Polibek deště 08

RYUU
Rána….. Dotek….. Něco se se mnou děje….. Někdo se mnou třese…. Ne!!! Padám! Hlas…. Co říká? Musím se soustředit!
„Tak už otevři ty oči.“ Kdo to mluví? Proč mám otevřít oči, když otevřené jsou? Někdo se mnou zase třese.
„Ryuu, tak už vstávej je skoro poledne!“ Ten netrpělivý hlas…. To je… Ano to je Kim, to není sen.
„No jo, už jsem vzhůru, už vstávám…..“ Otočil jsem se na druhou stranu a dodal. „zachvilku…“
„Ne, vstáváš teď hned! Vyklidil jsem ti komodu, tak si vybalíš věci. Jo a došla buchta… Mohl bys být tak hodný a upéct další?“ To, že je v rozpacích se mi jenom zdá nebo se tak opravdu cítí?
„S tím sladkým by ses měl trochu krotit, budeš tlustej.“ Zamumlal jsem v polospánku.
„Mám dobrý spalování, tak nebudu a vstávej!“ prudce ze mě stáhnul deku, kterou jsem byl přikrytý.
„Do háje, co to děláš?“ Posadil jsem se na postel a protíral si ještě rozespalé oči.
„Řekl bych, že tě budím. Byl bys schopný prospat celý den.“ Odpověděl poněkud vyčítavě.
„Je sobota a ta je od toho aby se celá prospala. Jdu se umýt.“ Zvedl jsem se k odchodu do koupelny.
„ Spát se má v noci, ne přes den víš.“ Už se na mě usmíval.
„Jenomže já v noci často nemůžu spát nebo se budím…“ zastavil jsem se mezi dveřmi.
„Včera jsi usnul brzo. Když jsem šel do kuchyně, tak jsi už spal a to bylo asi jedenáct.“ V očích se mu odráželo něco jako napětí nebo očekávání, možná má obavy, ale nevím proč. Nějak se v něm ztrácím víc a víc. Taky jsem si z ničeho nic uvědomil, že jsem večer přikrytý nebyl. Nejspíš jsem usnul i s knížkou, ale ani tu jsem zahlédl na stole.
„ To máš pravdu, včera jsem usnul vážně brzo. A myslím, že s knížkou v ruce a nepřikrytý, ale když jsi mě budil, přikrytý jsem byl a kniha je na stole. Tak myslím, že jsem byl v noci vzhůru, akorát si to nepamatuju.“ Když jsem to dořekl, vypadal jako opařený. Najednou se zarazil a znervózněl.
„N-nejspíš jsi byl vzhůru a nepamatuješ si to. To se občas stane.“ Díval se stranou a pořád byl trochu rozrušený.
„Asi jo. Tak já se jdu umýt.“ Otočil jsem se a došel do koupelny. Kim se zase uvolnil.
Vyčistil jsem si zuby, svlékl se a šel se vysprchovat.
Proud horké vody mi laskal celé tělo. Je to tak uvolňující. Docela jako doteky něčích rukou…. Kdyby se mě takhle jednou dotýkal, kdyby mi dovolil se ho takhle dotýkat. Kdybych mu mohl říct, co k němu cítím. Tyhle myšlenky mě trápí čím dál častěji. Pokud to bude takhle pokračovat, tak se asi budu muset zase odstěhovat. Ale to nechci…. Nesmím dát svoje pocity najevo.
Otřel jsem se, oblékl a šel do obýváku. Po cestě jsem si vzal tašky s věcmi, přešel ke komodě a začal si rovnat věci do šuplíků. Kim seděl na gauči a asi něco hledal na počítači.
„Už jsem to našel…. Tohle mi dneska upečeš, pojď se podívat.“ Vzhlédl ke mně od obrazovky, já se zvedl se slovy.
„Dneska ti upeču, jenom když mi pomůžeš, mohl by ses to začít učit. Ukaž, co sis vybral.“ Sklonil jsem se k obrazovce, kde měl najitý recept na piškot s vanilkovou pěnou. „ Tohle bys zvládl i sám, takže mi dneska pomůžeš“
„ Mě stačí, když se budu dívat.“ Upíral na mne nevinné oči, jako malé dítě, když omylem rozbije maminčinu vázu.
„ Když mi nepomůžeš. Tak nic neudělám.“ Měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář.
„Hmm… tak to se asi budu muset přemoct…“
„To asi jo. Víš co? Než si vybalím, tak najdi všechno, co budeme potřebovat.“ Vrátil jsem se ke komodě a vyrovnávání. Kim se zvedl a odešel do kuchyně.

KIM
Doufám, že nevyhoříme. S mojí neschopností něco uvařit bych se tomu ani nedivil. Nevím, proč chce, abych mu pomohl. Navíc s ním budu muset být v jedné stísněně místnosti. Povzdechl jsem si a pokračoval v hledání všeho potřebného. Už mi zbýval jenom cukr, když se za mnou ozvalo:
„Tak můžeme začít?“ Leknutím jsem s sebou trhl, prudce se otočil a přitom málem vrazil do Ryuu, který se opíral o linku naproti mně. Tahle kuchyň je vážně moc malá.
„Asi jo, mám myslím všechno.“ Sáhnul jsem do skřínky pro cukr.
„Tak dobře já ti budu říkat, co máš dělat. Takhle se to naučíš nejlíp.“ Usmíval se na mě.
„Ale já myslel, že-„
„Vezmi si dvě větší misky. Do jedné dáš žloutky a do druhé bílky a dívej pozor, aby v bílkách nezůstal kousek žloutku.“ Začal mi vydávat rozkazy. Rozbil jsem první vajíčko a pokoušel se oddělit bílek od žloutku a světe div se, povedlo se. Zbývají ještě dvě, která se mi taky povedlo oddělit bez jediného kolapsu. Otočil jsem se na něj, pořád stál na stejném místě a hrdě se usmíval.
„Ted vyšlehej bílky na sníh.“ Ponořil jsem mixér do misky s bílky a pustil ho. Prvně se s nimi nedělo nic, ale pak začaly tuhnout a stávala se z nich nadýchaná hmota podobná sněhu.
„A to samé udělej se žloutky a až budou vyšlehané, tak k nim přidej bílek a všechno to zamíchej vařečkou. Já ti zatím připravím plech, kam se to potom nalije.“ Šel pro plech a vyložil ho papírem na pečení, zatímco já míchal těsto. Když bylo hotové, nalil jsem ho na plech a dal do trouby.
„ No vidíš, povedlo se ti to. Už si můžeš péct sám.“ Hrdě se na mě usmíval. Asi ho opravdu těšilo, že jsem to zvládl. Tím víc jsem byl šťastný já.
„A co teď?“ Zajímal jsem se.
„ Ty hlídej těsto a já se dám do krému. Máš bílou čokoládu?“
„Jo, tady ji máš, co s ní chceš dělat?“ Asi mě to začíná i bavit.
„Musím ji rozpustit ve vodní lázni. Z ní, šlehačky a vanilky bude ten krém, víš.“ Vědoucně jsem přikyvoval, jako bych rozuměl všemu, co řekl, ale opak je pravdou. Nemám ani tušené co je to ta vodní lázeň. A tak jsem pečlivě pozoroval jsem každý jeho pohyb. Do hrnce nalil vodu, dal to na plotnu a ještě do něj dal misku. Tam nalámal čokoládu a zapnul plotýnku.
„Až začne vařit voda, tak se rozehřeje čokoláda a zamícháme ji do šlehačky s vanilkou.“ Asi na mě bylo poznat, že vůbec netuším, co dělá.
„Aha. Nemám ještě něco udělat?“ nemůžu tu jenom tak stát a dívat se na něj, to je pro mě moc veliké pokušení.
„Hmmmm…. Tak smíchej vanilku a šlehačku. „ Přikývnul jsem a dal se do toho.
„Už vypni troubu, piškot je určitě hotový, tak ho můžeš i vyndat, ale hlavně se neopař.“ Smál se, když to říkal.
„Nemusíš mít strach.“ Odpověděl jsem naoko dotčeně. Vytáhl misku z vařící vody a rozehřátou čokoládu nalil do misky se šlehačkou. Všechno promíchal a potřel tím piškot, který jsem vytáhl z trouby.
„Tak, teď to nechat vychladnout a můžeš se do toho pustit.“ Mrknul na mě.
„To musím čekat, až to vychladne? Já už na to mám chuť…“ Odpověděl jsem otráveně.
„Můžeš si vylízat misku od krému, ale neplet se mi tady. Chci vylít tu vařící vodu, tak at tě neopařím.“ Měl co dělat, aby zadřel smích.
„Tak počkej, já si vezmu tu misku.“ Natáhl jsem se přes něj a odešel kousek dál, abych nezavazel.
„Ty jednou skončíš špatně….“ Povzdechl si. Natáhl si na ruce chňapky a vzal hrnec. Hned při prvním kroku zakopl a vařečku, která nám musela spadnou a ani jeden jsme si ji nevšimli. Jak se snažil vyrovnat rovnováhu, z hrnce vystříkla voda na jeho nohy. On začal nadávat a jsem v tu chvíli ztuhl strachem. Ryuu položil hrnec na linku a začal si utírat kalhoty. Já jsem položil misku, vzal ho za ruku a táhl do sprchy.
„Pohni, musíš si to zchladit.“ Byl trochu zaražený, ale nevzpíral se.
Když jsme došli do koupelny, strčil jsem ho pod sprchu a pustil na něj studenou vodu. On sebou cukl, ale zůstal stát a nechal na sebe stékat ledovou vodu.
„Už je to lepší?“ Už jsem se trochu uklidnil, ale mám strach, aby nebyl moc opařený.
„J-jo.“ Byl celý mokrý a klepal se zimou. Bílé tričko mu prosvítalo a džíny se mu lepily k nohám. Vlasy v pramenech orámovaly jeho obličej. Vypadal docela jako poprvé, když jsem ho viděl. Ale přece dneska nějak krásněji….
„Už vylez.“ Zastavil jsem vodu a nastavil mu ručník, do kterého se zabalil.
„Musíš se hned svléct, abys nebyl nemocný.“ Utřel si vlasy a hned potom sundal tričko. A pohled na jeho nahou hruď mi skoro vyrazil dech. Ted v denním světle je vidět každý jeho sval. Než jsem se stačil vzpamatovat z toho co vidím. On si už sundával kalhoty. Zůstal přede mnou stát jenom v boxerkách, zabalený do ručníku a klepal se. Já jsem musel být určitě úplně rudý a nedokázal jsem od něj odtrhnout oči.
„Jak to vypadá?“ Divím se, že jsem byl schopný něco říct, protože mám v hlavě úplně prázdno.
„ Myslím, že dobrý.“ Odhrnul si ručník z nohy. Měl na stehně červený flek, ale nevypadá to nějak zle. Když jsem se mu zase podíval do obličeje. Byl vážný. Nějak se kolem nás změnila atmosféra, která donutila zvážnit i mě.
„Promiň.“ Řekl najednou a sklopil hlavu. Já jsem na něj nechápavě zíral.
„Proč se omlouváš?“ Pořád upíral zrak do země.
„Protože jsem ti způsobil starosti.“ To má pravdu, vážně jsem se o něj strašně bál, ale nevadilo mi to. Byla to příjemná starost.
„Ale za to se mi nemusíš omlouvat. Mohlo se to stát i mě.“ Přistoupil jsem blíž a donutil ho, aby se mi podíval do očí. „Nemůžeš za to, tak se tím netrap.“ Nic neříkal jenom se mi díval do očí. Měl v nich smutek, zahanbení ale i radost a vděčnost.
Najednou sebou trhl a v očích mu zajiskřilo.
„Už jsem si vzpomněl!“ Trochu nechápavě jsem na něj zůstal koukat. Nemám tušení, o čem to mluví.
„Na co?“
„Na to proč jsem byl ráno přikrytý a neměl jsem u sebe tu knížku.“ Jenom jsem povytáhl obočí, ale začínala se mě zmocňovat tíseň a strach. Doufám, že nemyslí to, jak jsem ho přikryl.
„To ty jsi mě přikryl, když jsi šel do kuchyně. Myslel jsem, že je to sen, tak jsem nereagoval, ale ona to byla pravda. Myslím, že jsi tam pak chvíli stál, a když jsi odcházel, tak jsi něco řekl…..“ Přemýšlel a mě zatím úplně ovládlo zahanbení. Zčervenal jsem a díval se do země. Nejradši bych teď utekl.
„Už to mám, řekl jsi něco jako: ale co když chci …. Že jo?“ cítil jsem, jak na mě upírá zrak a díval jsem se dál do země. Nevěděl jsem co na to říct, tak jsem radši mlčel.
„Takže to je pravda. Co jsi myslel tím, ale co když chci.?“ Mluvil rychle, asi byl vzrušený z toho, na co přišel.
„Nic důležitýho.“ Otočil jsem se, že odejdu, když mě chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě.
„Už vím, co jsi tím myslel.“ Zašeptal„Jak jsem ti ve výtahu říkal, že bych neudělal nic proti tvé vůli, pokud bys nechtěl. To jo ono, proto jsi to řekl.“ Zase jsem sklopil hlavu a zamumlal.
„Tak to není…¨“ ach bože jak mi je teď trapně.
„A jak to je?“ vzal mě za bradu a nadzvedl mi hlavu. Musel jsem se na něj podívat.
„vidíš, nic neříkáš tak to tak bude.“ V očích měl radost. Dokonce se i usmál. Pořád mě držel za bradu a přibližoval ke mně své rty. Už se skoro dotýkaly mých, když zašeptal. „ Nikdy bych to neudělal proti tvé vůli.“ A pak se spojily úplně. Explodovala ve mě neskutečně silná smršť vzrušení, radosti, paniky a všech možných pocitů. Nerozuměl jsem tomu. Na jednu stranu se mi to moc líbilo, chtěl jsem ho víc a víc. Ale taky jsem chtěl utéct, křičet, někam se schovat. Nevěděl jsem co dělat. Nevěděl jsem, jestli ho mám, obejmou a oplácet polibky nebo ho odstrčit. On mě líbal tak něžně, občas se naše rty sotva dotýkaly, ale po chvilce se jeho jemné polibky staly naléhavější a naléhavější. I jeho objetí zesílilo. Paže mi kolem těla ovinul tak těsně, že jsem cítil jeho nahou a studenou hrud na mé. V té chvíli jsem ho objal taky a líbal ho stejně vášnivě jako on mne. Všechny myšlenky a obavy zmizely. Zůstala jenom touha, vášeň a nejspíš něco jako láska, možná dokonce láska. Nic kolem neexistovalo. Zůstali jsme tu jenom my dva ve světě, kde nás nikdo nemůže rozdělit.
Netuším, jak dlouho bychom se tu vydrželi líbat a objímat, kdyby mi nezačal prostupovat chlad Ryuuova těla skrze tričko. To mě vrátilo do reality a došlo mi, že tu chudák stojí jenom v ručníku a celý promrzlý ze sprchy. S velkým přemáháním jsem se odtrhl od jeho sladkých úst a ještě zastřeným hlasem mu řekl: „Musíš se jít obléct, jsi prochladlý…“ Díval se mi toužebně do očí.
„Nechtěl bys mě zahřát ty? Doteď ti to tak šlo….“ Zaskočil mě tím, co řekl, a tak jsem jenom sklopil hlavu k zemi a nic neříkal. Ne, že bych nikdy nechtěl, ale teď je na to moc brzy. On mě pohladil po tváři a objal. Ne naléhavě, nechtěl mě k ničemu nutit, spíš chránit. V náručí mě svíral, jako by mě chtěl skrýt a zašeptal mi do ucha.
„Omlouvám se, zase jsem to přehnal. Promiň mi to, prosím.“ Tímhle mě zaskočil ještě víc. Nemám ani tušení jak v téhle situaci zareagovat, co říct. Podíval jsem se mu do očí, ve kterých se zračila láska, touha, radost i smutek a rozpaky, a pak jsem ho políbil. Jenom jsem mu tak přejel svými rty po jeho, ale on se i tak zachvěl.
Když polibek skončil, opřel se svým čelem o mé a řekl: „O tomhle jsem si nedovolil ani snít… Nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo.“
„Já taky ne, ale stalo se to.“ Usmál jsem se a on mi ho opětoval. Sehnul jsem se pro osušky, která mu sklouzla z těla, když jsme se líbali a přehodil ji přes něj.
„Tak pojď, musíš se obléct nebo budeš nemocný.“ Chytl jsem ho za ruku a vedl z koupelny do obýváku, kde se začal převlékat. Já jsem odešel do kuchyně, abych utřel rozlitou vodu. Neokázal bych se na něj jen tak dívat. Na jeho nádherné tělo. Ne po tom, jak jsem rozhozený z toho polibku, ale jsem rád, že se to stalo. Tak nějak ze mě opadla nervozita, způsobená jeho přítomností. A taky ho mám tak nějak radši.