Ďábel (ice) má srdce 5.Díl Vnitřní boj s noční můrou

Ne, to není temnota. Tam se cítím uvolněná, ale toto je jiné. Tohle je bolest, užíraní, a těžké křeče.
„Ando poslouchej mě, musíš bojovat, nesmíš se nechat přetáhnout, jestli tě démonská půlka pohltí, už nikdy nebudeš člověk a ani démon. Poslouchej pozorně, co ti řeknu. Jsi na půl démon, proto když tě démon přetáhne, nestane se z tebe nic víc, než jenom znetvořená schránka, žádná mysl či duše. Jinak řečeno zemřeš!“ Co to říkal, nerozumím, jak to, nechápu to.
Strachy jsem měla zavřené oči a bojovala s bolestí. Když se okolí změnilo, a já pocítila lehký vánek připomínající léto, otevřela jsem oči. Úchvatné místo obklopeno tmavě modrou atmosférou a obrovský stříbrný měsíc v úplňku odrážející světlo nad stejně modrou hladinou obrovského moře nebo nějakého velkého jezera, které naráželo na písečné břehy.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se křečovitě s mučícím výrazem.
„Tam kde se můžeš soustředit, a budeš mít větší šanci potlačit démona. Ale předem říkám, jestli svou energii zatlačíš příliš, můžeš přít o část svých schopností. Jinak už nemáš moc času, tady nemůže být dlouho.“ Řekl splašeně a rozhlížel se po okolí.
„Neříkej mi, že jsme u hranice rajské zahrady?“ zeptala jsme se celá ztuhlá a otočila se do lesa za námi.
„Nejsme u hranice, mi už jsme na území rajské zahrady. Toto je jediná možnost, snaž se. Já budu opodál, musím vytvořit ochranou bariéru, aby se zdejší zvěř a zdejší tvorové moc nerozzuřili, i když už o nás ví.“ Řekl klidnějším tónem, ale to je proto, aby mě uklidnil. Potom poodstoupil o několik kroků dál a zahleděl se téže do lesa. I já si povšimla žlutých, smaragdových a tyrkysových oči jak nás sledují. Kyle udělal šest magických kruhů, z toho jeden byl největší a uprostřed. Potom si do něj sedl v tureckém sedu a asi v okruhu necelého půl kilometru se vztyčila průhledná bariera, která rozmazávala vzdálenou krajinu. Jen co učinil, musel se soustředit, toto je bariera ´lux insolubilia´, vyžaduje hodně soustředění. Kyle, on sám se musí stát tou barierou. Vidí do všech směrů. Bariera je totiž tvaru půl koule směrem do nebe, z toho je bariera i na zemi, kvůli podzemním stvořením. Jen, co tak učinil se u lesa začalo shromažďovat více a více oči. V první lajně se začali přibližovat první magické stvoření, a to jednorožci s diamantovým rohem a hřívou zářivější než stříbro na odrazu slunce. Pro nižší třídu, by tato záře byla oslepující a já momentálně na tom nejsem dobře, takže místo toho, abych sledovala, koho kryjí, jsem se vrátila k účelu příchodu zde. Jinak jednorožci bývají vždy v první řadě, aby oslepili nepřítele a tím skryli totožnost stvoření za nimi, a jelikož to jednorožci měli ty tyrkysové oči, nechci na živo vidět ty další.

Bolest z nohou postoupila a připadalo mi, jako kdybych byla obyčejný smrtelník a noha se mi upalovala zaživa. Černý střevíce, které jsem měla k šatům, se roztrhly a z jedné nohy se stal pařát. Nehty ztmavly a jejich bývalý hladký vzhled se proměnil v hrubou strukturu. Kůže po lýtko chytla fialově-černo-šedou barvu s šupinatým rysem, barva mé viditelné energie. Takže má démonská část má původ ještěra? Uchvátilo mě, do teď jsem nevěděla, jaký mám původ. Začíná to být zlé. Rychle jsme zavřela oči a začala se soustředit.
Měsíční paprsky začali doléhat na proměňující se nohu a já se začala věnovat tomu pocitu slasti, jak v místě kotníku bolest chřadne. Když se mi povedlo potlačit tu část, co mě chtěla pohltit. Ulevila jsem si. Jenže nikdy není nic lehkého, ať to vypadá na první pohled sebevíc lehčeji. Ostrá bolest se objevila na lopatkách. Cítila jsem, jak má kůže praská a trhá se. K ohromné bolesti se přidal i nechutný kvílející zvuk a zápach zkažené krve. Z ran začala vytékat nějaká ledová tekutina, která mě nutila se otřásat. Víc jsem se začala soustředit a podvědomě najít tu věc, co mě chce zabít. Nemohla jsem to najít, jelikož jsem byla otočena tváří k měsíci, který zpomaloval přeměnu, mi to bylo houby platné, když bolest přestoupila na záda. Otočit se by nebylo rozumné, protože bych akorát porušila soustředění a urychlila přeměnu nějaké další části těla.
Ze zad mi vystřelila bolest, že jsem musela i zakřičet. Potom jsem uslyšela prudký náraz do bariéry, na kterém jsem i seděla a došlo mi, že se Kyle musel otočit, co se stalo. Zvěř a další stvoření zvenčí už nás začala napadat.
Bolest, která byla v zádech, lopatky, páteř, každý obratel, který jsem cítila zvlášť z jinou bolestí a oblast pánve srazu pominula. Teď už jsem v té oblasti necítila ani chlad ani horkost, necítila jsem nic, protože už jsem ztratila cit v zádech. Mé záda se znetvořila na nějakou zrůdu. Ucítila jsme další otřes bariéry a to znamená, že jestli mám ještě šanci se změnit zpět, tak je to jenom teď, nebo nikdy. A pořád jsem nemohla najít to místo, kde mám potlačit démonskou část, která už z poloviny zničila mou lidskou.
Co je to slovo, přátelé, smát se nebo štěstí, ani nevím. Kde to najdu – MOMENT!

Den na to co jsem se dozvěděla, že jsem démon a vrátila jsem se akorát z temnoty a šla si lehnout se zavřenými oči. Potom jsem přemýšlela o temnotě, co to vlastně je a že i když mám zavřené oči v úplné tmě, temnota, kterou vlastním je milionkrát větší, než ta co mám před sebou (když mám zavřené oči). A že ve mně je ta temnota, musím ji najít.
Zavřela jsem oči a soustředila jsme se na tu chabou tmu, před očima. Hledala jsme tu prázdnotu, nicotu, to čím jsem se stala a co se mi tak líbí. Byla jsem si tak jistá, víc než to, a když jsem otevřela oči, našla jsem to. Zářivě vražedné fialové oči s černou čárečkou jak mívají hadi se na mě dívali tak vražedným, nenávistným pohledem a chtělo mě to sežrat a ovládnout. Okraje mích zad se začali stahovat zpátky a já ve vnitru mysli šla těm očím naproti. Neudělala jsem ani jeden krok zpátky a to jsem byla pohlcena i strachem. Kyle vydrž to ještě chvíli, já to dokážu.
Ta fialová plasma, energie, má síla je já a já jsem tady. Oči na mě vyjeli a podobná energie ve fialové formě, co vždy kolem mě krouží, pochází odtud. Teď ta hmota byla vedle mě, udělala tvar pařáty, jak vypadala má noha, ale měla delší drápy, šupiny vypadali špičatější a protože jsme byli v temnotě, chyběly vidět černé a šedé odstíny, spíš to bylo jenom skici. Pařát se proti mě rozmáchnul a já cukla asi dva kroky zpátky. V tom se objevila bodavá bolest na rukou a pařát, co byl přede mnou se stal mou levou rukou. Nemohla jsem s ní hýbat, a pořád ten leví pařát utočil na mou normální pravou rukou. Svou zdravou rukou jsem silně uchopila tu znechucenou končetinu a držela tak pevně, jak jsem jenom mohla. Když v tom mě něco šlehlo do zdravé ruky a udělalo mi to na předloktím šrám deset centimetrů dlouhý a začala mi téct krev velkým proudem. Kůže byla celá popraskaná, takže jsem jenom vůlí mohla potlačit tu krev, ale na celé uzdravení paže jsem se nezmohla.
Co mě to šlehlo?

Zaklonila jsme hlavu a na setinu jsem zahlédla něco dlouhého stejné barvy jako pařát jak se mihla těsně u mě. Na konci toho jsem ještě zahlédla šedou formu, tvaru hrotu šípu, nebo něco jako je harpuna. Tentokrát mě to švihlo do nohy a já zase jen mohla zastavit krvácení. S otevřenou ránou na levém lýtku širokou dva centimetry, jsem v těžkých bolest, šla dalších pět kroků dopředu. Potom mě to znovu švihlo do levého lýtka a pravého stehna. Jedna bolest větší než ta druhá. Křeče a křik, vystřídala ještě větší bolest a křeče. Mé odhodlaní se nevzdat, bylo ale větší. Co krok, to další rána, jenže za tu dobu co jsme šla pořád vstříc k očím, které měli jen nenávistný pohled, se už ani kousek mého lidského těla neproměnilo, ba i možná se o pár centimetrů zlepšilo.
Má chůze zpomalila a já nevěděla kolik kroků je ještě potřeba, na to abych se dostala na konec této cesty. ´Kyle!´ Vzpomněla jsem si na něj a přidala elán do dalších kroků. Šlehy a podobné bičovité rány se už neobjevovali, teď to spíše bylo, tedy jestli se nepletu…
Rány, co předtím patřil mne, se teď schylovali přímo mezi lopatky na mou bývalou páteř. To byla část, která už mi nepatří, a proto jsem necítila žádnou bolest, ale silné údery jsem pocítila na hrudi, přecházelo to, jako by někdo mlátil na zeď a já cítila jenom tu utlumenou část. O co se to snaží teď.
Moment, kdy se mé oči zvětšili a zmenšili tak dvakrát za sebou v sekavém momentu a já ucítila oděr na srdci, byl tisíckrát větší než kdyby mi to dal milion ran do otevřených ran na nohou a ruce. Cítila jsem, jak se mé srdce zpomalilo a já se v těžké chůzi zadrmolila, div nepadala na kolena. Musím si pospíšit. Další úder a tentokrát s větším rozmachem, mě sice posunul o dva kroky v před, ale zároveň zpomalil mi dát možnost udělat později další kroky.
Zaťala jsem zuby a ucítila, jak se mi v ústech otvírají několik ran krve a ta mi teče přes koutky po bradě dolů.
Oči plné nenávisti měli doslova ďábelská pohled, až jako by se smály. Jestli to neznamená, že je pozdě, tak už bude.
Zuby jsem zaťala o to víc a začala utíkat, jak jen jsem mohla, neboli z plných plic. Oči opět změnili výraz v rozzuřenosti a touze mě zničit. To mi dodalo chuť ještě více přidat a další útoky na mé tělo už jsem nevnímala. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, pravá, levá, pravá, levá…
Kdyby tu byla nějaká podlaha, tak krev co už ze mě vytekla, by dělala celá jezera.
Přestala jsem běžet, přestala jsme chodit, kdybych natáhla ruku, dotkla by se nehmotných očí, které teď měli depresivně šťastný pohled. Ze stejné barvy, jako byli ony, se udělala nějaká matná zrůda, potom jediné co si pamatuji je, že jsem neudělala ani krok na zpět a ucítila ostrou bodavou bolest v srdci. Když jsem si šáhla pod šaty k srdci a vytáhla ruku, byla celá od krve…

Otevřela jsem oči a známky po bolesti, byli jen halucinací, či noční můrou. Přede mnou byl zase ten krásný stříbrný kulatý měsíc, modrá voda, a béžově zlatý písek u břehů. Hned jak mi došlo kde jsem, jsem se prudce otočila a viděla Kyla, jak lapá po dechu. Tričko měl celé protrhané a všude na těla byl vidět pot, který zvětšil jeho dokonalé rysy. Jakmile jsem se dokázala pohnout, a uvědomila si, že nemám na těle ani jednu ránu, rozběhla jsem se k němu. Silně jsem ho objala zezadu, a štěstím spolu se strachem mi zteklo několik slz.
„Bála jsem se o tebe,“ zašeptala jsem mu do ucha a pak jemně políbila jeho lalůček.
„Jsem rád, že jsi to dokázala,“ odpověděl mi a s tím, že už nebyl soustředěný, že jsme si ani nevšimli, že bariera dávno spadla. Když jsem se od něj dokázala odtrhnout, podívala jsem se okolo sebe. Byli jsme do slova a do písmene obklíčení. V první řadě nás oslepovali jednorožci, o za nimi se táhly poletující oranžoví motýli s lidským tělem a s každým mávnutím křídlem udělali několik krásných třpytivých světýlek, nebo-li snového prachu. Bariéra, po které nebylo ani vidu ani slechu, celkem vyčerpala, a i víc než to Kylovu sílu. A těch obludek se shromažďovalo, čím dal víc. Když v tom jsem si všimla krásné vycházející záře, připomínající polární záři v modré a zelené barvě, přibližující se z oblohy nad lesem.
„Musíme odejít,“ zaskuhral unaveně Kyle. Jak dlouho jsem byla vůbec mimo?
„Ne teď ne, po tom co jsem si prošla…,“ odmítla jsme a začala soustředit svou sílu a má energie opět brala podobu tmavě fialové hmoty, tryskající kolem mě. Bytosti udělali několik kroků zpátky a ty malé víly, spadly k zemi. Proud mé energie, byl o tolik silnější než kdy předtím, že i vzduch měl drásající vlnu, v které nemohly poletovat.
Záře se stále přibližovala a několik jedinců, co nás obkličovali, se podívali tím směrem. Jakmile pořádně zaregistrovali, co se děje, udělali ještě dalších několik kroků zpátky.
„Jsi silnější, já vím. I já se z tebe přece chvěji, já jen… prostě tě ve stavu v jakém jsem, tě NEMŮŽU OCHRAŇOVAT!“ zakřičel z plných plic, až mě to ohromilo. Mu na mě opravdu záleží… Kyle.
„Slibuji, že to nebude dlouho trvat,“ řekla jsem s přesvědčeným tónem a byla jsem si sebou jistá, jako nikdy předtím.
Zvěř se roztáhla podél, jako by dělala někomu, nebo spíš něčemu cestu. FÉNIX.
„To není dobré,“ zašeptal Kyle a sledoval, ohnivého ptáka s peřím oslnivější, než všechny drahokamy světa a to s jakou ladností se k nám přibližoval a přistával. To úžasné tyrkysově-modré, až do zeleně zabarveného peří, neznalo meze. Když jsem se líp zadívala na jeho hlavu a prohlédla si hlavní detail, tak mě upoutali měsíčně zabarvené oči. Jen co se pařáty dotkly země, se místo překrásného Fénixe, objevil ještě překrásnější muž. Stříbrné dlouhé vlasy s pramínky tyrkysové barvy by se jen na pohled vyrovnali vláknu hedvábí, na tož potom na dotek. Jeho oči stejné, jako luna, která nás ozařovala, prostě jako by měl dva měsíce v úplňku místo očích. Na sobě měl bílou košil rozepnutou tak, že se dala vidět skvěle propracovaná hruď a kůže byla skoro až stříbrná jako hříva jednorožců, tak oslnivý. Dál měl na sobě dlouhý plášť až na zem, stejné barvy, jako když byl ve formě monstra, neboli ptáka Fénixe. A k té košili měl, ještě stejně zabarvené lehoučké kalhoty s puky a dle úhlu pohledu se na nich dali vidět odlesky modré, tyrkysové nebo zelené.
„Co tu chce zrůda, jako ty?“ V ruce se mu objevil těžký meč, zdobený stříbrem, zlatem a rubíny v jeho barvách. Čepel obsahovala rytiny určené přímo pro mé zavraždění.
„Jsem na obchůzce,“ zažertovala jsem, a trochu povolila energii, které se kolem mě hromadila.
„V této zemi nejsi vítaná teď, ani jindy,“ ten hlas, ach ten hlas. Hlubší a přesto chtivý, kdyby mi řekl do ucha jedno svůdné slovo, blahem bych asi roztála.
„A kdo říká, že stojím o uvítaní,“ nedala jsem se.
„Jestli neodejdeš, budu nucen použít násilí,“ zavedl útočný postoj a pomalu, ale jistě se začal přibližovat. Já jsem z fialové hmoty všude kolem mě, si udělala dvě menší dýky a naznačila, že to moc vážně neberu. On se mi jen zasmál a já se stejně tak přibližovala k němu. Chvíli jsme tak kroužili než jsem se proti sobě rozběhly a ostrými hrany narazili, takovou silou, že vyletělo několik jisker.
„Takže přece jenom máme nového Satana, a ještě k tomu je napůl lidská holčička,“ zasmál se a přiblížil se víc k mé tváři. Uskočila jsem a znechuceně jsem se na něj podívala. Proč jen musí vypadat tak dobře.
„Ty jsi nedostal pozvánku na moje přivítaní…, ach to je mi tak líto,“ řekla jsem sarkasticky a utřela si imaginární slzu a tak jsem se mu vysmála.
„Nesnaž se být vtipná,“ opět se proti mně rozběhl silou, že mu za patou vyletěl prach. Když se zase naše čepele potkali, vyletělo o to víc jisker.
„Nejsem, já jsem jenom upřímná,“ čepel jsem silou odrazila a jemně jsem mu provokativně foukla horký dech do ucha.
„Ty malá…,“ zanadával si.
„Jsou dvě věci, co opravdu nesnáším ve světech co není lidský. Za prvé, vtipy na mou lidskost…-“ má energie, se zvětšila a vlasy začali vát všude kolem mé hlavy. Kolem mě se hromadil se ledový vítr, jako by byla uprostřed tornáda a všude se dala vidět má fialová energie. „-… a za druhé výsměch mojí výšky!!!“ Rozběhla jsem se proti němu a tentokrát jsem to byla já, kdo utočil první. Jenom se šibalsky ušklíbl a mlčky mě pozoroval. Při nárazu jsem dýky zkřížila a tak sevřela jeho meč.
Jeho meč jsem stále svírala a i přes to jsem se dokázala odrazit a odkopnout ho několik metrů do dáli, div nesrazil nějaké ty obludy, co nás celou dobu pozorovali. Jeho meč vyletěl do vzduchu a potom se zabodl do země.
Fénix se jenom otráveně a opravdu vražedně na mě podíval a odplivl si.
„To si neměla dělat, ty ďábelská mrcho,“ svatý výraz výraz co měl, vypadal opravdu jenom svatě, jinak jeho lícní kosti měly vyrytou přirozenou autoritu a nejsilnější postavení ráje. Peklo, ráj, nebe a nicota, každý má svého nejsilnějšího vůdce a tady jeto Fénix.
„Ty mi, ale lichotíš,“ zaprovokovala jsem ještě, ale už bych to přehánět neměla. Kolem něj se začala hromadit podobná energie, jako je kolem mě, jenže jeho měla ohnivý nádech a každá energie má svou specifickou barvu.
„Jsi slabá nemůžeš mě zabít, a i kdyby stejně se znovu zrodím s popelu,“ pověděl úzkoprse.
„Víš jsem ráda, že to konečně bereš vážně, možná se už teď naše síly vyrovnají, ale nerada tě zklamu, opravdu jsem se těšila, že si konečně zabojuji, ale jak můžeš vidět, můj společník už vyčerpal mnoho sil a jelikož, nějací slaboši tam za tebou, už povolali nebeskou jízdu, bych boj měla o hodně těžší, takže…,“ teleportovala jsem se těsně k němu, že to ani nepostřehl,“na viděnou,“ dala jsem mu ďábelský polibek na okraj rtů, zašeptala mu do nich. A tak jsem spolu s Kylem nás poslala zpátky,- domů?

Ale do kterého domova myslela?