SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Boží posel 2.

Na počátku bylo Slovo
to Slovo bylo u Boha
a to Slovo byl Bůh
J 1,1

„C-Cože ?! Nejenže je vám jedno, že se ten upír producíruje po hlavním velitelství, ještě má být můj Hlídač ?!“ nevěřícně jsem těkal očima z Kardinála na upíra a zpátky. To snad nemyslí vážně ! všechno ve mně vřelo.
„Musíte si to nějak vysvětlit. Nemám tu na vás celý den.“ prohlásil suše Kardinál.
„Ale Vaše Svatosti-“
„To stačí.“ probodl mě pohledem. „Zadávám ti teď úkol. Strávíš s tvým novým Hlídačem den. Cílem je, pochopitelně, naučit se společně pracovat a seznámit se. Nevzdalujte se z Říma. Na konci dne se mi přijdete ohlásit. Můžete jít.“
Bylo mi jasné, že nemá cenu dál vyjednávat. Nasupeně jsem se poklonil směrem k trůnu a rázoval si to k východu. Na svého Hlídače jsem se ani nepodíval. To on má dávat pozor na mně, já si ho hlídat nebudu. Komorník nám otevřel dveře. Dupal jsem po chodbách a bylo mi jedno, že se po mně občasní kolemjdoucí pohoršeně otáčí. Cítil jsem, že upír jde za mnou. Proč já ? Proč on ? myšlenky mi zběsile vířily v hlavě. Kardinálovi přece muselo být jasné, že s ním nebudu moct vyjít !
Najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím, kam jdu. Zastavil jsem se a rozhlížel. No nazdar. Vůbec netuším, kde jsem.
„Rovně až na konec chodby a pak zatočit doleva.“ ozvalo se za mnou klidně.
„Díky.“ ucedil jsem a vydal se určeným směrem. „Už tě napadlo, kam půjdeme ?!“
„Co takhle se projít po centru ?“ Znělo to, jako když se dobře baví.
„No jasně. Výborný nápad.“ prohlásil jsem tím nejlhostejnějším tónem, na jaký jsem se zmohl. Z baziliky jsme vyšli mlčky. Slunce už bylo vysoko na obloze, která byla celá modrá a jasná. Náměstí jsme opustili bočním vchodem, který ústil do zarostlé zahrady. Sice stále ještě patřila k Vatikánu, ale už léta ji nikdo neudržoval. Rozpadlé sochy se válely po zemi, místy byly úplně porostlé planými růžemi a jiným plevelem. Uprostřed stál starý kamenný altánek.
„Změnil jsem názor. Posadíme se tady.“ prohlásil jsem a svezl se na kamennou lavičku ve stínu. Upír se elegantně usadil vedle mně. Chvíli bylo ticho.
„Říkají ti nějak ?“ zeptal jsem se znuděně.
„Hideki.“ usmál se.
„Je tady něco k smíchu ?!“
„Jeden by čekal, že se teď zeptáš na mojí oblíbenou barvu, zvíře a jídlo.“
„Čteš mi myšlenky.“ ušklíbl jsem se. Mě z míry nevyvedeš. A rozhodně se nebudu chovat jako nějaký tvůj kamarád, přimhouřil jsem oči. „Takže ?“
„Světle zelená, Káně Harrisovo. Jídlo si domyslíš.“
„Mhm. Z jaké cedulky jsi předtím zjistil moje jméno ?“
Naklonil se ke mně a já instinktivně ucukl. Ne. Nesmím dát najevo, že z něj mám husí kůži, pomyslel jsem si a nehýbal se.
„Z téhle.“ prohlásil a klepl mi na hruď. Měl jsem na ní připnutou kartičku se jménem, posláním a věkem. No jasně, blesklo mi hlavou. Připínáš si jí vždycky když jdeš do štábu, idiote. Už jsem to radši nekomentoval a místo toho jsem si Hidekiho prohlédl. Měl středně dlouhé stříbrné vlasy, ale nevypadal starý. Podle vzhledu mu mohlo být tak.. dvacet pět ? Těžko se to soudí, protože upíři nestárnou. Samozřejmě byl neobyčejně krásný, jako všichni jeho druhu. Vždycky jsem takovou krásou pohrdal. Byli jí obdařeni jenom proto, aby nás mohli snáze lovit. Stejně jako ta mořská ryba, co láká ryby do své tlamy pomocí světla.
„Děje se něco ?“ pozorně mě sledoval.
„Ne, to nic,“ zamumlal jsem a trhl hlavou. Zdá se mi to, nebo má opravdu šedé oči ?

Chvíli jsme seděli mlčky. Měl jsem z něho zvláštní pocit, protože jsem se až doteď setkával jen s upíry na nižších úrovních, kteří postrádali téměř jakoukoli vlastní vůli nebo sebeovládání. Byli spíš jako vraždící stroj, který se spustil, jakmile zahlédli člověka. Ale Hideki byl jiný. Klidně seděl na lavičce a sledoval bzučící včely poletující kolem keře kvetoucí plané růže. Tiše se díval na nebe nebo do korun stromů a občas se usmál, když ke mně zabloudil pohledem. Počáteční šok ze mně pomalu odpadával. Teď jsem cítil spíš.. odpor ? Strach ? Nedokázal jsem ten dojem dost dobře popsat. Měl jsem pocit, že mi ten šedooký upír něco připomíná, ale nedokázal jsem si vzpomenout. Přestal jsem nad tím přemýšlet a stejně jako on si prohlížel zahradu.

„Nepůjdeme někam k vodě ? Mám žízeň,“ zamrmlal jsem asi za čtvrt hodiny. Nikdy jsem nedokázal dlouho nic nedělat a tohle mě už vážně nudilo.
„Nemám námitek.“ pokrčil rameny a zvedli jsme se. Zahrada měla několik dalších východů. Vybral jsem ten, který vedl do centra Říma, kam jsme původně chtěli jít. Procházeli jsme rozbitým městem a pokud možno jsme se drželi ve stínu, protože bylo pravé poledne a na slunci nesnesitelné vedro. Velmi zřídka jsme zahlédli mihnout se ve vchodu domů nějakého človíčka, vetšinou v uniformě řádu, jinak nám dělali společnost jen všudypřítomní holubi.
Po chvilce jsem dorazili k náměstí Piazza della Rotonda. Zavýskl jsem a rozběhl se ke kašně v jeho středu. Je nádherný den, a já si ho přece nenechám zkazit nějakým tím upírem pomyslel jsem si, když jsem hledal v útrobách brašny čutoru. Hideki stál vedle mně. Vypadalo to, že mi chce něco říct, ale neví jak. Jen začni, ušklíbl jsem se. Já se s tebou ale přece nebavím. Odšrouboval jsem víčko lahve a jakoby omylem mi vypadlo z ruky do průzračné vody.
Ale ne ! spráskl jsem ruce. „Co jen já chudák budu dělat ?“ Poočku jsem Hidekiho sledoval.
Jenom se uchichtl a beze slova sáhl na dno kašny.
„Tak už konečně chápu, proč mě k tobě přidělili. Tak neschopného Posla jsem snad ještě neviděl... Yasu-chan.
„Neříkej mi tak !“ vyprskl jsem a hrábl po víčku, které držel v ruce.
„Proč ne ? Máš japonské jméno, a i když z Japonska očividně nejsi, tak ti nebude vadit, když budu používat jejich tradiční přípony, ne ?“ zvedl ruku s víčkem nad hlavu a smál se, když jsem se na něj snažil dosáhnout.
„Já tě zabiju !“ vřískl jsem.. - ale najednou mě upoutalo něco jiného. Hideki měl rozhalenou košili a na jeho jasně bílé pokožce bylo jediné černé, jakoby spálené místo. Skvrna byla pod pravou klíční kostí a měla... tvar křížku ?!
„Co je tohle ?“ přestal jsem vyskakovat a propaloval ho nedůvěřivým pohledem.
„Ale nic..“ zamumlal a rychle si povytáhl límec košile, takže skvrnu zakryl.
„Dělej, vyklop to.“ prohlásil jsem nekompromisně.
„Jsi si jistý ?“ opáčil. „To co ti řeknu se ti možná nebude líbit...“
„Chci to slyšet !“ zopakoval jsem důrazně.
„Tak dobře.. Ale řeknu ti to, jenom když vyhraješ ve hře.“ zazubil se na mně.
„V jaké hře ?“ zvedl jsem obočí. Ještě se z něj vyklube malý děcko..
„Nechám ti chvíli, aby ses mohl schovat. Může to být kdekoliv. Pokud tě najdu, prohrál jsi. Pokud chceš vyhrát, musíš se schovat tak dobře, aby jsi mě překvapil a dřív než stačím zareagovat, dotkl se mně.“
„Takže hra na babu kombinovaná se schovávanou ?“ ujišťoval jsem se.
„Dá se to tak říct. Tak začni.“ usmál se a zavřel oči. Potichu jsem se uchechtl a vyrazil. Ve schovce mě nikdy nikdo neporazil !
Rozmýšlel jsem se jenom sekundu. Pantheon. Mezi těma sochama mě nenajde.. Rozběhl jsem se po rozlehlém náměstí a schody ke bráně bral po dvou, pak jsem proklouzl menšími dvířky a pečlivě je za sebou zavřel. Hnal jsem se po chodbách a mířil do severního křídla. Často jsem si tu hrál se spolužáky, když jsme byli mladší, takže jsem běžel na jisto. Proběhl jsem kolem sochy Dia v životní velikosti a zahnul za roh, kde kdysi býval jakýsi kumbálek. Svezl jsem se ke stěně a tiše oddychoval. Nepochyboval jsem, že mě podle vůně brzy najde, ale měl jsem výhodu - neznal tohle prostředí. Takže můžu docela dobře vyskočit zpoza rohu a drapnout ho dřív, než si cokoliv uvědomí. Spokojeně jsem přivřel oči a soustředil se na zklidnění dechu.
Po chvilce jsem zaslechl kroky. Páni.. našel mě docela brzo... Pomaloučku jsem se sunul podél zdi.
„Haha, a mám t-“ vyrazil jsem, ale vzápětí se šokovaně zastavil.
Postava, která na mě zírala, nebyl Hideki. Tenhle upír měl roztrhané oblečení, plné prachu a špíny. Na kdysi krásné tváři se mu usadil šílený výraz. Pomaloučku naklonil hlavu a obnažil bílé zuby. A Začal se smát. Byl to zvuk, který se zařezával do uší s hrozivou neodbytností, znovu a znovu, plný zoufalství a beze smyslu. Ne.. to ne.. ustupoval jsem před tím smíchem. Jenže pak už jsem neměl kam. Sáhl jsem po meči - ale upír udělal krok dopředu. A já uviděl, co to táhne v pravé hnátě. Držel v ní svazek něčeho světlého... A jak zazářilo oknem světlo, zjistil jsem, že jsem to dívčí vlasy. Vláčel za sebou mrtvé tělo jakéhosi děvčete. Zakrvácené, zneuctěné tělo bez života. Na mrtvoly jsem si zvyknul. Jenže tahle.. tahle měla přesně stejnou barvu vlasů, jako měla moje matka. Šokovaně jsem se díval na mrtvolu vedle upíra.. A pak jsem se ztratill ve vzpomínkách.

Ne.. prosím ne.. vyjekl jsem jako tenkrát.
Viděl jsem svoje o deset let mladší já. Plakající uvnitř poničeného domu. Viděl jsem svoje mrtvé rodiče a bratra. A viděl jsem upíra, který mě od nich dělil. Mísil se mi s tím, který přede mnou stál teď, nevěděl jsem, který je který a bál jsem se. Hrozně jsem se bál.
Upír ve vzpomínkách ke mně postoupil o další krok. Upír přede mnou také. Zakryl jsem si rukama oči... A vzápětí zaslechl stejný výkřik jako před deseti lety.
Nad mrtvolou upíra stál Hideki. Vytrhnul z ní svůj meč a odhodil jí stranou, jako kdyby to byl překážející kus hadru. Stál jsem tam a nehýbal se, jen jsem viděl, že ke mně přiběhl..
„Yasuhiro ! Yasuhiro ! Yasu, jsi v pořádku ?“ třásl se mnou
Slyšel jsem jeho vyděšený hlas. Ale měl jsem pocit, jako kdyby mě od skutečnosti dělila stěna vzpomínek, nedokázal jsem se pohnout ani cokoliv vyslovit.
Cítil jsem, že mě obejmul.
A až v jeho náručí jsem se vzpamatoval.
„Hideki...“ zafňukal jsem. „Hideki !“
A rozplakal jsem se jako malé děcko. Plakal jsem dlouho a pořádně. Sledoval jsem vlastní slzy, jak mu smáčejí rameno a nechal jsem se houpat ze strany na stranu jako kojenec. Něco mi říkal, ale já neposlouchal slova, stačil mi ten uklidňující tón.
Teď už jsem věděl, od čeho má spáleninu. Jak mě tak houpal, křížek, který mi kdysi dala matka a který nosím bez přestání na krku, přesně pasoval do jeho otisku. Teď už jsem věděl, že to byl on, kdo mě kdysi zachránil před smrtí. Teď už jsem věděl, že mu na mně záleží.
„Vzpomínáš si, viď ?“ zašeptal něžně a nepřestával mě houpat.
„Ale proč jsi mi to nepřipomněl hned ?!“
„Vždyť jsi mě nesnášel.“ Zasmál se
„Hm. Ty se mi taky divíš ? Zachráníš mě, zmizíš, a o deset let později se tu jen tak objevíš..“ Mrmlal jsem.
„Doufal jsem, že si třeba vzpomeneš..“ ozval se rádoby ublíženým tónem.
„Jak bych si asi mohl vzpomenout ?!“ vypěnil jsem.
„No jo. Promiň, zapomněl jsem, že lidé mají tak krátkou paměť.“ uchechtl se. „S tím budeme muset něco udělat.. abys na mě nezapomněl.“ dodal a políbil mě do vlasů.
„T-ty idiote ! Co si myslíš, že děláš ?! Já už nejsem děcko, víš ?!“ rozkřikl jsem se.
„Ale ? Vážně ? Tak proč se červenáš, hm ?“ Věděl, že na to nemám co říct. Skřípal jsem zubama, ale vhodná odpověď mě nenapadala. Hideki se zase rozesmál, lépe si mě chytil, zvednul se a kráčel směrem k východu. Na mrtvolu upíra se ani neohlédl.
„Hideki ?“ procedil jsem skrz zatnuté zuby.
„Hm ?“
„Mohl bys mi říct, co to vlastně děláš ?“
„Nesu tě ukázat Kardinálovi přece.“
Okamžitě mě pust dolů, ty bastarde !
„Proč ?“ prohlásil nevinným tónem. „Ať vidí, že jsme se spřátelili.“
„Bože, zač mě to trestáš ? Nejenže jsem dneska nedokázal zabít ani jednoho pitomýho upíra, ještě mě teď jeden nese ukázat, jak pejska na výstavě !“ zaúpěl jsem. „To je tak trapný ! Vždyť Kardinálovi je dvanáct ! Nebo tak přinejmenším vypadá !“
„Holt život, lásko.“ opáčil Hideki
„Cože ?!
„No, to se tak říká, když si někdo stěžuje-
„Ne, proč mi říkáš lásko ?!
„Jo tohle... třeba ti to jednou dojde.“ usmál se a vyšel ven do slunečního svitu.

______________________________________________________________

„No matter who they are, I'll f*ckin' kill 'em all!“

Dodatek autora:: 

Ech... jak jsem slíbila, další část. Děkuji moc všem co mi psali komentáře ! Krom mojí nakamy je tenhle díl samozřejmě věnovaný vám všem Wink

Doufám že se vám to bude líbit. Zase prosím pište komentáře, pomáhá mi to Laughing out loud

Psala jsem to asi dvě hodiny, a někde v polovině jsem se dozvěděla, že zemřel tátův kamarád... Možná je to na tom trochu poznat. Takže se omlouvám...

Pro informaci, to nazačátku je citace z Evangelia. První písmeno znamená zkratku jména apoštola, který ho napsal (zde tedy J jako Jan), první číslíčko je číslo kapitoly a druhé verš. Laughing out loud

4.95652
Průměr: 5 (23 hlasy)