Home-cože to? II. (3.kap.) Live-Ball

V noci jsem vůbec nemohla spát. Byla jsem tak natěšená z toho, co má přijít, že se spánek ne a ne dostavit. Dokonce jsem zpracovala i nepříjemný detail svého skvělého úkolu, kterým mě Cooper pověřil. K čertu se vším! Tohle si nenechám Šmoulodiotem zkazit! Odvážně jsem si prskla pár nadávek do polštáře a dál se snažila ukončit tenhle den usnutím.
Nakonec se mi to povedlo, a to tak, že jsem v duchu počítala Millerovy hlavy, který jsem, jednu po druhé, drtila pálkou. Uklidňující pocit.

.

****
.

Druhý den ráno jsem vypadala přesně tak, jak jsem v duchu odhadovala. Nevyspale, s krvavýma očima a zmuchlaným obličejem. O svých delších hnědých zacuchaných vlasech ani nebudu mluvit. Celkově jsem dosáhla vzezření jako po divokém sobotním mejdanu. Jako, že žádný nebyl. Tedy alespoň pro mě ne. Šourala jsem se unaveně od zastávky k hlavnímu vchodu školy a do třídy jsem trefila jen na autopilota. Složila jsem hlavu na lavici a polovinu předmětů přežila na mikrospánku. Učitelé mi za to dali docela čočku, ale upřímně jsem to moc neřešila.
.

Odpoledne už mi bylo o něco lépe, ale hlavně mnou projel impuls plný adrenalinu. Myšlenka na zkoušky a drcení prváků mě opět probudila k životu a já se rozeběhla na velké cvičební hřiště za školou. Už u šaten jsem se nestačila divit, kolik tam je dnes lidu. Minulý rok tolik zájemců nebylo, to jsem poznala stoprocentně. Ve své krátké školní sukni jsem trochu znervózněla ale lehký nádech a výdech mi dodal víc odvahy.
Sestoupila jsem těch několik desítek schodů a stanula na upraveném trávníku trojcípého hřiště.
Nevím proč, ale ulevilo se mi. Projela mnou vlna štěstí a já si v duchu opakovala jedinou věc: Ahoj krásko, jsem doma.
Moje štěstí muselo být v ten moment hmatatelné. A moje myšlenky zcela všem na očích. Proto jsem se ani moc nedivila první vyřčené větě na mou maličkost.
.
„Zase si nadržená?“ Otočila jsem se za hlasem a podle tónu arogance poznala, kdo ke mně přišel jako první. Dalo se to čekat. Vzdychla jsem a dělala znuděnou.
„Trochu,“ dala jsem si záležet na pevném tónu. „A ty? Připraven ukázat prvákům, jaký si deb*il?“
„Trochu,“ poznamenal a dál si mě pohrdavě prohlížel hnědýma očima. „V tomhle je chceš zkoušet?“
„Jo. Problém?“
„U mě ani ne,“ ušklíbnul se Lio a kouknul někam za mě. „Ale Cooper vypadá, že…“

.
„PARKEROVÁ! MAZEJ SE PŘEVLÍKNOUT, TY HUSO!“
„R-R-Rozkaz!“ vylekaně jsem sebou škubla a utíkala do šaten tou největší rychlostí. Tam jsem se zastavila u své bývalé skříňky a vydýchala. Trenér mě jednou zabije těmi svými náhlými transporty ze své rodné planety. Jedna moje část to ale milovala. Tohle všechno.
.

Pořád na mě řval stejně… stejně jako na ostatní kluky. Bylo to tak povzbuzující a tak přirozený. Zase jsem na tváři cítila růst spokojený úsměv a dala se do převlíkání. Málem jsem se rozbrečela, když jsem zjistila, že je i moje stará skříňka otevřená a můj starý dres se jménem stále v ní.

…
.

Za dalších deset a půl minuty už jsem nervózně… spíš hodně nadrženě stála vedle Lionela Millera a pozorovala příchozí adepty. Prváci byli vesměs stejně vysocí jako já, kromě dvou výjimek jako byl ten k****n ze včerejška. Barry Wagner. Zahlédla jsem ho ihned, jak scházel schody na trávník. Ušklíbl se na mě, ale žádnou debilní poznámku neutrousil. Asi to bylo i kvůli trenéru Cooperovi, který si jako generál pěchoty rovnou po třech minutách šumu vzal slovo a vyvolával jména uchazečů. Dokonce pohrozil hned na úvod vyhazovem ze školy, pokud bude někdo dělat nějaké velké či nezákonné problémy týmu. Bůh ví, se přitom dost nápadně podíval po mně.
.

Pár novorozeňat na prohlášení zareagovalo celkem vyděšeně, až mě to pobavilo. Za což jsem si vykoledovala pohlavek od Frenka. Ten ke mně tiše přikráčel ze zadu, asi jako záloha.
Málem jsem vyprskla smíchy, když jsem viděla jeho majestátní výraz nového kapitána týmu. A tak mi přiletěl hned druhý pohlavek. Šmoulodiot jen nadzvedl jedno obočí a upravoval si dál s nezájmem neposedný modrý vlas na čele. Nafoukla jsem tváře, ale raději už ničím neprovokovala.
.
Změnila jsem zaměření a dál pozorovala nováčky, jak je Cooper zařazuje do několika skupin. Hledala jsem, která je ta naše, ta o kterou se budeme s Liem starat po další dvě a půl hodiny. Bylo to snadné hledání, stačilo jen vyhledat toho vysokého kreténa. Bingo!

Stál nedaleko nás uprostřed docela velké party nabušených kluků, kteří ho očividně uznávali a lezli mu do pr**le. Potěšeně jsem se ušklíbla jejich směrem.
.
.
Zazněl vysoký a pisklavý zvuk Cooperovi píšťalky!

Já měla jasno! Teď začíná perfektní pařba!

.

****
.

.
Vybrat jeho první nadhoz na mou velkolepost bylo těžší, než se zdálo. O to víc mě to ale nažhavilo. Barry Wagner nebyl žádná pastelka. Navíc bylo hned jasný, že nemá rád snadný cíle, stejně jako já.

.
ALE.

Nakonec, jako vždycky, moje kovová krasavice trefila rychle rotující míček a odpálila ho někam za hřiště. Rameny mi projelo lehké chvění a mým krkem nasládlá pachuť. Polkla jsem a párkrát spokojeně švihla do vzduchu.
Úžasný pocit odpálit míč toho kreténa plus jeho zkroucený úsměv stál taky za to. Potěšeně jsem se ušklíbla a srovnala si kšiltovku. Rukou jsem naznačila na kopec krátké gesto: Tojevšetynamachrovanejdebile?
Bohužel jsem tím nenaštvala jen Wagnera. I Miller za mými zády nespokojeně prsknul.
.

„Parkerová, přestaň si hrát.“
„Ale no ták,“ prskla jsem stejnou. „Chceš to taky,“ pootočila jsem hlavu a krátce zkontrolovala jeho hnědý arogantní pohled. Maska mého chytače zabraňovala ve výhledu na jeho ústa, ale měla jsem jistý pocit, že se pousmál. Oči prozradí každého, i kreténa.

„Dělej si, co chceš.“
„Taky že budu, Šmoulodiote.“