Boží posel 3.

"Ten blbec !" prskal jsem a rázoval si to mramorových schodech. Nejenže mě Hideki skutečně donesl až ke Kardinálovi, ještě ke všemu s ním naší novou misi plánoval sám, jakoby se mě to vůbec nemělo týkat !
Odbočil jsem z hlavního schodiště a teď procházel dlouhou chodbou s arkýřovými okny a řadou dveří. Akademie pro sebe měla vyhrazenou celou jižní část Vatikánského komplexu, ale z větší části ho nevyužívala. Budoucí Poslové měli momentálně vyučování v terénu, takže tu vládlo ticho a klid.
Bylo to od Kardinála milé, že mi ponechal můj starý pokojík, pomyslel jsem si. Jiný domov jsem neměl, a ačkoliv jsem se do hlavního štábu vracel zřídkakdy, uvítal jsem možnost vyspat se na měkké posteli. Poslední rok jsem totiž spal většinou v zříceninách nebo prázdných domech, prostě v tom, co bylo po ruce. Na misi si člověk nemůže moc vybírat.
Na konci chodby jsem zahnul doleva a přistoupil k malým dvířkům. Nebylo zamčeno, takže jsem se sehnul a vešel.
Na stěnách pokoje stále ještě visely moje staré kresby. Jako malý jsem si čmáral hodně, teď už na to nemám čas. Svůj vak jsem odhodil na postel a přešel k psacímu stolu, na kterém se povalovaly knihy a další výkresy. Všechno to pokrývala silná vrstva prachu. Z několika knih jsem ho smetl. Upíři a jejich schopnosti... Jak vybrat správný meč... Kreslíme v přírodě... Historie Svaté církve... U posledního titulu jsem se ušklíbl. Povinná četba.. No jo. Muselo jim být jasné, že v životě nepřečtu nic tak tlustého a nudného.. A ke všemu jsem to ani nevrátil do knihovny. Položil jsem knihy zpátky na stůl a otevřel zásuvku. Bylo v ní několik kousků barevného skla, holubí pírka, mušle, inkoust... A sešit v červených deskách. Můj deník.
Vyndal jsem ho a prolistoval. Bylo v něm několik odvážných plánů na noční útěk z Akademie, které jsem ale nikdy nezrealizoval, poznámky o úkolech, rozvrhy hodin.. A úplně na konci obrázek domu naší rodiny. Tak, jak jsem si ho pamatoval - s udržovanou zahradou, zelenou brankou, s otevřeným oknem do kuchyně a terasou. A pod tím vším nápis... Jednou se tam vrátím.
Zamyšleně jsem deník uložil k ostatním věcem do tašky. To je pravda... Jednou bych se tam měl ještě podívat,prolétlo mi hlavou.
Ve skříni jsem vyhrabal nějaké další věci, které zabalil k ostatním a tašku si přehodil přes rameno. Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji a pak vyšel ven. Nedal jsem si s Hidekim sraz, ale předpokládal jsem, že mě nějak najde. Idiot, doplnil jsem.
Vydal jsem se po jednom ze schodišť, když jsem koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. O kousek jsem se vrátil... A viděl jsem svoje překvapené já, jak na mě zahlíží z obrovského zrcadla. Kdo to sem zas dal, zabručel jsem. Prcci z Akademie ho hned rozbijou... Kriticky jsem si svůj odraz prohlížel. Ostatně rok jsem se mohl vidět akorát v odrazu nějakého jezera nebo potoku. Trochu jsem vyrostl, ale nebylo to nic moc. Hideki byl o hlavu vyšší. Středně dlouhé černé vlasy mě trčely do všech stran, ale zvyknul jsem si a bylo mi to koneckonců dost ukradené. Moje tmavě hnědé oči se nijak nezměnily. Byl jsem trochu pohublý, nejspíš kvůli stresu, kterého jsem si užíval až až. A, jako obvykle, za celý rok strávený venku na slunci se mi pleť nijak neopálila.
"Neboj, sluší ti to." ozvalo se za mnou.
"Hideki !" vyjekl jsem. "Proč nemůžeš přijít normálně ?!" odfrkl jsem si a vydal se dolů po schodech.
"Nechtěl jsem tě rušit." uchichtnul se.
"Hmpff. Předpokládám, že jsi při tom tvém chytrém plánování s Kardinálem nepamatoval na koně, co ? To pitomý Lovre- Lovri-... No prostě tak nějak je zatraceně daleko."
"Livorno je daleko, to máš pravdu, ale já prostě předpokládal, že poběžím a tebe ponesu na zádech. Bylo by to čtyřikrát rychlejší než koňmo."
"O tom si nech leda zdát," ucedil jsem.
"To mě tak moc nesnášíš ?" zakňoural.
"To si piš. A teď ke stájím !" zavelel jsem.
Akademii jsme opustili jedním z bočních vchodů. Jízdárna se nacházela na severním konci církevního pozemku a obklopovaly ji výběhy. Ještě jsem si pamatoval cestu, protože ježdění na koni patřilo k jednomu z mých oblíbených předmětů. Byl jsem první z naší třídy kdo zvládnul cval... Usmál jsem se. To mi připomíná... Kardinál se doteď jezdit učí.
"Hej, Hideki, je dneska úterý, že jo ?"
"Mumle mumle... Zachránil jsem tě a měl bys mě mít rád.. Mumle.. mumle.."
"Posloucháš mě ?!"
"Co ? Jo, jo.. Je úterý."
"V tom případě si pospěš. Bude zábava," ušklíbl jsem se a rozběhl se k rozlehlé jízdárně, která se objevila za ohybem cesty. Uprostřed stál trenér. Milej chlap... Učil jezdit Posly ještě než jsem se narodil... Rozeznával jsem i ohromnou siluetu valacha Toscana.. A na něm seděl.. Zaostřil jsem.... Kardinál.
"Teď tiše," zamumlal jsem směrem k Hidekimu. Přikradli jsme se ke vratům. Zdálo se, že si nás nikdo nevšímá.
"Ještě jednou, Vaše Svatosti." opakoval zrovna trpělivě trenér. "Musíte ho pobídnout."
"Já ho pobízím."
"Ehmm... To je málo. Musíte víc."
Kardinál se znovu zhoupnul v sedle.
"Nehoupejte se, Vaše Svatosti. Musíte ho stisknout lýtky, s rovnými zády, aby se rozešel pod vaší váhou."
Toscano zjevně usoudil, že hodina skončila, protože se prudkým kývnutím hlavy zbavil otěží a začal se popásat.
"Zkuste to znova, Vaše Svatosti."
Teď to přijde, ušklíbl jsem se. Dojde mu trpělivost.. 3... 2.. 1...
"Ku*va hejbni konečně zadkem, ty přerostlá bečko sádla !"
Dusil jsem se smíchy, protože Toscano reagoval na křik pokaždé stejně - zvedl hlavu a rozklusal se k východu. Těsně před bránou mu Kardinál přitáhl otěže a uviděl nás.
Chvíli bylo ticho.
"Ehm... Nic jste neslyšeli," prohlásil formálně a seskočil z koně. Asi by to působilo lepším dojmem, kdyby se při tom nezachytil nohou ve třmeni. Takhle se zkutálel do prachu a Hideki mu pomohl vstát, zatímco já přidržel Toscana.
"Autorita je v ******." zafňukal smutně Kardinál a odbelhal se k šatnám.
"Yasuhiro ! Rád tě zas vidím, kluku !" ozvalo se za mnou.
"Já vás taky, Alberto." podali jsme si s trenérem ruku.
"Předpokládám, že si jdeš pro tu tvojí čtyřnohou potvoru." mrknul na mě. "Je v jižním výběhu. A pro pana Hidekiho.. Co takhle kdybyste vzal tuhle Toscana ? Potřeboval by pořádně projet."
"Proč ne," usmál se Hideki.
"Okay, dáme si sraz před Západním branou," kývnul jsem na něj. "Díky, Alberto !"
Neviděl jsem ho tak dlouho... Jestlipak si mě pamatuje, přemýšlel jsem v běhu.
Za chvilku jsem dorazil k jižní pastvině. Zdála se prázdná, ale já věděl, že se stádo zdržuje na opačném konci. Vylezl jsem na ohradu a dlouze hvízdl. "Adagio ! Yasu přišel !" zahalekal jsem potom.
Nejdřív jsem zaslechl dusot kopyt. Potom se na na obzoru objevilo stádo, v čele s nádherným černým hřebcem, který se od něj oddělil a přicválal ke mně.
"Ani nezařehtáš ?!" prohlásil jsem na oko rozzlobeně. Adagio si odfrkl a okamžitě zamířil k prohlídce kapes. Podal jsem mu kus tvrdého chleba.
"Tak tě zas někam vezmu," šeptal jsem chroupajícími koni a objímal ho. "Chyběls mi."
Připravit a nasedlat mi trvalo jen pár minut, měl jsem dlouholetou praxi. Vyšvihl jsem se do sedla a slastně přivřel oči.
"Je v tom trocha nostalgie, viď ?" pobídl jsem vraníka. "Rozběhaný jseš, tak předvedeme tomu upírovi pořádný nástup !"
Nacválali jsme a skrz řadu cestiček vedoucích zahradou jsme dorazili k Hidekimu, který čekal s valachem u brány. Poslední živý plot jsme přeskočili a elegantně zabrzdili přímo před Hidekim.
"No, kdyby ti šlo zabíjení tak jako ježdění, tak jsme za vodou," rozesmál se.
"Sklapni, vyrážíme" Měl jsem výtečnou náladu, protože nesnesitelné horko začalo polevovat a já byl konečně zase venku s Adagiem.

"Takhle to nepůjde," ozval se Hideki po pár hodinách. Po opuštění Říma jsme klusali prašnou cestou mezi políčky, když začal Toscano zpomalovat.
"Mohl bys prosím tě počkat ? Musím si toho koně nějak získat," zastavil a seskočil.
"Klidně," pokrčil jsem rameny a taky zastavil.
"Ok, jdeme na to." Hideki zavřel oči a chvíli stál bez hnutí. Pak se přiblížil k Toscanově oku a něco mumlal.
"Máš-mě-rád-hrozně-moc-miluješ-mě-budeš-mě-poslouchat-hodnej-koníček..."
"Co to děláš ?" sledoval jsem ho nevěřícně.
"Copak nevidíš ? Okouzluji ho," prohlásil pyšně. "Schopnost původně vyvinutá na lovení lidí."
"To přece nemůže fung-" začal jsem, ale v tom si Toscanu odfrknul a s blaženým výrazem se začal o Hidekiho otírat.
"Prima, jedeme," zamnul si Hideki ruce a zase nasednul.
"Hmmpfff," zabručel jsem a pokračovali jsme.

Už se začínalo smrákat, když jsme na obzoru uviděli nevelké městečko.
"Město !" zahlásal nadšeně Hideki.
"Ne, kde ho vidíš," prohlásil jsem ironicky. "Stejně nás tam nepustí.. Je už navečer."
"No tak, důvěřuj mi trochu.."
"Budu tě chytat," ušklíbl jsem se.
Před hradbami jsme zahlédli jakousi dívčinu, která rychle sbírala prádlo ze šňůry a ukládala ho do velkého koše.
"Ehm.. Dobrý den," začal jsem nervózně. "Mohla by jste-"
"Nemohla !" vyjekla. Navečer už nesmíme do města nikoho pouš-"
"Má krásná dámo." Hideki seskočil z koně a zahleděl se jí hluboko do očí. "V životě jsem nepotkal krásnějšího stvoření. Váš pohled zasáhl mě jako Amorův šíp přímo do srdce, a já již nemohu" - dramaticky podklesl v kolenou - "nemohu již déle snášet ten ledový třpyt vašich očí, které mě srážejí jako pokorného služebníka k Vašim nohám" - poklekl před ní -"a já jen mohu odevzdat toto znamení mé nehynoucí lásky k Vám" - podal jí růži - "a doufat, že jednoho dne se najde hodnějšího rytíře, který by opěvoval Vaši božskost, a, ačkoliv toho nejsem hoden, jen poprositi vás" - znovu hluboký pohled do očí - "aby jste poskytla mě a mému příteli vstup do města, protože pokud tomu nedovolíte, nechám se radši roztrhat divou zvěří, než nemoci jen jednou vícekrát spatřiti úsměv na vašich rtech..."
"J-já tedy myslím.." - Děvče zrudlo jako pivoňka - "Že by to šlo... Ale neskrýváte někde upíra že ?" Podívala se ostýchavě na Hidekiho.
"Lady, mohu vás ujistit, že skutečně žádného upíra neskrýváme."
"T-tak tedy pojďte.." Několikrát rychle zaklepala na dvířka v bráně, která se otevřela. Strážní nám věnovali několik nevrlých pohledů, ale pak si nás přestali všímat. Došli jsme na malé náměstíčko.
"Tak tedy dobré pořízení, páni rytíři," prohlásila zasněně dívka a vydala se jednou z uliček.
"Kéž jsou všechny Tvé dny plné slunce, má krásko lásko," poslal jí Hideki vzdušný polibek.
"Ty vážně dokážeš ty schopnosti využívat," prohlásil jsem kousavě.
"Žárlíš ?"
"K-kdo by na tebe žárlil hlupáku ?"
"Ohh, to je škodaaa.." protáhnul zklamaně obličej. "Tak co tak aspoň zabít nějaké ty upíry, když už jsme tady ?"
"Blázníš ?! Už je tma !"
"Bojíš se ?" ušklíbl se.
"Ne, jasně že ne.. Ale jak na to asi tak uvidíme ?"
"Měl by ses naučit zabíjet pouhým instinktem, jako divoká šelma v noci. Stačí, když budeš upíra cítit, a zabít ho je pak to nejmenší."
"No.."
"Ty máš tu schopnost, Yasu-chan. Stačí si věřit. Myslíš, že bych ti snad nabízel něco, co bys nedokázal ? Věř si. Jsi můj Posel. Dokážeš to." Zadíval se na mně vážně.
"Dobře.. Ale dělám to z donucení. A víš vůbec, kde jsou tu ti upíři ?"
Hideki se narovnal a zavřel oči. "Klubko mladých, kteří ještě nezačali sát krev. Jsou v rozbořeném skladišti tímhle směrem."
Mlčky jsme se vydali jednou z uliček. Bylo mi trochu úzko. Ne z upírů, ale z pomyšlení, že je nedokážu zabít a Hideki bude zklamaný. Ať si klidně je zklamaný, odfrknul jsem si. Za to, jak se dneska choval k té holce...
"Jsme tady," prohlásil Hideki. "Mám jít s tebou ?"
"Ne. Zvládnu to sám. Počkej tady, prosím." Přišel jsem blíž ke dveřím do skladiště.
"Yasu."
"Hm ?" Otočil jsem se. Hideki se opíral o zídku naproti. A usmíval se. Krásně a upřímně, úsměvem který byl jen a jen pro mně.
"Zvládneš to."
Usmál jsem se taky a vkročil do vrat.

Stál jsem v naprosté tmě a tichu. Soustředil jsem se jen na zklidnění svého dechu a souznění s mečem. Jeden.. Dva.. Deset. Deset mladých upírů. Cítil jsem je kolem sebe, neslyšně se pohybovali a prohlíželi si mě. Byl jsem nezvyklý element, něco nového, co náhodou spadlo do jejich hnízda. Ještě nevěděli, co se mnou mají udělat. To bylo jediné štěstí místních obyvatel. Udělal jsem krok. Usmál se na mně. Seknul jsem a zabil prvního upíra. Řekl, že mu na mně záleží. Další sek. Další pád upířího těla. Proč nad tím vlastně přemýšlím ? Další sek. Je to upír. A kluk. Sprška krve mi potřísnila plášť. Jsi hlupák Yasuhiro. Ticho protnul krátký výkřik zmrzačené zrůdy. Druhým máchnutím meče jsem ji dorazil. Ale pravda je, že jsem mu obrovsky vděčný. Vypadá to jako tanec. Krvavý tanec. Jen já a zrůdy. Krok sem, krok tam. Tanec na život a na smrt.

Nevěděl jsem, jestli to trvalo roky nebo jenom pár minut. Najednou jsem stál ve skladišti sám. Pomalu jsem se obrátil a vyšel ven.
"Jsi v pořádku ?" přiběhl ke mně Hideki. "Kolik jich tam bylo ? Kolik jsi jich zabil."
"Jsem v pohodě, jenom mám trochu hlad. Bylo jich deset. Jsou mrtví."
"Ty jsi je zabil všechny ?"
"Proč ten nevěřícný tón ?" usmál jsem se unaveně.
"Nechceš odnést ?"
"Ne, jsem v poh-" zavrávoral jsem a Hideki mě zachytil.
"Ať se ti to líbí nebo ne, stejně tě ponesu," prohlásil jemně. Nebránil jsem se. Byl jsem rád, že nemusím šlapat po svých a rytmus jeho chůze mě uspával. Poprvé jsem si všiml, že má příjemnou vůni. Rozhodně nebyl cítit úplně jako upír.
"Hele, Hideki," zabrumlal jsem ospale.
"Hm ?"
"Není blbý, že mě po každým úkolu nosíš domů ?"
"Ale není. Je to přece náš první den spolu."
Líbilo se mi, když vyslovil to spolu. I když to pravděpodobně nebylo tak, jak jsem myslel.
"A kam si dal koně ?"
"Odvedl jsem je před dům, kde budeme spát."
"Aha... Už jsem myslel, že si je snědl." zamumlal jsem a usnul.

Probudil jsem se a kolem mně bylo bílo. Páni, já jsem v posteli, uvědomil jsem si v zápětí. Vážně chytrá myšlenka. Trochu jsem se nadzdvihl. Ležel jsem v nějakém skromně zařízeném pokojíku. Hideki seděl vedle postele a hlavu měl položenou na mojí peřině. Když jsem se zavrtěl, otevřel oči.
"Páni, už jsi vzhůru Yasu ?" usmál se. "Než dostaneš najíst, chci ti říct jednu důležitou věc. Přemýšlel jsem nad ní celou noc."
"Tak to vyklop," mnul jsem si rozespale oči.
"Miluju tě."