Double gravitation - V Danielově moci - část 11

Pozoroval jsem ty dvě slova na displeji mobilu. „Miluji vás." Zmáčkl jsem odeslat a zavřel oči. Všechno mě bolelo a nemohl jsem se pohnout. Znovu jsem si sáhl na čelo, abych se ujistil, že tam mám rozražené čelo, zaschlou krev a tvrdou bolavou bouli. Po chvíli moje strnulost způsobená spaním na zemi odezněla a já se odplížil do sprchy. Moje kruhy pod očima nešly odstranit. S ránou uprostřed čela jsem vypadal, jako by mi každou chvíli měl narůst roh. Měl jsem poslední košili a poslední oblek. Zastavil jsem se v čistírně. Odeslal doporučený dopis na ředitelství. Vidličkou jsem rozrýpal vajíčka se slaninou a kafe se ani nedotkl. Vzal jsem si taxík. Do práce jsem přijel včas. Nic se mi nestalo. Jen jsem někde cestou ztratil kus sám sebe.

Včerejšek byl hodně náročný. Měl to být klidný den. A nakonec... jsem docela utahaný.
Přesto vstanu a nachystám se do práce. Popíjím kafe a přemýšlím nad tím, jaký jsem blbec. Proč jsem nechal Daniela jít samotného nahoru?
Ze zamyšlení mě vytrhne zapípání mobilu. SMS. Chytnu telefon a chci se podívat, kdo mi píše.
Do háje. Na ho.vno chytré telefony. Displej rozbitý. ku**a fix. Nemůžu ani zprávu přijmout. Nevím, kdo mi psal, ani nevím, co psal. Musím si koupit nový telefon.
Cestou do práce zajedu na myčku.
„Někdo se mi udělal na auto," poznamenám jen, když obsluha myčky ukáže na bílý flek. Nechám auto v jejich péči a jdu si zakouřit a vypít kafe. Snažím se nemyslet na včerejšek. Přece jsem si to zakázal.

Moje kancelář jako ze škatulky. Myslím, že jsem včera nechal notebook u šéfa. Nespěchám. Nevím, jestli mám náladu ho vidět. Matně si uvědomuji, že jsem nejspíš ráno udělal nějakou blbost a poslal mu smsku. Hypnotizuji telefon, jestli si mě povolá. Není na mě nic, co by mi mohl vytknout. Vypadám perfektně. Mám vlasy načesané na patku, abych zakryl rozbitou hlavu a vlasy mi padají hluboko do obličeje. Vypadá to tajemně. Nic se nemůže stát. Nic. Je to jen jedno patro a pak přednášková hala, pár schodů, chodit umím, úsměv už jsem si několikrát vyzkoušel před oknem. Prostě perfect day.

V kanceláři jako první zahlédnu Danielovy věci. Mírně se mi stáhne žaludek.
„Nechte mi prosím zavolat paní Clarkovou, pana Smithe a pana Walkera," řeknu asistentce, když sporu probíráme denní rozvrh práce. Většina věcí je nepodstatná, odsouvám je o dva dny.
„Všechno co není nutné, mi zrušte, paní Thomsová. Tyhle záležitosti rozvrhněte mezi naše nové tři vedoucí. Budu dva dny mimo kancelář."
Paní Thomsová přikývne a odchází. Opřu se pohodlně o křeslo, založím si ruce za hlavu a dívám se z okna. Zapomínám na moment na okolní svět.

I když jsem ten telefonát očekával, nadskočím při jeho zazvonění. Myslel jsem si, že jsem se stačil připravit. Že chůze po schodech o jedno patro mi ještě víc pomůže dodat odvahy. Vyhýbám se výtahu. S ostatními vcházím odhodlaně, jako první. Nic mě nemůže rozhodit. Nic. Jen on. Jeho přítomnost mě zatlačí za ramena do země a moje odhodlání je mávnutím proutku tam, kde jsem včera trávil tolik času.

„To co se tu včera stalo, bylo nedopatření," řeknu všem třem, když je krátce pozdravím. Podle videokazet vím, že s nimi nikdo v kanceláři nebyl a nikdo neví, co se stalo. "Vysvětlíte svým zaměstnancům, že se jednalo o nešťastnou náhodu."
Sleduji Daniela. Vypadá bledě a má kruhy pod očima. Měl jsem s ním včera jít nahoru. Do prčic.
„Pokud zjistím, že se tu roznáší pomluvy, vyvodím z toho následky."
Postavím se a přejdu k nim blíž.
„Za chvíli odjíždím. Jedná se o pracovní záležitosti mimo kancelář. Budu pryč dva dny. Paní Thomsová s vámi probere co je potřeba. Přenechal jsem vám na vyřízení některé naplánované schůzky, které nejdou odložit. Setkání se zaměstnanci proběhne, jak bylo naplánováno, mě bude zastupovat moje asistentka."
Stojím před nimi a sleduji, jak se všichni tři tváří.

Právě jsem o vše přišel. Podívám se na paní Thomsovou, která se usmívá. Nepomáhá to. Sjedu pohledem na svůj notebook na pohovce. Otřu se hřbetem ruky o čelo, jak mě rozbolela hlava. Měl bych něco sníst. Hodně tekutin. To zvládneš. A pak se uvidí. Počkáš na odpověď z ředitelství, a jestli se opravdu rozhodneš to udělat, už nebudeš nikdy trpět jeho blízkostí.

Propustím všechny ze své kanceláře. Ještě zavolám na Daniela.
„Pane Walkere, máte tu věci. Nezapomeňte nic," mávnu rukou ke stolku. Když kolem mne prochází, chytnu ho za loket a zastavím.
„Máte nový účes?" zajedu prsty pod vlasy a mírně mu je shrnu z čela. Konečky prstů mi při tom dotyku jemně zabrní. Můj dech se začne mírně zrychlovat. Z šoku, z toho co vidím, nebo z touhy po něm?

„Nic to není," vykroutím se z jeho sevření. „Přeji hodně štěstí a ještě jednou děkuji za ten včerejšek."
Vezmu notebook pod paži a zamířím ke dveřím.
„Hezký zbytek dne," řeknu směrem ke klice a aniž bych mu věnoval jeden pohled, odcházím.

Jsem v šoku z toho jak rychle odešel, že nestačím ani odpovědět.
„Hezký zbytek dne," tahle věta mi ještě zní v uších. Je to jako by ten dnešní den měl být poslední. Zbytek... Jako by po tom už nemělo nic být.
Ne! Takhle se z mé kanceláře neodchází. Já jsem šéf a já řeknu, kdy může kdo odejít. Naštvaně se vydám za Danielem. Procházím kolem paní Thomsové, když na mě zavolá.
„Pane Kinney, máte telefon, volá vám pan Shyness, nemůže se vám dovolat na mobil."
Na místě se zastavím. Na vteřinu zavřu oči, zatnu zuby a zhluboka se nadechnu. Proč zrovna teď. Povolím stáhnuté obličejové svaly a nahodím úsměv.
„Vezmu si to u sebe v kanceláři, přepojte mi to prosím."

Skládám si věci do papírové krabice. Ještě naposledy nechám pár obtisků svého čela na tabulce skla, když se dívám za město. Chci smazat ten dotek, který tam on před chvílí zanechal. Budou to jen dva dny. Vždyť je šéf. Bude neustále pryč. Proč bych ho měl každý den vidět? Abych viděl jeho nic neříkající výraz ve tváři? Sebral jsem se a šel za Smithem. Je to vtipálek, vždycky mě dokáže rozesmát. A má vždy něco dobrého v šuplíku. Počkám u něj, než půjdeme do auly. Být sám mi totiž v téhle chvíli vůbec neprospívá.

Rozhlédnu se po kanceláři. Jeff bude na mě čekat v hotelu. Už má pro mě všechno nachystané. Jeho kontakty bych chtěl mít. Měl bych to jednodušší. Nechal bych si všechno zjistit. Všechno... I to, proč je dnes Daniel takový zamlklý. Možná je to proto, že je unavený. Nebylo mu včera dobře a já si ho vzal. Svým vlastním surovým způsobem. Možná jsem neměl. Ale když on... když já...
Zamknu kancelář.
„Hotel je objednán tak, jak jste chtěl, pane Kinney. A poslíček vám už donesl nový telefon." Paní Thomsová mi podává krabici s novým mobilem.
Opravdu zlatá ženská. Ani nemusím kolikrát nic říkat a ona ví, co je potřeba udělat. Chytnu ji do objetí, abych ji poděkoval, a dám ji pusu na tvář. „Děkuji."
Pustím ji a na moment se zarazím. Je červená, asi to nečekala. Já taky ne.
„Jen... Neberte to jako sexuální obtěžování. Prostě nevím, jak bych vám poděkoval. Víte že jsem na..."
"Vím" mávne rukou a umlčí konec věty. "Běžte už, ať dojedete včas," usměje a pak ukáže sevřené place na obou rukách. "Přeji hodně štěstí, pane Kinney."

Smith mě táhl dolů. Vysmál se mé kávě z automatu a tvrdil, že nás pět minut nezabije a že tohle mě určitě postaví na nohy. Hřejivé slunce mě udeřilo do očí, když jsme se ocitli na chodníku před budovou. Jen o pár kroků od vchodu stál stánek s rychlým občerstvením. Neměl jsem nikdy k těmhle pidi budkám důvěru a nikdy si tam nic nekoupil.
„Hombre, udělej mu pořádný kafe. Ať ho to nabuší na celej den," zavolal Smith na prodavače, který mě vždy odpuzoval. Nějaký mexikánec, s křivými zuby, které neustále ukazoval, protože se pořád usmíval. Usmíval se i na mě a utřel si ruce od mastnoty do hrudníku.
„Vypadat špatně. Já udělat něco moc dobrého. Umět skládat rozbitá srdce."
Zkřivil jsem ústa do vyděšeného úšklebku. Co je ten chlápek zač?

Nasedám do auta a odjíždím od firmy. Budou to dlouhé dva dny. Stojím na křižovatce a ještě jednou pohlédnu na budovu firmy. Všechno se spraví. Slibuji si v duchu.
Když se vracím zrakem zpět k semaforu, zahlédnu Smithe jak táhne Daniela k občerstvení. Je v dobrých rukou. Smith je bezva člověk, řekl bych, že menší vydání Jeffa. Blikne zelená. Šlápnu na plyn a jedu vstříc tomu, co mě čeká.

Sleduji hbité mexičanovy ruce, jak zalévají kávu, a něco do ní přidává. Podá mi ji ven z okýnka.
Zavadil jsem pohledem o vstup do budovy a zahlédl šéfa, jak nastupuje do auta. Sevřel se mi hrudník úzkostí.
„Tenhle týpek, co ležet v hlavě?“ zeptá se mexičan a sebere mi kelímek s kafem z ruky a vylil ho do umyvadla. „To špatný kafe. Potřebovat jiný.“
Podíval jsem se na Smitha s otazníkem v očích. Jen mě poplácal po zádech.
„Bude to stát za to, věř mi."

Jedu rovnou. Nemusím se nikde zdržovat. Kočky nemám a o kytky se mi postará domácí, stejně jako o celý byt.
Když dorazím na hotel, Jeff už na mě čeká. Nechám se ubytovat a jdeme na pokoj. Mám toho hodně k vyřizování a moc času není. Za chvíli má přijít první člověk.

To kafe chutná odporně. Ale jaksi je mi po něm dobře. Možná je to tím, že se na mě ten Mexičan usmívá. Že mě Peter Smith drží přátelsky kolem ramen. Možná proto, že svítí slunce.
„Zvu tě dnes k nám na večeři. Probereme pracovní záležitosti, nechám ti na krku moje tři holky, až tě přivedou na jiný myšlenky a ty mi hezky řekneš, co ti poslední dny sebralo radost z obličeje."
Hodím do sebe zbytek a poprvé se za dlouhou dobu usměji. Tohle budu potřebovat.

Den uteče jako voda. Z hotelu se nehnu ani na krok. Není kam. Není proč. Navíc nepotřebuji, aby mě někdo zahlédl z představenstva, jak se promenáduji po městě. Jen sjedeme dolů na večeři a hned zas zpátky na pokoj. Když se Jeff sprchuje, vytáhnu nový mobil. Dám do něj simku a paměťovku ze starého. Jen co se telefon rozjede, začne pípat jako šílený. Tolik smsek a nepřijatých hovorů. Začnu se tím postupně probírat a mazat, co se mi zdá zbytečné. Dojdu ke zprávě, u které se zarazím. Je od Daniela. Už ji chci otevřít, když na mě promluví Jeff.
"Máš volnou koupelnu," hodí sebou na vedlejší postel. Položím telefon na stolek a jdu se sprchovat. Už to potřebuji.

Zajímalo by mě, co v tom kafe bylo. Protože jsem celý den jak vysmáté lečo. Získal jsem si na svou stranu všechny během několika minut. Když ze mě ta euforie začala opadat, přišel poslíček s kelímkem v ruce. Jakoby ten divnej mexičan věděl, že potřebuji další dávku. Potřeboval jsem ji a vydržela až do večera. Sedíme u velkého stolu, Peter něco vypráví, a jeho tři copaté dcery se přetahují o to, kdo bude prostírat a která může přede mne dát talíř. Jeho manželka je drobná a krásná a rozdává úsměvy. Sedím mezi holkama, které se mě pořád na něco ptají, snaží se mi zatlačit bouli na čele, musím si sundat košili, aby viděly, jak vypadají jizvy, když proletíte výkladní skříní. Jedna vzala fixu a každou jizvu dokreslila do podoby nějakého stvoření. Jestli jsou omyvatelné, mi v tu chvíli bylo jedno. Byl jsem opravdu šťastný.

Ležíme a mluvíme. Nevidíme na sebe. Je taková tma, že bych se prstem netrefil ani do nosu. Ale nevadí mi to. Rád Jeffa poslouchám. Povídání s ním, mě vždycky uklidní. Zvlášť dnes. Nemyslím na to, co bylo, co je a co bude. Na moment přestanu myslet i na Daniela, který se mi neustále tlačí do hlavy.
„A pamatuješ, jak se tenkrát v Afghánistánu John ožral tak, že byl schopný líbat i koně? Říkal mu něco o tom, jak ho miluje a že si ho chce vzít za ženu." Jeff se krátce zasměje a hned na to zmlkne.
Oba jsme si vzpomněli na to, co následovalo pak.
Nečekaný útok. Snažili jsem se odtama dostat zpátky na základnu. I přesto, že byl John opilý, dokázal se postavit na nohy a jít. Jeff se jen na moment zastavil, aby zkontroloval, jestli jsme všichni. Nevšiml si blížící se hrozby. Skočil jsem po něm a strhnul ho bokem. Ozvala se ohlušující rána... tma...
Víc si nepamatuji. Jen z vyprávění.
Oba jsme na to zřejmě v tuhle chvíli mysleli. Pořád si vyčítá, že byl neopatrný a že jsem málem kvůli němu umřel.
„Byla to jen souhra náhod," řeknu do tmy, když to ticho už bylo nesnesitelné.

Chystám se k odchodu, když se na mě všechny holky pověsí, jak ozdoby na vánoční stromek.
„Klidně tu zůstaň, Danieli,“ usměje se Peter Smith. „Neměl by jsi být sám. Holky si lehnou na jednu postel a ty u nás hezky přespíš.“
„Už jsem otravoval dost,“ namítnu.
„Prosííím,“ škemrá jedna přes druhou.
Nemohl jsem odmítnout. Ležím v dětském pokoji a sleduji hvězdnou oblohu, kterou vytváří otáčecí zářivá koule na stropě.
„Máš rád hvězdy?“ zeptá se mě jedna a vleze si za mnou do postele.
Hvězdy. Poprvé, kdy semnou zůstal o minutu déle. Kdy mě poprvé napadla ta myšlenka, co vlastně k němu cítím.
„Chybíš někomu?“ ozve se z druhé strany postele a přivine se ke mě druhá z dívek.
Jestli na mě myslí, když je pryč? Nejspíš má spoustu práce a vzpomínky na mě by ho jen zdržovaly.
„Miluješ někoho?“ položila se mi na břicho a objala mě kolem krku.
Miluji.
Všechny mají jména květin. Rose. Daisy. Lily. Je to jak ležet na louce plné květin.
„Řekneš nám pohádku?" zeptá se Rose.
„Neumím vyprávět pohádky," zavřu oči.
„Tak my vymyslíme jednu speciálně pro tebe."

Ještě se snažím přesvědčit Jeffa, že byla hloupost, aby kvůli tomu co se stalo, odešel od mariňáků. Na druhou stranu jsem ale rád, že ho mám po boku. Já se pustil naplno do podnikání a on také. Jen jeho práce je vojákovi blíž, než ta moje. Má pod palcem nejlepší bodyguardy. Zajišťují ochranu významných osob. Má speciální skupinu na sledování podezřelých osob. A kdo ví co ještě. Je žádaný. Ale pro mne si vždycky čas najde. Je jako moje dvojče.
Usneme při debatě, co by bylo, kdyby na vojně zůstal.
Druhý den opět strávíme dopoledne v hotelovém pokoji. Každý si děláme svoje. Dneska musím na ředitelství. Zatím ještě o ničem neví. Rozhodnutí budou mít zítra. Dnes se jen budu tvářit, že jsem poslušný zaměstnanec.

„V jednom království žil král. Byl moudrý a vládl dobře. Byl však sám. Nechtěl pustit nikoho do svého srdce, aby tak neukázal svou slabost. Chtěl být silný před svým lidem. V tom království žil i jeho podkoní. Byl krásný jako dívka. Král se na něj rád díval, když mu chystal koně na vyjížďku či na hon. Ale byl král. On ležel u jeho nohou. Nemohl si dovolit dotknout se ho. Oslovit ho jako přítele. Mohli být blízko sebe. Nikdy však u jednoho stolu. Mohli si povídat. Nikdy však o tom, co cítí. ...“
Objal jsem Rose pevně a zašeptal: „To je pěkně blbá pohádka. Náhodou jednu znám. O Popelce...“

Odpoledne vcházím na ředitelství. Firma, kterou jsem vybudoval a která mi byla ukradena. Procházím chodbou a zdravím se se všemi. Většina mě zná z dřívějška. Některým chybím, někteří chybí mě.
„Škoda, že už tu nejste," odpoví jedna z mých bývalých podřízených. Usměju se na ni a položím jí ruku na rameno.
„Všechno se mění, nic nezůstává na věky," s tou neurčitou odpovědí od ní odcházím.
Mám naplánované nějaké schůzky. Většina z nich proběhne v poklidu. Občas zahlédnu Patrika. Snažím se mu vyhýbat, jak jen to jde.

Ještě nikdy jsem se tak dobře nevyspal. I když jsem na sobě měl tři malé cácory, bylo to fajn. Ranní hygiena u umyvadla se podobala menší válce. Držel jsem se asi jen pár sekund, když se mě Daisy pokoušela oholit a táhla strojek proti srsti a já ucítil štípnutí.
„Dámy, budu vypadat jako by se po mě prošla vzteklá sekačka na trávu," snažím se ji sebrat strojek. Slyším hrčet židli, jak ji Lily táhne před sebou, aby si na ni mohla vylézt a zahryzla mi kartáč do vlasů.
„Holky," opravdu žadoním.
„A tady jsme ti udělaly svačinu do práce," podávají mi u vchodových dveří papírový pytlík.
„Neboj Danieli," chytne mě za ruku nejmladší Rose. „On ten král je moudrý. Není to žádný hlupák. Ví, že ho má podkoní rád. A jednou přijde den, kdy si to bude muset připustit."
Usměji se na ni.
„Sem už mě nikdo nedostane," ušklíbnu se na Petera, když nasedáme do jeho auta.

Když si splním své pracovní záležitosti, vracím se na hotel. Hned u dveří pokoje slyším Jeffa nadávat.
Vejdu dovnitř a vidím ho, jak přechází po pokoji a řve do telefonu. Něco se stalo v práci.
„Musím na chvíli odjet," podívá se na mě omluvně.
„V pohodě. Budu tady. Dneska už mě nikdo nikam nedostane. Aspoň se prospím."
Jeff si v rychlosti bere pár věcí. Dívám se, jak na sebe zapíná pouzdro na zbraň.
„Dej na sebe pozor," řeknu ještě, když odchází. Jen mávne rukou, že bude v pohodě a mizí za dveřmi.
Natáhnu se na postel a beru so ruky telefon. Otevřu zprávy a chci pokračovat tam, kde jsem včera přestal.
Danielova zpráva. Otevřu ji. Zastaví se mi na moment dech.

Dnes to kafe bylo jiné. Nevím, co do něj ten Mexičan dal. Ale srdce mi neustále buší jak srdce závodního koně, do hlavy se mi hrne myšlenka za myšlenkou, že je nestačím zpracovávat a značit na papír. Mám tolik plánů, co bych rád změnil. Můj podřízený, kterého jsem jmenoval svou pravou rukou, William Mackintosh, kolem mě poskakuje jak pejsek a zbožně na mě zírá. Rozhodl jsem se, že nemusím na nic čekat a začal s úpravami hned, zrealizovat své vize. To, že existuje nějaký Richard Kinney, mě ani nenapadlo.

Dívám se na ten telefon. Čtu si ty dvě slova stále dokola. Ruka už mi dřevění, ale nedám ji dolů. Neviděl bych na ně. Když se trochu vzpamatuji, klepnu palcem na odpověď. Než stačím ťuknout, byť jen první písmenko začne mi mobil v ruce zvonit. Paní Thomsová mi krátce sděluje informace z firmy.
„Všechno je v pohodě," ukončuje náš hovor a zavěsí.
Oddychnu si. Hlavně ať Nowak zůstane v nemocnici třeba půl roku. Stejně mu firma zaplatí odškodné. Ležím a přemýšlím nad uplynulými dny.
Mám toho všeho tak plnou hlavu, že nakonec usnu. Ani na večeři jsem se nevzbudil.
Jen v noci se na moment proberu, když se vrátí Jeff. Seřve mě, že spím oblečený. Je ještě rozpálený z toho, co musel zařizovat. Spokojený, že se vrátil v pořádku, jen nad jeho nadáváním mávnu rukou. Otočím se na bok a spím dál. V ruce stále svírám mobil. Smska zůstala bez odpovědi.

„Hombre!" řvu rozhořčeně do okýnka. „Takový kafe mi už nikdy nedělejte. Stihl jsem práce jak za půl roku. Nevím, co mám dělat s rukama!"
Mexičan se jen usmívá.
„Mít hlad?" a podává mi něco, co vypadá, jako by to někdo už přede mnou jedl.
Otřepu se.
„Moc dobré," stále se usmívá.
Hlad mám, ale tohle opravdu jíst nebudu.
„Jedu domů. Dám si jen kafe. Normální kafe!"
„Co bolest? Už nebolet?" sype něco do kelímku.
Pořád tam je. Okolo srdce. Skrytá, ale citelná. Zamračím se. Proč mě donutil si na něho vzpomenout? Zítra bude zpátky. Touha mě náhle úplně celého ovládla, že se mi skoro podlomila kolena. Zalapám po dechu.
Mexičan se na mě podívá a zazubí se:
„Vaše nálady se rychle měnit. Muset udělat zase jiný kafe."
A vysypal obsah do koše.
Peter Smith mě hodil domů. Cítím v ústech divnou pachuť po té kávě, co mi mexičan dal. Nejraději bych ho udal na protidrogové. Nedojdu totiž ani do sprchy a zhroutím se na postel. Richard. Můj Richard. Nervózně škubu košilí, abych ji rozepnul. Chci jeho ruce, aby mi přejížděly po všech těch tetovacích obrázcích, co mi vytvořila Rose. Zavadím prsty o své bradavky. Má hebké rty, sledují všechna místa, která mě dokáží vzrušit. Zakryji si ucho a druhé přitisknu do polštáře. Uši ne!! Skrčím nohy pod sebe při návalu rozkoše. Tlak v rozkroku je nesnesitelný. Jestli ho neposkytnu jeho ústům, vybuchne. Rozepínám si opasek a pouštím ho ven. Naše propletené ruce, v synchronizovaných pohybech, zpracovávající mou erekci. Richarde, prosím! šeptám, natahuji ruku, abych ho odstrčil, ale prohrábne jen vzduch. Svinu se do klubíčka a drsně se otírám o prostěradlo. Bolí to. Vydrž, jen chvilku, Počkej na mě. Třeštím oči na budík na nočním stolku a několika tahy přivolám opojný orgasmus. Právě jsem si zaprasil postel. Je mi to jedno. Zmačkám si polštář k hrudníku a vstřebávám jeho blízkost. Chybíš mi!
Už nikdy si tam nedám kafe.

Druhý den se hodlám na ředitelství zdržet jen krátce. Máme sbaleno a Jeff odjíždí už domů. Když dorazím na hlavní budovu, je jasné hned na první pohled, že se něco děje.
Máme poradu ve velké zasedací místnosti. Jsou tu úplně všichni. Posadím se na své určené místo, až někde vzadu a čekám.
Asi po půl hodině vstoupí hezká žena v úhledném kostýmku a většina pánů nad ní okamžitě zaslintá.
Aniž by na cokoli čekala, přeruší debatu, která právě probíhala.
Vyžádá si nekompromisně pozornost a promluví. To co řekne, vyráží všem dech.
Když domluví, otočí se a odchází. Na pár vteřin se rozhostí naprosté ticho.
„Tušil jsem to," zaskřípe zuby Patrik. „Už delší dobu se o tom mluví."
Postaví se. „Kdo je nový majitel?" zeptá se velkého bosse.
Ten jen bezradně pokrčí rameny. Uteklo jim to pod rukama. Tak dobře naplánováno, že si toho nikdo nevšiml.
„Nový majitel se nám ohlásí asi do 14 dní. Zatím je mimo státy a nikdo neví kdo to je ani kde je."
Ptám se, jestli můžu odejít. Propouští mě. Teď mají svých starostí dost a nechtějí se zaobírat mnou.
Spokojeně sedám do auta a jedu domů.

Probudil jsem se uprostřed noci a zíral do stropu. Nejspíš jsem přišel o svůj poslední kvalitní oblek. A zítra se vrátí šéf. Zítra ještě nebudou ty věci vyčištěné. Zítra se nejspíš ukážu ve svém obvyklém světle chudáka.
Ráno volám svému ušákovi, Williamu a dávám mu jeho velký první úkol, ať mi sežene kvalitní kalhoty a košili. Sako jsem si naštěstí nezničil. Nasoukám se do riflí, tak těsných, že kdybych šel nahý, vyšlo by to nastejno. Zjišťuji, že můj šatník je opravdu ubohý. Sako jsem zakryl do igelitového obalu, abych ho cestou nezničil. Bylo to jediné, co mě může zatím zachránit. Hodím na sebe mikinu. Skvělé. Fakt skvělé.

Dojedu domů. Je poledne. Osprchuji se a zhltnu něco, co mi nachystala paní domácí. Vivat mikrovlnka.
Dneska už na sebe oblek nedávám. Natáhnu rifle, triko bez rukávů a moji oblíbenou černou mikinu. Strčím do kapsy mobil a peněženku a opouštím byt. Ještě musím zajet na firmu, podívat se, jak to tam vypadá a ukázat se paní Thomsové, aby věděla, že jsem v pořádku. Po cestě se na moment zastavuji a koupím ji velkou kytici růží. Jsem u firmy. Vystoupím z auta a jedu nahoru.
Většina lidí mě málem přehlédne. Nejsou zvyklí mě vidět jinak, než v obleku. Mám dobrou náladu a na všechny se usmívám.

William mě sjíždí pohledem jako by měl rentgenové oči supermana. Vytlačím ho z kanclu, že dál jeho asistence nebude potřeba. Nemá tak dobrý vkus, jako šéf. Košile není z tak příjemného materiálu a kalhoty mě koušou. Řekl jsem kvalitní! Ale lepší než nic. Šéf tu ještě není. Rozjel jsem další věci svého projektu a zaměstnal svou mysl pouze prací. Kafe si dávám jen to z automatu z druhého patra. Je to pěknej hnus.

„Všechno vyřízeno?" zeptá se paní Thomsová, jen co poděkuje za kytici. Myslím, že ani nemá dost velkou vázu.
Přikývnu spokojeně hlavou.
„Tady je všechno v pořádku?" zeptám se a dívám se, jak bezradně hledá odpovídající nádobu.
„Za dobu vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo," usměje se na mě.
„Zajdu vám pro vázu." Nečekám, co na to řekne, a vyrážím. Je tu spousta ženských, které často dostávají kytky.
Procházím a usmívám se na všechny a odpovídám na pozdravy.
Danielova kancelář. Dveře jsou otevřené. Zastavím se a nahlédnu dovnitř.

Zapřu se o opěradlo židle a mnu si ruce. Skvěle se to vyvíjí. Nečekal jsem, že to půjde tak snadno a tak rychle. Musím se sám nad sebou usmívat, a kdyby mi to nebylo trapné, hladil bych se po vlasech. Až tak jsem byl spokojený. Jeho zhmotnění se ve dveřích mi zmrazí úsměv na tváři. Myslím, že jsem se zapřel až příliš nohama, jak jsem se protahoval, kolečka na kancelářské židli ztratily oporu podlahy a já se jen nekontrolovatelně zřítil i s židlí dozadu.

Zatnu zuby a dám si přes pusu ruku. Na moment se musím zhluboka dýchat, abych se uklidnil a nezačal se smát nahlas jak idiot. Když vidím ty Danielovi nohy ve vzduchu, těžko zatlačuji smích zpátky.
Ještě jednou se nadechnu a dám ruku dolů.
„Jste v pořádku?" zeptám se a jdu ke stolu, abych se podíval, jestli ještě žije.

Rád bych se zvedl. Rychlostí motorového sršně. Ale jsem tak ohromen jeho přítomností, tím, jak nade mnou stojí, jak mě tlačí svou velikostí a nadvládou nad mým tělem do země, že se nezmůžu ani na obyčejný nádech. Nemůžu donutit plíce, aby se nadechly. Ležet u jeho nohou. Místo, kam patřím. Kam chci patřit. Překulím se na bok a zvednu se na kolena.
„Šéfe, překvapil jste mě!" vyhrknu a zvednu se na nohy.

Chytnu židli a zvednu ji. Přisunu ji ke stolu a udělám krok blíž k Danielovi.
„Jsem rád, že jste v pohodě."
Víc nemůžu. Jsme v práci a dveře jeho kanceláře jsou otevřené.
„Slyšel jsem, že jste tu udělal kus práce," položím mu aspoň ruku na rameno.
Všechny mé svaly napínám, abych rozehnal ty pocity, které se na mě valí, když se ho dotýkám.
„Dnes jsem tu jen na skok. Ale zítra vás čekám ve své kanceláři a projdeme si vše, co jste udělal za dobu, co jsem tu nebyl."
Natáhnu vzduch nosem, abych si připomněl jeho vůni. O něco víc stisknu jeho rameno.

„Pane," položím svou ruku na jeho, která mi spočívá na rameni. „Je všechno v pořádku? Měl jsem o vás strach."
Moje druhá ruka se snaží najít místo, kde tluče jeho srdce. Potřebuji na chvíli jeho tep. Ten materiál je hebký. Tak jako v poušti.
„Já se snažil vás nezklamat," zvednu k němu oči a polknu. „Jsem rád, že jste zase zpátky."
S těmi slovy ho opouštím a sevřu ruku v pěst, abych si co nejdéle uchoval jeho údery, co mi na pár vteřin byly do dlaně.

„Nezklamal jste," usměju se na něj.
Poodstoupím. Cítím na sobě stále jeho ruku, i když se mě už dávno nedotýká. Kdybych mohl, hned bych... Firma, kancelář, otevřené dveře...
„Uvidíme se teda zítra v mé kanceláři, v osm. Buďte přesný." Když kolem něj procházím, mírně se nakloním a zašeptám. „Četl jsem tvoji smsku."
Nechávám ho tam stát a odcházím. Musím, paní Thomsové donést tu vázu.

Ztěžka dosednu do židle. Jeho ústa tak blízko mého ucha, jeho horký dech, jeho slova. Co jsem mu napsal? Vybavuji si, jak ležím ztuhlý na zemi a mačkám odeslat. Ta slova mi hučí v hlavě. Nechci na něj myslet. Zrovna teď se mi to nehodí? Jeho zadek, obepnutý těsnými džínami ztrácející se ve dveřích. Stisknu k sobě stehna. Opravdu se mi to teď nehodí.

Vázu jsem sehnal hned v první kanceláři. Budu se muset co nejdříve klidit ven. Opravdu lidi vyvádím z míry tím, jak jsem oblečený. Ještě v rychlosti se s paní Thomsovou řekneme, co je na zítra naplánováno a mizím pryč. Auto nechávám u firmy. Projdu se pěšky. Mám dneska skvělý den. Procházím se po městě. Když už začíná být chladno, zamířím do baru. Mám chuť si dneska dát skleničku. Mám co oslavovat. Podívám se na hodinky. Čtyři pryč.
Usadím se u barového pultu a objednám si. První do sebe hodím na ex a druhou už popíjím pozvolna. Pozoruji bar v odraze zrcadla.

Už dlouho jsem tu nebyl přesčas. Vybavuji si ty dny, kdy jsem tu zůstal s šéfem sám, v opuštěné budově. Jak dokázal zneužít mé slabosti. Zatraceně. Potřebuji postel. Zítra u něj. Sešel jsem dolů pěšky po schodech. Venku drobně pršelo. Raději jsem se převlékl do věcí, v kterých jsem přišel ráno. Je to jen slabé mrholení, které vytváří na mých vlasech krůpějovou pavučinku. Nemám ani svoje auto, ani služební. Procházka mi prospěje. Mám rád vůni vzduchu, když prší.

Vytáhnu z kapsy telefon a volám Lauře. Neslyšel jsem ji tři dny. Povídám si s ní asi půl hodiny. Zapomenu i pít. Sklenička stojí přede mnou skoro plná. Bar se začíná plnit trochu víc. Stále pozoruji lidi kolem. Zvyk z vojny. V jeden moment mám pocit, že jsem jednoho chlápka už někde viděl. Asi se mi to zdá. Když dávám mobil do kapsy, někdo do mě drcne a vypadne mi na zem. Sehnu se pro něj. Přežil. Naštěstí. Nerad bych znovu kupoval nový. Pomalu dopiju druhou skleničku a objednám si další.

Lednička zeje prázdnotou. Nemám tady ani jogurt. Ani suchý rohlík. Stáhl jsem prostěradlo a nacpal ho do prádelního koše. Oblečení ze sebe shazuji ledabyle na zem a svalím se do postele. Zírám na strop a snažím se nemyslet na nic. Na nikoho.

Venku se stmívá. Je čas vyrazit. Třetí skleničku jsem ani nedopil. Nějak mi přestalo to pití chutnat. Mávnu na barmana a zaplatím. Postavím se na nohy a musím se chytit baru. Podlomí se mi nohy. Něco je špatně. Opatrně jdu ven. Žádný taxík. Musím pěšky. Aspoň se cestou dám dohromady. Nechce se mi v tom dešti vytahovat telefon. Zajdu do jedné z ulic. Mám pocit, že mě někdo sleduje. Začínám mít tušení, že mi někdo něco nasypal do pití. Jsem na drogy zvyklý sakra. Mám přece výcvik. Pak mi to došlo. Drcnutí, mobil na zemi.
Začíná mě polévat horko. Slyším za sebou rychlé kroky. Ještě jsem schopen natolik zvládat tělo, že na nic nečekám. Postava, která se na mě vrhne, letí v momentě přese mne na zem. Skočím po něm a jednou ránou ho uzemním. Podívám se pořádně. Už si vzpomínám. Tenkrát v baru. To je ten, co táhl Daniela dozadu. Asi si na mě vzpomněl a chtěl mi to vrátit. Z konce ulice slyším kroky a volání. Hledají ho. Rychle se klidím pryč. Zvládnu dojít do jedné zapomenuté uličky. Tohle už ale nedávám. Ta dávka musela být silná. Je mi zatraceně horko, nohy a ruky mám slabé. Dosedám na zem.
Opřený o stěnu vytahuji telefon.
„Jeffe," řeknu tiše. „Potřebuji pomoc."
„Kde jsi?"
„Nevím, ku**a, jseš voják, najdi si mě... "
„Zůstaň na místě, nikam nechoď."
„Kdybych tak mohl, idiote," svěsím ruku do klína a čekám.

Nemůžu spát. Zvednu se a otevřu všechny skříňky, ze kterých se skládá kuchyňská linka. Našel jsem krabici prošlých lupínků, které nestačili ještě sežrat mouční červi, tak jsem vysypal obsah krabice do misky a přežvykoval to nechutný cosi, které mi aspoň na chvilku zaměstnalo žaludek.

Sedím a čekám. Občas se na moment ztratím, ale pud sebezáchovy mě vrací pět do reality. Uslyším rychlé kroky. Poslepu nahmatám kámen a sevřu ho v ruce.
„To jsem já Richie," ozve se kousek vedle mně.
Pustím kámen a snažím se vstát. Jde to špatně.
„Cos proboha dělal?"
„Nasypali mi něco do pití,“ zamumlám a opřu se o Jeffa. „Nevím, co to bylo. Nic z toho, na co jsem cvičení."
Snažím se zpracovat všechny pocity, které z toho svinstva mám. Horko. Horko. A něco víc.
„Myslím, že mám problém," otřu se o Jeffa a víc se na něho přitisknu.
Táhne mě k autu. Položí mě na zadní sedačku. Chytnu ho za ruku.
„Pomoz mi," táhnu jeho ruku na svůj rozkrok.
„Do pr***e. ku**a!" slyším ho nadávat. „Víš, že na tohle nejsem."
Zajedu si sám do kalhot. Mám ruce slabé. Nezvládnu to. Byla to silná dávka.
„Zaplatím ti kur.vu," slyším Jeffa.
„Ne! Chci Daniela. Jen on může...," nedořeknu. Jeff zabouchne dveře, rychle nasedne. Dojedeme před Danielův dům. Neptá se. Ví své.
Pomůže mi nahoru k jeho dveřím a silně na ně zabouchá.

Zaskočilo mi a začal jsem se dávit. Nemohl jsem to bouchání na dveře rozdýchat. Naléhavé bušení a řvaní dokola mého jména mě nutí otevřít dveře, aniž bych přemýšlel nad tím, co po mě nezaměnitelnej hlas gorily Jeffa , uprostřed noci může chtít. Když si všimnu šéfa, zhrouceného v jeho závěsu, přiskočím k němu a pomůžu mu s ním do za dveře.
„Co se stalo?" křičím. „Šéfe! Pane!"

„Pomoz mi s ním a neřvi tu!" slyším nadávat Jeffa, jako by on sám neudělal dostatečný kravál na chodbě. Držím se ho jako klíště. Každé otření o něčí tělo mi dělá dobře.
Nevím, jestli hadry,co mám na sobě, jsou víc promočené nebo zpocené. Táhnou mě do ložnice. Dosedám na postel. Snažím se ze sebe stáhnout tu mokrou mikinu. Nejde to, ku**a! Tlak v hlavě a vůbec v celém těle neustává. Zrychleně dýchám a potřebuji uvolnit. Do pr**le s mikinou. Zamotají se mi do té mokré hadry ruce. Už to nedávám a padám do postele na záda. Oddychuji a čekám, až mě z toho někdo vysvobodí.
„Pomoz mi," zavrčí Jeff a začne mi stahovat kalhoty. Zavadí rukou o můj rozkrok. Skrčím se a zaskučím.

„Co se mu stalo?" postávám vyděšeně vedle postele. „Má... Stojí mu!" vyhrknu.
„Nasypali mu něco do pití," vrčí vztekle Jeff. „ku**a, chtěl po mě... Chtěl jsem ho odvést do bordelu. Chtěl k tobě."
Poslouchám ho jen na půl ucha a sleduji jeho ruce, jak se snaží šéfa vysvlíknout, jak se šéf pod jeho doteky svíjí bolestí a jak se on sám nemůže vymotat z mikiny.
„Můžu...mohl bych...sám?" řeknu potichu. „Postarám se o něj."

Mám zavřené oči a poslouchám debatu Jeffa a Daniela. To jsem ještě schopen vnímat. Jeff odmítá odejít dokud neuvidí, že jsem v pořádku.
Nechali mě ležet s napůl staženými kalhoty a diskutují. Kroutím rukama. Podařilo se mi jednu vyprostit z mikiny.
Zajedu si mezi nohy a snažím se stisknout svůj penis. Moje síla je totálně v háji. Držím ho a nic necítím. Zkroutím se do klubíčka s rukou mezi nohama a zasténám.

„Sakra, vidíte jak šéf trpí," zvýším hlas. „Jestli potřebuje sex nebo aby ho někdo vyhonil, s diváky to odmítám dělat."

„Jeffe běž, budu v pohodě," ozvu se ztěžka. „Zavolám ti až..." Další vlna přicházejícího horka, která mě spaluje zevnitř mě umlčí a jen se snažím popadnout dech.
„Jestli se brzy neozveš, přijdu sem," výhružně se Jeff podívá na Daniela a mizí za dveřmi.

Nečekám, až za sebou Jeff zavře dveře. Pokleknu mu mezi nohy, a zatímco mé ruce svlékají nohavice ke kotníkům, kopíruji jazykem odhalená místa na jeho kůži. Zbavím se jedné nohavice a při druhé už mám jednu volnou ruku v jeho rozkroku a zvláčňuji jeho penis, který se netrpělivě chvěje.

Každý dotek bolí. Zhluboka však vydechnu, když ucítím Danielovu ruku na své erekci. Reakce na jeho dotek je nezávislá na mé vůli. Chci víc. Prohnu se proti němu. Studená mikina mi chladí břicho, ale tam dole hořím.

Zbavím se jeho kalhot a pomalu jedu druhou rukou vnitřní stranou jeho stehna, nutím nohu ohnout v kolenu a jemně ji přitisknu na bok do peřin. Moje dlaň dál prozkoumává jeho kůži, až na hladký zadek a prsty projedu zezadu, od páteře k jeho penisu. Vyměním ruce, ponořím si jeho horký penis do úst a dopřávám mu největší hloubku, jakou jsem schopen. Druhou rukou zopakuji stejný pohyb a položím mu ohnutou nohu do peřin.

Nechávám se v jeho péči. Všechny dotyky, hlazení mě burcuje čím dál víc. Mám pocit, že jestli se brzy neuvolním, že vybuchnu. Když mě vezme do svých úst, nevydržím to a pod tím návalem vykřiknu.

Stisknu jeho bezvládnou ruku a položím si ji do vlasů. Chci cítit jeho váhu, aby mě donutila nepřestávat. Tisknu ho silně u kořene a odhaluji co nejvíc jeho žalud, drtím ho zuby a nekompromisně saji, abych přinutil bolestí překonat strnulost aspoň v jeho prstech.

Moje ruka v jeho vlasech. Snažím se jich zachytit, ale sklouzává dolů. Těsně u konečků se mi je podaří zachytit a držet se. Ruka mi na nich visí a já se snažím nepustit. Návaly ze středu břicha se mi přesouvají níž a já to chci uspíšit tím, že se začnu pohybovat proti Danielovým ústům. Ale jsou to sotva znatelné pohyby a já nevím jak uspíšit své vyvrcholení.

Propustím ho s vlhkého prostředí mých úst a dál ho zpracovávám rukou v pravidelných intervalech. Natlačím se mu blíž mezi roztažená stehna a vtlačím mu svůj penis mezi půlky, abych se mohl otírat. Několikrát změním směr a zatlačím mu na otvor. Chci vidět jeho vyděšený výraz, že bych si ho mohl potupně vzít. Chci, aby se chvěl vzrušením i strachem, že by mohl být ovládán. Potřebuji, aby v sobě našel sílu mi vzdorovat.

„Udělej to," zašeptám. Rukou, kterou se ho držím ve vlasech, si ho přitáhnu blíž k obličeji. Otevřu oči, krátce na něj pohlédnu a znovu je zavřu. „Udělej to, potřebuji to."

Zarazí mě jeho ponížení. Rozbuší se mi srdce při pomyšlení, že mě takhle pozval dovnitř. Natáhnu se do šuplíku nočního stolku a vytáhnu silikonový gel. Vidím, jak trpí, jak ho neukojená vášeň zžírá a jak je pro něj bolestivá. Nadzvednu jeho nohu, nanesu gel na dva prsty a bez zaváhání do něj vjedu. Protočím je do stran, aby pocítil jejich přítomnost co nejintenzivněji.

Moje volně položená noha se napřímí, když ucítím ten vpád do svého těla. Křečovitě se prohnu v zádech. Tak dlouho jsem to takhle nedělal, že mě překvapí, co vše se na mě valí, jen při pouhém zatlačení prstů. Hlasitě oddychuji a ruka zamotaná v mokré mikině se pomalu sune dolů mezi nohy.

Několikrát zasunu a vysunu prsty. Jeho ruka zamotaná v mikině mi vadí. Odtáhnu ji bokem, podsunu pod kolenem, přitisknu mu ji k lýtku a volným rukávem přivážu zápěstím k noze. Znovu hrábnu do šuplíku a vytáhnu svou fetišistickou kravatu. Zaškrtím mu druhé zápěstí, protáhnu mu ruku pod stehnem ke kotníku a pevně stáhnu. Promnu si penis v kluzké dlani a nasměruji ho k němu. Přitisknu se mu na břicho, aby byl jeho penis v těsném sevření našich těl, a zatlačím.

Zabránil mi, abych si pomohl k rychlejšímu uspokojení. Nemám sílu se ani bránit, když mi přivazuje ruce k nohám. Trochu s nimi škubnu, ale je to sotva znatelný pohyb.
„Danieli," doufám, že to aspoň trochu znělo výhružně. „Bolí to, potřebuji...," znovu zasténám, když mnou projede spalující vlna horka a uvolnění nepřichází. „Bolí.." snažím se popadnout dech.

Usměji se a vjedu mu prsty do úst, abych ho umlčel.
„Pššt, šéfe, nechte to na mě," a pomalu se do něj tlačím, až kam mi to napoprvé dovolí. Jen slabě povyjedu ven a znovu přitlačím pánví. Je těsný, není cvičený a jeho úzkost mě dohání k šílenství. Přejedu mu po rtech, které opakují ty slova bolesti pořád dokola, a napřímím se, abych měl lepší možnost pohybu.

Danielův nástup je opatrný. Přesto však prudce vydechnu a snad poprvé zatnu ruce v pěst. To je vše co s nimi můžu udělat. Bolest při jeho vniku zaniká pod vším, co mi ta zatracená droga způsobuje. Zavřu oči a čekám. Všechna ta touha po uvolnění se začíná přemisťovat dolů a já doufám, že přijde rychle. Nohy se mi třesou, ale připoutání k rukám mi nedovolí je natáhnout. Jen kolena se mi rozjedou a já se tak nabízím ještě víc.

Jestliže potřebuje rychle se uvolnit, nasadím rychlé tempo hned od začátku. Nemíním ho šetřit. Nemíním šetřit sebe. Cítím ho, jak se pode mnou třese. Podsunu jednu ruku pod jeho zadek a druhou se snažím drsně zpracovávat jeho penis a nenechat se svým vzrušením rozhodit a vypadnout z tempa. Vzrušuje mě naše výměna pozic natolik, že se nemůžu a nesnažím ovládat. Nechci na sobě ukázat, že už to dlouho nevydržím, a jen tlumeně naříkám pod návaly orgasmu, které se snaží tak brzy projevit.

Jeho rychlé pohyby přišly náhle. Nestačím skrývat své hlasité vzdechy. Pevně sevřu oční víčka a soustředím se jen na to, co probíhá. Návaly se stupňují a tlačí do jednoho místa. Drží mě, projíždí mi penis současně s tím, jak zrychluje své přírazy. Jeho tempo je rychlé od začátku a já mu jsem vděčný. Otevřu pusu, abych se mohl zhluboka nadechnout. Tření v mém konečníku je tak intenzivní, že začínám ztrácet pojem o okolním světě. Silný tlak v tříslech a podbříšku, předznamenává blížící se vyvrcholení.

Moc dobře si uvědomuji, že to nedělám kvůli sobě, že jsem tu pro něj. Že trpí a droga kolující v jeho krvi je nejspíš dostatečně silná na to, aby ho bolestivě udržovala v neustálém napětí. Že mu nejspíš tohle nebude stačit. Všechno se na mě vyvalí v jeden okamžik. Vidím, že už nemá daleko ke svému konci. Přirazím se k němu velice tvrdě, neovládající svoje pohyby. Při zpracovávání jeho penisu mu vždy po odhalení žaludu přes něj silně přejedu dlaní.

Necítím v těch návalech horka, zda se Daniel do mě udělal nebo ne. Mé vnímání blížícího se orgasmu znásobí drsné, až bolestivé přejíždění jeho ruky po mém penisu. Mé vzdechy musí být slyšet až někde v Evropě. Vyvrcholení, na které tak netrpělivě čekám, přijde náhle. Můj penis cuká pod Danielovou dlaní a propouští ven začátek mého osvobození. Svěrače se mi stahují a svírají Danielův penis. Stáhnu se v křeči a nevím, co mám dělat dřív. Dýchat? Prožívat to uvolnění? Obojí dohromady mi nejde. Na moment ztrácím vědomí.

Uniknu z jeho těsného prostoru, rukou si sevřu penis a své uvolnění směřuji do prostěradla. Stisknu prsty těsně nad jeho konečníkem citlivý bod, který zabrání výronu semene. Může si vychutnat nasucho plnými doušky svůj orgasmus a je připraven na další kolo, které jsem ochoten mu poskytnout. Otvírá své pevně sevřená víčka a sleduje mě nechápavým pohledem, co jsem to právě udělal. Uvolňuji jeho svázané nohy, sundám mu mikinu z ruky. Stahuji z něj mokré tričko, pokládám mu ruce za hlavu a k ruce, na které má neustále svou kravatu, přivážu druhou. Kápnu několik kapek gelu na jeho stále ztopořený penis a jemně ho promnu.

Proberu se a otvírám oči. Prožitky doznívajícího orgasmu mi nestačí. „Proč?" zašeptám. Nestihl jsem ani zareagovat, když mi svazoval ruce k sobě. Proč mě nenechal uvolnit se až do konce? Tohle mi nestačí. Zatnu zuby, natáhnu nosem vzduch a svraštím obočí. Nelíbí se mi to. Chtěl jsem to rychle, aby mě to všechno přestalo spalovat a tísnit.

Přitisknu se mu na hrudník a snažím se třením našich těl vnést do jeho prokřehlé pokožky trochu tepla.
„Potřebujete sám sebe. Uspokojit se po svém. Chci propustit tu uvězněnou šelmu, zahnanou ubohým chtíčem do kouta," zašeptám mu do ucha a posévám mu krk polibky. Nic o něm nevím. Co ho vzrušuje. Jsem jak na misi, hledající nášlapné miny. Vím jen o jednom místě, kterým nikdy nepohrdne. Nadzvednu se a nasměruji se na jeho tvrdý penis. Nasouvám se opatrně, zapřený o jeho hrudník, tisknoucí silně rty k sobě a nehty zarývající se mu do svalů na prsou. Je to bolestivé, ale chci pro něj ten nejlepší prožitek.

Už poněkolikáté během krátké chvíle, mi dochází dech. Když se na mě Daniel nasouvá, je to jedna velká šílenost. Zvrátím hlavu a snažím se být zticha a jen rychle oddychovat. Nejde to. Mám chuť se kousnout do jazyka, abych umlčel své dva hlasité výkřiky. Snažím se zaměřit svůj zrak na jeden vybraný bod na stropě a soustředit se jen na něj.

Trápím sebe i jeho dlouhými a pomalými výsedy. Skoro až na začátek, že se musí znovu a znovu probíjet tou těsností. Oddychuji ztěžka. Na chvilku dosednu až na doraz a několikrát se prohnu v páteři. Nakloním se nad něj a prohrábnu mu vlasy. S roztaženými prsty jako hřeben. „Zkuste mě nenávidět," donutím ho, aby se na mě podíval. Přimhouřím oči zlomyslně. Začnu znovu pomalu drtit jeho chloubu, ruku v jeho vlasech a masírující jeho sval kolem bradavky konečky všech prstů, s ostrými nehty, tvořící mu v chloupcích krvavé rýhy.

Do svázaných rukou se mi začíná vracet cit. Párkrát zahýbu prsty. Z mého soustředění na ruce mě vytrhnou Danielova slova. Drží mě za vlasy a nedovolí mi uhnout hlavou.
Nemůžu ho nenávidět. Nejde to. Jeho pohled mě však zarazí.
Začínám už vnímat pomalu i jiné, než jen spalující touhu po uspokojení. Cítím, jak mi zarývá nehty do kůže na prsou. Myslím, že to bolí. Zas budu celý doškrábaný. Už dlouho na mě nevytáhl drápy. Opravdu začínám myslet i na jiné věci, než na svůj vlastní orgasmus. Jeho neustálé pohyby, můj penis sevřený v něm, mi však hned připomenou, proč jsem vlastně tady.

Vychutnávám si šéfa uvnitř jen krátkými pohyby. Nejenom že mě to děsně vzrušuje, ale zároveň mi to trýzní mysl, jak moc potřebuji jeho surovost. Přejíždím prsty z jeho hrudníku k boku a k podpaží, kde se mu táhne rozšklebená jizva.
„Bolí to?" zašeptám, přejedu po vystouplých hrbolcích a pak na ně obtisknu svoje rty. „Mám přesně takové jizvy. Na svém srdci. Od vás. Z vašeho neustálého ignorování."
Znovu vytasím drápy a jedu s nimi středem hrudníku ke krku. Přetnu nehtem jeho pulsující tepnu na krku a pevně ho stisknu.
„Jste tak slabý. Neschopný se mi postavit. Svázaný vlastní kravatou," zesílím stisk na jeho krku a slastně se prohnu na jeho penisu. „Závislý pouze na mě, jestli vás nechám plně se uspokojit."

Jeho slova a jeho gesto mě překvapí. Nenávidí mě? Nejsem schopen ale nic víc pobrat do své mysli. Nemůžu dýchat. Jeho stisk na mém krku mě připravuje o vzduch. Veškerá krev se mi hrne jedním směrem. Soustředí se dolů, do místa, kde mě Daniel svírá svým tělem a nepotřebuje k tomu ruce. Jeho slova se mi ztrácí. Hučí mi v uších. Potřebuji se nadechnout. Chrčím, a přesto vnímám i ten přicházející orgasmus. Přichází ale velmi pomalu a já rychle přicházím vzduch. Svázané ruce stáhnu na svůj krk a stisknu Danielovo zápěstí. Snažím se uvolnit to sevření.

Povolím sevření na jeho krku. Vidím na něm, že i přes mé pomalé nájezdy ho to silně vzrušuje. Napřímím se a opřu se rukama o jeho lýtka. Změním tak směr úhlu, který mi vyhovuje a nasadím rychlé tempo, abych podruhé dokončil to, proč zamnou šéf přišel.

Párkrát se zhluboka nadechnu, abych se vzpamatoval. Na moment se mé vzrušení odsune mírně do pozadí. Změna Danielovy polohy mě vrací zpět. Zkusmo zatnu prsty u nohou. Ještě to není dokonalé, ale získávám svou sílu zpět. Mé vypracované svaly na břiše mi dovolí se posadit okamžitě a bez podpory. Nahnu se k Danielovi a rychle, jak jen to jde, své ještě mírně zesláblé ruce přehodím přes jeho hlavu a nasunu se na jeho tělo co nejníž,aby se mi nevysmekl. Přitisknu ho k sobě tak silně, jak je to možné.

Jeho náhlé posazení mě překvapí. Najednou jako by se ve mě něco zlomilo a mou bojácnost zahnalo do kouta. Přestal jsem se hýbat a srdce mi začalo bít strachem, jestli jsem to nepřehnal.

Chvíli ho k sobě tisknu. Cítím, jak se naše dvě srdce předbíhají, které nasadilo rychlejší tempo. Daniel mlčí, nic neříká, jeho pohyby ustaly. Potřebuji ještě pár hlubokých nádechů. Nečekaně na Dana nalehnu a převracím ho do zadu. Dopadá na záda a přitlačí mé ruce pod sebe. Srovnáváme nohy do vyhovující polohy. Oddychuji a zadívám se do jeho očí.

„Prosím, nešetřete mě," vydechnu. „Zasloužím si jen potrestat."

„Za co?" nechápu. Přitisknu se na jeho ústa, nechci slyšet další zbytečná slova. Pokrčím nohy mírně v kolenou, abych měl lepší oporu. Víc nečekám. Pořád jsem se plně neuvolnil a potřebuji to dostat ze sebe ven. Všechno to nashromážděné napětí. Začnu se pohybovat v bocích a pomalu zrychluji své tempo.

Zavírám oči a sjedu si rukou do rozkroku. Myslel jsem celou dobu jen na to, abych mu pomohl. Abych ho dostal zpět. Teď je to jiné. Je to s ním. Vstřebávám jeho útoky, nechávám si s nimi drancovat všechny buňky v těle. Svou ruku mám jen položenou na svém penisu, abych ho lehce laskal, protože oba jsme unaveni. Rychle dýchám a tlumeně vzdychám pod jeho přírazy.

Mé vnímání se s rychlejším prouděním krve znásobuje. Cítím Daniela pod sebou. Přijímá můj útok s odevzdáním. Opřený o lokty se snažím neustávat ve svých nájezdech, abych co nejdříve ukončil tuhle cestu. Stačilo již jen pár chvil... cítit pod svým břichem Danielovu ruku na jeho penise... slyšet jeho vzdechy, dnes tišší než obvykle... Ve vteřině se pak všechno nahrne do jednoho místa a s osvobozujícím pocitem to propouštím pryč z mého těla...

Při jeho orgasmu si ho prohlížím. Je tak krásný, jak mu stékají kapky potu po vystouplých lícních kostech, jak se mu třese brada a prameny vlasů mu padají do očí. Vztáhnu po něm ruku, vstřebávám do dlaně bušení jeho srdce. Zavírám oči a nechávám se od něj vyplnit jeho důkazem uspokojení.

Pár posledních pohybů a dopadám na Danielovo tělo. Ještě chvilku trvá, než vše ustane a můžu zas normálně dýchat, normálně vnímat. Jeho obě ruce jsou v sevření mezi našimi těly. Kdybych mohl, nechal bych je tam navždy. Aby mi nemohl utéct, aby byl jen můj. Ale vím, že nemůžu... zatím.... Bušení mého srdce se zklidňuje. Zvednu hlavu a mé oči se střetnou s jeho, které otevřel a já v nich vidím touhu. Touhu po čem? Co mu ještě můžu dát? Skloním hlavu. Opatrně olíznu jeho rty a pak na ně přitisknu ty mé. Pátrám po hebkosti jeho jazyka. Tak moc ho potřebuji mít nablízku.

Nedržím se zpátky. Hltám ho polibky, probíjím se jazykem do jeho úst. Tolik ho potřebuji na svých rtech.

Tohle spojení je intenzívnější než to, co probíhalo před pár minutami. Je to jako přiznání. Nemůžu se od něj odtrhnout. Snažím se posbírat všechno, co mi svými polibky předává.

Vytáhnu své ruce a pevně ho obejmu. Tolik ho miluji, až to bolí. Nenasytně si beru jeho ústa, do zásoby, protože vím, že to za chvíli skončí.

Pomalu mi dochází dech. Musím vynaložit dost síly na to, abych se od něj odtrhnul. Mírně se prohnu v zádech a nechávám svůj ochabující penis vyklouznout ven.

Povolím své objetí. Jen jemně se dotknu jeho prokrvených rtů a dovolím jim mě opustit.
Zamykám všechny zámky, abych ještě chvíli v sobě udržel všechny ty projevy jeho zájmu o mě. Zavírám oči, abych si uchoval jeho tvář, ovládnutou orgasmem.

Ruce stále svázané a přitisknuté Danielovým tělem, nechávám jejich osudu. Položím si hlavu na jeho hebká prsa a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce. Jsem unaven. Zavírám oči a ještě než usnu, sotva slyšitelně zašeptám dvě slova, o kterých jsem si myslel, že je ode mne už nikdo neuslyší. „Miluji tě."

Přejedu mu prsty po páteři. Jsem tak překvapen tím, že mě neopouští, že naslouchá mému srdci. Slyším jeho slova, tichá, laskavá. Přiznání. „Taky vás miluji, šéfe," zašeptám. Všechno se ve mě uvolní, všechen stres, napětí, nejistota. Nechávám se ukolébávat jeho pravidelným dýcháním. Kdyby to tak zůstalo napořád.
Je těžký, jak už své tělo posedlé spánkem neovládá. Překulím se s ním na bok a vyvleču se z jeho sevření svázaných rukou. Uvolním jeho ruce a kravatu schovávám do šuplíku. Slezu z postele a vytáčím Jeffovo číslo, abych mu oznámil, že si může šéfa vyzvednout. Nestačím se ani nasoukat do kalhot, když Jeff stojí za dveřmi, v ruce náhradní oblečení.

Jen na moment se proberu. Zamumlám něco o tom, ať vypadnou z mé ložnice a znovu upadám do tvrdého spánku

„Jste rychlej," nadzvednu obočí údivem.
„Čekal jsem v autě," odpověděl.
„Aha," hlesl jsem.
Jeff mě odstrčí bokem, jako by to byl jeho byt a nakráčel do ložnice. Nekomentuje nic, jen obleče bezvládnému šéfovi mikinu na zip a navleče ho do kalhot. Podebere ho v podpaží a zvedne z postele. Šéf něco brble, ale Jeff si toho nevšímá. Otevřu jim dveře a smutně je pozoruji.
„Děkuji," kývne hlavou a zmizí i s ním v tmavé chodbě.
Vracím se do ložnice. Posbírám jeho mokré věci a hodím je do pračky. Doufám, že si z dnešní noci nebude nic pamatovat. I když bolavý zadek mě nejspíš usvědčí. Při pomyšlení, jak si to šéf uvědomí, mě polilo horko. Stáhl jsem už podruhé prostěradlo a hodil ho do kouta. Je skoro ráno. Jsem zvědavý, jestli bude šéf schůzku v 8 h stíhat. Jen jsem se skácel do postele a hned usnul.