Anděl strážný 06

Slunce stálo vysoko na obloze. Jeho paprsky tančily na bílém podkladu a oslepovaly každého, kdo se na sněhovou pokrývku zadíval. Hory byly nezvykle tiché. Jako kdyby bouře, jež se jimi před více jak týdnem prohnala, sebou vzala všechen život. Kassiel s Iris seděl opět v té jeskyni a čekal. Nevěděl na koho... Nevěděl na co... Snad jen doufal, že ho tu opět potká. Od toho dne se s ním totiž už nesetkal. Už pomalu začínal zapomínat a čím dál víc mu to připomínalo sen. Jen iluzi. Pouhý přízrak klidu, který se mu mihl životem a opět zmizel.
„Stejně nedosažitelný jako on.“ probíral se prsty stříbrnou srstí a poslouchal hluboké vrnění. Iris na něj upřela své onyxové oči.
„Nedosažitelný pouze pro tuto chvíli.“ napomenula anděla. „Slíbil jsi přeci, že se pro něj vrátíš.“
„Aby to pak nebylo pozdě.“ zamračil se. Už si zvykl, že s šelmou může komunikovat, že jí rozumí. Byl tomu rád, ale na druhou stranu ho to děsilo. Protože to mohlo znamenat, že nedokázal dodržet svůj slib. Dělal si s tím starosti. A ona to věděla.
„Dokud dýchám, jeho srdce tluče!“ prohlásila s neoblomnou jistotou, aniž by se ptala na důvod jeho náhlého mračení se. „Naše pouto se utvořilo, protože mi důvěřuješ. Jsi s ním 'spojen'. Má pouta k němu se sice trochu přepsala, ale nezpřetrhala. Stále ho cítím. Stále žije!“ brblala rozmrzele, jak ji popudila chlapcova nedůvěra a váhání. Vstala a začala přecházet sem a tam po jeskyni. Občas se zadívala na hrob, nyní ukrytý před zraky ostatních, než se zase vrátila k naštvanému přecházení.
„No tak, nechtěl jsem tě naštvat.“ natáhl ruku před sebe. Rys se zastavil. Chviličku zaváhal, než se s povzdechem přitulil k natažené dlani. Lehla si chlapci do klína a přitulila se. Byla ospalá. Před několika dny se po škole začali potulovat průzkumníčci. Malé temné obludky, které používají Lovci, když stopují své oběti. Iris byla tedy většinu nocí vzhůru a snažila se je pochytat. Zároveň děkovala bohu, že si jich zatím nikdo nevšiml. Nechtělo se jí ani hádat, jak by na ně asi reagovali studenti, kdyby je zahlédli.
„Kolik jsi jich chytila dneska?“
„Dva, zbývá jich ještě pět. Nevím, jestli se mi je v nejbližší době podaří odchytit. Jsou mazaní.“
„Hlavně buď opatrná. Nechci, aby mi tě vzali.“ čechral stříbrnou srst.
„To mi připomínáš každý den.“ šelma se usmála a otočila na bok. Slastně přivřela oči a nechala se ukolébat ke spánku. Kassiel ji ještě chvilku hladil, než byl sám vtažen do říše snů.

***

Černovlasá upírka právě dokončovala svou práci. Slunce stálo vysoko na obloze a přesto vládl u ní v kabinetu příjemný stín, který tolik potřebovala. Nebylo to kvůli slunečním paprskům. To, že upíra spálí na prach byl jen mýtus, i když z části pravdivý. Světlo může ublížit pouze novorozencům a dětem do čtyř let, než jejich těla natolik zesílí, že jsou schopna odolat slunečnímu žáru. Potom už je pro ně pouze nepříjemné. Obecně platí, že čím je upír starší, tím méně mu vadí sluneční svit. Gabriela už byla velice stará, ale někdy si i ona potřebovala od slunce odpočinout a nabýt nové síly.
„Hotovo.“ upírka odložila pero a protáhla se. Promnula si oči a setřela si tak vrstvu krycího krému. Na svět vykoukly černé kruhy. Byly už sice značně vybledlé, ale pořád ještě hodně viditelné. Bylo to už deset dní od toho, co Maggie s rodinou zmizela a Gabi o ní neměla jedinou zprávu. Nic, krom dopisu od anonymního spojence. Mohla jen hádat, kdo to asi poslal, protože podpis chyběl. Na listu stála jen jednoduchá věta: 'Beta je v pohybu.' Gabriela věřila... Pevně doufala v to, že je její přítelkyně v bezpečí. Že utekla a teď se někde schovává. Na místě, kde ji nemůže kontaktovat ze strachu, aby se neprozradila.
Dveře se tiše otevřely a vteřinu na to kudrnatá blondýnka jen tak tak uhnula letící dýce. Ostrý kov zajel do rámu dveří s lehkostí, s jakou se noří nůž do roztaveného másla a vzduchem zavibrovala ozvěna protestující dýky, když byl zastaven její náhlý postup skrze tvrdý podklad dubového dřeva.
„Sereno!“ Gabi vytřeštila oči na polekanou dívku. Ona sama měla srdce až někde v krku, když si uvědomila, že málem mohla zabít studentku vlastní školy. Roce se jí rozklepaly a kolena podlomila, takže klesla zpět do křesla, ze kterého prve vstala.
„Promiň, klepala jsem, ale asi jsi mě neslyšela.“ pousmála se dívka, jakmile se jí podařilo rozdýchat prvotní šok. Téměř cítila, jak se jí chladný kov otřel o spánek, avšak kůži neporanil. Pouze pár zlatých kadeří se sneslo k zemi, ale ty během pár dní opět dorostou. Serena za sebou zavřela dveře, vytáhla dýku z futer a vrátila ji stále ještě trochu vyděšené upírce. Ta si od ní ostrý předmět vzala a opatrně jej položila na stůl vedle sebe. Jako kdyby se bála že ta chladná věc každou chvíli sama od sebe ožije a najde si cíl v srdci zlatovlasé dívky.
„Promiň, opravdu jsem tě neslyšela. Chtěla jsi něco?“ nabídla dračici křeslo, do kterého se dívka okamžitě zhroutila. Přehodila si nohu přes nohu a pohodlně se zapřela do měkkého polstrování. Lokty se zapřela o opěrky a propletla prsty. Tak, jak to mívala ve zvyku. Zadívala se na Gabrielu pronikavým pohledem svých zlatých očí, které ostatní vždy tak moc znervózňovaly.
„Poslední dobou se mi zdáš roztržitá, nesvá... Stalo se něco?“ přešla rovnou k věci. Nechtěla se zdržovat bezvýznamným plkáním o bezvýznamných věcech. Vždy byla ráda, když věděla na čem přesně je. Neměla ráda, když před ní někdo něco skrýval. Nesnášela tajemství, ale dokázala je udržet. Dokázala být trpělivá, protože věděla, že dřív nebo později na to stejně přijde. Rozluští tu záhadu, ale nepošle dál.
„Jen nějaké rodinné trable. Nemusíš se bát, nic se neděje.“ pokusila se ji uklidnit a v duchu si říkala, že ani moc nelže. Maggie, Sono i Liam s Kim byli jako její rodina. Byli její nejbližší. Doufala, že dívka už nemá žádné další otázky, ale zmýlila se.
„Takže to s těmi Lovci, co se dole v údolí začínají množit jako houby po dešti, nemá nic společného?“ zeptala se jen tam mimochodem a dál pozorně sledovala upírčinu reakci. Postřehla tak, že sebou nepatrně trhla a kousla se do koutku úst, což dělala vždy, když byla nervózní. Pomáhalo jí to znovu se začít soustředit, když ji něco vykolejilo, nebo překvapilo. Tak jako Serenina náhlá otázka.
„Jak jsi se o nich dozvěděla?“ vstala a dala vařit vodu. Chtěla tak získat trochu času na promyšlení celé situace a taky zaměstnat ruce, které se při zmínce o Lovcích roztřásly. Zalila čaje a jeden hrneček podala dívce. Ta s díky přijala a chvilku přemýšlela nad odpovědí. Počkala, až se upírka pohodlně usadí v křesle, než promluvila.
„Kassiel nám o tom řekl.“ pokrčila rameny. „Bojím se o něj. Pořád někam mizí s tou velkou kočkou a nikdy nikomu neřekne kam jde. Prostě si jen tak zmizí během vyučování a vrátí se až v noci. Už jsem se snažila si o tom promluvit s Kazuem. Většinou to býval on, kdo Kassovi nejlépe rozuměl, ale když jsem se ho zeptala, prostě řekl, že to je jeho věc. Nechápu, jak se mohl Kazu během těch pár dnů tak moc změnit. Ještě před deseti dny by bral všechno vážně a pokoušel by se mi pomoc. Teď se chová, jako bychom pro něj já i Kass byli jen pouhou přítěží. Většinu dne nás ignoruje a někde se toulá s tou svou elfkou.“ Serena se nesouhlasně zamračila a pohled upírala na neklidnou hladinu horkého čaje. Nechtěla si to přiznat, ale začínala se cítit sama. Opuštěná. Přehlížená. Doufala, že to podivné prázdno už nikdy nezažije, proto se tak moc zuby nehty snažila držet naděje, že se ten starý Kassiel jednou opět vrátí. Tiše přemýšlela a v místnosti na chvilku zavládlo ničím nerušené ticho, které po chvíli přerušila sama dívka.
„Co si o tom myslíš, Gabi?“ mladá dračice vytrhla svou otázkou upírku z polodřímoty, do které pomalu upadala, uvolněna příjemnou atmosférou. Iluzí klidu a bezpečí. Zapomněla na otravné průzkumníčky, kteří ji s oblibou budili uprostřed noci a zmizeli dřív, než po nich stihla něčím hodit. Teď sebou mírně trhla a zamrkala.
„Řekla bych, že Kazu je jen zamilovaný, tak mu to přej. Až ho to přejde, zase se k vám vrátí.“ pozvedla hrnek k ústům a napila se.
„Já mu to přeju!“ ohradila se okamžitě Serena dotčeně. „Jen si myslím, že by neměl zapomínat na své přátele.“ dodala už trochu mírněji a opět sklopila pohled do již poloprázdného hrnku.
„Stále věříš, že si ke Kassielovi jednou dokážete opět najít cestu?“
„Věřím. Je to pořád ten samý Kassiel, s kterým jsem vyrůstala. Jen mu něco chybí. Jakoby mu během té doby, co byl pryč, někdo vyrval půlku srdce a zahodil ji. Myslím... Mám pocit, jako by na něco nebo na někoho čekal.“ Serena se napila, než opět pokračovala. „Mám takové tušení, že to souvisí s Iris, jako kdyby ona byla to jediné pojítko a on se jí zoufale drží a snaží neztratit. Jen nevím, co má Iris s Kassem spojovat.“ povzdechla si a zahleděla se na kouřící hladinu v hrnečku.
„Přemýšlíš nad tím už dlouho?“
„Pár dní. Od té podivné bouře. Někdy si říkám, že kdyby zmizela, bylo by to nejlepší.“
„Žárlíš na ni?“ zeptala se zvědavě Gabriela a vyvolala tak lehce překvapený pohled.
„Ne, já...“ dračice nejprve prudce zavrtěla hlavou, pak se ale zarazila a začala nad těmi slovy přemýšlet. „Nevím.“ přiznala nakonec rezignovaně a opět se napila. Snad aby získala čas na promyšlení odpovědi, snad jen proto, že dostala chuť. Gabi ji nepopoháněla k odpovědi. Trpělivě ji poslouchala a čekala, až si dívka urovná zmatené myšlenky. Po chvíli tiše zopakovala svou otázku.
„Není to tak, že bych na ni žárlila. Spíš mě mrzí, že jí Kassiel věří víc než mně. Víc než nám. Neřekl nám o ní nic a při tom ona o nás ví všechno. Vidím jí to na očích. Ten její vševidoucí pohled. Chvílema mi připomíná jednu z šelem, ale nemá svou lidskou podobu. Nevím, co si mám o ní myslet. Má v sobě něco děsivého. Něco, co ji od Bytostí odlišuje a já nevím co. Chvílemi se mi zdá, že to vím. Že řešení mám přímo před očima, ale víc nic.“ jemným pohybem roztočila hladinu čaje v hrnku a pozorovala ji smutnýma očima. „Co mám dělat, Gabi?“ upřela na ni pohled svých zlatých očí. Dívala se na upírku s tichou, naléhavou prosbou. Ta opětovala její pohled a přemýšlela, jak by jí mohla poradit a při tom nic neprozradit. Nebyla si totiž jista, jak by se dívka zachovala. Mohlo by ji to vyděsit. Znechutit. Mohla by všechno zničit. Nebo by to všechno přijala a stala se další zasvěcenou. Ale tohle všechno jsou otázky. Všechno je to možná a co kdyby. Pouze varianty přání a možností.
„Mrzí mě to, ale na tvou otázku ti nemohu odpovědět, ale jestli chceš radu... Nepřestávej věřit Kassielovi. On potřebuje, aby při něm někdo stál. Někdo jako ty. Zůstaň s ním a věř mu. Nech ho, ať ti vše nejprve vysvětlí a pak se rozhodni.“ Gabi se Sereně úpěnlivě zadívala do očí. V těch svých naléhavou prosbu.
„D... Dobře.“ Serena byla zaskočena tou náhlou prosbou. Nečekala, že se jejich rozhovor stočí zrovna tímto směrem. Chtěla vyzpovídat Gabrielu. Chtěla se od ní něco dozvědět, ale nakonec byla ona sama ta, která byla zpovídána. Dívala se upírce do očí a byla si jistá že ví víc, než řekla.
„Už půjdu, zkusím najít kluky. Děkuju za čaj.“ zvedla se a vrátila hrnek. Když sahala na kliku, zastavil ji na okamžik Gabin hlas. Pouze kývla na souhlas a tiše se vytratila. Neslyšela už svist letící dýky a pištivé vyjeknutí, když chladný kov našel svůj cíl.
Procházela chodbou a ignorovala všude přítomné hloučky postávajících a štěbetajících studentů. Měla toho spoustu na přemýšlení, než aby se zabývala takovou prkotinou. Na jednom rozcestí se zastavila. Osoba, kráčející chodbou ji okamžitě vrátila do přítomnosti. Rychle se rozhlédla a zaplula do prvních tajných dveří, na které narazila. V duchu děkovala svému kamarádství s Kassielem. Díky němu znala každou tajnou skulinku v tomto spletitém prostředí chladných chodeb. Tiše čekala, až odezní vzdalující se kroky malé skupinky. Opravdu neměla chuť setkat se teď s tím cvokem, který ji už druhým rokem neúnavně naháněl. Už jí to lezlo na nervy, ale ten zabedněnej inkubus to nehodlal pochopit.
Náhlé zaklepání na dveře ji polekalo. Chvilku zvažovala, že se neozve. Doufala, že to po chvíli vzdá a nechá ji být. Hlas jejího kamaráda ji však překvapil a donutil vylézt. Opatrně vykoukla a nezapomněla se při tom zamračit na zamilovaný pár.
„Zase se schováváš před tím inkubem?“ zašklebil se na kamarádku a objal svou dívku kolem ramen.
„Bohužel. Nic jiného mi nezbývá. Kassiel tu zase není a ty si teď musíš hlídat Eruwen. Nemůžu po tobě chtít, aby jsi se staral ještě o mě.“ zadívala se chlapci do očí. Pokusila se na něj usmát, ale na tváři se jí objevil pouze jakýsi škleb. Raději se tedy otočila a šla pryč.
„Kam jdeš?“ zastavil ji stříbrovlásek znuděnou otázkou. Ptal se spíše ze slušnosti, než z kamarádské zvědavosti a Serena to věděla, proto chvíli bojovala s touhou neodpovědět, ale nakonec i u ní přece jen zvítězilo slušné vychování.
„Najít Kassiela.“ otočila se přes rameno na mračícího se Kazua. Eruwen na ni žárlivě zírala a natáčela si na prst pramen svých zlatých vlasů. Opírala se při tom o Kazua v jasném, majetnickém gestu, které mělo Sereně naznačit, že u tohohle kluka už má smůlu.
„Měla bys to vzdát. Už nás nepotřebuje, má tu svou kočku.“ prsknul. Otočil se a bez dalšího slova zmizel i se svou dívkou v jedné z chodeb. Serena se za nimi ještě chvilku smutně dívala, než se rozhodla pokračovat dál. Velice ji mrzelo Kazuovo chování, které se během posledních pár dnů tak moc změnilo. Přesně od té doby, co začal chodit s tou elfkou. Nemohla si pomoct, ale něco na Eruwen jí nesedělo. Jen nevěděla co.
Během svého bloumání vyšla před školu a došla až k modrým kruhům, vyskládaným na zemi z maličkých modrých kamínků. S povzdechem se zadívala na teleportační kruhy. Nesnášela tenhle způsob cestování, ale stopy končily tady. Naštěstí znala způsob, jak se nepohodlné přepravě vyhnout. Zavřela na chvilku oči a pak mávla mohutnými křídly. K nebi vzlétl pískově zlatý drak. V kruzích se nechal vynést až na oblohu a pak zmizel v mracích. Serena bez zaváhání zamířila do hor, jak jí radila Gabriela. Raději se neptala, jak je možné, že zástupkyně ví, kde se Kassiel s největší pravděpodobností nachází, stejně by nedostala odpověď. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než si na odpovědi ještě nějakou tu chvíli počkat.

***

Sídlo Lovců bylo jako obvykle ponořeno do mrazivého ticha. Avšak tentokrát bylo něco jinak. Každý z níže postavených Lovců chodil kolem svých nadřízených po špičkách. Obzvlášť kolem bety. První vrchní velitel byl vždy děsivý, nyní však byl děsivou, smrtelnou hrozbou ne jen pro Bytosti, ale i pro ostatní Lovce. A taky věděli, co je toho důvodem. Jeho poslední lovená oběť. Ledová Lovkyně. Ta, která je zradila a zároveň Hayateho snoubenka. Kořist, která mu neustále uniká. V den, kdy ji dostal za úkol ulovit, zmizela z povrchu zemského jako kdyby nikdy neexistovala. Pouze vzpomínky na ni připomínaly opak.
Všichni byli jako na jehlách. Kolem kanceláře svého alfy chodili po špičkách a nikdo se jej neodvažoval rušit. Z části proto,že si nechtěli znepřátelit blonďatého Lovce, který hlídal přede dveřmi. Opíral se o rám dveří a naslouchal rozhovoru uvnitř. Nechal svůj živel, aby mu k uším zanesl slabou ozvěnu hlasů tří nejvíce postavených Lovců. Nami stála na římse nízké zídky a zdánlivě sledovala děj dole na dvoře. Její plná pozornost se však stáčela k rozhovoru za zavřenými dveřmi za jejími zády. V temné místnosti tam seděli tři Lovci a jejich patroni. Tři nejvyšší. Alfa, beta a gama. Ten hlavní z nich seděl za svým pracovním stolem a zamračeně sledoval své dva podřízené. Oči přimhouřené do úzké štěrbinky. Byl zcela klidný a o to možná působil děsivěji. Jako kobra, připravena každým okamžikem zaútočit na svou nic netušící kořist. Jeho patron se rozvaloval na svém křesle a oči mu svítily škodolibým pobavením. Pozoroval dva Lovce, sedící naproti vůdci. Byli do dva muži. Vlastně ne, jeden muž a jeden mladík. Oba černovlasí. Oba vysocí, chladní a velice nebezpeční. Tím ale jejich podoba končila. Hayate, mezi svými druhý po vůdci, se ve svém křesle tyčil s chladnou nadřazeností. Díval se na alfu s jistou podlézavou vypočitatelností a na tváři se mu usadil úlisný škleb. Delší černé vlasy měl sčesané dozadu a staženy stuhou. V přítmí pokoje se mastně leskly, když na ně dopadlo světlo z krbu. Oblečeny měl černé kožené kalhoty, bílou košili a přes ramena přehozený zdobně vyšívaný, černý cestovní plášť. Jeho patron, malý tasmánský ďáblík, se mu rozvaloval na klíně a hladovým pohledem pozoroval černého jaguára, ležícího u nohou třetího Lovce. Byl to teprve sedmnáctiletý mladík dlouhých černých vlasů a zvláštních měděných očí. Jeho pohled byl chladný, nebezpečný a přes to z něj vyzařovalo zvláštní teplo. Ležérně se rozvaloval v křesle jako kdyby mu bylo jedno, před kým se zrovna nachází. Přes to byl obklopen zvláštní aurou obezřetnosti. Oblečený byl v černých pohodlných kalhotech. Černé košili, u které měl několik horních knoflíčků rozepnutých a přes opěrku křesla si prve přehodil obyčejný černý plášť. Těžká látka splývala na zem a halila stín jeho patrona.
„Jaké jsou výsledky tvého lovu, Hayate?“ alfa upřel na svého oblíbence žlutozelený pohled plný zlosti a částečně i zklamání. Jeho patron se sám pro sebe nad tou větou zlomyslně ušklíbl a pozoroval malého tasmánka, který si přestal všímat třetího patrona a rychle po něm šlehl vzteklým pohledem. V temně čokoládovém kožíšku se zaleskly malé, jako břitva ostré zoubky a malým tělíčkem zavibrovalo výhružné vrčení. Nikdo z Lovců si však výměny názorů dvou patronů nevšímal. Hayate se bez hnutí díval do očí vůdci a pomalu zvažoval odpověď. Přemáhal při tom pocit vlastního ponížení, které mu Ledová Lovkyně způsobila. Věděl o tom, že se mu za zády ostatní Lovci posmívají a věděl, že je to její vina. Jen a jen její.
„Ta žena je až moc chytrá. Sám jste to prve říkal.“ drtil mezi zuby slova, která mu jen velice těžce šla na jazyk. Přes to se je rozhodl vyslovit. Musel.
„Chceš tím říct, že tě převezla žena?“ přimhouřil vůdce oči do mikroskopické štěrbinky a dál pozoroval černovlasého Lovce.
„Ne, pane. Mám jisté podezření kam míří. Potřebuji pouze čas, abych si ověřil, že jsou mé informace pravdivé.“ zareagoval okamžitě podlézavou odpovědí.
„A jak dlouho jsi si musel ověřovat tušení, že ti uteče od oltáře? Nebo jsi to až do toho dne netušil?“ prohodil jakoby jen tak mimochodem poslední Lovec. Černý patron jen velice těžko skryl své pobavení, za to malý ďáblík vyskočil jak čertík z krabičky. Prskal jak kočka, které někdo přivřel ocas do dveří od auta, a vrhl se na jaguára. Ten se jedním ladným skokem dostal z jeho dosahu a srazil vzteklého tvorečka k zemi. Těžkou tlapou ho přidržel na těžkém koberci a opět si lehl.
„Měl by jsi si zkrotit svého patrona, nebo ještě někoho zraní.“ ušklíbl se na Hayateho černovlásek s chladným pohrdáním. Ten na něj hleděl s mrazivou zuřivostí a vypadal, že po mladém Lovci každou chvílí skočí, připraven rozcupovat ho na kousky vlastníma rukama. Mladík mu jeho pohled s nezájmem oplácel a vzduch mezi nimi začal přetékat nenávistí, kterou podporovalo vrčení malého patrona.
„Ehm... ehm...“ odkašlal si alfa a vynutil si tak jejich pozornost. „Oba dva okamžitě odvolejte své patrony. Svolal jsem vás zde proto, abychom prodiskutovali výsledky lovu Pokladu. Ne proto, abyste se tu mohli navzájem pozabíjet!“ mluvil klidně, avšak na konci už mírně vynervovaně zvýšil hlas. Hayate se okamžitě zatvářil podlézavě.
„Cori, to stačí. Ten ubožák ti za to nestojí.“ odfrkl si povýšeně. Tasmánek ho hned neposlechl. Ještě chvilku se zmítal a vrčel, než se se vzteklým zavrčením vzdal. Jeho věznitel se nejprve tázavě zadíval na svého pána, než uposlechl alfův rozkaz. Pustil tasmánka a pohodlně se natáhl vedle svého Lovce. Malý ďáblík na něj něco uraženě prskl, než se způsobně usadil Hayatemu na klíně.
„Cori se chová jako hysterická ženská.“ blýskla Nami pobaveným úsměvem po blonďatém Lovci. Nai vyděsil skupinku níže postavených Lovců, když se rozesmál. Úsměv mu však dlouho nevydržel. Byl nervózní. Kdyby mohl, začal by si samou nervozitou okusovat nehty na rukou. Hráli totiž velmi nebezpečnou hru, ve které stačilo jen nepatrné zaváhání a vše by mohlo skončit. Jejich další krok nyní závisel na tom, jak si gama povede v příštích několika minutách. A jak na jeho slova zareaguje vůdce. Znovu se tedy ponořil do probíhajícího rozhovoru a snažil se zjistit, o co během své krátké nepozornosti přišel.
„Jaké tedy navrhuješ řešení.“ vůdce tu větu nepronesl jako otázku. Byl to tichý rozkaz, který nešlo neuposlechnout. Hayate polkl a Nai za zavřenými dveřmi sevřel ruce v pěsti.
„Svolám družinu a okamžitě vyrazíme. Znovu pročešeme okolí kolem místa, kde jsme je spařili naposledy.“ odpověděl hlasem, podobným přesládlému medu. Bylo jasné, že se snaží za každou cenu vůdci zalíbit a vyžehlit si u něj svůj menší přešlap. Mluvil klidně, vyrovnaně. Tak naprosto nepatřičně k tomu, jak to uvnitř něj všechno vřelo nezvladatelným vztekem. Na tvář si už opět nasadil svou povýšenou ledovou masku.
Vůdce si ho chvilku prohlížel. Zvažoval odpověď. Přemýšlel, zda má souhlasit či nikoliv. Nechtělo se mu opět burcovat své lidi pro nic za nic. Tušil, že ta mr*cha určitě zase zdrhne. Na druhou stranu tohle byl jeho oblíbený velitel. Ale když se to vezme kolem a kolem, ona kdysi bývala na stejném postu, nebo aspoň velice... velice podobném. Litoval, že před lety přišel o obě sestry. Byly jedny z nejlepších, které kdy vlastnil. Dřív jim nebývalo nic svaté. Byly děsivější a obávanější, než samotná pověst Lovců. Ledová by si vzala Hayateho a Ohnivá byla výborným pokusným králíkem, pro stvoření Pokladu. Kdyby ovšem nebylo toho zpropadeného citu, který doufal, že v jejich srdcích už dávno uhasil, a který se tak náhle opět rozhořel.
„Ehm... pane, mohu mít návrh?“ mladík vůdce vyrušil z přemýšlení. Pouze na něj tedy mlčky stočil pohled a pozorně si ho prohlédl. Tento, stále ještě chlapec, patřil také k velice cenným vzorkům, které mu patřily. Jeho otec byl jeden z nijak moc výrazných Lovců, ale matka byla obdivuhodně silný, Zemský živel.
„Mluv.“ vybídl ho pomalu a pozorně si prohlížel mladíkův ostře řezaný obličej a snědou pleť. Uhlově černé vlasy se jen lehce vlnily.
„Proč se zbytečně hnát za nějakým stínem Hayatho kořisti?“ nevšímal si podrážděného prsknutí Coriho a pouze se pozorně díval do očí alfy. „Pokud vím, tak není žádným veřejným tajemstvím, že kořist má velice blízko k jisté upírce, která pracuje v Rafaelově střední škole. Ale pokud vím, tak Hayate tu školu neprohledával.“ sledoval alfovu kamennou tvář.
„Hayate, je to pravda?“ upřel na Lovce ledový pohled.
„Ano, ale pane, poslali jsme tam průzkumníčky. Pokud by se tam objevil, tak by to nahlásili.“ snažil se o chabou výmluvu, ale jeho už tak bílá pleť se zdála najednou skoro průsvitná, když se zadíval do vůdcových očí a s narůstajícím strachem si povšiml zaťaté čelisti.
„Ti podřadní tvorové temnot nerozeznají ani kočku od psa. Jak chceš tedy, aby rozeznali Poklad od Bytostí? Když ukryje svou temnou stránku, nemají možnost jej odhalit, i kdyby mu stáli na hlavě!“ pomalu zvyšoval svůj hlas, až se i oheň v krbu polekaně přikrčil.
„Omlouvám se pane, ihned svou chybu napravím.“ Hayate se na poslední chvíli pokoušel zachránit co se dalo, ale alfa mu nedal prostor.
„Ty, už nic napravovat nebudeš. Odebírám ti velení. Od teď už budeš pracovat jedině sám a vše budeš hlásit Arkadienovi.“ zamračil se na betu. „Arkadiene, přebíráš úkol. Všichni muži jsou ti od teď kdykoliv k dispozici. Vyber si ty nejlepší z nejlepších a já ti je dám.“
„Děkuji pane, ale já si vystačím pouze s jediným.“ Lovec se mírně uklonil.
„Pouze jeden jediný? Ona je chytrá a ten muž už taky není pouhé kotě, které se učí.“ vůdce pozvedl obočí a pátravě si chlapce prohlédl. Nikdy si nebyl jist, jestli je dobře, mu důvěřovat. Věděl, že je i přes svůj věk velice nebezpečný. Ani Hayate, nebo dokonce on sám nebyl v jeho věku tak daleko. Na druhou stranu mu už několikrát předvedl svou oddanost. Jako tehdy, když uprchl ten malej andílek. Byl to tento mladý Lovec, kdo zabránil té největší pohromě a Hayate to o několik týdnů později zničil.
„Ano, pane. Stačí mi pouze jeden jediný Lovec. Ostatní by nás pouze zdržovali a komplikovali už tak dost komplikované hledání. Navíc, on jediný se mou dokáže udržet krok.“
„Jeho jméno?“ vůdce už začínal tušit. Pouze se chtěl ujistit. Věděl o drobném Lovci, který se gamy držel jako jeho stín a všude jej doprovázel. Malá, dravá šelma, která na první pohled vypadá zcela nevinně a o to je možná nebezpečnější.
„Nai.“ když zaslechl jméno, musel se pro sebe pousmát. Opravdu to tušil. Koho jiného by si taky mohl vybrat tak rychle, aniž by se nad tím jen na pár vteřin zamyslel?

***

Před malou jeskyní přistál zlatý drak a proměnil se v blonďatou dívku. Serena se kolem sebe rozhlédla. Netušila, jak se sem mohl Kassiel dostat. Jak to tu mohl najít, a hlavně... Jak mohla Gabriela vědět, kde ho má hledat? Jak si mohla být tak moc jistá, že ho tu najde?
Zhluboka se nadechla. Byl tu. Všude kolem byly jeho stopy a ve vzduchu se vznášel jeho pach.
Naposledy přelétla pohledem okolí a pak trochu nejistě vykročila k jeskyni. Váhavě nakoukla dovnitř a ihned spatřila svého kamaráda, jak sedí na zemi a spí. Iris se mu rozvalovala na klíně a vypadalo to, že ji jen tak něco neprobudí, ale nebylo tomu tak. Sotva udělala Serena dva kroky vpřed, šelma tlumeně zavrčela a upřela na ni svůj onyxový pohled. Jako kdyby říkala: 'Opovaž se ho vzbudit'.
„Pšš...“ Serena si přiložila prst k ústům a tiše popošla kupředu. Dávala si pozor, aby neudělala nějaký hluk, který by mohl spícího anděla probudit. Vypadalo to, jako kdyby to šelmu uklidnilo, protože rys opět zavřel oči a spal dál.
„Je neuvěřitelné, jak snadno dokáže usnout.“ dračice se sama pro sebe musela pousmát. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji spící anděl nepřekvapil. Už si začínala zvykat na jeho probdělé noci a neptala se proč tomu tak je. Nikdy jí stejně neodpověděl. Nyní se zvědavě rozhlédla. Co je na téhle jeskyni tak zajímavého? Tak jiného, že se tu Kassiel dokáže uvolnit a propadnout do tak hlubokého spánku?
Zkoumavě si prohlížela tajemnou jeskyni. Nebylo na ní nic tak moc zajímavého, nebo odlišného. Vypadala úplně stejně, jako kde jaká jiná. Studené zdi, pokryté slabou vrstvičkou ledu. Vysoký strop s nebezpečně vypadajícími výčnělky a velký, opracovaný kus ledu u zadní stěny.
Blondýnka zvědavě přistoupila k ledovému kvádru a zlehka po něm přejela konečky prstů. Tím setřela slabou vrstvu jinovatky a skrz led začaly prosvítat rudé vlasy. Serena se zamračila a otřela celou ledovou plochu, čímž odhalila tajemství, které ledová rakev ukrývala.
„Je to hrob.“ zašeptala s tichou úctou a opět přejela pohledem celou jeskyni. Všimla si suché kytičky natrhaných brusinek u jejích nohou a opatrně ji zvedla. Zledovatělá větvička se však v jejích prstech rozpadla na nespočet střípků a jako třpytivý vodopád popadala na zem.
„Blahopřeji, přišlas na to dřív než on.“ ospalé zavrnění ji vyděsilo. Prudce se otočila na neznámého narušitele, ale nikdo za ní nestál. Jen Iris ospale zívla a opět na ni upřela své temné oči. 'Ale to nemohla být... nebo jo?'
„I... Iris?“ zkusila své štěstí. Byla si jistá, že jí rys neodpoví a ona zjistí, že to byla pouze její představivost. Velká kočkovitá šelma se na ni však potměšile zazubila a ona uslyšela opět ten mručivý hlas.
„Sereno?“ Iris si ji pobaveně měřila. Jeskyni naplnilo pobavené vrnění.
„Ty mluvíš?“ třeštila na ni Serena své ještěrčí oči.
„Ty taky a já na tebe kvůli tomu nečučím jak tele na nová vrata.“ šelma vstala, protáhla se a pak vykročila směrem ke zkoprnělé dračici. Ta se konečně donutila na velkou kočku přestat poulit oči.
„Takže jsi vážně jedna z šelem.“
„Hmm... Když myslíš.“ Iris se na ni usmála a posadila se vedle ledové rakve.
„Víš, kdo to je?“ přistoupila blíž. Nebála se, že by ji Iris pokousala, jak tomu bývalo dřív, kdykoliv se k ní přiblížila. Už několik dní spolu vycházely o dost líp, jako kdyby je to, že se od nich Kazu oddělil a začal chodit s Eruwen... Jako kdyby je to stmelilo dohromady.
„Vím, ty ne?“
„Ne, měla bych ji znát?“ dívka zmateně povytáhla obočí.
„Ano. Každý ji zná. Měla spoustu jmen.“
„A kdo to byl?“ svou otázkou si vysloužila další upřený pohled stříbrné šelmy.
„Stále tu je. Copak ty ji necítíš?“
„Tady?“ zmateně se rozhlédla. Připadalo jí, že za posledních pár hodin nedělá nic jiného, než že se jen rozhlíží. „Promiň, nikdy jsem neměla dobré spiritistické vnímání.“ pokrčila omluvně rameny. Iris si povzdechla.
„Můžu ti říct jen to, že se jmenovala Kim...“ dál už se nedostala, protože sebou Kassiel začal vrtět a něco ze spaní spěšně mumlat. Zatínal pevně pěsti a na čele mu vyrazily krůpěje potu.

„No tak, prober se!“ kdosi s ním neurvale cloumal, až se mu hlava nekontrolovatelně kymácela sem a tam. Pomalu otevřel oči a snažil se rozpomenout, co se vlastně stalo. Nepamatoval si nic. Vnímal pouze tepající bolest ve spáncích, kterou ještě zhoršoval řev toho, kdo s ním tak surově třásl. Kolem něj bylo přítmí. Byl v nějakém pokoji, který osvětlovalo pouze světlo z krbu. Těžké závěsy zakrývaly okna a pokoj naplňoval dětský pláč. Za ramena ho držel nějaký muž a andílek nepochyboval o tom, že mu po tom silném stisku zůstanou na kůži velké modřiny. Koutkem oka spatřil mohutnou postel s nebesy a vyřezávanými sloupky, na které někdo ležel, ale nemohl rozeznat kdo.
Po paži mu opět vylezl velký pavouk a on se náhle rozpomněl. Zorničky se mu zděšeně rozšířily, když unavenou mysl zaplavily vzpomínky. Kdyby mohl, začal by křičet, ale strach ho zcela ochromil.
„Konečně jsi vzhůru, tak tady je tvá práce.“ smýkl s ním Lovec směrem k posteli, až padl a kolena. Ještě zmateněji pohlédl na ležící osobu.
'Práce? Jaká práce?' nechápal vůbec nic. Proč tu je? Proč je tak důležitý jeho původ. A co s tím vším má co společného tahle žena?
„Vyleč ji.“ jediný rozkaz mu nahnal ještě větší strach. Vyléčit? Ale on žádné takové schopnosti nemá. Poprvé si ležící ženu pozorně prohlédl. Překvapeně zjistil, že je to elfka. Měla dlouhé, čokoládové vlasy rozhozené po polštáři a pleť skoro průsvitnou. Bezkrevné rty rozpraskané do krve a na čele se jí perlil pot. Nebylo pochyb, že je na tom velmi zle. Jestli jí někdo hodně brzo nepomůže, zemře.
Zděšeně zalapal po vzduchu a srdce vynechalo několik úderů, když si dal dvě a dvě dohromady. Ano, jako Rafaelův syn by měl zdědit otcovy schopnosti a umět vyléčit něco takového, i když by ho to nejspíš zabilo, ale byl tu jeden háček. Kassiel byl anděl bez schopností. Neuměl vůbec nic. Neoplýval žádným darem, jako ta hrstka vyvolených andělů.
Bezduše zíral na umírající ženu a plačící dítě, které se vedle ní choulilo a drobná ramínka se mu chvěla pláčem. Nebylo pochyb, že je to její matka. Co ale nechápal bylo, proč by nějakým Lovcům záleželo na Bytosti.
„Dělej!“ prudký kopanec ho srazil na zem, až si o hrubý koberec odřel tvář. Dítě přestalo plakat a otočilo se a něj. Byla to dívka delších, blonďatých vlasů a zelených očí. Duhovku obepínal zlatý kroužek.
Dívka seskočila z postele, hrubě Kassiela popadla za vlasy a zvedla. Byla přibližně stejně stará jako on, možná i mladší, ale rozhodně nebyla na straně Světla. Hluboko v očích se jí zračila Temnota a nehynoucí nenávist.
„No tak, pomož jí! Ty jsi Rafaelův syn, že? Tak ji zachraň.“ syčela na něj nenávistně. Kdyby pohled mohl zabíjet, byl by Kassiel už dávno několik metrů pod zemí.
„Já... nemůžu.“ špitl a hlas se mu chvěl pláčem. „Nemám otcovi schopnosti.“ tolik se bál, když vyslovoval tu nemilosrdnou pravdu, která ho měla zahubit. Ostatně, i kdyby uměl léčit, nemoc takového rozsahu by jej zabila. Možná ještě dřív, než by tu ženu stihl úplně doléčit.
Tiše se díval dívce do očí a čekal. Čekal, až někomu z Lovců v pokoji dojdou jeho slova a oni ho zabijou.
Pokojem se ozvalo tiché zachroptění a žena se rozkašlala. Křehké tělo se vypjalo v náhlé křeči a prsty na rukou se nepřirozeně zkroutily. Elfka zatínala nehty do prostěradla, oči vytřeštěně zíraly do stropu. Její dcera se k ní okamžitě vrhla a začala ji hladit ve vlasech a něco neslyšně mumlat. Trvalo to jenom chviličku, než se ženino tělo opět uvolnilo a kleslo do peřin. Unaveně stočila své světle modré oči k dívce a pohnula rty, ve snaze promluvit. Z úst jí však unikl pouze maličký pramínek krve a ruka se bezvládně svezla po jemném saténu. Její život dospěl ke svému konci. Zemřela. Bez jediného slova, nebo možnosti naposledy se rozloučit se svou dcerou. Čas se na chvíli zastavil.
„Zabil jsi ji!“ ten útok byl natolik nečekaný, že nestihl nijak zareagovat, když se na něj dívka vrhla. Povalila ho na zem a prsty s ostrými nehty zaryla do obličeje. V očích ucítil palčivou bolest a celý svět pro něj zčernal. Ocitl se v temnotě. Úplně sám.
„Kassieli.“ volal ho známý hlásek. Znal ho. Věděl, komu patřil, ale nikde majitele neviděl.
„Kassieli!“ hlas se ozval o něco naléhavěji a před ním se mihlo světlo. Byl to on. Usmíval se na něj tím svým kouzelným úsměvem a v očích mu svítily jiskřičky naděje. Bylo to natolik nepatřičné, vzhledem k jeho strhanému stavu. Sotva se držel na nohou, ale nepřestával se usmívat. Usmívat na něj.
„Ra...“ natáhl ruku, aby se ho mohl dotknout, ale chlapec ho přerušil. Přiložil si prst ke rtům a spiklenecky na něj mrkl.
„Pššš... Je čas, aby jsi se probudil.“ naposledy se usmál a pak zmizel. Kassiel nechápal. Nechtěl ho znovu ztratit. Už ne.
„Rafaeli!!“ vykřikl a prudce otevřel oči. Zhluboka dýchal a zmateně se rozhlížel po jeskyni, opět uvězněn v nepropustné temnotě své slepoty. Snažil se si vzpomenout kde je. Co byl sen a co skutečnost.
„Kassieli, jsi v pořádku?“ Serenin hlas ho v první chvíli polekal. Trhl sebou a pevně sevřel prsty kolem štíhlého zápěstí. Překvapeně zamrkal. Kdy ji chytil? Donutil se ji pustit. Šlo to těžko. Silou vůle nutil jednotlivé prsty hýbat se a nakonec mu dívka sama musela pomoci.

„V pořádku?“ zeptala se znovu a sledovala jeho rekce. Byl zmatený a vyděšený, ale přesto kývl na souhlas. Povzdechla si. Opět jí nic neřekne. Proč by ji to mělo pořád udivovat? Odevzdaně pohlédla k ústí jeskyně a překvapeně zjistila, že se už začalo stmívat. Museli tu být už opravdu dlouho. Udivilo ji, jak moc ten čas letí.
„Měli bychom se vrátit do školy. Už se začalo stmívat.“ vytáhla anděla na nohy. „Poletíme. Bylo by moc nebezpečné, snažit se dostat ke kruhům. Ponesu vás oba na zádech, co říkáte?“ mrkla na ně a s překvapením zjistila, že Iris v očích planou nezbedné ohníčky.
„Já jsem pro!“ souhlasila šelma okamžitě a rozverně drkla do Kassiela. „Tak pojď. Nevím jak ty, ale já už mám docela velkej hlad. Prošvihli jsme oběd i večeři.“
Obě nové kamarádky tedy společnými silami vystrkaly anděla z jeskyně a Iris mu pomohla na záda velkého zlatého draka, kterého si nejprve zvědavě prohlédla. Nikdy ji pohled na ta nádherná, silná stvoření neomrzel. Spíš naopak, pokaždé objevila něco nového, co ji na nich opět dokázalo zaujmout.
Drak roztáhl svá velká křídla a jedním mávnutím se vznesl k obloze.

***

Pod jedním ze skalních ohybů se zastavila malá skupinka k odpočinku po namáhavém celodenním putování. Rozdělali si menší ohýnek a posedali kolem něj. Mladá žena si sundala kápi a z bílých vlasů sundala gumičku, než se opřela o skalní stěnu. Pozorovala hvězdy a promýšlela další krok jejich postupu. Byla si jistá, že Lovci jejich stopu ztratili už dávno. Najednou ale začala pochybovat o tom, jestli neudělala chybu, když jednala tak unáhleně. Jestli přece jen neměli zůstat a postavit se mu, ale měla z něj až příliš velký strach.
„Za dva dny budeme ve světě lidí.“ Sono se protáhl, až mu hlasitě zapraskalo v zádech a mrknutím oka se proměnil v bílého tygra. Pohodlně se stočil do klubka, aby se aspoň trochu zahřál. V tuhle chvíli obdivoval Maggiinu schopnost nevnímat mráz. Prostě se jen nechala prostoupit svým živlem.
„Těšíš se a svou rodinu?“ Liam se přitulil k lišce a zvědavě pohlédl na patrona. Nikdy o své rodině nemluvil. Jen párkrát zaslechl něco o mladší sestře, ale to už bylo dlouho.
„Ano i ne. Když jsem je viděl naposledy, byla situace trochu jiná. Ani si nejsem jistý, jestli je někdo z nich ještě naživu. Už jsem s nimi opravdu dlouho nemluvil.“ povzdechl si a zavrtal si čumák do tepla tlapek. O vteřinu později se už z husté srsti ozývalo tlumené chrápání.
Liam smutně stočil svůj stříbrný pohled do plamenů. Víc si k sobě přitiskl svého patrona a tvář zabořil do bílého kožíšku. Vlasy se mu tím pohybem svezly na stranu a odhalily světu dvě náušnice. Rudovlásek bezmyšlenkovitě zvedl ruku a začal si s nimi hrát. Drobné ranky už měl dávno zahojeny. Byly v pořádku možná ještě dřív, než si tyto malé ozdůbky na ucho připevnil.
Lehce přejížděl po maličké vážce a před očima uviděl malou chundelatou kuličku. Malé kotě, narozené ve stejný den jako on. Jeho věrnou kamarádku, od které byl surově odloučen. Naštěstí pak našel Kim. Prsty sjely na pavoučka.
„Na co myslíš?“ liška na něj upřela fialková očka.
„Cože?“ překvapeně zamrkal a ruku stáhl. Neodvažoval se promluvit nahlas. Nechtěl vyrušit Meg ani Sona z polospánku, do kterého oba upadli.
„Zase jsi si hrál s tou náušnicí. Komu patřila?“ Kim byla zvědavá. Už deset dní se z něj snažila vymámit nějakou odpověď, ale Liam tvrdohlavě mlčel. Stejně jako dneska. Pouze se na ni usmál, zavřel oči a během několika vteřin usnul. Poprvé za pět dní. Naposledy spal skoro před týdnem a to ještě pouze dvě hodiny a probudil se s děsivou noční můrou. Od té doby nezamhouřil oka. Až dnes...
Kim mu věnovala jeden ze svých naštvaných pohledů a pohodlně se uvelebila v jeho náruči. Jí se spát nechtělo. Spala každou volnou chvilinku a tak teď neměla potřebu. S povzdechem se zavrtěla a zadívala z jeskyně. Dobře, vezme si dnešní hlídku. Ráno ale za to bude chtít pár odpovědí. Pomyslela si trucovitě.

***

„Jo! Máme to v kapse.“ Nai se vesele zazubil na vysokého Lovce a pohodlně se rozvalil v černovláskově křesle. Nami se způsobně posadila na jednu z opěrek a začala si mýt kožíšek od neexistující špíny.
„Být tebou, tak se moc neraduju. Jsme teprve na začátku.“ zavrčel mladík a přehodil svůj plášť přes věšák v koutě. „Alfa je až moc podezřívavý.“
„Arkadien má pravdu. Sice se tváří, že nám věří, ale je až moc opatrný. Stačí malá chyba a všechno by šlo do kytek.“ zabručel temně jaguár a natáhl se vedle krbu. Hořící plameny jasně ozařovaly jeho černou srst, avšak na podlahu nedopadl žádný stín.
„Takže by byla asi hloupost, dávat jim vědět o našem plánu, že?“ přimhouřil blonďáček oči. Nelíbilo se mu to.
„Jo.“ kývl černovlásek a rozvalil se na gauč. Nevšímal si Naie, který vyskočil na nohy a začal v jeho pokoji šmejdit po něčem k snědku.
„To si ale bude myslet, že jsme ho zradili.“ Nami si přestala mýt kožíšek a pozorně se zadívala na Lovce.
„To je součást plánu.“ odpověděl, aniž by se na ni podíval. Jako kdyby to byla samozřejmost.
„Našeho nebo tvého? Ari, tady jde o Poklad. Ne o dětskou hru.“ prskl Nai jako vzteklý kocour a praštil na stůl s talířkem sušenek. Hned na to jej následovaly dva hrnky horkého čaje, které připlachtily vzduchem z druhého konce pokoje.
„No právě, o Poklad. Liam není tak blbý, aby mu něco tak primitivního nedošlo.“ zavrčel černý patron a Nami po něm hodila vzteklým pohledem.
„Tristane neprovokuj.“ napomenul Arkadien svého patrona. „Liamovi se nic nestane.“ otočil se na Naie a bez dalšího slova se napil z kouřícího hrnku. Hovor byl u konce.
„Tsss, je tvrdohlavej jak mezek.“ blonďáček se trucovitě posadil a začal chroupat čokoládové sušenky.
„Jo a proto za ním pořád lezeš jak ocásek, že?“ ušklíbla se na něj Nami. Jen po ní hodil naštvaným pohledem a chroupal dál.
„V jednom má ale pravdu. Možná si to nemyslíš, ale Arkadien riskuje mnohem víc než ty.“ pokračovala dál kočka ve svém domlouvání.
„Já vím. Doslova tu chodí po minovém poli.“ Nai si povzdechl a pohodlně se uvelebil. Koutkem oka si všiml, že Tristanův stín je opět na svém místě.

***

Serena si naposledy projela vlasy ručníkem, než zaplula pod teplou přikrývku, ktetou si přitáhla až k bradě. Měla pocit, jako kdyby dneska udělala velký krok, důležitý pro budoucnost. Jen netušila, proč bylo toto její rozhodnutí tak důležité. Otočila se na druhý bok a okamžitě usnula. Nevšimla si tak temného klubka, které vklouzlo do jejího pokoje otevřeným oknem a začalo v něm zvědavě šmejdit.