SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Dvojčata?! - I

Kei
Je půl osmé. Zamknul jsem svojí ordinaci a vydal se k východu z nemocnice. U recepce jsem ještě pozdravil děvčata a vyšel do chladného nočního vzduchu. Zapnul jsem si bundu až ke krku, už je půlka podzimu, tak se začíná pěkně ochlazovat. Nasednul jsem do auta a vydal se na hlavní silnici.
Jel jsem směrem na Woodside, kde jsou ty nejhonosnější vily, ne, že bych tam bydlel, ale slíbil jsem jednomu příteli menší laskavost, abych byl přesnější trošku větší laskavost a stále nemůžu uvěřit, že jsem s něčím takovým souhlasil.

Před dvěma dny

Seděl jsem ve svojí ordinaci a učil se na blížící se zkoušky, když v tom někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“ vyzval jsem příchozího a otočil jsem se směrem ke dveřím.
„Jsem rád, že jsem tě zastihl, Keii.“ usmál se na mě příchozí muž a já v něm hned poznal svého starého přítele. Bylo mu už čtyřicet, ale s jeho vysokou vypracovanou postavou, dlouhými plavými vlasy a zářícíma smaragdovýma očima bych mu typl maximálně třicet.
„Sawado-senpai, dlouho jsme se neviděli, co tě sem přivádí?“ optal jsem se ho a otočil se zpátky ke své učebnici.
Sawada přišel až k mému stolu a nakoukl mi přes rameno, potom zakroutil hlavou a posadil se na lůžko vedle stolu.
„Ty se jednou zhroutíš, Keii, kdes to viděl studovat vysokou a zároveň řídit ordinaci, ředitel nemocnice tě tu s tvými znalostmi nechá pracovat i když nebudeš mít dokončenou školu.“

No svým způsobem měl pravdu. Stále ještě studuji. Jelikož jsem měl menší neshodu s mými rodiči, musel jsem si najít nějaký způsob, jak platit školné, protože jsem se nehodlal vzdát svého snu, stát se doktorem. Zkoušel jsem si najít nějakou brigádu nebo práci, ale nikde jsem nevydržel dlouho, až mi jednoho dne nabídl ředitel nemocnice praxi jako doktor. Díky tomu jsem měl dostatek peněz na školné a přitom si plnil svůj sen. Se školou to není žádný problém, jednou za měsíc chodím na zkoušky, takže provozuju takový samo studium spolu s praxí.

„Nemůžu jen tak přestat se studiem, přeci jenom, co jsem to za doktora bez titulu?“ Sawada se začal smát a já na něho nechápavě zíral.
„Promiň, promiň, ale teď k tomu, proč jsem sem dneska přišel.“ smích z jeho tváře zmizel a vystřídal ho vážný tón a tak jsem trochu zpozorněl.
„Víš, chtěl bych tě požádat o takovou laskavost, víš já a Ayumi odjíždíme za dva dny do Kjóta, dostal jsem tam dobrou pracovní příležitost a tak se tam dočasně stěhujeme, ale nechceme brát kluky ze školy, tak jsme se rozhodli, že bude nejlepší, když zůstanou tady. Chtěl bych se zeptat, jestli by nemohli zůstat u tebe?“ poslední větu řekl téměř neslyšně, ale i přesto jsem mu rozumněl a dnes už podruhé na něho začal nechápavě zírat.
„Takže ty chceš, abych hlídal tvoje děti? A co chůva, nějaká služebná nebo komorník?“ ano Sawada byl můj dobrý přítel, který mi už hodně krát pomohl, ale zrovna se mi nějak nezamlouvalo hlídat dva rozmazlené spratky.
„No děti, už jim bylo sedmnáct, takže jsou jenom o pět let mladší než ty, ale stejně je tu nemůžu nechat jen tak bez dozoru a nemůžu je nechat s nikým ze služebnictva, protože jsem sídlo dočasně uzavřel a navíc mě napadlo, že by pro kluky bylo dobrý trochu změnit prostředí…Prosím, Keii nevím na koho jiného se obrátit.“ z jeho hlasu zněla zoufalost a dokonce padnul přede mnou na kolena a já ho nemohl jen tak odbýt.

No a teď tu sedím v autě a stále si opakuji, jestli prostě nemám otočit auto a jet domů. ‘Ále, nemůže to být tak hrozný.‘
Konečně jsem se odhodlal vystoupit z auta a mohl si prohlédnout největší vilu v okolí. I když jsem věděl, že senpai bydlí ve velikém domě, tohle jsem vážně nečekal. Vsadil bych se, že můj dům by se v ní ztratil jako jehla v kupce sena.
Zatímco jsem se rozjímal někdo mě popadl za rameno a já málem dostal mrtvici. Když jsem se vzpamatoval, všiml jsem si, že ten dotyčný je vlastně senpai.
„Chceš, aby mě odvezli?“ obořil jsem se na něj a Sawada si mě prohlížel s pobaveným výrazem.
„Omlouvám se, nečekal jsem, že tě to vyděsí.“ teď už se smál a mě začínal docela vytáčet. Uraženě jsem se otočil na druhou stranu.
„Mohli byste laskavě přestat s tímto nudným rozhovorem a jít k věci.“ teprve teď jsem si všimnul dvou kluků stojících vedle Sawady. Byli o hlavu menší než já a oba dva byli, až na délku svých vlasů naprosto stejný. Blond vlasy a smaragdově zelené oči.
„Keii, rád bych ti představil své syny. Tohle je Michio“ ukázal na chlapce s kratšími vlasy, ale i když je neměl dlouhé jako jeho bratr, měl je skoro po bradu. Usmíval se od ucha k uchu a schovával se za svým bratrem „a tohle Rai.“ postrčil dopředu chlapce, který s jeho až pod zadek dlouhými vlasy vypadal jako přesná zmenšená kopie jeho otce. Propaloval mě nenávistným pohledem a já bych přísahal, že jsem viděl sršet z jeho očí i blesky.

Michio
Když nám otec oznámil, že jedou s matkou do Kjóta a my budeme bydlet u nějakého jeho přítele, čekal jsem nějakého starého páprdu, takže mě hodně překvapilo, když jsem viděl Keie. Vypadal jenom o trochu starší než já a Rai, byl docela vysoký a měl uhlově černé vlasy a krásné šedomodré oči, které jsem ještě nikdy neviděl. Pokud bych byl holka, tak bych ho nejspíš označil za „sexy“.
„Eh, těší mě.“ zamumlal jsem téměř neslyšně a schoval se do bezpečí za bratrova záda.
Vím je to docela ujetý, když se schovávám za svého bratra, ale vždycky jsem si nejistý, když se seznamuju s někým novým. Když otec představoval Raie, jako vždy jenom stál a mlčel. To je mu podobný.
„No, myslím, že bychom měli jet, přeci jenom bydlím na druhý straně města.“ prolomil ticho Kei a vzal od našeho komorníka mojí a bratrovu tašku.
Zatímco Kei odnášel tašky do auta, obrátil se otec k nám.
„Takže, Raii, nedělej žádný potíže a ty Michio dávej na Raie pozor. Mám vás rád.“
„Proč má on dávat pozor na mě?!“ vyštěkl Rai a já jsem ho kopl do kotníku, ublíženě se na mě podíval, ale dál nic nenamítal.
„Budeš nám chybět, tati.“ oba dva nás obejmul a my se vydali za Keiem k jeho autu.
„Tomuhle řikáš auto?“ řekl otráveně Rai a já ho už dneska podruhé nakopl.

Rai
„Au, můžeš mě přestat pořád kopat?“ začínalo mě to štvát, protože mě neustále kopal a já už měl na kotníku dost velkou modřinu.
„Přestanu, až zmlkneš a nebudeš rýpat.“ vyplázl na mě jazyk a sednul si do auta.
Já jsem nic už nenamítal, protože jsem nevěděl, co mu mám na to odpovědět a složil se vedle něho na zadní sedačku auta. 'Nechápu, proč musí kopat jenom do mě! Do táty si nikdy nekopl!'

Byli jsme na cestě už přes hodinu a v autě po celou dobu panovalo naprostý ticho. Podíval jsem se na Keie, který seděl na místě řidiče a soustředil se na řízení. Nenávidím ho, ale to není žádná novinka, prostě nerespektuji nikoho jiného kromě rodičů a Michia.
Auto konečně zastavilo a my se ocitli u, na mě poměrně malého domku. Naše vila je tak patnáckrát větší, ale co už.
„Takže tady bydlíš? Že mě to nepřekvapuje.” prohodil jsem a tím jsem si vysloužil další kopanec.

Kei
Celou dobu jsme jeli v naprostém tichu, ale já jsem byl za to rád, už jsem docela unavený. Vystoupil jsem z auta a z kufru vytáhnul dvě cestovní tašky. Každou jsem si dal na jedno rameno a vyrazil k domu. Slyšel jsem, jak si tam Rai něco mumlá a z jeho tónu hlasu jsem si domyslel, že to bude nějaká jedovatá poznámka.
„Tak, tady budete dočasně bydlet, vím není to nic extra, ale pro mě je to domov.”
„Né, je to super, nikdy jsem neměl rád veliký domy.“ vyhrkl energicky Michio a mě tím docela překvapil, protože jsem ho měl za tichého plachého chlapce. Ale nějak jsem se nad tím nepozastavoval a odemknul.
Vešel jsem do rozlehlé předsíně a tašky položil u dveří.
„Mám tu jenom jeden pokoj pro hosty, takže doufám, že vám nevadí, že budete mít společný pokoj.“ oba dva vešli dovnitř a začali si prohlížet svůj nový domov. A já se jim nabídl, že jim to tu ukážu.

Michio
Kei nás začal provázet po domě a já nepřestával jeho dům obdivovat. Hned první dveře vedli do obývacího pokoje, který byl velmi útulně zařízen. Naproti obýváku byla kuchyň a vedle schodiště koupelna, v přízemí se nacházela ještě jeho pracovna, kterou nám ale neukázal a rovnou nám oznámil, ať tam nechodíme bez dovolení. Potom se přesunul do druhého patra.
„Raii, rozumíš, opovaž se tam někdy jít!“ zašeptal jsem výhružně Raiovi než jsem následoval Keie.
V prvním patře se nacházeli dvě ložnice a ještě jedna koupelna. Mně se tu začínalo líbit a klidně bych se sem přestěhoval napořád, ale to nebylo možné.
„Tak, tady budete spát.“ Kei otevřel jedny dveře a vstoupil dovnitř, my s Raiem jsme ho hned následovali. Pokoj byl modře vymalovaný, na každé straně byla jedna postel s nočním stolkem a lampičkou a mezi nimi stál psací stůl, dále tu bylo veliké okno, naproti postelím stála veliká skříň a každou stěnu zdobilo několik obrazů s květinami. Bylo to třikrát menší než můj pokoj, ale cítil jsem se tu víc jako doma než ve svém pokoji.
„Tak ještě vám sem přinesu tašky a půjdu spát, kdyby jste něco potřebovali, budu na druhé straně chodby v ložnici a jinak, chovejte se tu jako doma.“ usmál se na nás Kei než odešel z místnosti a mě jeho úsměv zahřál u srdce. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že zírám do prázdna a Rai si mě nechápavě prohlíží.
„Tak, Reii, vítej v našem novém domě.“ řekl jsem mu a rovnou se složil do postele.

Dodatek autora:: 

Ještě teď se ptám, proč jsem to vůbec vydávala? Ale už jsem se tak rozhodla, tak je to jedno Laughing out loud Varuji, nejsem a nikdy nebudu nějaký spisovatel, takže číst na vlastní nebezpečí. Jo ze slohu mám sice jedničku, ale naše češtinářka sotva rozluští nadpis, takže pochybuji, že můj sloh někdy dočetla do konce...Ale to je fuk, doufám, že se vám to alespoň trošičku bude líbit Crown

4.848485
Průměr: 4.8 (33 hlasy)