Double Gravitation II - Být ti nablízku - část 1

Bylo mi smutno, když odcházel. Snažil jsem se zaměstnat, jak jen to šlo. Když jsem seděl v kanceláři, často jsem se díval ke dveřím a čekal, kdy vstoupí. Když jsem odcházel z práce domů, nahlížel jsem do jeho kanceláře, jestli tam není. Ale ta už dávno měla jiného majitele. Když jsem jel výtahem, čekal jsem, že nastoupí. Často jsem cestou z práce zabloudil a pak jsem stál před jeho domem a díval se do těch potemnělých oken.
Občasné telefonáty s Danielem, občasné emaily a občasné smsky však nemohly zaplnit tu prázdnotu, kterou jsem bez něj pociťoval.
Musel jsem odsud pryč. Všechno mi ho tady připomínalo.
Přestěhoval jsem svoji kancelář na hlavní ředitelství, abych měl všechno pod dohledem. Paní Thomsová šla se mnou. Myslím, že takovou asistentku, jen tak neseženu. Měl bych si ji pozlatit. Viděla na mě, že mě to trápí. Že se mi stýská. Že moje druhá polovina mého srdce, mé duše mi strašně chybí. A pak mi v jednom rozhovoru nad šálkem čaje vnukla nápad.
Začal jsem na tom pracovat. Je to přesně to, co mi pomůže být Danielovi nablízku.
Říkal jsem, přece, že půjdu za ním. A toho se teď míním držet.

Procházím univerzitou a hledám tu správnou posluchárnu. Vím, že má teď přednášku. Někteří studenti mě bez problémů navedou. Některá děvčata by nejradši šla se mnou. Většina děkanů a profesorů je menších a starších, tak je celkem vzalo, když se tam objevil někdo jako já.
Můj oblíbený oblek, moje oblíbená černá košile.
Vysoký, snědý, černovlasý a s úsměvem na tváři.
To je zřejmě to, co nechávalo ležet některé studenty na chodbě university s kapesníkem u nosu. Opatrně vcházím do posluchárny.
Je tam.
Pocit, který v tu chvíli mám, když ho vidím, se nedá popsat. Přemlouvám své srdce, aby nebláznilo a nasadilo svůj normální rytmus. Daniel je otočený k tabuli, něco píše a vysvětluje. Většina studentů ho zaujatě poslouchá, přesto se však ozve mírný šum, když vejdu a potichu se usadím v poslední lavici.

Pár hodin v lavici jako posluchač. Snažící se upnout svoje myšlenky na slova, vycházející z úst přednášejících.
Tak daleko. Jen pár řádků, telefon. Nic hmatatelného.
Jestliže jsme spolu neuměli mluvit v tváři v tvář, neumím s ním mluvit ani po telefonu. Jako bych najednou neměl co říct. Hrudník se mi vždy sevře úzkostí, že ho nemám u sebe, že se ho nemůžu dotknout.
Pár hodin trávicí před tabulí a za katedrou, jako přednášející. Upoutat pozornost. Usmívat se na všechny ty nudící se tváře.
Nemám tu nikoho.
Můj spolubydlící je pořád někde v trapu, a když není, vmete mi jemně do tváře, že jsem starý, že už mám své za sebou a musím pochopit, že on je nevybouřený mladý muž, který potřebuje soukromí, když si na náš pokoj dovede holku.
Můj čas strávený venku na lavičce s myšlenkami upnutými na něho mě vždy dostanou na úplné dno. Moje hradby jsou zpět, vysoké, odhodlané nikoho nepustit dovnitř, natož se k nim jen přiblížit.
Nemám přátele ani mezi studenty, ani mezi profesory. Na studenty působím moc staře a na profesory zase moc mladě. Ani jedna strana mě nechce přijmout mezi sebe. A já ani jednu stranu nechci připustit k sobě.
Zlomila se mi křída.
Dnes už po čtvrté.
Přednáška o špatné situaci malých živnostníků, pracující třeba na farmách, mě nutila si stále vybavovat jeho tvář. Jak si nedůvěřivě prohlíží koně a odmítá si na něj vylézt.
Zavřel jsem oči a smazal polovinu tabule. Mluvím si tu sám pro sebe, posluchači jsou potichu a mě ani nezajímá, jestli je to tím, že polovina z nich spí s otevřenýma očima.
Nevím, proč jsem přestal psát.
Proč jsem zůstal civět na prázdné místo na tabuli.
Proč se náhle všichni studenti probudili.
Proč ten náhlý rozruch.
Proč když zavřu oči, cítím známou vůni, akorát nevím, kam ji zařadit.
Protože už je tak dávno. Svírám křečovitě křídu v ruce a zlomím ji na několika místech. Sevřené břicho, až to bolí.
Nechci se otočit.
Jen se zhluboka nadechnu.
Nechci, aby mě ten pocit touhy rušil při práci. Nemůžu si dovolit vyvolat ho pokaždé, když mi něco JEHO připomene. Tak jako teď.
Vůně cigaret, povrchnosti, nadřazenosti. Silné záření jeho těla nutící svou oběť klesnout mu k nohám. I přesto, že bych se měl opět zklamat, otočím se. Nedívám se napravo, ani nalevo, dokonce ani dolů. Můj zrak míří jen jedním směrem. Do místa, kam se otáčí všechny hlavy studentů a kde jeho viditelná aura pohlcuje prostor.

Daniel najednou ztichne.
Dívám se na něj a nevšímám si zvědavých pohledů ostatních studentů. Otáčí se a svůj pohled zamíří přímo na mě. Nepátrá po příčině toho vyrušení.
Věděl přesně, kam se má zadívat. Jako by měl v hlavě navigaci.
Naše oči se střetnou.
Jsem ticho, mlčím, snažím se rozdýchat ten pocit.
Kdybych byl holka, nejspíš bych se za ním rozběhl a skočil mu do náruče. Takhle jen sedím, dál se usmívám a dívám se mu do očí.
Do očí, které mě tak moc přitahují, že nejsem schopen svůj pohled zaměřit na cokoli jiného.

Nejspíš je tohle všechno jen moje představa.
Jsem zrovna ve fázi studenta, nudící se přednáškou, kterou mám v malíčku, a bylo úplně zbytečné sem chodit. Zalomil jsem to na desce stolu a tohle je sen, který už jsem měl tolikrát. Akorát tenhle byl i s vůněmi. Tichým šepotem ostatních. A nikdy se v těch snech můj šéf neusmíval.
Něco je špatně.
Bušení v prsou.
Nemožnost dýchat.
Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuji, i když mi hlavou zní jedno jméno pořád dokola, ale jsem si jistý, že moje to není.
Natáhnu ruku po skleničce s vodou, abych se napil. Je tak daleko od mé ruky. Otřu se o ni jen konečky prstů a smetu ji na zem. Odtrhnu oči od toho pohledu, plném zářivých plamínků a sleduji letící skleničku, jak se za ní táhne pramínek vody, opouští ji a roztříští se na malé kapky o pár vteřin dřív, než sklenička na skleněné ostré kousky.
„Šéfe?"
Nevím, jestli to říkám nahlas nebo si to říkám jen v duchu pro sebe. Nedostatek spánku, trávení večerů na lavičkách či s hlavou ponořených ve skriptech, špatné stravovací návyky, kašlání na dostatečný přístup tekutin... Čas trávený bez něj...
Svůj pohled, při cestě dolů na podlahu, věnuji jemu.
Sedí tam pořád.
Akorát se už neusmívá.

Vidím, jak se snaží něco říct, jeho rty se však sotva pohnou.
Hlavy studentů se okamžitě otáčí zpět ke katedře, když uslyší zvuk tříštění skla. Ještě jednou se Danielovy rty pohnou.
Něco je špatně.
Vidím v jeho očích úzkost. Tu která mě už jednou tak vyděsila.
Přestávám se usmívat.
Než stačím vstát, Daniel se tiše sune na zem. V posluchárně je okamžitě šum.
„Pane Walkere!“ zaječí pár studentek, které nejspíš chodí na jeho přednášky jen kvůli němu samému.
Rychle vstanu a seběhnu těch pár chodů dolů k němu. Odstrčím všechny, kdo se k němu už stihli dostat. Sakra, vždyť vůbec neví, co mají dělat.
„Nechte ho a vypadněte!" zařvu na celou posluchárnu.
Najednou je ticho. Většina studentů se sebere a hned odchází. Pár jich ještě postává a nechápou. Přestávám se sklánět nad Danielem. Narovnám se, aby mě nešlo přehlédnout, i když většinu z nich převyšuji minimálně o hlavu.
„Řekl jsem, běžte! Postarám se o něj, vím co mu je." Když vidím jejich zaváhání, naposledy na ně zavrčím: „Běžte! Okamžitě! A zavřete za sebou dveře!"
Myslím, že teď už nemají pochyby. Poslední studenti popadnou své věci a rychle mizí z posluchárny ven. Slyším už jen zaklapnutí dveří, když se znovu skláním nad Danielem. Otočím ho na záda a zvednu mu nohy. Opřu je o katedru. Kleknu si vedle něj.
„Co mi to děláš?" zeptám se tiše a pohladím ho po vlasech a po tváři.

Moje oči se otevírají a zase zavírají. Po každém procitnutí vidím tváře. Je jich míň a míň.
Až zůstane jen jedna, sklánějící se těsně nade mnou.
Prsty ve vlasech.
Je tu ticho. Jen moje srdce tluče tak hlučně, že neslyším, co mi ty rty říkají.
Jsou mi tak známé. Zvednu ruku a zůstanu na nich viset prsty. Jsou opravdové, nezdají se mi. "Nic mi není," pohnu rty.
Světlo bodá do očí. Nutí mě, abych zavřel oči.
Nechci je zavřít.
Bojím se, že když je znovu otevřu, nebude tu už žádná tvář.

Chytím jeho ruku a přitisknu si ji na svou tvář. Tak moc mi chyběly jeho dotyky. Znovu ho pohladím a víc se k němu skloním. Políbím ho na rty. Opatrně. Jen zlehka.
„To jsem tak neodolatelný, že se mi tu hned skládáš k zemi?" řeknu tiše a pousměju se na něj. Stále má tendenci zavírat oči. Musím ho odsud dostat pryč. Pouštím ho a zvednu se. Sbalím rychle jeho věci do aktovky. Vezmu novou sklenici a naleju trochu vody. Znovu k Danielovi přikleknu.
„Napij se," přikládám mu skleničku k ústům.

„Nic mi není," zopakuji tentokrát nahlas a sundám si nohy ze stolu.
Otočím se na bok, na všechny čtyři a posadím se pomalu na paty, aby se mi neudělalo zase špatně. „Jen jsem se už dva dny nevyspal."
Nejsem schopen se mu podívat do očí. Nejsem schopen si vzít od něj vodu, abych se náhodou nedotkl jeho prstů, obepínající skleničku. Ten letmý polibek podobný letnímu vánku, který moje ústa skoro nepostřehla, ale srdce se po něm splašilo, mě stále hřeje a to teplo se rozlézá jako břečťan, do všech míst na mém těle. To mezi nohama mi ihned vyplní poklopec a hrozně to bolí. Svěsím ruce a stisknu je mezi stehny. Zhoupnu se na patách, jako bych se pokoušel vstát, ale přitom se otírám o svá zápěstí, abych to napětí zrušil.
„Nic mi není, šéfe," řeknu důrazně a odvážím se k němu pozvednout oči.

„Už nejsem tvůj šéf," řeknu důrazně.
Nelíbí se mi, jak mi tvrdí, že mu nic není. Nevěřím mu. Vidím, jak je slabý.
„Napij se!" vnutím mu sklenici do ruky.
Bere si ji a odhaluje tím místo, které se přede mnou snažil skrýt. Dívám se na něj a cítím, jak mi teplo stoupá do tváří. Tak dlouho jsem byl bez něj a on beze mne. A stačí jen chvilka, letmý dotyk, malý polibek... Nechci si ho vzít tady. Tady, kde může kdykoli někdo přijít. Teď, když je ještě slabý. Znovu si ho celého prohlédnu. Vidím, jak se třese. Jak se rukou snaží skrýt své vzrušení.
Takhle nemůže odejít. Ani by se nepostavil. Zapřu se Danielovi o ramena a donutím ho znovu si lehnout na záda. Vezmu skleničku z jeho ruky a postavím ji vedle.
„Už vím, proč jsi omdlel. Všechna krev se ti totiž nahrnula právě sem." Rozepnu mu rychle poklopec a zajedu rukou dovnitř.

„Pane Kinney!" vyjeknu na protest. „Nedělejte to!"
Snažím se mu odstranit jeho ruce z uvěznění spodním prádlem. Tolik rukou v kalhotách. Můj penis na to reaguje po svém, chce si všema potřást na přivítanou a moje tělo se z toho může zbláznit. Krev se mi přehrnula do hlavy a já zasténal v hlubokém záklonu, odlepujíc svoje lopatky od podlahy, až jsem si skoro mohl přečíst své poznámky na tabuli.
„Nedělejte to prosím," hláskuji pomalu ty slova, slabiku po slabice, mezi jednotlivými rychlými nádechy, kterými se snažím rozdýchat vzrušení, co mě během pár vteřin pohltilo.

„Richard!" řeknu jen a nehledím na jeho prosby.
Schovaní za katedrou. Jen my dva.
Volnou rukou chytnu Daniela za zápěstí a odsunu mu ruku bokem.
„Tohle mi tu zavazí," řeknu a přitisknu ji k podlaze vedle jeho hlavy.
Uvolním si obě ruce a chytnu jeho kalhoty za okraj a stáhnu je níž, abych měl volný přístup všude tam, kde se potřebuji dostat.
„Zapomněl jsem už, jak chutnáš," zašeptám a skloním hlavu k jeho rozkroku.

Nehodlám vyslovovat jeho jméno. Je to pro mě jako bych si o to přímo říkal. Poznal by v tom slově, jak z něj maskuji všechno to, co k němu cítím. Jak ho chci. Jak mi chyběl. Jak po něm toužím. Jak moc ho miluji.
„Jsme ve škole," zavzdychám, když se jeho dech otře o mého miláčka. „Kdokoliv může přijít."
Prohnu se s nekontrolovatelnou touhou proti jeho ústům a pokrčím nohu, abych se zapřel.
„Proč jste tady? Proč jste přišel?" zakryji si oči paží. „Hrozně jste mi chyběl."

„Přišel jsem za tebou," odpovím tiše.
Víc slov ode mne už neuslyší. Beru jeho vzrušení do svých úst. Cítím, jak se napíná a prožívá všechny dotyky mého jazyka. Jak se mi vsunuje hlouběji, když nasávám jeho chuť.
Tak moc mi chyběl. Tak moc mi chybělo tohle.
Natáhnu ruku ke skleničce a navlhčím si v nich prsty. I přes jeho protesty mu jednou rukou pokrčím nohu v koleni a bez váhání zamířím tam, kde tak toužím celou dobu být. Pro teď, je to jen pro něj. Rozproudit krevní oběh. Donutit ho, aby se uvolnil natolik, aby byl schopen vsát a jít se mnou pryč. Někam, kde si ho můžu vzít celého. Prsty samy dělají ty naučené pohyby. Povytáhnutí zasunutí zpět. Protočení tak, abych se několikrát otřel o jeho citlivé místo. Nepouštím ho ani ze svých úst. Chci to dokončit. Je to jen pro něj. Slyším, jak jeho vzdechy jsou hlasitější, cítím, jak se třese.

Je to tak silné. Ani si nepamatuji, kdy jsem sám sebe udělal. Bez něj mě to náhle přestalo bavit.
A teď tohle. Tolik pocitů najednou.
Drtím svoje sako a snažím se ho ze sebe strhnout, jak je to intenzivní. Jeho vlhká ústa, která tak dobře ví, co mi dělá dobře. Kam položit jazyk, a v kterém okamžiku zvýšit tlak, kde přesně obtisknout zuby. Pravá noha se mi tak moc třese pod nájezdy jeho prstů, že podrážka mé boty vydává do ticha klapavý zvuk. Snažím se ho vypudit sevřením půlek k sobě, ale způsobuje to ještě větší vzrušení. Pouštím sako a sjedu si rukou ke kravatě, abych si ji povolil, protože nemůžu pobrat dech. Cítím, jak pod náporem mých prstů, které se z mého rozpáleného hrudníku pokouší sundat košili, odlétávají knoflíky.
„Prosím, Richarde, přestaň!" vykřiknu a hrábnu mu do vlasů.
Silně stisknu jeho vlasy a místo toho, abych dostal jeho hlavu z mého rozkroku, nedovolím mu ani o píď uhnout. Ani na chvilku povolit v tempu.

Je přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Myslím, že jeho mozek úplně vypnul. Nevnímá co je kolem něho, kromě toho, co mu přináší můj útok, na jeho roztoužená místa. Cítím, jak se stahuje a prohýbá. Mé prsty jsou ještě víc vtahovány a já zesílím tlak a tření. Křečovitě mi svírá vlasy, ale nemám teď možnost dát mu ruku pryč, i když to bytostně nesnáším. Druhou rukou přidržuji jeho chloubu, která s cukavými pohyby začíná propouštět ven své nahromaděné vzrušení. Nepustím ho. Neopustím jeho penis, nepřestávám ani třít a dráždit jeho konečník, dokud nebude dokonáno. Jazykem drsně přejíždím jeho odhalený žalud, abych ho ještě víc rozdráždil. Aby se konečně uvolnil a nechal vyjít ze sebe všechno to napětí, které se teď soustřeďuje právě jen do těchto míst.

I když moje slova jsou plná protestů, moje tělo to chce. Nehodlá mě pustit. Nehodlá ani zvolnit tempo. Nehodlá mě přestat dráždit uvnitř. Všechno splývá v jedno. Nemám ponětí, kde se nachází jeho ruce, kde ústa. Zaplaví mě omračující horko. Krůpěje potu mi stékají po tváři a já na rtech cítím jejich slanou chuť.
Už to nevydržím. Nechci křičet. Vím, že nesmím.
Pokrčenou nohu uvolňuji z křeče a narovnám ji. Chytnu ho pevně za vlasy a přitáhnu se k němu do sedu. Uvězním nehybně jeho prsty uvnitř sebe a sjedu mu dlaněmi přes lopatky všemi deseti nehty po saku, místo výkřiku uvolnění. Vydávám ze sebe všechno v několika křečovitých pohybech ovládaných orgasmem a pak vysílením padám zpět na záda, drásajíc si kůži na odhaleném hrudníku, protože potřebuji do něčeho zatnout drápy, zároveň rozehnat tlak na srdci, který mě bolí z nemožnosti se vykřičet. Přes otevřená ústa jen vdávám tiché steny. Snažím se uklidnit třesoucí se bradu, ale jen sem tam cvaknu zuby o sebe, jak mě vzrušení nechce opustit, a já se nemůžu uklidnit.

Pevné sevření mých vlasů zesílí, když Daniela zachvátí vlna probíhajícího orgasmu. Tak silný prožitek, že prakticky neovládá pohyby svého těla. Jeho ústa vydávají polohlasné vzdechy. Jeho ruce automaticky hledají místo, kde by mohl zatnout svoje drápy. Jeho tělo se na moment zkroutí v křeči, v které na chvíli uvězní i mne. Cítím chuť jeho spermatu, které se již bez omezení hrne ven. Křečovitý stisk mých prstů v něm na moment povolí, když doléhá zpět na záda. Ještě párkrát s nimi pohladím jeho místečko, které mu přivádí všechny ty vzruchy do těla a pak je pomalu vysunu ven. Pohladím několikrát jeho vstup, který se stále nemůže uklidnit. Jazykem už nepřejíždím tak drsně. Jen s ním jemně hladím jeho chloubu, která už nemá možnost ze sebe vydat víc, než to co mi právě daroval. Pouštím ho a polibky se přes jeho rozdrápaný hrudník přesouvám výš, abych mohl dosáhnout na jeho ústa.

Jeho uklidňující doteky pro mě nejsou vůbec uklidňující. Touha po něm je tu stále semnou a je ještě větší, než před chvílí. Tak moc chci, aby si to užil semnou. Kolikrát už tohle udělal a já neměl možnost mu to nikdy vrátit. Jeho polibky, štípající na hrudníku. Zase to udělal. Polije mě vlna studu, když mu jazykem setřu pár kapek z obličeje.
„Nedělejte to, pane," prosím ho mezi polibky. „Uvádí mě to do rozpaků. Nehodí se to pro mého ..." skousnu svůj ret mezi zuby. „Chybíte mi! Odejdu ze školy! Nemůžu to bez vás vydržet... Zatraceně!" zakryji si oči dlaněmi.

Skousnu jeho ret, který si kouše a jemně ho potáhnu z jeho zubů. Nečekám, až stiskne rty k sobě, nebo zase řekne nějaký nesmysl a rychle si od něj beru vášnivý a hluboký polibek. Sotva popadá dech, ale přesto mi dopřává dotek jeho jemného jazyka. Chytnu ho pod rameny a přitisknu ho k sobě tak moc, až cítím na svém hrudníku i přes tu vrstvu mého oblečení tlukot jeho srdce. Když se dostatečně nasytím polibku, zvednu hlavu a zadívám se mu do očí.
„Nechci už nikdy slyšet, že odejdeš ze školy," mírně se zamračím, abych dodal svým slovům vážnost. „Obleč se, musím ti něco ukázat."
Ještě jednou ho políbím na ústa a na krku a pak vstanu, aby se mohl upravit.

Vstát mi dělá problémy. Kolena se mi třesou a moje košile nelze použít ani jako hadr na setření tabule. Sako mám zašpiněné na rukávech od bílé křídy, nechci ani vědět, jak vypadají záda. Vlasy mám slepené na čele potem.
„Budu muset tvrdit, že jsem měl záchvat," snažím se odlehčit situaci, ale můj úsměv je falešný.
Jeho slova mě tak zranila. Nechce mě mít zase zpět. Netouží po tom, abych se vrátil. Já jsem rozhodnutý se kvůli němu všeho vzdát. Proč to nechce přijmout?

Podívám se na něj a musím se usmát. Opravdu vypadá, jako by sakem otřel tabuli. Když si zapíná kalhoty, začnu mu oprašovat záda, abych ho aspoň trochu očistil. Oklepávání špíny z jeho zad se však mění na hlazení dlaněmi. Přejedu mu vzadu přes ramena a po pažích dolů, k loktům se snažím otřít aspoň trochu té špíny.
Vymlouvám se.
Chci se ho prostě dotýkat.
Všechno to, co proběhlo před chvíli, mě i přes velké sebeovládání stojí hodně velké úsilí to ustát. Myslím, že mi právě dochází trpělivost. Potřebuji ho. A to co nejdřív. Do jedné ruky chytnu jeho tašku, druhou Daniela za rukáv a s jediným slovem „Jdeme!" ho táhnu ven před univerzitu, kde stojí mé auto. Jen na chodbě ho pouštím ze sevření, abych ho neuváděl do rozpaků.

Sleduji pohledem jeho ruce, které se mě snaží zbavit bílého prachu. Cítím, jak je nervózní, jak se jeho ruce zpomalují a jak přechází k dotekům. Srdce, které si před chvíli oddychlo, že může v klidu svým obvyklým tempem přečerpávat krev, nabírá znovu na obrátkách. Náš zběsilý úprk chodbami mi vlévá adrenalin do krve.
„Mám ještě hodinu přednášet," hlesnu za ním, ale je mi to tak nějak jedno.

„Udělalo se ti špatně..." zavrčím jen, protože se nehodlám zdržovat ani vteřinu.
Projdeme houfem studentů, kteří se snaží Daniela zastavit a zeptat se, jestli je mu už lépe. Jen na ně hodím svůj zamračený pohled, ať nezdržují, protože náš rychlý odchod z univerzity je otázka života a smrti. A nerad bych opravdu někoho zarazil do země, za to, že právě TEĎ zdržuje.
„Nastup si!" poručím Danielovi a už z dálky odemykám auto.
Rychle ho obejdu a usazuji se na místo řidiče. Každá chvíle navíc, kdy se musím ovládat, mě stojí hodně úsilí.

„Už je mi ale dobře," ubezpečuji svého šéfa, když se mě snaží uškrtit na bezpečnostním páse. „Tohle vypadá jak únos... Je to únos?"

„Ale mě není dobře," znovu zavrčím, když slyším jeho protesty.
Vyrážím od univerzity jako na nějaké rallye. Vím, že cesta do místa určení trvá deset minut autem. Ale dorazili jsme tam za mnohem kratší dobu. Nejspíš mi dojde několik obsílek, za dopravní přestupek. Zastavíme v jedné klidnější ulici. Vystupuji a beru do ruky Danielovu tašku.
„Vystup!"

Ta naléhavost v jeho hlase je tak dráždivá. Přenáší ji na mě.
Je mi jasné, že tohle je únos, protože jeho oči planou. Těkají z místa na místo. Jako by si mě chtěl vzít hned, tady, v uličce. Ohnutý přes kontejner. Žádný tu není.
To mě trochu uklidnilo, ale na druhé straně totálně rozhodilo vzrušením a touhou po něm. Mám problém se odpásat, protože se mi ruce začaly třást.
Mám problém opustit auto, protože mám opět erekci.

Netrpělivě čekám, až Daniel vystoupí a pak jedním tlačítkem zamknu auto.
„Jdeme."
Víc jak jednoslovnou větu nejsem v tuto chvíli ze sebe dostat. Rychle vejdu dovnitř domu, pozdravím chlápka v recepci, který už vyskakuje na nohy, aby mi přivolal výtah. Mávnu jen rukou, abych ho zastavil, že tohle zvládnu sám. Když výtah přijede, vtáhnu Daniela dovnitř a rychle mačkám tlačítko do čtvrtého patra.
Stojím na druhé straně výtahu.
Dál od něj.
Abych na něj nedosáhl, protože bych se už neudržel a v tomhle výtahu si ho nechci vzít.
Cesta do čtvrtého patra je velice krátká a servis je hned v domě. Jen stojím naproti němu, zapřený o stěnu a prohlížím si ho.
Dychtivě.
Tak moc ho chci.
Jeho tašku tisknu na svůj rozkrok a myslím, že za chvilku ji urvu ucho.

„Co je tohle za dům?" zeptám se a snažím se trochu ztlumit to napětí, které mezi námi panuje.
Šéf, držící ode mne dostatečnou vzdálenost.
Chci ho.
Prohrábnu si nervózně vlasy a navlhčím si suché rty. Měl jsem se nejspíš napít.
Povolím si znovu kravatu. Je tu zatraceně horko. Vysílám k šéfovi svůj chtivý pohled, nesnažím se vůbec před ním skrývat, že ho potřebuji zas a znovu.

Než stihnu odpovědět, výtah cinkne a otevřou se dveře do velkého bytu. Už nemusím držet odstup. Chytnu Daniela za ruku a táhnu ho za sebou.
„Obývák," rozmáchnu se rukou před sebe a táhnu ho dál.
„Kuchyň a pracovna," mávnu rukou napravo a stále nezastavuji. Dojdu ke dveřím na konci.
„Ložnice," vydechnu a vtáhnu ho dovnitř.

Nestačím kroutit hlavou, vůbec jsem si nevšiml, jestli je v těch pokojích koberec nebo dřevěná podlaha. Potácím se za ním, a hlasitě dýchám.
Obývák. Nechal jsem na jeho prahu kravatu.
Kuchyň. Bota docela držela, ale podařilo se mi ji skopnout a zapadla někam pod židli.
Pracovna. Druhá bota zůstala ležet na chodbě.
Ložnice. Kde jsem nechal sako, si nepamatuji. Do ložnice jsem ho nedonesl.

Jen co jsme vevnitř, zahodím Danielovu tašku a rychle ze sebe sundávám sako.
Nevím, jestli bude ještě použitelné, když po něm teď bez rozmyslu šlapeme. Chytnu Daniela za košili a zruším zbytek jeho knoflíků, které nestihl urvat na universitě.
„Chci tě!!" zašeptám, když se ústy přiblížím k jeho uchu. Hned si ho beru do parády a udělám tím z Daniela jen kus plastelíny, která je teď tak tvárná, že ho musím držet v objetí, aby se mi nesesunul k zemi.
„Potřebuji tě," zašeptám do druhého ucha a taky tady projedu vše, každý záhyb.
Moje ruce, zatím bezmyšlenkovitě přesunu dolů a nervózně mu začínám rozepínat kalhoty. Myslím, že jsem mimo sebe a mé tělo, můj mozek úplně ovládla touha.

Nechávám se od něj laskat polibky. Jsem tak vzrušený náhlou změnou situace. Ještě před chvílí tu nebyl, jen já, tabule a bílá křída a během chvilky jsem zažil úžasný orgasmus, který hodlám zopakovat. Nechci tu nečině stát. Zatímco mi rozepíná kalhoty, vsunu mu ruce pod košili a od pasu nahoru mu rozepínám knoflíky. Nemám čas se mazlit s jeho kůží, prostě ho chci vidět, jeho jizvy, jeho svaly, jeho chloupky, mizející v kalhotách. Jen je hrnu mezi prsty, s jediným cílem vklouznout mu za pásek a osvobodit jeho erekci, která tvoří nepřehlédnutelný tvrdý pahorek v jeho rozkroku.

Potáhnu jeho rozepnuté kalhoty i s prádlem dolů a nohou je zašlápnu až k zemi. Cítím jeho ruce v mém rozkroku. Ten malý zmetek je tak napnutý, že osvobození ze zajetí prádla vítám s hlasitým povzdechem.
Jeho ruce přesně tam, kde to teď nejvíc potřebuji.
Chvilku ho nechávám projíždět mou chloubu v jeho dlani a sám se ujímám té jeho.
Dech se mi zrychluje a nejsem schopen poznat, jestli srdce stíhá pumpovat dostatek krve, abych tu neskončil na podlaze. Otočím se, chytnu Daniela za ruku a potáhnu ho těch pár kroků na tu velkou postel.

Tolik bych chtěl jeho chloubu obdařit vším, čím obdařil před pár minutami on mě. Ale tak moc toužím po tom, aby si mě vzal, aby mě celého vyplnil, že ho jen drsně mnu mezi prsty, aby neváhal a okamžitě udělal to, po čem tak silně touží.
Tak dlouho jsem to nedělal.
Překotně dýchám, když cítím ve své ruce, jak moc velký dokáže být. Nechám se táhnout k posteli a je mi úplně fuk, jakým způsobem si mě chce vzít. Jsem nahý, rozrušený, čitelný jako otevřená kniha. Vše mluví za mě. Roztoužené bradavky, zvedající se břicho pod rychlými nádechy, můj penis, který se tváří, že ještě dnes nic nezažil a dychtivý výraz ve tváři, s rozšířenými zorničkami, kochající se jeho dokonalým tělem.
„Hrozně moc vás chci, šéfe," vyhrknu pro jistotu, kdyby všechny ty znaky přehlédnul.
Znovu si olíznu vyschlé rty a jen zašeptám. „Vezmi si mě, Richarde."

Slyšet mé jméno z jeho úst je pro mne poslední kapkou, která právě dopadla tvrdě na zem.
Strhnu ho pod sebe na postel. Rychle stáhnu ze sebe kalhoty, aby mě nic nesvazovalo, a bez váhání doléhám na jeho záda. Natáhnu ruku k nočnímu stolku a nedočkavě trhnutím otevřu šuplík, až se polovina věcí vysype na zem. Popadnu do ruky gel, vymáčknu si trochu do dlaně a promnu si svou erekci. Zbytek z prstů nanesu na místo, které se mi tak nedočkavě nabízí. Chytnu Daniela pod břicho a bez váhání se do něj nasunu, jedním tvrdým přírazem.
Myslím, že právě prožívám srdeční zástavu.
Musím se opřít aspoň jednou rukou o postel, abych ten první pocit mohl rozdýchat.

Propletu své prsty s jeho položené na mém břiše, abych mu pomohl ustát pozici. Zabořím se čelem o svou ruku, pokrčenou na posteli. Bere si mě rychle a bez rozpaků.
Tak jak to má rád. Tak, jak to mám rád já.
Nejsem si jist, jak jsou zde tenké zdi, ale je mi to jedno. Uvolním ten prvotní tlak hlasitým výdechem, nehýbu se, jen ho mačkám stahy uvnitř sebe, jak jsem nedočkavý a roztoužený. Pomalu ho ze sebe vytahuji, abych na sebe upozornil a donutil ho pokračovat.

Když se vzpamatuji z prvotního návalu, zvedám se. Rukama si nadzvednu Daniela do kleku. Přitlačím jednu ruku na jeho záda, donutím ho víc se prohnout a vystavit se tak lépe mým nájezdům. Víc už nečekám. Tak dlouho jsem ho neměl, že mé nedočkavé a tvrdé přírazy se zrychlují hned od začátku. Tak dlouho jsem čekal a posledních pár minut, bylo pro mne utrpením.
Veškerému mému vzrušení dávám volný průchod. Cítím, jak se ve mně vše svírá a hned zas uvolňuje. Vlny, které přicházejí odnikud a odevšad z celého těla se začínají hromadit v jednu a stahují mi všechny vnitřnosti do jednoho velkého uzlu. Nestíhám s dechem, ale nemůžu přestat. Tak moc jsem ho chtěl. Tak moc po něm moje tělo toužilo.

Slintám pod sebe na prostěradlo. Slintám si na ruku. Okusuji si ruku a tlumím výkřiky.
Pokrčím nohu pod sebe, abych ho cítil hlouběji. Druhá ruka se zapírá o čelo postele, abych měl stabilitu a ani o píď se nepohnul.
Tvrdě. Hluboko. Rychle.
Odlepím své čelo od matrace a vysílám hlasité nářky do zdi, Vjedu si rukou mezi nohy a znásilním svůj penis ostrými tahy své dlaně. Jen jedu ve stejném rytmu, jak si mě bere on.
Ten pocit, co se někdy těsně před výbuchem hlásí jemným šimráním po těle, nepřišel. Zaplaví mě to náhle, rychle, bez upozornění. Mačkám své vzrušení do dlaně, abych ho ještě na chvíli oddálil, ale je to jen marný beznadějný pokus. Moje tělo vstřebává tu nenasytnou touhu mého šéfa, tlačí ji skrz mě, přes břicho do penisu, který už není schopen v sobě nic udržet. Klesnu na pravé rameno, obličej zabořený do prostěradla a vykřičím do něj svůj právě prodělávaný orgasmus.

Mé hlasité vzdechy zanikají v Danielových výkřicích. Vidím, jak prožívá svůj orgasmus. Je to tak impulsivní, tak vzrušivé, že netrvá dlouho, kdy i já s posledními tvrdými přírazy zaplavuji jeho útroby svým projevem uspokojení.
Zbytečně zavírám oči, když se mi před nimi už dávno zatmělo. Přestávám vnímat vše okolo sebe.
Je tu jen ta šílená vlna rozkoše, procházející mým tělem, kterou ještě umocňují jeho stahy. Svírá mě a vtahuje a já tomu všemu naplno propadám. S posledním přírazem dopadám na jeho záda. Nohy povolují a Daniel doléhá na břicho, stále svírajíc svůj penis a poslední bílé kapky ze sebe dostává drsným třením o prostěradlo.
Nemůžu otevřít oči.
Jen se s rychlým oddechováním zakusuji Danielovi do ramene.

Drtím prostěradlo v zubech. Drtím svůj penis v dlani sevřený svým tělem. Drtí mě tíha horkého šéfova těla. Mám zavřené oči a těžce oddychuji.
Teplo a tlak uvnitř mě je stále hrozně vzrušivý. Nutí mě to na něj neustále myslet.
Pustím prostěradlo ze zubů a otočím hlavu na bok, abych konečně začal volně dýchat. Jeho srdce mi buší těsně pod lopatkami. Blízkost jeho úst k místu na krku, zakousnutých do ramene, mě vzrušuje. Otřepu se při představě, jak moc je blízko.

Povoluji stisk mých zubů. Jen malinko nadzvednu hlavu a políbím to místo, které jsem tak surově poznačil. S každým polibkem, kterým se blížím k Danielovým ústům, mnou ještě prochází vlna doznívajícího orgasmu a vysílá impulsy do celého těla. Jednu ruku mu podsunu pod břicho a přitisknu na tu jeho, která stále svírá v dlani penis. Druhou rukou chytnu Daniela pod bradu a ještě víc mu natočím hlavu tak, abych mohl dosáhnout svými rty na jeho a vzít si polibek. Olíznu jeho vlhké rty a pak nekompromisně zajedu jazykem dovnitř mezi zuby.

Přijímám jeho ústa, jeho polibky, jeho jazyk. Jsem tak nenasytný a hladový po tak dlouhé absenci. Stisknu jeho ruku pod svým tělem a zavírám oči.
„Moc mi tohle chybí. Nechci, abys odešel," šeptám mu do úst a za každým slovem ho políbím. „Nemůžu bez tebe být. Bez tebe je to, jako bych nebyl. Vezmi mě sebou zpátky, Richarde."

Jeho slova mě překvapí. Mile překvapí. Myslel jsem si, že jen já jsem bez něj tak ztracený.
Opatrně se vysunu z jeho sevření. Dám mu ještě jeden polibek a posadím se. Seberu ze země kalhoty, zašmátrám v kapse a pak si lehnu na záda vedle Daniela.
„Podívej," řeknu a zvednu ruku nad sebe. Držím v ní dvě karty. „Tohle jsou přístupové karty k tomuhle bytu. Našemu bytu. Jedna je tvoje."

Zvednu se na loktu a nechápavě se dívám na karty.
„Náš byt?" opakuji jeho slova. „Co to znamená?"
Přilehnu si k němu blíž, lehnu si na jeho ruku a položím mu ruku na břicho. Dívám se na ty dvě karty a bojím si tu jednu vzít.
„Tohle bude naše útočiště, když za mnou přijedeš? Abych mohl být s tebou? To ale znamená... Jsem milenec?"
Nevím, jestli zrovna tohle chci.

„Koupil jsem ten byt pro nás dva. Dokud nedostuduješ, budu tady bydlet," podívám se na něj. „Budeme tu bydlet oba dva."
Svěsím ruku a nechávám ji i s kartami ležet vedle svého těla.

Byt pro nás oba. Než dostuduji. Budeme tu bydlet oba. Zvednu se nad jeho hrudník, abych mu viděl do očí, jestli mi lže a dělá si ze mne srandu.
„Nechápu to," vrtím hlavou. „Proč bys tu bydlel? Nemůžeš se přece vzdát své firmy. Tolik jsi o ni bojoval. Tolik jsi kvůli ní ztratil. Já tohle nechci. Nechci, aby ses vzdal svého snu... kvůli mně." Odstrčím ho od sebe a sednu si na kraj postele. „Nemůžeš to zahodit..." zvednu ze země svoje kalhoty a košili. „Jestli mě chceš mít u sebe, vzdám se já svého snu. Nic to pro mě neznamená. Je to jen blbej titul. Nic víc."

Nadzvednu se v lokti, chytnu Daniela za ruku a stáhnu ho zpátky na sebe. Obejmu ho oběma rukama a políbím ho na čelo.
„Nebudu se ničeho vzdávat."
Usmívám se.
Až teprve teď si uvědomuji, že mi tyká. Že je ochoten se kvůli mně vzdát svých cílů. Hřeje mě to u srdce, ale tohle nechci. Kvůli tomu jsem tu nepřijel.
„Ty se taky nebudeš ničeho vzdávat, nechci to." Pohladím ho po vlasech a zastrčím mu je za ucho, aby dobře slyšel, co mu teď říkám. „S tvojí univerzitou bude má firma teď spolupracovat. Otvírám tady novou pobočku. Je to projekt, kdy vybraní studenti budou u mě pracovat jako stážisti a já si z nich pak budu vybírat schopné nové zaměstnance. Osobně na to budu dohlížet. Takže se tu stejně tak jako tak musím nastěhovat."
Odmlčím se a jemně, krátkými tahy hladím Daniela po zádech.

Přemýšlím, kterou nohu mám zasunout do jaké nohavice.
Jsem zmatený.
Sleduji svoje ruce, které se začnou třást.
On tu opravdu chce zůstat. Semnou. V jednom městě. Ve společném bytě.
Co to znamená? Co znamenám pro něj?
Do teď jsem byl jen... Nebyl jsem nic, jen jsem mu poskytoval svůj zadek. Nevím, jestli jsem připraven s ním žít. Vždyť o něm vůbec nic nevím. Nikdy jsme spolu nebyli na obědě. Neměli rande. Nešli do kina. Všechno se točilo jen kolem sexu.
„Já..." přehodím si košili přes ramena. „Já už jsem váš zaměstnanec. Proč byste tohle dělal. Nechodíme spolu. Já, musím si to rozmyslet."

Když se znovu posadí a začne se oblíkat, vypadne z něj něco, čemu snad ani sám nevěří.
„Jseš idiot!" naštvu se.
Postavím se, chytnu ho za ruku a vytáhnu ho na nohy. Bez řečí ho táhnu za sebou ke dveřím, které jsem během krátké exkurze cestou do ložnice nechal bez povšimnutí. Otevřu je.
„Tohle je tvoje." Vkusně zařízená pracovna a v rohu pod oknem pohodlná postel. „Můžeš tu v klidu studovat. A pokud mě budeš mít plné zuby, klidně si tu můžeš i přespat," ukážu rukou k posteli. Otočím se k němu a krátce mu pohlédnu do očí. „Proč bych tohle dělal? Pro tebe. Pro mne." Nechávám ho stát a jdu do kuchyně. Musím se něčeho napít. Nečekal jsem, že bude tak váhat. Vytáhnu z baru lahev, co mi přijde pod ruku, a naleju si do skleničky.

Moje. Jeho. Naše.
Pohladím stůl. Moje. Židle. Moje. Postel.
Nechci být sám.
Otevřu okno. Takový výhled na město.
Kuchyň. Naše. Mohl bych vařit večeře, než se šéf vrátí z firmy.
Koupelna. Velká vana i sprcha. Nikdy jsem se nemiloval ve vaně. Moc malá. Horké prameny...
Chytnu za kliku dveří a vyjdu ven na chodbu. Zaklapnu dveře a dívám se na číslo bytu. Náš společný byt. Naše společné dveře.
„Šéfe, zapomněl jsem si klíče... nebo kartu... nebo čím se ty blbý dveře otevírají," prásknu pěstí do dveří. Když uvidím jít někoho po chodbě, stáhnu si košili přes zadek a přes ochablý penis. „Šéfe, jsem si zabouchl dveře, jsem úplně nahej," ťukám potichu, protože někdo další vylezl ze dveří, aby se podíval, kdo tu dělá hluk.

Kopnu do sebe jednoho panáka.
Moc rychle. Moc rychle. Pálí mě to v hrdle.
Otočím flašku a dívám se, co jsem to vlastně vytáhl. Ku.va, vždyť to má tolik procent, že by to zabilo i rusa. Zhluboka dýchám, abych se uklidnil. Snad nemám propálený hrtan. Stojím a přemýšlím nad tím, jak se Daniel rozhodne. Tak moc ho miluji, že jsem rozhodnutý zůstat, i když nepřijme mou nabídku na společné bydlení. Z myšlenek mě vytrhne zabouchání na dveře.
Kdo to je? Vždyť kromě Jeffa a paní Thomsové ještě nikdo neví, že jsem ten byt koupil.
Když uslyším z chodby zoufalé: „Šéfe," už neváhám. Nehledím na to, že jsem zcela nahý a že na chodbě někdo může být. Rychle otevřu dveře a vtáhnu Daniela dovnitř.

„Mám několik podmínek." řeknu tvrdě hned za dveřmi a seberu šéfovi skleničku z ruky. „Nebudete tu kouřit. Budeme tu chodit oblečení. Zabírám si pravou stranu postele. Jsem ochotný vařit teplé večeře a vy nebudete dělat přesčasy a budete v sedm večer sedět u stolu. Odpovíte mi každý den na jednu otázku. Nebudete polykat moje sperma a používat můj kartáček na zuby. Nebudete mě vozit ráno do školy," kopnu do sebe zbytek, co je ve skleničce. Rozkašlu se a snažím se popadnout dech. „A tohle, ku.va, nebudete pít!"

„Mám několik otázek," nezůstávám pozadu. „Kde budu kouřit? Proč tady nemůžu chodit nahej, když tu bydlím? Proč nemůžu dělat přesčasy? Proč nemůžu polykat tvoje sperma, když je tak chutné?" vyrvu mu skleničku z ruky a jdu zpátky do kuchyně. Vytáhnu z baru druhou flašku, ve které je něco, co už znám a vím, že mě to nezabije. Naleju si a do druhé skleničky naleju Danielovi.
„Mám taky nějaké podmínky," pokračuji. „Přestaneš mi vykat. Večeře budeš vařit, jen když budeš mít čas. Do školy budeš jezdit vlastním autem. A otázky pokládat můžeš, jen nevím, jestli ti na všechny odpovím"

Zpracovávám jeho podmínky. Moje všechny dokázal rozmetat v prach. Bude tu chodit nahý. Vykouří mě a vychutná do poslední kapky. Nebude tu, svůj čas obětuje práci. Chce, abych mu říkal Richarde. A o moje večeře nestojí.
„Na to jsem moc střízlivý, abych vaše požadavky přijal,“ řeknu nakonec a usrknu z nabízené skleničky. „Jsem pro, abychom nový byt zapili, všechno dali na papír a povolali sousedy jako svědky. A mám rád víno. Chci vinotéku, stačí s jednou teplotní zónou, protože piji jen bílé.“

Dívám se na Daniela a usmívám se. Je to dobrý. Neprotestuje a tím pádem je jasné, že zůstane se mnou.
„Hned zítra přestěhujeme tvoje věci sem. Mám volno, jen si ráno zařídím něco v práci a pak se ti můžu celý den věnovat. Zajdeme nakoupit víno, uděláme si něco na jídlo, to může být tvůj první oběd nebo večeře tady."
Otevřu lednici a mrazák. „Myslím, že je tady toho dost, abys mohl něco připravit."
Zajdu do pracovny a přinesu tužku a papír. Sednu se na sedačku, zapálím si, labužnicky potáhnu z cigarety a hodím nohy na stůl.
„Tak, klidně můžeme začít sepisovat podmínky, když to teda chceš mít na papíře. A jestli jseš na to málo opilý, tak to můžeme klidně napravit," ukážu prstem na flašku. „Máme na to celý den a noc."
Dívám se na něj, jak vedle mě postává se skleničkou v ruce a s košilí zahalující jen malinko z toho, co jsem před chvílí poctil svou návštěvou.
Krásný pohled. Nejspíš si se sepsáním podmínek dám načas. Přeci jen budeme muset každou podrobně probrat. Jako první probereme kouření…
Típnu cigaretu v popelníku, zvednu ruku a přitáhnu Daniela k sobě na klín.
„Tak, můžeme začít. První podmínka…“