Boží posel 6.

Hideki

Zamrkal jsem. Z bílé barvy mě bolely oči, nikdy jsem jí neměl rád. Jenže tahle bílá.. Voní? Byla to silná, květinová vůně.. Počkat! Tohle je přece lilie! Prohlédl jsem si bílou skvrnu pořádně. Skutečně to byla lilie. Ale co tu dělám já? běželo mi hlavou. Lilie ležela kousek přede mnou na černobílých dlaždicích. Od podlahy stoupal chlad. Dýchl jsem si na prokřehlé prsty a zvedl oči vzhůru. Ten pohled mi vyrazil dech. Stál jsem uprostřed obrovského chrámu, vytesaného z bílého mramoru. Všude po stěnách i celém obvodu stály sochy andělů a svatých. A všude ležely bílé lilie. Na sochách, na podlaze, na dřevěných chrámových lavicích kolem mně. Tím mi snad chcete něco naznačovat?! zavrčel jsem. Lilie měla ráda moje matka. Ve všem jsem si rozuměli, jen v oblíbených barvách se náš názor rozcházel. V tom jsem byl po otci - měl jsem rád černou a tmavě rudou. Taky jasně žlutou, jako oči káněte, a temně hnědou, jako jeho křídla. Z přemýšlení mě vytrhl jakýsi zvuk. Znělo to jako.. Vzlykání? Otočil jsem se. Před oltářem byla otevřená rakev, též ozdobená liliemi. Vedle ní kdosi klečel. Rozešel jsem se směrem k oltáři, ale kromě vzlykání jsem neslyšel žádný jiný zvuk. Ani ozvěny vlastních kroků. "Yasu!" vykřikl jsem překvapeně, když jsem rozeznal klečícího člověka. Jenže ze rtů mi nevyšel žádný zvuk. Co se to sakra děje?! Přiběhl jsem až k němu a chtěl se ho dotknout. Ruce mi prošly skrz jeho rameno. A uviděl jsem, kdo leží v rakvi.
Byl jsem to já. Já, navlečený v černém obleku. S rukama sepjatýma na hrudi. Se zavřenýma očima.
"P-proč?" vzlyknul Yasu s obličejem v dlaních. "S-slíbil jsi, že mě neopustíš!" Bylo ticho. Ticho. Ticho, které mi doráželo na mozek a hlodalo ho jako krysa. "Slíbil jsi, že spolu zůstaneme! Navždycky!" Yasuhiro se roztřeseně postavil. "Proč?!" zakřičel znovu tak hlasitě, že se zvuk jeho hlasu odrážel ode všech stěn. "Proč jsi mě zradil?!"

Prudce jsem otevřel oči. Sen? Yasu se mi spokojeně zavrtěl v náručí. Usmál jsem se a prohrábl mu vlasy. Byl to jen sen. Nic to neznamená, nemá to žádný vliv na budoucnost. O čem se mu asi zdá? napadlo mě, když se ze spánku usmál.
"Hideki.." zamumlal. Tak o mně.. No, na to si nemůžu stěžovat..
"Dej mi.. Víc.."
"Cooožeeeeee?!" zaječel jsem. Yasu sebou škubnul a probudil se.
"Co řveš?" mrmlal a protíral si oči.
"O čem se ti to zdálo?!"
"Coby.. Že jsi měl celý sáček čokoládových pralinek, a dal jsi mi jenom jednu!" zabručel.
"Aha.." zamumlal jsem zklamaně. V ten moment si Yasu uvědomil, že s největší pravděpodobností spal v mém náručí a rudý jako rajče se bleskově odsunul na druhý konec postele. "Ale no taak," protáhl jsem. "Tohle jsme si snad už vyjasnili, ne?"
"Nevím o čem to mluvíš," prohlásil neutrálně. "Včera jsem byl... Trošku mimo."
"Neříkej, že jsi na tu debatu zapomněl," nadhodil jsem podezřívavě.
"Byl jsem skleslý ze smrti své kamarádky.. Znáš to.. Hormonální nevyrovnanost.. Zkrátka nemůžeš brát vážně, co jsem řekl včera," uzavřel s kamennou tváří.
"To ti nežeru," zamrmlal jsem otráveně. "Neříkej, že se ti nelíbilo, jak jsme se včera lí-" bez potíží jsem se vyhnul polštáři, který mi mířil na hlavu.
"Já tě zabiju!" ječel Yasu. Zasmál jsem se a chňapnul si ho do náručí. "Vypadáš tak roztomile, když se zlobíš.. Jako malý čertík."
"Pusť mě!"
"Smůla," ušklíbl jsem se.

Yasuhiro

Zase mi to udělal. Zase byl tak strašně blízko. A já jsem se nebál. Nebál jsem se ho, a to byl ten problém. Proč? Proč jsem v jeho přítomnosti tak neopatrný?! Už bych měl mít rozum.. Tím spíš, že teď už mám na krku památku na svojí hloupost.. Ze začátku jsem měl z Hidekiho špatný pocit. To bylo správné a bezpečné. Jenže pak.. Přestal jsem se hlídat. Začal jsem ho mít rád. Začal jsem žárlit na ženy v jeho okolí. Začal jsem si připadat nejbezpečněji v jeho náručí.. Sakra! Znamená to, že jsem se vážně zamiloval?! A to všechno během několika dní..
"Nesnáším tě!" zařval jsem znova.
"To ti nepomůže," zahihňal se Hideki. "Navíc sám víš, že to není pravda."
"Nemůžeš se chovat normálně?" odseknul jsem naštvaně a vysoukal se z jeho sevření.
"Záleží na tom, co považuješ za normální."
"Tak třeba - neobjímat mě pořád! Nedělat se mnou takový divný věci! Ne-"
"Počkej, brzdi," zarazil mě Hideki. "Ty chceš říct, že je líbání mezi lidmi bráno za divnou věc?"
"Ne, pokud je to normální pár! Kluk a holka, chápeš?"
"Poslyš zlatíčko, jsem o 227 let starší než ty, nemyslíš, že by se hodil uctivější tón, když hovoříš o zkušenostech?"
"Ne, protože se chováš jako děcko!"
"Hm.. No, můžu tě uklidnit, ve vztahu celkem nezáleží na tom, jakého pohlaví je tvůj protějšek. Měl jsem pocit, že lidstvo tuhle otázku vyřešilo dost dávno.."
"Pokud ano, tak jsem o tom neslyšel. Hele, Hideki," zadíval jsem se na svého Hlídače shovívavě. "Myslím, že by sis měl najít přítelkyni."
"A to jako proč?" naklonil hlavu.
"Zjevně ti chybí fyzický kontakt," opáčil jsem kysele.
"Kdyby jsi nebyl tak odmítavý, měl bych fyzického kontaktu víc než dost," zamrmlal.
"Ale já s tebou nechodím!"
"Tak budeš!"
"Nebudu! Co jsi pro mě udělal? Kromě toho, že jsi mi zachránil život, to je toho." Hideki mě pobaveně sledoval. "No, a taky že se o mně staráš," dodal jsem otráveně. "A že jsi mi zachránil život podruhé.. Sakra!"
Hideki se rozesmál. "Tak vidíš.."
"Ale já s tebou přece nemusím chodit z vděčnosti, ne? Krom toho je to tvoje práce. A taky mě to neuvěřitelně štve!" vybuchl jsem. "Já jsem nebyl tak neschopný, dokud mi tě nepřidělili!"
"Takže problém je jednoduše v tom," prohlásil pomalu Hideki a vstal z postele. "Že tě zahanbuje, když potřebuješ s něčím pomoct?"
"Jo! A taky.." zašeptal jsem.
"Taky máš pocit, že nemáš právo být šťastný?" dokončil něžně.
Překvapeně jsem se na něj podíval. "Jak-"
"Zapomínáš, že tě miluju," přerušil mně. "A nevím, jak pro vás pro lidi, ale pro náš upíří rod to vždycky znamenalo vědět o milované osobě co nejvíc. Snažit se jí pochopit. Být pro ní oporou. Chránit ji. Položit pro ni život."
Zahanbeně jsem sklopil hlavu.Nevěděl jsem, že to myslí tak vážně.. "Promiň."
"Nic se nestalo," usmál se klidně. Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. Vypadal jako vždycky. Jeho úsměv byl tak krásný, že se mi z něho chtělo brečet. Štěstím. Šedé vlasy mu trčely do všech stran. Pro lidi ve službách Církve běžný účes. Ale jenom na něm to mohlo vypadat tak.. Elegantně. A jeho stříbrné oči.. Nevěděl jsem, jak to popsat. Byla v nich tatáž láska, jako v pohledu psa, který sleduje svého pána, ale zároveň v nich chyběla poslušnost. Díval se na mě něžně, ale zároveň majetnicky a hrdě. Zamrkal jsem, když mi luskl prsty před obličejem. "Zase mimo planetu?"
"Tak trochu," zamumlal jsem. Zničehonic jsem se vrhl před sebe a objal ho. Když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to.. Téhle hloupé větě jsem nikdy nerozuměl. Teď ano. Až moc dobře. "Nesnáším tě," zamumlal jsem, schovávaje se v jeho náručí. "Strašně moc tě nesnáším."
"Já vím," zasmál se. "A teď.. Nemám se zeptat, jestli tě konečně pustí?"
"To by bylo fajn," oddechl jsem si. "Tenhle pokoj začínám silně.. Nemít rád." Ušklíbl se a odstoupil ode mně, ale zapotácel se. "Co se stalo?" zeptal jsem se znepokojeně.
"Ne, to je v pořádku," zamumlal unaveně a vyběhl z pokoje. Nervózně jsem sledoval, jak za ním zaklaply dveře. Něco je s ním špatně..
Otočil jsem se a vyšel na balkónek. Ty Italové jsou vtipný.. Všude samý balkónky, sošky, fontánky.. A teď jim je to k ničemu.. I když, právě Itálie zůstala ze všech zemí poškozená nejméně, kvůli základně Církve. Rozhlížel jsem se. V Livornu bylo docela rušno, přestože mohlo být teprve pár hodin po rozednění. Poslové se zase rozjížděli na mise, ti, kteří se předevčírem zpili do němoty se pomalu dostávali z kocoviny a na ulici zase někdo bojoval s koněm. Nechápal jsem to. Buď byli tak leví, nebo na hodinách ježdění nedávali pozor.. Jo, aha. To je holka. Ty jsou vždycky na ježdění horší.. Neumějí dát koni jasně najevo, kdo je tady pánem.
Ucítil jsem za sebou upíra. "To už jsi zpátky?" otočil jsem se. Ale za mnou nestál Hideki. Šokovaně jsem sledoval elegantně oblečeného blonďatého upíra, který se ležérně opíral o rám dveří.
"Nazdárek," ozval se přátelsky. "Alexander jméno mé."
"A-ahoj.. Co tu děláš?!"
"Ále.. Zajel jsem se na tebe podívat. Odlepil se od dveří, přišel ke mně a zvědavě natočil hlavu. "Hm.. Nevypadáš špatně, Hideki měl vždycky vkus.. Ale nechápu proč zrovna kvůli tobě nás všechny opustil.. Asi to má něco společného s anděly.. No jasně.. A nebo chutnáš tak dobře.. Hm.."
"Ehm... Promiň, ale mohl by jsi mi říct, kdo jsi? A proč ses na měl přijel podívat?!"
"Eehh, promiň.. Hideki ti asi nic neříkal." Něco se mezi nimi stalo.. Nejsem schopný říct co, ale cítím to z něho. Už dávno jsem byl z lidí cítit jejich emoce a nálady.. Ale nikdy mě nenapadlo, k čemu by to mohlo být dobré, tak jsem radši mlčel. Moje spolužáky to většinou otravovalo.
"Žiju v domě, ze kterého pochází i Hideki. Odjakživa se tam kolem královské rodiny shromažďovala šlechta, upíři vyššího řádu, kteří pomáhali ostatním upírům zůstat v utajení a po Svaté válce Církvi ochraňovat lidi. Jsem jeho.. Známý." Zase jsem to z něho cítil. "Teoreticky vlastně jeho podřízený.. On by totiž měl být náš současný král. Vážně ti o tom nic neříkal?"
"Ne," zamumlal jsem zaraženě.
"No, potom co zemřeli jeho rodiče - to už je pro vás lidi pěkný kus času zpátky - se ho pokoušela najít šlechta, aby zůstal v královském sídle. Narodil se totiž jinde, a tam také vyrůstal, ale nemůžu říct přesně kde, tenkrát jsem totiž ještě nebyl na světě. Jenže on utekl, a nechtěl aby ho kdokoliv našel. Takže ho pochopitelně nikdo nenašel. Jeho schopnosti byly už tenkrát silnější než poloviny královského dvora dohromady. Jednoho dne jsem na něj náhodou narazil já. Bylo mi něco přes stovku. Přivedl jsem ho zpátky ke dvoru do Francie a chvíli tam s námi žil.." Odmlčel se. Bylo mi jasné, že něco tají. Muselo to být asi něco bolestivého.. Nějaká vzpomínka.
"Pak zase zmizel a nikdo o něm nic nevěděl.. V té době tě našel a zachránil. Už tenkrát se do tebe zamiloval, ale věděl, že tě musí nechat vyrůst, takže tě přivedl k Církvi a sám do ní vstoupil také. A čekal..."
"Chceš říct, že celých dvanáct let čekal, až vyrostu?!"
"Ano. Vykašlal se na svůj původ, rodinu a závazky.. Vykašlal se na jeho přátele a na mně.. A čekal."
Šokovaně jsem mlčel. "A-ale jak to, že to všechno víš?" ozval jsem se po chvíli.
"Vím o něm spoustu věcí," odpověděl Alex tiše. "Věříš na anděly, Yasuhiro?"
"Nejspíš ne.."
"Tak začni. Hideki je totiž tvůj anděl strážný. A můžu se tě ještě na něco zeptat? Možná to je blbá otázka, ale jak špatně si na tom musel být, aby ti přidělil Hlídače? Neber si to osobně," dodal rychle. "Jen mě to tak zajímalo.."
"No.. Ehm.. Já jsem na tom nebyl zas tak špatně. Jenže.. No.. Třeba jsem měl zabít šest upírů, a jeden mi utekl, chápeš?" zamumlal jsem rychle. "Počítal jsem s tím, že se to nějak vsákne, když se nebudu vracet do Říma.."
"Rozumím... A pak to prasklo, co?"
"Přesně.. A všechno naráz," zahučel jsem.
"Z toho si nic nedělej," rozesmál se. "Já taky doteď nejsem tak úspěšný, jak bych mohl být.."
"Patříš pod Církev?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ne. Pracuji pro náš rod, ale to znamená vlastně totéž jako pro Církev, jen se jim nezodpovídám."
V tu chvíli vrazil do pokoje Hideki. "Dobrá zpráva lásko- Alexi?! Co tu proboha děláš?!"
"Jel jsem se na něj podívat," odfrknul si. "Ty mi to zakázat nemůžeš.." A bylo to tady. Svazek emocí a vzpomínek mezi nimi jsem téměř cítil, jako šimrání křídel motýla, uvězněného v dlaních. Jenže co se to mezi nimi stalo?
"Jak chceš, klidně si tu buď, mě je to ukradený," pohodil Hideki hlavou a zamířil ke mně. "Co to děláš?" bránil jsem se zoufale, když mě vzal a jako neposlušné kotě nesl zpátky na postel.
"Jdu tě vyšetřit," prohlásil klidně. "Bolí tě něco?"
"Ne.."
"Rána na krku v pohodě?"
"Jo.."
"Chybí ti něco?"
"Mám hlad," zamumlal jsem rozpačitě.
"S tím jsem počítal," usmál se a zpoza dveří vytáhl tác s nějakým jídlem. Nabral na lžičku ovesnou kaši a zvedl ji. "Otevřeme pusinku.."
"Hideki.. Tohle je trapný. Nemůžu se najíst sám?"
"Chci tě krmit!" zavrčel a zlověstně se mu blýsklo v očích.
"Dobře, jen klid," zahučel jsem odevzdaně a polkl sousto. Alexander nás pobaveně pozoroval.

Alex

Vypadali doopravdy roztomile, to jsem musel připustit i já. Ale jak se dokázal Hideki tak ovládat? Já jsem byl s Yasuem jenom chvilku, a nejmíň třikrát jsem dostal chuť skočit mu po krku.
"Hideki.. Napil jsi se ho už?" zeptal jsem se.
"Ne!! A nikdy to neudělám!!"
"V tom případě jsi musel pít krev někoho jiného, ne?"
"Ne... Už dlouho ne."
"Ale to musíš být polomrtvý!" vykřikl jsem zoufale. Přes to všechno, co se mezi námi stalo, stále jsem si o něj dělal starosti.
"Zvládám to," zamumlal unaveně.
"Tak to teda ne," vložil se do toho Yasu a propaloval Hidekiho rozzlobeným pohledem. Pak si rozmotal obvaz na krku. "Dělej, pij. Okamžitě. Nějak to vydržím.. Už se nesmíš dál přemáhat."
"To nikdy neudělám!"
"Musíš!"
"Ne! Lásko.."
To už jsem to nevydržel a rozchechtal jsem se.
"Co je?" otočili se na mě naštvaně. "Vypadáte jako Romeo a Julie.. Dva milující se lidé a dilema!" Postavil jsem se do divadelní pózy a začal přehrávat. "Hle, číše v rukou milého, jed tedy nečasný jeho byl konec.."
"Přestaň," zahučel Hideki.
"Nemyslel jsem to tak.. Můžeš se napít mojí krve."

Yasuhiro

"To nemůžu dovolit," vychrlil jsem na Alexe.
"Proč ne? Upírům se hojí rány rychle, mají také snížený práh bolestivosti.. Bude to tak lepší."
"No.."
"Věř mi, Yasu. Bude to v pohodě."
"Hideki?" otočil jsem se na něj.
"Uděláme to, jak říká Alex," prohlásil těžce. "Bude to tak nejlepší."
"Co můžu dělat.." povzdechl jsem si a sledoval je. Hideki k němu klidně přistoupil, odhrnul jeho vlasy a.. Zakousl se. Alex zůstal zticha, jen se lehce otřásl a sevřel ruku. Mám pocit, že ty emoce přímo vidím.. Jenže jakého jsou druhu, proč tam jsou? A tentokrát, poprvé, jsem měl pocit, že se na celý svět dokážu dívat jinak. Stačilo se jen potopit pod vodu, podívat se tím sklíčkem, které jsem ještě nikdy nevyzkoušel. Hideki lehce odstoupil od Alexe, který si krk ovázal kapesníkem. Zavřel jsem oči.
Bylo to, jako kdybych se na svět díval přes tmavé sklo. Postavy obou upírů zešedly, ale z hrudi každého zářilo něco jako.. Plamínek. Hideki měl stříbrný a Alex modrý. Byla to barva, která nejlépe vyjadřovala jejich osobnosti. A mezi nimi se táhlo tenké, zlaté vlákno.. Vlákno emocí. Konečně jsem to pochopil.
Otevřel jsem oči. Oba se na mě překvapeně dívali. Teď mi všechno pasovalo do sebe, všechny kousky skládanky zapadly. Ten způsob, jakým se Hideki k Alexovi a choval a jakým se na něj díval. Ten způsob, jakým Alex přivřel oči, když se mu Hidekiho tesáky zabořily do krku. Jeho vzpomínky, ve kterých úmyslně vynechal některé části. Všechno tam pasovalo.
"Vy dva.." prohlásil jsem pomalu. "Jste byli milenci."