Nezávazně pro osamělá srdce - Pátrací akce

Po čem tvoje srdce touží? Je tak těžké se rozhodnout? Kolikrát to tvoje mysl rozebírala? Rozebírá to stále dokola?

Natáhnul jsem ruku a snažil se zachytit ty drobné částečky prachu, vznášející se v kuželu slunečního světla, prodírající se korunami vysokých jehličnatých a listnatých stromů a dávajíc tím tenkým proužkem na vědomí, že tam nahoře svítí slunce.

Co ti vyhovuje víc? Stačí ti snažit se zachytit ty útržky citů, maskované za hrubostí, které se bojí navenek ukázat? Máš raději, když s mírným chvěním na zátylku a srdcem roztřeseným strachem čekáš, kde tě ON překvapí a jakým způsobem TO bude po tobě chtít? Nebo bys raději chtěl, aby ti do postele, kde ještě stále cítíš teplo někoho blízkého, který tě hned po TOM neopustil, donesl teplou snídani?

Chtěl bych umět fotit, zahnal jsem ty dotěrné myšlenky, které po mě chtěly jednoslovné rozhodnutí. Zapnul jsem foťák a znovu si prohlédl fotky, na kterých jsem si nebyl jistý, jestli jsem vyfotil kytku či ptačí trus. Zatraceně, jsem nemehlo úplně na všechno. Pokazím, na co sáhnu. Přiložil jsem hledáček k oku a vyhledal ten zajímavý sluneční úkaz mezi stromy. Zaostřil jsem a chvíli sledoval ty jemná zrnka, tetelící se v paprscích. Zmáčkl jsem spoušť. Několikrát. Přepnul jsem na prohlížení a zvětšil zoom. Proč to tam není? Proč to ten blbej foťák nezachytil? Položil jsem ho vedle sebe do trávy. Opřel jsem se pohodlně o hrubou kůru kmene stromu a zavřel oči. Znamená to, že i když to vidím, ale nezachytil jsem to, neexistuje to? Nahmatal jsem sluchátka, volně ležící mi za krkem a strčil si je do uší. Nemám rád filozofování.

Seděli naproti sobě, přes boky jen omotané ručníky. Bavili se celý den tím, že hráli stolní hry, vraždili se vzájemnými pohledy, a i když vypadali, že si mě ani jeden nevšímají, nemohl jsem se sám jít ani vyčůrat. Byl jsem z nich nervózní a vydržel jsem ten tlak jen jeden den. Ani nevím, jak se mi to tenkrát večer povedlo, že jsem jen s hrstkou věcí, co jsem poslepu našel a naházel do velké krosny, prolezl oknem svého pokoje ven a nechal ty dva kohouty, ať si klidně rozklovají hřebínky. Dodnes nechápu, jak jsem mohl jít na úplně jinou stranu, než kterou jsem přijel. Byla tma. Bylo to určitě tím. Proto mě hned nenašli. Taky jsem nešel po silnici. Turistická značka, přetínající vozovku a ukazující přímý směr skrz džungli mi v tom okamžiku přišlo jako dobrý nápad. Byla to zkratka. Končící v potoku, který jsem nečekal, kde jsem se pěkně vymáchal a přišel o krosnu.

Vyhrnul jsem si nohavici a přejel si ještě po krvavě dlouhém rozšklebeném škrábanci táhnoucí se přes celé lýtko. Ten kámen jsem v té tmě nemohl vidět. Zatraceně to bolelo. Ještě víc mě bolela má zbabělost a neschopnost. Takumi. Fujiwara. Moje ruka vjela pod pásek. Mám rád bílou i černou. Proč nemůže být něco šedivé. Zatnul jsem zuby. Přejel jsem si přes něj drsně dlaní. Bylo tam tak těsno. Třel jsem s ním o kůži na břiše a palcem si zatlačil na špičku. Pevně jsem ho objal a stiskl, až mě to samotného překvapilo, kolik síly jsem tomu stisku věnoval, že jsem vykřikl. Potřebuješ k tomu trochu bolesti? Tolik ti Takumiho styl chybí? Rozepnul jsem si zip a umožnil si lepší přístup. Moje ruka opět zapátrala, mazlila se s tou jemnou pokožkou, níž, až tam, kam jsem prsty zajet nechtěl. Takumi, ty bastarde, proč jsi mě na tomhle místě udělal závislým?! Je tak těžké si tam sám dosáhnout. Už jen pocit blízkosti mě silně vzrušoval. Roztáhl jsem nohy od sebe a přidal druhou ruku. Thousand Foot Krush mi určovali tempo, už jsem skoro byl, když mi vypadla sluchátka z uší a ke mě dolehl štěkot psů a hlasy lidí. Zazmatkoval jsem a začal rychle dýchat. Potřebuji pár chvilek, minutku. Člověk si ho tady nemůže ani v lese v klidu vyhonit! Nad hlavou jsem slyšel proletět vrtulník. Třásly se mi ruce, když jsem se snažil nacpat velblouda do ucha jehly a zip u kalhot nešel zapnout. Přehodil jsem foťák přes rameno a zmapoval si terén kolem sebe. Samé stromy, ale dostatečně daleko od sebe, aby mi mohly poskytnout schovku. Vylezl jsem do koruny toho, co už mě nějakou dobu znal a musel tiše trpět moje sténání v panenské přírodě. Přitisknul jsem se k jeho kmenu, protože jsem se nehodlal zrovna s nikým seznamovat. Uviděl jsem je hned. Táhli se v rojnici, vedle sebe s několika psy. Co to jako má být? Někoho hledají? Doufám, že ne mě? Tak daleko by Takumi nezašel. Proč mě napadlo zrovna tohle? Protože tenhle člověk je hrozně nebezpečnej a je schopen učinit takové kroky, aby tě kdekoliv našel. Ale tady mě určitě hledat nemůže. Nikomu, nikomu jsem neřekl, kam jedu.

Doufal jsem, že mě prostě minou, projdou mi pod nohama a budou hledat dál to, o co přišli. Ale ne, ten pes musel čuchat zrovna v místech, kde ještě zem musela být teplá od mého vzrušeného zadku. Přitiskl jsem se blíž, až jsem viděl všechnu tu havěť, co si probíjela cestu skrz kůru. Napětí v rozkroku to uvítalo a následovalo mého příkladu a málem mi roztrhlo zip u kalhot, jak ho hra na chameleona bavilo a chtělo splynout s okolím. Do prd.le, lehni, nepotřebuji, abys dělal všechno po mě!

„Co děláte na tom stromě!“ vykřikl na mě někdo a já si uvědomil, že jsem zapomněl dýchat, že mě tlak v uších ohlušil a přestal jsem vnímat zuřivý štěkot psa, který byl předními tlapami opřený o kmen a snažil se za mnou vyškrábat.

„Jen pořizuji fotky,“ vyhrkl jsem.

„Nemůžete tady zůstat,“ ozvalo se zespodu. „Slezte prosím dolů. Probíhá tady policejní akce. Narušujete nám tady výcvik hledání ztracených osob.“

„Nejsem nikomu na obtíž, klidně běžte dál.“

„Žádal jsem vás, ať slezete dolů. Ve vzduchu máme vrtulníky s termovizí, budete nás mást. Máme své objekty určené pro pátrání. Tak nám to prosím nestěžujte.“

Listí těsně vedle mě se rozprsklo a jejich částečky se mi vznesly kolem hlavy, zakroužily a padaly dolů. Málem jsem ohluchl a úlekem jsem se pustil kmenu.

„Veliteli!“ slyšel jsem někoho křičet.

„On dobrovolně dolů nepůjde! Už je totiž takovej! Do poslední chvíle se bude vzpírat a dělat problémy! Pomůže jedině ho sestřelit!“

„Veliteli Hideharu!“

Ta větev, které jsem se chtěl zachytit, se mi roztříštila pod rukama, takže jsem jen hrábnul do prázdna, podjela mi noha, dosedl jsem tvrdě na větev, na které jsem stál. Vykřikl jsem bolestí, jak jsem právě přišel o koule, objal tu větev ve snaze zastavit pád, ale jen jsem se zhoupnul do polohy spícího lenochoda a rozdrtil si i penis, který byl stále v plné pohotovosti. Tam dolů mě určitě nikdo nedostane. Nemusel bych ho ani slyšet mluvit. Nemuseli by na něj ani volat jménem. Nikoho jiného by totiž nenapadlo někoho sestřelit ze tří metrů ze stromu. Zatnul jsem zuby ve snaze se udržet, ale moje nohy povolily a opustily větev. Obětí paží také dlouho nevydrželo. Prosím Bože, hlavně ať je to natvrdo, žádné ochrnutí od pasu nahoru či dolů, a s tou myšlenou jsem se zřítil dolů do davu vyčkávajících policajtů, které už bolelo za krkem, jak mě pobaveně pozorovali.

Chytil mě těsně před tím, než se mé nohy dotkly země. Držel mě v podpaží a pomalu pouštěl dolů, až se naše pohledy střetly a já si jen mohl potvrdit, že jsem se nemýlil. Přitlačil mě ke stromu a napasoval mi stehno mezi nohy. Zkřivil jsem obličej. Udělá s tím kolenem ještě jeden pohyb a bude muset vysvětlovat mokrý flek na své uniformě. Zavrtěl jemně hlavou na stranu a zamlaskal tím způsobem, že se zlobí a že bez něj nemám právo se udělat. Nahrnula se mi krev do obličeje.

„Co s ním uděláme, veliteli Hideharu?“ zeptal se ho nějaký mladý policista, který se snažil uklidnit psa. „Mám někoho povolat, ať ho odvede do tábora?“

„Beru si ho osobně na starosti. Převezmi si velení, Yuuichi,“ usmál se mi do tváře. „Máte u sebe doklady, občane?“

„Chci někoho jiného na eskort,“ vykřikl jsem.

Mladík se psem se napřed zarazil a pak se začal smát.

„Nebojte se, pane. U nadporučíka Hideharu jste v nejlepších rukách. On jen vypadá, že kouše.“

A nadporučík Hideharu Takumi nasadil pro potvrzení jeho slov ten nejberánkovatější výraz, jaký vlk v přestrojení, může dokázat. Začal jsem se bát naší cesty do tábora.

„Poručík Yuuichi základně,“ zapnul mladík vysílačku. „Velitel rojnice 78VHT21, Hideharu Takumi, opouští skupinu s civilní osobou na těchto souřadnicích. Žádám o nezahrnutí mezi hledané objekty.“

Takumi povolil stisk jen na tolik, aby mi mohl přejet rukou v rozkroku a tiše mi zašeptal do ucha:

„Můžeš mi vysvětlil, co děláš uprostřed výcvikové pátrací akce s takovým nadrženým nádobíčkem? Vzrušují tě veverky?“

„Přestaň mě před všema ponižovat,“ zavrčel jsem a odstrčil ho od sebe.

Dopadl jsem na zem na všechny čtyři, abych zakryl svou erekci a zároveň tak polevil od bolesti.

„Jste v pořádku,“ přiskočil ke mě nějaký další policista a podal mi láhev s vodou.

Zvedl jsem hlavu a napil se. Takumi ještě mluvil se svým podřízeným a rozděloval úkoly.

„Takže pokračujeme,“ vykřikl poručík Yuuichi. „Zaujměte svoje pozice a projedeme sektor PROS7.“

Mladík mi láhev sebral a nechal mě s Takumim samotného. Vyskočil jsem na nohy a vydal se směrem, odkud přišli.

„Daisuke, počkej na mě!“ vykřikl Takumi.

„Trefím sám. Nebudu dělat potíže,“ odsekl jsem.

„Zmizel jsi na tak dlouho. Proč jsi z těch lázní utekl? Měl jsem o tebe strach!“

„Opravdu? Zvláštní. Já o tebe ne.“

„Proč jsi nezavolal?“

„Měl jsi tu samou možnost. Poslal jsem ti smsku, že jsem v pořádku.“

„Mohl jsi toho napsat víc.“

„Víc nepotřebuješ. Víc tě nezajímá.“

„Daisuke zastav! To já mám být naštvaný! To ty jsi mě podvedl!“

„Klidně mě tady obviňuj. Aspoň nějaký zájem. Vina či nevina. Běž do haj.lu, Takumi. Nechceš vědět, proč jsem to udělal. Protože o mě pořád nic nevíš. NIC!“

„Máš pravdu, jsi pro mě jedna velká záhada. Máš nějaký koníčky? Oblíbenou hospodu? Jaký vůbec piješ kafe?“ štěkal na mě.

Zastavil jsem se a nechal ho dojít až ke mně. Chytil mě za ruce a naše prsty se kolem sebe ovinuly v pevném sevření.

„Chceš vést debatní kroužek?“ zeptal se.

Byl tak blízko, bál jsem se otočit, jen jsem strnule stál a čekal, co mi chce říct.

„Pár věcí jsem si o tobě zjistil. Chceš je slyšet?“ zavrněl.

Zavřel jsem oči. Mám rád jeho hlas. Nutí vás poslouchat každé slovo a navždy si ho vrýt do paměti.

„Nebudu to nikdy opakovat. Takže dobře poslouchej. Neustále utíkáš. Myslíš si, že přede mnou. Ale jsi to ty, koho se bojíš.“

Tohle já moc dobře vím. Takumi to ví také. Položil mi ruce na ramena a otřel se mi vlasy o krk.

„Miluješ dotyky na své kůži. Vždy se mi pod rukama tak slabounce chvěje a na zátylku se ti naježí chloupky.“

Naklonil jsem hlavu na bok a odhalil krční tepnu, jako bych čekal, že se do ní dychtivě zakousne.

„Tohle místo pod uchem,“zašeptal a teplý vzduch se otíral o ušní boltec. „Tolik si ho chráníš. Tolik tě vzrušuje. Kdybys mi to dovolil, dovedl bych tě pouhými polibky k orgasmu.“

Zasténal jsem, když mi vjel do ucha a polaskal mokrými ústy po celé délce moje ucho. Podlomily se mi kolena. Jeho ruce mi vjely pod tričko a hrnuly ho na horu.

„Všechny svaly na břiše mi do konečků prstů vysílají své roztoužené impulsy. Třesou se při pomyšlení, kam s těma rukama cestuji, po čem pátrám, co hledám.“

Srdce mi tak zběsile bušilo, když mě hladil po břiše, prozkoumával vyčnívající žebra a prstem kopíroval jejich tvrdé linie. Jemně masíroval prsní svaly a jeho rty nepřestávaly sát divoce tepající krční tepnu.

„Křičel bys. Tvoje tělo trpí, když nemůžeš své vzrušení vykřičet. Proto bys rád moje ústa, aby ty projevy rozkoše ztlumily,“ jeho prsty mi vnikly do úst a já je hladově oblízl.

Vrátil se zpět navlhčenými prsty na můj hrudník a přejel přes nedočkavě roztoužené bradavky. Byl jsem v přírodě, možná je les plný policajtů a čenichajících psů, pohřešovaných lidí, ale bylo mi to fuk. Takumiho ústa byla daleko, nechtěl jsem v sobě dusit nic, co by mě bolestivě drtilo. Dýchal jsem tak překotně rychle a hlasitě, že se mi točila hlava.

„Tvé neustálé odmítání a tvůj osobní zrádce. Stačí mu jen moje přítomnost, aby tě zradil. ON po mě totiž touží vždy,“ jeho dlaň tvrdě přejela přes látku kalhot a můj malý podrazák vyšel tomu tlaku vstříc a potvrdil tím všechna jeho slova.

„Doteky. Polibky. Bereš vše, co ti poskytnu. Sám nerad dáváš. Toužíš být ovládán,“ teplé ruce, hladící mě po kůži a zároveň mi sundávajíc tričko, putovaly pomalu nahoru.

Nechal mi ruce zvednuté nad hlavou, zasukované částečně v tričku a prozkoumával polibky pokožku na pažích, přes rameno a jazykem začal kopírovat jeden obratel páteře po obratli.

„V tomhle místě, tvé splašené srdce. Je tak hlučné,“ zastaví se rty mezi lopatkami a otře se
tam svou tváří. „A tak průhledné. Neschopné něco tajit. Další tvůj osobní zrádce. Touha, která jde slyšet.“

Stáhnul mi ruce na hrudník a tlakem svých kolen mě donutil pokleknout. Zabořil jsem se do měkké zelené trávy a znovu zasténal, když se mi vrátil k uchu a začal ho jemně okusovat. Jednou rukou mi přidržoval ruce zamotané do trička a druhá ruka putovala dolů, po břiše, prsty zastrčil za pásek a pomalým pohybem mi začal stahovat kalhoty.

„Takumi, prosím,“ zavzdychal jsem. Takhle mě trápit. Jakoby mě stlačoval v lisu na ovoce, všechno se ve mě pnulo, bouřilo a každá část mého těla toužila po něm.

„Třeseš se jak listí ve větru, když je má ruka tak blízko,“ zašeptal a já cítil, jak mi odhalující se kůži na bocích ovanul chladný vánek a já se otřásl zimou. Schoval to místo do teplé dlaně a promasíroval, aby se trochu zahřálo. „Nenápadné pohyby tvého těla, které mi vychází vstříc. Otírání. Dychtivé. Nenasytné. Žadonící. Hned. Teď. Vem si mě.“

Nevědomky jsem se k němu přitiskl a zasténal jsem. Tolik po něm toužím.

„Chci tě,“ zašeptal jsem.

Moje lokty polámaly stébla trávy, když jsem na ně těžce dopadnul a zabořil se do hlíny, jak mě Takumi zalehl, obtiskl mi všechno, co mu vyselo na opasku do citlivé kůže na zadku.

„Vím o všem, co tě vzrušuje. Vím, co tvoje tělo žádá. Tak proč, Daisuke? Proč jsi mě zradil?“ jeho vábivý hlas změněný během sekundy na nůž, nořící se do hrudníku.

Začal jsem překotně dýchat. Něco je špatně. Cítil jsem to mrazivé zachvění, které zasáhlo všechny části mého roztouženého těla v jeden okamžik a všechny ty krásné pocity zmizely.

Koutkem oka jsem zahlédl jeho ruce, zarývající se do země. Trhající všechny ty drobné luční květiny na nevzhledné kousky. Drtící jejich tělíčka v sevřené pěsti. Dopadající mi těsně vedle hlavy, aby mi dal pocítit, že za jejich smrt můžu právě já a můj chtíč. Nabral vláčnou hlínu do hrsti.

„Proč jsi nechal svoje nádherné tělo pošpinit?“

Mazlavá hmota nanášená na moje záda. Roztíral ji po bocích a zatlačil mě ještě níž k zemi. Stébla trávy mi vnikla do otevřených úst. Snažil jsem se je odstranit jazykem, ale nepomáhalo to, Takumi na mě zvýšil tlak.

„Kde všude se tě dotýkaly ty špinavé pracky?“

Prudce mě otočil na záda, až jsem bolestí tlumeně vykřikl. Sedl si mi na stehna a další vrstva bahna mi dopadla na břicho. Posr.l jsem to. Chci vrátit čas.

„Omlouvám se,“ vyhrknul jsem. „Je mi to líto…“

„Tolik to bolí,“ stiskl těsně k sobě Takumi své rty a pozoroval svou ruku, přes prameny svých světlých vlasů, padající mu do očí, jak vytváří hnědé čmouhy na mém hrudníku. „Chtěl jsem to mít jen pro sebe. A teď jsou ta místa tak poznamenána jeho pachem.“

Vjel mi mezi nohy a drsně vetřel hlínu do chloupků a zamazal mi penis.

„Vidíš? Špína!“ chytl mě rukou za bradu a otřel si bahno o můj obličej.

Jeho ruka za zády mohla znamenat jen jedno. Velký lovecký nůž, nejspíš přesná kopie, čím zlikvidoval Rambo všechny policejní složky ve městě, odrazil ve své naleštěné čepeli můj špinavý vyděšený obličej. Cítil jsem to chladné ostří na krku, jak mi stírá hlínu z pokožky.

„Mám ti dát ještě nějakou šanci? Pořád tvrdíš, že mě miluješ, i když jsi mě podvedl?“

„Já tě nikdy milovat nepřestal,“ zasténal jsem, když se mi ostří čepele otřela o hrudník, zanechala za sebou pásek krve a dál před sebou hrnula chloupky, obalené hlínou. „Prosím, víš, že jsem do tebe blázen, jen to nechceš slyšet.“

Nesnažil jsem se bránit. Ta velká kudla, zbavující mě ochlupení těsně kolem nadrženého miláčka, byla až moc blízko na jakýkoliv protest.

„Ale tohle zamilovaní nedělají. Nepodvádí,“ zavrtěl zklamaně Takumi hlavou a otřel svůj nůž o trávu, aby mohl pokračovat v mé očistě. Bolestivě jsem cítil každý větší tlak na jemné kůži, který propustil kapičky krve na povrch.

„Já, já...,“ hledal jsem ta správná slova a zavřel oči, abych schoval slzy, které se mi draly do očí. Já taky potřebuji, aby mě měl někdo rád. Chci to slyšet z tvých rtů. Nebo abys mi to napsal v smsce. Potřebuji být milován.

Slzy mě neposlouchaly, opustily své vězení pod víčky a stékaly po tváři. Štípaly v očích a tak jsem je raději otevřel. Víc už ponížen být stejně nemůžu. Pozoroval mě těma modrýma očima plných smutku a já pochopil, že jsem pravděpodobně řekl všechny své myšlenky nahlas. Natáhnul se ke svému batohu, položeným vedle sebe a sebral z ní plastovou láhev. Odšroubovával uzávěr pomalu a nespouštěl ze mě své pomněnky. První kapky vody mi dopadly na břicho a do rozkroku.

„Ty jsi mě teď Daisuke neposlouchal?“ položil na mě svou teplou dlaň a odstraňoval zbytky hlíny. Sykl jsem bolestí. Můj rozkrok a břicho vypadali, jako by na něm proběhl battle street dvou rozběsněných koček. „Říkal jsem ti to v každém dotyku, který jsem ti věnoval.“

Sklonil se ke mě a jemně olíznul mokrou bradavku, polaskal ji rty, přes druhou přejel prsty a podíval se na mě.

„Slyšel jsi?“

Miluji tě.

Stiskl můj spodní ret mezi zuby a jemně ho k sobě přitáhnul, až mi odhalil zuby.

„Pořád jsi hluchý?“

Miluji tě.

Zuřivě jsem začal trhat rukama a snažil se sundat to blbé tričko. Když jsem se ho konečně zbavil, vztáhl jsem po něm toužebně ruce, ale on se odtáhl, natáhnul mi kalhoty a zvedl se.
Vyskočil jsem za ním. Chytil jsem ho kolem pasu a položil mu hlavu na hrudník.

„Nemůžeš mě odmítnout,“ škemral jsem. „Potřebuji tě. Proč si mě nechceš vzít?“

Podíval jsem se na něj. Proč toho má tolik na sobě? Chytil jsem ho za ten kus látky, co na ni měl napsáno „velitel rojnice“. Odmítne mi zvednout ruce. Kruci! Ohnul jsem se pro ten vražedný nástroj, zabodnutý do země a rozpáral látku napůl.

„Daisuke!“ vyhrkl Takumi a chytil mě za zápěstí.

„Potřebuji tě cítit! Nevidíš, jak jsem zoufalý?“ vrčel jsem.

Lehká vesta s označením „policie“ šla taky napůl. Ten nůž byl zatraceně ostrý a projel tím kusem látky jako máslem.

„Daisuke,“ vykroutil mi nůž z ruky a sebral mi ho.

Nějaká další vesta. Kolik vrstev má na sobě? Je tady zip! To půjde lehce. Nestačil mi odrazit ruku, jak jsem byl rychlý, rozškrtl jsem vestu a stáhnul mu ji z ramen. Košile. Tolik knoflíků. Třásli se mi ruce, jak jsem se soustředil na ta titěrná kolečka.

„Daisuke, právě jsem ti ublížil. Proč...?“

„Zasloužil jsem si to. Byl to trest,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě a vytáhl mu košili z kalhot. S knoflíky jsem si prostě nedokázal poradit.

Zajel jsem mu dlaněmi pod košili a vychutnával jsem si teplo jeho pokožky. Rozepnul jsem mu pásek u kalhot a knoflík. Byl jen jeden, ten mi nedělal problémy. Zaklekl jsem mu k nohám a líbal ho vášnivě na břiše, dolů do chloupků, mizející v kalhotách, které jsem mu dychtivě stáhnul z boků.

„Daisuke, co to děláš?“ vytáhnul mě zpět na nohy a přitiskl si mě k sobě. „Nechci, aby se mezi námi něco změnilo, slyšíš. Nechci, aby ses měnit ty! Už nikdy tě nechci takhle vidět klečet na kolenou! Už nikdy neškemrej. Slyšel jsi mě?!“

Dopadl jsem tvrdě na záda. Jeho odstrčení mě překvapilo, tak jsem nestačil ani vytáhnout podvozek. Strhl mi kalhoty jen pod zadek a zatáhl mě za ně takovým způsobem, že jsem se zadkem odlepil od země a nohy mi zůstaly viset nad hlavou. Zapřel si mě o stehna. Prudce jsem vyjekl, když jsem ucítil jeho penis, jak se mi otřel mezi půlkami. Chladná voda z plastové láhve mi začala stékat po břiše a tvořit mi na hrudníku malé louže, v kterých jsem si za chvilku máčel bradu. Přejížděl mi svým ztopořením po mokré kůži na hýždích a třel si ho mezi mnou a svou dlaní. Pak přizval i mého parťáka do společného objetí a několikrát je o sebe otřel. Zapřel jsem svoje záda o své ruce, protože tahle pozice, kterou jsem těžko dával někdy naposledy na střední škole, dala pěkně zabrat mé páteři. Plastová láhev vydala své poslední kapky, které Takumi vzal sebou a bez varování do mě vniknul. Zachytil mou nohu, aby mi odlehčil, jen lehce pokrčil ve stoje kolena a prodíral se tím těsným prostorem, který tak důvěrně znal. Nahrnula se mi krev do hlavy a hrudník sevřený v té bolestivé pozici se nemohl dostatečně roztahovat. Nevěřil jsem, že Takumi může jít ještě hloub, než jsem ho v sobě kdy měl. Bylo to tak intenzivní, že mi bylo jedno, jestli mi hlava každou chvíli vybuchne z překysličení. Zatnul jsem nehty do kůže a vyšel mu co nejvíc vstříc pánví a Takumi mě za to odměnil několika příjemnými tahy přes můj žalud. Kapky bílého spermatu se smíchaly s vodou na mém hrudníku a další vlnu slastného orgasmu jsem dostal přímým zásahem do obličeje. Takumi zůstal uvězněn v pevném sevření, že už nedokázal rytmicky přirážet, byl drcen uvnitř, jen zesílil tlak na můj zadek a krátkými záškuby těla prozradil uvolňující prožitek svého vyvrcholení. Nakonec se dokázal osvobodit, ruce mi vypověděly službu a konečně se mým zádům dostalo uvolnění a dopadly do trávy. Takumi nade mnou stál, celý se třásl a stačil ještě moje břicho zkropit několika dávkami. Dopadl vedle mě na kolena a rozechvělou rukou mi roztíral své sperma po pokožce. Mísil je s krví, která se mi opět spustila z drobných ran, a tvořil mi na břiše obrazce.

„Povoluji ti jenom můj pach, který bude zdobit tvoje tělo,“ šeptal a přejel rukou k mému obličeji, který se snažil očistit. „Jsem ochoten ti dát svoje ústa, Daisuke. Tak hrozně tě...“

Přitáhl jsem si ho k sobě. Nenechal jsem ho domluvit. Měl jsem jeho slov plnou hlavu. Chtěl jsem si je všechny zapamatovat. Protože už je nikdy nezopakuje. Vnikl jsem mu jazykem do vnitř. Potřeboval jsem silnou dávku vzrušení, abych se uklidnil. Byl jsem tak emotivně naplněn, že bych se určitě rozbrečel. Podložil pod mou hlavu svou ruku a opětoval moje polibky. Dlouhé, vášnivé, jakoby neměly nikdy skončit. Jeho druhá ruka mi přejížděla po boku, mazlila se s ním a sem tam zajela mezi hýždě, aby mi rozmáznul vytékající zbytky. Značkoval si mě všude, kam jeho ruka dosáhla.

Do našeho tlumeného vzdychání se ozvalo chrčení vysílačky.

„Veliteli, veliteli, slyšíte mě!“ hlas Yuuichiho zněl naléhavě.

Takumi mi nasál dolní ret a přejel po něm jazykem. Pak sjel na bradu a polaskal ji několika polibky.

„Stalo se něco? Ještě jste nedošli na základnu. Dělá civil problémy?“

Drancoval mi ucho a moje ruce vjely do jeho zpocených vlasů pod černým baretem a masíroval mu zátylek. Jak jsem mohl? Jak mě napadlo tohle stvoření podvést?

Zvednul se, zastrkal si pečlivě vše do kalhot a zapnul vysílačku.

„Civil už byl poučen,“ řekl Takumi. „Musel jsem ho trochu zpracovat. Jak říkáš Yuuichi, dělá problémy.“

Možná proto. Protože sranda právě skončila. Navlíkl jsem na sebe zmuchlané tričko a kalhoty. Přehodil jsem si přes rameno zrcadlovku a setřel si zbytky spermatu z obličeje. Celé tělo mě bolelo a kůže pálila. Přišel jsem o všechno svoje ochlupení. Potupa blátem. Snažil jsem se rychle vybavit všechna ta krásná slova, s kterými mluvil o mém těle. Aspoň to se mu líbí. Mluvil i o tom, že jsem hluchý. Poslouchal jsem.

„Daisuke, půjdeme,“ vytrhl mě z rozjímání. „Tohle nevím, jak budu vysvětlovat,“ zamával mi rozřezanými vestami před nosem.

To mě ale vůbec nezajímá. Je mi jasné, že to budu muset zaplatit, protože Takumi bude mít dostatečné vysvětlení, jak jsem to udělal.

Šli jsme mlčky. Slova došla. Základna byla plná policajtů, záchranářů a zdravotníků. Takumi mi zmizel z očí, jen mi stačil říct, ať nikam nechodím. Tohle znám, taky tu můžu stát celý den.
Prodíral jsem se davem a chtěl jsem pryč.

„Daisuke!“

Rozhlédl jsem se. Vykročil ke mě rázně. Svými dlouhými kroky, nechávajíc za sebou vlát cíp bílého pláště. Nestačil jsem ani zhodnotit ústupovou cestu, když mě chytil za ruku.

„Co tu děláte?“ nadzvedl obočí a vytáhnul mě z davu na klidné místo vedle sanitky. „Nevypadáte dobře. Stalo se něco?“

„Doktore,“ vyhrkl jsem. „Nic mi není. Jsem tu omylem.“

Chytl mě za tričko a přitáhl si ho blíž k sobě.

„Jste celý od krve, co se stalo?“

Vytrhl jsem mu ho z ruky a zavrtěl jsem na protest hlavou. Jeho ruce ale byly rychlé, přitlačil mě k sanitce, že jsem si sedl na její okraj do otevřených dveří a tričko mi vyhrnul.

„Proč máte na sobě ty řezné rány?“

„Nic to není. Proletěl jsem křovím.“

Stáhnul mi kousek kalhoty dolů.

„To máte od něj? Nějaký způsob očisty?“

„Doktore, jsou to jen škrábance.“

Otevřel kufřík se zdravotním materiálem a nanesl na tampon nějakou dezinfekci.

„Nechci to ošetřit,“ chytil jsem ho za zápěstí. „Prosím, nedělejte to ještě horší, než to je.“

Přejel mi tamponem přes ránu těsně pod pupkem, která stále slabě krvácela. Sykl jsem.

„Máte na sobě čmouhy od... Označkoval si vás?“ zavrčel Fujiwara Keiji. „Chtěl se mě tím zbavit? Mého pachu nebo něco takového, co? Jak dětinské. Je někde tady? Nenechte si...“

Stáhl jsem si tričko dolů a seskočil na zem.

„Já ho potřebuji a nechci ho ztratit,“ řekl jsem a udělal krok dozadu.

„Má z vás tak velký strach, že se vás bojí opustit,“ ušklíbl se Fujiwara Keiji.

Otočil jsem se a vyplašeně se podíval na Takumiho, který stál těsně za mnou. Držel v ruce černou policejní bundu a sledoval nevraživě Fujiwaru přes moje rameno.

„Stále vás baví mu ubližovat?“ zeptal se Fujiwara Keiji. „Nebo je to nějaký váš projev lásky? Už jste mu to řekl?“

„Můžu to klidně říct i vám. Vykřičet to do světa, jestli vám to zavře hubu,“ zavrčel Takumi

„Poslouchám,“ založil si doktor ruce na prsou.

„Ty slova patří jenom mě!“ vykřikl jsem a stoupl si těsně před Takumiho. „Jestli mi to chce říct, tak jenom mě. Nikdo jiný nemá právo to slyšet.“

Takumi mi přehodil bundu přes ramena a přitáhl si mě k sobě. Odhrnul mi cíp vlasů z ucha a lehce se o něj otřel rty.

„Ještě jednou se tě dotkne a zabiju ho,“ zašeptal, zajel mi rukou pod bundu přes záda do kalhot a stisknul mi zadek.

Fujiwara Keiji si sedl na hranu sanitky a zasmál se.

„Jste vy dva ale povedený páreček. Ale já umím čekat. Jednou to nadporučíku určitě přeženete a moje dveře pro Daisukeho budou otevřené.“

„Ujišťuji vás, doktore, že se to nikdy nestane,“ řekl rozhodně Takumi a sevřel mě v náručí.

Doufal jsem. Chtěl jsem mu věřit. Protože jeho srdce zběsile bušilo a to nikdy nelže. Tak jako moje.