Ďábel (ice) má srdce 8.Díl Pravda, podstata

Portál nesl jedinou myšlenku a tou byl Kyle. Čekala jsem, že bude někde v pekle, nebo v nicotě ve mne, ale ocitla jsme se přímo v pokoji a on ležel na mé posteli. Spal, jeho dech byl pravidelný a vypadal roztomile, tak jsem ho nechala ještě ležet a dobíjet si energii.
Mé myšlenky byli zmatené lidskostí a chutí provést, něco zlého.

Já, já pomohla smrtelníkovi kvůli tomu, že ho odkopla holka? A nazvali mě andělem?
V hlavě mi začalo třeštit a než jsem se nadála, byla jsem v koupelně a dívala se do zrcadla. Rudé vlasy jsem měla naježené a oči toužili po krvi. Jsem démon, satan, vládce podsvětí! Opakovala jsem si stále dokola a srdce mi poskočilo. Pustila jsem si vodu a chtěla opláchnout obličej, jakmile jsem se dotkla vody, změnila se na krev. Škubla jsem sebou a něco ve mně zase poskočilo. Podlomili se mi kolena a najednou jsem byla opět slabounké stvoření. V žilách jsem cítila moře energie a drala se na povrch a z druhé strany voda proměněná na krev mi vzala víc energie, než pak krev dala. Byli to divné a smíšené pocity.
Voda = čistota sama, ráj, život; Krev, bolest, touha, život. Dvě tekutiny sobě protikladné, ale bez sebe neexistující.
Hlava mi chtěla vybuchnout a kolem rukou se znovu objevovala fialová aura. Z posledních sil jsem udělala portál do nicoty, ve mně samé, a skočila jsem tam. Aura se uvolnila víc a víc, a temnota nabírala na fialové záři. Cítila jsme, že mi nechce ublížit, ba na opak, pomoct. Smála se na mě s láskou a hladila mě po celém těla. Začala, v dobrém slova smyslu, ve mně vařit krev, a dostala jsem chtíč ke zlu.

Nic jsem si nepamatovala a vzbudil mě bratrův hlas, který na mě křičel od televize. Neochotně jsem vylezla a protřela si oči. Cítila jsem se oslabená.
„Sestra podívej, dnes v noci v Santa Monice vypuklo zemětřesení, je to neočekávaná událost, kterou by nikdo nepředvídal vzhledem k poloze, kde se nachází. A že se na pobřeží pod hladinou objevil nevysvětlitelný kráter, který je neobyčejný svým tvarem. Lidi začínají básnit o třetím druhu. Návštěva z vesmíru. Hůůů…“ poslední větou se mě snažil, jako by postrašit a celé mu přišlo absurdní, jako by se lidé nudili, tak zase něco vymysleli, aby se mělo o čem mluvit. Potom, ale co jsem si pořádně protřela oči, jsem poznala menší podobiznu znaku, co ukazovali. Mého znaku.
Oči jsme vyvalila a bedlivě se snažila vzpomenout, co se stalo po odchodu z koupelny.
„Stalo se něco?“ Zeptal se brácha starostlivěji.
„Ne, jen mě trošku bodlo v hlavě,“ zalhala jsem. Přepadl mě divný pocit.
„Policie a další záchranné služby dále pátrají v několika ruinách budov po lidech ať už s životem, nebo bez nich. Celkem se zřítilo 8 velkých budov a několik menších rodinných domů. Obětí už přes dvacet a přes padesát, po kterých se stále pátrá. Vědci zatím nemohou říct, co zapříčinilo tento jev. Nedošlo k žádnému posunu zemských desek, ani žádná erupce či záchvěv země…“ Byla jsem to já, a cítila jsem se z jedné stránky víc, jak dobře.
„Musím si někam zajít, na jídlo si zajdi třeba do restaurace,“ řekla jsme brachovi a střelhbitě jsem vběhla do pokoje, kde se jedním magickým slůvkem převlékla. Vyběhla ven a v zákoutí udělala portál do pekla a to přímo k trůnu.

„Jaké milé překvapení,“ přivítal mě pobaveně Kaito. Kyle už dávno stál u mě a hned na něj chtěl vletět. Ostatní zvedli hlavy od znetvořených, roztrhaných a skoro už bez masa mrtvých těl z nehody v Santa Monice.
„Děkujeme ti za čerstvou stravu,“ řeklo několik démonů a stvůr s úctou.
„Už dlouho jsme neměli čerstvé maso,“ dodalo dalších několik. Pohled na ně bylo jako na stádo masožravých lvů zmutovaných s tygry a dalšími šelmy co týdny nejedli. Krev byla všude po podlaze a lidským masem se neplýtvalo.
Díky studiu knihy, jsem už začínala chápat, co se stalo, jednou za čas se stane na zemi přírodní katastrofa a schránky lidských těl se dostanou do pekla, jako potrava pro jejich obyvatelé. Vždy ta touto katastrofou je nejvyšší démon, já. A nebe, ráj, se vždy snaží zachránit co nejvíce nevinných a ulehčit, jejich posmrtný život, protože když jsou těla pojídána, ještě vnímají každou bolest, kterou jim démoni pojídáním způsobují. Poté jsou jejich duše uzamknuty, a navždy uvedeny k otroctví se sešitou pusou a zjizvenými končetiny, které se znovu zregeneruji, ale jen v určitých celcích, proto sešity.
„Co se stalo včera?“ Zeptal se mě nenápadně Kyle.
„Nevím,“ pohled se mi přestal hnusit, ale právě naopak, začal se mi zamlouvat. Těšilo mě, že jsem dopřála svým poddaným tolika blaženosti. A sama jsem dostávala na něco chuť. Kaito poznal mou myšlenku, a jednomu, krásnému lidskému mladému chlapečkovi, prsty vytrhl bulvu. Poté přišel ke mně a s úsměvem mi ji dal do pusy. Byla sladká a velmi dobrá. Jenže pořád ve mně, byl slaboučký hlas, který něco říkal. Nevnímala jsme ho a svým chováním, jsem Kyla překvapovala, dalo se to poznat. Kaito mě nějak začal magneticky přitahovat, i když jsme předtím spolu měli vetší nesrovnalost, potom mi přes rty přejel prsty a přímo až ke krku. Ostatní démoni se přestali nacpávat a pozorovali malé divadlo. Jeho dotyk byl příjemný a on byl tak okouzlující. Ani jsem nevnímala utrápenou tvář Kyla, na kterého jsem celý včerejší den myslela. Soutu jsem nikde v okolí neviděla, a pořád jsem nechápala Kaitovy plány. A přes jeho dotyky, mě ani nenapadlo se podívat do jeho hlavy na co myslí. Vyšel ještě jeden schod a rázem se stal skoro o dvě hlavy vyšší, jak já. Chtěl mě, viděla jsme to na něm. A paření před ostatními démony, by nebylo nic neobvyklého. Jenže by viděli na půl paní temnot a napůl lidskou dívku a má kůže, by byla pro ně všechny velmi vábní.
Najednou mě silně za zápěstí uchopil Kyle a přitáhl si mě. Oči se mi zalily krví a už jsem na Kaita nemyslela, jen na to co provedu Kylovi.
„Pusť,“ vypustila jsem mezi zaťaté zuby, tak že slyšel jen Kyle. Za svými zády jsem slyšela jak se Kaito směje, ale bylo mi to jedno. Jak si Kyle mohl dovolit takto zasáhnout. Přetékala mnou zloba. Opět se kolem mě začala uvolňovat výhružná síla a Kyle hned pochopil. Poklekl ke mně s omluvnou poklonou.
„Zmiz ni,“ zřetelně jsem mu naznačila, že ho teď opravdu vidět nechci.
„Mí drazí démonci, jezte a pijte, užívejte si,“ zvolala jsme do davu. Uprostřed sálu se objevila obří fontána tryskající mladou krev.
Démoni nižší úrovně se už po sobě začali plazit, ti vyšší mají jistou důstojnost, tak si našli druhy a družky a odebrali se do různých pokojů paláce s poháry krví.
„Jak velkolepé má paní,“ znovu je mě přistoupil Kaito, poklekl a políbil mi ruku. Svůdně jsem se na něj usmála.
„Jdi se taky bavit, a nech mě se kochat tou krásou,“ zasnila jsem se do pohledu krve, štvanice, chtíče a nejtajemnější, bouřící atmosféry stříbrných blesků a ohnivé záře skrz temné okna.
„Já se už velmi bavím,“ Kaito byl velmi svůdný a neznám nikoho, kdo by mu dokázal odolat.
Kyle už někde zmizel, sama nevím, a Kaito se mi úplně nabízel.
„Možná někdy příště,“ usmála jsem se na něj lstivě a rukou jsem mu přejela po líci a jemně nehtem škrábla. Celý se zachvěl.
Poté odešel se zklamáním, ale bylo v tom ještě něco, něco co se mu nelíbilo. Ruku obmotal kolem krku jedné blondýně vyšší úrovně a odešel.
Usedla jsem znovu do trůnu a zavřela oči a pro změnu se zaposlouchala do kvílení, křiku, sténání a utrpení duší a všeho co trpělo a hladilo mi to duši.

Když jsem odešla do své komnaty na trochu úžasné koupele, čekalo mě milé překvapení.
„Co se s tebou stalo?“ Jeho hlas byl nepřátelský.
„Ach zlato, co tu děláš, já že tě poslala pryč,“ odpověděla jsme lhostejně, ani nevím, co mě k takovému tónu vedlo.
„To nejsi ty, místy ses chovala,…“
„jako kdyby byla stejná jako oni, jako kdybych byla zlá, jako bych byla Satan?“ S každým slovem jsem udělala jeden krok k němu, dokud zády nenarazil ke zdi. Usmál se.
„Pak tedy…,“ odmlčel se. Ruce mi rychle položil na boky a naše strany se obrátili.
„se budu i já tak chovat,…“ zahleděl se mi do očí, „…, má paní,“ a šeptl mi do uší. Něco ve mně znovu udeřilo a už jsem cítila jeho rty na mých. Byl jiný, zuřivý, všechna něha zmizela. Mohla jsem se bránit, ale nechtěla jsem, velmi, velmi se mi to zamlouvalo. Ta síla, jeho pevné ruce, dokonalé tělo. Než jsem se nadála, už jsem ležela na posteli. Vzpíral se nade mnou a každý sval na jeho ruce byl tak napnutý, jako by měl každou chvíli prasknout.
„To já měla trestat tebe,“ šeptla jsem, když zahaloval můj krk několika vlhkými polibky.
„Tak to bude vzájemné,“ a pak mi přejel špičkou jazyka po klíční kosti. Prsty se mi prohnuly, hruď se mi zvedla a dech zrychlil.
Strhl ze mě veškerý šat, a já mu to oplatila. Přikryl nás rudou saténovou přikrývkou a hladil mě po celém těle. Celá jsem se mu oddala. Když jsem pocítila vnitřní tlak, silně jsem si musela oddechnout, síla v nás začala proudit a celý jsme hořeli. Hladil mě ve vlasech a jeho horký dech se dotýkal mého ouška a krku. Cítila jsem kapičky potu, jak se pomalu srážejí v moře. Spalovali nás samotné plameny pekelné. Když na chvíli zastavil své prudké pohyby, bylo to proto, aby mě políbil a mohl pohladit po rukách, pažích, políbit ramena, hladit hruď a bříško. Poté začal být něžnější. Objala jsem ho a hladila po zádech. Jako by se celý svět zastavil a byli jsme tam jen my.
Milovali jsme se pomalu a dlouze, poté jsme vedle sebe jen tak leželi. Hladil mě po zádech celé hodiny a místy mě několikrát krásně políbil.

„Odpusť mi mé chování, líbilo se mi to, ale nebyla jsem to úplně já,“ špitla jsem potichu do jeho hrudi, když jsem ho objala.
„Já vím, byla jsi paní, je to tvá démonská stránka,“ vytáhl si mě výše a políbil na čelo.
„Proč musím hledat, nějakou zatracenou druhou půlku, vždyť, vždyť, to můžeš být ty!“ Rychlostí blesku mě vyhrklo, srdce se silně ohřálo, v pokoji se objevil náhlý záblesk a jeho šokované oči mě pozorovali.

Po posledním rozhovoru jsme už spolu nemluvili. Když se někdy potkaly naše oči, vždy uhnul. Po nějaké delší době, kdy se nedělo nic podivného, kromě pár návštěv v pekle, rozhovorů a srazů s bráchovými kámoši, e-mailů od rodičů, telefonátů s přáteli z USA a schůzek se spolužáky, ke mně při sešel Kyle.
„Pojď se mnou,“ řekl bez jediné známky výrazu, či citu. Vytvořil portál a vešli jsme do temnoty.
„Co chceš dělat?“ Zeptala jsem se a hleděla na jeho černý plášť rudě lemovaný a jedním stříbrným pruhem, a na to, jak si dává kapuci.
„Musíš se naučit bojovat,“ střelhbitě zakřičel a v okamžiku se mu objevil jeho strážný meč, ten pravý, zabijácký a bezlítostný. Všude po ostří měl mé znaky, a dalších předchozích Ďáblů. Byla to těžká slitina, kterou vykoval nejmocnější démon, žijící v pustinách, je skoro nemožného ho najít.
Ten meč nese jméno „ultimo carmen“, díky tomuto meči je Kyle postaven také na nejvyšší úrovni. Četla jsme o tom v knize, ale nikdy jsem s ním o tom nemluvila. Málo který démon, to o něm ví, vlastně ani jeho bratr to neví, protože ti kdo ten meč spatřili, už o něm nikomu nemohli říct. Nechápala jsem, co zamýšlí, cítím jeho energii, je to on, takže to nemůže být nikdo, kdo převzal jeho tvář, málo kdo umí napodobit něčí energii.
Než jsem se nadála, už jsem ostří měla u krku, chyběl jeden milimetr a cítím kapičky krve.
„Co to děláš?“ Oči mi chtěly vypadnout z důlku a pochopila jsem, že má lidská stránka se chtěla zhroutit strachy. Levou nohu měl přede mnou, pravou se zapíral, meč držel v obou rukách, tak že čepel byla kolmo k mému krku. Hlavu měl sklopenou dolů, pak ji ale namířil ke mně. Viděla jsem zářivě rudé oči, byla v nich zlost, vražedné úmysly, chtíč po krvi. Prostě celé zářili a chtěli něčí smrt. Byla to jeho pravá podstata démona, tehdy jsem si uvědomila, jak mě Kaito uchopil za ruku a Kyle proti němu vytáhl svůj slabší meč, tak to byla jen sebeobrana. Kdyby tehdy vytáhl tento, tak už stoprocentně nežije. Myslela jsem si, že kniha o tomto mluvila dávno, že takto se už Kyle nechová. „Já vlastně Kyla vůbec neznám,“ pomyslela jsme si.
„Takto bys už byla mrtvá, musíš se naučit bránit a bojovat, a dokud na tom to plášti nebudou trhliny, tak nic sama nezmůžeš.“ Jeho hlas byl navýšený a všude kolem něj se začala uvolňovat rudá energie, a jako by se stříbrnými plameny. Tvářela různé ornamenty. Být tu slabší démoni, ták dávno umřou, jen díky pocitu z ní. Neustály by to a sesypali by se.
Odskočil ode mě.
„Braň se!!!“ Zakřičel.
Znovu se bleskovitě na mě rozběhl a rozhodně to nevypadalo, že by chtěl couvnout.
„Daemonium Lamina!“ Zakřičela jsem a vytvořila obranou pózu. V rukách se mi zjevil meč. Kyle se rozmáchl a přímo do něj, zakřiklo skřípání a vytvořilo se několik jisker. Cítila jsem, jak se škodolibě usmál. Několikrát z blízkosti, se proti mně rozmáchl mečem, dokud se na mém nezačali objevovat praskliny.
Odskočil, zvedl hlavu, aby se zase dali vidět jeho oči, a naposledy se proti mně rozmáchnul. Všude okolo ve vzduchu, poletovaly malé střípky mého meče, a jako padající kouzelný prach, poletovali v temnotě. Bodlo mě u srdce.
„Jsi mrtvá,“ řekl a otočil se ke mně zády a znovu šel na svou vzdálenost. Začala ve mně řvát krev, na tváři jsme cítila, jak mi raší pot a malé žilky, oči mi začali rudnout.
„A tenebris mea arctissima,
vis vocare tibi,
Sit pugna effusionis sanguinem,
omnia moriuntur et ultimum animam viventem, ALBUM LILIA!!!“ S plných plic jsem zakřičela, a proti mně se zjevilo fialové oslepující světlo. Dala jsme do něj ruku a vytáhla meč. Měl fialovou rukojeť, kterou tvořil DRAK, čepel byla sněhově bíla, na níž všude byly stejně fialové mé značky. Od nejostřejší špičky celý probleskl. Až k rukojeti. Dračí oči se otevřely a byly bílé a zářivé. Roztáhl křídla, a zabránili tak k vyklouznutí v těžkých bojí. Ocas napnul a byl o něco málo delší než celá má ruka. Obmotal si ji. Znovu zaplápolalo fialové světlo a na mě se objevil tmavě fialový plášť s bílým lemováním. Moje energie mi nasadila kapuci.
„Trochu pozměním pravidla, kdo komu udělá byť i jen jediný šrám, přežije“ tentokrát jsem to byla já, kdo se škodolibě smál.
Prohodili jsme si strany, to já byla ta, co se první rozmáchla proti němu. Už to nebyli jiskry, co se objevovalo od tření dvou mečů, ale pokaždé to byla fialová a rudá energie, které se navzájem míchaly, a doslova spolu bojovali. V tomto boji nebyl žádný cit, slitování, jenom bojovnost, chtíč po krvi a vítězství.
Neumím si představit, jak dlouho jsme tam byli, bylo to nekonečné a nikdo nebyl schopen udělat, tomu druhému ani malou dírku na plášti.
Oba jsme naráz zakřičeli a rozběhli se proti sobě. Dejme tomu, že jsme byli tak kilometr možná víc od sebe, a přesto jsme se viděli jako, bychom od sebe byli tak dvacet kroků. Poprvé jsem uviděla Kyle podstatu. Dala by se to přirovnat ke Kerberosovi, byl to pes, ale ne ledajaký, ano měl za úkol hlídat, ale hlídat svého pána.
Bylo to normální zvíře, stálo vedle něj, byl tak třikrát možná čtyřikrát větší než on, byl celý černý se stříbrným obojkem kolem krku, jako stříbrný pruh, na jeho vlasech, které jsou stále kryty kapucí. Místo slin mu kapal oheň, zuby měl minimálně dlouhé, jak naše meče, od tlapek a ocasu mu šlehal oheň barvách Kylovi energie a oči stejně rudé, jako důraz naprostého šílenství. Ani jsem si nevšimla, že jsme se oba zastavili a hleděl na mě, vlastně na nás oba. Na mě, a mého Draka?
Vedle mě stejně velký, jak jeho Kerberos, nádherný fialový drak, šupiny na pohled tvrdé, že by i to nejlepší ostří snad nebylo schopné udělat sebemenší škrábanec, drápy silné, ostré a mohutné, křídla přiložená podél těla, tvořený silnými kosti. Na hlavě měl několik rohů, a to i mezi oči až k nozdrám, byli skvostné, oči sněhově bílé stejně jako můj meč, ocas náramně dlouhý,a na konci hrot jako na harpuně.
Ten samý ocas, co mě tehdy šlehal do zad, a chtěl mi údery zastavit srdce, ten samí drak a oči, co mě chtěli zabít a ovládnout a udělat ze mě obludu a zahubit, a teď je součást mě, jsem to já, jsme to my a stojíme proti Kylovi.

Jednou, dvakrát, třikrát máchnul křídli a všude se rozprskla fialová aura, velký závan, který stáhnul Kylovi kapuci. Jeho tvář byla v údivu a měla jsem pocit, že i šťastná. Otočil ostří proti mně a znovu jsme se proti sobě rozběhli, drak vzlétl a kerberos udělal pár dlouhých skoků, dokud se nesrazili. Oba proti sobě začali prskat oheň, a má čepel spolu s Kylovou se srazili. Oba pláště z nás spadly a to na dva kusy.

Leželi jsme na zemi vedle sebe a drželi za ruce, pes olizoval dračí šupiny, kde ho asi trochu poškrabkal a drak si hlavu otíral o jeho hedvábný a lesklý kožich, jako kočka o panovu nohu.
„Takže jsi to dokázala,“ špitl Kyle a usmíval se, jeho oči znovu hořeli, ale láskou.
„Jo, a to jen díky tobě. Věděla jsem, že to bude ještěr, plaz, nebo tak něco, ale myslela jsem, že to bude spíš had, ne drak.“ Prohlížela jsem si ty dvě stvoření, jak si také lehli a hlavu o sebe opřeli.
„Teď bys porazila i Kaita a Soutu a myslím, že nejen je,“ oznámil mi a bylo vidět, že je na mě pyšný.
„Proč jsi to zrovna teď se mnou podstoupil? Stalo se něco?“ Nechápala jsem situaci, vždyť to mohl udělat dřív, nebo později, mohlo to byt kdykoliv. Proč po tom, co jsem se přiznala, že chci, aby on byl má druhá polovina?
Odmlčel se, „schyluje se k boji, nebe a ráj se dali do pohybu a někoho hledají, někoho, koho by ses měla obávat,“ vysvětlil a ve tváři měl obavy.
„Musíš rychle najít druhou polovičku,“ dodal, a pak už bylo ticho.

<> z části