Yasuo Sora 06

Ráno mě probudila Asuka s tím že je moc hodin a nehodilo by se kdybych vyspávala až do oběda. Líně jsem vstala a namířila rovnou do koupelny, kde jsem si dopřála vlažnou ranní sprchu. Asuka mi nechala na posteli tmavě modré tričko, můj oblíbený šedý svetr který mi končil pod pasem a zapínání bylo na knoflíky, vzadu byla přišitá kapuce, kterou jsem ráda používala, když jsem měla mokrou hlavu jako teď. Ze skříně jsem si ještě vytáhla volné zelené kostkované kalhoty a mohla jsem seběhnout dolů. Z jídelny se ozývaly podivné zvuky.

„Raz dva tři, raz dva tři…“ Panebože co tam kdo dělá?
Nakoukla jsem dovnitř a tam se mi naskytl pohled za všechny prachy. „Můžete mi prozradit, co tady vy dva děláte?“zeptala jsem se kolébající dvojice uprostřed parketu, která se asi marně snažila napodobit nějaký tanec. Ovšem bez úspěchu jelikož se oba kolébali s lehkostí přibližně stejnou jako sloni v porcelánu.
„Do toho ti nic není,“odsekl Lucas, který pohledem probodával svého bratra.
„Učíme se tančit,“odpověděl Loren na mou otázku, čímž si vysloužil vraždící pohled od Lucase.
Snažila jsem se svůj smích utlumit nenápadným kašláním ale stejně mi to Loren ani Lucas neuvěřili.
„A nemá být taneční pár složený s muže a ženy?“zeptala jsem se konečně, když jsem ovládla svůj smích.
„To sice ano, ale žádná žena v tomhle domě neumí tančit,“podotkl Loren vševědoucně. Nějaký chytrý.
„Líná huba holé neštěstí....“zamumlala jsem si pro sebe a vykročila k nim.

„Fajn kdo z vás dvou aspoň tuší základní kroky?“ zeptala jsem se jich se založenýma rukama a zkoumavým pohledem jsem je oba hodnotila. Loren se váhavě přehlásil . „Dobře, takže nejdřív by to chtělo hudbu, pane Lucasi, skočte prosím pro, něco co je v rytmu valčíku a poptejte se služek po Asuce a vyřiďte jí, ať sem, přijde,“poručila jsem mu.
„Copak jsem nějaký holub,“mumlal si pod fousy, když mizel ze dveří. Zatím jsme s Lorenem zaujali základní pozice.
„Až přinese ten trouba hudbu, vnímej jen ten rytmus, nedívej se na nohy ani nepočítej kroky poddej se tomu tance, nech ať si tě rytmus s hudbou unesou,“nabádala jsem ho. Přikývl a čekal. Svoji ruku měl obtočenou kolem mých zad tak zlehka jak jen to bylo možné a druhou ruka kterou měl položenou v mojí, se mu malinko chvěla. Vím, že to nebylo moc správné, ale prostě jsem se nedokázala ubránit úsměvu, když jsem viděla jak je nervózní.

Zanedlouho se ozvali rychlé kroky, ke kterým se přidalo lehké cupitání. Potom Lucas vtrhl do místnosti a za ním se objevila Asuka. Lucas si nesl notebook a na nich měl reproduktory. Když zapínal počítač, musela jsem vynaložit velké úsilí, abych se ho nezeptala, jestli vybral správně. Potom začala hrát hudba a já se zaposlouchala. Byl to opravdu valčík, takže jsem vykročila dozadu, Loren si toho všimnul a hned se ke mně přidal. Nejdřív jsem vedla já a ukázala mu, jak se má pohybovat. Nejdříve šel dost nejistě a hleděl si na nohy ale, když viděl můj přísný pohled, hned zas upřel oči na mě. Potom dohrála hudba a odstoupili jsme od sebe. Obrátila jsem se k Asuce a Lucasovi.
„Tak tohle byl tedy valčík, nic složitého,“řekla jsem povzbudivě. „Asuko ty doplň Lorena do páru a já si vezmu na starost vás, pane Williamsi.“ Znovu se rozezněla hudba. Zaujala jsem s Lucasem postavení a udělala první krok. Pokud se zdál být Loren něžný, až přehnaně opatrný Lucas byl jeho pravým opakem. Pevně mě držel a upřeně sledoval. Ani jednou se nepodíval na své nohy, jen mě pozoroval. Docela mě to dopalovalo zvláště ten jeho vševědoucí pohled typu: Všechno vím všechno znám. Loren s Asukou kolem nás kroužili v bezchybném tanci, který se tolik lišil od toho, co jsem byla nucena předvádět s Lucasem. Z ničeho nic jsem ucítila prudký tlak na své noze, který mě donutil syknout bolestí. Střelila jsem pohledem k Lucasovi, který se nevině posmál. Blbý arogantní t*pec…
„Můžete se aspoň snažit spolupracovat?“zasyčela jsem na něho, když mi po nártu přeběhla ostrá bolest.
„Dělám co můžu,“opáčil.
„Ano? Že jsem si nevšimla, protože i slon v porcelánu by byl opatrnější než vy.“
„Za to ty jsi rozený talent,“pronesl jízlivě.
„Nerada se hádám pane Lucasi, ale vy jako byste byl magnet na problémy. Upřímně řekněme si to na rovinu vy nemáte rád mě a já nemám ráda vás. Tak proč si to ještě stěžovat?“
„Nikdy jsem neřekl, že vás nemám rád…“přerušil mě s nonšalantním podtóném který se mi hnusil ze všeho nejvíc.
„Tento dům je dost velký pro nás oba a pokud vám dělá takový problém se mi vyhýbat nebo se aspoň v mé přítomnosti držet slušného chování… pak se s tím musíte nějak vyrovnat. Nejsem tady pro vás ani pro nikoho jiného. Jsem tady z vlastní vůle jako host, tak na to nezapomínejte,“napomenula jsem až ledově klidným hlasem.

S Lorenem mě tanec připadal jako potěšení, ale s Lucasem to bylo jako snažit se tlačit proti zdi. Nehnul ani brvou a zcela zanedbával základní kroky. Úlevně jsem si povzdechla, když hudba skončila a já se mohla konečně posadit na jednu z židlí u stěny. Sundala jsem si černé balerýnky které teď nabyli odstínu do šeda za Lucasovi spolupráce. Promnula jsem si kotník a požádala Asuku aby mi donesla něco na zmírnění té hrozné bolesti, kterou mi ten slon (Lucas) způsobil. Loren si přisunul židli vedle mě a věnoval mi soucitný pohled.
„Tak co se budeme učit dál?“zeptal se nevině Lucas s úsměvem jako měsíček na hnoji.
Sebrala jsem všechno sebeovládání a klidně mu odpověděla. „Pane Williamsi pokud nezvládáte ani základní valčík, jak se chcete naučit ostatní tance?“odpověděla jsem mu na otázku otázkou což se mu soudě podle jeho zakaboněného výrazu moc nezamlouvalo. No jeho problém.
„Z čeho usuzujete, že neumím valčík?“zeptal se s neskrývaným zájmem. Tiše jsem si povzdechla.
„Usuzuji tak z toho že si neuvědomujete vlastní chyby a pokud jste stále přesvědčen o vaší schopnosti se nadpřirozeně učit společenské tance, tak jste hodně naivní.“
„To bylo hrubé, slečno,“upozornil mě na mou ostrost v hlase.
Sladce jsem se na něj usmála. „Ano máte pravdu a proto v rámci spitování svého svědomí odejdu, když mě omluvíte.“ Ve dveřích jsem se otočila na Lorena.
„Lorene, pokud se chceš naučit další tance, vzkaž pro mě Asuce.“

Cestou jsem odhodila balerýnky a zamířila si to rovnou do kuchyně. Služky div ze mě zase nechytil infarkt.
„Budete si něco přát, slečno?“zeptala se ta, co mě vedla do knihovny.
„Ano, přála bych si nějakou vydatnou snídani,“poručila jsem si.
„Mohli by být míchaná vajíčka se slaninou, slečno?“navrhla.
„Sním cokoliv, co bude poživatelné,“ujistila jsem ji. „A prosím doneste mi to do zahrady.“ S tím jsem odkráčela směrem k vytouženému klidu. Prošla jsem velkou chodbou a toužebně se obrátila k velkým bočním dveřím, které vedli do zahrady. Chůze po čerstvě posekaném trávníku byla příjemná. Vzpomněla jsem si na domov kde jsem se často procházela po rozkvetlé zahradě jenom tak bosky jako právě teď. Sedla jsem si na ten zelený koberec pod malé břízky a opřela se o kmen mladého stromku. Zavřela jsem oči a vdechovala ten čerstvý vzduch, který mi aspoň trochu připomínal domov vzdálený tisíce kilometrů...
„Mohl bych se k vám přidat?“zeptal se nějaký neznámý hlas. Líně jsem otevřela oči a rukou si zastínila oči proti slunku. Někdo se nademnou skláněl. Až když si sedl kousek ode mne, mohla jsem vidět šklebícího Lucase. A chvilka klidu je pryč, pomyslela jsem si.
„A má cenu vám odpovídat?“procedila jsem kousavě.
„Ne ale podle etikety je to slušnost,“podotkl vševědoucně. Musela jsem vynaložit všechno úsilí, abych se nerozesmála. Zrovna on má co kázat o etiketě. Chvilku bylo ticho.
„Jaký máte kostým na dnešní večer?“zeptal se zvědavě Lucas. Když už to ticho nemohl dál vydržet.
„Nemám nic určitého, na co byste narážel, a vy půjdete za co, pane Williamsi?“zeptala jsem se ho slušně s předstíraným zájmem, ač odpověď mě vůbec nezajímala.
„Nechte se překvapit,“řekl tajemně a hodil po mě významným pohledem. „A k těm společenským tancům… kde jste se naučila takhle tančit?“ zeptal se neurčitě. To mě překvapilo. Od kdy má takový zájem?
„V Japonsku je to běžnou součástí vychování,“řekla jsem prostě.
„A mohla byste mi dát ještě šanci s tím učením? Víte, nerad bych se ztrapnil,“přiznal. No jo to se mu to jinak mluví, když něco potřebuje.
„Záleží na tom, jak se budete chovat, ale ráda bych vás upozornila na to, že je krajně nevychované partnerce šlapat na nohy nebo jí jinak ublížit,“upozornila jsem ho. Přikývl a pokusil se o úsměv. „Dobrá můžeme to znovu zkusit po snídani.“ Zvedl se k odchodu, ale zastavil se.
„Rád bych se vám omluvil,“zašeptal tiše. A já si myslela, že u něj už mě nepřekvapí už vůbec nic, dodala jsem si pro sebe. „Nejsem zvyklí takhle jednat s ženami vašeho postavení a abych pravdu řekl představoval jsem si někoho jiného, když mi otec řekl, že se k nám přestěhuje sestřenka z Japonska,“přiznal. No upřímnost se cení. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Seděl bokem ke mně a díval se kamsi za dům. Vypadal tak nějak sklesle až jsem mu to skoro i uvěřila.
„Asi jste si představoval jemnou roztomilou dívku z aristokratické rodiny, která se při každé odpovědi usměje a poslušně vám všechno odsouhlasí,“dodala jsem sarkasticky. A v duchu se pousmála, když malinko zrudnul. Potom se otočil a odkráčel. Spokojeně jsem se pousmála nad svým malým vítězstvím.

V klidu jsem posnídala a udělala si plán na dnešní den. Ples začíná úderem osmé, do té doby mám dost času. Lucasovi jsem slíbila, že ho budu učit po snídani což se tak protáhne s jeho šikovností až do pozdního oběda jak hádám. No polehčující okolností je že potom budu učit Lorena, dodala jsem si pro sebe s úsměvem. Po obědě je třeba dát služkám šaty, aby připravili všechno potřebné. No dneska to bude asi hodně náročný den, hlavně večer. Povzdechla jsem si. Od mého postavení se bude očekávat, že budu dělat čest a zachovám důstojnost rodiny Yasuo a zaujmu místo vedle Carla. Od hostitele a hlavního hosta (tedy mě) se čekal, že zahájí ples prvním tancem většinou waltzem nebo valčíkem. Po snídani jsem nechala vzkázat pro Lucase a sama se odebrala do svého pokoje, kde jsem si oblékla jednoduchou černou sukni a bílé tílko, na nohy jsem si, ač nerada nazula taneční boty na vysokém podpatku. Když jsem byla hotova, sešla jsem do jídelny, kde už na mě čekal netrpělivý Lucas. Oblečen byl stejně jak ráno. Černé tričko s krátkým rukávem s výstřihem do „V“ a volné šedé kalhoty plus černé tenisky. Přistoupila jsem k němu a zaujala jsem s ním základní postavení. Začala hrát hudba a společně jsme vykročili. Tentokrát mě už tak křečovitě nesvíral jako minule, ale zase ne až tak něžně jako jeho bratr. Držel mě pevně jako bych byla pro něj nějaká kotva, od které se nemůže odpoutat. A nejen jeho držení se změnilo. I jeho kroky nebyly tak svéhlavě jisté. Teď mě nechal vést bez jakéhokoliv náznaku nesouhlasu a každý krok se pokoušel sladit s mým. Upřímně mě to udivovalo a zároveň tak trochu štvalo, že se mé potvrzení ohledně jeho tvrdé nedostupné povahy a hrubých způsobů nepotvrdilo. No zřejmě dokáže být i milý, zauvažovala jsem, ale hned se proklínala za takovou blbost. Ten arogantní tupec nemůže být nikdy milý, opravila jsem se a ponořila jsem se znovu do tance, který mě a mou mysl k mé úlevě natolik zaměstnal, že na podobné nesmyslné věci nebyl čas.
S vedením jsme se nakonec střídali, protože bylo mužovou úlohou vést ženu. Nechávala jsem mu prostor aby si uvědomil své chyby a podržela ho ve chvílích kdy už jen matně tápal po správných krocích. Já sama jsem vnímala jen rytmus klidné hudby a naše pohybující se těla.
Když hudba konečně dozněla, zmožená jsem si sedla ke zdi a opřela se. Lucas následoval mého příkladu a sedl vedle mě hlasitě oddechujíc z nezvyku a vyčerpání. „To bylo něco neskutečného,“hlesl a setřel si pot s čela.
„Ano,“souhlasila jsem a neubránila jsem se úsměvu nad dvojsmysly, které mi na kratičkou chvíli proběhly v hlavě.
„Potom budeš učit Lorena?“zeptal se mě neunikla mrzutost v jeho hlase a dokonce ani důvěrnější oslovení.
„Asi ano, ale nejdřív by to chtělo pořádnou pauzu a šlofíka,“odvětila jsem a dala si ruce za hlavu, abych se pohodlněji mohla opřít o chladnou zeď.
„Jaká je vlastně tvoje… vaše sestra?“opravil se, když si uvědomil, že mi zase tyká. Zavřela jsem oči a nechala jsem myšlenky, ať mě obklopí. Mám mu vůbec odpovídat? Zazněl mi tajemný hlásek v hlavě ale i tak už se mi na povrch mysli vynořovala fotka mé krásné sestry mě když jí asi bylo jedenáct a mě dvanáct. Už tehdy vypadala jako starší a dokonalejší.
„Naomi, je dokonalá v pravém slova smyslu,“začala jsem. „Je krásná, vychovaná a má vysoké postavení. Je přesně taková jakou by si přál každý muž. Ne jako já. Ale na rozdíl od tebe a Lorena jí to nezazlívám, co s toho že jí bylo dáno do vínku, co mělo patřit mě, stejně už to nezměním, takže jsem aspoň ráda za její štěstí.“
„Ale i přes to. Okradla tě,“namítl Lucas, který se na mě upřeně díval. Hleděli jsme si s očí do očí a ani jeden nechtěl uhnout pohledem.
„Ne,“zašeptala jsem a odvrátila se k velkému oknu s výhledem do zahrady. „Neokradla mě. Protože já jsem ráda, že to tak nakonec dopadlo. Je to sobecké ale i přes to…“
„Ale…“ chtěl mě přerušit. Znovu jsem k němu vzhlédla, tentokrát s odhodláním kterému do slova vyrazilo dech. Sama sebe jsem se ptala kde se ve mě bere ta víra ale slova v momentální chvíli pro mě neměli význam. Ten svazující pocit když jsem si vzpomněla na malinké děvčátko které se tak lišilo s dnešní vážnou Naomi která jen poslouchala sobecké příkazy otce...
„Myslíš, že je nějaká výhra, žít život jak ti ho nadiktují,“vpálila jsem mu do očí pravdu kterou by nepochopil ani za milion let.“ Žít s tím že si jen loutka ve hře ostatních?“ pokračovala jsem nasupeně, čelíc vyjevenému pohledu toho zabedněnce. Na kratičký moment jsem zadoufala že pochopí ale… „Není to žádná výhra, to je utrpení,“dodala jsem už tiše. „Naomi tento rok dokončí soukromé studium které je na úrovní nejprestižních středních škol a to má teprve 16! Hned potom nastoupí do rodinné firmy, dva roky se bude zaučovat v chodu firmy a přitom studovat vysokou, pak jí otec pravděpodobně vybere nějakého vlivného muže, nejlépe syna konkurenční společnosti a ona se za něj chtě nechtě provdá. Do pětadvaceti bude mít dědice a potom se bude dál věnovat se svým mužem chodu společnosti.“
„Takhle to u nás chodí, vše je jen o politice a o vlivu.“ Tiše jsem si povzdychla nad tou sklíčenou jednoznačností.