Nezávazně pro osamělá srdce - Zloděj a policajt

Změřil jsem si pohledem výšku kovového plotu a naposledy se rozhlédl, jestli nikdo nejde. Všude byla tma, určitě nebyl nikdo doma. Dnes večer mě nic a nikdo neodradí, ani kdybych to měl zaplatit životem, To kolo dostanu zpátky. Nejsem žádný atlet, ale taky žádný šmáčko. Ten plot nebyl pro mě žádnou překážkou. Dopadl jsem tvrdě na kameny, naskládané do nějakého patvaru v okrasné skalce. Chtěl jsem být nenápadný, ale ty netřesky a jim podobné sukulenty byly rozmnoženy všude a já v jejich masitých listech nechával svoje otisky podrážky běžeckých bot značky adiddas.

Přes tu blbou kuklu jsem nic neviděl, a bylo mi v ní horko. Ale připadal jsem si důležitý a stylový pro tuto akci, ukrást si svoje vlastní kolo. Moje roztržka s policií mě stála několik platů a nemohl jsem si dovolit přijít už o žádnou součást mého života. Obcházel jsem tu garáž jak mlsný vlk domeček jednoho z prasátek a hledal skulinku v té nedobytné pevnosti. Pootevřené okno ve výšce mých očí, bylo to, co jsem potřeboval. Po několika gymnastických prvcích, které se mnou můj nepřítel prováděl pokaždé při nedobrovolném týrání mého těla, mi vlézt do pidi okna přišlo jako procházka růžovou zahradou. Provléknul jsem se otvorem a rukama napřed jsem dopadl na zem. Překulil jsem se do plavného kotoulu a vyskočil na nohy. Zapnul jsem si čelovku a rozhlédl se po prostoru garáže. Měl tu uklizeno. Dlouhý pracovní ponk s úhlednými krabičkami šroubečků a nástroje podle velikosti pěkně zastrkané do podstavců. Pak jsem zahlédl mé kolo. Můj nádherný černostříbrný šemík. Sakra, kde má přední kolo?! Začal jsem kolem něho poskakovat jako šílený. Chybí mu součástky! Až potom jsem je uviděl ve slabém světle své čelovky, jak leží na pracovním stole, přehazovačka, brzdová lanka, brzdy a vysypaná ložiska. Nechtěl mi posílat jednotlivé díly a vydírat mě?! Ten haj…l! Je to přesně takový typ! Mučit své oběti, dokud nepřilezou po kolenou a nebudou mu líbat ruce! Mě už ale nedostane! Nejsem jeho zvířátko na hraní! Nejsem vůbec na chlapy a už vůbec ne na něho! Vybavily se mi všechny části jeho těla, které bych mohl poplivat a nenávidět. Zaryl jsem nehty do dřevěné desky a snažil se rozdýchat tlak ve slabinách. Řekl jsem poplivat a nenávidět! A ne aby se mi postavil!
Začal jsem si součástky strkat do batohu, když se začala otevírat garážová vrata. Světlo reflektorů mě oslepilo, takže jsem si jen loktem zakryl oči. Přitiskl jsem se zády k ponku a zmocnila se mě panika. Vypnul motor, otevřel dveře a vystoupil z auta. Zůstal opřený o rám otevřených dveří a tím mi zatarasil únikovou cestu ve formě úzké uličky mezi zdí a autem. Pozoroval mě pobaveným pohledem, jak svírám pevně batoh před sebou a funím si do lyžařské kukly.

„Přišel sis pro kolo?“ zeptal se mě a přimhouřil oči, jasně říkající, že odtud živý neodejdu. „Nemusel jsi ho přijít ukrást, stačilo mě o něj jen poprosit.“

„Sežer si ho!“ vyštěkl jsem a rozběhl se proti autu, vyskočil na kapotu, hodil jsem šipku, po břichu jsem přejel po nablýskaném povrchu střechy, na konci jsem se překulil a dopadl ladně na nohy. „Mě nedostaneš!“

Takumi jen pootevřel ústa v němém úžasu nad mým kaskadérským kouskem. Utíkal jsem směr svoboda, kde jsem tušil plot, sundával jsem si tu blbou kuklu, přes kterou jsem nic neviděl, když se mi něco dostalo pod nohy, zamotal jsem se do nějakých drátů, natažených nízko nad zemí a hodil dolů takovou držku, že se to ani slovy nedá popsat. Prostě jsem to vzal přímou cestou dolů, bez jediného reflexu natáhnout před sebe ruce nebo nasměrovat sám sebe nějakou částí těla, kde by pád tolik nebolel. Byla to určitě jeho manželka, kdo vymyslet udělat skalku doprostřed únikové cesty. Hlavou jsem trefil jediný křemenáč v okruhu několika metrů. Otřepal jsem se a posadil, abych si mohl rozmotat nohy. Krev se mi hrnula do očí, byla tma jak v prd..li a přibližující se kroky mi vůbec nepomáhaly ve snaze se osvobodit.

„Daisuke, co blbneš?“ zastavil se přede mnou, dřepl si a dotkl se mé ruky, která se snažila uvolnit kotníky se sevření. „Teče ti krev.“

„Nedotýkej se mě!“ vyštěkl jsem.

„Donesu lékárničku,“ zvedl se Takumi. „Nikam nechoď.“

Ksakru, ksakru! Začal jsem se plazit jak had, něco mi bránilo v pohybu, tak jsem nohama několikrát škubl, kolík zaražený v zemi povolil a tak jsem postupně bral celé drátové oplocení skalky, táhl ho za sebou, směr branka, odhodlán se doplazit někam do křoví a tam v tichu natáhnout brka.

Přišlápl mi nohou jeden kolík, těsně před tím, než jsem sáhl na kliku vrátek.

„Jenom tě ošetřím a můžeš se plazit dál, ano?“ řekl do šera.

Otočil mě na záda a opřel o kovové tyče. Sedl si mi na nohy a položil mi do klína lékárničku.

„Takumi,“ zaprotestoval jsem a setřel si krev z obličeje. „Nechci…“

„Jen tě ošetřím. Z hlavy to dost krvácí, víš? Udělám ti jen mašličku, i když by to asi chtělo pár stehů. Nechceš odvést do nemocnice?“

Sykl jsem, když mi tamponem namočeným do dezinfekce přejel po otevřené ráně na čele. Nakláněl se tak blízko, měl jsem jeho štíhlý krk přímo před očima, vybízel se k přisátí. Uhnul jsem pohledem a sjel mu po krku dolů, doufajíc, že mě límeček od košile nebude rozptylovat. Měl rozepnuté dva knoflíky, košili mírně rozhalenou a odhalující světlé chloupky na prsou. Lékárnička se mírně zachvěla.

„Nešij sebou tak,“ napomenul mě Takumi a přidržel mi jednou rukou hlavu na temeni. Hrál si s mými vlasy, masíroval pokožku a přitom se soustředil na moji ránu na čele.

„Vrátíš mi moje kolo?“ vyhrkl jsem.

Takumi pokrčil rameny a stáhl mi očištěnou ránu náplastí.

„Nejsem si jistý.“

„Na co ti bude moje kolo!“ zvýšil jsem hlas. „Máš takový fáro, barák. Jak si takový policajt na to všechno může vydělat? Vydržuje tě tvůj b*********ý přítelíček od policie?“

Svraštil obočí.

„Co kdybych měl normálně dvě práce!“ odsekl.

„Jsi nájemný vrah?“ hlesl jsem.

„Jak jsi to uhodl?“ naklonil se těsně nad můj obličej, chytl mě za bradu a ten pohled říkal jasně, že jsem si právě vykopal hrob.

Nevěděl jsem, jestli si dělá srandu. Vzal lékárničku a zvedl se. Začal jsem si rychle sukovat nohy. Bez varování drapl ten chuchvalec drátů, omotaných kolem mých kotníků, zvedl mi tím nohy nahoru, takže jsem podjel na záda a než jsem pochopil, že mě právě táhne někam pryč, kovové tyčky mi už jen ve snaze se jich zachytit, proklouzly mezi prsty. Plenil jsem všechno, čeho jsem se chtěl zachytit, kytky mi ale zůstávaly v ruce i s kořeny.

„Dělal jsem si srandu! Takumi!“ škemral jsem, ale ten necitelný bastard mě táhl dál, měl jsem hlínu, písek i nějaké kamínky všude, pod tričkem i v kalhotách.

Jak jsme se nořili do temnoty zahrady za domem, rozsvěcovaly se malé lampičky, zapíchnuté do země a lemující chodníček z kamenných desek. Odhodil mě na zem a otevřel lékárničku.

„Nic mi není, jsem v pohodě,“ vyhrknul jsem, aby náhodou nehledal v té krabici skalpel nebo obinadlo, kterým by mě mohl vyprovodit z tohoto světa.

Chytil jsem se houpačky, visící na řetězech na mohutné větvi stoletého javoru. Klekl jsem si a pokoušel se vstát, ale Takumi mě chytil za vlasy a přitiskl mě hrudníkem na houpačku. Zaklekl si za mě na moje spoutané nohy.

„Takumi, prosím,“ kvičel jsem.

„Víš, Daisuke,“ zašeptal mi na krk. „Nemám rád lži a pomluvy. Tvrdě pracuji od rána do večera, platím alimenty a nemám čas na zábavu. Nemám čas si ani zajít na pivo. Nemám čas si ani najít přátelé, natož někoho do postele.“

Vyroloval mi tričko a pohladil po zádech. Kroužil prsty po kůži, jakoby hledal místo, kam mi vrazit nůž. Zachvěl jsem se. Chtěl jsem zvednout hlavu, ale zatlačil mi ji zpět dolů pod prkno houpačky. Druhá ruka mi sjela po páteři a stáhla kalhoty zároveň i se spodním prádlem.

„Takumi, omlouvám se,“ vyhrkl jsem. „Vůbec jsem to tak nemyslel.“

„A jak jsi to myslel?“

Slyšel jsem, jak si rozepnul zip u kalhot. Jak šátrá v lékárničce.

„Vytočilo mě, tam to, jak jsi,“ zalapal jsem po vzduchu, když mi jeho ruka projela mezi stehny, byla mastná a s lehkostí se třela o kůži.

„Vadilo ti, že se mě dotýkal můj kolega? Nemáš mě přece rád. Vyhýbáš se mi.“

„Byl jsem ožralej.“

„Takže mezi námi nic není?“

Vsunul mi své ztopoření mezi promaštěná stehna a třel si ho v tom sevření, sem tam zavadil o můj pytlík a prsty mě dráždil okolo otvoru, pak vjel jedním prstem dovnitř, a aniž by ho vytáhnul, přidal další. Chytil jsem se rukama za řetězy.

„Sakra! Žárlil jsem. Nechci se o tebe s nikým dělit!“ vysypal jsem ze sebe rezignovaně a prohnul se, když proběhla výměna tenkých prstů za jeho dokonalost, která ihned našla to místo, nutící se kůži chvět jemným brněním na zátylku.

Několikrát ostře pronikl dovnitř, že jsem se nestačil ubránit výkřiku do tmy, načež mi odpověděl nějaký pes v sousedství a začal táhle výt. Kolena jsem tlačil do udusané hlíny a snažil se udržet stabilitu, protože houpačka se pod nárazy vždy zhoupla. Zabořil se do mě, přitiskl se mi na záda a začal mě líbat na krku. Jeho ruka mi mnula penis, lehkými stahy, nahoru a dolů. Zatraceně, zase tu klečím a nechávám toho bastarda mě ošukat. Dělám to jen pro tebe, zlato, poslal jsem myšlenku svému kolu. Nechal jsem si rozkoší naplňovat všechny částečky mého těla. Když už jsem myslel, že mě Takumi dodělá, vyklouzl ze mě a začal mi rozvazovat nohy a zul mi boty. Konečně se mi dostala krev do chodidel, už v nich měl nepříjemné brnění.

„Vylez nahoru,“ zapřel se mi rukou za hrudník. „Dělej.“

Nechci dělat žádné akrobatické kousky, zavrčel jsem si pro sebe. Protože jeho pohled nebyl zrovna z těch příjemných, sedl jsem si poslušně na houpačku a on mi svlékl kalhoty. Musel jsem se chytit pevně řetězů, abych nespadl na zem z toho tenkého prkýnka. Podsunul si mě blíž k sobě, že jsem skoro ležel a hodil si moje nohy na ramena. Nemohl jsem udržet hlavu nahoře, mírně jsem ji ulevil a zvrátil ji dozadu. Zaskuhral jsem, když mi Takumi opět začal zpracovávat ústy moji chloubu a pak na ni něco navlékl a do ticha se ozvalo tiché vrčení, které mi vibrovalo u kořenu penisu. Napřed jsem se tomu pocitu začal smát, ale náhlé vniknutí Takumiho do mého nitra, kdy začal hned s prudkými a rychlými přírazy, mi dalo pěkně zabrat udržet se na houpačce. Pohupoval mnou k sobě a od sebe lehce pomocí houpačky, nemohl jsem t y pohyby nijak ovlivnit a byl jsem v jeho plné moci a v moci té věcičky, co mého miláčka držela neustále v pozoru, a já cítil několikrát silné pnutí, že si budu moci vydechnout, ale ten pocit vždy zmizel a já se mohl zbláznit těmi neustálými návaly rozkoše. Když do mě Takumi začal pumpovat svou zásobu vyvrcholení, zatmělo se mi před očima a sjel dolů do rozryté hlíny. Takumi mě nechtěl pustit, ještě do mě chvilku pomalu najížděl, až se úplně uvolnil.

„Ku.va, sundej to!“ vyhrkl jsem mezi rychlými nádechy a celý se třásl.

Už jen dotyky jeho prstů, které mi sundávaly ten erekční kroužek, mě dotáhly k očekávanému konci. Dlaní zakroužil drsně na vrcholu. Poslal jsem Takumiho několikrát do ha..lu a vystříkal se mu do ruky. Položil se na mě a políbil na krk. Tam mě prosím nelíbej, zaskuhral jsem v duchu. Nesnáším tě. Chytil jsem ho za zadek a mazlil se s jeho hladkou kůží. Má moc hezký zadek. Pozoroval jsem v slabém světle jeho tvář, spokojenou a skoro se usmívající. Střelil svou oběť mezi oči a teď v klidu přemýšlí, kam ji zahrabat.

„Proč to nemůžeme dělat v posteli?“ zeptal jsem se.

„Postel je moc intimní, tak jako líbání na ústa,“ odpověděl a prohrábl mi zpocené vlasy. „My spolu máme jen náhodný sex, nic jiného v tom není.“

„Jasně, nic to neznamená,“ zavřel jsem oči, když mě políbil na víčka a jazykem objížděl lícní kost.

Když se jeho ústa dotkla mých rtů, už jsem si nebyl tak jistý. Byl to jen letmý dotyk, zanechal mi na rtech otisk svého tepla. Zacukalo mi ve slabinách. Ještě chvíli mě bude líbat a budu muset škemrat o pokračování. Dělal, že si toho nevšiml, i když jsem mu několikrát zaklepal o svaly na břiše, a zvedl se na nohy.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se mě a při zapínání svých kalhot přejížděl po mém poloodhaleném těle pohledem. „Donesu nějaká piva.“

Zakryl jsem si svoje vzrušení cudně rukama a sedl si. Netuším, jestli jsem přikývl, ale Takumi se otočil a zamířil k domu. Nasoukal jsem se do kalhot a obul si boty. Nesnáším pivo. Nezůstanu tu ani vteřinu. Si myslí, že když mi ukáže něco nového, že na něm začnu být závislý? Závislý na jeho divných praktikách mimo postel? Mám rád postel. Je prý intimní. Takže postel mě asi nečeká. Náhodný sex v temných špinavých uličkách. Vzal jsem ze země pohozený batoh a vběhl do garáže. Shrábl jsem do něj zbytek součástek mého kola, nacvaknul přední kolo do vidlice a hodil si kostru na rameno. Moje super lehké zlatíčko z odlehčené slitiny. Skoro nic neváží. Vyhnul jsem se zrádné skalce a přehodil kolo přes branku.

„Takže pivo si asi nedáš,“ ozvalo se za mnou, když jsem vyskočil na branku a opřel se o její hranu břichem.

Otočil jsem hlavu. Takumi stál ve dveřích domu, opřel se o futra dveří a otevřel si plechovku.

„Myslel jsem, že budeme pokračovat. Tvůj…“

Přehodil jsem nohu přes branku a seskočil na druhou stranu na chodník. Hodil jsem si znovu kolo na rameno.

„Hm, takže si budeme hrát? Zlý policajt a mazaný zloděj?“ zavolal na mě do ticha Takumi. „Mám rád hry. Jsem ale docela hodnej polda. Že jsi to ty, dám ti náskok k mostu a vypiju si v klidu pivo. Utíkej Daisuke, utíkej!“

Dal jsem na jeho rady a zmizel hodně rychle i se svým černostříbrným Šemíkem ve tmě.