Dvojčata?! - II

Michio
Ráno mě probudilo otravné zvonění budíku. Zaklapl jsem ho a vylezl z postele.
„Raii, vstávej.“ zatřásl jsem s ním, ale on pouze něco zamumlal a přetočil se na druhý bok. Tohle dělá pokaždé. Probudit ho je vážně umění.
„Rai-chan, vstávej.“ řekl jsem tím nejjemnějším tónem, ale ani to s ním nehnulo.
„Fajn, řekl sis o to.“ vyšel jsem na chodbu a šel do dveří, kde jsem tipoval koupelnu podle včerejší prohlídky s Keiem. Natočil jsem ledovou vodu do jednoho z kelímků, který stál na umyvadle a vrátil se zpět do pokoje, kde jsem vodu chrstnul Raiiovi do obličeje.
„Ty idiote! Chceš mě zabít?!“ Rai vyskočil z postele a začal poskakovat po pokoji, což vypadalo dost komicky a já se neubránil smíchu.
„Tohle ti vrátím.“ zatvářil se zlomyslně a já přímo viděl ty dva růžky na jeho hlavě.
„Ale, přece se na mě nebudeš zlobit, jsem tvůj nejmilovanější bratříček.“ zamrkal jsem řasami a udělal psí oči.

Rai
„Tohle zabírá jenom na tátu.“ ušklíbl jsem se a vydal se směrem do koupelny.
„Kam jdeš?“
„Kam asi? Do koupelny.“
„Budu tam dřív.“ Michio kolem mě proběhnul a vyřítil se na chodbu.
Rozběhnul jsem se za ním, ale on byl rychlejší a zabouchl mi dveře před nosem.
„Michio, ty mě dneska vážně vytáčíš!“ začal jsem bušit na dveře a slyšel jsem jak se na druhý straně Michio tlemí.
Za mnou se někdo začal smát, a když jsem se otočil, uviděl jsem tam stát už oblečeného a umytého Keie s úsměvem na rtech.
„Dole je ještě jedna koupelna.“ prohodil a nepřestával se culit a mě to začínalo štvát.
„To není vůbec vtipný!“ začal jsem scházet schody, když jsem uslyšel bouchnutí a jako střela se kolem mě znovu prořítil Michio a už dneska podruhé mi zabouchl před nosem.
„Michio!! Já tě zabiju!“ naštvaně jsem začal dupat po schodech a šel znovu nahoru.

Kei
Celou dobu jsem sledoval tu komickou scénu a nemohl se přestat smát. Rai vypadal, že jestli se mu dostane Michio do rukou, tak ho nejspíš zaškrtí. Když se Rai vracel nahoru po schodech, protože mu dole zase zabouchl Michio dveře, uviděl jsem, jak se ho zase snaží předběhnout, ale tentokrát jsem se rozhodl zasáhnout, protože bych nerad vysvětloval jejich otci, proč má o jednoho syna méně.
Než Michio, stačil zabouchnou dveře, přitáhnul jsem ho k sobě a přehodil si ho přes rameno.
„Tak, to by stačilo. Ty se půjdeš hezky umýt dolů.“
„Néé. Pusť mě!“ začal mi bušit do zad a kopat nohama, ale já ho přesto nepustil a snesl jsem ho až dolu, kde jsem ho postavil před koupelnu.
Nechal jsem ho tam stát a přesunul se do kuchyně, kde jsem před chvílí dosmažil tři omelety. Už jsem byl po snídani, tak jsem si jenom dal vařit kafe a začal si číst noviny.
Po půl hodině do kuchyně přišel Rai. Nejspíš si právě umyl vlasy, protože se mu na nich stále leskly kapičky vody a já musel uznat, že mu to docela sluší.
„Mhmm, co to je?“ zeptal se a ukazoval na omeletu na stole.
„Že by omeleta?“ odpověděl jsem mu a zase si začal číst noviny.
„Mhmm, o tom jsem nikdy neslyšel…“ sednul si ke stolu a začal se v tom rýpat.
Chtěl jsem mu něco říct, ale než jsem to stihnul, do kuchyně přihopsal Michio a sednul si naproti mně.
„Jé to hezky voní, co to je?“ ‘To snad nikdy neviděli omeletu?’

Michio
„Omeleta.“ řekl otráveně Rai.
„Mňam, to je dobrý.“ vážně mi to chutnalo, ještě nikdy jsem nic podobného nejedl.
„To je dobře, měl by jsi pořádně jíst, unesl bych tě i jednou rukou.“ zaculil se Kei a já jsem se trochu začervenal, když jsem si vzpomněl na situaci, která se udála před chvílí. Přemýšlel jsem, jestli bych měl něco říct, ale než jsem to stihl, začal mluvit Rai.
„Ta omeleta je divná, každá brambora má jinou velikost.“ začal si zaujatě prohlížet bramboru, kterou měl napíchnutou na vidličce.
„Hodím vás do školy, tak se rychle najezte, počkám v autě.“ přešel jeho poznámku Kei a odešel z místnosti, hned jak bouchly domovní dveře jsem se obrátil na Raie.
„Zabilo by tě, se někdy chovat víc přívětivě?“ obořil jsem se na něj a sebral jsem mu omeletu, ve které se neustále rýpal.
„Hej, já ještě nedojedl!“ vyskočil ze židle a vytrhl mi talíř z rukou.
„Když jsi říkal, že ti to nechutná.“
„Nemůžu to přeci jen tak vyhodit ne? To tys říkal, abych se choval ‘víc přívětivěji‘.“ tohle bylo vážně divný.
„Odkdy, když ti něco nechutná, tak to dojíš, jenom ze zdvořilosti? Proč prostě nepřiznáš, že ti to chutná?“ Rai se začal červenat.
„To…To je jedno.“ odpověděl, vzal si tašku a vydal se ven.
Dál jsem to neřešil, dal jsem nádobí do dřezu a následoval jeho příkladu. V autě už oba dva seděli a tak jsem si hupsnul vedle Raie a vyrazili jsme směr naše škola.

Rai
Ve škole nás zase čekalo několik nudných hodin s ještě nudnějšími učiteli. Vážně, kdo má pořád poslouchat ty bláboly. Vešel jsem do třídy a usedl na své místo vzadu u okna. Hned přede mnou seděl Michio a povídal si s jednou holkou. Nepamatuju si, jak se jmenuje, ale její blonďatá hříva mě straší už druhý rok.
„…A když jsem přišla do obchoďáku, zjistila jsem, že už jsou vyprodaný. Nedokážeš si představit, jak jsem se cítila…“ vášnivě rozhazovala rukama a vyprávěla nějaký „Srdcervoucí“ příběh a Michio jí náležitě naslouchal a občas jí odpověděl nějakou soucitnou větou. Vážně nechápu, jak to může poslouchat. Měl by se sebou něco dělat, chová se moc přátelsky ke každému.
„Ty Raii, my jsme měli úkol z matematiky?“ otočil se na mě Michio.
„V sobotu jsem ti to říkal, ale ty jsi místo toho stavěl hrad z lega.“ ušklíbl jsem se.
„Aha, tak tohle jsi říkal, já věděl, že jsem chtěl něco udělat…A Raii…“ začal novou větu a mně hned docvaklo, co chce.
„Jsi otravnej.“ mrsknul jsem po něm svým sešitem z matematiky a začal se dívat z okna, kde zrovna několik o rok starších studentů hrálo fotbal. Nejradši bych šel hrát taky, ale kdybych to tenhle měsíc udělal znovu, ředitel by zavolal tátovi a ten by mi zatrhl kapesné.
„Díky.“ poděkoval mi Michio a vracel mi sešit.
„Nějak rychlý ne?“ podivil jsem se jak rychle si stihl opsat dvě stránky.
„Jo, já zapomněl, že jsem si to od tebe už opsal doma.“ zaculil se a mě nepřestával udivovat.
Začala hodina a náš matikář začal svůj „zajímavý“ proslov, který zakončil tím: „Určitě jste teď dobře poslouchali, protože si napíšeme písemku.“ rozdal nám papíry s zadáním a zapnul stopky s tím, že bychom to měli mít do pěti minut hotový. Byly to vážně lehký příklady, ale nějak se mi nechtělo otevírat penál a tak jsem to nechal být a místo toho sledoval venku fotbal.
Potom následovalo ještě pět nudných hodin a pustili nás konečně domů.
„Sakra jsem úplně vyčerpanej, těch písemek bylo dneska moc.“ protáhnul se Michio a sehnul se, aby pomohl sesbírat knihy, které Sachiko (přečetl jsem si jméno na jejím sešitě) „omylem“ upustila zrovna, když kolem nás procházela.
Začala blekotat něco o tom, že co by si bez něj počala, protože se svými nehty by to nemohla sebrat sama a já jí měl chuť všechny ty nehty zlámat a nacpat jí je do pusy.
Domů jsme museli jet autobusem. Nějak mi to nevadilo, protože jsem autobusem ještě nikdy nejel a tak mi přišlo docela zajímavý použít prostředek, který používá „prostý“ lid.
Dorazili jsme domů a hned u dveří nás zastavil Kei, který pobíhal po bytě.
„Musím do práce, tak si budete muset k večeři uvařit něco sami.“ začal poskakovat na místě, protože si snažil navléknout kalhoty. Potom si ještě na něco vzpomněl a běžel do kuchyně. Když se zase po pár vteřinách vrátil zpět, chtěl jsem mu říct, že ani jeden z nás neumí vařit, ale Michio byl rychlejší.
„Já něco uvařím.“ oznámil mu a já na něj nechápavě zíral.
„Ty?“ podivil jsem se. Jednou, když Michio zkoušel vařit, shořela nám půlka vily a tak jsem se začal obávat o svoje bezpečí.
„Jo já, náhodou mi to docela jde.“
„Skvělý, ráno jsem byl nakoupit, takže to by mělo být v pohodě. Nestačil jsem vám ukázat, kde co je, ale snad si poradíte…Sakra musím běžet.“ Kei vyběhl z domu a když se zabouchly dveře, otočil jsem se na Michia.
„Tak tobě to docela jde, jo? To se teda podívám.“ ušklíbl jsem se a vydal se nahoru. Včera jsme přijeli hodně pozdě, tak jsme si ještě ani nevybalili. Původně jsem myslel, že tu nezůstanu dlouho, ale Kei je docela v pohodě. Ne, že bych ho uznával, ale stále jsem mu byl vděčný za to ráno.
„Už to mám! Udělám palačinky!“ ozval se výkřik za mnou a já málem upustil na zem notebook, který jsem právě vyndal z tašky.
Než jsem ho stihl seřvat, už za mnou nestál a slyšel jsem kroky po schodech. Jenom jsem si povzdechnul a otevřel skříň, kam jsem si začal skládat oblečení. Docela mě udivilo, že Michio už si stihl vybalit.
Dal jsem do skříně poslední tričko, když jsem uslyšel ze zdola velikou ránu, po které následovalo několik menších. Sešel jsem do kuchyně, abych se podíval, co se stalo. Všude po místnosti byla rozsypaná mouka, linka byla upatlaná od těsta a nenašel jsem jediný volný místo, kde by nebyla použitá nádoba. Když jsem se podíval lépe, zahlédnul jsem ležet pod několika hrnci Michia, který byl celý od mouky a tak perfektně ladil s podlahou.
„Než se zeptám, jak se ti tohle sakra povedlo, tak ti řeknu, já jsem ti to říkal.“
„Palačinky.“ hlesl a ukázal na linku, kde ležel talíř a na něm byly už hotové palačinky.
„Co se tu k čertu stalo?!“

Kei
Když jsem se konečně vrátil z práce, těšil jsem se hlavně na teplou postel. V kuchyni se svítilo a tak jsem se tam vydal a zaraženě zůstal stát ve dveřích a zíral na tu spoušť.
„Co se tu k čertu stalo?!“ vykřiknul jsem a díval se střídavě z Raie na Michia.
„Dělal jsem večeři…“ zajíkl se Michio a já si všiml, že se snaží zadržet pláč.
„Pane bože, to budu uklízet celou noc…“ povzdechnul jsem si a vyndal z komody koště.
„Pomůžeme ti.“ zvednul se ze země Michio a vydal se směrem ke mně.
„My?“ Rai, který se mezitím dostal, co nejdál ode mě nazvedl obě obočí a potom mě začal propalovat pohledem.
„To je v pořádku, běž se umýt. Vypadáš jako sněhulák.“ řekl jsem mu a Raie naprosto ignoroval. Vážně to poslední, co bych teď chtěl je jeho pomoc.
Pokusil jsem se smést mouku, ale moc to nešlo, jelikož všude bylo těsto. Proto jsem si rovnou vzal kýbl a hadr a začal vytírat podlahu. Než se mi podařilo zbavit alespoň toho nejhoršího, musel jsem jít několikrát vyměnit vodu. Zrovna jsem vytíral okolo sporáku, když v tom mi něco spadlo na krk. Vyskočil jsem a šikovně se mi podařilo zakopnout o kýbl, takže jsem znovu skončil na zemi. Když jsem se trochu vzpamatoval, podíval jsem se, co mě vlastně vyděsilo. Ze stropu kapalo těsto.
„Jak se to tam sakra dostalo?!“ tohle už bylo i na mě vážně hodně. Jak mám asi uklidit strop?
„Klidně ti to objasním. To těsto se tam muselo dostat, když se Michio snažil obracet palačinky ve vzduchu.“ začal vysvětlovat znuděně Rei, který byl opřený o futra dveří a přitom se díval do nějaké knížky a já jsem měl co dělat, abych ho tím koštětem nepřetáhl.
„Oh, vážně? Že mě to hned nenapadlo.“ poznamenal jsem sarkasticky a znovu začal vytírat podlahu.
„To se stává…“
Dýchej Keii, přece se nenaštveš kvůli takovému skrčkovi. Když jsem se uklidnil, pokračoval jsem v práci, podařilo se mi vyčistit podlahu a tak jsem se přesunul k lince.

Michio
Cítil jsem se vážně špatně. Nechtěl jsem to takhle zvorat. Věci jsem vyklepal a hodil rovnou do pračky. Zalezl jsem si do sprchy a nechal po sobě téct kapičky vody.
Když jsem vylezl ze sprchy, vzal jsem si župan, který jsem si sem ráno pověsil a vydal se zpátky do kuchyně. Překvapilo mě, že už to skoro celé stihl Kei uklidit. U dveří jsem minul Raie, který si tam četl knížku. Trošku mě zarazilo, proč si čte ve dveřích knihu, ale u Raie je možný všechno. V jednu chvíli je mu celý svět ukradený a další den zachraňuje kočku, která uvízla na stromě.
„Keii, zlobíš se hodně?“ zeptal jsem se ho.
„Ne, to je dobrý.“ usmál se na mě takovým úsměvem, pod kterým se mi trochu podlomily kolena, a nervózně jsem se ošil. ‘Co to se mnou je?’
„Takže můžu vařit i zítra?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Tak na to rychle zapomeň.“