Home-cože to? II. (2.kap.) Fair-Ball

Nemám páru jak začít, když to zase dopadlo takhle na hov…! Dobře, nebudu sprostá víc, než obvykle, ale tahle celá situace, kdy jsem zase vyrušila nějakou důležitou událost, byla prostě na skok z mostu. Cooper celou dobu metal tiché blesky do mých zad, jako ať se o nic násilného nepokouším. A Holly měla v ruce telefon pro případ, že by musela volat záchranku anebo muže v černém. Navíc se ten pitomec přede mnou stále tak blbě šklebil.
.
„Nevím, jak přesně volit slova,“ poznamenala jsem nakonec stroze. Obešla jsem ho a snažila se rychle zmizet, než opět udělám nebo řeknu, co chci, ale z čeho bude jen průser.
„To se mi stává často. Netrap se tím, má legendo.“
„Co máš pořád s tou legendou?“
„To jen, že za to stojíš,“ řekl a zatvářil se zbytečně moc tajemně. Vzdychla jsem a zbavila se tak sarkastické poznámky o tom, jak debilně někomu vyjadřuje náklonnost.
„Předpokládám, že to souvisí se zápasy z minulého roku,“ přikývla jsem si pro sebe jistá si pravdou svého výroku. Wagner se asi po sedmdesáté ušklíbnul a přejel si rukou po spánku.
„Samozřejmě. Už se nemůžu dočkat našeho budoucího střetu. Zítra do své zkoušky dám všechno.“
„Do… jaký zkoušky?“ Zeptala jsem se blbě, i když bylo jasný, co myslí. Nevím, proč ale to, jak to řekl, mě rozhodilo a pak mi nedocházel celý význam jeho věty. Očividně mu o to šlo a nadzvedl obočí.
„Přece náborové zkoušky. Nabírají se nový členi do týmu Blue Ravens.“
„A co s tím mám já?“ Byla jsem stále zmatená a ten d***l si to okázale užíval. Podrbal se lehce na temeni skoro holé lebky a naklonil se blíž ke mně. Bylo to nepříjemný, ale bednu jsem nikde neviděla.
„Ty… to vážně netušíš, River Parkerová?“
„Tak už mluv, d******e, k věci!“ Vyhrkla jsem bez většího přemýšlení a hned toho zalitovala. Proč si sakra ředitel školy sedá do druhé řady a hned na kraj střední uličky!? Starý muž na mě vykulil oči a na čele mu vyběhla žilka. Zamračil se a naznačil mi, ať oba, jak já tak Wagner vypadneme na chodbu. Nezbývalo mi nic jiného než poslechnout a dál poslouchat šeptandu mezi studenty.
Skvělý, už jsem zase za tu heleonamáopětmalér holku!
.
Wagnera to ani moc neštvalo, stejně měl zdá se v plánu opustit aulu dřív. A sledoval dál moje nespokojený kroky, při kterých si pískal. Nejen, že si prohlíží stratosféru, ale ještě na mě bude řvát a otravovat plivancema. Teď mi bylo, jako by na mě jeden, z těch jeho výšin, dopadl. To bylo asi tou jeho další dementní větou, kterou si mě chtěl usmířit.

„Nezlob, koupím ti oběd.“
„Jediné, o co stojím je, abys mi dal pokoj.“
„Takže už nechceš vědět o zítřejším náboru?“
„Ne! Není důvod,“ prskla jsem a ukázala mu už podruhé záda.

Stalo se to jako blesk!
.
Chytil mě za ruku a přitáhnul si mě do svojí výstavní náruče. Sevřel mě, abych se nevyvlíkla a donutil mě druhou rukou zaklonit hlavu. Dívala jsem se tak přímo na něj. Trochu se zamračil, ale lehký úsměv mu z tváře nezmizel. To mě vyděsilo.
.
„Poslouchej, a poslouchej pořádně, Parkerová,“olíznul si rty. „Zítra tě rozmáznu a nikdo mi v tom nezabrání,“ dořekl, sehnul se k mému uchu, olíznul ho a pak jemně kousnul. Zrudla jsem a chtěla mu dát ránu do obličeje! Nedovolil mi to a dál mi jeho horký dech šimral rudou tvář. Cítila jsem se divně, až malátně. Uvědomovala jsem si, že je to z části touha a z části vztek. Nešlo tomu zabránit. Pořád ale převažoval pocit jednu mu vrazit! A to do koulí!
„Pusť mě… ty hajzle…“ šeptla jsem a moje svalstvo pomalu povolovalo. Ušklíbnul se potěšen sám sebou a celou touhle divnou a nepředvídatelnou situací.
„Ale, ale… nadržená si víc než jsem ček…“
…
.
„Neslyšel si, co řekla?! Pusť jí!“ Křikl známý hlas a bylo slyšet zaklapnutí dveří od auly!

Frenk… To je Frenk Harris.
.
„A to hned, ty kreténe!“ Přidal se druhý hlas o něco agresivněji a já cítila, jak stisk povoluje a mizí.
.
Kyle… A Kyle Robinson.
.
„Moje chyba, špatně jsem si vyložil její zájem,“ bránil se hned Wagner, ale nijak nedal najevo, že by ho přítomnost dalších kluků nějak znervózňovala nebo vyděsila.
„Žádnej jsem neměla, ty debile!“ Křikla jsem a odstrčila ho dál od sebe.
„Měl bys jít. A to rychle,“ poznamenal jemnější ale za to výhružnější hlas. Kousnula jsem se do rtu.

Leny… Leny Greenwood.
.
Wagner dal ruce nahoru ve znamení porážky a pak se s úsměvem vydal pryč chodbou.

„Zatím, moje legendo.“
.

…
„Dobrý?“ Zeptal se mě Leny a objal mě kolem ramen. Bylo to tak příjemné a tak mateřské, že jsem v jeho rukou úplně roztála. A to nemyslím vůbec nijak dvojsmyslně, což jste si cca dvě sekundy stejně všichni mysleli. Přikývla jsem a nechala se dál objímat.
„Děkuju,“ špitla jsem, jelikož jsem netušila, jak moc jsou naštvaní za můj poslední výstup.
„Měla by sis na tyhle typy dávat pozor,“ prohodil Frenk a upravil mi jeden neposedný vlas zpět na místo. Jeho gesto mě přesvědčilo o tom, že to není zas tak zlé. Vehnalo mi to hřejivý pocit do tváří.
„Já vím, ale nemůžu si pomoct. Vytáčí mě to.“
„Stejně jsem chtěl vidět, jak mu jednu ubalíš,“ poznamenal Kyle a naznačil ve vzduchu pravý hák.
„No, chvilkami jsem o tom uvažovala,“ přiznala jsem a začala si žmoulat kraj sukně. Tohle byla šance na to, abych se omluvila i jim, přímo do očí… a vyslechla si vychladlé racionální pocity.
„River? Děje se…“ Začal Leny, ale já se rozhodla ho umlčet. Vysmekla jsem se mu pomalu a plná odvahy jsem se podívala po Frenkovi a Kylovi. A nadechla jsem se k finále.
„Omlouvám se!“ Začala jsem nahlas. „Já, omlouvám se za všechny… všechny problémy, které jsem způsobila!“ M-musela jsem mluvit. „Nechtěla jsem vám ublížit a…“
.
„River,“ zastavil mě Frenk a položil mi ruku na jedno rameno. Znervózněla jsem.
„Jo?“
„Nic… vlastně si nic špatného neudělal, víš,“ vykulila jsem na něj modré oči a rychle zamrkala.
„C-cože…?“
„Mám ti jen vyřídit, že Cooper na tebe počká ve svém kanclu,“ řekl jen Frenk, rozloučil se a obešel mě. Leny mě s úsměvem poplácal po zádech a následoval ho. Oněměla jsem a stála tam jak solný sloup dokud nezašli za roh a nezačali stoupat po schodech do jiného patra školy. Kyle vyčkal a sledoval mě s jistou dávkou nejistoty.
.

„Nechápu to…“ špitla jsem nakonec. Jelikož jsme byli sami, odhodlal se Kyle k jistějšímu rozhovoru.
„Prostě udělej, co říká náš nový kapitán.“
„Nový k-k-kapitán?!“ Zakoktala jsem překvapeně. Kyle se od srdce zasmál.
„Jojo, už to tak bude.“ Vzdychl. „Hele River…?“
„Ano?“
„Taky se omlouvám jasný. Byli jsme s klukama hrozně dotčený… a tak nějak si zranila i naše ega. A kluci to nedokážou řešit v klidu, když jde o ego a… no prostě… Zapomněli jsme napůl, že si holka a… že bys mohla brečet, když… no…“
„To je dobrý, Kyle. Vím, co chceš říct,“ zastavila jsem s úsměvem jeho mumlání. Vypadal, že je mi vděčný, za to, že už se nemusí víc ztrapňovat vysvětlováním mužským citů.
„Fajn. Petera neřeš, on to překoná, i když bude určo kecat kraviny… a Monty, ten tě vezme na milost za balíček slaninových chipsů. Ostatní jsou celkem v poho.“
„Chápu. Díky, že jsi mi dal rychlý Info.“
„Jasan. Tak… se zatím měj,“ řekl a vydal se za svými kolegy po schodech na další hodinu. Jeho doznání mě dostalo a moje srdce taky. Uhánělo jako šílené a já samou radostí chtěla skákat.

Neodepsali mě.
.

V tom mi došlo, že musím za tím Cooperem a vystřelila jsem jak rachejtle!

.
****
.
.

„Potřebuju vyzkoušet prváky, takže ať si zítra ve čtyři na hřišti. Jasný, Parkerová!“
„M-moment! C-cože?!“ Vykřikla jsem nadšeně a zároveň překvapeně! Cooper byl ale tentokrát velmi tolerantní a nechal si křik kormorána na jindy. Naznačil mi rukou, ať si sednu zpět na židli a já samou radostí a otupělostí poslechla. Vzdychl a rozhodl se pro negenerální tón.
.
„Jsou nábory, a já potřebuju vyzkoušet dva nebo tři nadhazovače v akci.“
„Takže, takže…?!“ špitla jsem rozrušeně a celá se třásla na té rozvrzané židli. Znovu si povzdechl.
„Takže je vyzkoušíš ty, a sepíšeš hodnocení pro Holly.“

„ANO! ANO! ANO!“ Vykřikla jsem a vyskočila asi šestkrát do vzduchu. Cooper mě chvilku pozoroval přes sluneční brýle. Dokonce se nenápadně spokojeně pousmál. Asi si myslel, že to nebylo vidět. Pak ale znovu nasadil pohled Napoleona Bonaparte.
„Zítra ve čtyři, Parkerová! A teď mazej, máš hodinu!“
„Jistě, jistě, jistě!“ Byla jsem jako opilá a tak mi bylo jedno, co dál za rozkazy na mě hází. Poskakovala jsem ke dveřím a usmívala se. Vzala jsem za kliku, otevřela na chodbu a těšila se na všechno i na nadcházející hodiny matematiky. Když jsem chtěla zavřít Cooperovu kancelář, vzal mi ten lišák vítr z plachet. A to posledním prohlášením.

„Jo a taky budeš spolupracovat s Millerem,“ úsměv mě rázem přešel.

Šmoulodiot a já. No super!
.