Anděl strážný 05

Kassiel ležel v posteli a své slepé oči upíral do stropu. Bezmyšlenkovitě hladil velkou stříbrnou šelmu, spící po jeho boku a poslouchal její hluboké předení. Její přítomnost ho vždy podivně uklidňovala, dnes však ani ona nedokázala zahnat tíživé vzpomínky na minulost.
„Co myslíš, Iris, zná ho?“ promluvil do ticha spící noci. Odpovědi se však nedočkal. Rys se pouze ze spaní zavrtěl, více se k němu natiskl a spal dál hlubokým spánkem.
Kassiel se sám pro sebe pousmál a dál se probíral její hebkou srstí. Musel při tom stále myslet na tu vůni karamelek, kterou cítil z Gabrieli. Nebyl si jist, jestli to má něco společného s tím tajemným neznámým, nebo to byla jen náhoda. Nevěděl, co je pravda a to mu nedalo spát.
Jak asi ta Bytost vypadá? Je to vůbec Bytost? Co kdyby to byl jen obyčejný člověk, nebo někdo z Lovců? Poslední otázka ho zarazila a po krátkém zavrtění hlavou ji zapudil. Ne! Není možné, aby si Iris k tělu pustila někoho z těch monster.
Obrátil svůj pohled směrem, kterým tušil okno a zkusil si představit, jak asi vypadá. Jestli má dlouhé nebo krátké vlasy. Jakou mají barvu... Po tváři mu přejel smutný úsměv, když si vzpomněl. Ano, ON měl tu nejzvláštnější barvu vlasů a očí, jakou kdy viděl. A jeho křídla... Ta křídla byla nádherná. Skoro mu je až záviděl.
„Co myslíš, Iris, stále ještě čeká? Myslíš, že nezapomněl?“ s povzdechem zavřel oči a pokusil se usnout. V černočerné tmě jeho noční můry na něj čekal malý chlapec.

Byla černá noc. Skrze těžké mraky nebylo vidět ani jedinou hvězdu a mohutné hřmění se ve skalách ozývalo až s děsivou ozvěnou. Ojedinělý blesk pročísl neproniknutelnou tmu, aby se ujistil, že se skupinka Lovců ve skalním bludišti neztratila a stále míří do bezpečí svého úkrytu.
Bylo jich sedm. Tři Lovci, tři patroni a Bytost. Malý chlapec šel vystrašeně uprostřed té malé skupinky a při každém zahřmění s sebou poplašeně cukl. Tváře mu smáčely slané slzy a do rukou se zařezával silně utažený provaz. Nedovolil si však protestovat. Věděl, že kdyby něco namítl, Lovci by jeho pouta ještě více utáhli. Zděšeně uskočil stranou a vyjekl, když se mu na rameno vyšplhala tarantule. Němě na něj hleděla svýma osmi očkama a hladově cvakala kusadly.
„Kumo nech toho. Tenhle není k jídlu pro tebe.“ zasmál se vysoký Lovec a sjel malého chlapce zvláštním pohledem. Nedalo se určit, na co v tu chvíli myslí. Jedno ale bylo jisté, nebylo to nic dobrého. Zvlášť pro chlapce.
Lovci dovlekli vyděšeného andílka do svého chladného sídla a předhodili jej vůdci. Ten na něj upřel pohled svých žlutozelených očí. Jeho patron opustil své místo na měkkém křesle a s temným vrčením se zvědavě přiblížil k vyděšenému dítěti. Jeho pach, nasáklý děsem, se mu až moc zamlouval a vábil jej. Andílek se krčil na ostrém koberci. Řezavá vlákna ho nepříjemně tlačila přes látku kalhot a rozdírala mu kolena stejně účinně jako provaz, svazující mu zápěstí.
Lovci, kteří chlapce přivedli, stáli za ním a ani jeden z nich se neodvážil promluvit, nebo na sebe upoutat vůdcovu pozornost.
„To je on?“zavrčel do přítmí pokoje, který osvětloval pouze mihotající se plamen v krbu, starý lev.
„Rafaelův jediný syn.“ zavrněl patronův pán a v očích mu nebezpečně zablesklo.
„Myslíš si, že bude vhodný?“ usmíval se nad myšlenkou něčeho, o čem věděl nejspíš pouze on a jeho pán, když tu náhle zavětřil a zvážněl. Přistoupil co nejblíže k chlapci a přičichl ke krvavým zápěstím. Jakmile se odtáhl, v očích mu hrála nedůvěra. „Z jeho krve Rafaela ale necítím. Jsi si jistý, že je to jeho syn? Nespletli se? Mohli ti přivést někoho jiného.“ tázavě se otočil na starého Lovce. Ten se zamračil. Vstal a přistoupil k nim. Uchopil chlapce za vlasy a donutil ho zvednout pohled, aby si jej mohl prohlédnout.
Dívaly se na něj vystrašené, azurové oči.
Chvíli si černovlasého chlapce prohlížel. Propaloval ho upřeným pohledem a zkoumal každičký milimetr jeho tváře.
„Vypadá jako on. Jen oči jsou matky...“ zabručel si pro sebe. Náhle chlapce pustil a obrátil se na skupinku, která anděla přivedla. „Jste si jisti, že je to on?“
„Ano, pane.“ postoupil kupředu černovlasý Lovec. „Je to syn Rafaela. Michael byl zabit ještě před svatbou Sapho a Rafaela. A tenhle spratek se narodil až skoro rok po svatbě. Je to Rafaelův syn.“ promluvil pevně tázaný, sám přesvědčen o pravdivosti svých slov. Vůdce se na něj sice chvíli zamračeně díval, ale při pohledu na jeho oblíbeného velitele se vrásky na starém obličeji po chvilce vyhladily.
„Fajn, odveďte ho k němu. Uvidíme, jestli tentokrát budeme úspěšní.“ chladně se ušklíbl, až se ostatní v místnosti otřásli děsem.
Starý patron opětoval úšklebek a opět se stočil do svého křesla.
„Uvidíme, možná přežiješ. V tom horším případě jsou tohle poslední minuty tvého života.“ starý Lovec se zahleděl s chladnou krutostí do dětské tváře. Malý anděl se ještě více rozklepal strachy. Cítil své srdce až v krku a plíce nestíhaly zásobovat tělo kyslíkem. Sám netušil, kde se v něm ta síla přes to všechno vzala. Prudce vyskočil na nohy. Odstrčil starce, který zavrávoral, roztáhl svá ebenová křídla a vzlétl. Chtěl se dostat do dveří, ale než stihl cokoliv udělat, omotalo se mu okolo kotníků lano a Lovec ho prudce strhl zpět na zem. Kolem uší mu jen zasvištěl vítr a tvrdý náraz na hranu stolu ho zbavil vědomí.

Kassiel se probudil. Cítil na své tváři ledové krůpěje potu a mokré tričko se mu nepříjemně lepilo na kůži. Rys stále spal po jeho boku a jen daleké odbíjení školních hodin mu prozrazovalo, že jsou teprve tři hodiny ráno.
„Rafaelův syn...“ sám pro sebe se ušklíbl. Tehdy byl k smrti vyděšený. Byl příliš malý a mnoho toho nevěděl, ale teď, s odstupem času mu celá ta situace připadala směšná. Stále však neztrácela na děsivosti. Ta panická hrůza Lovců, hraničící s jejich skoro až fanatickou touhou vlastnit a zkrotit.
„Zkrotit...“ musel uznat, že pokud šlo o něj, skoro se jim to povedlo. Kdyby nepotkal JEHO, byl by dokonalou loutkou Lovců. Kassiel se slepě zadíval z okna.
„Jednou se pro tebe vrátím. Do té doby na mě prosím počkej.“ s povzdechem se přitulil ke stříbrnému kožíšku, než opatrně vstal a šel se umýt.

***

„Probuď se. Prosím, potřebuju s tebou mluvit, je to naléhavé.“ Maggie se zavrtěla v peřinách a nesouhlasně rozlepila oči. Chtělo se jí ještě spát, ale to otravné naléhání ji vyrušilo z krásného snu a donutilo procitnout. Zimomřivě si přitáhla peřinu až k bradě a rozhlédla se po pokoji. Otevřeným oknem dovnitř proudil studený vítr a roztančil záclony v divokém tangu.
„Díky bohu, jsi vzhůru.“ na klín Lovkyni skočila větrná kočka a Meg leknutím málem spadla z postele. Ten prudký pohyb probudil muže, spícího po jejím boku. Sono rychle zachytil svou padající paní a přitáhl k sobě. Současně se zadíval na větrného patrona.
„Nami, co tady děláš?“
„Posílá mě Nai, musím vás varovat.“ kočka na něj stočila oranžová kukadla. Tvářila se ustaraně. Kožíšek jí vítr rozčilením celý rozcuchal a ona sama nervózně poposedávala.
„Stalo se něco?“ Lovkyně se konečně plně probrala a začala dávat pozor. Věděla, že Nai by ji nekontaktoval, kdyby neměl důvod. Nikdy by neriskoval jejich prozrazení, kdyby to nebylo nezbytně nutné.
„Alfa na vás uspořádává lov!“ vypískla kočka.
„To už víme, ale v čem je problém?“ Meg ani Sono nechápali. O Lovcích, kteří po nich šli, věděli. Lovili je už celých šestnáct let. Vlastně ne... šli po nich ještě před tím,než se Liam narodil. Tak co je tentokrát jinak? Co se změnilo, že je z toho Nami tak vyděšená a Nai to považuje za tak moc důležité, aby ji o tom informoval?
„Teď je to ale jiné. Včera se z lovu nevrátil Mikoto. Podle zpráv ho Liam zabil a Alfovi došla trpělivost. Proto na vás poslal...“ kočka se náhle zarazila, jako by nevěděla, jesli má to jméno prozrazovat, nebo ne. Bála se reakce Lovkyně.
„Koho poslal, Nami? Komu ten úkol svěřil!“ Meg chtěla kočku popadnout a zatřást s ní, aby jí konečně řekla to jméno, její ruce však pouze prošly větrnou iluzí.
„Hayate. Je to Hayate.“ větrný patron se na ni naposledy podíval, než zmizel otevřeným oknem.
Maggie ztuhla a z obličeje jí vyprchala všechna barva. Srdce se jí bolestivě stáhlo a oči dokázaly jen vytřeštěně zírat před sebe. Dech se zkrátil a prsty drtily přikrývku v křečovitém sevření. V mysli jí s neúnavným odbíjením tepalo jen jedno jediné jméno: Hayate! Hayate! Hayate! Bolestivě jí bušilo do spánků a vyvolávalo děs a paniku. Nevnímala, že si ji Sono přivinul do náruče a šeptal jí tichá, konejšivá slova. Nevnímala jeho hřejivé objetí. V tuto chvíli byla schopna vnímat jen jedno jediné. Neuvěřitelnou bolest a děs z obávaného jména. O to více obávaného a nenáviděného nositele.
„Musíme odsud zmizet. Nesmí nás najít, on ne!“ vytrhla se svému patronu z náruče a prudce se postavila. Začala chaoticky přecházet po pokoji sem a tam a nesmyslně si pro sebe mumlat.
„Pryč.... Ano, musíme pryč.... Hayate.... Vrah! Jak já ho....! Odejít.... Ano, ano.... to bude nej.... Zabiju ho....!!! Utečeme, nesmí.... Ne, najde nás.... Vždycky svou oběť najde.... Ne, schováme se.... Lidský svět.... Ano, tam si nic nedovolí.... Bezpečí.... Nesmí ho získat....! Nedovolím mu to....!“ třásla se. Neustále si mnula zpocené dlaně a zima za okny postoupila. Nebe se zatáhlo těžkými mraky a krásné, podzimní ráno se proměnilo v slzavé. Vypadalo to, že se šedá pokrývka každou chvílí protrhne a k zemi začnou padat sněhové vločky, smíchané s deštěm.
„Maggie.“ Sono se snažil upoutat zpět její pozornost, ale Lovkyně ho neposlouchala. Strach ji polapil a uvěznil mimo přítomnost. Nedovoloval jí vnímat cokoliv krom obav a děsu o svou nejbližší rodinu.
„Maggie!“ patron ji uchopil za ramena a lehce s ní zatřásl, ve snaze vehnat jí do hlavy trochu rozumu. Pomohlo to. Lovkyně přestala nesmyslně drmolit a konečně na něj upřela dva vyděšené smaragdy.
„Bude to v pořádku, uvidíš. Nejprve se najíme a pak společně s Liamem přijdeme na nějaké řešení. Teď by to nemělo cenu. Jsi moc rozrušená a ani jednomu z nás to v tuhle chvíli moc nemyslí. Panikařit nemá smysl, co se má stát, to se stane.“ usmál se na ni. Teprve nyní si Meg uvědomila, že ruce, které ji pevně svírají, se nepatrně třesou. I Sono se bál.
„Dobře... Promiň.“ zahanbeně sklopila hlavu k zemi a nechala se přitáhnout do milujícího, konejšivého objetí.
„Bude to dobré, uvidíš. Na něco přijdeme.“ šeptal jí konejšivě a jemně přejížděl dlaní po zádech. Chvíli setrvali ve společném objetí, dokud Sono neucítil, že se jeho Lovkyně dostatečně uklidnila, aby ji mohl pustit. Ač nerad, donutil se nakonec propustit tu vyděšenou bytost ze své náruče a poodstoupit. Ještě chvíli se na ni díval, než od ní odstoupil a přešel ke dveřím, které otevřel.
„Převlékni se a přijď dolů. Já nám zatím připravím něco k jídlu a vzbudím Liama.“ zavřel za sebou dveře a chvilku jen tak stál, zády opřen o mrtvé dřevo. Na čele starostlivé vrásky. Kdyby mohl, vzal by Maggie i s Liamem a odešel s nimi někam daleko. Pryč od všeho tohohle. Pevně zaťal ruce v pěst až mu zbělely klouby a ostré nehty poranily kůži. Ta drobná bolest ho aspoň na chvilku dokázala uklidnit. Utišit rozbouřenou mysl a city. S povzdechem se odpoutal ode dveří a vydal se do chlapcova pokoje. Zaklepal a po vyzvání vstoupil dovnitř. Liam seděl na parapetu, v rukou svíral onyxovou skříňku a pod očima se mu rýsovaly další černé kruhy. Vedle něj se povalovala hromádka prázdných papírků od karamelek.
„Zase jsi celou noc nespal?“ zeptal se podezřívavě a sedl si na postel vedle lišky.
„Ona to zvládne za nás za oba.“ usmál se rudovlásek, čímž poukázal na skutečnost, že jeho patron se stále ještě nachází kdesi v říši snů a podle spokojeného vrněníji nehodlá jen tak brzy opustit.
„Někdy si říkám, že to musí být pravda.“ na Sonově tváři se konečně objevil mírný úsměv.
„Pomůžeš mi?“ pozvedl k Liamovi své poraněné dlaně.
„Zase jsi zapomněl zatáhnout drápy?“ Liam pozvedl překvapeně obočí a s jistou pobaveností seskočil z okna, aby si mohl prohlédnout hluboké rýhy po tygřích drápech na dlaních patrona své tety.
„Jeden by řekl, že už si na to budeš dávat po tolika letech pozor,“ ušklíbl se pobaveně chlapec. Přiložil na poraněnou dlaň svou a zavřel oči. Lehce se zamračil, když ucítil štiplavou bolest, jak se mu na kůži objevily hluboké ranky.
„Někdy se prostě neuhlídám.“ zabručel tygr nesouhlasně a sledoval své mizející zranění.
„Tak hotovo.“ Poklad odstoupil a pozvedl svou poraněnou dlaň ke rtům. Jazykem přejel po krvavých pramíncích a ranky se zacelily.
„Dík. Maggie by šílela, kdyby na to přišla.“ povzdechl si patron a zamračil se. Nevšímal si chlapce, který ho pozorně sledoval.
„Stalo se něco?“
„Dá se to tak říct. Vzbuď Kim a pak přijď dolů na snídani. Řekneme ti víc.“ pocuchal mu vlasy a odešel. Liam se za ním ještě chvíli díval, pak vytáhl z kapsy karamelku a strčil si ji do úst, než se sklonil nad spícím klubkem. Upřímně... Bál se sejít dolů. Tušil, že se stalo něco zlého, prozradila mu to ta náhlá změna počasí.
Doufám, že nikdo neumřel. Zbaručel si pod nos, když vycházel z pokoje s rozespalou liškou po svém boku.

****

Mladý Lovec stál na balkoně svého bytu. Zamyšleně hladil stříbrnou kočku a v různobarevných duhovkách se odrážely obavy. Vítr mu šeptal tiché písně, kterým nikdo cizí nedokázal porozumnět a chlapec tomu byl nesmírně rád. Koutkem oka zachytil pohyb. U hlavní brány se začala shromažďovat skupinka Lovců v čele s Hayatem. Zamračil se a prohlížel si Lovce i s jejich patrony. Nelíbilo se mu to.
„Hmmm.... zdá se, že si vybral ty nejlepší z nejlepších.“ kočka se zadívala stejným směrem a zamračila se na černovlasého velitele. Neměla ho ráda. Pokaždé měla pocit, že vidí skrze ni. Že dokáže číst myšlenky a odhadovat každý další krok, který učiní. Stejný pocit vyvolával Hayate i v jejím pánovi.
„Jo, elita naší rasy. Všichni nastoupeni a natěšeni na nemilosrdný masakr, který se chystá.“ nesouhlasně zavrtěl hlavou a raději zašel do pokoje. Dveře na balkon za sebou zavřel a zatáhl oranžovými závěsy. Z nočního stolku vzal ozdobnou sponu do vlasů a sepnul si s ní několik pramenů svých přerostlých vlasů. Zbytek nechal volně rozpuštěný a ofina mu stále neposlušně spadala do očí. K černým kalhotám si přes hlavu přetáhl modré tričko a šedou mikinu s kapucou.
Naposledy se rozhlédl po svém pokoji. Kaštanově hnědý nábytek, oranžové, stříbrné a modré doplňky aspoň trochu dokázaly prosvětlit toto temné sídlo a mladík tomu byl opravdu rád.
„Někam se chystáš?“ kočka na něj upřela svá velká kukadla.
„Jo...“ mladík konečně našel pletený náramek a přiložil si jej k zápěstí. Chladná ozdoba při doteku kůže ožila a sama se mu omotala kolem zápěstí. Měděné nitky se samy spletly do silného copu, ve kterém zářily modré a oranžové korálky, držící drobná stříbrná pírka. „Chtěl se mnou mluvit Gama. Byl za mnou, když jsi byla pryč.“
„Aha, tak půjdeme.“ patron se protáhl a oklepal. Kolem krku mu zavlála stříbrná pírka, připevněná k měděnému copu modrými a oranžovými korálky.

***

Gabriela se zarazila uprostřed výhladu a zadívala se na zamračené nebe. Nelíbilo se jí to a instinkt, vypěstovaný za několik století jí napovídal, že se něco stalo. Něco muselo Maggie rozrušit do té míry, že nebyla schopna utlumit bouři, která samovolně reagovala na její zmatené pocity. Znala Lovkyni už mnoho let a věděla, že je jen málo věcí, které ji dokáží takto rozhodit. Pouze tři věci. První, když se něco stane s Liamem. Druhá, když se zraní její patron a třetí.... Třetí souvisí se jménem smrti. Bezděčně si promnula levé rameno, po kterém se jí táhla rozeklaná jizva. Ano, Ledová Lovkyně nebyla jediná, která se bála nemilosrdného Lovce.
Upírka zamrkala, stáhla ruku z ramene a silou vůle se donutila vrátit k výkladu. Koutkem oka mrkla na tabuli, aby si připomněla téma, o kterém hovořila a opět začala přednášet. Doufala, že si nikdo z žáků nevšiml jejího chvilkového výpadku a i kdyby, bylo jí to jedno.

„Taky vám Gabi přijde dneska nějaká roztržitá?“ obrátila se na Kazua. Ten však jako vždy, místo aby dával pozor na probíranou látku, pokukoval po děvčatech. Serena chvilku kopírovala jeho pohled, aby zjistila, která dívka uchvátila pozornost jejího přelétavého kamaráda a překvapeně pozdvyhla obočí.Byla to drobná elfka v první lavici uprostřed. Dlouhé, zlaté vlasy jí spadaly jako závoj až pod zadek a sem tam se v záplavě zlata mihl drobný copánek. Oči měla smaragdově zelené. Jmenovala se Eruwen a mezi mužskou populací byla považována za jednu z nejhezčích dívek na škole.
Serena obrátila oči vsloup a v duchu Kazuovi gratulovala že si tentokrát vybral někoho, kdo ho při prvním polibku nezabije. Ještě teď si vzpomínala na Kazuův první objev. Krásná, vysoká a štíhlá dívka s ohnivě rudou kšticí vlnitých vlasů a zlatých očí. Byla to opravdu hezká dívka, až na to, že ho za úplňku málem roztrhala, když se náhle změnila na vlkodlaka. Po té následovala dívka, u které si dodnes nikdo není jist jejím pravým vzhledem. Chiméra byla další dlouhonohá kráska, nakonec se však ukázalo, že chodí pomalu s půlkou školy. Jako třetí v pořadí byla drobnější černovláska. Tehdy to konečně vypadalo, že spolu zůstanou, ale to by slečna nemohla být nenasytný inkubus. Ještě teď se Sereně občas začnou otřásat ramena, když si vzpomene na jeho otřesený výraz po polibku, který mu dívka dala. Týden ležel na ošetřovně a jen bezduše hleděl na stěnu, než se mu aspoň trochu vrátily síly. A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Serena přemáhala zvedající se koutky úst. Nechtěla se teď začít smát. Raději se pohledem přesunula na Kassiela, ale jestli doufala, že u něj se dočká nějaké reakce.... Bělovlasý anděl seděl znuděně v lavici. Bradu si podepíral dlaní a nevidomé oči upíral z okna. Zase se toulal myšlenkami někde daleko, kam na něj nedosáhla. Nikdy jim neprozradil, nad čím přemýšlí, jen občas na jeho tváři zaznamenala slabý úsměv, který toho ale moc nenapověděl. Vedle Kassovi lavice se rozvalovala spící Iris. Nohy jí trčely do uličky, takže každý, kdo šel okolo se o ni málem přerazil. Hrudník se jí klidně zdvyhal a jen občas švihla uchem nebo trhla packou, podle toho, co se jí právě zdálo.
Dračice si je chvilku prohlížela. Když se ráno probudila, našla ty dva rozvalené na gauči. Rys něco spokojeně bručel a anděl se dlouhými prsty probíral její stříbrnou srstí. Zdálo se jí, jako by spolu neslyšně rozmlouvali a zároveň věděla, že Kass zase celou noc nespal. On si to možná neuvědomoval, ale než se probudil, něco nesrozumitelně vykřikoval ze spaní. Vzbudilo ji to, a tak slyšela následné zapnutí sprchy ve vedlejším pokoji. Věděla, že pak už usnout nedokázal. Nikdy to nedokázal.
Zamrkala a vrátila se do přítomnosti. Překvapeně se rozhlédla po poloprázdné třídě. Místo vedle ní bylo prázdné, anděl stále ještě hleděl z okna, jen rys na ni upíral své onyxové oči. Serena se v těch temných hloubkách doslova ztrácela. Ta neproniknutelná temnota ji vtahovala do sebe, objímala srdce ledovými obručemi a přes to působila klidně. Jako hřejivá náruč u praskajícího krbu. Teplo domova. Moudrost. Lásku... Sereně kdesi v mysli zablikala myšlenka. Zasela semínko pochybností a jen čekala na den, kdy vzklíčí pochopení.
Trochu nesvá se dívala do Irisiných očí a trochu litovala toho, že nerozumí tomu, co v nich má napsáno. Zdálo se jí, jako by v té hřejivé temnotě byla skryta pravda. Ona v nich ale neuměla číst. Ještě naposledy vrhla jeden zamračený pohled na stříbrnou šelmu, než se otočila ke Kassielovi.
„Hej, Kassi...“ zatřásla mu jemně ramenem a čekala na reakci. Bělovlasý anděl nejprve zamrkal a pak stočil svůj pohled směrem, kterým tušil svou kamarádku. Volnou ruku automaticky natáhl vedle sebe a prsty zamotal do stříbrného kožíšku.
„Co?“
„Hodina skončila, měli bychom se přesunout. Další je hodina létání.“
„Běž tam beze mě, musím si ještě něco zařídit.“
„Mám jít s tebou?“ nabídla se. Nechtěla svého kamaráda nechávat samotného, i když věděla, že kdyby se cokoliv stalo, Iris by se o něj postarala... Postarala, nebo ne? Zlaté oči pohlédly na šelmu. Nebyla si jista, co by rys svedl proti Lovcům, ale rozhodla se věřit. Aspoň pro tentokrát.
Proto, když Kassiel odmítl její doprovod, nenaléhala. Pouze se rozloučila, popřála hodně štěstí a zmizela ve dveřích třídy.
Iris se otřela Kassielovi o nohu a prázdnou třídou zavybrovalo tiché vrnění.
„Iris, vím, že se ti to nebude nejspíš líbit, ale já musím zjistit, co s ním má Gabriela společného. Jestli ho zná, nebo je to celé jen jedna velká náhoda.“ sklonil se k šelmě a objal ji kolem krku. Tvář zabořil do jemného kožíšku a chvíli se nechal kolébat její příjemnou vůní. Tolik mu připomínala jeho. Připomínala, nebo ne? Anděl se zděšeně odtáhl. Už zapomněl. Zapomněl na vůni těch zvláštních vlasů. Její zbytky už dávno vyprchaly z tohoto stříbrného sametu a nahradila ji vlastní vůně akademie. Potlačil vzlyk a raději vstal.
„Iris, pojď půjdeme.“ nechal se vést až ke kabinetu Gabrieli. Nebyla totiž pravda, že neslyšel Serenin dotaz. Otázka se k němu donesla, ale on byl příliš zamyšlený, než aby dokázal odpovědět.
Zastavili se přede dveřmi a anděl zaklepal. Byl odhodlaný zeptat se přímo. Nechtěl chodit kolem horké kaše. Chtěl znát odpověď. Chvíli čekali, ale nikdo se neozýval. Za dveřmi bylo ticho a jen otravné zvonění ohlašovalo začátek další hodiny.
„Zdá se, že tam nikdo není.“ zabručela šelma nesouhlasně.
„Hmm... asi máš pravdu.“ zamračil se Kassiel zamyšleně, zatím co ho Iris pobaveně pozorovala a čekala, až mu to dojde. Všimla si toho před několika dny, ale myslela si, že se plete. Teď si byla jistá. Anděl se však pouze zamračeně díval před sebe. Přemýšlel, a tak vůbec nepostřehl,že s někým mluvil.
„Asi ještě učí, půjdeme se projít. Musím odsud vypadnout.“ chlapec se otočil a jistým krokem mířil do hlavní haly, ven a k teleportačním kruhům. Rys ho trochu nechápavě následoval a nedůvěřivě si prohlížel teleportační kruhy, nakreslené na zemi. Neměl rád tento druh cestování, nejraději by měl let. Iris se zastavila, jemně zatahala Kassiela za rukáv a nechápavě broukla. Anděl se k ní s mírným úsměvem otočil a podrbal ji za ušima.
„Nechci riskovat, že by tě někdo viděl. Musíme být opatrní, jinak by mi tě mohli sebrat.“ mluvil trpělivě a tiše. Jako kdyby se bál, že se v jejich blízkosti někdo nachází a mohl by je náhodou slyšet. Iris trochu rozmrzele odpověděla a bez dalších námitek vstoupila do kruhu. Snažila se zůstat v klidu, když ji pohltilo světlo a ona měla najdenou pocit, jako by ji nějaká neuvěřitelná síla vzala a narvala do miniaturní krabičky. Zalapala po dechu a snažila se nepanikařit, přes to se jí na těle ježily všechny chlupy a instinkty radily utéct někam hodně... hodně daleko.
Přes to, že to celé trvalo jen několik málo vteřin, jí se to zdálo jako celé roky. Proto byla neskutečně ráda, když světlo pohaslo a ona byla konečně zase schopna vidět a zhluboka se nadechnout. Prudce vyskočila z kruhu, naježila se a z části vyděšeně, z části výhružně zavrčela na kruh z modrých oblázků, poskládaný v trávě. Anděl se rozesmál. Vystoupil z kruhu a poslepu přešel ke své vyděšené přítelkyni. Chlácholivě ji objal.
„No tak, zvládla jsi to. Šikovná holka, Iris. Moc šikovná.“ vnímal roztřesené tělo velké šelmy, kterou objímal a přemáha cukající se koutky a touhu nekontrolovatelně se rozesmát. Po chvíli se od něj rys odlepil, připraven pokračovat v cestě. Šelma na Bytost upřela své onyxové oči a čekala,co se bude dít.
„Hmm...“ Kass se nerozhodně rozhlédl kolem sebe, jako by doufal, že v té nekonečné temnotě zahlédne nějaký světlý bod, který by mu napověděl, kterým směrem by se měli vydat. Nakonec pokrčil rameny, zapletl prsty do stříbrného kožíšku a vykročil do neznáma.

***

Liam seděl v jeskyni na chladném kameni a upíral před sebe skelný pohled. Nemohl tomu uvěřit. Po jeho stopě se vydal Hayate! Ten nejobávanější z Lovců. Ten, kdo zapříčinil smrt jeho matky a způsobil jeho rodině tolik problémů.
„Co mám dělat, mami?“ přitáhl si kolena pod bradu a hlavou se opřel o ledový hrob. Kim ležela vedle něj stočena do klubíčka a spala. Opět. Ona jediná v celé té situaci neviděla žádný problém. Byla mladá a to bylo důvodem, že viděla všechno až moc jednoduše. Když jim o tom Sono s Meg řekli, prostě prohlásila, že půjdou na školu. Upřímně... On sám by radši přijal hrozbu Bytostí, než aby se měl dostat do křížku s Lovci.
„Ani se nedivím, že je z toho Maggie na prášky.“zamumlal a obrátil svůj pohled k ústí z jeskyně. Pozoroval těžké mraky a přemýšlel. Nechtělo se mu zase utíkat. Zase opouštět místo kde žil a kde se mu líbilo.
„Na druhou stranu chápu její vysvětlení.“ zadumaně promlouval k mrtvému tělu své matky. Její duše se tiše vznášela v prostoru a pozorovala svého syna smaragdovým pohledem. Ráda by ho objala a poradila. Udělala to, co dělá každá matka. Utišila své dítě, ale ona tu možnost nikdy neměla. Přišla o ni v den své smrti. V den jeho narození.
„Kdybych mu tak mohla pomoci...“ povzdechla si a pohladila pískovou pumu. Ta se na ni podívala zvláštním pohledem a přešla ke vchodu do jeskyně.Něco zavrněla a pohlédla ven.Kim se zvědavě postavila vedle ní. Snažila se postoupit až na samý okraj. Až tam, kam jí to povolovala neviditelná bariéra, která ji věznila uvnitř. Smaragdovým pohledem zkoumala okolí, až to konečně spatřila.Ucítila. Někde tam dole se pohyboval silný plamen. Světlo.
Na chvíli se zamyslela. Pohlédla na svého syna a zpět mezi koruny stromů a všimla si ještě něčeho, co ji prve uniklo. Světlo nebylo samo. Někdo jej doprovázel. Přimhouřila oči a snažila se dohlédnout až tam... Vedle Světla kráčela Bytost. Plamen v jejím srdci byl odvážný, divoký...Trochu jí připmínal ten rozpustilý plamínek v srdci jejího syna. Věděla o něm, že to není žádný svatouček. Maggie si jí často stěžovala na jeho průšvihy a ona se vždy velmi bavila. Připomínal jí ji samotnou. Nikdy moc neměla v lásce pravidla a když mohla, s radostí je porušila.
„Hmm...“ zamyšleně si na prst natočila rudou loknu. „Chizuru, můžeš tam dolů, že?“
„Mě bariéra nedrží, na rozdíl od tebe.“ zašklebila se puma a v očích jí zajiskřilo. Nepotřebovala další vysvětlení a bez dalšího pobízení se vypařila. Propletla se mezi stromy, až je nakonec spatřila. Anděla a šelmu. Na okamžik zaváhala. Zadívala se do onyxových očí, které se na ni upřely, než se odvážila přistoupit blíž a protáhnout se kolem anděla.
Písková srst se otřela o chlapcovu ruku a on sebou trhl, překvapen náhlým chladem.
„Iris?“ pevněji sevřel její srst ve své dlani a rozhlédl se kolem sebe. Cítil něco zvláštního. Něco mrazivého, a přece jen horkého. Jako by se ho dotkly ohnivé plamínky. Instinktivně natáhl před sebe ruku, když opět ucítil ten dotyk a slepě vykročil vpřed, následován rysem.
Opatrně přelézal kameny a sem tam si pomohl křídly. Když ho po tváři pohladil vítr, zaváhal. Ve vzduchu se vznášela vůně karamelek. Jemně ho objímala a lákala. Utěšovala rozbouřené myšlenky, vzpomínky... a zároveň donutila srdce jemně se chvět. Pustil stříbrný samet a nejistě vykročil vpřed. Ruku nataženou před sebou.
Ani ho nepřekvapilo, když pod prsty ucítil chlad kamene. Udělal ještě pár kroků a ocitl se uvnitř jeskyně. Srdce poskočilo, když se z nitra ozval pohyb.
Písková puma se přitulila ke své paní. Společně pozorovaly bělovlasého anděla a usmívaly se nad náhlými rozpaky polekaného rudovláska.
„Měla jsi pravdu.“ zavrněla puma a spokojeně si lehla. Hlavu si položila na mohutné tlapy.
„Jop, ale zdá se, že mě už někdo předběhl.“ s mírným pobavením sledovala stříbrnou šelmu, sedící na kraji jeskyně.

„K...Kassiel!!“ Liam vyskočil na nohy a málem zase upadl. Za andělovo zády zachytil omluvný,onyxový pohled, který se žalobně stáčel do jednoho místa, ale on tam nikoho neviděl. Mohl jen hádat kdo v tom má prsty.
„Mami! To ne!“ zaúpěl v duchu a opět se svezl na chladný kámen. Sledoval slepého anděla, který nejprve zvědavě zkoumal štíhlými prsty povrch jeskyně. Teprve poté si sedl na zem a Iris se mu okamžitě stulila k boku, aby ho mohla co nejvíce zahřát.
Rudovlásek ho pozoroval, a ani si neuvědomil, že se mírně usmívá. Bezmyšlenkovitě sáhl do kapsy pro jednu z karamelek a strčil si ji do úst. Opět si přitáhl kolena pod bradu, hlavu opřel o ledovou rakev a zavřel oči. Starosti se rozplynuly a on se poprvé od rána cítil klidný a volný. Nezatížený starostmi. Skrze řasy pozoroval tmavnoucí nebe, jak se slunce schylovalo k západu a rozhodnutí přišlo stejně náhle, jako se v ústí jeskyně objevil bělovlasý anděl. Uteče. Ještě jednou se se svou rodinou pokusí schovat před svými pronásledovateli,ale tentokrát to už bude naposledy.
Zvedl se a oprášil kalhoty. Tiše vzbudil Kim, rozloučil se s Iris a nechal anděla dál spát v jeskyni. Naposledy se podíval na svou matku a poslal jí tiché díky, než s konečnou platností vyrazil domů. Ani ho nepřekvapilo,že jeho teta už má skoro zbaleno. Zbývaly pouze jeho osobní věci, které spěšně naházel do prostorného batohu. Neměl toho moc. Stačilo mu jen pár kousků oblečení. Ještě schovat fotku, obě truhličky a mohl vyrazit. Strčil do batohu perleťovou skříňku a sáhl po druhé. Na chviličku se zarazil. Odložil batoh na postel a otevřel onyxovou pokladničku. Zamračeně hleděl na její prázdný obsah, než sáhl vedle sebe a položil vedle ní druhou, kterou také otevřel. Nevšímal si lišky, která ho zvědavě pozorovala.
„Co chceš dělat?“ upřela na něj svá fialková očka.
„Něco, co jsem měl udělat už dávno.“ otevřel tajnou přihrádku u perleťové skříňky a vyndal z ní naušnici ve tvaru pavoučka. Přesně takového, jaký byl i na Kimině obojku. Chvíli si ho prohlížel, než vyndal tajný obsah i druhé skříňky. Tentokrát však našel naušnici ve tvaru vážky.
„Ty si chceš píchnout uši?!“ Kim na něj vytřeštěně zírala.
„Neboj, bolet to bude mě, ne tebe.“ zašlebil se na ni a podrbal za ušima. Schoval truhličky, popadl batoh a společně opustili pokoj.

***

Gabriela se ztěžka svalila na židli za svým pracovním stolem a stáhla si kapuci z hlavy. Opřela se o opěrku a promnula bolavé oči. Celý den byla jak na trní, jestli se jim něco nestalo a oni si jen tak zmizí!! Po škole je šla navštívit a našla jen prázdný dům. Zůstaly po nich jen holé stěny a prázdný nábytek. Nikde ani řádka s vysvětlením a ve vzduchu se vznášela slaboučká vůně Liamovi krve.
„Sakra!“ pěstí praštila rozčileně do stolu, až si rozházela několik lejster. Papíry se vznesly do vzduchu a tiše přistály na zemi. Upírka se pro ně s nevrlým zavrčením sklonila a začala je sbírat, když ji upoutala černá obálka s bílým znakem konvalinek. Rychle ji zvědla, vyndala dopis a začetla se. Podráždění rychle vystřídala úleva a následný strach, když se potvrdily její obavy. Přiložila růžek dopisu k hořící svíčce a pozorovala, jak malý plamínek ukusuje z bílého papíru. Nechala list zcela shořet a opět se opřela do hlubokého křesla. Lokty se zapřela o opěrky a přes propletené prsty se zadívala na zářivý měsíc.
„Takže se brzy uvidíme, Hayate. Už se těším.“