se na Noakiho. Noaki nějak vycítil něčí pohled a stočil ho mým směrem, aby se mohl podívat, kdo je ruší. Když však pohlédl do mích očí, zatajil se mu dech.
"Pst…"dal jsem si ruku před pusu a naznačil mu, aby mě nikomu neprozradil.
"What´s wrong?"otázal se náhle jeden z chlapů a podíval se na Naokiho, jelikož se ho předtím na něco ptal.
"Oh, it´s nothing. Excuse me for a moment."řekl a jemně se pousmál.
"Oh…yes.."pokýval hlavou jeden z chlapů a obrátil se na toho druhého, kterému začal něco říkat. Naoki se mezitím zvedl a zamířil hlavními dveřmi ven z pokoje. Když procházel kolem mě, poukázal prstem, abych ho následoval a letmo mi pohladil mou ruku. Na nic jsem nečekal, usmál se a šel rovnou za ním. Restaurací jsme rychle prošli a zamířili směrem výtah. Když Naoki viděl, kolik lidí pojede výtahem, zahnul ke dveřím k nouzovému schodišti a zatáhl mě dovnitř. Jen co za námi zavřel se ke mně otočil a vtiskl mi na rty dlouhý polibek. Na nic jsem nečekal, přitáhl se blíž k němu a polibek prohloubil. Naoki mi ho dravě oplácel a plenil mi ústa, co nejvíc to šlo.
"Riku…"vzdychl mezi polibky a hladil mi přitom mé vlasy.
"Naoki…."zlomil se mi hlas a po tvářích se mi svezli slzy radosti.
"Riku…"oddálil se ode mě a sahal mi po tvářích svými dlouhými prsty tak, jako by se bál, že bych to nemohl být já.
"Nao…"popotáhl jsem a zavrtal se do jeho náručí.
"Myslel jsem, že mě už nechceš vidět…."nedopověděl a přitáhl si mě k sobě.
"Radši nemysli."usmál jsem se a znovu si přivlastnil jeho ústa. Tentokrát ne tak dravě jako předtím, nýbrž jemně jakoby se měli Naokimu rozpadnout, jen co se jich hruběji dotknu.
Naoki mi vyšel rovnou vstříc a jemně mi skousl dolní ret tak, aby se mi do nich snáze dostal.
"Naoki…."vzdychl jsem mu do úst a nechal se jím přidržet na špičkách.
"Nejraději bych se tady na tebe rovnou vrhnul…"usmál se na mě Noaki, zakousl se do mého pečlivě upraveného motýlka a jedním tahem mi ho ústy rozvázal.
"Tááááááák nadrženej…"zasmál jsem se.
"Víš jaký to je pro mě držet půst."zasmál se on.
"Oh tak půst…Co mi to tady z tebe vychovali…"usmál jsem se a zajel mu rukou pod sako.
"Koukám, že ani ty nejsi takovej andílek, jakej si býval."zavrněl a sáhl mi přitom mezi nohy.
"Au…"zanadával hned na to, protože jsem ho bouchl do hrudi.
"Já sem stále andílek, jen sis toho ještě nevšiml.."nafoukl jsem se jak balón a otočil se.
"Aby si mi nepraskl, bublinko…"usmál se a políbil mě na krk.
"Už bysme asi měli jít…"zabručel sem a otočil se zpátky k Noakimu.
"Ještě chvíli…"broukl on a znovu mě objal.
"Dobře…"

Naoki
Jen co jsem měl zase svého miláčka v náručí, nehodlal jsem ho jenom tak pustit.
"Noaki…."
"Ano…"usmál jsem se na něj.
"Promiň mi…"
"Za co prosím tě?"usmál jsem se a hladil ho přitom po zádech.
"Za to všecko. Za to, že jsem ti nevěřil s tou ženskou a taky za to, že když si mě potřeboval jsem nebyl s tebou…já…"
"Pšt…."brouknul jsem a umlčel ho svým prstem. "Ty za nic nemůžeš."usmál jsem se.
"Ale…"
"Žádný ale…., už o tom nechci slyšet."usmál jsem se znovu a líbl ho na líce.
"A…"Chtěl ještě něco namítnout. Já ho však nenechal. Rychle jsem se k němu sklonil a políbil ho znovu na jeho rty. Jemně je otevřel a nechal mě vklouznout dovnitř. Jen co jsem ho znovu ochutnal, měl jsem chuť na víc. Mírně jsem tedy vtlačil svou nohu mezi jeho nohy a dráždivě ji nadzdvihl.
"Nao…."zavzdychl mi do rtů, chytl mě kolem ramen a jemně se nadzdvihl.
"Copak…"zasmál jsem se a znovu se ho dotkl v oněch místech.
"Ne, musíš se vrátit za těmi lidmi…"vzdychl znovu a pohlédl mi přitom do očí.
"Máš pravdu, měl bych se vrátit."usmál jsem se nad jeho starostí o mě.
"Noaki, já to myslím vážně!"vyjekl znovu, když jsem ho nechtěl pustit.
"Ty si…."zabučel jsem a propustil ho ze svých spárů.
"Tvoje zlatíčko…"usmál se, letmo mě políbil a vytáhl zpět do haly.

Riku
Jen co jsme vyšli zpět do haly, zahlédl jsem Manaba a hned jsem věděl, že půjde k nám. Samozřejmě se tomu tak stalo a ještě předtím, než mu stačil Noaki něco říct se k nám přihnal.
"Pane Naoki, proč jste…."nestačil ani doříct, protože se podíval ne mě.
"Myslím, že nemusím nic vysvětlovat."podíval se přitom na mě a usmál se.
"Oh Riku. Tak ty si tady?"pohlédl mi do očí jako by nevěděl, jak jsem mohl sehnat v tak krátké době peníze na let.
"Jo, jo…."nechápavě jsem na něj hleděl a nevěděl co na to říct.
"Manabu, zaveď Rika do mého auta a počkej tam s ním." Rozkázal Manabimu a pohlédl zpět na mě.
"Tak za chvíli se uvidíme."usmál se a jemně mi stiskl ruku.
"Dobře…"zavrněl jsem blahem a poslal mu vzdušnou pusu.
Jen co odešel na druhou stranu restaurace a vešel do dveří, kde čekali ti dva chlapy, jsem se otočil na Manaba a dal si ruce v bok.
"Co to mělo být?"nechápavě jsem ho sjel pohledem.
"No, abych řekl pravdu, nečekal jsem, že bys přiletěl, když si měl už peníze. Asi jsem tě podcenil."řekl a otočil se směrem k východu.
"To jste si jako myslel, že mi jde jenom o prachy!"vyjel jsem na něj.
"Tak nějak…"
"Tak to děkuju…"zabručel jsem a sáhl do kapsy. "Tady máte zbytek peněz."vyjekl jsem na něj, hodil je po něm a vyběhl před budovu.

Naoki
Zašel jsem zpátky do pokoje za mými novými obchodními partnery a dal se s nimi do hovoru.
Po necelý čtvrt hodince naše jednání skončilo a tak jsem se mohl odebrat ke svému autu.
"Nashledanou. Bude nám potěšení s vámi pracovat."rozloučili jsme se navzájem ještě jednou v hale a odešli každý svou cestou. Já mířil pochopitelně do garáže.
V garáži jsem našel Manabiho stát u auta a Rikiho sedícího uvnitř. Když jsem zaregistroval Rikiho nafouklí obličej mohl jsem si domyslet, co se asi stalo. Beze slova jsem prošel kolem Manabiho, otevřel auto a sedl si k Rikimu.
"Co se stalo?"otázal jsem se, se zájmem a píchl ho přitom do tváře prstem.
"Nic!"zabručel a kousl mě do onoho prstu.
"Auky…, copak si upír, že mě furt koušeš?"zafňukal jsem.
"Omyl jsem vampír…."vycenil na mě ty svoje tesáky a kousl mě do nosu.
"Pane Naoki."ozval se ze předu Manabu, když nasedal do vozu. Riki hned ztichl a znovu se nafoukl.
"Co?"otázal jsem se, a sledoval Rika, jak pozoruje Manaba zlověstným pohledem.
"Kam mám jet?"otázal se.
"Kam asi. Tam kde teď bydlím."odpověděl jsem mu a stočil pohled na Rika.
"Asi si tě budu muset přivázat, abys mi neutekl vysát krev Manabimu."zabručel jsem mu do ucha.
"Nejraději bych to udělal."
"Ale zlatíčko, od toho jsem tu já."usmál jsem se a jemně se mu zakousl do krku.
"Hihihi, Naoki přestaň, to lechtá…"začal se smát.
"A co udělá můj vampírek teď?"usmál jsem se a políbil mu místo, kde jsem mu zanechal moji značku.
"Tohle."usmál se na mě a skočil po mě, až jsem neudržel rovnováhu a společně s ním spadl na záda. Jen co jsem byl pod ním uvězněn, kousl mě jemně na ucho, na nos a nakonec na rty.
"Hmmm…., chutnáš výtečně."řekl a oblízl si rty od pomyslné krve.
"Ty taky nejsi k zahození."zasmál jsem se a vyhoupl se do sedu.
"Ccc…"odfrkl si naoko naštvaně a odvrátil pohled.
"Ale, ale. Že bysme se zase nafoukli…"zasmál jsem se a přitáhl si ho zády do náruče.
"Ne, jen jsem chtěl udělat tohle.."usmál se, líbl mě na tvář a zavrtal se mi víc do náruče.
"Jo, tak to jo…"usmál jsem se taky, upravil si ho v náruči a začal ho hladit ve vlasech. Riki mezitím vrněl blahem jako nějaká kočka a pravidelně přitom dýchal.

Riku
"Riki, prober se. Jsme na místě."ozvalo se mi těsně u ucha.
"Ještě pět minut Naoki…."zabručel jsem.
"Ne, ne už ani minutku. Musíme se dostat nepozorovaně dovnitř."usmál se na mě.
"Eh…"nechápal jsem.
"Víš, momentálně bydlím u svého otce, takže tě musíme dostat nepozorovaně dovnitř."usmál se zase.
"Hmm…., a nemůžeme spát jinde?"otázal jsem se.
"To nepůjde. Takhle to nebude nápadný a nebude o tom vědět."
"Tak dobře."
"Neboj, bude to jenom do zítra. Musíme vymyslet plán odplaty."zazubil se na mě.
"Oho…, myslel jsem, že pomsta je jenom pro malý děti."
"No, nikdy jsem neřekl, že jsem dospělák."zasmál se. "Asi si mě zkazil."dodal a hned na to si kryl hlavu před mými ranami.

Dodatek autora:: 

Tak jo...tuhle kapču ani nevím jestli mám gramaticky dobře protože jsem neměla moc času na opravu....takže se předem omlouvám za případné chybky..jinak jsem ji snad slibila zveřejnit už včera, ale nějak jsem nestíhala takže se za to omlouvám Smile
..............jinak v tomhle díle se konečně Naoki a Riku střetnou....hurá a sláva xD...
PS:omlouvám se že jim to tak dlouho trvalo.....nemám ráda když jsou hlavní postavy od sebe, ale kdyby se hned usmířili tak by to bylo takovy blbi Smile

4.90476
Průměr: 4.9 (21 hlas)