Double gravitation - Zpět na farmě - část 17

Jsem netrpělivý, když přešlapuji před domem, s cestovní taškou přes rameno, kde mám sbaleno jen pár věcí. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostal z letiště domů a kdo mi sundal hadry. Při představě, že nás nejspíš vyzvedl Jeff, že to byl on, kdo mě dostal do postele a možná si na mě i sáhnul, aby se podíval, co na mě jeho kamarád z války vidí, se oklepu.

Daniel toho v letadle vypil opravdu dost. Nebo neumí pít. Nebo opravdu nemusí šampus. Každopádně ho to zlomilo na tolik, že se pořádně neprobral ani, když jsme přistávali. Jeff na mě čekal. Pomohl mi s ním až domů. Občas něco zabrblal Daniel, když se na moment probral, občas něco Jeff, že by se na to mohl vysrat. Trochu s obtížemi jsme uložili Daniela do postele, což jsem si pak od Jeffa po cestě domů pěkně vyžral. Nebyl však čas se zdržovat. Musel jsem rychle domů a aspoň telefonicky zajistit pár věcí ohledně firmy.
Nechal jsem si přivést SUVečko, do hor je lepší než moje auto. Ráno vstávám, beru rychle kabelu s připravenými věcmi a vyrážím za Danielem. Když přijíždím k jeho domu, vidím ho už stát venku.

Vidět šéfa opět střízlivý a ve volném oblečení mi vyloudí úsměv na tváři. Hrdlo se mi svírá, protože jsem si už několikrát přehrál scénář, jak máma napřed sejme pánvičkou mě a pak si vezme šéfa bokem. Rozdělá tu nejstarší višňovku, co ukrývá náš proti tornádový sklep, vezme ho kolem ramen a začne ho přesvědčovat o tom, že jestli se chce dožít svých dalších narozenin, měl by mě nechat na pokoji.
„Zdravím, šéfe, máte pěkný auto,“ a sednu si vedle něj.

Pozdravím Daniela a usměju se, když mi chválí auto. Jo. Tohoto "drobka" mám opravdu rád. Velké silné auta. Šlápnu na plyn, abychom co nejdříve byli na místě určení.
„Myslím, že jsi včera nedořekl nic víc, než to, že mě tvoje máma zmlátí a tvůj táta, že je dobytek," na vteřinu na něj hodím okem. „Máme čas, než tam dojedem, tak mi to teď můžeš dovykládat."
Pak se věnuji řízení a poslouchám.

Dívám se ven z okýnka, jak za námi rychle mizí ruch velkoměsta.
„Jelikož budeme oba do několika minut po našem příjezdu mrtví, není potřeba o naší farmě nic moc vědět," zazubím se. „Nevymyslel jsem nic, jak bych vysvětlil našim, proč stojíte na prahu naší firmy. Protože jako přítele mi vás nesežerou. Protože nejste přítel."
Otočím se a sjedu ho pohledem. Zatraceně, má na sobě až moc těsné tričko, jakoby na sobě neměl nic. Ksakru. Dlouhá cesta. Přejedu na ruce, jedna svírá volant a druhá leží volně na řadící páce. Otočím hlavou zpět bokem. Ruce.
„Chováme koně a táta jezdí do města, pracovat v obchodě. Farmařina vás moc neuživí, je to spíš koníček. Napadlo mě, že bych vás vzal na horní pastviska přehnat stádo. Jste voják, nebude vám vadit být několik dní na vzduchu, že ne?"

„Bez problémů, jsem zvyklý být venku i několik týdnů."
Sevřu volant pevněji, abych nemyslel na hlouposti.
„Jedna důležitá věc, Danieli. Tvoji rodiče ví že jseš... " nevím jak to říct, abych se ho nějak nedotkl.

Zacuká mi v koutku úst, protože jeho otázka mi hned naskočila vzpomínku, jak mě táta přistihl ve stáji spolu s jeho nejlepším honákem, který mě přesvědčil o tom, že nejsem na holky.
„Už se s tím smířili.," odpovím. „Jen nevím, jestli se smíří s vámi."

Narovnám se, až mám hlavu málem i střechy auta.
„Myslíš, že se s tímhle nesmíří?" Vypnu hrdě prsa.

Prozkoumám pohledem jeho vypnutá prsa. Vzrušující pocit mi zasáhl několik míst na těle současně, že jsem se jen oklepal.
„Na farmě jsou důležité ruce, pane," řeknu vážně a přejedu mu prsty po kůstkách na ruce, které prosvítají skrz kůži. Sakra. Proč jsem to udělal?

Otočím dlaň vzhůru a chytnu jeho ruku. Na moment ji sevřu. Mravenčení po celém těle mi jasně ukazuje, na co zas myslím.
Do pr**le, to fakt nemám v hlavě nic jiného?
Cesta, farma, rodiče...
Položím mu ruku na jeho nohu a vracím se s mírným nádechem zpět k řízení. Na to se teď musím soustředit.Snažil jsem se mluvit o všem možném, abych nás rozptýlil a chvíli jsme poslouchali i rádio. Stejně nemám tušení, co vlastně hráli. Cesta, ač se zdála, že bude nekonečná s Danielem po boku, nakonec utekla rychle.

Když přijíždíme k farmě, zavrtím se na sedadle. Svůj příjezd jsem nahlásil teprve ráno a oni se stejně stačili připravit. Nápis natažený na bráně „Welcome home, Daniel“ mi vehnal do obličeje výraz, jak moc je mi trapně.
Před farmou stálo několik lidí, které jsem už tak dlouho neviděl. Dva dlouhé stoly, plné dobrého jídla. Začínám tušit, že si máma stačila rychle spočítat, že na horní pastviny chci jet z jediného důvodu...Ne zmizet z farmy, zůstat sám se svým šéfem, ale protože nesnáším oslavy.
„Tvařte se mile... jsme spolupracovníci? Nebo proč jste semnou vlastně přijel?"

„Kde mám zaparkovat?" zeptám se Daniela.
Sedí a najednou mu došla řeč. Tváří se tak nějak... Nevím k čemu to přirovnat. Zajíždím na místo, které mi ukáže. Prohlížím si celou tu slávu venku. Musí ho hodně milovat. Ale jsem z toho mírně nesvůj. Nemám rád takové oslavy. Ale cítím z toho lásku k mému Danielovi. Myslím, že začínám žárlit. Nemám rád oslavy. Je to jen na přivítanou. Pro jednou se mi nic nestane.
„Tak!" ozvu se trochu hlasitěji, aby se Daniel vzpamatoval. „Vystupovat."
Chci ho poplácat po noze, ale raději rychle stáhnu ruku zpátky, když vidím lidi přicházející k autu. Nadechnu se a otevřu dveře.

Kdyby šéf neotevřel ty dveře, nikdo by mě z auta nedostal ven. Všem podávám ruku a nechávám se přátelsky objímat. Táta stojí v pozadí a jen zvedne ruku na pozdrav. Pak zamíří k nám. Sleduji ho, jak se přibližuje, ale mě míjí a jde přímo k šéfovi. Začínám panikařit, ale jsem mačkán k něčí hrudi a ztrácím s ním vizuální kontakt.
„Jsem Harry Walker," podává šéfovi ruku. „Přejdu hned k věci. Nejspíš víte, co je můj syn zač, když jste s ním přijel na farmu. Nejspíš k vám cítí něco hodně velkého. Je to hodný chlapec, zkřivíte mu jediný vlas na hlavě a je mi jedno, kolik právníků máte za zády, či bodyguardů a kolik peněz v bance. Najdu si vás a ustřelím vám palici," usmívá se přitom. „Vítejte na naší farmě, pane Kinney."

Nesnáším, když se mnou někdo mluví tímhle tónem.
V tuto chvíli však spolknu svoji hrdost. Je to jeho táta a má o něj starost. Miluje ho. A já aspoň vím, na čem jsem. Narovnám se. Podám mu ruku a s úsměvem se ho zeptám:
„A máte hodně zbraní?" Stisknu jeho ruku. „Rád vás poznávám, pane Walkere."
Otočím hlavu k Danielovi a dívám se, jak se objímá s ostatními.

Vymaním se z objetí. Moc dobře vidím, jak se ti dva probodávají pohledy s přemrštěnými úsměvy na tváři.
„Tati, doufám, že jsi mu nevyhrožoval!" zaútočím na něj. „Pan Kinney je jen můj dobrý spolupracovník, který si přijel odpočinout."
Chytnu šéfa za ruku.
Sakra. Ani dotknout se ho nedokážu, aniž by se ve mně všechno vzbouřilo. Táhnu ho pryč, když mi máma zastoupí cestu a v ruce nese velký dort se svíčkami.
„Mami," zaprotestuji a vrhnu na ni rozzlobený výraz.
„Nechceš doufám nikam utéct?" usměje se. „Vím, že máš narozeniny až za týden, ale to tu nebudeš. Chtěla jsem tě překvapit."
Stisknu pevně šéfovu paži.

Myslím, že Danielovi jeho otec nevěřil ani slovo. Zvlášť po tom, co mě chytil za ruku a táhl pryč. A zvlášť po tom, co mi řekl na uvítanou. Musím se usmát, když vidím Danielovy rozpaky. Docela ho rozhodilo, když mu jeho máma přišla naproti s dortem v ruce. Myslím, že budu mít na ruce modřinu. Jen čekám, kdy se někdo začne vyptávat na ten jeho domlácený obličej.
Nechávám ho v péči jeho mámy a rozhlížím se kolem. Nemůžu si nevšimnout jednoho týpka, co stojí opodál. Ruce založené na prsou a pohledem pořád visí na Danielovi. Nešel se s ním přivítat jako ostatní. Jen stojí a prohlíží si ho.

„Mami, nechci dort. Víš, že nemám rád oslavy," mračím se. Podívám se na šéfa, jak se rozhlíží. „Chci mu to tady ukázat. Musím mu vybrat koně. Zítra brzy ráno chceme vyrazit..."
„Nelíbí se mi," řekne mi na rovinu do očí. „Je to on, kdo tě tak rozhodil, když jsi tenkrát přijel z hor? Myslíš si, že jsem slepá? Že jsem si nevšimla, že se tam něco stalo? Že ti někdo ublížil?"
„Mami!" zaskuhrám a vezmu jí dort z ruky. „Nic se nestalo. Zapomeň na to, půjdeme rozkrájet dort. Mám tě moc rád."

Nějaká malá slečinka s culíčky mě chytne za ruku a táhne ke stolu. Přestanu si toho chlápka všímat a začnu se bavit s ostatními. Zdá se mi, že většina mě bere v pohodě. Jen jeho máma... Myslím, že se jí začínám bát víc, než jeho táty s brokovnicí v ruce. Zvednu se a přejdu k ní.
„Paní Walkerová, jsem rád, že vás poznávám. Omlouvám se, že jsem vás ještě nepozdravil. Nějak jsem neměl možnost," usměju se, když se mi na ruku zas pověsí ta malá slečna. Je jak živé stříbro.

Už mě bolí pusa od toho, jak se pořád usmívám. Takhle jsem si to nepředstavoval. Myslel jsem, že zalezu do pokoje a hned vypadnu na pastviny.
Kruci.
Sfoukávám svíčky jak malé dítě, krájím dort a rozdávám kousky. Jsem nejistý, když ho nevidím. Kam zmizel? Těkám z jednoho obličeje na druhý a vybavuji si všechno, co už jsem dávno zapomněl.
A pak je tu Steave O´Neill. Nadzvedne jedno obočí a dotkne se okraje klobouku. Proč to máma udělala?
Vypadne mi nůž z ruky.
Seberu ze země svou tašku s věcmi a vpadnu dovnitř farmy. Beru schody nahoru po třech, do svého pokoje.
Zatraceně, zatraceně.
Rozhlédnu se po pokoji. Vzpomínky. Blbej pokoj. Chytnu plakáty na stěnách a strhávám je dolů. Mapy, města, sny. Tohle všechno už je pryč. Nechci se k ničemu vracet. Jsem teď šťastný. Tohle všechno je jen minulost.

„Máte Daniela rád?" zeptá se mě paní Walkerová, aniž by čekala na cokoli dalšího.
Je přímá. Stejně jako pan Walker. Už vím, po kom to Daniel má. Přikývnu. Zkoumavě se na mě dívá.
„Milujete ho?"
Tuhle otázku jsem nečekal. Ne hned po tom, co jsme přijeli. Znovu přikývnu.
„Vaši rodiče už Danyho viděli?"
Po téhle otázce se ve mně všechno sevře.
„Viděli," odpovím. Nahodím úsměv a rozmáchnu rukou kolem sebe. „Máte tu moc krásně. Jestli dovolíte, půjdu se trochu projít."
Otočím se a beze slova odcházím. Zastavím se u auta, vytáhnu čistý obvaz a mizím za stodolou. Mezi stromy. Někde, kde je klid. Stáhnu ze sebe kalhoty. Posadím se, opřu se o strom a pomalu si začnu sundávat špinavý obvaz. Má milující rodiče. Má tolik štěstí kolem sebe. Zatnu zuby.

Otevřu okno a pomocí židle vylezu ven na střechu. Miloval jsem to tady. Byl odtud krásný výhled. Stále je. Jde odsud vidět až na stádo našich koní a na hory. Podívám se dolů, na bavící se smečku hostů. Šéfa mezi nimi nevidím. Na téhle straně je střecha s pozvolným spádem. Dojdu až ke komínu a opřu se o něj. Stín mezi stromy. Nemusím mu vidět do tváře. Prostě můžu mít zavřené oči a jeho vůně ho prozradí. Sleduji ho, jak sedí mezi stromy, pozoruje stébla trávy vedle sebe a přejíždí rukou po nových obvazech na stehně. Vytáhnu cihlu z komína a zašmátrám rukou, jestli tam ještě pořád je.
Plechová krabice, se zápalkami a cigaretami.
Přivoním k tabáku a ušklíbnu se. Taky minulost. Musí to tu být pěkně dlouho. Z dob, kdy jsem si myslel, že všichni drsňáci musí mít cigáro v koutku úst. Přicházím na okraj střechy a přesně mířeným hodem jsem trefil krabičkou zápalek šéfův klín a za nimi následovaly cigarety.

Na klín mi dopadne krabička zápalek. Než ji stihnu vzít do ruky, přistanou vedle ní cigarety. Chytnu je. Přestanu se opírat a rozhlížím se kolem sebe. Nevím, odkud to přiletělo, ale nevadí. Nechal jsem cigára v autě. Vytáhnu jednu cigaretu a opatrně si přivoním. Přeci jen, co kdyby mě někdo chtěl tímhle způsobem nenápadně odrovnat. Nakonec si stejně připálím. Labužnicky si potáhnu a znovu se opřu. Přestávám myslet na rodiče. Možná se neznámý dárce objeví sám. Po očku pozoruji okolí.

Přitáhnu si kolena pod bradu a pozoruji ho, jak je spokojený. Uklidní to i mě. Nemám moc příležitosti si ho jen tak prohlížet.
„Dane," ozve se za mnou.
Otočím se. Vždycky mě táta udivoval, jak je ve svém věku čiperný. Sedne si vedle mě a pozoruje semnou šéfa.
„Říkal jsem mámě, že tě tím vytočí," řekne na omluvu. „On," kývne hlavou dolů. „Chtěl jsem ho trochu zastrašit, ale vypadal odhodlaně, že se tě nehodlá vzdát. Miluješ ho?"
„Tati, to je intimní," zavrčím.
„Myslel jsem si to," zasměje se. „Nachystal jsem ti hnědáka a Sandmana dole u řeky. Mámě to vysvětlím," a sestřelil mě dolů jedním úderem do zad ze střechy.

Něco s žuchnutím dopadlo kousek ode mne. Otočím hlavu a dívám se, jak se Daniel zvedá ze země. „Odkud jsi přiletěl?" zasměju se nahlas, když vidím, jak se s mírnými nadávkami zvedá ze země. Rychle smotám špinavý obvaz. Vezmu kalhoty a začnu si je natahovat.
„Jaký byl dort?" zeptám se.

„Nemám rád dorty," ušklíbnu se a oprašuji si kalhoty. „Co vaše noha? Jste OK?"

„Jo, dobrý," soukám se do nohavic. „Tohle vaši přešli bez komentářů?" natáhnu ruku a jemně se ho dotknu konečky prstů na tváři.

Jeho dotek. Jsem z té cesty několik hodin zavřený v malém prostoru auta už tak na nervy a on se mě ještě dotkne. Jen nahnu hlavu na bok, abych se oddělil od jeho prstů.
„Jsou zvyklí," řeknu. „A taky jsem jim nedal prostor se k tomu vyjádřit." Přejedu ho pohledem, jestli je opravdu v pořádku. „Něco vám ukážu," kývnu hlavou za farmu. „Máte chuť? Nejste unaven?"

Rychle si dooblíkám kalhoty.
„V pohodě, můžeme jít."
Aspoň budeme od všech těch lidí dál. A jsem celkem zvědavý, co mi chce ukázat.

Vedu ho dolů k řece. Sem tam se otočím, jestli jde za mnou, protože našlapuje zatraceně tiše, že ho ani neslyším. Hnědák zaržál, už když mě viděl z dálky. Sandman je takový flegmatik, je mu jedno, kdo jde a kam půjde. Jen zvedne hlavu a pak ji zase skloní, aby si nabral do huby, co nejvíc trávy, protože ví, že je to jeho poslední žrádlo před dlouhou cestou.
„Tohle je Sandman," poplácám koně po krku a odvážu ho od ohrady. „Je to kliďas, i kdyby se před ním vyrojilo stádo bizonů, ignoroval by je. Je zvyklý naklusat na mlasknutí. Když budeme chtít nacválat, stačí mu jen pobrat udidlo do huby. Je váš."

Velký kůň a velké množství informací najednou. Sakra. Naposledy jsem seděl na poníkovi jako děcko a vůbec jsem se mu nelíbil. Tenkrát mě shodil a od té doby mě na koně nikdo nedostal. Proč jsem se k tomu propůjčil? Podívám se na Daniela. No, odvahu. Ono to nějak dopadne.
„Na tomhle mám jet? Neumím to," poprvé přiznávám, že něco neumím.

„Semhle nohu," podržím mu třmen. „Tohle je westernové sedlo, je děsně pohodlné."
Počkám, až se šéf ladně vyhoupne na koně. Sakra, sekne mu to. Velký kůň s krásným chlapem. Přehodím opratě Sandmanovi přes hlavu a stáhnu je k sobě do smyčky. Nechci se šéfa dotýkat, ale musím. Chytnu mu jednu ruku a položím na hrušku sedla.
„Volně, jak na řadící páce," řeknu a do druhé ruky mu vložím opratě a poplácám koně do místa, kde mu končí hříva. „Sem položit a snažit se z rukou ani nehnout. Necukat koni v hubě. Sandman je zvyklý na udidlo. Takže pohnete-li rukou doleva a přiložíte mu řemínek ke krku, pojede doleva. Takže na ruce pozor, ať vás neztratím."
Vyšvihnu se na hnědáka a pomalým krokem se zastavím u šéfovy nohy.
„Prostě splynete s koněm. Jak při sexu," usměji se. „Synchronizovat pohyby."
Obejdu ho, abych se dostal znovu do čela, a mlasknu jazykem, což znamená pokyn pro oba koně a my se vydali pomalu na cestu podél řeky.

Synchronizovat pohyby. Jako při sexu.
Na koni. Trochu nejistě ale nakonec přece se tomu poddám. Dívám se před sebe na Daniela. Synchronizovat pohyby. Jako při sexu.
Pozoruji Danielův zadek. Nedívám se na přírodu. Zapomínám na koně.
Synchronizovat pohyby. Jako při sexu.
Danielův zadek.
Myslím, že jsem se v těch myšlenkách ztratil. Bezděčně udělám ten pohyb, na který jsem si měl dávat pozor. Sakra!

Hnědák otočí hlavu dozadu, jakoby chtěl zkontrolovat, zda má parťáka za sebou. Usmál jsem se nad soustředěným výrazem mého šéfa a přiklusal k němu. Jdu vedle něj, otírám se o něj kolenem. Vůbec nevím, jestli už jsou zralá jablka na stromech, zda jdeme s proudem nebo proti proudu, zda slunce svítí zprava nebo zleva. Sleduji jeho nervózní ruku, kterou se snaží neustále zvedat ze Sandmanova krku. Natáhnu se k němu a ruku mu stisknu, abych ji uklidnil. Naši koně se zastaví a otřou se o sebe tlamami.
„Nebojte, šéfe, jde vám to moc dobře,"řeknu „Támhle se přebrodíme a na začátku těch stromů si dáme pauzu. Ono je moc hezké jezdit na koni, ale zítra se taky nemusíte pohnout a to nemluvím o ošoupaném spodku."

Chytne mě za ruku a snaží se mě uklidnit. Nevěřím mu. Vím, že mi to nejde. Zlaté auto. Tam jsem si sakra jistější. Ošoupaný spodek? Co tím sakra myslel? Dál však nechávám vše na koni a nechám se vést někam pryč, dál od farmy. Už raději nepozoruji Danielův zadek. Dívám se na koně. Opravdu je žlutej. Myslel jsem, že Daniel mluví nesmysly, když měl vypito. Žlutý kůň. Vlastně ne, pískový... přesně jak říkal. Myslím, že v Číně takové určitě nemají.

„Zapřete se do třmenů, prošlápněte paty a udělejte přesně ten pohyb, když máte orgasmus," pustím jeho ruku. „Ani se nehněte."
Dvakrát mlasknu na hnědáka, který jen pohodí hlavou, že se konečně pohne a lehce nacválá. Sandman nechce zůstat pozadu a nacválá taky. Zklidním hnědáka a držím krok se Sandmanem, aby nezačal divočit.

„Bože, můžeš tomu dávat jiné přirovnání?!" křiknu na Daniela. „Nechci mít orgasmus s koněm!" Držím se tak tak, abych nesletěl, když kůň udělá rychlejší pohyb.
„Měl jsi pěkné přivítání, to všechny ty lidi znáš?" zeptám se Daniela přes rameno, abych odvedl svoji pozornost k něčemu jinému.

Nemám chuť mu odpovídat. Stočím koně do řeky a usednutím do sedla hnědák přejde do mírného klusu. Sandman měl radost z toho, že může běžet a tak se i s šéfem vřítil do vody jak tornádo. Musel jsem hnědáka zabrzdit, jak nás ohodili proudem vody. Sandman si ještě párkrát poskočil a přešel do klusu s ukázkovým zvedáním nohou.

Někde v televizi jsem viděl, že když potáhli koně za uzdu k sobě, tak se zastavil. Zkusím to. Přitáhnu ruce k sobě a křiknu na koně „Stůj!"

Chci vykřiknout, ať tohle šéf nedělá, ale je pozdě. Drtit udidlem jazyk nemá rád žádný kůň. Sandman natáhne hlavu pod sebe, aby se zbavil tlaku v tlamě, a stáhne šéfa před sebe. Jen si posměšně odfrkne a dokluše si na břeh řeky, kde se skloní k zemi a začne se pást. Zastavím hnědáka a seskočím do řeky. „Šéfe, jste v pořádku? Není vám nic?" podávám mu ruku, abych mu pomohl se zvednout.

„ku**a co to bylo?" sedím ve vodě a nevím, která bije.
Do pr.ele, ten kůň je blbě vycvičený, to nepochopil, co po něm chci?
Rukou si třu naražené záda. Daniel mi podává ruku. Opatrně se zvednu na nohy.
Do háje. Už asi vím, co myslel tím ošoupaným podvozkem.

Crčí z něj voda a pod mokrým tričkem je všechno vidět. Každý sval, každá drobnost, i obě pecičky, pociťující náhlý chlad. Polknu.
„Nahoře máme boudu, osušíme se tam," řeknu rychle a chytnu hnědáka, který se ani nehne. „Můžete jít?"

Stáhnu ze sebe triko. Pořádně ho vykroutím a navlíkám si ho zpátky. Blbě se oblíkají mokré hadry. Když se do toho nějak dostanu zpátky, jdu ke břehu pro koně. Stojí tam, jako by se nic nedělo.
„Ještě jednou mi to uděláš a půjdeš na rajony," řeknu mu a opatrně ho chytnu. „Jdem."
Rozhodnutý nad ním vyhrát ho táhnu za sebou. A on opravdu jde.

S hnědákem se tak vroucně mazlím, že i jemu je moje přítulnost podezřelá. Mám chuť se na šéfa vrhnout a zmáchat se taky. Sklopím hlavu a vedu koně za ním. K boudě je to kousek. Máme tam schované nějaké nářadí na opravu plotu, celtu pro přespání, zápalky a nějaké konzervy. Shodím z koní sedla a přehodím je přes lavici, aby proschla.
„Rozdělám oheň, ať trochu uschnete. Našel jsem košili, je trochu ošuntělá, ale aspoň vám nebude zima a můžete se zabalit do celty." Podávám mu věci.

Shodím triko a přehodím ho přes větev stromu. Vezmu do ruky košili. Do toho se jako mám nasoukat? Musel bych tomu urvat minimálně rukávy. S mírným úsměvem, jako že do tohodle se nedostanu ani náhodou, ji podávám Danielovi zpátky.
„Kde máš sekeru, nasekám dřevo."

Zapadnu do boudy a vynesu otep suchého roští na podpal.
„Možná by stačilo nasbírat nějaké klestí," podám mu sekyru. „Máte hlad? Jsou tu nějaké guláše, maso ve vlastní šťávě.... něco bych vymyslel."

„No možná bych si něco dal," přikývnu a jdu dál do lesa nasbírat dřevo. Když už toho nemůžu víc pobrat, vracím se zpátky k Danielovi.

Sundal jsem si boty. Moje kuchařské umění ala míchání konzerv je u nás na farmě vyhlášené. Šéf mě asi zabije.
„Měl jste si sundat ty mokrý hadry a zabalit se do celty, sednout k ohni...budete nemocnej," sjíždím ho starostlivě pohledem a snažím se být milý, s nezaujatým postojem, aniž by na mě bylo poznat, že ho svlíkám pohledem a hlásím se jako dobrovolník pomoct mu z mokrých svršků.

„Zažil jsem už horší věci," mávnu rukou.
Ale kalhoty bych si mohl nechat uschnout, to je fakt. Shodím boty a ponožky, přisunu je k ohništi. Najdu dostatečně velkou větev, zabodnu ji pořádně do země, co nejblíže k ohništi. Svleču si kalhoty a než je přehodím přes ten klacek, sáhnu do kapsy. Vytáhnu cigarety.
Do pr***e. Jsou mokré.
Hodím je do ohniště a kalhoty převěsím přes zabodnutou větev. Chytnu celtu a rozložím ji na zem. Sednu si na ní a zadívám se do ohně.
„Co bude dobrýho?" usměju se po chvilce a zvednu hlavu k Danielovi.

Zamíchám lžičkou v kotlíku. Nejsem si moc jistý, co jsem tam vyklopil. Zírám na něj přes plameny ohniště olizující očouzenou nádobu. Jen ve spodním prádle.
„Myslel jsem ....zabalit se do celty," zaskuhrám. Udělal to schválně?

„Celta nezahřeje," přimhouřím oči a pozoruji, jak se Daniel snaží něco míchat. Opřu se pohodlně o lokty a dál se na něj dívám. Myslím, že v tom kotlíku bude z toho jeho míchání za chvíli díra.

Sakra. Tohle jeho gesto.
Zastaví se mi ruka. Raději bych svou energii využil na něco jiného. Vystavit se mi takhle na odiv. Stisknu nohy k sobě a rozmlouvám tomu mezi nohama, že to nic není a že se nic neděje. Mapuji jeho tělo, od chodidel až k jizvě, která se mu táhne schovaná v chloupcích na břichu, do třísel a až teprve teď vidím, kde končí. Načervenalé plameny vytváří iluzi, že ho celého oblizují a já se přistihnu, jak rád bych byl těmi plameny.
„Je vám zima? Přiložím," nahnu se blíž k němu, kde je hromádka s dřevem.

„Přilož, potřebuji zahřát," řeknu, když se Daniel sklání pro dřevo. Natáhnu ruku a chytnu ho těsně nad kotníkem, kde končí bota. Palcem přejedu po holenní kosti.

Vychutnávám si jeho dotek. Proč musí moje tělo takhle reagovat? Přistihnu se, že jsem zavřel oči a klacek svírám v hrsti.
„Pane, tohle...," kousnu se do rtu.
Sakra.

„Něco se děje?" zeptám se s úsměvem.
Sednu si a druhou rukou ho za loket potáhnu dolů na celtu, až dosedne mezi mé nohy. Vypáčím mu z ruky klacek a hodím ho do ohně.
„Chtěl jsi přiložit, ať se můžu zahřát, ne?" Zajedu mu rukou pod oblečení a přejedu dlaní jeho teplou kůži na břiše a druhou ho stále držím za ruku.

Chytnu ho po ruce pátrající mi po kůži.
„Nehodí se to...tady...koně se dívají," zaprotestuji a nakloním hlavu na rameno, toužící po jeho polibku na krku.

„Chceš, aby se přidali?" zašeptám mu do ucha a ruku i stou jeho, sunu nahoru na prsa. Políbím ho na krku. Pak další polibek o kousek výš. A třetí těsně pod ucho.

„Měli bychom se vrátit," zasténám a otřu se mu o klín. „Nezůstane na nás ani kousek dortu."

„Nemám rád sladké. Teda kromě šlehačky. Tu můžu."
Prsty jemně přetřu jednu bradavku, pak druhou. Dlouho se na nich nezdržím. Dlaní pohladím hrudní kost a vysunu ruku nahoru ke krku. Jemně ho sevřu, abych mu mohl hlavu zvrátit mírně dozadu.

Polknu. Moje ruka se stále snaží zastavit tu jeho v dotycích, ale jen se na ni vezu, jak mládě na matce, nechávám si vše ukazovat, jako bych to viděl poprvé.

Uvolňuji stisk na jeho paži. Ruku přesouvám na vnitřní stranu stehna. Mírně ho stisknu.

Prohnu se v zádech, až opustí jeho nahý hrudník a vsunu mu prsty pod obvaz, kde vždy najdu úkryt. Druhou ruku dám za hlavu, abych mu dlaní přejel přes ucho do vlasů a přitlačil si zpátky jeho ústa na krk.

Přitáhne si mě blíž. Neodolám a skousnu nabízené místo na krku. Jemně ošetřím to místo jazykem a jedu s ním nahoru k uchu. Stále si ho držím pod bradou, abych se mu na tom místě mohl dostatečně věnovat. Ruku ze stehna přesouvám do jeho rozkroku.

Otírám se vlasy o jeho rameno, o tvář, nechávám si jeho jazykem laskat kůži na krku. Nevnímám ani jeho ruku, končící svou cestu v mém rozkroku, který mě ke svému vzrušení nepotřebuje.
„Richie," zasténám. „Myslím, že se nám pálí guláš," a pootočím se tak, abych dosáhl na jeho rty a ukořistil si je, dychtivě, s pootevřenými ústy, toužící po splynutí s jeho jazykem v milostném objetí.

Rychle mu rozepnu kalhoty a rukou jen tak trochu zmapuji situaci vevnitř. Je stejně nabuzený jako já. Začínám mít na něj čím dál větší chuť, a je mi jedno, jestli se na nás ti koně dívají. Na moment mu věnuji polibek. Pak ho chytnu a přehodím ho přes mou nohu, až dopadne vedle mne na celtu na všechny čtyři. Rychle si za něj kleknu a nalehnu mu na záda.

Prohnu se pod jeho tíhou. Chci ho cítit. Zapřu se rukama o zem, abych ho na chvíli setřásl. Přetáhnu si tričko přes hlavu a házím ho směrem ke koním, kde ho ten nenažranec Sandman vezme do huby a několikrát ho přežvýkne. Otřu se holými zády a šéfův hrudník a pak zpět padnu na lokty.

Přitisknu se na jeho holá záda. Mám to rád. Rád cítím jeho horkou kůži. Jednou rukou se opírám. Druhou mu stáhnu kalhoty pod zadek a zajedu mu mezi nohy. Ústy mapuji jeho záda.

Po kůži mi přebíhá jemné chvění, jako by mi někdo vylil skleničku šampaňského vína na záda a šumivé bublinky jedna za druhou praskaly.

Přestanu se opírat. Nadzvednu se, ruku mu přiložím na páteř a přitlačím dolů. Prohne se v zádech. Jeho nohy stisknu mezi svými koleny.

Tak dlouho jsem nebyl v jeho zajetí, Pod jeho drtivou mocí. Nadvládou nad mým tělem, bránící mi v jakémkoliv protestu, pohybu, vzpouře. Nepoznávám sám sebe. Mám pocit, že se pod těmi impulsy, nesnesitelně mě vzrušující, celý rozpadnu. Chci ho. Hrozně. Jen tiše trpím, snažíc se vtisknout si něco do dlaně, abych nedal na sobě znát, jak moc toužím po jeho dalších dotycích.

Tisknu Daniela k zemi. Párkrát pohladím jeho zadek a pak přejedu přes bok pod jeho břicho. Zachytím jeho kapičky a rozetřu po jeho vzrušení. Bez dalšího vyčkávání začnu projíždět celou jeho délku a sám se celý vzrušený otírám penisem mezi jeho půlkami. Dech se mi zkracuje a zrychluje, ale už se to nedá zastavit.

Překotně dýchám, jsem tak zaujatý vzrušením soustředěném do jednoho místo, že jsem na chvíli zapomněl, kde jsem a s kým. Otření se teplé jemné kůže mezi hýžděmi mě vrátí do reality a dech se zkrátí na krátké očekávající intervaly.

Ještě párkrát promnu jeho penis. Snažím se zachytit na prsty co nejvíc z jeho vlhkosti. Opouštím ho. Trošku se odsunu od jeho zadečku a prsty přitlačím na jeho otvor. Nezajedu dovnitř hned. Nejdříve párkrát obkroužím jeho dírku a prstem naznačím vniknutí.

Nemůžu tohle jeho trápení strpět. Cítím se tak opuštěný. Zvednu se do kleku, sevřu jeho prsty v uvěznění mezi hýžďovými svaly. Otřu se znovu o jeho horkou kůži na hrudníku, rukou mu promnu stehno, tváří si připomenu jeho blízkost, vydechnu mu do obličeje roztoužený sten a padám zpět na lokty.
Tak moc ho chci, až je to bolestivé.

„Nějaký nedočkavý," zašeptám mu do ucha, než klesne zpátky. Znovu se rukou zapřu o jeho záda, aby se víc prohnul v páteř a víc se tak proti mně vystavil. Ještě na moment se k němu sehnu.
„Bude to bolet, nemám s sebou nic..."

„Nemáte sebou nikdy nic, šéfe!" zavrčím. „Kdybyste si nevěděl rady s dárkem..." přitisknu lokty k sobě a sepnu ruce. Zapřu se čelem o sevřené pěsti a zatnu zuby.

Nasunu do něj dvakrát prsty, jako bych říkal, připrav se. Vytáhnu je, promnu svou erekci. Nadechnu se a zatajím už tak rozrušený dech.
„Jak chceš..."
Zatlačím.

„Myslel jsem gel, šéfe!" vykřiknu a vyjedu mu vstříc.

Opět mě ten pocit srazí dolů. Nalehnu na jeho záda. Zůstávám v něm nehnutě a vstřebávám ten první pocit. Uklidnit srdce vůbec nemá smysl. Dělá si, co chce. Ještě jednou se pokusím o hluboký nádech a pak se začnu pomalinku vysouvat.

Jsem tady venku, s praskajícím ohněm za zády a flegmatickými pohledy našich koní, celý rozrušený. Nemůžu ustálit svoje tělo, musí být neustálé v pohybu, nechci najednou přijít o něho, o tu bolestivou plnost uvnitř sebe. Nadzvednu se jen, aby mi nemohl uniknout. Tisknu se mu do klína surově, drsně, jako bych doufal, že mi část jeho chlouby chybí, že není dostatečně hluboko. Prohnu se v zádech, a aniž bych ho přestal drtit, slehnu hrudníkem na svá stehna, jako bych si chtěl obejmout kolena a pak se pomalu pokládám na zem.

Jeho pohybem, kterým se na mě zpět nasouvá, se naše těla na moment sobě víc přitisknou. Nevyhovuje mi to. Omezuje mě to v pohybu. Zvednu se do kleku a chytnu oběma rukama jeho boky. Trochu ho ze sebe povysunu a vzápětí si ho narážím zpět.

Jeho příraz, říkající "neodporuj" mě donutí zahryznout se do ruky a neprotestovat.
Jen se oddávám jeho útokům, a čekám, až se úplně uvolním, kdy bolest přechází k slastnému prožitku a vzrůstající touze, přidat svého miláčka taky do hry. Zatím nemám prostor se k němu dostat, je drcen mezi mými stehny a břichem.
Zasténám, když se mi šéfův penis otře o místo, zbavující mě na pár vteřin o rozum a zároveň jsem si otřel odhalený žalud o kůži, že jsem se málem udělal.

Bezmyšlenkovitě přidávám na rychlosti. Nemůžu se už brzdit. Nejde to. Mé tělo si dělá, co chce. Můj mozek si vzal dovolenou. Všechno se ve mně stahuje. Jediné co teď cítím, je třesoucí se Daniel pode mnou a vlna přicházejícího orgasmu. Už to nezvládám a vše se přesouvá do jediného místa.

Chci se pohybovat proti němu, ale nejde to. Je tak rychlý a nenasytný, že nestačím reagovat. Sáhnu si mezi nohy a jen si ho obejmu v tom stísněném prostoru. Chci oddálit přicházející orgasmus, který se na mě valí ze všech stran, ale nepomáhá to. Svinu se do křeče, svěrače se stáhnou a vytvořením toho tlaku, pocit převzetí moci nad mým šéfem, mě dostává do rauše. Jen jednou vykřiknu a pak už se neslyším. Jen se nechávám vyplnit rozkoší a sám si kropím stehna dávkou své spokojenosti.

Danielův výkřik jen umocní vše, co právě prožívám. Sevření mého miláčka nedokáže zastavit nevyhnutelné. Propouštím vše, co se ve mně za tak krátkou chvíli nahromadilo. Nemůžu ani zatnout zuby. S pootevřenými ústy rychle a nahlas oddychuji. Povoluji stisk Danielových boků a vyčerpaně, s tím neskutečným pocitem prožívaného vyvrcholení, padám Danielovi na záda.

Vnímám divoce bušící srdce mezi lopatkami. V místě, kde je moje srdce těsně před kolapsem. Vymačkávám poslední kapky a snažím se uklidnit. Nestačím polykat sliny a pozoruji, jak mi vytékají z pusy a dopadají na spojené ruce. Začínám vnímat okolní svět a do nosu mě udeří vůně spáleného masa. Začnu se smát a povolím své tělo, které se stále třese, a složím se na hrudník.
„Právě jsme přišli o jídlo, šéfe."

Ještě chvilku se snažím popadnout dech. Pak se opřu o ruce a čekám, až se Daniel uvolní, a propustí mě ze svého sevření. Natáhnu nosem vzduch.
„Máš pravdu. Tohle by ani pes nežral. Vrátíme se, určitě ještě něco zůstalo z oslavy a oheň už skoro stejně nehoří."

Využiji toho, jak si vychutnává své uvolnění, a otočím se na záda. Přejedu mu prsty po lícní kosti a zastavím se na jeho rtech.
„Nemohli bychom tu zůstat? Ještě chvíli. Nechci se vrátit. Nechci mezi ty lidi. Nechci se setkat..." zarazím se. Sjedu dlaní mezi jeho chloupky na hrudníku a prohlížím si vztyčené bradavky. „Máte pravdu, vrátíme se. Je to přece jen moje oslava narozenin."
Vysoukám se zpod jeho těla a vytáhnu si kalhoty.
„Věci už máte skoro suché, zatím to tu uklidím," chytnu připálený kotlík do košile, kterou šéf neoblékl, a vydám se směrem k řece, abych ho vydrhl říčním pískem.

Natáhnu na sebe rychle oblečení. Ještě není zcela suché a chladí mé rozpálené tělo. Opatrně přejdu k "mému" koni sehnu se pro Danielovo triko.
„Tohle se nežere, ty čuně," řeknu mu a jdu k řece.
„Obleč se," dřepnu si vedle Daniela a podávám mu triko. Je nějaký zamlklý. „Jsi v pořádku?"

„Mohl bych k vám mít jednu prosbu?" zvednu k němu hlavu. „Nehnul byste se dnes ode mě ani na krok? Potřebuji... abyste mě chránil. Na některé lidi tam dole..." zmlknu a postavím se. Vezmu od šéfa tričko a převrátím ho v ruce. „Zapomeňte na to. Vrátíme se."

Postavím se a přitáhnu si ho k sobě blíž a obejmu ho. Budu tě chránit.
„Dá se to ještě vůbec oblíct? Myslím, že ho kůň půlku sežral..." Mezi prsty jedné ruky chytnu kousek trika a trochu ho natáhnu.
„Měli bychom jet zpátky, můj kůň je děsně pomalý," vymluvím se na to zvíře, co žvýkalo Danielovo triko, abych měl jistotu, že nebudu muset tryskem. Ještě jednou ho k sobě přitisknu, skloním se a políbím Daniela na čelo.

Nechávám se k němu tisknout, mám ruce plné. Nechci se vrátit dolů. Kvůli němu. Otřásl jsem se.
„Půjdeme krokem, nebojte. Potřebuji, abyste se zítra mohl hýbat, opravdu z toho děsně bolí nohy," usměju se na něj. „Hlavně tam dole nic nepijte."
Poliji doutnající oheň vodou z kotlíku a schovám do boudy zbytek dřeva. Tričko přihodím k němu, dá se použít už jen jako hadra. Jedu nerad jen v kalhotách. Slunce na mé kůži je příjemné, ale moje nahota už mi tak příjemná není. Kvůli němu.

„To chceš jet takhle? Budeš poškrábaný od větví," zeptám se, než nasednu na koně. Vrátím se těch pár kroků k řece a zvednu zapomenutou košili. „Aspoň něco, tobě by to mohlo být," podám mu ji a jdu zpátky ke svému koni. Podívám se na něj výhružně.
„Zkus mě shodit." zavrčím na něj.

Navleču na sebe tátovu flanelovou košili a sedneme na koně. Jedeme mlčky. Nechávám své ruce položené na hrušce sedla přes sebe, nepředpisově sedím shrbený a nechávám hnědáka, aby si cestu domů našel sám.
Kovboj jménem Steave O´Neill. Můj strašák ve skříni. Už jsem na něj dávno zapomněl. Vzpomínky se vracejí a já si teď uvědomuji, proč jsem chtěl jít do města, proč jsem z farmy utekl. Chtěl jsem na to tak moc zapomenout, že se mi to povedlo a já jsem si do chvíle, než jsem ho znovu uviděl, opravdu nevzpomněl.

Nelíbí se mi změna Danielovy nálady. Myslel jsem, že tu bude šťastný. Vracíme se na farmu a začínám se obávat, že mi jeho táta opravdu ustřelí palici, až uvidí Daniela. Soustředím se v mysli na všechny jeho náznaky. Je něco, co přede mnou skrývá. Tak jsem do těch myšlenek pohroužený, že si ani neuvědomím, že jsem celou cestu zvládl bez větších problémů. I ten kůň vypadá, jako by přemýšlel o tom, co se s Danielem děje.

Odvedeme koně do stájí. Šéf opakuje všechno po mě. Usmívám se na něj a chválím ho, jak to všechno zvládl.
„Měl bys jít, Dane, konečně slavit," objeví se táta mezi dveřmi. „Máma už se rozčilovala, kam jsi zmizel. Přece jen ´máš narozeniny. Pošlu Steava, aby koně odstrojil."
Začne se mi třást ruka.
„Budeme tam za chvilku," řeknu pevně, i když cítím, jak se mi hlas chvěje. „Už jsme skoro hotoví."
Zvednu hnědákovi kopyta a vyškrábu háčkem nečistoty. Šéfa pošlu, aby zavěsil sedla a umyl udidla. Umyjeme si ruce a já se zastavím před šéfem.
„Nic nepijte," připomenu mu. „V dortu bude tolik rumu, že to na oblbnutí bude stačit. Půjdeme se převléct, ať nevypadáme jak hastroši. Máma vám vyklidila pokoj, je tam jen matrace, ale snad se vyspíte. Dejte si tam své věci."

Chytnu Daniela za ruku a druhou rukou mu zvednu bradu, aby se mi díval do očí.
„Myslím, že bys mi měl přestat vykat. A říkat mi šéfe. Jak to chceš pak vysvětlit rodičům, zvlášť když jsi řekl, že jsem spolupracovník?"
Nakloním hlavu, až se naše rty skoro dotýkají. „Jmenuji se Richard, těší mně Danieli," zašeptám a vtisknu mu polibek, abych umlčel případné námitky.

Zapomenu při jeho polibku na všechno. Škoda, že je tak krátký.
„To nedám, šéfe," vyhrknu. „Vaše jméno... je jak..." sklopím hlavu. „Vyslovuji ho jen při..." zmlknu.
Sakra. Nemůžu mu říkat jménem.
„Váš pokoj je támhle vzadu, poslední dveře. Sejdeme se za chvíli venku."
Vyběhnu schody a zavřu se do pokoje. Vysypu obsah tašky na zem a zběsile se přehrabuji v oblečení. Vylovím kravatu a nasaji její vůni. Tak jako astmatik vzduch z inhalátoru. Uklidním se natolik, že jsem schopen ze sebe shodit košili a vzít si na sebe novou, jejímiž dlouhými rukávy ukryji barevný látkový náramek.

Zajdu k autu pro věci. Snad už ze zvyku, pozoruji okolí. A lidi kolem. Nebo spíš proto, co Daniel naznačil? Nechtěl jsem se ptát přímo. Nevím, jestli by mi vůbec něco řekl.
Znovu si všimnu toho týpka. Sedí na lavici a dívá se za Danielem, jak mizí v baráku.
Beru tašku a jdu se převléct. Oblíkám si volné rifle a černou košili a jdu za ostatními.
Snažím se být blízko Daniela. Pořád vidím, i když se to snaží nedat najevo, jeho nervozitu.

V tom dortu jsem se doslova rýpal. Snažím se být jako prodloužená ruka mýho šéfa, abych ho neztratil z očí a on mě. Nevím, kdo koho si hlídá. Moc dobře vidím pohledy paní Brooklyové, jak dychtivě sjíždí nahoru dolů svým rentgenovým zrakem skrz dioptrie šéfa. Nevidím v ní hrozbu, za to její syn, ani nevím, jak se jmenuje, protože byl ještě dítě, když jsem opustil farmu, přímo slintá nad jeho blízkostí.
Takový dítě...
Kdyby tušil, jaký má šéf nádobíčko....

----------------


á zase jeden malý dodatek z naaší diskuze při psaní:

Dandy:
grrrr......grrrr..... opovaž se mi nacpat guláš do zadku!

topinka:
to by bolelo horký ... horký... horký... mám říct koni aby ti oslintal zadek?

Dandy:
neeeeeee........
tak jsem to nemyslela!!! myslela jsem že mi koupíš gel
ty myslíš jen na jedno...grrrr.....

topinka:
teď jako mám vstát a jít kupovat gel:
"Hmm, počkej Danieli, vydrž tu pár hodin. Zajedu do města pro gel. Ani se nehni..."

Dandy:
*"Myslel jsem gel, šéfe!" vykřiknu a vyjedu mu vstříc.*
Všude ticho a já řvu přes celý obývák: myslel jsem gel!!! a chlámu se tu jak d***l...do pr**le