Mých 20 dní s Rudým ďáblem - část 6 - end

Květen

Na stolku u postele mám kytici rudých růží. Každá růže znamená jeden den strávený v nemocnici. Bylo to dlouhých deset dnů. Plný bolesti, strádání, výslechů. Střelná rána mi udělala v hrudníku pěkný masakr, ale kam se hrabe na zející hlubokou ránu po vytržení mého srdce. Doufal jsem, že růže jsou od něj a že je v pořádku. Věděl jsem, že ho už nikdy neuvidím. Můj život ztratil smysl, z absence ve škole jsem nedosáhl požadovaného ohodnocení pro získání stipendia na lékařské univerzitě. Zachumlám se do koženého kabátu. Na rukávu je roztržený a zašpiněný zaschlou krví. Je načichlý cigaretovým kouřem, na některých místech jsou další krvavé skvrny. Schovávám ho před mámou.

Květen je nudný. Ve škole si na mě zase ukazují. Lavice za mnou je prázdná. Ve středu jsem našel ve schránce první pohlednici. Je na ni moje jméno, žádný pozdrav, žádný podpis. Pohlednice přichází každý třetí den. Většinou z Evropy.

„Shizu, moc mi chybíš,“ šeptám.

Blíží se konec školního roku, vypadá to, že si poslední ročník zopakuji. Sedím na verandě a pozoruji hory. Máma přišla z práce, v ruce drží poštu. Pohladí mě po vlasech a vchází do domu. Pak se za mnou ozvou opět kroky.

„Miláčku?“ ozve se máma za mými zády. „Co má tohle znamenat?“

V ruce drží několik papírů a chvějí se jí ruce. Čekám nějakou ošklivou zprávu.

„Mami?“

Podává mi listy. Potvrzení o převzetí platby na celé studium na Pařížské lékařské fakultě. Přihláška na moje jméno a prosba o zaslání zpět s doplněním údajů. Pozvání na předběžnou prohlídku školy s uvedením termínu, který se mi hodí během prázdnin. Kreditní karta ke studijnímu kontu. Dostávám hysterický záchvat smíchu. Tlak na mých prsou se stupňuje. Začíná mi docházet vzduch a já omdlím.

***

Sedím na lavičce a pozoruji výletní lodě na Seině. Jsem daleko od rodného města. Od vody vane chladnější vítr, nebe je šedivé a těsně před bouří. Mám rád déšť. Zachumlám se do kabátu. Je mi o pár čísel větší, ale mně to nevadí. Doufám, že do něj někdy dorostu. Hodím nohy na lavičku a přitisknu si kolena pod bradu. Tahle pozice je pro mě dost bolestivá, ale překousnu ji.

„Nemáš oheň?“ ozve se nade mnou.

Zakroutím hlavou. Cítím, jak mi naskakují chloupky na zátylku.

„Tenhle kabát by neměl být bez zápalek.“

Do klína mi přistane krabička. Začíná pršet. Bojím se zvednout hlavu. Bojím se, že ten sen skončí. Obejmu silněji svoje kolena.

„Už jsi viděl město?“

Zvednu k němu oči. Stojí ke mně zády a dívá se směrem na řeku. Má na sobě džíny a černou mikinu, s kapucí na hlavě. V jedné ruce drží zavřený deštník, druhou má v kapse u kalhot.

„Rád bych ti ho ukázal…,“ šeptá.

Zvednu se. Rozhodl jsem se, že život je krátký na to, aby se s ním zbytečně plýtvalo, prázdnými slovy, nevykonanými činy a bezdůvodným strachem. Otevře nad sebou deštník. Obcházím ho, abych mu viděl do tváře. Přeji si, aby z něj crčela krev a já bych musel dělat práci, která mě nechává klidným. Sundá si kapuci. Přitáhne si mě k sobě. Mám rád jeho vůni. Mám rád jeho dlouhé rudé vlasy, které mi zahalují tvář, aby nás ukryly před zraky nežádoucích pohledů. Neobtěžuje se s nějakou romantickou předehrou, ani slovy, jak rád mě vidí, věnuje mi dlouhý vášnivý polibek, naše jazyky se proplétají jak milostný párek hadů. Náhlý poryv větru vytrhne Shizuemu deštník z ruky a oba dostaneme dávku teplého deště do obličeje.

Shizu mě chytne za ruku a táhne mě pryč. Déšť nabírá na síle, kožený kabát ještě odolává náporům vody, ale Shizu už musí být promočený až na kůži. Okolí řeky zeje prázdnotou. Shizu má dlouhé chvatné kroky a já se přistihnu, jak za ním poklusávám. Před námi se objeví telefonní budka a Shizu mě do ní vtáhne. Držím se na prsou, těžce dýchám, moje plíce se z toho nemůžou vzpamatovat.

„Promiň, zapomněl jsem,“ usměje se Shizu a bez varování mi vyhrne tričko. Jeho teplé vlhké ruce se dotýkají mé jizvy. „Promiň za tohle.“

„To už dávno nebolí,“ zalžu a začínám si neohrabaně svlékat kabát, za prvé je tu málo místa a za druhý je dost těžký. „Jsi celý mokrý,“ podávám mu ho.

Shizu si svlékne mikinu, hodí ji na zem a přes svá vypracovaná ramena si přehodí kabát. Je tu fakt těsno a napětí mezi námi by se mohlo prodávat na kila. Shizu mi vjede prsty do mokrých vlasů a shrne mi je z očí. Přitiskne mě svým tělem na stěnu budky a vrazí mi stehno mezi nohy. Zalapám po dechu. Jeho prsty opět zkoumají jizvu na hrudníku. Pozvednu ruku, chci se ho také dotýkat, ale nemám odvahu a nechci nic pokazit. Všimne si mého zaváhání. Stiskne pevně mou chvějící se ruku a naše prsty se propletou. Přitiskne ji na skleněnou tabulku stěny budky, zvýší tlak svého kolena v mém rozkroku, že se nemůžu ani pohnout. Pokračuje v prohlížení kůže v okolí rány. Voda z jeho vlasů mi stéká po holčičím bez jediného chlupu bílém hrudníku. Zavadí o moji bradavku, která se okamžitě postaví do pozoru a touží po dalším doteku. Shizu zastaví pohyb a pobaveně se na mě usměje. Stydím se a rád bych ho o ten démonský úšklebek připravil, ale znovu zvýší nátlak. Zaskuhrám.

Nakloní hlavu na bok, políbí mě na ušní lalůček se slovy: „Ty se mě pořád bojíš?“ a pokračuje jazykem dále po krku až k ramenní jamce.

Snažím se vymanit sevřenou ruku.

„Nevíš, co s rukama?“ přimhouří oči.

V budce je tma, jen pouliční lampa stojící o pár metrů dál vrhá slabé světlo. Dešťové kapky bubnují na stěny telefonní budky, ale moje splašené srce je mnohem hlučnější. Skleněné tabulky se začínají mlžit.

„Shizu,“ vypravím ze sebe. „Nemyslím si, že je to…“

Druhou rukou mi rozepíná poklopec. Přitom se na mě stále dívá těma temnýma očima. Moje druhá volná ruka vyrazí bránit moje tabu území, ale Shizu je rychlý, sevře mě za zápěstí a já přicházím o veškeré šance se bránit. Vjede i s mojí rukou do rozepnutých kalhot. Snažím se mu vyškubnout, ale je silný. Využívá moji dlaň ke tření. Můj mozek odporuje, ale můj penis má svoji hlavu a slastně přijímá doteky a dožaduje se většího místa a nelíbí se mu vězení v podobě kalhot. Cítím i Shizuneho vzrušení, jak se mi pomalými pohyby otírá o stehno. Nedává mi žádnou příležitost něco udělat, dotknout se ho, políbit ho. Mučí mě ta bezmocnost, že jsem plně v jeho moci.

„Shizu,“ šeptám a cítím, že mě opouští veškerá síla se prát.

Vede mou ruku, je nelítostný a nepřestává. Všechno napětí se mi tlačí do podbříšku, začnou se mi třást kolena a hučet v uších. Přikryje mě svou mokrou hřívou rudých vlasů a přisaje se mi na zběsile bušící tepnu na krku.

Vyšlu z posledních sil protestující sten. Nevydržím ten ohromující tlak, snažím se nekřičet, ale křičím, buším uvězněnou rukou do skla, ale nepustí ji. Odevzdám veškeré své vzrušení do našich spojených rukou v kalhotech. Podlamují se mi kolena a nemůžu se z toho vzpamatovat. Shizu mě stále drží tlakem svého těla na stěnu budky, takže mi nedovolí padnout. V tomhle super těsném prostoru by to snad ani nešlo. Chci se na Shizuhe vrhnout a konečně ho líbat, ale on mě skoro surově obrací obličejem na sklo a stáhne mi kalhoty i boxerky. Obě protestující ruce mi chytne v zápěstí do klešťového sevření a přitiskne mi je nad hlavu na stěnu. Cítím, jak si otírá svou ruku plnou semene o můj zadek a masíruje ho. Srdce mi opět začne neuvěřitelně rychle tlouct v panické hrůze a zároveň očekávání.

„Prosím, už se mě přestaň bát,“ šeptá mi do ucha a já poprvé z jeho úst slyším své jméno, tetelím se blahem a jen slabě vyjeknu, když do mě pronikne. Kouše mě do krku a nevím, jestli se mám soustředit na tuto bolest nebo na bolest prvního kontaktu. Shizu zesiluje stisk zubů a přiráží. Cítím, jak ze mě opadá nervozita a nabízím svůj zadek stejnými rytmickými přírazy. Shizu přejde k vášnivým polibkům na mém krku, rameni, i ve vlasech, mazlí se jazykem s mou kůží. Jeho sevření mi začne drtit zápěstí a tabulka skla pod jeho tlakem praskne a utvoří se na ni desetinohý pavouk. Prohne se v zádech a zachroptí jako raněné zvíře. Oba klesneme na kolena a já cítím, jak se mi po stehnech rozlévá teplá tekutina. Oba těžce oddychujeme. Na zamlžených skleněných stěnách budky se táhne obtisk našich prstů. Schoulím se mu do klína. Přehodí přes nás kabát.

„Vítej v Paříži,“ podívá se na mě pohledem spokojeného vítězství.

Nesnáším ho. Dostal co chtěl a já potupně bez veškeré romantiky přišel o panictví ve špinavé telefonní budce.

Miluji tě, Namiya Shizu.

Mám před sebou dlouhé prázdniny. Doufám, že mi to vynahradíš, Rudý ďáble!!

END