Nezávazně pro osamělá srdce - Mít něco tvého

Byl jsem zrovna ve fázi, že ji chytnu za ruku a zeptám se ji, jestli by nechtěla ke mně domů zajít na skleničku. Usmívala se a netrpělivě čekala, kdy to řeknu. Visela mi na rtech a už předem jsem věděl, že na mou nabídku kývne. Dal jsem si s výběrem restaurace záležet. Dokonce jsem si koupil i nový oblek, abych na ni zapůsobil.

Když se zvýšil šum v místnosti, znervózněl jsem. V ten okamžik jsem věděl, že je něco špatně. Kovové hřeby v podrážkách vysokých kožených glád, sešněrovaných na 24 dírek, určovaly rychlost jeho kroků, kterými se k nám přibližoval středem stolů v závěsu s číšníkem, bezmocně rozhazující rukama ve snaze ho zastavit. Měl na sobě džíny, které v roztřepaných dírách odhalovaly jeho kůži a koženou černou bundu. Zavrtěl jsem se na židli a zhluboka se nadechl. Úprk na pánské toalety by mi asi už nepomohl. Moc dobře vím, že je rychlý a že malý prostor dokáže ďábelsky využít. Cestou vzal od jednoho stolu židli za opěradlo a táhl ji po podlaze k nám.

„Jsem Takumi,“ postavil židli k našemu stolu pro dva a posadil se. Svíčka, která doposud dělala předpisovou romantickou iluzi, vyděšeně zablikala a v podobě černého úzkého dýmu se ztratila Takumimu z očí. „Izaki, jestli se nepletu. Chodíte s Daisukem, že? Nejspíš proto, že je vynikající milenec.“

Sevřel jsem vidličku a zavrčel jsem. Bylo pozdě. Pozdě na to, abych ho umlčel vražením té titěrné věci do jeho krku a zbavit ho tak slov.

„No, my…,“ zakoktala má drahá spolupracovnice Izami, v kterou jsem doufal, že mě přivede zpět na tu správnou cestu. „Vy jste Daisukův přítel? Nikdy se nezmínil, že má přítele…“

Otočil na mě hlavu a přimhouřil oči. Nesnáším jeho pohled masového vraha. Nesnáším. Jak mě tu ku.va našel. Vysílal jsem k němu prosebné pohledy, ať už nic neříká, ale očividně neuměl odezírat ze rtů ani číst myšlenky. Položil mi ruku na koleno a přejel po stehně do místa, které jsem v této situaci zrovna nepotřeboval zviditelňovat.

„Nejsme přátelé, jen spolu občas spíme,“ na slovo „občas“ dal zvláštní důraz. „Mám rád jen jeho zadek, to ostatní vám klidně přenechám.“

„Takumi!“ vyskočil jsem na nohy a převrátil židli. „Proč jsi tady! Platím! Odcházíme!“

Popadl jsem Izami za zápěstí a táhl ji ven z restaurace. Kdybych mohl, zacpal bych jí obě uši, aby už nic neslyšela. Takumi si jen vzal nedotknutý talířek se zákuskem, hodil naleštěné okované boty na stůl a začal se labužnicky ládovat dortem.

„Daisuke, proč mi zase utíkáš? Nebaví mě tě pořád nahánět! Víš, že tě stejně dostanu!“ nesl se jeho hlas restaurací.

Zaplatil jsem. Musel jsem se hodně ovládnout, abych nezlomil ty křehké paže mé spolupracovnice, když jsem ji pomáhal do kabátu.

„Trochu podivín, ten váš přítel,“ špitla Izami, když jsme se ocitli na chodníku před restaurací. „Není to ten nadporučík, co byl u vás v kanceláři?“

Ta ženská má ale pamatováka na obličeje! Nuceně jsem se usmál a nenápadně ji popoháněl, ať přidá do
kroku, abych ji co nejrychleji mohl nacpat do svého auta, odvést ji do bytu a tam s ní něco provést. Cokoliv.

„Je to pravda, o tom vašem vztahu?“ pokračovala ve výslechu.

Jaký vztah myslela? Žádný vztah nemáme! To, že mám těsno v kalhotách nemá s ním vůbec nic společného! Proč mi tak buší zběsile srdce? Musí to být z toho, jak mě vytočil. Určitě. Jeho ruka tak blízko. Zatnul jsem zuby.

Burácení motoru černé motorky, která se zhmotnila vedle nás na krajnici silnice, mě vylekala. Hříšné myšlenky, špatné svědomí. Takumi se na mě usmál a trápil motorku na malých obrátkách, jak kopíroval naši chůzi. Přijel si pro mě, hrklo ve mně. Nejspíš mě donutí vlézt si na tu černou mašinu s vyleštěnými chromovými doplňky a někde mě pak v příkopě přefikne.

„Můžu vás, slečno, hodit domů?“ zastavil, položil nohu na zem a podal ji helmu.

Moje slečna neváhala ani vteřinu, skryla svoje černé vlasy do skořepiny, sedla si za Takumiho a pevně ho objala. Takumi se ani slůvkem nerozloučil. Prostě se zařadil do kolony aut, zmizel i s mou holkou a jednoduše mě připravil o příležitost strávit žhavý večer. Zůstal jsem tam stát uprostřed chodníku s nechápavým výrazem ve tváři. Tohle jsem opravdu nečekal. Nemohl jsem to rozdýchat. Pořád jsem zíral do místa, kde se mi ztratili z dohledu. V ten okamžik jsem se rozhodl, že už nikdy toho parchanta nechci vidět.

***

Nešel jsem následující den do práce. Ráno jsem zavolal šéfce, že je mi blbě a že prostě nepřijdu. Když jsem s ní mluvil, stál jsem na mostě, vedoucí přes líně se vlekoucí řeku a díval se na dlouhé lány cukrové třtiny. Už totiž hodinu jsem byl v sedle svého šemíka a za sebou měl několik desítek kilometrů. Musel jsem si pročistit hlavu a pobyt mezi čtyřmi stěnami mě doslova mučil. Pozoroval jsem bílé mraky, plující po obloze, kochal jsem se pohledem na ubíhající krajinu a usmíval se na lidi, které jsem cestou potkal. Bylo nesnesitelné dusno a já jen doufal, že počasí vydrží a vánek bude mít dnes jen za úkol mě při jízdě osvěžovat.

První kapka na mě dopadla, když jsem s námahou šlapal už několik minut do kopce a přemýšlel, jestli
neslezu z kola a nepůjdu pěšky. Ale musel jsem se přemoct. Jestli chci před Takumim utéct, musím se napřed utíkat naučit. A to dostatečně rychle. Černé mraky se přihnaly nečekaně. Zkrátily můj stín na asfaltové cestě, až ho nakonec celý pohltily. Nadzvedl jsem se ze sedátka a opřel se do pedálů. Vrchol byl na dohled. Dosáhl jsem ho spolu s prvním oslepujícím bleskem, který rozťal potemnělou oblohu. Během několika vteřin jsem byl mokrý až na kůži. Provazce vody se řítily na zem, na cestě vznikaly potůčky beze jmen, protínající mi cestu. Cesta se zalomila a vedla prudce dolů. Neviděl jsem na cestu přes clonu tvořenou z dešťových kapek. Neviděl jsem i přes vodní sprchu, kterou mi dopřávalo přední kolo bez blatníku.

Vysoká cihlová zeď, s okrasou z ostnatého drátu a na několika místech značena výstražnými cedulemi „vstup zakázán“ mě měla zaručeně odradit. Ale ta budova za tou bariérou měla střechu. Představovala pro mě úkryt před deštěm. To, že někdo přecvakl řetěz s visacím zámkem, spojující dvě ramena kovových vrat, mi poskytlo pozvánku dovnitř.

Vešel jsem dovnitř opuštěné budovy. Nejspíš nějaká stará továrna. Nechal jsem kolo opřené o zeď hned v první místnosti. Mokré oblečení mě studilo a byla mi docela zima. Doufal jsem, že najdu nějaké noviny a třeba sirky, abych se mohl usušit. Mám na sobě přece rychleschnoucí cyklistické prádlo, měla by to být pro něj hračka. Vypadalo to tu jako doupě nějakých bezdomovců. Pomohl by mi pro začátek aspoň kus hadru, pytel, starý vaťák, do kterého bych se mohl zachumlat. Vyšel jsem nahoru do druhého patra po kovových schodech, vyluzující namáhavé zvuky povolených šroubů. Ta budova už opravdu hodně pamatovala. Déšť se snažil přes rozbité okenní tabule dostat dovnitř a zuřivě do nich bušil svými drobnými pěstmi. Opřel jsem se o zrezivělé zábradlí, které si už ani nepamatovalo, jako barvu mělo naposledy na sobě a rozhlédl se po přízemní části budovy, jestli mě z té ptačí perspektivy něco nezaujme. Vím, že jsem idiot. Přesvědčil jsem se o tom už několikrát. To přísloví o neštěstí, které nechodí po horách, ale po lidech, bylo ušito mě na míru. Neměl jsem bohužel tolik přátel, kteří by to o mě věděli a neustále mi tuhle skutečnost připomínali. Hrábnul jsem do prázdna rukama a ještě se snažil vyrovnat své tělo, nezadržitelně se naklánějící do prázdna. Myslel jsem si, že mě ten kus železa zachrání, když se ho budu držet jako klíště. Bohužel se nehodlalo počítat mezi záchranné elementy a já jsem se ho nechtěl i přesto vzdát. Střet s tvrdou betonovou podlahou opuštěné budovy mě pěkně zabolel. Narazil jsem si rameno. Pokus o dopad mrštné kočky na všechny čtyři se mi nezdařil. Pořád jsem svíral kovovou tyčku zábradlí, a pokusil se nadechnout. Ten pád mi vyrazil dech a marně jsem se ho snažil vrátit zpět na své místo do plic. Zimu z promoknutí náhle vystřídalo bolestivé teplo, rozlévající se mi do celého těla. Ležel jsem zkroucený na boku, pozoroval svou ruku, obracející si ji těsně před obličejem a snažil se identifikovat tu tekutinu, která mi zbarvila prsty. Zatraceně. Otřel jsem si zakrvácenou ruku o cyklistické mokré kalhoty a zašátral do kapsy na zádech po mobilu.

Ku.va. Zastavte někdo ten kolotoč, budu zvracet.

Hypnotizoval jsem pohozenou krabičku od cigaret, aby se mi přestala točit hlava. Závrať na chvíli odezněla, ale bolest svírající mi vnitřnosti, se naopak ještě víc stupňovala. Nadzvedl jsem se s námahou pomocí ruky a můj výkřik bolesti se odrazil od holých stěn. Objal jsem prsty tu tyčku, co mi trčela z břicha. To se může stát jenom mě! Sám sebe zapíchnout. Srdce mi tak divoce bušilo strachem a bezmocností. Když se mi podařilo postavit se na nohy, cítil jsem, jak se mi třesou. Zamazal jsem si displey mobilu krvavými čmouhami, jak jsem se snažil najít seznam kontaktů. Moje snaha ho očistit měla za následek ještě větší nečitelnost. Více než polovina jmen mi nic neříkala. Vůbec netuším, proč je tam mám. Jaké je číslo na pohotovost? Nemohl jsem si vybavit ani jednu číslovku. Jméno na konci seznamu na mě vyzývavě blikalo. Nechci ho už nikdy vidět. Nikdy.

„Daisuke?“ ozval se jeho hlas. „Stalo se něco?“

Sevřel jsem pevně to malé tělíčko telefonu a nadechl se. Druhou rukou jsem měl položenou na ráně a snažil se stlačením ulevit si od bolesti.

„Co se stalo?!“ jeho hlas zněl naléhavě.

Olízl jsem si suché rty. Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale mobil ze sebe vyloudil krátký zvuk, oznamující mi, že jsem mimo signál. Udělal jsem pár kroků, pozorujíc čárky na displey, jestli naskočí aspoň jedna. Všechny čárky na mě zvysoka kašlaly. Opřel jsem se rukou o stěnu a nechal na ní svůj obtisk dlaně. Určitě tu umřu. Slabě jsem se dotkl té kovové tyče, hrozně jsem se jí chtěl zbavit, ale neměl jsem na to žaludek ani sílu. Musím jít. Musím mu znovu zavolat. Jeho jméno mi neustále tepalo v hlavě a nemohl jsem myslet na nic jiného. Podařilo se mi pomalými kroky dostat se ven do deště. Chladný vítr se mi otřel o obličej a kapky mi začaly zuřivě bušit do odhalené kůže na pažích, bodaly jako tisíce jehel a děsivě studily. Rozpípaly se mi příchozí zprávy oznamující zmeškané hovory.

„Kde jsi?“ zaútočil na mě, sotva jsem vytočil jeho číslo.

„Jsi můj jediný přítel,“ vysoukal jsem ze sebe. Slova mě neposlouchala.

„Kde jsi?“ zopakoval.

Sesul jsem se na zem. Ležel jsem odevzdaně na mokré zemi na zádech, nechal se bičovat těmi provazci vody a snažil se přes clonu rozeznat mraky na obloze. Bylo mi najednou všechno jedno. Stiskl jsem tlačítko reproduktoru a svěsil ruku podél hlavy. Chtěl jsem ho ještě chvíli slyšet. Zavřel jsem oči a poslouchal pleskání kapek o betonovou zem. Měl jsem jít raději do práce. Teď bych asi seděl v jídelně, cpal se něčím dobrým a koukal kolegyním na zadky.

„Jsi v pořádku?“

Jeho hlas mě ukolébával.

„Prosím, mluv na mě!“

Teď bys chtěl mluvit? Otočil jsem hlavu k telefonu a otevřel ústa. Co bys chtěl slyšet?

„Pošli mě aspoň do haj.lu!“

Usmál jsem se. Vtipálek. Setřel jsem kapky deště ze rtů a polkl.

„Nevypínej mobil, zjistím si tvou polohu! Daisuke? Jsi tam?“

Krev se pode mnou mísila s vodou a ta ji odplavovala pryč po betonovém povrchu.

„Potřebuji tě. Nesmí se ti nic stát,“ řekl tiše. „Slyšíš mě?“

Sevřel jsem pevněji mobil. Taky tě potřebuji.

„Daisuke?“

Víčka mám těžká.

„Prosím, Daisuke!“

Nejspíš přestalo pršet. Někdo mi tře kůži na pažích.

„Nasadíme infúzní roztok. Ztratil hodně krve.“

Otevřel jsem oči. Zvedl mi ruku a otíral si ji o svou tvář. Byla tak horká. Pálila mě do dlaně. Zaryl jsem mu prsty do jemné pokožky, abych se ujistil, že se mi nezdá.

„Vydrž, prosím...,“ šeptal, sundal si z hlavy čepici a jeho zlatý pramen vlasů mi dopadl na klouby.

„Takumi,“ pohnul jsem rty. „Přišel jsi.“

„Měl jste pravdu, nadporučíku. Má krevní skupinu AB mínus. Zatraceně. Co říká ústředí?“

„Je to špatný, hromadná nehoda. Nemocnice hlásí nedostatek krve....“

Otočil jsem hlavu. Ty lidi, co kolem mě pobíhají, jsem neznal. Prohmatával mi ránu kolem tyčky, která mi trčela z břicha. Měl dlouhé černé vlasy, svázané do ohonu, aby mu nepadaly do očí. Snědou tvář a pronikavé tmavé oči, které sledovaly moji reakci, když se mě dotýkal.

„Bolí to,“ vysoukal jsem ze sebe a namáhavě sevřel tu věc, kterou jsem nepovažoval za součást mého těla, do dlaně. „Pryč...“

„Musí tam zůstat,“ chytil mě Takumi za zápěstí a pak mi schoval ruku do dlaně.

„Mám nulku mínus,“ obrátil se Takumi na toho tmavého chlapíka. „Mohl bych mu dát krev hned?“

„Transfúze z žíly do žíly se už dávno nedělá, naposledy tak za války,“ zavrtěl hlavou muž. „Krev se musí napřed vyšetřit a udělat zkouška kompatibility. Jestliže některý z vás má krev obsahující protilátky proti krvinkám, mohlo by to tady mladýho zabít. Zkouška na přenosné choroby, HIV...“

„Nic mi není. Jsem pravidelný dárce krve, zjistěte si to,“ odsekl Takumi. „A my dva jsme milenci.“

Nevím, koho víc to přiznání překvapilo, jestli mě nebo doktora. Takumi na mě vrhnul svůj pohled modrých očí. Nezabíjel. Poprvé jsem tam viděl podivný záblesk. Záblesk zájmu smíšený s prvky obav a strachu. Po těle se mi roznesl pocit tepla a ochrany.

„Potřebuje tu krev? Hned? Vydrží, než přijede do nemocnice?“ vychrlil své dotazy a dotkl se mé tváře, aby mi odhrnul mokré vlasy z obličeje.

„Nejspíš má poškozená játra nebo slezinu. Vnitřní krvácení. Jeho tlak hodně nízký. Potřebuje ihned na operační sál,“ zaváhal. „Dobře, risknu to. Naložte ho do sanitky a nachystejte infuzní set,“ zvednul se a pomohl nějakému saniťákovi s nosítky.

Takumi se nade mě naklonil a lehce se otřel o moje rty. Přitiskl se čelem na moje a hladil mě po tváři dodávající mi pocit bezpečí.

„Všechno bude v pořádku. Vydrž prosím,“ šeptal mi do vlasů.

„Kontroloval jsem to v databázi dárců,“ informoval nás doktor, když mě naložili na nosítka a položili na zem do sanitky. „Mohlo by to vyjít. Vyskočte tady nahoru,“ ukázal Takumimu na nesložená nosítka vedle mě.

Nasadil jehly na konce spojovací hadičky. Takumi ze sebe shodil svou modrou policejní košili a odhalil hrudník, i to svoje velké tetování plazící se mu po rameni. Lehl si a několikrát sevřel ruku do pěsti. Cítil jsem, že mě síly opouští a zavřel jsem oči.

„Zkuste být při vědomí,“ poplácal mě doktor po tváři. „Vím, že vás mluvení unavuje, ale snažte se mi tu neomdlít.“

Napíchnul nám oběma žíly v ohybu ruky. Nikdy bych nevěřil, že budu mít něco od Takumiho. Chtěl jsem od něj pouhý polibek. Chtěl jsem, aby mě nebral jenom jako hračku.

„Takumi,“ vyslovil jsem jeho jméno, a ty dvě slova, které jsem toužil slyšet z jeho úst, jsem jen zašeptal, ani nevím, jestli nahlas, nebo jen pro sebe.

„Já vím,“ usmál se a nespouštěl ze mě oči. Tak modré. Uklidňující. Lepší než pohled na zralé obilí. Letní obloha bez mráčků. Všechny ty kytky, které se pyšní modrými okvětními lístky.

Teď musíme být určitě přátelé. Nebo aspoň pokrevní bratři. Nic takového. Znamená to jen, že mu budu zavázán. Pokud to přežiji. Kdykoliv pískne, já musím přiběhnout. Ale já to chci. Obětuji veškerou svou hrdost kvůli několika minutám v jeho blízkosti. Protože ON je to jediné, co mám.

***

Pokaždé, když jsem otevřel oči, byl tam. Jeho ruka mě hřála na břiše. Nemohl jsem se pohnout, nebyl jsem schopen mu dotyk oplatit, jen jsem se pohledem na něj uklidnil, zavřel jsem oči a usnul.
Kolikrát jsem se probudil, abych se přesvědčil, že je tu Takumi semnou? Nadzvedl jsem se na lokty a rozhlédl se. Rána mě určitě už tolik nebolela. Proč mě tedy svírá takový tlak. Na prsou. To křeslo, ve kterém jsem ho tolikrát viděl, bylo na druhé straně pokoje, prázdné.

„Neměl byste vstávat,“ ozvalo se od dveří.

Svěsil jsem nohy z postele dolů. Ten obličej už jsem někde viděl.

„Vypadáte dobře a dokonce jste to ve zdraví přežil.“

Humorista.

„Asi jste mi zachránil život, že?“ vysoukal jsem ze sebe a prsty u nohou si osahal studenou podlahu pod sebou. Měl jsem na sobě jen kalhoty od pyžama.

„Váš přítel měl o vás docela slušnou zásobu informací. Spoustu věcí to usnadnilo a urychlilo. Nebylo by od věci poděkovat jemu,“ odpověděl. „Jmenuji se Fujiwara Keiji. Abych pravdu řekl, nevěřil jsem, že to přežijete.“

„To nezní moc povzbudivě,“ ušklíbl jsem se a konečně se odhodlal postavit.

„Nadporučík Hideharu má docela slušné přesvědčovací metody,“ usmál se doktor. „Kam se chystáte v tomhle stavu?“

„Rád bych se osprchoval,“ řekl jsem. „Co vám řekl?“

„Řekl?“ zamyslel se Fujiwara Keiji. „Myslím, že se na mě jen divně podíval.“

Naskočila mi husí kůže na zátylku. Pohled zabijáka. Takumi, kde jsi! Chybíš mi.

„Mám zavolat sestru? Neměl byste zůstat bez dozoru,“ chytil mě za paži.

Naskočila mi husí kůže i na rukách. Podíval jsem se mu do obličeje a spatřil v jeho očích viditelný zájem. Zájem? Srdce se mi divoce roztlouklo. Co to má znamenat? Už jsem tak dlouho neměl sex, že mi pouhý dotek chlapa dokáže rozproudit krev v žilách? Sjel jsem pohledem na jeho ruku, která mě nechtěla pustit. Položil mi ji na svoje ramena a objal mě v pase.

„Pomůžu vám,“ jeho slova zněla jako vábnička, horká dlaň položená na páteři, sjíždějící mi po bedrech.

„Doktore!“ zaprotestoval jsem.

Jeho dlouhé černé vlasy se mi otřely o holé rameno a způsobily mi šimrání v oblasti zranění, kde ještě před několika dny trčelo kus železa.

„Ten nadporučík vás nejspíš dost využívá, co?“ jeho hlas mě donutil podívat se mu zpět do tmavých očí. „Typ, co jen rád bere a nerad dává. Třeba svá ústa.“

Cukl jsem sebou, když mi položil prst přes rty. Hormony se ve mě vzbouřily, snažil jsem se rychlými nádechy uklidnit zběsile bijící srdce, nechápající pocity, které mě zaplavovaly.

„A taky je dost majetnický,“ zazněla ta slova do ticha a zapůsobila jako ostří dýky přiložené na hrdlo.

Polkl jsem. Vymanil jsem se ze sevření a otočil se. Měl ruce zkřížené na hrudníku, zakrývající jen khaki tričko bez rukávů, s odhalenými svaly na pažích, na kterých naběhly fialové žilky. Mračil se.

„Řekl jsem to tenkrát jasně, že jsme milenci,“ pokračoval. „Jestli se nechcete seznámit s technikami plastických chirurgů, dál bych na Daisukeho nesahal!“

Fujiwara Keiji přistoupil těsně k němu a zastrčil si ruce do kapes bílého pláště.

„Třeba touží po něčem jiném, než mu dopřáváte vy, nadporučíku,“ usmál se na něj. Převyšoval Takumiho skoro o hlavu a jak na mě působil Takumiho pohled, působil na mě doktorův hlas. Kdyby se ti dva spojili, byl by z nich dokonalý vraždící nástroj beze zbraní. „Nemá u vás možnost volby, že?“

Takumi se ani nepohnul a přes doktorovo rameno na mě vrhl vyčítavý pohled. Pak se otočil a vyšel ze dveří. Fujiwara Keiji se na mě podíval.

„Nenechte se sebou manipulovat, Daisuke,“ řekl. „Můžete si vybrat. Jestli toužíte jen po nezávazném poblouzení nebo po vážném vztahu. Zaujal jste mě a rád bych se o vás dověděl víc, jestli mi to dovolíte. Nebojte se toho. Jsem ochoten naslouchat,“ a s těmi slovy za sebou zavřel dveře a nechal mě samotného se svými rozpolcovanými myšlenkami.

Sakra, co to mělo znamenat?! Nechat mě tu s hlavou plnou nezodpovězených otázek. Dobelhal jsem se do sprchy, někde cestou odhodil kalhoty a pustil na sebe teplé kapky. Ano, chtěl bych víc. Všechno to, co mi doktor nabídl. Svezl jsem se na dno sprchového koutu a vložil si hlavu do dlaní. Toužím po tom. Ale chci to od něj. Jsem ochoten čekat tak dlouho, až si to přizná. Protože já už si lhát nedokážu. V ten okamžik, kdy mě opustily všechny síly, jsem si uvědomil, že patřím jenom jemu.

„Jste v pořádku?“ ozvalo se nade mnou. „Měl byste se vrátit do postele.“

Sestra mi podala osušku. Nechal jsem se do postele zastlat jako malé dítě.

„Potřebujete něco? Nechcete něco přinést?“ zeptala se starostlivým hlasem.

Zavrtěl jsem hlavou a schoulil se do klubíčka. Pozoroval jsem blikající červené světlo majáku nějaké výškové budovy za oknem. Kapky deště dopadly na okenní tabule a začaly tvořit smutné obrazce. Zase prší. Nemohl jsem usnout. Netušil jsem, jak dlouho jsem byl mimo, kolikátého je a co je za den. Když klaply dveře, jen jsem zašeptal do ticha:

„Nic nepotřebuji. Nechte mě prosím o samotě.“

Zvuk, který jsem skoro neslyšel. Něco lehkého dopadlo na zem. Šustění látky a šoupání podrážek o hladké linoleum. Cinknutí kovové přezky pásku o podlahu. Ztuhl jsem a přitáhnul si prostěradlo k bradě. Dotek na mých ramenou mě donutil zhluboka nabrat vzduch do plic. Silná vůně nezaměnitelného australského čajovníku mi rozechvěla chřípí. Kovová konstrukce nemocniční postele vyloudila naříkavé zvuky pod tíhou vetřelce, který se mi přitiskl svým tělem k zádům a vtiskl mi na všech místech, kterých se dotknul, vzrušivou hřejivou značku. Stiskl jsem jeho ruku, která mi přejela po bedrech a zastavila se na místě, které několik dní střežila a dbala na jeho uzdravení. Mazlil jsem se s jeho prsty a zasténal, když mi vlhké rty daly poznat svou blízkou přítomnost přisáním se na rameno.

„Co mám udělat, abys mě bral vážně?“ zašeptal mi těsně vedle ucha. „Chtěl jsi postel, máš ji.“

Otřel se mi svým penisem o zadek a vtlačil mi ho mezi stehna. Naše spletené ruce sunul od ne zcela zahojené jizvy na břiše směrem nahoru a promasíroval prsní sval, opřený dlaní o bradavku, lehce na ni celou plochou zatlačil, a jazykem prozkoumával oblast mého krku a pak se opět zakousl do kůže těsně pod uchem a jemně nasál.

„Ať se budeš snažit jakkoliv, nevzdám se tě,“ řekl sebejistě. „Můžeš přede mnou utíkat, mrzačit se, posílat mě do haj-lu, ale já nepovolím. Dostanu tě, Daisuke a budeš můj. Dobrovolně nebo pod nátlakem. Je mi to fuk.“

Vracel se rukou zpět přes břicho a prohrábnul mi ochlupení v tříslech. Schoval mi mé toužebně očekávající ztopoření do dlaně a jen ho tak hladil, kroužil přes něj dlaní, přejížděl konečky prstů a přitiskl se víc svým břichem k mým zádům. Cítil jsem jeho tvrdost mezi stehny a touha mít ho hned teď v sobě mi zaplavila všechny buňky v těle. Povolil jsem stisk k sobě přiložených nohou, přejel mu chodidlem několikrát po lýtku, pomazlil se s jeho nártem a prsty u nohou a přehodil nohu přes jeho stehno. Přitlačil jsem si jeho ruku do rozkroku a otřel se svým roztouženým otvorem o špičku jeho penisu.

„Jestli se tě ten doktor ještě jednou dotkne, vystřelím mu mozek z hlavy,“ zašeptal Takumi a znovu se na mě přitlačil. „Nehodlám se s tebou s nikým dělit, rozumíš?“

Prohnul jsem pánev směrem k jeho klínu a snažil se krátkými vzdechy rozdýchat bolest, která mě začala bodat kolem zranění a přebila tak bolest z Takumiho pronikaní.

„Nehodlám ti tolerovat, abys tohle někam strkal,“ promnul tvrdě můj penis a já se kousl do rtu, abych nevykřikl. „S tou brunetkou si můžeš jen usrkávat kafe. Jestli si budeš chtít ulevit, vytočíš moje číslo.“

Nadzvedl jsem se a zapřel se loktem o matraci. Takumi do mě proniknul celou svou délkou a zůstal nehybně ležet. Vstřebával jsem to narůstající napětí, které mi způsobovalo drobný třas na povrchu pokožky. Vyšel jsem mu několikrát vstříc, určujíc si sám intenzitu a hloubku. Takumi mě jen líbal na zádech a prohrabával se prsty v jemných chloupcích. Přejel mi po vnitřní straně stehna, nadzvedl mi nohu, odlepil svůj bok od postele a konečně převzal iniciativu, aby mi ukázal, že nebyl ještě dostatečně uvnitř a nekompromisně, svým vlastním způsobem, si mě bral. Hladově a intenzivně, s útočností šelmy s touhou dostatečně unavit svou oběť. Pevně jsem stisknul okraj postele, která podpořila svým třetím hlasem naše tlumivé výkřiky. Svým prudkým nárazem mi podlomil stabilitu, kapky potu mi dopadaly na prsa. Vyklouzl ze mě těsně před vyvrcholením, převrátil na záda, donutil mě posunout se na posteli k jejímu čelu, za záda mi nahrnul peřinu, že jsem polo seděl a ujmul se ústy mého roztouženého miláčka. Hrábl jsem mu prsty do zpocených vlasů. Neustále mě sledoval očima, aby se ujistil, že se mi to líbí. Začal jsem rychle dýchat, když náhle opět přestal, klekl si mi mezi nohy, seznámil ty dva v těsném sevření své dlaně, třel je o sebe jak dva křemenáče, snažíc se vykřesat jiskru. Nehty se zaryly do prostěradla. Muchlal jsem ten kus látky pod přicházejícím orgasmem, který konečně přebil palčivou bolest v břichu a ovládnul celé mé tělo. Stisk jeho ruky rozbil moji mysl na milion kousíčků, nebyl jsem schopen ji poskládat dohromady a ani jsem po tom netoužil. Přitiskl se svým pevným břichem na můj pulsující penis, kde první sprška opouštěla svoje vězení a silně se o něj několikrát otřel. Rozmetal ty drobky do černé tmy, že nezůstalo nic, jenom já a on. Donutil mě zůstat ještě chvíli ve stavu trýznivé rozkoše svými pohyby a těsnými dotyky našich nahých těl. Zajel mi rukou do vlasů na temeni hlavy a dravě se mi vrhnul na ústa. Otevřel jsem vyděšeně oči, když jsem náhle přišel o vzduch, který jsem se snažil otevřenou pusou posbírat. Drtil mi polibkem spodní ret, proniknul jazykem tak rychle, že jsem mu nestačil ani vyjít vstříc a znovu mi drancoval rty takovým způsobem, že jsem na několik vteřin ztratil vědomí. Nezmohl jsem se na jediný pohyb, jen se nechal mučit těmi intenzivními vzrušujícími impulsy. Dovolil jsem tomu ohni spalovat vše, co mu přišlo do cesty, nežadonil jsem ani o kapku vody, která by se ten požár pokusila zastavit, všechno lehlo popelem.

„Daisuke, jsi v pořádku?“ přejel mi prsty po lícní kosti a svým hlasem mě vrátil do reality.

„Miluji tě…,“ vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě.

Zavrtěl hlavou.

„Neříkej to. Jen sis užil příjemný sex,“ řekl s tíživou vážností těch slov, až mě to bodlo u srdce. „Až budeš sám, bez emocí, teprve pak přemýšlej, co opravdu cítíš.“

Lehl si vedle mě, položil mi hlavu na rameno a rukou obepnutou kolem pasu mě k sobě přitáhl. Jeho dech, otírající se o kůži na krku se změnil během chvilky v pravidelné tiché oddychování. Sledoval jsem jeho uvolněnou tvář a hladil ho po prsou. Neodešel. Neposlal mě pryč. Zůstal. Je tak blízko. A přesto tak daleko. Nadechl jsem se a zadržel dech.

Nezatahovat sem žádné city. Jen nezávazně. Uvolnit napětí. Nic v tomhle vztahu nehledat.

Vydechl jsem. Jak to mám sakra udělat?!

***

První paprsky, prodírající se přes šedé mraky a neviditelnými rukami je od sebe odhánějící, aby slunce mohlo přinést krásný den, se prošly po prázdném místě vedle mého boku na posteli. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem neměl v noci jen živý sen. Moje ruce pátraly po jakékoliv stopě, kterou by na mě Takumi zanechal. Vybavily se mi všechny místa, kde se mě Takumi dotknul, kde obtiskl své rty do kůže. Zavadil jsem o jemný řetízek na mém krku. S námahou jsem se posadil na postel a vzal do ruky dva plíšky, cinkající o sebe. Jeho jméno, krevní skupina, datum narození. Tolik informací, které na sebe prozradil pouze pro mě. Ušklíbl jsem se. Jeho způsob komunikace mě opravdu vytáčí. Psí známka. Sevřel jsem ji pevně do hrsti. Další část Takumiho, která mi patří. Nepatrné zlomky, ale tak blízko srdce. Jeho krev, kterou moje srdce pořád dokola skrze sebe prohání a dvě stříbrné destičky, odpočívající uprostřed hrudníku, akumulující teplo těla, jako dvě ještěrky vyhřívající se na slunci.

Usmál jsem se. Nemysli si, že mě takovými dárky dostaneš, Takumi. Mám možnost volby. A jestli se rozhodnu utíkat, budu utíkat. Dokud si to nepřiznáš. Tak jako já.