Mých 20 dní s Rudým ďáblem - část 5

20. dubna – páteční večer

Snažím se soustředit na učení. Venku se smráká a já jsem opět sám doma. Sedím v pyžamu za psacím stolem a zírám ven. Na okenní sklo dopadne zakrvácená ruka a udělá čmouhu přes celou jednu tabulku skla. Nadskočím děsem a převrhnu židli. Za oknem se zhmotní vysoká postava, splývající s blížící se temnotou a orámovaná rudými vlasy, zahalující tvář.

Srdce se mi zastavuje. Otvírám okno a pomáhám Shizuemu dovnitř.

„Shizu, Shizu,“ opakuji stále dokola.

Přitiskne mě k sobě a boří svou tvář do mých vlasů. Ležím na jeho rameni, zalitém krví.

„Jsi zraněný!“ vyhrknu, ale on mě nechce pustit a stále mě pevně drží v objetí.

„To je jen škrábnutí. Jsem rád, že se ti nic nestalo,“ šeptá mi do vlasů. „Musíme odtud zmizet, půjdou po tobě....“

„Nemůžu zmizet....,“ odporuji.

„Ach, na to jsem zapomněl.“

Pustil mě. Stojíme u mě v pokoji a navzájem se prohlížíme. Trapas, trapas, trapas.... snažím se zneviditelnit moje pyžamo, kdybych byl nahý, cítil bych se méně trapněji. Naštěstí neměl žádnou poznámku.

„Máte doma nějaké zbraně?“ zeptá se a vyjde z pokoje.

Zastaví se v kuchyni a prohrabává příborník. Skládá si na kuchyňskou linku všechny máminy nože, hezky vedle sebe jak králíky na výstavě. Někde našel cigarety a hned si jednu zapálil. Držel ji v koutku úst jen tak napůl, jen aby měl něco v puse.

„Nemáme žádné zbraně.... co se děje, Shizu,“ vysoukám ze sebe.

„Můj nástupce není moc vyznavačem pěstních soubojů a taky nehýří férovostí v boji. Má to rád krátce a rychle.“

Dotknu se lehce jeho ruky. Má ji celou od krve. Pohlédne na mou ruku a chvilku jen tak tiše stojíme.

„Máš pravdu, docela to bolí, rychlé ošetření by mi bodlo,“ usměje se a sundá si kabát. Má pod kabátem jen bílé tílko.

Rameno má celé od krve. Konvice, voda, lékárnička, dělám vše už automaticky. Je to čistý průstřel. Má opravdu štěstí. Opatrně prohmatávám okolí rány. Sedí na kuchyňské židli a vlasy má shrnuté na hruď. Zachytí mou ruku a přitiskne ji k ráně. Pak si přitáhne ruku na srdce. Přitisknu se k jeho zádům a vstřebávám jeho sálavé teplo začínající horečkou.

Do oken udeří prudké světlo reflektorů.

„Jsou tu,“ zašeptá.

Nerad pouštím jeho ruce a rychle zalepím jeho ránu. Oblékne si zpět tričko a černý těžký kabát a za opasek si začne zasouvat nože a nějaký krátký meč, který do výbavy kuchyňského náčiní mé mámy určitě nepatří. Přitom mi dává instrukce, typu: Nepleť se do toho, někam se schovej, tebe se to netýká.... Nepřikyvuji, jen stojím uprostřed kuchyně a sleduji ho. Ani nevím, kdy přestal mluvit a stanul naproti mě, nebezpečně blízko.

„Nechci, aby se ti něco stalo,“ slyším jeho slova. „Víš...“

Vím. Začnu těžce dýchat. Myslím, že budu zvracet. Tak tohle se mi ještě nestalo. Špatně tyhle stavy snáším. Jedno vím ale určitě, že budu stát vedle něj a určitě se nebudu nikde schovávat. Nechci přijít o žádný okamžik, který můžu strávit po jeho boku, protože tuším, že jsou to okamžiky poslední a už ho nikdy neuvidím.

„Tohle bych si chtěl vzít sebou do pekla,“ vmete mi slova do tváře a zakryje mě svou hřívou vlasů.

Jeho ústa jsou horká a spalují ve mně všechny pochybnosti. Drží mě za bradu a já přestávám dýchat. Podlamují se mi kolena a jen z dáli slyším jeho hlas, kterým mě opouští:

„Zůstaň tu.“

Jeho kroky se vzdalují, až úplně utichnou. Vplížím se do pokoje a ze stolu shrábnu mobil. Volám sestře. Nikdo jiný mě nenapadá. Říkám ji do telefonu, že ji mám moc rád, a že by možná měla raději zavolat policii a říkám spoustu dalších jí nesrozumitelných blábolů.

Vykradu se ven. Před našim domem, který si rodičové usmysleli postavit uprostřed pustiny, stojí tři auta a svými reflektory ozařují zahradu. V záplavě světel stojí jako bůh Shizu, v plášti po kolena, černém jako noc. Zvedl se vítr a rozhodil jeho rudé vlasy do stran. Záviděl jsem větru, že se může beztrestně prohrabávat jeho hřívou. Vzduch voněl hlínou a rozkvétajícími stromy. Krčil jsem se ve svém pyžamu ve stínu domu.

„Jsi tu,“ slyším něčí hlas, který dostává podobu mohutného chlapíka v bílém obleku. „No, aspoň to vezmem jedním vrzem. Bude to hezký pohled, jak budete spolu umírat. Chyťte toho srábka, ať si s ním můžu pohrát!“

Jeho prst ukázal přímo na mě. Dvě postavy se zhmotnily přede mnou. Poslal jsem jednoho hned k zemi kopem do hlavy a druhého vzal do své oblíbené svěrací kazajky na lámání rukou. Loktem jsem mu ještě zlomil nos a poslal ho do říše snů. Zvedl jsem se plný odhodlání bránit nejen sebe ale i Shizueho. Myslím, že nečekali můj odpor. Několika chvatnými kroky jsem stanul po boku Shizuneho. Nepodíval se na mě. Vím, že se pod záplavou vlasů usmívá. Strká si mezi rty sirku.

Odněkud se vynořily další postavy. Odrážím jejich útoky. Tihle týpci se asi boji muže proti muži nevyhýbají. Shizu odhazuje mámino náčiní po útočnicích. Nemám čas vymýšlet obhajobu, kam se nože poděly či proč se válí u nás na trávníku. Začalo opět pršet. Déšť byl teplý a pročišťoval vzduch. Povalil jsem jednoho z útočníků do záhonu tulipánů. Klekl jsem na něj a vyrazil mu nůž z ruky. Usmíval se a vypadal, že se baví. Nebo ho rozveselilo moje pyžamo. Pěstí jsem mu úsměv na chvilku zapečetil. Sprška deště mě oslepila. Ucítil jsem studený kov na krku a někdo mě chytil kolem pasu.

„Tak jsem tě chytil, chlapečku,“ zašeptal mi do ucha. „Hezky vstaneme a nebudeme dělat hlouposti.“

Vstal jsem. Očima jsem zatápal po zahradě a hledal Shizuhe. Otáčel se v drtivých otočkách a úderech, z vlasů a cípu kabátu mu odlétaly dešťové kapky. Pak se jeho pohyb zastavil. V ruce držel meč, rozkročený k úderu, ale zamrazený v letu, když mě spatřil. Z vlasů mu crčela voda, nebylo mu vidět do tváře, ale tušil jsem, že je hodně naštvaný.

„Radil bych ti, Mizuke, aby jsi ho pustil,“ ševelil déšť Shizuho slova.

„Tvoje hračka je moc milá, má dost kuráže. Co uděláš, když ji zabiju?“ zasmál se chlápek vedle mě.

Zahlédl jsem jeho obličej rozšklebený jizvou. Vlasy měl uhlazené do zadu a voda po nich jemně stékala. Revolver zatlačený do mého krku neuvěřitelně studil.

„Tuhle šanci mít nebudeš,“ pronesl tiše Shizu a stále měl sklopenou hlavu s tváří schovanou v záplavě krvavých vlasů.

„To máš pravdu, o něho mi vůbec nejde,“ pronesl muž se zbraní.

Ucítil jsem, jak jeho tlak na můj krk povolil a zbraň se obrátila na Shizueho. Otočil jsem se tváří k protivníkovi a chytil jeho ruku se zbraní v momentě, kdy zmáčkl spoušť. Rána mě odhodila stranou. Padal jsem vzduchem a kolem mě proletěla čepel meče, která opustila Shizukeho ruku, tříštící kapky deště, razící si cestu ke svému cíli. Těžce jsem dopadl do mokré hlíny. Pád mi vyrazil dech a slzy bolesti se ihned smíchaly s deštěm. Chtěl jsem vyskočit na nohy a přesvědčit se, jestli je Shizu v pořádku. Chtěl jsem zakřičet do tmy jeho jméno, ale tíha na prsou mi to nedovolila. Znovu jsem se chtěl zvednout, ale cítil jsem, že ztrácím vědomí. Asi přestalo pršet. V dáli jsem slyšel něčí hlas. Věděl jsem, že mám oči otevřené, přesto jsem se nemohl zorientovat. Někdo klečel nademnou a stále něco opakoval. Jeho slova mě hřála, ale nerozuměl jsem jim. Strhával ze mě pyžamo. Nechci být nahý, snažím se mu v tom bránit. Ruce mám od krve. Proč mám ruce od krve? Cítím teplo v ústech. Začínám kašlat. Ten muž vedle mě si sundává kabát a tričko. Jeho rty se pohybují, ale já jeho slova neslyším. Tričko mi přikládá na hrudník. Bolí to. Snažím se jeho ruce zadržet, ale neposlouchají mě. Přehodí na mě kabát. Zvedá mě ze země a tiskne si mě k sobě na holé tělo. Snažím se usmívat, ale z úst se mi vyhrne krev.
Na zemi leží muž v bílém. Z hrudi mu trčí krátký meč. Krev se roztéká po našem trávníku. Stále prší, ale on mě drží v objetí a brání kapkám v dopadu na mé tělo. V dálce slyším sirény.

„Prosím.... prosím..... nesmíš,“ doléhají ke mně jakoby z dálky něčí slova.

„Shi - zu...,“ vypravím ze sebe s námahou. „Milu..“

Krev v ústech mi brání ve slovech. Ze svých vlasů udělá to svoje krásné intimno, když mi přitiskne svoje ústa k mým. Je to příjemné. Můj mozek dostává pár impulsů a já vím, že mám nejspíš díru v hrudníku a podle nemožnosti dýchání poškozené plíce.

Přijíždí několik policejních vozů a sanitka. Vidím tvář své sestry, ale nemám chuť se na ni dívat. Shizu mě nese v náručí jako malé děcko a pokládá na nosítka. Nechci ho opustit, nechci ho ztratit, přesto moje ústa zašeptají „utíkej“ než se stačí zavřít dveře sanitky. Jeho teplo mě opouští a já ztrácím vědomí.