Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 6.díl

Shin

´Pane bože, on je tak roztomilej, když se čertí...´
Ani nevím, jak mě to napadlo, ale z ničeho nic ho držím za bradu, jeho obličej je kousek od toho mého...
„...fakt jsi roztomilý,“ načež ho políbím.
Naštěstí je dostatečně mimo a nijak se mě nesnaží odstrčit, a tak mám aspoň možnost si ty jeho rtíky hezky vychutnat.
Krásně sladké a měkké, člověk by řekl, že skoro dívčí. Kdyby byla možnost, klidně bych je oždiboval a líbal celý den, ale nehodlám riskovat opětovné nastartování jeho mozku a schytat ránu do nějaké části mého těla.
Odrthnu se od něj.
„Tak se měj, štěně,“ mrknu na něj, zvednu se ze země a zamířím zpět na běžeckou dráhu.
„Nejsem žádný štěně, jmenuju se Midori!!!,“ slyším, jak za mnou křikl.
Neotočím se, jen mávnu rukou jako že jsem slyšel a pomalým tempem se rozeběhnu.

Zbytek tělocviku probíhal celkem v pohodě, až na moje častější chyby. Všechnu vinu směřuju k Midorimu, celou dobu jsem měl v hlavě jen a jen jeho a tím pádem se ne a ne soustředit. Nečekal bych, že by se mi někdo mohl dostat pod kůži tak snadno a tak rychle. Ale cesta růžovou zahradou to nebude, i když to, že mě za pusu nezabil, bych považoval ta úspěch.

Po tělocviku musím ještě přetrpět jednu hodiny informační technologie. Vůbec nechápu, proč máme tenhle předmět, když tam stejně většinu času trávíme na internetu nebo hrajem hry. To můžu i doma a nemusím kvůli tomu trčet ve škole, ale co už, když si to někdo vymyslel, tak s tím nic nenadělám.

Školu skončím v půl druhé, zajdu si do jídleny na oběd, kterej do sebe spíš naházím, než vychutnám a potom mířím rovnou do parku na sraz. Domů nejdu, mám to celkem daleko a bylo by to zbytečný zdržení.

Jsem tam za necelých dvacet minut a řekl bych, že jsem jediný na koho se čeká.
„Čaaauuu Shineee!!!,“ zařve kdosi z davu. Všichni na mě otočí.
„Nazdar lidi,“ pozdravím a se všemi se přivítám.
„Co dnes podniknem?,“ zeptá se další kamarád.
Zamyšleně si vytáhnu cigarety a jednu si zapálím a pořádně potáhnu.
„Tak ze školy jsem docela rozjetej, tak co kdybychom si zahrály basket?,“ navrhnu a vydehnu cigaretový dým z úst a opět si pořádně potáhnu.
V partě se o tom začne diskutovat, ale nakonec můj plán schválí, a tak se odeberem na hřiště hned vedle parku. Naštěstí tam nikdo nehraje, tak si v pohodě můžem zabrat pro sebe.

Naše parta se skládá jen z kluků, sice někteří semtam dovedou nějakou svou kočku, ale to je spíš vyjímka, než pravidlo. Spojuje nás hned několik věcí, hlavně spousta volného času a neochota jej trávit doma, nezájem rodičů - pokud jsou, a láska ke sportu, zvláště pak k basketu.

Při jednom střídání se setkám na lavičce s Garem.
„Ty...Garu...ten Midori... Co mi o něm můžeš říct?“
Ten se na mě podívá takovým neidentifikovatelně podezdřívavým pohledem.
„A proč to chceš vědět?,“ odpoví mi otázkou.
„Jen tak, zajímámě to, nic víc...“ zatloukám a zatloukám. ´Proč asi to chci vědět, co?´
Garu jen vědoucně pozvedně obočí a začne znova sledovat hru jako by mi nic nechtěl říct.
„Moc toho nevím Shine, moc nám toho o sobě neřekl a seznámit se nám s ním ještě díky Sasu nepodařilo,“ začne po chvilce vykládat.
„Promiň, že přerušuju, ale tak mě napadá, už se mu Sasu omluvil?“
„V pohodě, už se mu omluvil. Jinak zpět k tématu, celým jménem se jmenuje Midori Shoutaro, bude mu 17. Říkal, že předtím chodil na tomoyamskou střední a že si vybral výtvarku. To je všechno, co řekl, a možnost otázek zamítl hned na začátku, tak jsme ani neměli možnost se na cokoliv zeptat,“ přiblíží mi Garu.
„Vím, že má výtvarku. Viděl jsem o kreslit a byl fakt dobrej,“ prozradím a stočím svou pozornost na hru.
Garu se na mě opět podívá.
„Shine, mohu se na něco zeptat?“
„Hmmm, můžeš,“ odpovím nezaujatě a dál sleduju hru.
„Proč se o Midoriho tak zajímáš? Líbí se ti?“
Překvapeně se na Gara podívám, tuhle otázku jsem nečekal.
Asi jsem vypadal fakt směšně, neboť Garovi začnou lehce cukat koutky.
Znovu začnu sledovat hru, Garu se mě pořád dívá, očekávajíc nějaké mé vyjádření.
„Hmmm Garu...nevím proč, asi se mi zalíbil. Když jsem ho viděl na těch záchodech, tak mi ho fakt byli líto, pak na té ošetřovně, to jak se choval...chci zjistit, proč reagoval, co se mu stalo a navíc,“ rozhlídnu se kolem a skloním se k němu, aby mě nikdo neslyšel, „se mi padařilo mu vlepit polibek a řeknu ti...ještě z žádné pusy jsem neměl tak plnou hlavu jako z téhle a to byla jen taková nevinná, ani jazýčkem jsem nezkoumal,“ na obličeji se mi objeví slastný výraz z toho, jak si opět vybavím chuť těch jeho rtíků.
Garu se začně hihňat.
„Tak – teď – by – ses – měl- vi-dět.“
„Hej! Neutahuj si ze mě, tady není nic k smíchu!,“ nedám se a vrhnu se na svíjejícího se Gara a začnem se ze srandy rvát. To přiláká pozornost ostatní a brzy na to se shluknou kolem nás.
„Co tu vy dva vyvádíte?“
Tahle otázka nás konečně „probudí“ a pustíme. S úsměvem na rtech současně odpovíme, že o nic nejde, že to byla jen sranda.
„Tak půjdem zase hrát,“ zavelím a rozeběhnu se na hřiště.
Garu mě ještě doběhne a šeptem mi řekne: „Hodně štěstí, budeš ho potřebovat. On nebude lehký oříšek,“ s tím se rozeběhne za míčem a už se plně soustředí na hru.
´To teda nebude´, potvrdím si pro sebe a taky se už věnuji hře. Ani nevíme jak to uběhlo, ale najednou je šest večer a lidi se začínaj pomalu loučit. Tak to odpískám s tím, že se zas sejdem zítra a sám zamířím domů. Cestou se ještě stavím v obchodě, abych si koupil nějakou tu večeři a neumřel hlady a pár piveček.

Domů se dostanu až kolem 7 a rovnou zamířím do sprchy. Bydlím sám v panelákovém bytě. Máma umřela, je to asi 5 let a táta...ten se pak znovu oženil a založil novou rodinu, do které já už nepatřím. Teda ne že by mě otec nějak zanedbával, či nechtěl, abych s nima bydlel, ale prostě se s nima necítím dobře. Příjde mi jako bych narušoval tu jejich rodinnou idylku. Tak jsem se s tátou domluvil, že mi nechá tento byt a tak tu trávím čas sám. Teda povětšinou jsem venku a sem se chodím prakticky jen vyspat, vysprchovat a semtam něco sníst.

Vylezu ze sprchy jen ručníkem kolem pasu a druhým si ještě suším mokré vlasy. Zalezu do kuchyně a otevřu si ledničku. Vyndám si nějakou hotovku, co jsem si koupil a dám ji ohřát do mikrovlnky. Mezitím zajdu do pokoje, kde si obleču kalhoty od pyžama. Do kuchyně se vrátím v okamžiku, když začne pípat mikrovlnka. Vytáhnu jídlo a s plechovkou piva si jdu sednout k televizi. Zapnu si sportovní kanál a začnu se ládovat. Není to nic extra, ale pořád lepší než moje kuchařské pokusy. Pivo vypiju skoro na ex jakou mám žízen. Pak sleduju, co je v televizi. Dávaj nějaký fotbalový zápas, hrajou docela dobře, tak se vydržím koukat dokonce. Ještě juknu na zprávy a je asi půl desáté, když se rozhodnu, že je nevyšší čas na úkoly a školní povinnosti. Hotový jsem asi za hodinku.
Dnešek mě celkem vyčerpal a tak se rozhodnu, vzhledem k žádnému dalšímu plánu, že zalezu do postele.

Svalím se do postele a přikryju se. Ale nějak mi nejde usnout. Ležím na zádech už asi půl hodiny a čučím do stropu... A důvod... To štěně roztomilý... Už zas myslím na tu pusu... Sakra takhle nikdy neusnu a začnu počítat ovečky...teda ovečky...ehmmm...spíš ovečky s hlavou Midoriho, v tom kožíšku je ještě roztomilejší... usnul jsem ani nevím jak u Midoriho číslo 1152...

---

„Shine, prosím, polib mě...“
Líbám ho, tak sladký...
„Shine, ještě prosím...“
Taky se nemůžu odtrhnout...
„Shine, prosím, už mě netrap, chci tě cítít v sobě...“
Taky chci být v tobě...přirazím...
„Ahhh...Shineee...ještě...víc...“
Pane bože, tak úzký...

Tůůtů Tůůtů Tůůtů...

---

Probudím se. Zatracenej budík zrovna v tom nejlepším, vezmu ho a mrštím jím do protějšího rohu.
Nadzvednu peřinu a zhodnotím situaci...
Tak tohle bude pořádnej tenisovej loket a nebo hodně dlouhá studená sprcha.
´Arghhhh...Midori!!!! Co to se mnou děláš?!?´