Nezávazně pro osamělá srdce - Kancelářská krysa

Otočil jsem stránku časopisu. Tahle má taky moc pěkný prsa. Černé prádélko, odhalující téměř vše. Krásné vlasy a smyslné rty. Přejel jsem si dlaní v rozkroku. Nic. Proč ty malej mizero, nereaguješ na takové krásné sexy věci? Opravdu už mě nic nenapadá, čím bych tě mohl rozptýlit.

Když jsem uslyšel jeho rychlé kroky, zahodil jsem kolo do příkopu. Myslel jsem si, že když se zbavím zátěže, uteču. Skočil mi na záda a srazil mě k zemi. Překulili jsme se do trávy, tlačil mě svou vahou do písku, který zrovna v tom místě tvořil součást kamenné japonské zahrady. Namířil mi zbraň do obličeje a v tu chvíli jsem věřil, že to zmáčkne.

Mrazivé chvění mi projelo celým tělem.

Propocená trička se k sobě přisála a srdce se předháněla, která vyskočí dřív z hrudníku. Byl jsem tak nadopovaný adrenalinem a vzrušením lovené zvěře, že jsem se mu rukama vrhl hned do kalhot a tiskl si ho k sobě.

Ale tohle mě nemá vzrušovat! A už vůbec ne v pracovní době. Zaklapl jsem pánský časopis s nahotinkama a schoval ho do šuplíku pracovního stolu. Musím se soustředit na práci. Práce! Hypnotizoval jsem monitor stolního počítače a nemohl si uvědomit, co jsem chtěl vlastně udělat.

Chladný kov hlavně mi přejížděl po tváři, zavadil o rty, pak mi ji vtiskl do dlaně a položil mi ruce vedle hlavy. Napasoval se mi mezi nohy a stehnem se mi otíral o tvrdnoucí penis. Třel mi ho prudce přes látku a já zasténal. Stáhl nám oběma kalhoty jen tolik, abychom se mohli o sebe jemně otírat.

Ruce na klávesnici mi zvlhly a orosilo se mi čelo. Když někdo náhle zaklepal na dveře mé kanceláře, dostal jsem málem infarkt, protože moje vidění bylo tak živé, že jsem se právě chystal vystříkat si prádlo.

„Dobrý den nevyrušuji?“ vstoupila do dveří moje šéfka. „Přišla za vámi policie. Nadporučík Hideharu. Rád by s vámi sepsal výpověď ohledně nějaké výtržnosti v parku.“

Otočil jsem jen hlavu. Výtržnost v parku? Nehodlal jsem se vzdát svého úkrytu, zajetý hluboko pod stůl, aby nic nepoukazovalo na to, že se nevěnuji svým pracovním povinnostem.

„Omlouvám se ještě jednou za vyrušení, ale nepodařilo se nám vašeho zaměstnance dostat na stanici. Prý je hodně vytížený a nedostal možnost náhradního volna,“ uslyšel jsem JEHO hlas. „Zdržím ho jen chvilku, patnáct, dvacet minut.“

Tolik minut! Za tu dobu je schopen na mě vystřídat všechny sexuální praktiky! Vrhl jsem na šéfovou vyděšený výraz.

„Mám hodně práce,“ vyhrkl jsem. „Dvacet minut mi bude chybět!“

„Bude se vám věnovat, jak dlouho budete potřebovat,“ usmála se moje nadřízená na Takumiho. „Pošlu vám sem potom slečnu Izaki na výpomoc, ať to doženete,“ obrátila se zase na
mě a odešla.

Zavřel za sebou dveře. Opřel se zadkem o hranu stolu, těsně vedle mě. Dotýkali jsme se pažemi a můj malý problém mezi nohama se stal náhle problémem velkým.

„Máš se mi věnovat, jak dlouho budu potřebovat,“ usmál se a rozhlédl se po mé kanceláři.

„Co tu děláš?“ zavrčel jsem. „Nemůžeš za mnou chodit do práce.“

„Chybíš mi a před chvíli jsem na tebe myslel, tak jsem tě chtěl vidět,“ pokrčil rameny, odlepil se od stolu a znovu se rozhlédl. Mám hezky dlouhý stůl, původně byl pro dva, ale kolegyně odešla na mateřskou a nadřízení naznali, že tuhle práci zvládnu sám, tak jsem se mohl roztahovat i se svou prací za dva. Proto jsem si své depky léčil na lavičce v parku. Proto jsem ho tam ten večer potkal.

Otočil klíčem v zámku a chytil moji židli za opěradlo. Zaťal jsem nehty do okraje stolu a nehodlal na židli nikam cestovat a opustit své pracovní místo u počítače.

„Daisuke, nemáme moc času. Nebo to chceš zase rychle a tvrdě?“ naklonil se mi k uchu a ožužlal mi ušní lalůček.

Posílat ho pokaždé do haj..lu už mě opravdu unavovalo. Přišlo mi, že pak ze sebe neumím vypravit normální větu.

„Budu křičet, jestli se o něco pokusíš!“ zaprotestoval jsem.

„Mám rád, když křičíš,“ otřel se mi vlasy o tvář, moje sevření povolilo a on mě vytáhl z poza stolu. Otočil kancelářskou židli opěradlem ke stolu, jednou nohou si mi klekl do rozkroku a sevřel kolem mě ruky, položené na stůl.

„Opravdu budu křičet,“ neustupoval jsem a nahodil výraz štěněte, kterého se zrovna někdo pokouší vyhodit ven do deště.

Zapřel jsem se o jeho hrudník dlaněmi. Byl tak horký přes modrou policejní košili. Chytil jsem ho za kravatu a přitáhl si ho blíž. Sundal jsem mu čepici a nasadil si ji na hlavu. Měl ty svoje světlé vlasy rozcuchané do stran a jeden pramen kopíroval jeho nos. Proč musí být tak neodolatelný? Zrovna on? Proč nemá prsa? Proč musí mít mezi nohama to samé, co já?

„Rád bych věděl, jak mě umlčíš,“ zašeptal jsem mu do tváře a nevědomky si olízl rty. Už to zase dělám!

„Můžeš si vybrat. Mám například dost kvalitní ponožky na noze. Taky ti můžu nacpat do pusy kravatu, ale ta by se špatně vysvětlovala, kdybys ji moc oslintal. Hmm, nepočítal jsem s tím, že budeš křičet. Přiznávám se, nejsem na tuhle situaci připraven.“

„V tom případě si sbal svých pár švestek a vypadni z mýho kanclu,“ ušklíbl jsem se.

„Jsem mistr v improvizování a řešení bezvýchodných situací,“ zazubil se Takumi.

Otevřel šuplík pod pracovním stolem a pozorně si začal prohlížet obsah.

„Máš tu pěknej bordel,“ zamumlal a vytáhnul na stůl kolečko izolepy. Když jsem si vzpomněl na jeho garáž, tak jsem musel uznat, že má pravdu. V porovnání s jeho garáží vypadal můj šuplík jak po výbuchu atomové bomby.

„Nehrabej se mi ve věcech a vypadni,“ zopakoval jsem svou prosbu.

„Proč to nemáš v ledničce?“ zamával mi před nosem krabičkou se svačinou, tři celozrzný rohlíky, balení pidi marmelády a dvě kostičky másla.

Tužkovou lepící tyčinku. Řetěz z kancelářských sponek, přiznávám se, že jsem se asi chvilku nudil.

Pak šuplík zavřel a začal hrnout všechny moje krásně roztříděné hromádky papírů na mém prostorném pracovním stole do jednoho rohu a nechal je spadnout na zem.

„Takumi! Moje půldenní práce!“ vyskočil jsem vztekle z křesla.

Chytil mě za paže a zlomil mě na čistý prostor stolu. Natlačil se mi mezi nohy a pevně sevřel ruce zápěstími k sobě. Moc dobře vím, že má sílu jako bejk a že se s ním nemůžu vůbec srovnávat. Než jsem stačil otevřít ústa, omotal mi šňůru od počítačové myši kolem zápěstí.

„Takumi,“ tohle není dobrý nápad!“ vyhrkl jsem.

Olízl mi ucho a pustil na něj svůj teplý vzduch. Naježily se mi všechny chloupky na těle. Jen jsem zalapal po dechu a další šňůra vytažená z monitoru mi ještě jednou omotala zápěstí. Škubl jsem sebou, ale šňůra držela, ztrácela se v díře vyřezané ve stole a nutila mě mít ruce za hlavou.

„Budu křičet, jestli toho nenecháš!“

Proč mám v šuplíku širokou izolepu? Proč nemám takovou tu tenkou? Hnusně chutná po lepidle. Zakoulel jsem očima na protest, když dal druhou vrstvu přes má ústa a navždy mě umlčel.
Rozepnul mi knoflíčky u košile a prozkoumával mi žebra jazykem, sjížděl s ním po vnitřní straně hrudníku a pak se vrátil na prsa. Hrál si s bradavkami takovým způsobem, že jsem zvedl nohy, zaklesl se mu za zadek a nevědomky si ho přitáhnul do klína. Otřel se mi o napětí mezi nohama a já zafuněl. Nepamatuje si, v jakém okamžiku jsem přišel o kalhoty. Najednou jsem byl nahý a Takumi měl moji chloubu v ústech a rychle ji zpracovával. Bastard! Jak se to mohlo stát? Zvedl mi nohu na stůl a v jeho ruce se objevil další kablík, vytažený z monitoru. Myslím, že to bylo napájení, protože monitor zhasnul. Šnůra byla dost krátká, když se mi snažil omotat ji mi kolem kotníku. Tahle pozice oškubané krůty, do které se chystáte nacpat nádivku, se mi vůbec nelíbila. Moje druhá noha se objevila na stole a kopírka, umístěná na konci stolu také přišla o svůj zdroj elektrického napětí. Hladil mě po stehnech, měl na ně perfektní výhled a tím svým zvráceným pohledem, co by mi ještě mohl udělal, si mě prohlížel. Když z mého napnutého penisu udělal iron mana pomocí omotání řetězu z kancelářských sponek, věděl jsem, že ho zabiju. Otevřel svačinovou krabičku a zakousl se do suchého rohlíku, drobky mi padaly na moje holé břicho a on se jen usmíval.

„Víš, že máš moc krásné tělo?“ přimhouřil oči, odložil rohlík a začal rozbalovat kostičku s máslem. „Měl bys mít ledničku. Podívej, celý roztečený,“ dal mi rozbalené máslo na alobalovém papírku pod nos. „Ale jinak má přesně tu správnou konzistenci, co potřebuji.“

Byl bych raději, kdyby ses udávil tím rohlíkem v suchém stavu, blesklo mi hlavou. Snaží se mě ztrapnit a ještě mi žere svačinu!

Zvednul jsem vyděšeně hlavu, když mi zajel mezi půlky a něco studeného se mi otřelo o otvor. Nabral si druhou vrstvu roztečeného másla na prst a zajel s ním dovnitř. Ten neočekávaný prudký vpád mě donutil se prohnout a praštil jsem se do hlavy o desku stolu. Ten hajzl! Setřel poslední zbytky z papírku a vmasíroval do kůže, pronikal lehce prstem dovnitř a ven, přidával postupně další , protáčel s nimi , aby promastil důkladně všechny stěny. Krabička se zásuvkami od prodlužovačky bezmocně narazila na spodek stolu, jak jsem trhl všemi těmi šňůrami, které mě svazovaly, protažené kulatým otvorem. Rozbalil i druhou kostičku másla, masíroval mi s nimi vnitřní stranu stehen a odváděl mou pozornost, aby mě tlak v konečníku opět vyděsil a moje páteř se rozvášněně odlepila od desky stolu. Bylo to nepříjemné, mělo to ostré hrany a tak jsem sevřel pevně oči.

„Není to ono, co?“ odhodil tyčinkové lepidlo na stůl. „Chceš raději mě?“

Vrhl jsem na něj zabijácký pohled. Srdce mi divoce bušilo a nemohl jsem pořádně dýchat. Nos mě už pálil z rychlého funění. Nebudu křičet, jen mi sundej tu pásku! vysílal jsem k němu své prosby.

Naklonil se nade mě, až drtil můj penis a sponky se mi zařezávaly do kůže.

„Slibuješ, že nebudeš křičet?“

Třepal jsem hlavou, že nebudu. Sykl jsem, když mi strhnutí lepící pásky z úst udělalo kvalitní depilaci. Nemohl jsem si nechat ujít, poslat Takumiho do haj..lu. Ale jinak jsem mlčel a konečně nabíral do plic co největší zásobu vzduchu. Chytil mě za boky a stáhl si mě k sobě, pod hranu stolu. Natlačil se do mě na jeden zátah a několik vteřin se nehýbal, jen si vychutnával ten těsný prostor. Nikdy by mě nenapadlo, že budu velebovat máslo. Pronikání Takumiho penisu bylo příjemné, našel ten správný úhel, který mě začal dohánět k nepříčetnosti a asi jsem byl úplně mimo, protože Takumi se mi přitiskl na břicho a zakryl mi dlaní ústa.

„Moc si to užíváš,“ zašeptal. „Nerad bych tvé šéfce a celé vaší firmě vysvětloval, jak probíhal tvůj výslech.“

Zahryzl jsem se mu do hřbetu ruky.

„Je to moc…,“ skuhral jsem a rychle se nadechl. „…vzrušivé.“

„Co teď udělám, neber vážně. Nic to neznamená,“ přitiskl se mi na ústa a kousl mě do rtu. „Ber to jen jako roubík, ano?“

Vnikl mi jazykem do úst, tahal mě polibky za spodní ret, každý můj vzdech utlumil do šepotu. Pohyboval pomalu a táhle svou pánví, co nejhlouběji to šlo, masíroval můj penis mezi našimi těly. Pokaždé, kdy mi jazyk vjel do úst, chtěl jsem mu to oplatit, ale nepustil mě, jeho nájezdy na má ústa byla rychlá, což mě neustále udržovalo v napětí, v očekávání, kdy opět zaútočí, nechal jsem se válcovat všemi těmi vzrušujícími imuplsy, které skákaly z jednoho místa na druhé, až jsem neměl sílu je sledovat. Jazyk, který mi začal plenit ucho, byl posledním hřebíčkem do rakve. Svíjel jsem se pod tím návalem rozkoše, snažil se uhnout hlavou a prodlužovačka hlučně klepala do dřeva. Vyrval jsem šňůru ze zásuvky, zaháknul jsem se své spoutané ruce Takumimu za krk a přitiskl se k němu. Jestli měl Takumi v úmyslu trápit mě až do konce pracovní doby, měl smůlu. Moje vyvrcholení mu ve vlnách přiškrtilo penis a oba jsem tlumeně vykřikli. Další projevy uvolnění jsme si vyměnili jazyky, vášnivými polibky a posledními přitisknutími našich boků k sobě. Mazlil se semnou do chvíle, až se uklidnil a jeho penis ze mě pomalu vyklouzl, aby pustil ven jeho projev uspokojení, které mi roztíral po stehnech, smíchal je s mými kapkami a vmasíroval je do kůže. Odvázal mi nohy a pomohl mi posadit se. Zbavil mě počítačové myši a propletl si své prsty s mými. Drhou rukou mi utíral kapky potu z tváře a upravil mi účes na hlavě.

„Je všechno v pořádku?“ ozvalo se za dveřmi a někdo zalomcoval klikou.

„Dejte mi ještě pár minut,“ odpověděl Takumi.

I když jsme oba naslouchaly vzdalujícím se krokům, Takumi mi stále přejížděl prsty po kůži na stehnech a tiskl mě ke svému břichu. Věnoval mi ještě pár polibků na vyčnívající klíční kosti a nespouštěl ze mě ty pronikavě modré oči.

„Jsem rád, že jsem se zastavil,“ začal mi zapínat košili a o každé místo, které schoval pod knoflík, otřel své horké vlhké rty. Poslední knoflík těsně u slabin mi sevřel hrdlo a já těžce polkl. Chytil jsem ho za vlasy a přitáhl si ho k sobě, abych je znovu ochutnal.

Svraštil obočí, sevřel mé zapěstí a odstranil mi mou ruku z vlasů. Pochopil jsem. Ústa mi nikdy patřit nebudou. Hodil po mě kalhoty, přešel po rozházených papírech na zemi a nechal na nich své otisky podrážek. Před malým zrcadlem visícím na stěně si upravil kravatu a košili, prsty si sčesal své rozchloupané vlasy, a aniž by čekal, až se obleču, odemknul dveře. Nestačil jsem ani nastrkat všechny kablíky tam, kam patřily, když se šéfka a slečna Izaki zjevili na prahu mé kanceláře.

„Pane bože, co se tady stalo?“ vyjekla Izaki a nechápavě se rozhlédla po místnosti, zdemolované nájezdem mého drahého Takumiho.

„Vyčerpanost, nedostatek spánku, kvalitního sexu a odpočinku. Měli byste víc dbát o své zaměstnance, nebo vaše firma skončí v totálním chaosu,“ odpověděl vážně Takumi a nasadil si čepici.

Šéfka pozvedla v otázce obočí.

„Daisuke, vypadáte opravdu hrozně. Měl jste mi říct, že potřebujete dovolenou.“

„Jsem v pořádku,“ vyhrkl jsem.

„No nevím, potíte se a máte na krku a na obličeji nějakou vyrážku,“ odtáhla se ode mě šéfka a pak se obrátila na Takumiho. „A vy, nadporučíku, dostal jste z našeho Daisukeho vše, co jste potřeboval?“

Takumi přimhouřil oči a změřil si mě od hlavy k patě.

„Jeho spolupráce mě naprosto uspokojila,“ odpověděl s úsměvem. „Už vás nebudu déle zdržovat. Madam,“ lehce se uklonil. „Pane,“ kývl na pozdrav a vyšel ven z mého kanclu.

„Doprovodím vás,“ zavolala na něho moje nadřízená a ještě mi stačila rozdat úkoly, abych to tu pořádně uklidil.

Izaki začala sbírat papíry, díval jsem se na její krásný zadeček, natěsnaný do krátké modré sukně, že ji skoro vylízaly kalhotky. Všimla si mého pohledu a rychle se narovnala s ruměncem ve tváři.

„Daisuke,“ usmála se. „Jste tu pořád zavřený….nechcete jít semnou na oběd?“

Vyhrkly mi slzy do očí.

„Proč jste mě nepozvala před třemi měsíci a 12-ti dny?“ řekl jsem vyčítavě. „Proč? Proč teď?“

Přitiskla si papíry na prsa a couvla.

„Co se stalo před třemi měsíci a 12-ti dny?“

Sedl jsem si do kancelářské židle, otočil se na ni směrem k oknu a zavřel vlhké oči.

„Ten den se mi obrátil život vzhůru nohama.“