SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ďábel (ice) má srdce 7.Díl Rád tě poznávám

Neměla bych zapomenout žít normální život.
Hodila jsem na sebe, oškubané světle modré rifle, černé tenisky, a červený tričko s krátkým rukávem spolu s šedou mikinou přes hlavu.
„Brácha v kolik hodin máme vyjít!“ Zakřičela jsem přes dům, do jeho pokoje.
„No v sedm bychom měli nejpozději vyjít!“ Zakřičel nazpět.
„To je za pět minut,“ vynořila jsme se v jeho dveřích a hleděla, jak z marsu.
„No a? Já už jsem hotový,“ řekl v klidu a smál se mým rozcuchaným vlasům.
„Hej, tak co kdybys šel napřed, a já potom dojdu?“ Navrhla jsem a snažila si ty vlasy uhladit rukama.
„A víš kde to je?“ Zeptal se lstivě.
„Tak na Sibiři to asi nebude, že?“ Dělala jsme ze sebe hloupou.
„Jak máš vlakovou zastávku…,“ začal vysvětlovat, ale přerušila jsme ho. „Já vím kde to je,“ a začala jsem se smát.
„Dobře, fajn. Tak se potom uvidíme,“ odsouhlasil a hodil na sebe hnědou mikinu. Do kapsy si ještě hodil klíčky od domu a odešel. Rozběhla jsem se k zrcadlu, abych se trochu upravila. „Žádná magie, žádná magie…,“ opakovala jsem si stále dokola, a chtěla si užít, aspoň z části dokud můžu, normální život.
„Ááá…, už mám půl hodiny zpoždění,“ nadávala jsme si pro sebe, když jsem konečně hotová vyběhla z baráku. Magický portál. Říkala jsme si v duchu. „Né…,“ zažehnala jsem myšlenky nahlas. A přidala do kroku.
Slunko už pomalu zacházelo a na obloze, se začaly objevovat jasné červánky, které ozařovali mé černé vlasy. Brácha si toho snad ani nevšiml, vždyť jsem byla blondýna. Přemýšlela jsem tak při cestě. A možná si nevšiml vůbec ničeho, vedle něj stojí samotná paní temnoty a zla, a on mě ještě provokuje. Asi jsem vadná.

Aniž bych se nadála, už jsem byla na místě. Oknem jsem koukla do baru a hledala je. Našla jsem bratrovu tvář včele stolu, že jsem mu mohla vidět do tváře, z boků seděli další dva kluci, velmi pohlední. Jeden měl brýle kratší světle hnědé vlasy s pramínky, co zasahovali do jeho brýlí a urostlou postavou. Naproti němu byl taky hodně vysoký kluk, i když seděl, dalo se to poznat, a měl vlasy o něco světlejší a delší. Třetí byl k mému pohledu otočený zády, tak jsem jen viděla tmavé vlasy.
Bar byl v celku plný lidí a tak jsem přemýšlela, jestli tam mám vůbec jít. Mohla bych zavolat brachovi, že se mi udělalo špatně, tak nedojdu, nebo mi do toho něco vlezlo. Jenže v tom si mě všiml i přes okno, tak jsem neměla na vybranou. Asi ještě minutku jsem stála venku a zhluboka dýchala. Možná jsem společenská, ale nemám ráda jen a jen společnost kluků a zvlášť známé mého bratra. Stoupla jsem si před vchodové dveře, zlehka uchopila kliku a pomalu otevřela dveře. Venkovský vánek se přiřítil spolu s mým prvním krokem do místnosti a všechny hlavy se na mě otočily. Jak všechny dívky, tak i kluci. Na nikoho jsem se nesoustředila, jen jsem si to mířila ke stolu bráchy. S mým asi třetím krokem se otočil i ten jeho kámoš, na kterého jsem předtím neviděla. V očích jsem měla jenom jeho a nemohla jsme uvěřit tomu, co vidím. Jako by to byl nějaký démon z pekla, protože jenom tam jsem viděla tak úžasně dokonalé bytosti. Měl havraní vlasy, ke krku šikmě sestříhané. Delší pramínky ofiny mu padali do tváře a jeho černo šedé až stříbrné oči, mě doslova topili. Byl oblečený celý v černém a pořád jsem si říkala, jestli jsem ho neviděla někde v tom pekle.
„Andy jdeš?“ Zavolal na mě brácha a donutilo mě udělat další kroky.
„Ahoj, promiňte mi zpoždění, měla jsem menší zádrhel doma,“ omluvila jsem se jim.
„To je dobré, hlavně že jsi přišla. Jinak já jsem Tamaki,“ řekl kluk s brýlemi.
„Ahoj, já jsem Akeno,“ představil se kluk se světlejšími vlasy.
„Moc mě těší,“ přikývla jsem jim a podívala se na kluka s havraními vlasy.
„Já jsem Anda, ale brácha mi říká Andy, to pochytil ze států,“ řekla jsem všem a pak jsem se raději podíval na bráchu. „A ty se tedy jmenuješ jak?“ Odvrátila jsem se zpět na kluka s démonskými rysy.
„Daiki,“ odpověděl bez zájmu. Jo tak jestli toto je nějaký démon, tak jedině Kaito.
„Super,“ lhostejně jsem se usmála a pohled věnoval všem jen ne jemu, i když mě to lákalo.
„A od kdy se znáte?“ Vyptávala jsem se a slova se ujal Akeno.
„Tak já spolu s Daikim jsme bývalí spolužáci tvého bratra s nižší střední a Tamaki je můj soused, takže jsme se už jako malí dali dohromady. Se divím, že si nás nepamatuješ.“ Říkal udiveně.
„Proč bych si vás měla pamatovat?“ Nahodila jsem stejně udivený výraz ne-li větší.
„Si tě pamatujeme, jak jsi byla malá, nebo spíše jen já a Akeno,“ slovo vystřídal Tamaki.
„Tak to jsem musela být hodně malá,“ celá jsem zrudla a vybavila jsem se, jak jsem vypadala jako děcko. To je jak naschvál.
„Brácha, proč jsem sem vlastně měla přijít?“ Na tuto otázku se těším celý den, ale vždy když jsem byla s ním, jsme na to zapomněla.
„Jen tak, abys neseděla doma,“odpověděl s nejistotou na jazyku. Nechtěla jsem mu lézt do hlavy, protože je to můj bratr a přistoupila jsem na tento večer, jen kvůli tomu, že jsem chtěla mít ještě nějaký normální kousek v sobě, ale nějak jsem se neudržela. Si děláš srandu ne? Jak nechci být žádná náhrada…, ale aspoň to vysvětluje jeho náladu. Řvala jsem v podvědomí. Když jsem bráchovi nahlédla do hlavy, tak jsem zjistila, že Daikiho podvedla holka. To absolutně není můj problém, tak proč bych ho zrovná JÁ měla převést na jiné myšlenky. I tak něco ve mně, mě donutilo mu poslat jeden lítostný pohled, jako bych se omlouvala za ni a všechny holky, co podvedli kluky. Sakra, co to je. Bez tak ta lidskost. Pomyslela jsme si.
Do hlavy jsem mu raději nenahlížela, protože vím přesně, co tam najdu. Chaos, bolest a sebelítost. Samé zbytečné kraviny, které člověka akorát pošlou do nicoty.
Zajímalo by mě, co dělá Kyle. Zamyslela jsem se a sledovala bez mrknutí jedno místo na stole. Přemýšlela jsem o minulé noci. O noci plné lásky, vášně a Kylovi. Jestli se to mělo stát, a jak dlouho to potrvá, kdo komu první ublíží a jak toto skončí. Když v tom mi něčí ruka zamávala přes tvář. Zamrkala jsem hleděla kolem sebe, co se děje.
„Budeš s námi hrát?“ Zeptal se mě Daiki. Hleděla jsem jak vyoraná myš a nechápala, o čem se mluví.
„Promiň, byla jsem myšlenkami jinde, co hrát?“
„Karty,“ usmál se a začal míchat jeden z balíčků.
„Raději ne, jedině když ti můžu pomáhat,“ mrkla jsem na něj a úsměv mu oplatila. Opět lidskost, a že by i u něj povolili ledy.
„Dobře,“ přikývl a rozdal všem kromě mě karty.
„Ale to bude nefér,“ zaprotestoval brácha.
„Co Takeno bojíš se?“ Zaprovokoval Tamaki na bráchu.
„Fajn, stejně tady ségra měla vždy smůlu ve hrách.“ Zasmál se a ušklíbl se na mě.
„Jen si nemyli,“ usmála jsem se lišácky. Bráško, to jsem ještě nebyla ďábel. Pomyslela jsme si pro sebe.
Na stole už byla sázka v minimálním množství peněz a já koukala Daikimu přes rameno.
„Takže k výhře musíte mít počet jedna dvacet,“ ještě řekl Akeno a vzal si kartu. Tak to vedlo dál dokud nebyla řada na Daikim.
„Vem si, věř mi,“ řekla jsem mu, když měl součet deset. Jen co se podíval na kartu, kterou si lízl. Měl eso, takže součet hned dvacet jedna. Usmála jsem se na něj a on na mě. Když byla řada na vyložení samozřejmě vyhrál. Brácha vyjeveně koukal a nechápal.
„To byla haluz,“ mávl rukou ve vzduchu a rozdal k další hře, protože měl nejnižší počet bodů.
„Když myslíš,“ znova jsem se lstivě usmála.
„Uděláš něco pro mě?“ Zeptala jsme se Daikiho.
„Podle toho co?“ Otázal se.
„Vezmeš si šest karet, aniž by ses na ně podíval?“ Svůj kukuč jsem udělala za prosebně svatý.
„Si děláš srandu, to je strašně moc.“ Hleděl Akeno.
„Jenže jsou karty i za jeden bod, nikdy nevíš,“ usmála jsme se a podívala se mu do očí. Jeho mysl už byla čistá a nemyslel na tu holku, takže už s ním byla lepší řeč a všichni u stolu se bavili.
„Když prohraji, tak mi cvakneš pití,“ navrhl a očima mě probodl.
„I dvě,“ usmála jsme se a akorát si měl brát karty.
„Daiki, ty umíš riskovat,“ oznámil Takeno, brácha.
„Asi jo, ale pokud z toho budu mít co pít, tak to neřeším,“ pousmál se, ale jeho oči i při úsměvu měli pořád stejný výraz, chladný, okouzlující a pronikavý. Asi to je jeho podstata.
„Já si věřím, vyhraješ,“ řekla jsem, když si lízal poslední šestou kartu.
„Nedívej se na ně a vylož je na stůl, aspoň bude sranda.“ Řekla jsem uštěpačně, tak že slova patřila Daikimu, ale způsob komunikace bráchovi. Vyložil přesně jedna dvacet.
„To si děláš srandu,“ zvolal Akeno a rukama se opřel o stůl a očima ještě přepočítával karty.
„Možná mám smůlu, jen když hraji já. Co se týče druhých, štěstí dávám.“ Trošku jsem zamachrovala, ale pořád ve skromném slova smyslu. „Pojď hrát se mnou,“ navrhl mi Tamaki a já se víc přisunula k Daikimu. „Tady mi to vyhovuje víc,“ usmála jsem se vyplázla na něj jazyk.
„Super,“ pousmál se Daiki. „Kolik karet si mám vzít teď?“ Zeptal se, jako by mi pořád nevěřil.
„Já ti řeknu ´´už neber´´.“ Hra pokračovala, a převážně jsme vyhrávali, ale aby to nebylo moc nápadné nechala jsme ho parket i prohrát.
„Ty jsi můj anděl,“ řekl lehkomyslně. „Tak to bych o sobě netvrdila,“ řekla jsem a trochu se naštvala. „Též si myslím,“ přidal se brácha.
„Tak potom jsi můj ďábel za krkem,“ opravil se a tomu už jsem musela přikývnout a oznámit, že to je lepší.
Všichni jsme se bavili, sem tam něco pili, jen já jsem měla čistý rejstřík a nijak mi to nevadilo.
Hodně jsem se s nimi seznámila, připadalo mi to jako věčnost, co je znám. Možná to bylo i proto, že dokážu z nich vycítit, co je baví, čím se zabývají a podobně. Něco se vyptávali i mě a naše pouta se prohlubovaly. Když jsem se zase zamyslela, tak to byla myšlenka, „ďábel má stále víc a víc přátel.“ Málem jsem se neudržela a začala se smát na celé kolo.
Ani jsem si neuvědomila, že je dávno už po dvanácté hodině. Čas tu opravdu rychle běží, trošku jsem si zvykla na to, že je většinou podle mě. Ale tak co nadělám, mohla bych ho posunout trochu zpět, ale stálo by mě to hodně sil.
„V kolik jdete?“ Zeptala jsem se jich.
„Nevím asi až ráno,“ odpověděl Tamaki se smíchem.
„Asi půjdu dřív,“ řekla jsme a zvedala se od stolu. Nebylo to, že bych spěchala nebo musela být doma brzo, jen jsem chtěla vidět Kyla.
„Máš pravdu, pohádky na dobrou noc ti už skončili,“ opět se mě snažil brácha vytočit.
„Jen abych ti ráno nemusela nosit kýbl k posteli,“ usmála jsme se na něj a oblékla si mikinu.
„Já asi půjdu taky, mám to asi nejdál a ráno brzo vstávám,“ řekl Daiki.
„Hej, nezapomeň. Anda je sestra tvého kámoše,“ teď pro změnu zaprovokoval Tamaki Daikiho, kteří jsou hodně dobří kamarádi, i když nebyli spolužáci. Mají hodně společných koníčků a chodili na stejnou vyšší školu.
„Dej si s námi ještě jednu hru,“ navrhl Daikimu Akeno. A pak ho ještě přemlouval. „Hej, fakt musím,“ řekl a podíval se na mě.
„Tu ještě zůstaň a zaručuji ti, že vyhraješ,“ řekla jsem mu a lehce jsem se ho dotkla a dala do něj trochu své energii, ale jen maximální minimum, víc by to člověk neunesl. „Ty půjdeš sama?“ Otázal se ke mně. „Já se o sebe postarám a k tomu mám ráda noční procházky.“ Odpudila jsem ho a odcházela ke dveřím. „Tak ahoj!“ Zavolali na mě a já jim ještě zamávala.
Na obloze bylo vidět miliony stříbrných hvězd a do šeda zabarvený zářící měsíc. Srazu se ochladilo a vznesl se chladivý vánek, který si začal pohrávat s mými vlasy. Do zelena zabarvené světlo z pouličních lamp mi dělalo chodníček domů, i když místy zablikalo.
„Koukejte na tu kočičku,“ uslyšela jsem za sebou, tak jsem se otočila a zamnou se objevila skupinka nějakých vandalů.
„Kdo je u tebe kočička?“ řekla jsem oprskle a opřela se o jeden stožár, jako že na ně počkám. Trochu si pohraji.
„Já nevím, možná ty… Kolik bereš?“ Drze pokračovali dál.
„By ses nedoplatil,“ pohrávala jsem si s nimi.
„Zadarmo mám vše,“ řekla asi jejich nejvyšší bos a rukou mi hmátl do vlasů.
„Být tebou, bych to nedělala,“ řekla jsem namyšleně.
„Řekni mi jeden důvod,“ a skláněl se ke mně. „To nemusím,“ usmála jsem se lstivě jednou rukou jsem ho uchopila, druhou přidržela a třískla s ním do stožáru, o který jsem se opírala. Ostatní chvilku na mě doslova zírali pak se ale vzchopili a rozběhli se na mě. V jednom okamžiku stáli a ani by blesk nestihl udeřit, už byli všichni na zemi. Vau, co to je? Divila jsem se pro sebe, protože mi to dříve trvalo dýl a teď.
„Ty v**e, zdrháme…, Ona je démon…, Kdo sakra jsi?“ Chrlili na mě jednu otázku na druhou a přitom si nesli nohy na ramenou. „Kazuji Anda!“ Zakřičela jsem na ně. „Kazuji Anda, samotný Satan.“ To jsem si řekla už jen pro sebe. „A teď hurá za Kylem,“ znovu jsem si řekla pod nos a zašla do jedné z uliček mezi domy, kde jsem si vytvořila portál mířený za Kylem.

Dodatek autora:: 

Tak speciálek, vyloženě pro evusku, jak si přála.
Dílek kratší, ale přidávat budu, to se neboj. Jinak ta událost s karty se stala a to mě. Kluk se též jmenoval na D a to on mě nazval, že jsem jeho démonský poradce. Toho večera jsem vymyslela tuto povídku.
Kapitolu jsem, ale moc neprožívala s důvodů mezi mnou a D Wink Laughing out loud Tongue

5
Průměr: 5 (10 hlasů)