Polibek deště 09

RYUU

Ať jdu kamkoli, všude mě provází vzpomínky na ten polibek. Na něco, v co jsem nikdy nedoufal, že se stane. A přece jsem o tom tak často snil. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo. V mých snech byl dokonalý, ale realita předčila i ty sny. Doufám, že to nebyl poslední. Nesmí to být poslední. Nedovolím, aby se mi vzdálil, když mi je teď tak blízko.
„Kime, už jsi ochutnal tu buchtu?“ Zavolal jsem na něj do kuchyně. Když jsem si vybaloval poslední věci.
„Ještě ne, nějak jsem na to zapomněl z toho šoku, jak ses opařil.“ Odpověděl mi.
„Aha…“ Řekl jsem spíš pro sebe.
„Tak já to jdu ochutnat. Chceš taky donést?“
„Ne, díky. Potřebuju si ještě dovybalit.“ Odpověděl jsem.
„Tak vybaluj, ale děláš chybu, protože chutná výborně.“ Podíval jsem se na něj. Stál u plechu, v ruce měl jeden kousek a další si rovnal na talířek. ¨
„Zase půjdeš pracovat, že si ji skládáš na talířek?“
„Ne, půjdu se chvíli dívat na televizi nebo si číst, podle toho, jak se mi bude chtít.“ Vzal si plný talířek a přešel ke gauči. Dal stranou deku a polštář a lehl si na něj. Pustil televizi, vzal si do ruky další kousek a přepínal kanály. Já jsem pokračoval ve vybalování. Rovnal jsem a třídil věci do jednotlivých šuplíků. Ale když jsem sahal do tašky pro kalhoty, vytáhl jsem s nimi i bílou obálku. Nemám tušení, kde se tam mohla vzít. Já jsem ji tam určitě nedal.
„Ty jsi mi dal při balení do tašky nějakou obálku?“Zeptal jsem se Kima. Možná o tom bude něco vědět.
„Ne, jenom oblečení. O žádný obálce nevím. Proč?“ Podíval se na mě udiveně od televize.
„Jenom, že tu nějakou mám…“ Když jsem to dořekl, tak jsem ji roztrhl. Byl v ní složený papír. Dopis. Je to čím dál divnější. Rozevřel jsem ho, jen tak letmo přejel a zastavil jsem se na konci u podpisu. Stálo tam: „Omlouvám se, Kim“. Ale Kim říkal, že o ničem neví. Navíc proč by mi psal dopis, když by mi to mohl říct osobně. To nedává žádný smysl. Ale tak kdo-….. Jedině, že by to byl… Ale to není možné, to k němu nesedí, on by se k tomu nesnížil. To je nemožné, aby ten dopis napsal Momo.
„Stalo se něco?“ Vyrušil mě Kim z přemýšlení a bezcílného civění na tu znět písmenek, neschopný se soustředit, abych ji mohl přečíst.
„N-ne… jenom to nechápu. Je to nějaký dopis a podepsaný tam je Kim. Nechápu to.“ Odpověděl jsem vyvedený z míry. Kim se zvedl s přešel za mnou. Klekl si za mě a díval se mi přes rameno.
„Už to máš přečtené?“ Zajímal se.
„Ne, ještě ne… Kdo je ten Kim? Jak se sem dostal nějaký dopis?“ Zajímá mě co si o tom myslí.
„ Řekl bych, že Kim je Momo. Klidně ten dopis mohl včera dát mezi oblečení při balení a nevšimli jsme si toho. Myslím, že je to určitě Momo, ale co chce, že ti píše dopis. To mu není podobný. Mohl bych si to číst s tebou?“ Opíral se mi rukou o záda, když se nakláněl, aby líp viděl.
„Jo, proč ne. Taky si myslím, že je to od Momo.“ Držel jsem dopis tak, aby do něj viděl i Kim a začali jsme číst.

Už jenom myšlenka na to, že ti vůbec píšu je ponižující a jak vidíš, tak jsem to vážně udělal. Popravdě tohle je až ta poslední varianta. Ale to, že to čteš je důkaz toho, jak moc jsem se musel snížit, abych ti to mohl říct. Bohužel nějak nevyšlo si s tebou promluvit, když sis byl pro věci. Věděl jsem, že si pro ně přijdeš, tak jsem si nachystal řeč, co bych ti chtěl říct, ale pak mě napadlo, co kdyby si pro tvoje věci přišel brácha nebo byl s tebou. Neměl bych možnost ti ji říct, tak jsem to pro jistotu napsal. Bohužel psaní není moje silná stránka, takže to bude hodně stručný.
Asi bych se ti měl omluvit, za to, že jsem tě vyhodil. Mohl jsem s tebou přestat mluvit, ale ten vyhazov byla blbost. Ale zkus se vžít do mé situace. Co bys udělal ty, kdyby ti tvůj spolubydlící a dobrý kamarád tohle řekl. Možná, že bys byl šťastný, když jsi teplej, ale co já? Já jsem na holky. Víš to!! I tehdy jsi to věděl! Tak proč jsi to všechno zkazil, ty pitomče?! Jak sis mohl vůbec myslet, že bych reagoval jinak? Kdybys držel hubu, tak jsme teď mohli sedět někde v baru a bavit se. Ale tohle ti asi nedošlo co? Nedošlo ti, co všechno tímhle ztratíme, že už spolu nepůjdeme ven. Nebudeme se spolu učit, nebudeme se hádat o to, kdo půjde do koupelny první nebo na co se budem dívat v televizi. Hádat se s tebou mě vážně bavilo. A teď je to všechno pryč. Je strašný si to přiznat a ještě horší je to napsat, ale bude mi to chybět. Když jsem tě viděl u našich, tak mě to vážně překvapilo a pak jak jsi odjížděl, tak mi došlo, že to je naposledy co tě vidím a že asi nechci, aby ses odstěhoval. Ale to, že si tohle čteš, znamená, že jsi nadobro pryč a já můžu jenom litovat toho, že jsem tě ztratil. Věř tomu nebo ne, ale stýská se mi po tobě. Prostě sem tak nějak patříš a najednou jsi pryč a nejspíš se už nevrátíš. Ani nevím, jestli vůbec stojím o to, aby ses vrátil. Nedovedu si představit, jestli bych tě vedle sebe snesl, když vím, co ke mně cítíš, ale…. Možná, že by mi to nevadilo. Nevím. ¨
Končím. To hlavní, že se ti omlouvám, jsem napsal, tak není důvod to prodlužovat. Jestli sis toho všimnul, tak jsem se snažil psát spisovně. Mohl bys to ocenit. A byl bych rád, kdyby ses ozval.
Stejně tě za to nenávidím. Hlavně za to, že teď musím bydlet sám. Prostě jsi to podělal! Ale ….
No radši nic.

Omlouvám se, Kim.

KIM
Nemám slov. Brácha napsal dopis. A dokonce dokázal přiznat, že mu Ryuu chybí. Ale mám strach z toho jak na to Ryuu zareaguje. Jestli se k němu nebude chtít vrátit, jestli mu to nezpůsobí bolest. Zatím nic neříká, jenom zírá do dopisu. Co bych měl udělat? Co bych měl říct? Sundal jsem mu ruce ze zad a objal ho. Trochu s sebou cuknul, asi jsem ho vyrušil z myšlenek, ale pak přiložil svou ruku na mé dlaně a stisknul je. Ucítil jsem, jak mi na kůži na zápěstí dopadla kapka. Nevěděl jsem co to je, myslel jsem si, že se mi jenom něco zdálo, ale pak jsem si všimnu, že Ryuu pláče. Objal jsem ho ještě pevněji. On poraženě sklonil hlavu a nechal ruku, ve které držel dopis, klesnout do klína. Druhou stále tiskl k mým.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho. Já nevím jak se v těhle situacích chovat, tak proč jim stále musím čelit?
„A-asi…“ Odpověděl mi mezi vzlyky.
„Můžu ti nějak pomoct. Něco pro tebe udělat? Cokoliv…“
„Nevím…“ Zašeptal.
„Já tě nechci ztratit. Nechci abys odešel. Ne teď, když jsem si konečně připustil, že tě mám rád. Slib mi, že neodejdeš.“ Tiskl jsem se k němu stále silněji.
„Já- já si to všechno potřebuju srovnat v hlavě. Potřebuju být na chvíli sám. Promiň….“ Začal se zvedat. Pustil jsem ho, taky si stoupnul a zůstal tam stát se skloněnou hlavou. Vzal ten dopis a šel z obýváku. Otočil jsem se k němu a poraženě pronesl: „ Půjdeš k němu? Odejdeš ode mne? Nebo se snad vrátíš? Uvidím tě ještě někdy?“ tolik otázek chci, aby mi zodpověděl, že je nedokážu ani vyslovit. Otočil se ode dveří a díval se na mě. Já mu pohled oplácel a v jeho očích jsem zachytil tu známou bolest. Možná hlubší…
„Teď potřebuju být chvíli sám, abych si to všechno srovnal, ale vrátím se. Zachvíli se vrátím. Slibuju.“ Otočil se a odešel. Osaměl jsem, samotu jsem cítil z každého kousku mého bytu. Jestli se nevrátí nebo odejde, nevydržím tu bydlet. Všechno tady by mi ho akorát připomínalo. Lituju toho, že jsem si připustil, že ho mám rád. Kdybych tomu neuvěřil, nevzalo by mě to tolik. Nejradši bych šel bráchu zabit. Ne, on není můj brácha. Právě teď mi chce Ryuua ukrást. Nenávidím ho za to. Nenávidím…
Lehnul jsem si na gauč a zapnul televizi. Natáhl jsem se pro deku a přikryl se jí. Jak jsem s ní pohnul, ucítil jsem Ryuuovu vůni. Voněla jím celá deka i polštář. Tak krásná vůně. Proč se muselo tohle stát. Proč to Momo nemohl nechat být? Proč musel všechno zkazit. Ne! Nesmím to vidět tak špatně. Přece slíbil, že se vrátí. Že zachvilku přijde. Jak dlouhá je chvilka….?
Vzal jsem si do ruky ovladač a přepínal kanály. Nechal jsem běžet nějakou kriminálku a pokoušel se vžít do děje, abych na nic nemusel myslet. Díky bohu, docela se mi to daří.
***
O dvě hodiny později
Kde je? Už je to přes dvě hodiny co odešel, navíc se začíná stmívat. Neměl slibovat, že se vrátí. Proč jsem mu věřil? Vůbec ho neznám a i přes to jsem mu důvěřoval, dovolil jsem mu, aby mě zranil. Šel bych se po něm podívat, kdybych měl tušení, kde ho hledat a kdyby se mi nezavíraly oči. Ale spát nepůjdu, musím počkat, jestli se vrátí nebo ne, ještě chvíli…
Zase jsem začal přepínat kanály. Narazil jsem na další kriminálku, tak jsem to tam nechal. Pokoušel jsem se soustředit na děj, ale únava zvítězila a zachvilku jsem spal.

Ryuu
Asi bych se měl vrátit. Slíbil jsem to. Ale nechci znovu vidět ten Kimův zničený pohled. Nechci ho vidět smutného. Nechci, abych ten smutek způsoboval já. Nenávidím se za to. Nechci Kima ztratit. Ale Momo mě tím dopisem vyvedl z míry. Překvapil a probudil ve mně tu bolest, která se díky Kimovi zmírnila natolik, že jsem ji skoro necítil. Na druhou stranu oceňuji, že se mi omluvil, přiznal, že mu budu chybět. Ale teď si jsem jistý, že to nezmění nic na tom, že chci zůstat u Kima. Zastavil jsem se u koše před mým novým domovem a Momův dopis do něj odhodil. To, že jsem ho vyhodil pro mne znamená mnohem víc, než jenom odhozený papír. S tímhle dopisem jsem odhodil kousek své minulosti a pocitů, které by mi, teď jenom překážely. Naposledy jsem se podíval na koš a vykročil směrem k domovu, k novému začátku… ke Kimovi.
***

„Už jsem doma.“ Zavolal jsem, když jsem si zouval boty, ale nikdo mi neodpověděl. Slyšel jsem jenom tlumené hlasy z televize. Když jsem vešel do obýváku, všimnul jsem si Kima, jak leží na gauči a pravidelně oddychuje. Došel jsem až k němu, sednul si na zem před gauč a pozoroval ho. Jeho tvář jemně osvětlovala záře z televize mnou mírně stíněná. Zkoumal jsem jeho rysy, výraz. I když spal, bylo vidět, že ho něco trápí a je smutný. Je mi tak líto, že za tohle trápení můžu já. Pohladil jsem ho po tváři a on se pohnul, ale nevzbudil. Chvíli jsem tam jenom seděl a pozoroval ho. Má dokonalou tvář. Vypadá jako anděl. On je, musí být anděl. Pro mě anděl určitě je. Už tolikrát mi pomohl. Pomohl mi, i když mě neznal a ani teď toho o mně moc neví, přesto mi pomáhá a záleží mu na mně. Cítím se provinile, že mě jenom napadlo vrátit se k Momovi, byť jenom na kraťoučkou chvíli. Sehnul jsem se k němu a políbil ho na tvář. Zvedl jsem se a chtěl vypnout televizi, když Kim promluvil.
„Ryuu?? Ty ses vrátil…“ Spíš to jenom zamumlal ale i tak mě bodlo u srdce a zalila mě obrovská vlna radosti. Vypnul jsem televizi a zase se posadil na zem vedle gauče. Kim znovu promluvil, ale oči nechal zavřené.
„Nebo se mi to jenom zdá? Proč nic neříkáš?“ Stále je neotevíral.
„Nezdá se ti to, jsem tady…“ Zase jsem ho pohladil po tváři. Konečně otevřel oči a podíval se na mě.
„ Víš, jak jsem se o tebe bál, ty pitomče…“ začal vylézat v pod peřiny a sednul si na zem vedle mě. Nespouštěl ze mě oči a já v nich poznal stejný odraz strachu a bolesti, jako když jsem odcházel, ale radost je pomalu přebíjela.
„Omlouvám se….“ sklopil jsem hlavu. Nedokázal jsem se na něho ani podívat, jak moc jsem se styděl. On nic neříkal. Na chvíli zavládlo ticho, bylo tak nesnesitelné. Nevěděl jsem, co bych měl říct, abych ho prolomil, tak jsem jenom mlčel a zkoumal koberec, na kterém jsme seděli.
Po chvíli mě vzal za ruku a druhou mi nadzvedl hlavu. Hleděl mi do očí a stále nic neříkal. Svoje prsty propletl s mými. Pokoušel jsem se něco vyčíst z jeho očí, ale teď jsem v nich viděl jenom nejistotu. Nenašel jsem v nich ani náznak po výčitkách, zlosti nebo smutku, jenom nejistotu. Začal se ke mně přibližovat, ale stále mi hleděl do očí a já se od nich nedokázal odtrhnout. Políbil mě. Tak ostýchavě, jako by se bál, že se před ním ve chvíli, kdy se naše rty setkají, rozplynu. Jako by nevěřil tomu, že tu doopravdy jsem. Já jsem mu polibek oplatil se stejnou něžností. Stále jsme si hleděli do očí a o to víc byl náš polibek intenzivnější. Jeho druhá ruka si našla mojí a také se propletly. Přestal mě líbat, ale neodtáhl se. Ani se nepohnul, jenom zašeptal.
„Odejdeš?“ v jeho hlase byl slyšet strach.
„Ne...“ Vydechl jsem. Když to uslyšel, odtáhl se ode mne a bylo na něm vidět, že má radost. Jeho oči jí úplně přetékaly. Prudce mě objal. Nečekal jsem to a tak mě porazil na zem. On ležel na mě a pořád mě objímal. Musel jsem se usmát, opravdu se chová jako dítě a právě tohle je na něm tak kouzelné. Taky jsem ho objal a chvíli jsme se jenom objímali.
Nadzvedl se na rukách, aby mi viděl do očí a usmál se na mě. Já mu úsměv opětoval. Pak se sklonil a zase mě políbil. Tentokrát byl jeho polibek naléhavější a já mu ho se stejnou naléhavostí opětoval. Přitiskl jsem si ho těsněji k sobě. Jednou rukou mě hladil ve vlasech a druhou mi položil na tvář. Já jsem mu rukama cestoval po zádech. Sjel jsem po páteři až k místům, kde končí jeho tričko a začal ho hladit po holých zádech. On opustil má ústa a v polibcích pokračoval na mém krku. Neskutečně mě to vzrušuje a cítím, že i jeho. I rukou mi putoval po hrudníku pořád níž, a když mi zajel pod tričko a začal mi ho vyhrnovat, uvědomil jsem si, že nechci, aby pokračoval. Nadzvedl jsem jeho tvář a donutil ho, aby se na mě podíval. Nechápavě na mě hleděl.
„Promiň, ale dneska nemůžu…“ cítím se hrozně, ale nechci, aby naše poprvé bylo reakcí na to, co se stalo. Nic neříkal, jenom na mě upíral jeho nechápající oči.
„Já nechci, abys toho pak litoval. Nechci, aby to byla jenom reakce na to, co se dneska stalo. Chci, aby to pro nás bylo výjimečné.“
„Možná máš pravdu, že to byla reakce na dnešek, ale nelitoval bych toho.“ Jeho oči byly vážné, asi to myslí doopravdy.
„Promiň…“ Hlesl jsem.
„Neomlouvej se. I já chci, aby toho ani jeden z nás nelitoval. Prostě počkáme na tu pravou chvíli.“ Začal se ze mě zvedat a já si stoupnul také. Zamířil ke dveřím, ale po pár krocích se zastavil a řekl.
„Nechceš jít spát ke mně?“ Tímhle mě zaskočil.
„Moje postel je tady, tak tu zůstanu.“ Sednul jsem si na gauč a sundal tričko. Pak jsem si lehl a přikryl se. Kim mě pozoroval, otočil se a vrátil se ke mně.
„Posuň se.“ řekl, když stál před gaučem a díval se na mě. Já nechápal, proč chce, abych se posunul, ale udělal jsem to. On se usmál a potom si lehl za mnou.
„C-co to děláš?“ Nepřestává mě překvapovat.
„Když jsi říkal, že chceš být tady, tak budeme tady.“ Tvářil se tak nevině, když to říkal. Jako anděl….
„Ale já tím myslel, že tu budu JÁ a TY budeš v ložnici.“ Když jsem to říkal, bylo znát, že se usmívám.
„Ale já chci být s tebou…“ objal mě a hlavou se mi opřel o rameno. Já jsem ho taky objal a řekl: „Já s tebou chci být taky.“
„To jsem rád. Hezky se vyspi.“
„Ty taky…“
Za pár minut jsem cítil jeho pravidelný dech. Docela se bojím toho, že v noci spadne na zem, protože tu není ani kousek místa navíc. Jestli se otočí, tak ho to bude bolet. Asi jsem měl radši jít k němu do ložnice. Tak příště… ponořil jsem se hlouběji do myšlenek a zachvíli jsem spal i já.