Double gravitation - Náhlé vzplanutí - část 12

Vyděšeně otevřu oči.
„Danieli," slyším už po několikáté.
Posadím se nechápavě v posteli a nevím v tu chvíli, kdo jsem a kde jsem.
„Měli jsme o tebe strach. Nebereš telefon a nepřišel jsi do práce," vyhrkne na mě Peter Smith. „Proč se sakra nezamykáš?"
Rozhlédnu se a vidím budík rozbitý na zemi, jak jsem do něj asi fláknul.
„Zaspal jsem?" vysoukám ze sebe.
„Chlape, co jsi v noci vyváděl? Jsi jak po flámu... Dejchni na mě!"
Otevřu pusu a vypustím vzduch z plic.
„Myslím, že jsem nic nepil. To jsou ty tvoje kafe!" zaprotestuju a zvednu se.
Smith otvírá okno a pouští dovnitř čerstvý vzduch.
„Smrdí to tu, jako bys celou noc s někým..." začne Peter Smith.
„Do hajzlu," unikne mi, když si začínám vybavovat, co se v noci stalo.
„Takže jsem se trefil," ušklíbne se Smith a tlačí mě do koupelny. „Máš na to pět minut."

Zdá se mi sen. Moc hezký. Uculuji se a vnímám ho jako by byl skutečnost. Zajedu si rukou mezi nohy.
„Ku.va, přestaň aspoň na chvíli!" zařve někdo a na obličeji mi přistane mokrý hadr.
Proberu se a splasknu jako mýdlová bublina. Sundám mokrý ručník z obličeje a dívám se na Jeffův vzteklý obličej.
„Vstávej, prosím tě, tvoje asistentka už ti dělá kafe."
„Paní Thomsová?" nechápu.
„Jo, nepřišel jsi do práce. Volala ti a neozval ses jí. Měla o tebe strach, tak mi volala." Jeff odstoupí od postele a dívá se na mě s lehce zamračeným výrazem.
Spal jsem tak tvrdě, že jsem neslyšel budík ani telefon. Do pr.ele. Už jsem měl být v práci.

Cesta je nekonečná. Smith se naštěstí na nic nevyptává. Snažím se vybavit každý detail, co se v noci stalo.
Při pomyšlení, že jsem ojel šéfův zadek, se mi orosí čelo. Nejraději bych se neviděl.
Doufám, že si nic nepamatuje, nebo jen slabé útržky, a že z těch divných drog má minimálně zatmění mozku a malou amnézii.
Do výtahu se mi vůbec nechce.

Chci se posadit, ale jen co se o to pokusím, vezmu zpátečku na záda.
Do pr**le, co je to?
Zajedu si rukou pod zadek.
„No včera jste museli pěkně řádit," neodpustí si Jeff poznámku.
Zkouším si vybavit, co se včera dělo. V hlavě si postupně probírám minutu po minutě. Začíná se mi to vybavovat. Daniel... on... já…
„Do háje," unikne mi poznámka. Ležím, zírám do stropu a rukou si masíruji zadek.
„Vstávej, nemám na tebe celý den, paní Thomsová čeká v kuchyni." vytrhne mě Jeff z mého zamyšlení. „Počkám na tebe vedle. Měl by ses osprchovat. Odvezu vás do práce."
„Děkuji," ozvu se, když mizí za dveřmi.
„Za málo," mávne rukou. „A pohni si."
Pomalu se zvedám a natahuji si aspoň domácí kalhoty, abych se před paní Thomsovou neprošel nahý. Zamířím do koupelny, abych se dal do pořádku.

Procházím kolem dveří Richarda Kinneye. Nikdo tam není. Není tam ani paní Thomsová. Nevím, co si o tom mám myslet.
Někam odjeli? Znamená to, že je schůzka zrušená?
Zabije mě nejen za včerejší noc, ale i za dnešní ráno. Moji spolupracovníci rozjeli moje nápady beze mě. Musím jim za to několikrát poděkovat, několikrát se jim omluvit a všechny jsem pozvat po práci na skleničku.
To ale pořád nesmazává fakt, že jsem včera šéfa svázal, několikrát, protáhnul mu jeho zadek a dělal vše proto, abych ho naštval.

Ve sprše si zajedu prsty mezi půlky. Podrážděný, ale to je vše. Vypadá to, že se do mě neudělal. Povzdechnu si. Jsem takový kre.tén. Proč jsem si nedával pozor. Trochu mě bolí i hlava a v puse mám jak v polepšovně.
Rychle se domyju, vyčistím zuby. Omotaný ručníkem zalezu zpátky do ložnice, abych se převlékl. Sáhnu do kapsy saka, které jsem měl v nemocnici a věci si přendám do obleku, co mám na sobě.
V kuchyni pak pozdravím paní Thomsovou. Omluvím se jí a poděkuji za kávu. Když si sedám, zatnu hýžďové svaly, aby nebylo nic poznat. Jen Jeff se pořád blbě uculuje. Asi mu brzy vyrazím zuby. Během půl hodiny jsem připraven a vyrážíme na firmu.

Každou vteřinu, kterou nevěnuji práci, se mi vybavuje včerejší noc.
Jeho slova, než usnul.
Nevím, jak se s nimi mám poprat. Netuším, jestli to řekl pod nátlakem drog povzbuzujících sexuální choutky a tím i citové zesílení prožitku. Uvědomím si, že stojím u okna a dívám se ven, kde se mi promítá scéna, jak se postavil sám sobě a dokázal mě znovu ovládnout, i když měl spoutané ruce. Jak se naše těla spojila v jedno, a já si oddychl, že je zase zpátky.
„Pane Walkere," klepne mi na rameno William. „Půjdeme na oběd?"
„Jo, jasně. Myslím, že si ho všichni zasloužíme."

Jsme na místě. Vystoupím s paní Thomsovou z auta.
„Počkej," ozve Jeff.
Zastavím se a otočím k němu. Doufám, že už nebude komentovat včerejšek. Paní Thomsová mi sdělí, že počká u výtahu a odchází.
Jeff ke mně natáhne ruku a podává mi obálku. Převracím ji v ruce. Bílá, čistá, žádný odesílatel, žádný adresát. Otevřu ji a podívám se do papíru, co je uložen vevnitř. Zatnu zuby. Podávám papír Jeffovi. Přečte si to.
„Máš tušení, kdo by to mohl být?" zeptá se, bere mi z ruky obálku a dopis skládá dovnitř. Zavrtím hlavou.
„Zkusím z toho vytáhnout, co se dá. Dej na sebe hlavně pozor. Ozvu se ti." zabouchne dveře od auta a odjíždí.
Do pr.ele. Musím se postarat o Lauru. Pošlu ji do Denveru. Máme tam rodinu a může tam být v klidu. Podívám se na budovu. Kdo je ten hajzl? Kdo ví o Danielovi? Mě nikdo vyhrožovat nebude. Sevřu ruce v pěst.
Dojdu k paní Thomsové, a čekáme na výtah.

Myslím, že svou fobii z výtahů, jsem už přemohl. Hlavně když semnou jede dalších šest kolegů. Dveře výtahu se otevřely v přízemí a všichni se hrnou ven. Když ho vidím, jak tam tak stojí, se svraštělým čelem, napnutou žílou na spánku a ruce v pěst, zapátral jsem v paměti, jestli jsem vůbec napsal poslední závěť.
„Dobré poledne, pane," snažím se o úsměv a s divoce bušícím srdcem kolem něj projdu.
„Pohni Danieli, máme na oběd jen půl hodiny!" volá na mě Leon Whitely.

Počkáme, až všichni vystoupí.
„Pane Walkere!" ozvu se, když vidím Daniela, jak se cpe za ostatními.

Věděl jsem, že to nenechá bez povšimnutí. Otočím se a vyhrknu:
„Zaspal jsem, omlouvám se. Měl jsem náročný večer."

Jako bych to nevěděl, pomyslím si a jedna moje ruka už bere směr dozadu. Včas se zastavím a strčím ji do kapsy.
„Váš pozdní příchod probereme později. Jen jsem chtěl, abyste se po obědě zastavil u mě v kanceláři," otočím se a nastoupím do výtahu.

„Pan Kinney ti to nechá pěkně sežrat!" směje se mi Whitely.
Ušklíbnu se. Nejspíš jo. Oběd doslova rozrýpu, rozdělím ho na úhledné hromádky hrášku, kukuřice a rýže. Sním jen maso.
Rozebíráme neustále nové a nové možnosti a já se jim snažím odpovídat a přikyvovat, ale duchem jsem najednou jinde. Když se vracíme, zastavím se u stánku.
„Asi budu potřebovat nějaký vaše kafe," přiznám se potupně.
Mexičan se přestane usmívat. Jeho vážná tvář je hrozivá. Řekl jsem něco špatně?
„Na tohle já kafe nemít," řekl rázně.
Nadzvedl jsem v otázce obočí.
„Chci jen kafe," pokrčím nechápavě rameny.
„Došlo," prohlásil a zavře mi okýnko před nosem.
„Hej, Hombre," mlátím do skla. „Nemůžeš mě v tom nechat."

Během té chvíle, než dorazí Daniel, se snažím udělat co nejvíc práce. Mám skluz. Jen proto, že jsem zaspal. Sedím v pozoru a snažím se nemyslet na to, co se děje dole. Už jsem zažil horší bolest, s tímhle si hravě poradím.
Dva dny jsem neviděl Daniela a pak se stane tohle. Musím Jeffovi říct, ať zkusí najít toho zmetka. Teď máme ale něco důležitějšího, než honit nějakého kre.éna. Beru do ruky telefon.
„Jeffe, něco mě napadlo, zkus prověřit Nowaka. Slyšel jsi, co o mě říkal v nemocnici. Možná něco tuší, to že má zlomenou ruku, neznamená, že nemůže někomu dávat informace."
Vypnu telefon a vstanu. Přejdu kancelář a sednu si na sedačku. Potřebuji na chvíli něco měkčího na sezení.

Snažím se cestou nahoru rozptýlit nadávkami, abych tím přišel na jiné myšlenky. Klepu nesměle na šéfovy dveře a vcházím jako duch. To, že sedí na pohovce, nesvědčí ničemu dobrému. Moc dobře si uvědomuji, proč tam sedí. Při vzpomínce na moje "první" jsem se otřepal. Neseděl jsem snad dva dny. „Za tohle ale já nemůžu," vysypu ze sebe rychle.
Zbytek slov spolknu a nejraději bych si dal přes hubu, jak řeknu hned všechno, co mě zrovna napadne.

„Za co?" zeptám se a tvářím se, jako bych nevěděl, o čem mluví. „Jo, ty myslíš ty škrábance?" přejedu si rukou přes prsa.
„Sedněte si," vracím se hned na pracovní úroveň debaty. „Potřebuji s vámi probrat plány, co od vás mám. Většina z nich se zdá být dobrá, musí se to poslat na ředitelství, potřebuji k tomu pár informací, než jim to odešlu."
Otevřu notebook a čekám.

Snažím se, nebýt nervózní. Sednu si vedle něj a najedu na síť, kde mám v prezentaci nástin mých vylepšení. Pozoruji, jak se mi chvěje ruka a hlas není tak sebejistý, jak by měl. Vůbec nic neříká, jen sleduje monitor. Ukážu mu i návrhy některých kolegů a vysvětluji, co bych na nich ještě upravil. Jeho mlčení mě ubíjí, jeho blízkost ještě víc.
„Je to práce jen za dva dny, nemáme to všechno ještě promyšlené, jsou to jen nástiny."

Snažím se soustředit na to, co mi říká. Prohlížím si vše, jen občas zabloudím pohledem do jeho rozkroku. Tohle bylo...
Přestože jsem od včerejška ještě trochu mimo, začínám cítit touhu se dostat do jeho zadku. Včera jsem potřeboval pomoc. Dneska cítím něco jiného.
Zhluboka se nadechnu a vracím se zpět k práci.
„Dobrá," ozvu se, když Daniel skončí. „Máte týden na to, abyste to dopilovali. Pak mi to ukážete a pošleme to dál."
Mám tendenci se na něj pořád dívat a myslet na...
Sakra, myslel jsem, že drogy už nefungují.

Bere mi notebook z ruky a odkládá ho na stůl. Cítím na sobě jeho pohled. Ta tíživá atmosféra, která vládne v jeho kanceláři, je i pro mě nesnesitelná. Vím moc dobře, že jsem blázen. Den ode dne je to semnou horší. Moje touha po něm se stupňuje snad každou sekundu. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, proč zareaguji tak, jak zareaguji. Sedím najednou na jeho klíně a držím ho za kravatu a silným otřením se o jeho rozkrok si kradu jeho ústa.

Sedím zatlačený do opěradla sedačky a snažím se pobrat aspoň trochu vzduchu, o který mě Daniel připravil svým útokem. Jeho rozkrok tuhne, stejně jako můj.
Ku.va, to nejde. Tady ne.
Očima zabloudím do míst, kde je schovaná kamera. Podle jejího natočení vím, že jde vidět jen kousek sedačky a na té straně už Daniel právě není.
Rukou mu hrábnu do vlasů na zátylku a silně je sevřu. Odtáhnu jeho hlavu od sebe a snažím se popadnout dech.

„Omlouvám se za včerejšek," syknu bolestí, jak mě táhne za vlasy. „Nevím, co si z toho všechno pamatujete, ale moc jsem vás chtěl zpátky. Jestli jsem vám nějak ublížil..." snažím se narovnat hlavu, abych mu viděl do očí.

Sundal jsem jeho ruku z mé kravaty a položil ji na klín.
„To já se omlouvám, že jsem tě s tím včera obtěžoval." natočil jsem jeho hlavu k sobě. „Nepamatuji si, jenom, jak jsem se dostal domů,"
Přejel jsem mu palcem po jeho rtech, navlhlých od polibku.

Olíznu hladově jeho prsty a přejedu mu po hrbolku viditelným pod zipem kalhot.
„Tamto se už nebude nikdy opakovat, slibuji," nakloním se k němu blíž, abych se i já mohl otřít o svou ruku a tím ji ještě víc zatlačil na jeho vzrušený penis.

Zatnu zuby a dlouze natáhnu nosem vzduch. Do prčic. Zatracené kamery. Nesmím to nechat jít dál.
Pustím jeho vlasy a chytnu ho za obě paže. Stlačím je a tahem vzhůru ho donutím stoupnout. Chci ho odstrčit ode mne dál, ale pohled na jeho rozkrok poslal mé odhodlání někam do háje. Otočím hlavu. Sprcha. Tam kamery nejsou.

Podívám se do rohu místnosti, kde je kamera. Zapomněl jsem na ně. To ale byla blbost.
„Nechtěl jsem," omlouvám se. „Bylo to silnější než já. Raději půjdu."

Teď chce odejít? Teď, když mě jeho blízkost tak nabudila? Postavím se a ani nevnímám tu bolest, která mě provází od rána. Je přehlušená jiným pocitem. Silně stisknu Danielovo zápěstí, aby se mi nevytrhl, a táhnu ho za sebou ke svému stolu.
Stisknu tlačítko interkomu.
„Paní Thomsová, pro nikoho tu teď nejsem. Mám s panem Walkerem něco důležitého na projednání. Až to doděláme, řeknu vám." počkám na odpověď a hned táhnu Daniela za sebou do sprchy. Ještě po cestě slyším cvaknout zámek. Hodná paní Thomsová.

Vůbec netuším, kam mě táhne. Nikde jinde, než na pohovce jsem u něj nebyl. Ta nejistota mě tak vzrušuje, že cítím, jak moje napětí roste a tlačí se ve spodním prádle.

Vrazím do sprchy a zabouchnu za námi dveře. Nikdy bych nečekal, že to půjde tak rychle. Asi je to tím, že mě Jeff vzbudil tak brzy a nenechal mě dosnít svůj sen. Přirazím ho zády ke zdi. Vrhnu s na jeho ústa.

Jsem pohlcen tou akcí bez rozmyslu, že vůbec nad ničím nepřemýšlím. Jen mu vjíždím rukama pod košili, hrnu ji nahoru, abych mohl cítit jeho teplou kůži, a přitáhnu ho k sobě blíž.

Stačí pár otření našich rozkroků o sebe a je jasné, že nemůžeme čekat. Přestanu ho líbat. Musí to být rychlé. Každou chvíli mě může někdo shánět. Chytnu ho za ruce a natáhnu mu je nad hlavu. Přitlačím je na věšáky.
„Drž se."

Obejmu pevně kovovou chladnou tyčku. Jsem tak dychtivý a netrpělivý, že se celý chvěji a koušu se do rtu, abych nevyluzoval žádné zvuky, které by prozradily, že o to hrozně stojím.

Poodstoupím a rychle mu rozepnu kalhoty. Stáhnu mu vše dolů a odhodím ke dveřím. Jeho penis mě vyzývá k ochutnání. Pokleknu a beru ho do svých úst.

Musím se pustit aspoň jednou rukou a zacpat si ústa, protože jeho jazyk je neuvěřitelně zručný a nedokážu ovládnout své emoce, bombardující moji mysl.

Špičkou jazyka jedu po celé délce, přes uzdičku až na odhalený žalud. Pak ho opět celý schovám ve svých ústech.

Jestli tohle bude dělat ještě chvilku, vystříkám se mu do obličeje.

Promnu jemně jeho pytlík a pak rukama zajedu na jeho zadek a stisknu ho. Cítím, jak se celý chvěje. Párkrát promnu to napnuté svalstvo a pak prsty jedné ruky pomalu zasouvám mezi půlky.

Jeho ruka, hladící mou kůži na hýždích mě nakonec donutí i přes zacpaná ústa vykřiknout. Zvednu nohu a zkouším se zapřít o protější stěnu sprchy.

Nohy se mu začínají třást. Vidím jeho reakci a nohu přitlačenou na protější stěnu. Musím to ukončit co nejrychleji. I pro sebe. Pustím jeho zadek, propustím jeho penis. Chytnu jeho ruku, vytáhnu mu ji z pusy a znovu natáhnu nad hlavu.
„Řekl jsem, že se máš držet."

Jen jsem slabě přikývnul a stiskl mezi zuby konec kravaty, Nechci zburcovat celý barák. Chytnu se madla.

„Je škoda ničit kravatu." Vytrhnu mu ji ze zubů. Natáhnu se k hromádce čistých ručníků a jeden malý mu nacpu nekompromisně do pusy.
„Jestli chceš něco kousat, máš možnost."
Přestávám se ovládat, můj penis se už sakra hlásí o slovo.

Zavrčím. Tohle mi nebude dělat. Vytáhnu si ho z pusy a procedím mezi zuby: "Nebudu křičet."
Využiji pár vteřin, chytnu ho silně za penis a udělám pár dlouhých tahů přes látku, výsměšně se mu dívám do očí, abych ho nabudil k větší agresivitě.

Nasral mě. Nebude mi do toho kecat.
„Myslíš si, že ti dovolím dělat si, co chceš? Včerejšek dávno skončil."
Zamračím se. Chytnu druhý ručník. Natáhnu mu ho přes pusu, vzadu zavážu.

„Včera se vám to moc líbilo," huhlám přes ručník. Kašlu mu na nějaké madlo a pustím se i druhou rukou, kašlu na nějaký pásek a vztekle mu táhnu zapnuté kalhoty dolů přes boky.

Chytnu ho za obě ruce a přitlačím k sobě. Jednou rukou rychle stáhnu kravatu z jeho krku a omotám kolem zápěstí. Natáhnu je nad hlavu a přivážu k madlu. Znovu ho přirazím na stěnu tak prudce, že mu na moment vyrazím dech.

„Nesnáším vás!" nejde mi rozumět. Vrhám na něj vražedný pohled, škubu rukama a nejraději bych ho kopl mezi nohy.

Rozepínám si opasek a následně i kalhoty. Pomalu. Se zadostiučiněním se dívám, jak se trápí, i když sám mám co dělat, abych se udržel. Stáhnu si kalhoty dostatečně nízko, aby mě neomezovaly.

Pevně obejmu madlo, zkusím se na něj lehce pověsit, jestli tady ve firmě mají pořádné hmoždiny do duťáků a pak se nepatrně zapřu o madlo a obě nohy odlepím od země, zaháknu je šéfovi za zadek a překvapeného si ho k sobě přitáhnu.

Když si kolem mého pasu zahákne nohy a přitáhne k sobě, zapřu se rychle rukama o stěnu.
„Chceš, aby to bylo ve tvé režii?"
Natáhnu ruku nahoru a začnu odvazovat kravatu od madla.
„Dokážu se ovládnout." druhou rukou si natahuji zpět kalhoty.

Servu si ručník z pusy a odrazím ho od sebe.
„Já nejsem tak silnej jako vy, vyhoním si ho na záchodkách," zasyčím, rozrazím dveře od sprchy a sehnu se pro kalhoty.
„Vás k tomu vůbec nepotřebuji!"

Srovnám si penis v kalhotách, jak jen mi to jeho vzpřímenost dovolí.
„Nepotřebuješ mě k tomu? Dobře. Vyhonit si ho můžeš tady."
Nasraně odcházím do kanceláře a zabouchnu za sebou dveře.

Jsem úplně v háji. Kleknu si na všechny čtyři a chytnu se mezi nohama.
Zatraceně. Jak to dělá? Jak může bejt tak krutej.
Tohle já neumím, nedokážu se ovládnout. Jak jednou začnu, nejde to zastavit. Myslím při tazích na jeho nasranej obličej. Podlomí se mi ruka a dopadnu na lokty.
Taková potupa.
Chladím si čelo o studenou dlažbu.
Do háje.

Přejdu k židli, přes kterou mám přehozené sako. Sáhnu do kapsy a kromě cigaret, vytáhnu ještě jednu věc. Opřu se o dveře do kanceláře mé asistentky a mírně se předkloním.
Do hajzlu s mým sebeovládáním.
Silně se stisknu mezi nohama a snažím se uklidnit.

Kleknu si a posadím se na paty. Můžu se dráždit, jak chci, ale uspokojení vůbec nepřichází. Chytnu za kliku a rozrazím v kleku dveře.
„Do pr**le, potřebuji vás!" zaskuhrám do jeho kanceláře. „Zaplaťte za mou včerejší službu!"

Věci, co mám v ruce, odhodím na stolek. Přejdu k němu a podřepnu.
„Myslel jsem, že to zvládneš sám," neodpustím si poznámku. Přesto ho však chytnu a potlačím zpátky do sprchy. Zavřu za sebou dveře. Kleknu si za něj a zatlačím mu mezi lopatky. Druhou rukou si rychle rozepínám kalhoty.

„Moc dobře víte, jakej jsem slaboch," zavrčím.

Promnu v ruce svou na svobodu propuštěnou erekci. Zatlačím ho na lopatky ještě víc, až se hrudníkem dotkne země. Nastavím se proti jeho roztouženému otvoru. Zhluboka se nadechnu a zatlačím.

Sjedu si rukou do rozkroku, pevně stisknu svého miláčka, sevřu rty k sobě. Jsem připraven na rychlý bolestivý vpád, ale i na rychlé ukončení mého utrpení v podobě neukojeného vzrušení.

Ponořím se do něj na jednou. Na vteřinu se zastavím, abych vydýchal ten první pocit z mého nájezdu. Pod tím tlakem se mu rozjíždí na kachličkách nohy. Rychle ho chytnu volnou rukou pod břichem, mírně si ho přizvednu a přidržuji.

Neudržím se a vykřiknu. Opravdu mě nešetří a bere si mě najednou. Zatlačím si palcem do středu žaludu, abych se soustředil na jinou bolest, než na tu, co mě drtí uvnitř.

Rád poslouchám jeho výkřiky. Ale dnes...
„Buď zticha!" okřiknu ho.
Srdce mi bije jak šílené a rychlý dech nestíhá dostatečně roztáhnout plíce.
Je mi to jedno, Ať mě tu třeba šlehne.
Hned z kraje nasadím ostré tempo.

Nesmím křičet. Nemožnost si ulevit hlasitými výkřiky mě drtí na prsou, jsem schopen si penis jen držet a vstřebávat intenzitu jeho ostrých přírazů.

Mé sebeovládání mě nestačilo zklidnit ani trochu. Byl jsem už tak dost vzrušený, že návaly, předznamenávající příchod orgasmu přišly velice brzy. Nemůžu se zastavit. Hloubku přírazů vyměňuji za rychlost.

Slyším, jak těžce dýchá. Poznám na něm, jak moc ho to vzrušuje a jak chybí jen chvilka, aby to ukončil. Změním jen nepatrně úhel, aby se otřel o místo, které potřebuji já. Samotného mě ten náhlý nával vzrušení překvapí. Moje ruka začne dlouhými tahy uspokojovat můj penis a už se soustředím jen na sebe, na to, jak se odnikud vynoří ten spalující žár, plenící vše, co mu stojí v cestě.

Zvednu ruku z jeho zad a narovnám se. Oběma rukama ho chytnu za boky a narážím si ho proti sobě. Tření je ještě intenzívnější. Nestíhám s dechem, ale už není možné zpomalit. Všechno se na mě valí.

Jeho změna polohy mě dorazí. Jeho tempo je pro mě smrtící. Všechno se ve mně začne svírat, jak auto na vrakovišti, do malé úhledné krabičky, prohnu se několikrát v zádech s nehybnou rukou, která jen bezmyšlenkovitě drtí penis, protože přicházející několikavteřinový orgasmus mi sebral mozek z hlavy. Krátkými záškuby těla ze sebe vymačkávám všechno a kropím dlažbu pod sebou.

Vyvrcholení mi bere dech úplně. Cítím, jak mě Daniel svírá v pravidelných stazích jeho vlastního orgasmu. Ještě pár tvrdých přírazů a pouštím ho. Začíná mi hučet v uších, nedokážu ovládnout mé tělo. S posledním vniknutím naléhám na jeho záda a rychle se opírám o ruce, abychom neskončili na zemi. Rychle a zhluboka se snažím nadechnout, abych se nepřipravil ani o trochu vnímání všeho, co se právě děje.

I přestože na mě zcela nedoléhá, já už sílu nemám. Orgasmus mi roztavil všechny svaly do nevzhledného bláta a mně se podlomily lokty. Dolehnu na studenou zem, cítím na svém břiše svoje vlastní sperma a rychlým dýcháním se snažím rozehnat neustávající třas.

Danielovým dopadem na zem naše spojení končí. Syknu, jak je to nepříjemné. Chvilku ještě nad ním klečím a dívám se, jak pode mnou leží a třese se. Položím na něj jednu ruku. Přejedu mu po celých zádech od lopatek až dolů. Pohladím jeho krásný zadek.
Můj dech a srdce se zklidnilo natolik, že můžu vstát. Zvednu ručník, otřu se a přehodím ho přes madlo. Začínám se upravovat.

Zvedám se na kolena a roztírám si rosolovitou tekutinu po břiše. Šéf mi svůj ručník neposkytne. Natáhnu na sebe kalhoty a zvednu se. Vrhnu na šéfa naštvanej pohled, jak mě donutil škemrat.
„Už vás nechci nikdy vidět," zavrčím vztekle.

Otočím se a jdu ven.
„Chtěl jste zaplatit. Jsme si kvit." řeknu ještě, než zavřu za sebou dveře.
Nechávám ho o samotě, aby se mohl v klidu upravit. Přejdu ke stolku a znovu vezmu odhozené věci do ruky. Stojím u dveří kanceláře a čekám, až Daniel vyjde ven.

Kašlu na nějaký upravování. Je mi jedno, kdo mě uvidí. Všechno ve mně vře, jak jsem se musel ponížit kvůli vlastnímu chtíči a uspokojení. Rozrazím dveře od sprchy a ráznými kroky dojdu k němu.
„To nebylo vše!" zavrčím, chytnu ho za košili a vrazím mu hned jazyk do krku s následným rozkousáním jeho dolního rtu.
„Teď jsme si kvit!" a začnu zuřivě mlátit do dveří, které paní Thomsová zamkla. „Odcházím! Otevřete!"

Všechny své pocity nechávám uzamčeny uvnitř sebe. Aspoň jsem si to myslel. Reakce Daniela, mě zcela zaskočila. Otřu si zkrvavený ret do rukávu. Odstrčím Daniela doprostřed kanceláře.
„Půjdete, až se upravíte, nepotřebuji, aby mě zas..." nedořeknu větu o nařknutí ze znásilnění. Přejdu až k němu a strčím mu do ruky videokazetu, kterou celou dobu držím.
Nenávidí mě. Možná je to tak lepší. Bude aspoň v bezpečí.
Podívám se mu ještě jednou do očí. Bolí mě ten pohled.

Strkám si košili do kalhot. Jeho pohled mě ubíjí.
Zatraceně. Tak hrozně ho miluji. Nenávidím se za to, že ho miluji.
Držím kazetu v ruce, netuším, co na ní je a nespouštím z něj oči.
„Už mě nikdy tak neodkopávejte," hlesnu rezignovaně a zabořím se mu čelem do hrudníku. „Přece víte, že vás miluji."

„Vím," odpovím. Taky tě miluji říkám si v duchu. Jednou rukou ho na chvilku obejmu a druhou mu položím do vlasů. Prohrábnu je jemně mezi prsty a natáhnu nosem jeho vůni. Pak Daniela opatrně od sebe odstrčím.
„Měl byste jít. Máte spoustu práce. Tohle si pusťte, až budete sám," ukážu prstem na kazetu. Dojdu ke stolu a stisknu tlačítko interkomu. „Můžete prosím odemknout?" poprosím paní Thomsovou, když se ozve. Ozve se cvaknutí zámku.

Neřeknu na svou obhajobu už nic. Jen odcházím se skloněnou hlavou, ani se nepodívám na paní Thomsovou. Kazetu tisknu v ruce, naštvaný sám na sebe, že jsem se odvážil vzdorovat. Ale já ho přece miluji, nechci být pořád jen jeho nástroj uspokojení. Proč nechce poslouchat taky mě, co bych rád. Zamířím na toalety a zavřu se do kabinky. Vytáhnu nohy nahoru na mísu a obejmu kolena rukama.
Do háje, proč jen to tahám přes city.

Musím si dát cigaretu. Musím se uklidnit. Myslím, že jsem to totálně posral.
Beru cigarety a jedu dolů. V garáži stojím opřený o své auto a dívám se ven.
Mám strach. Strach o Lauru a její dítě. Strach, že se něco stane jí, nebo Danielovi. Mám strach o něj. Mám strach, že o něho přijdu.
Než jsem se vrátil do kanceláře, vykouřil jsem tři cigarety.

Ten den jsem se už neusmál. Vina mi tak zřírala vnitřnosti, že jsem nebyl už ani schopen nic vymyslet. Jen jsem se nechal odvést Peterem Smithem domů.
Sedím u stolu, v bytě s prázdnou ledničkou, ale plnou vinotékou, teplotně rozdělenou pro červené a bílé. Piju jen bílé. Vyberu si pozdní sběr, ročník 2011. Je to dobrý ročník. Mám ho rád.
Ten rok byl fajn. Byl jsem zamilovaný. On miloval mě, já jeho.
Nalévám si do sklenice a pozoruji přes jantarovou barvu vína kazetu položenou na stole. Nemám doma přehrávač na videokazety. Už jedu jen na blue-ray cédéčka. Ani k vínu nepřivoním. Jako barbar, jakoby to bylo víno z krabice za pár centů, ho do sebe překlopím. A postupně dalších deset takových.

Sedím v kanceláři, všude je ticho a klid.
Zůstal jsem tu poslední. Práce se mi natáhla tím, že jsem dnes přišel pozdě. Jeff se zatím neozval, ale nemůžu po něm chtít zázraky. Mluvil jsem s Laurou. Nechtěl jsem ji děsit, ale potřeboval jsem, aby pochopila, co po ní chci. Byla z toho rozrušená, ale domluvili jsme se, že teda zatím odjede do Denveru. O butik má postaráno, tak tam může být na dostatečně dlouhou dobu.
„Richarde, dej na sebe pozor. Nechci přijít i o tebe." řekne skoro plačtivě, když končíme hovor.
„Neboj, zlato, všechno bude v pohodě," odpovím a snažím se uvěřit svým vlastním slovům.
Zamykám kancelář a jedu domů. Ani nevím proč, odbočím ze svého směru a teď stojím před Danielovým domem. Stáhnu okýnko a dívám se nahoru do jeho oken.
Tak moc bych teď s ním chtěl být.

------------------------


malinké upozornění - tohle je mimo příběh

Zvednu se stěží ze židle. Musím do postele. Shodil jsem ze sebe košili. Zastavím se u okna a opřu se čelem o sklo. Venku už je tma. Dívám se na ztichlou potemnělou ulici a na sklo dýchám mlžné kolečka a prstem do nich kreslím srdíčka. Pak si všimnu drobného světýlka. Zaostřím zrak a srdce se mi zastavilo. Šéf stojí dole u svého auta, kouří cigaretu a nejde mu vidět do tváře. Co tu dělá? Proč tu je? Vytáhnu mobil a naťukám smsku: "Mám skvělé víno, ročník 2011. Rok, kdy nás nejmenovaný oba zblbl. Nedáte si skleničku?"
Vytáhne mobil z kapsy a čte si smsku. Vidím, jak zvedne hlavu a podívá se do okna. Zamávám mu. Jeho výmluvné gesto zvednutého prostředníčku mluví za vše. Odhodí cigaretu a ani ji nezašlápne. Jen se ušklíbnu nad vzdalujícími se zadními světly auta.
"Tak si naserte, šéfe, aspoň zbyde víc na mě,"
Vracím se zpět do kuchyně, vytahuji třetí láhev a pokládám ji na stůl. Únava se mě zmocňuje rychle a neočekávaně. Najednou jsem vytuhnul s vývrtkou v ruce. Cestou k zemi jsem trefil roh stolu. Myslím, že mám do páru další bouli. Jakoby mi rostly rohy. Teď je ze mě dokonalý vůl.
Probudím se uprostřed noci. Po čtyřech se doplazím do postele a chvilku zírám do stropu. Držím v ruce mobil a ťukám smsku:

"Miluji vás."Odeslat. Sakra, tyhle slova jsem mu už nechtěl nikdy říct.

"Nenávidím vás!" odeslat.

To ale není pravda.

"Nenávidím koprovku" odeslat.

Cítím tlak v rozkroku. Jsem totálně mimo, a můj penis si myslí, že když si dopisuji s šéfem, který mě absolutně ignoruje, že se ho to taky týká.

"Můj penis si myslí, že ho přijedete vykouřit." odeslat.

Zarazím se. To vypadá, jako bych to opravdu chtěl.

"To si myslí můj penis, ne já." odeslat.

"Penis nemá mozek. Nevěřte mu," odeslat.

"Něčím ale musí myslet. Stojí, i když já nechci." odeslat.

Domlouvám mu, aby lehl. Přímo ho slyším, jak křičí: šéfe, Daniel mě neumí už ani pořádně vyhonit.

"Nechce si lehnout. Prý máte lepší techniku. Hajzl." odeslat.

"Opravdu nechcete přijet?" odeslat.

"Myslím na to víno, ne mi ho vyhonit." odeslat.

"Jsem ožralej, už bych asi do sebe nedostal ani deci. Bral bych to vykouření." odeslat

"Jestli nemáte kredit, tak vám ho dobiju.“ odeslat

Sakra, proč mi neodepisuje? Snad už nespí?

"Vy snad už spíte? Tak mi aspoň poraďte, jak na něj. Neposlouchá mě." odeslat.

Zahodím mobil a otočím se na bok. Kruci. On se na mě fakt úplně vykašlal. Ale stejně ho miluji.