Waking up alone

Ichigata zamžoural do zbrusu nového dne. Se zasténáním se posadil a prohrábl si světlé vlasy. Zívl, div si neroztrhl pusu a jeho mozek byl konečně schopný zpracovávat obrazy, které mu posílaly jeho oči.
Pokoj. Ložnice. Jeho ložnice. Jeho neuklizená ložnice. Postel. Kromě jeho samotného prázdná, ale s zcela zřetelným otiskem cizí postavy. Ichigata si promnul koutky očí a na okamžik se zamyslel.
Kdo to byl?

Jméno ovšem nepřicházelo. Jak by taky mohlo, když toho kluka ani pořádně neznal. Byl to prostě jen další z řady neznámých, kteří měli úlohu jejíž scénář zahrnoval pouze jednu noc. Postava, která se vytratí hned po svítání.
Kluk z předešlého večera, Ichigata se rozhodl mu přezdívat Tarou, mohl mít tak sedmnáct, maximálně osmnáct let. To se dalo poznat z toho, jak nezkušený byl a jak tiše se dokázal z jeho pokoje vytratit.
Ichigata si znovu prohrábl vlasy a natáhl si kalhoty. Zatímco si zapínal pásek, přemýšlel, jestli náhodou nechodil na stejnou školu jako jeho kmotřenec. Protože pokud ano, dostane zase jednou přednášku. Remyuu, jak se jeho kmotřenec jmenoval, sice varoval všechny kluky u nichž to uznal za vhodné, aby si s tím na první pohled sympatickým, světlovlasým mužem nic nezačínají, ale bylo to jako hrách na stěnu házet. Ichigata měl šarm a to na ty mladé kluky stačilo.
Nebylo to, že by byl vysazený na zajíčky.
Prostě bylo jednodušší je dostat do postele. A navíc jim tím udělil kolikrát velice důležitou první lekci. To jest: I chlapi ví, jak si sehnat někoho na jednu noc.
Ichigata se neobtěžoval si brát košili a vyšel z místnosti.
Přešel přes chodbu, minul kuchyň i koupelnu a zamířil ke schodům. Na jejich konci narazil na zamčené dveře. Sáhl po klíči, který visel na rezavém hřebíku, který byl zaražený v rámu dveří.
Odemkl a bos vyšel do pokoje za dveřmi.
Za jeho stolem seděl tmavovlasý mladík v černé školní uniformě a tvářil se rozhořčeně. Ruce měl založené na prsou a z něžně modrých očí mu šlehaly plameny. „Zases to udělal,“ ucedil nenávistně sotva za sebou Ichigata zavřel.
Ten okamžitě nasadil kajícný výraz a přešel ke skříňce na níž stál kávovar, vytáhl z něj konvici a přešel k umyvadlu, které stálo v koutě. Mlčky napustil vodu a postavil konvici zpátky do kávovaru.
„Tak spusť,“ vyzval studenta, který na něj vrhal nenávistné pohledy přes stůl. Tmavovlasý mladík vstal a rázně přešel k prosklené stěně, přes kterou byly spuštěné žaluzie.
„Zbláznil ses?! Už tisíckrát jsem ti říkal, ať toho necháš! Budou z toho jen problémy!“
„Ale no tak, Myuurine…“ zamumlal ponuře Ichigata a netrpělivě poťukával prstem o desku stolu, zatímco očima hypnotizoval kávovar.
„Ne, žádné Ale no tak, Myuurine, víš, že mám pravdu!“ vyštěkl ostře Remyuu. „Nemůžeš takhle spát se studentama, kteří jsou stejné staří jako já! Zaprvé, je to dost zvrhlý, zadruhý JÁ je pak vídám ve škole a rozhodně to nejsou příjemné pohledy, co na mě vrhají a zatřetí… to neexistuje nějaký vnitřní zákon, který by ti to zakazoval?! Jednou kvůli tmu přijdeš do pekla!“
„Nedělej, jako kdybych to dělal proti jejich vůli,“ ohradil se Ichigata povzbuzený faktem, že to zatracené červené světýlko na kávovaru konečně zhaslo.
„Ale oni si neuvědomují, že se ráno probudí s pocitem dost drsného ponížení, navíc s bolením v zádech a ráno se nedočkají ani pozdravu!“
Ichigata povytáhl obočí. „Bolení v zádech? Že by nějaké osobní zkušenosti?“ nadhodil.
Remyuu nehnul ani brvou.
Ichigata si povzdechl. „Remyuu, netvař se jako kdybych ti tím nějak ubližoval. já už jsem prostě takový. Nemůžu si pomoct!“
„Tak alespoň přestaň spát s klukama z NAŠÍ školy!“
„A jak to má člověk poznat, když na sobě nemají uniformu?“
„ICHIGATO!!“
Remyuu si urovnal stojáček školní uniformy a pohlédl na hodinky. Bylo už dost pozdě a jestli si nepospíší, přijde pozdě do školy. Že zjistil s kým Ichigata spal dnes, to byla vlastně jen shoda náhod. A ten ďáblův vynález jménem Twitter. Už se naučil poznat tweety, které jakousi šifrou říkaly: Spal jsem s Ichigatou. A že jich nebylo málo.
„Musíš toho nechat. Bude ti čtyřicet, to chceš umřít s tím, že jsi nikdy neměl vážnější vztah?“ zeptal se Remyuu zoufale a posadil se na okraj Ichigatova stolu. Ichigata si nalil z konvice vařící kafe a podrbal se v třídenním strništi. Na jednom místě v něm měl černé stopy šmíru.
„To se ti to kecá, když máš toho svého šamstra, co?“ ušklíbl se.
Remyuu potřásl hlavou. „O tom se tady nebavíme!“
„Vždyť ty jsi byl jako já, jen jsi takhle klátil holky, dokud ses nedal dohromady s tím zrzavým umělcem! Nemáš mi co vyčítat.“
Remyuu tiše zavrčel. Neměl rád, když tohle někdo vytahoval.
„Každopádně, jestli se to bude opakovat, pošlu za tebou Hibariho a ty víš, že on je mnohem přesvědčivější, co se takových věcí týče!“ pohrozil mu nakonec, zvedl ze země svou školní brašnu a vyšel ke dveřím. „Slib mi, že už s nima spát nebudeš!“
„Slibuju.“ Ichigata si povzdechl a přihnul si z hrnečku kafe, které bylo tak poctivé, že by se dalo krájet na kostky a prodávat jako zarážky do dveří.
Nejhorší na tom všem bylo, že ten kluk měl pravdu.

Ken Ichigata byl automechanik, který bydlel nad svou dílnou. Respektive nad svou kanceláří, která byla jako kukaň s prosklenou stěnou přilepena pod nízkým stropem. Z kanceláře vedli úzké, vratké schody přímo do dílny, kde téměř v jednom kuse někdo pracoval.
Nebyla to úpravná dílna jako v luxusních servisech. Byla to klasická dílna automechanika, který opravuje auta známým svých známých, na doporučení a kvůli dobré pověsti a ne kvůli velké ceduli na každých sto metrech nejbližší dálnice.
Páchlo to tam olejem a benzinem, ale Ichigata si na to zvykl a už to vůbec nevnímal. Dílna patřila jemu a sousedila s dílnou jeho kamaráda, asi padesátiletého muže, kterému se přezdívalo Datel. Nikdo nevěděl proč. Ichigata nikdy nenapadlo se ho na to zeptat.
V dílně měl dva stálé zaměstnance a pak… dalo by se říct neupřesnitelný počet brigádníků. Žádný brigádník nevydržel příliš dlouho. Buď na ně byla práce moc špinavá nebo nedokázali ani vyměnit žárovku v blinkru. A nebo, a to bylo čím dál častější, se s nimi Ichigata vyspal, nehledě na jejich sexualitu. Ano, Ichigata zjistil, že opravdu není problém dostat do postele kluka, který je na holky.
Sešel do dílny a protáhl se. Už by oblečený a jakž takž v náladě na nějakou práci.
V duchu se probral seznamem všech brigádníků a přemýšlel, kolik jich u něj pracuje právě v tuhle chvíli. Bohužel mu nebylo dopřáno to domyslet sám, proto mu musela pomoct jedna z jeho stálých brigádnic.
„Kromě mě tady nikdo není. Zdá se, že jste přišel na způsob, jak se zbavit zaměstnanců,“ řekla tmavovlasá dívka, která si právě utírala ruce do kusu hadru.
„Dobré ráno, Karasu,“ pozdravil ji Ichigata a znovu se rozhlédl. Dívka jako kdyby mu četla myšlenky.
„Před chvílí jsme s Onoderou dokončili homurovi Toyotu. Byl to jen uražený nárazník, žádná velká věda. Už nám tu zbývá jen ta Yokozawova troska a zadřenej motor u pana Ikua,“ informovala ho.
„Co bych dělal, kdybych tě tu neměl,“ zeptal se Ichigata vděčně a odložil hrnek na stůl přetékající nářadím.
„Musel byste si pořídit sekretářku,“ pokrčila rameny Karasu a odhrnula si z čela pramen tmavých vlasů. „No nic. Já už budu muset jít, jinak nestihnu školu. Ředitel říkal, že ještě jeden pozdní příchod a podmínečně mě vyloučí ze školy.“
„To bys tu mohla pracovat natrvalo,“ usmál se Ichigata, Karasu však mávla rukou.
„Jednou možná, ale nejdřív bych ráda dostudovala.“
„Pořád tvrdím, že je tě pro studium škoda,“ povzdechl si Ichigata.
„To řekněte našim,“ ušklíbla se Karasu a zamířila k doširoka otevřeným dveřím. V nich se minula s Ichigatovi neznámou postavou. Byl to vysoký, asi osmnáctiletý mladík, který se rozhlížel, jako kdyby byl Alenka v zemi za zrcadlem.
Na sobě měl tmavě šedé kalhoty a tmavě modré triko s rukávy po lokty. Přes rameno měl pověšený batoh.
Ichigata znovu sáhl po hrnku, opřel se o stůl a zatímco upíjel silnou kávu, zkoumavě se na nově příchozího zadíval.
Byl hezký, to nemohl popřít. Moc hezký. Měl krátké tmavé vlasy, vpředu trochu rozcuchané. Na tu dálku Ichigata nedokázal rozeznat barvu jeho očí, ale nic by za to nedal, že je bude mít hnědé.
Mladík se rozhlédl a odfoukl si z čela pramen zvlněných vlasů. Chvíli pozoroval Onoderu, který opodál naposledy kontroloval nárazník Homurovic auta, než pohledem pokračoval dál. Znovu se očima zastavil až na Ichigatovi, který ho stále mlčky pozoroval.
Ichigata se v duchu pousmál, když k němu tmavovlasý návštěvník pomalu vyrazil.
„Dobrej,“ pozdravil a nadhodil si batoh na rameni. „Vy jste…“
„…Ken ichigata. Majitel. Správně,“ přikývl Ichigata aniž by čekal na zbytek otázky.
„Jsem tu kvůli brigádě.“
„No, shodou náhod mi tady nějací brigádníci chybí. Rozumíš autům… ehm…“
„Yoshino. Touru Yoshino.“
„Dobře. Fajn. Rozumíš teda autům, Touru-kun?“ Ichigata pro jistotu zvolil zdvořilé oslovení. Yoshino překvapeně povytáhl obočí. „Myslíte, že bych přišel, kdybych nerozuměl?“ zeptal se se zájmem.
„To by ses divil. Pár brigádníků mi ani nebylo schopno říct na co je řadící páka. A to ještě nebyli ti NEJHORŠÍ!“ usmál se Ichigata.
Yoshino se zamračil. „Proč teda…“
„Mě se neptej. Nikdy jsem na to nepřišel,“ pokrčil rameny Ichigata. „Bohužel většinou jsem to zjistil až v okamžiku, kdy poprvé vrazili šroubovák do palubky…“
„Šroubovák…“
„Neptej se.“
„Dobře,“ usmál se Yoshino a nadhodil si batoh na rameno.
Ichigata ho přejel zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Yoshino si toho všiml, ale nijak to nekomentoval. Klidně na Ichigatu upřel vlastní (přesně jak ichigata předpokládal) hnědé oči a naklonil hlavu na stranu.
„Takže?“ zeptal se po chvíli tichého zírání.
Ichigata odložil hrnek a prohrábl si světlé vlasy. Na okamžik se zahleděl ke stropu, než sjel pohledem zpátky k Yoshinovi, který stále trpělivě čekal. „Onodero!“ houkl Ichigata směrem ke svému zaměstnanci. Muž vzhlédl od auta.
„Vem si s sebou tady Touru-kuna a jdi se podívat na Yokozawovo auto. pak mi řekneš, jestli aspoň pozná, která hadička patří k čemu,“ mávl na něj Ichigata, než se otočil zpátky k žadateli o brigádu.
„Uvidíme, jak si povedeš,“ ušklíbl se.
„Uklidní vás, když vám řeknu, že vím za který konec se drží šroubovák?“ zeptal se potutelně Yoshino a odhodil svůj batoh na opodál stojící pult. Na jeho druhé straně přepadla dolů plechovka bůhví od čeho.
„Je to vcelku dobrý začátek,“ připustil Ichigata. Tenhle den začínal dobře. Vážně dobře.

K Ichigatově upřímné radosti Yoshino nejenže věděl, za který konec se šroubovák drží, dokonce věděl, že na křížové šrouby je potřeba šroubovák křížový a věděl i kam šroubovák nepatří, to jest hluboko do mřížky klimatizace.
Seděl na schodech, které vedly k jeho kanceláři a rozhlížel se po své dílně. Už to byl týden po té, co Yoshina přijal. Ten zrovna něco řešil s Karasu. Pokoušel se jí něco vysvětlit, ale podle všeho si nějak nerozuměli a nemohli se pořád shodnout.
Ichigata je zamyšleně pozoroval. Yoshino vzhlédl a zachytil jeho pohled. K Ichigatově překvapení se usmál a od toho okamžiku se jeho směrem díval každou druhou minutu, přičemž to bylo kdo z koho. Kdo uhne pohledem dřív.
Když ostatní zaměstnanci odešli domů, Yoshino se pořád ochomýtal okolo, až nakonec přešel ke schodům na nichž Ichigata seděl a přisedl si k němu.
„Viděl jsem tu Yokozawovu rachotinu. Mysleli jsme, že ji budeme muset bez řečí dát slisovat. Nechápu, jak jsi ten šrot donutil znovu se rozjet,“ řekl Ichigata pochvalně.
Yoshino jen skromně pokrčil rameny a usmál se, přičemž koutkem oka Ichigatu pozoroval. „Věřme třeba, že to bylo kouzlo,“ navrhl a prohrábl si krátké vlasy.
„Jestli budeš takhle kouzlit dál, klidně tě tu zaměstnám na stálo!“
„Abych vás nevzal za slovo,“ ušklíbl se Yoshino.
„Mohl bys přestat s tím vykáním? Za chvíli si budu připadat jako dědek. Jsem Ichigata, žádný Ken-san nebo něco podobného, fajn?“ Natáhl k Yoshinovi ruku.
„Yoshino,“ odpověděl Yoshino, „Touru-kun mi dost leze krkem.“ Otřel si dlaň od oleje do kalhot a ruku Ichigatovi stiskl.
„Měl jsi to říct dřív,“ pokrčil rameny Ichigata. „To jsem nemohl vědět!“
Yoshino se ušklíbl. „Já zase nevěděl, že se v-ti tak příčí Ken.“
„Ichigata mám raději,“ pokrčil rameny Ichigata. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a zamyšleně odklopil její víčko. K jeho zklamání obsahovala jen jednu a navíc zlomenou cigaretu.
„Sakra,“ zamumlal vztekle a odhodil krabičku na blízký stůl. Yoshino s úšklebkem sledoval, jak se šacuje s nadějí, že najde nějakou další. Po chvíli už se na to nemohl dívat a vytáhl s kapsy kalhot krabičku LM a ledabyle jí Ichigatovi nabídl.
„Ehm, díky,“ poděkoval Ichigata zaraženě a jednu si vzal.
„Nevím čím to je, ale poslední cigareta v balíčku má vždycky tendence se zlomit,“ povzdechl si Yoshino a sám si jednu nabídl, načež zasunul krabičku zase zpátky do kapsy. Nato začal po kapsách hledat zapalovač.
Dřív než ho stihl najít vzplál mu kousek od nosu plamínek. Yoshino sjel pohledem k Ichigatovi, než nastavil konec cigarety do plamene.
„Vážně koťátka?“ podivil se, když poprvé potáhl.
Ichigata trošku zaraženě zamrkal. Yoshino kývl směrem k zapalovači. Byl světle zelený a byla na něm vyobrazená dvě koťátka s klubíčkem. Jeho majitel jen poraženě pohodil hlavou a otočil zapalovač v dlani.
„Mám koťátka rád,“ poznamenal.
„Spíš bych čekal polonahé slečny namísto koťátek.“
Ichigata s překvapením zjistil, že Yoshino má pravdu. Většina mužů v jeho okolí, snad s výjimkou Remyua, měli na zapalovači nějakou tu lehce oděnou slečnu. Asi jim to dělalo dobře, on to každopádně nechápal. On si raději nechá svá koťátka.
„Na takové věci si moc nepotrpím.“
Yoshino se na Ichigata zkoumavě zadíval a jednou rukou si podepřel bradu. Potáhl z cigarety a následně vyfoukl úzký proužek kouře. Upíral na Ichigatu oříškově hnědé oči a ten přímo netrpělivě čekal, co řekne dál.
„Na co si moc nepotrpíš?“ zeptal se Yoshino pomaličku a jeho hlas se táhl jako med.
Ichigata nasucho polkl. No tak, nehraj to tady na mě, vždyť ty to víš, říkal si v duchu.
„Jak to myslíš?“ dělal ale hloupého.
„Na co si moc nepotrpíš? Na pornografické zapalovače nebo na samotné ty obnažené dámy?“ Yoshino to říkal s tak nevinným výrazem, že by mu to Ichigata za jiných okolností snad i sežral. Fascinovalo, jak Yoshino s neotřesitelnou jistotou vybírá jednotlivé výrazy a skládá je za sebe s pečlivostí někoho, kdo si libuje v sarkasmu.
„Co bys řekl ty?“ nadhodil Ichigata.
„Já bych řekl, že to bude spíš jen záliba v kýčovitých zapalovačích,“ usmál se Yoshino, ale Ichigata mu to viděl ve tváři. Měl sto chutí mu říct: No, ovšem s tebou bych si zapalovač klidně pořídil.
Cigarety dokouřili mlčky. Yoshino se rozloučil a vyrazil domů, zatímco Ichigata zůstal sedět na schodech. Přemýšlel.
„Ty jeden zmetku,“ zamumlal asi pět minut po tom, co Yoshino vyšel hlavními vraty. „Netvař se, že nevíš, co jsem zač.“

To, co začal Yoshino předvádět od toho dne se dalo nazvat jedině tak bezostyšným sváděním. Flirtoval s Ichigatou tak okatě, že nápadněji už to snad ani nešlo. Ale přesto si toho nikdo jiný z dílny nevšiml.
Ichigata přemýšlel, proč vlastně Yoshina jednoduše nečapne a nevymáchá mu v té jeho drzosti čumák tak, že by ho z toho zadek bolel ještě měsíc. Bylo to asi tím, že to byla zábava. Neuvěřitelná zábava.
Jediné, co ji trochu kazilo byl Naoki.
Naoki byl… Ichigatův zaměstnanec s kterým se kdysi vyspal. Bohužel pro Ichigatu nedal hned na to výpověď, jak měli jeho milenci ve zvyku, ale začal na Ichigatu lpět a vnucovat se mu. Nepochopil prostě, že to bylo jen na jednu noc. Ichigata už si na to zvykl, ale po tom, co se objevil Yoshino mu to začalo být dost protivné.
Naoki byl taky černovlasý, stejně jako Yoshino, vlasy měl ovšem o něco delší a měl tendence si je česat na pěšinku, což u kluka v jeho věku, tedy v devatenácti, vypadalo trochu zoufale. Nosil vytahané kalhoty s rozkrokem proklatě nízko a trika s rádoby vtipnými nápisy. Ichigatovi ho občas bylo trochu líto.
Yoshino si s ním ovšem hlavu nedělal. Nebral ho vůbec jako konkurenci.
Jednou, když Naoki vysvětloval Ichigatovi, že by nutně potřeboval jeho pomoc při opravě nabořené dodávky, protože mu prostě nejde… Ichigata vlastně ani nevěděl, jaký problém Naoki má, protože za jeho zády si zrovna dával pauzu Yoshino a zrovna měl jednu ze svých vstřícných chvilek, takže s Ichigatou flirtovat dokonce i přes Naokiho rameno.
Ichigata prostě nemohl odolat, prostě mu to musel oplácet.
Naoki si toho nevšímal, nebo to možná bral jako pohledy určené pro něj.
„No a tady bych potřeboval pomoct s…“ pokračoval, zatímco Ichigata malátně přikyvoval s pohledem upřeným za jeho rameno. Kdyby Naoki jen trochu věnoval pozornost chování svého zaměstnavatele, všiml by si, že je úplně mimo. A kdyby se ohlédl zjistil by i proč.
K Ichigatovi zklamání si však Yoshino v další chvíli zavolal Onodera. Aby mu to Yoshino vynahradil naposledy se po něm ohlédl a s ďábelským úšklebkem na něj vyplázl jazyk. Ve světle dopadajícího sem zaprášenými okny se zaleskl cvoček a Ichigata měl čas jen překvapeně zamrkat.
Zamyšleně se otočil zpátky k Naokimu.
Slíbil Remyuovi, že už s nikým dalším ze svých brigádníků spát nebude. A tenhle slib chtěl brát vážně, protože kdyby na něj naběhl jeho synovec, automaticky by se to dozvěděla i jeho starší sestra, Hibariho matka, a té se bál jako čert kříže. Klidně by vstoupil do kubu celibátu, kdyby to znamenalo, že ji nebude muset vysvětlovat, jak je možné, že si tahá do postele kluky ve věku jejího syna.
Povzdechl si.
Bohužel, Yoshino mu to nehodlal nijak zjednodušit.

„Co je mezi tebou a Naokim?“ zeptal se Yoshino bez nějakých zvláštních vytáček a potáhl z napůl vykouřené cigarety. Ichigata za sebou zavřel dveře vedoucí do dílny a posadil se vedle Yoshina na velkou dřevěnou bednu. Už se pomalu smrákalo a malý, haraburdím zanesený dvorek osvětlovalo jen světlo Yoshinovi cigarety. Dílna byla ponořena do tmy, protože všichni odešli domů.
Ichigata už chtěl zamykat, když si vzpomněl, že Yoshina neviděl odcházet. Automaticky proto zamířil na dvůr, kam chodil Yoshino kouřit během pracovní doby.
Překvapení, překvapení, on tam skutečně byl.
„Mezi mnou a Naokim nic není,“ odpověděl Ichigata.
„Chodí za tebou jako pejsek,“ podotkl Yoshino. Ichigata se k němu zadíval skrz houstnoucí tmu.
„Kdysi jsem se s ním vyspal a od té doby se mě nějak drží,“ řekl. Yoshino při tom sdělení nehnul ani brvou. Žádné Vyspal?! nebo Bože, ty jsi gay?! Prostě jen dál klidně popotahoval z cigarety.
„Nedochází mu, že nemáš zájem?“ zeptal se po chvíli.
„Pravděpodobně.“
„Proč mu to neřekneš?“
„Nechci mu zlomit srdíčko.“
„Jak sladké…“
„Fajn, nechce se mi hledat další brigádník a jestli odejde, budu mít moc málo lidí.“
„Ahááá…“ protáhl Yoshino a usmál se. Ichigata se opřel o bednu a zaklonil se. Na nebi svítil srpek měsíce, ale hvězda nebyla vidět ani jedna. Světelný smog jejich města dělal své. Yoshino mlčel jen občas s tichým zasyčením vyfoukl kouř z cigarety k nebi. Poposedl si na bedně blíž ke zdi a opřel se o ni. Ichigata vytáhl z kapsy krabičku s cigaretami. Už byl připravený a nechtěl loudit po Yoshinovi.
„Máš u mě pořád jednu cigaretu,“ poznamenal, když si jednu zasunul mezi rty.
Yoshino se sladce usmál a zatímco si Ichigata prohledával kapsy, naklonil se k němu. Přiblížil hořící konec své cigarety tak, aby se lehounce dotýkala té Ichigatovi. Ichigata se zastavil v polovině pohybu. Upíral oči do těch Yoshinových, které ho přímo propalovaly pohledem.
Konec Ichigatovi cigarety konečně chytil a Yoshino se odtáhl. Už měl jen krátký nedopalek a ten ledabyle odcvrnkl do trávy.
„To bych nedělal, můj kmotřenec takhle omylem podpálil ateliér u nich ve škole. Od špačka,“ upozornil ho Ichigata, pořád ještě mírně vykulený z Yoshinova neobvyklého způsobu připalování cigaret.
Yoshino se k němu překvapeně otočil. Ruce měl opřené mezi koleny a zvědavě pomrkával. „Podpálil?“ podivil se.
Ichigata přikývl. „Bez legrace.“
Yoshino se zakřenil.
„Takže,“ řekl po chvíli. „Ty a Naoki spolu nic nemáte? On jen trpí utkvělou představou, že se do něj jednoho dne zamiluješ a budete žít šťastně až do smrti?“ ujišťoval se, ale v hlase mu zněla podivně přesvědčivá netečnost. Spíš jako kdyby si jen utřiďoval fakta. Ichigata chtěl, aby ty informace hltal a úlevně se usmíval, když zjistil, že Naoki je jen osina v zadku. Bohužel to vypadalo, že ho to nijak nevzrušuje.
„Vůbec nic. Byla jen jedna noc.“
„Proč mám pocit, že ty to máš takhle se všemi?“ nadhodil Yoshino zamyšleně. Tma už byla téměř neproniknutelná. Ichigata potáhl z cigarety a na chvíli ozářil okolní prostor oranžový bod.
„Protože je to pravda?“ odpověděl Ichigata otázkou.
„Takže ty takhle?“
„Na žádného dobráka si nehraju,“ pokrčil rameny Ichigata.
Yoshino vstal a Ichigata po sluchu odhadoval, že si oprašuje kalhoty. Jeho siluetu rozeznával na pozadí mlhavého přísvitu z vzdálených pouličních lamp.
„A kdo říká, že to dělám já?“

Ichigata měl dilema. Super-extra-hyper-ultra-giga-obří dilema. Alespoň jemu se to tak zdálo, vzhledem k tomu, že už přes měsíc s nikým nespal. Jistě, byl tady hodně povolný Naoki, ale s tím by do postele nešel ani kdyby mu za to zaplatili, protože on měl vyhlédnutého někoho jiného.
A Yoshino to moc dobře věděl. Ovšem nevěděl, proč se Ichigata zdráhá popadnout ho jednoduše za flígr a odvléct si ho k sobě nahoru.
Ichigata se ale pokoušel splnit slib, který dal Remyuovi a to, že už si s nikým takhle nezačne.
Bohužel, to nevěděl ani Naoki, který se zřejmě rozhodl trochu zvýšit úroveň dolejzání. Možná to bylo protože si konečně všiml, jak Ichigata v jednom kuse pokukuje po Yoshinovi. Navíc viděl i fakt, že Yoshinovi to není úplně lhostejné.

Stalo se to měsíc a pár dní poté, co Yoshino do Ichigatovi dílny nastoupil. Ichigata se těšil na cigaretu s Yoshinem. Brzy se z toho stal zvyk. Jedna cigareta po pracovní době přičemž si vyměňovali narážky a dvojsmysly, že by autoři béčkových shounen-ai povídek zaplakali nad těmi promrhanými replikami.
Bohužel toho dne to vypadalo, že se Ichigata nedočká. Naoki se totiž odmítal z dílny hnout. Přibližná pracovní doba už skončila (protože žádnou přesně určenou Ichigata nikdy nezavedl), ale se pořád neměl k tomu, aby šel domů.
Ichigata seděl v své kanceláři a prosklenou stěnou se díval dolů do dílny. Naoki postával u ponku na němž se vršil nepořádek a nejistě pokukoval po Yoshinovi, který bez viditelné známky stresu dokončoval něco na tmavě modrém mercedesu. Ichigata se na mladíka zamyšleně díval. Na sobě měl červené triko a černé džíny s dírou na koleni, kde si je roztrhl, když minulý týden vylézal zpod rozdělané dodávky.
Blbej Remyuu, pomyslel si, když si Yoshino naprosto nevinně prohrábl oběma rukama vlasy a na okamžik se zaklonil, aby si protáhl bolavá záda.
Naoki vzhlédl a všiml si jeho zaujatého pohledu. V příštím okamžiku se prudce vydal ke schodům vedoucím k Ichigatově kanceláři. Ichigata vrhl dost zoufalý pohled směrem dolů. Yoshino na něj zamával a pak si přiložil dva prsty pravačky ke koutku ve velmi jednoduché pantomimě cigarety. Ichigata pokrčil rameny a kývl směrem k blížícímu se Naokimu.
Yoshino na okamžik sklonil hlavu, takže Ichigata neviděl, jak se tváří, ale pak se otočil na podpatku a k jeho zklamání vyšel směrem k místnosti, kterou zaměstnanci používali jako šatnu.
To už se ozvalo zaklepání na dveře. Ichigata věděl, že v téhle skleněné kukani nemá cenu nic odkládat.
„Dál,“ vyzval Naokiho otráveně a pohodlněji se zabořil do svého křesla.
Naoki vešel dovnitř a pečlivě za sebou zavřel.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Ichigata chladně a v duchu ho prosil, ať raději neříká nic, čeho by v budoucnu mohl litovat. Bohužel, Naokiho pud sebezáchovy zřejmě vyhlásil stávku.
„Ichigata-san, já… už dlouho vám chci něco říct…“ začal Naoki nervózně a odhrnul si z čela pramen vlasů. Ichigata se soucitně ušklíbl. Bylo smutné, že kluk, s kterým spal mu vykal, zatímco Yoshino, s kterým se znal pár týdnů a kromě nějakého toho flirtu s ním nic neměl, mu bez problému tykal, div, že mu neříkal Ichiga jako to dělal jeho synovec, kmotřenec a nejlepší kamarádi.
Prosím, neříkej Miluju tě, chlapče, prosil ho v duchu Ichigata, věř mi, jestli to řekneš, budeš se za dva týdny nenávidět a tvoje sebevědomí klesne… ještě níž, než kde je teď, pokud to ovšem jde bez použití lopaty. Podívej se na sebe. Není ti ani dvacet a už chceš vyznávat lásku skoro čtyřicetiletému chlapovi. Neříkej to slovo na M!!
„Miluju vás.“
Ichigata v duchu velice sprostě zaklel.
„No tak, Naoki-kun, neblázni. Je mezi námi rozdíl skoro dvaceti let. Spali jsme spolu, dobře, ale není to láska! To pochopíš až budeš starší!“
Já to třeba nepochopil do teď a to je mi sedmatřicet, ale to je detail, který ty nemusíš znát.
„Ale…“
„Naoki-kun, věř mi, já vím, o čem mluvím.“ Nebo alespoň tuším.
„A vy… zamiloval jste se už někdy?“
„No…“
„Našel jste toho pravého? Jak víte, že to nejsem já?“ Naokimu přeskakoval hlas zoufalstvím.
„Já…“ Já jsem se pravděpodobně zamiloval do o dvacet let mladšího brigádníka, s nímž byl můj nejbližší kontakt zapalování cigarety, ale to je DALŠÍ věc, kterou bys neměl vědět.
Ichigata se zarazil. Že by se vážně zamiloval do Yoshina? Jasně, už se párkrát zamiloval, ale většinou to bylo na jedno brdo. Vyšel z toho akorát s několikatýdenní depresí, která končila v posteli nějakého cizího kluka. A od každého zamilování to byli kluci mladší a mladší.
Jestli bude mít depresi i z Yoshina, bude muset vybírat dalšího partnera už na základce.
„No?“ naléhal Naoki.
„Naoki-kun, prosím, přestaň. Věř mi, tohle nikdy nebude fungovat!“ Ichigata začínal panikařit. Nechtěl mu ublížit. Byl to pořád ještě kluk, kterému se sotva přestaly dělat uhry. A teď si pohnojí život tím, že se upne na něj, muže, který má svá nejlepší léta za sebou.
„Ale já…“ Naoki udělal krok blíž k Ichigatově stolu.
„Naoki-kun!“ Ichigata zvýšil hlas.
„Ale já…“ zkoušel to znovu Naoki a vypadal, že se každým okamžikem rozbrečí. Ichigata nevstal, aby ho šel utěšit. Věděl, že by to tím jen zhoršil. „Já jsem…“
„Bylo to jen na jednu noc,“ opáčil Ichigata nemilosrdně. „Najdi si někoho, kdo tě bude mít vážně rád, ano? Myslím, že bys tady měl skončit. Nenutím tě, ale bylo by to pro oba lepší,“ pokračoval. Naoki tiše přikyvoval.
„Takže?“ nadhodil Ichigata.
„Já… zítra si přijdu pro věci, které mám v šatně,“ hlesl Naoki a otočil se na podpatku. V okamžiku, kdy chtěl vstoupit do dveří, otevřely se. Stál v nich Yoshino. Naoki ho beze slova minul.
„Moc ses s tím nemazlil, co?“ podotkl téměř zbytečně Yoshino, když mladík zmizel za rohem. Ichigata si povzdechl a konečně vstal z křesla.
„Nesmíš se s nimi mazlit, pokud jim nechceš ublížit,“ pokrčil rameny a těžce dosedl na desku svého psacího stolu. Yoshino se usmál.
„Už jsi jich odmítl hodně?“ zeptal se.
Ichigata se na okamžik zamyslel. „Docela jo. Když je ti sedmatřicet, už stihneš nějaké to srdce zlomit.“ Yoshino se posadil na stůl vedle něj.
„Vypadal smutně,“ podotkl.
„Jsem úžasný, komu by nebylo líto, že o mě přijde?“ pousmál se Ichigata a promnul si spánky. Bylo těžké být zároveň tvrdý a neústupný a přitom člověk.
„A taky jsi vážně skromný, co?“ nadhodil Yoshino se smíchem a zaklonil hlavu.
Ichigata si prohrábl světlé vlasy a upřel na Yoshina zelené oči. Ten mu pohled trpělivě oplácel.
„No víš, ona to není legrace takhle někoho odmítat,“ řekl náhle Ichigata a odvrátil hlavu na druhou stranu. „Někdy mám pocit, že zůstanu až do konce života sám. Jasně, pořád tu budu mít rodinu a nejlepšího kamaráda, který zůstane taky sám, ale… hm… napadlo tě někdy, že bys umřel bez toho, že by to bylo někomu skutečně líto?“
Yoshino překvapeně povytáhl obočí.
„Napadlo… ale nějak jsem se tím nezaobíral,“ řekl. „Spíš jsem se pokoušel najít někoho, kdo by mi tu kytku na hrob byl ochotný odnést,“ dodal, když si všiml Ichigatovi překvapeného pohledu.
„Vidíš a já hledal a nenašel,“ řekl Ichigata rozpačitě. I když byl děvk… ehm… ekvivalent d***aře, který d***aří s kluky… stejně pořád někde v koutku duše věřil v pravou lásku.
„Já bych ti klidně svíčku zapálit šel,“ usmál se Yoshino a tou větou překročil hranici. Ichigata měl silnou vůli, ale Yoshino si na ni vzal bourací kladivo a dynamit. A ani nejsilnější vůle neunese sdělení jako bylo tohle.
Yoshino překvapeně zamrkal, když Ichigata prudce vstal a otočil se k němu čelem. Ichigata byl o něco vyšší i když stáli vedle sebe, ale teď Yoshino navíc seděl na desce jeho pracovního stolu.
Ichigata se prostě sklonil, dlaněmi se opřel o stůl vedle jeho boků a políbil ho.
Tak, pomyslel si, uvidíme, jestli to stálo za to.
Yoshino vypadal trochu vyvedený z míry, ale jinak na sobě nedal nic znát. Žádné větší překvapení natož pak šok. Netrvalo ani dvě vteřiny, než se vzpamatoval a začal to Ichigatovi oplácet. Jednu ruku měl pořád opřenou o stůl, ale druhou jemně přejel Ichigatovi po tváři až ho chytil za vlasy na zátylku.
Ichigata musel uznat jednu věc. Ten kluk uměl líbat.
Ale zároveň mu bylo jasné i něco jiného…
CO TO SAKRA DĚLAL?!
Slíbil Remyuovi, že už to neudělá! A tentokrát to hodlal dodržet, protože se chtěl vyhnout hněvu své starší sestry a synovce… a nejlepšího kamaráda a…
Najednou mu došlo, kolik lidí jím asi kvůli tomuhle pohrdá a bude pohrdat. Proboha, je ti skoro čtyřicet a taháš se tady se studentíkama!
Snad ještě nikdy neudělal to, na co se chystal.
O krok couvl. Yoshino nechápavě ucukl. „Promiň, Yoshino, já… já nemůžu,“ zamumlal Ichigata a za každé slovo měl chuť si vpálit kulku do hlavy. Ne, do hlavy by šla ta první. Ty ostatní patřily do úplně jiných partií.
„Jak nemůžeš?“ zeptal se Yoshino opatrně a nejistě si odhrnul z čela pramen černých vlasů.
„Prostě… nemůžu. Někomu jsem to slíbil.“
„Cos mu slíbil?! Že si se mnou nic nezačneš, nebo co?“ Yoshino to řekl napůl v žertu, ale přestal se usmívat v okamžiku, kdy si všiml Ichigatovi vážného výrazu.
„To jako vážně?“ ujišťoval se a nechápavě na něj upíral tmavě hnědé oči.
Ichigata přikývl. „Prostě jsem mu to slíbil. Já… ehm… promiň. Už bys asi měl jít…“
Yoshino se mlčky zvedl a minul Ichigatu, aniž by na něj pohlédl. Vyšel ven a Ichigata slyšel jen skřípot schodů. Několik okamžiků stál uprostřed místnosti jako solný sloup než se otočil a znovu se posadil za svůj stůl.
Udělal správnou věc. Ale stejně se cítil pod psa. Čert ať vem dobro.

Yoshino se ten týden vůbec neukázal ani nedal vědět, jestli končí, jestli si bere volno nebo… Ichigatu nenapadalo, co by mohlo přijít po tom nebo.
Každopádně, Yoshino byl pryč, Naoki byl pryč a práce bylo pořád stejně, takže Ichigata musel vykasat rukávy a vrhnout se do práce společně se svými zbývajícími zaměstnanci. Alespoň nemusel přemýšlet, když byl až po lokty v oleji a chladící kapalině.
Nikdo se ho na nic neptal. Jeho zaměstnanci ohledně jeho osobních záležitostí loajálně mlčeli a on jim za to byl vděčný. Neměl chuť o tom s někým mluvit.
Bylo mu to skutečně líto. A za všechno mohl jenom Remyuu.

„Takže ty ses do toho kluka zamiloval, hm?“
„Zamiloval je silný slovo. Jenom… jsem si ho docela oblíbil…“
„Pokud vím, tak OBLÍBIL je dost zavádějící slovo, co se tebe týče.“
Ichigata a jeho nejlepší kamarád (respektive jeden ze dvou nejlepších kamarádů) Shintaro seděli v koutě jejich oblíbené hospody a společnými silami zapíjeli Ichigatův žal. Shintaro byl co se týče těchhle věcí hodně chápavý.
Shintaro byl starý mládenec vlastnící obchod s hudebninami, který už se smířil, že zůstane sám a tak už byl ohledně vztahů hodně cynický.
Přihnul si piva a zamyšleně si otřel bradu. „Takže mi chceš říct, že jsi takhle smutnej jenom kvůli klukovi, kterého sis oblíbil? A s kterým ti náš kmotřenec v podstatě zakázal spát?“
Shintaro řekl slova náš kmotřenec tónem, jako kdyby říkal náš syn. Oni dva Remyua v podstatě vychovali, protože jeho rodiče byli oba dva od přírody workholici a tak se výchovy malého Myuurina chopili sami.
Taky podle toho Remyuu dopadl. Odnesl nejhorší vlastnosti od nich obou. A jak se ukázalo, nějak nepřímo podělil i sexualitu, kterou před ním Ichigata dlouhá léta pečlivě tajil.
„Každopádně, jednou jsem se zachoval správně a takhle to dopadne,“ zamumlal Ichigata ponuře a mávl na servírku, aby mu donesla další pivo.
„Možná by bylo jednodušší, kdybys přiznal, že ses do něj zamiloval. Remyuu by to určitě pochopil, on je ohledně takových věcí hodně shovívavý!“
„Ale tady nejde jenom o Remyua. On má vlastně pravdu. Bude mi čtyřicet!“
„Za tři roky…“
„Ale stejně bude!“
„To tomu tvému studentíkovi jednoho dne taky…“ pokrčil rameny Shintaro.
„No jo, ale za dvacet let, ne za tři roky!“ utrhl se na něj Ichigata a vztekle popadl čerstvě přinesenou sklenici. „Remyuu měl prostě pravdu. Najdu si někoho v přiměřeném věku, komu bude třicet před tím, než si budu muset pořídit naslouchátko!“
„Měl bys zpomalit,“ upozornil ho Shintaro, když pozoroval, jak do sebe Ichigata leje další sklenici bez toho, že by hnul brvou. „Zítra jsi chtěl jít do práce, ne?“
„Budu tam muset každopádně, bydlím tam,“ zamumlal Ichigata přes okraj sklenice.
„Víš, jak jsem to myslel,“ protočil oči Shintaro.
„Nevím, co dělat, Shine,“ pokračoval Ichigata, jako kdyby ho ani neslyšel. Prohrábl si světlé vlasy a očima přejel přes lokál. „Takhle blbě mi ještě nebylo.“
„To je z toho pití.“
„Ale no tak! Tímhle mi nepomáháš!“ prskl ostře Ichigata a udeřil pěstí do stolu až se zákazníci u vedlejších stolů pobouřeně otočili. Ichigata si přejel dlaní přes oči.
„A navíc mi chybí brigádníci,“ řekl nakonec, jako kdyby tomu chtěl nasadit korunu.
„Ty jeden chudáčku,“ ušklíbl se Shintaro se špatně předstíraným soucitem. „Člověk by tě až politoval.“
„Taky si nic jiného nezasloužím…“

Ležel pod jedním z aut ve své dílně a přemýšlel. Respektive pokoušel se přemýšlet, ale nešlo mu to. Možná to bylo tím, že deset centimetrů před nosem měl od šmíru černé útroby auta a to nebyl zrovna uklidňující pohled.
Zamyšleně utáhl jednu matku a odložil klíč.
Tak. To bylo jediné, co vymyslel. Nevěděl, co po tom Tak bude.
Tak, budu navždycky sám?
Tak, zamiloval jsem se do Yoshina?
Tak, jdu skočit z mostu do Shimario?
Prostě…. Tak.
Odhrnul si z čela zbloudilý vlas, když zaslechl kroky.
Neodvážil se pohnout. Bylo mu okamžitě jasné, protože ze svého současného stanoviště jasně viděl zářivě zelené tenisky. Stály kousek od něj a zdálo se, že jejich majitel je ochoten počkat, až se Ichigata vyhrabe zpod auta. Tomu se odtamtud ale najednou nějak nechtělo. Sice měl v bezpečí jen vrchní polovinu těla, ale aspoň se mu nemusel dívat do očí.
Jak dlouho vydrží čekat?
Rozhodně dýl než Ichigata, protože toho už teď braly křeče do krku a dosti ho znervózňoval ten šmír, který se mu sypal do vlasů.
Zhluboka se nadechl a začal se soukat zpod auta. Zamrkal v ostrém slunečním světle a vzhlédl. Yoshino ho pozoroval tmavýma očima, ruce v kapsách, hlavu mírně nakloněnou na stranu.
Mlčeli. Nakonec to byl Yoshino, kdo promluvil první.
„Tváříš se, jako kdybys mě tady nečekal,“ řekl zamyšleně.
Ichigata se zvedl z podlahy a otřel si ruce do kalhot. „No, popravdě řečeno, nečekal jsem, že se tady ještě objevíš,“ pokrčil rameny a pomalým krokem přešel k malému špinavému umyvadýlku, které stálo v rohu dílny.
Yoshino se nepohnul, ale Ichigata cítil jeho pohled v zádech, když soustředěně lovil v poloprázdné plechovce solviny.
„Proč bych se neměl objevit?“ zeptal se nechápavě Yoshino.
Ichigata pustil kohoutek a zamžikal, když strčil ruce pod proud ledové vody. „No však víš, ta pusa a tak… jsem myslel…“ Jeho hlas pomalu vyprchal do zracena.
„Jo ahá!“ Yoshino se rozesmál. Ichigata se nechápavě ohlédl. „Jako že jsem se urazil a proto bych tady toho nechal, ano?“
Ichigata si otřel mokré ruce do umatlaného ručníku, který visel na hřebíku vedle umyvadla.
„Když jsi týden nedal vědět, tak…“
„Měl jsem nějakou práci a narychlo jsem musel jet do Tokya. Nečekal jsem, že se tam zdržím tak dlouho,“ pokračoval Yoshino a prohrábl si krátké černé vlasy. Ichigata proti vlastní vůli pocítil úlevu.
„Ale to je teď jedno,“ dodal ihned Yoshino, „chtěl jsem se tě na něco zeptat.“
„Hm?“
„Kdo ti sakra zakázal si se mnou něco začít?!“ vyštěkl Yoshino a jeho výraz se náhle úplně změnil. Mísilo se v něm rozhořčení a trochu i zlost.
Ichigata se k němu otočil.
„No, on mi to přímo nezakázal… spíš mi to důrazně doporučil…“
„Kdo?!“
„Remyuu,“ vypadlo z Ichigaty dřív, než si stihl uvědomit, co říká.
Yoshino povytáhl obočí. „To je tvůj přítel o kterém nikdo neví, nebo žárlivej bývalej?“ pokoušel se hádat, protože to jméno nikdy neslyšel. Ichigata zbledl jen při té představě.
„Ne! Ne! Remyuu je můj kmotřenec. Je mu sedmnáct a je poslední dobou citlivej na to s kým… ehm…“
„Ani nezkoušej to slovo chodím. To, co s nimi děláš je úplně jiná činnost. Každopádně… to si se mnou nechceš nic začít, protože ti to zakázal tvůj KMOTŘENEC?!“ Yoshino se tvářil dost dotčeně. Ichigata věděl, že pro Yoshina to musí znít trochu zvláštně.
„Ne, že bych nechtěl, ale prostě jsem mu slíbil, že…“
Yoshino se kysele usmál a udělal několik pomalých kroků směrem k němu. Zastavil se necelý metr od něj. Natáhl ruku a zamyšleně Ichigatovi přejel ukazováčkem od ramene až k pasu. Ichigata nasucho polkl.
„Tím mi chceš naznačit, že chceš?“ zeptal se takovým hlasem, že Ichigata měl chuť ho popadnout, přirazit si ho támhle opodál ke zdi a… zbytek by nechal vyplynout.
Ani nevíš, jak moc chci, pomyslel si Ichigata zoufale, když shlížel do těch tmavých očí. Remyuu by se nemusel nic dozvědět…
„Nebo jsi tak silný charakter a odoláš mi, což by mě hodně překvapilo…“ dodal Yoshino, který si byl plně vědom, jak na Ichigatu působí.
„Já… prostě nemůžu…“ zamumlal Ichigata téměř plačtivě.
„A co by řekl tvůj kmotřenec na to, samozřejmě pokud by se to nějakým způsobem dozvěděl, že jsem ti nedal na výběr?“ nadhodil Yoshino s úsměvem a postoupil o další krůček blíž.
Ichigata téměř slyšel, jak jeho vnitřní já zakřičelo Výzva přijata.
Ale co, Yoshino ho k tomu přinutil, no ne?
Chytil ho za bradu a donutil ho vzhlédnout.
„Že se nestydíš,“ zavrtěl hlavou.
„Za co bych se měl stydět,“ zatvářil se rádoby nechápavě Yoshino. Možná chtěl něco dodat, ale Ichigata ho už nenechal říct ani slovo. Hladově ho políbil a přitáhl si ho do náruče. Yoshino málem klopýtl, ale v příští chvíli se opřel předloktími o Ichigatova ramena a nechal se vést jeho zkušenými rty.
Tak, pomyslel si znovu Ichigata.
Tak jsem se zamiloval do Yoshina.

Byl to nezvyk probudit se a zjistit, že není v posteli sám. Yoshino klidně oddechoval, ležíc na boku otočený zády k němu. Ichigata se malátně posadil a dával si pozor, aby ruku, jíž svíral Yoshina kolem pasu, zvedl co nejopatrněji a neprobudil ho.
Vymotal se zpod deky a dopotácel se k oknu.
Opřel se o parapet a chvíli se mlčky díval do slunečného rána. Na budíku na nočním stolku svítily číslice 10:20. Nepamatoval si, kdy naposledy takhle dlouho spal.
Taky si nepamatoval, v kolik hodin skončili, což spolu mohlo dost úzce souviset.
Promnul si čelo a prudce udeřil do topení.
V příštím okamžiku bolestně zaúpěl a stiskl si dlaň mezi kolena, kousaje vlastní ret, aby hlasitě nezanadával. „Sakráá,“ zašustil nakonec a několikrát zamrkal, aby rozehnal červenou mlhu, která se mu převalovala za očními víčky.
Yoshino se na posteli převalil na břicho, přetáhl si deku přes rameno a nespokojeně zamručel.
Ichigata třepal bolavou rukou a tiše si něco brumlal pod vousy.
„Zase jsem to udělal! A to jsem Remyuovi slíbil, že to neudělám!!“ Aniž si to uvědomoval, jeho hlas stále nabíral na intenzitě.
„Ichigato, uklidni se trochu…“ zamručel Yoshino do polštáře a zavrtal se hlouběji pod deku.
„Jak se mám sakra uklidnit?!“ obořil se na něj Ichigata a projel si prsty světlé vlasy.
„Vyspal jsem se s tebou i když jsem slíbil, že to neudělám!!“
„To je fakt hrůza,“ zamumlal Yoshino, který stále vrávoral na hranici spánku.
„Ty to nechápeš?! Zase jsem se vyspal s někým, kdo je o dvacet let mladší! V nějakém státě je na to určitě zákon!!“
„Ichigato…“
„Remyuu se to nějak dozví, protože ON se to dozví vždycky, já dostanu kázání od sestry a ta na mě dá typ morální policii!“
„Ichigato…“
„Ale co, vždyť co jiného si zasloužím, když spím se studentama?!“
Ichigata už přímo vyšiloval. Rázoval po pokoji sem a tam a rozhazoval rukama jako kdyby stál na prknech jeviště. Yoshino stále ležel hlavou zabořený do polštáře a pokoušel se upoutat jeho pozornost opakováním jeho jména.
„Ichigato!“ Yoshino ho téměř okřikl. Ichigata se zastavil. „Můžeš se na chvíli uklidnit?“
„Yoshino, neber si to osobně, ale já tu právě dost solidně panikařím.“
„Ichigato, mám tam někde kalhoty? Myslím, že ještě cestou nahoru po schodech jsem je měl…“ zahučel ospale Yoshino a zavrtěl se, aby se mu pohodlněji leželo. Ichigata se rozhlédl a zpozoroval zmuchlanou hromádku džínoviny ležící v koutě. Zatímco ji zvedal z podlahy, hlavou se mu řítila zdivočelá řeka nejrůznějších myšlenek.
Porušil slib. Zase to udělal. To byly dvě věty, které se v tom toku sebelítosti a sebeopovrhování převažovaly.
„Mám je,“ řekl nahlas.
„Bezva. V kapse by měla být peněženka. Myslím, že na zbytek už přijdeš sám.“
Bylo příliš brzo ráno (respektive Ichigata měl na kontě příliš málo hodin spánku) než aby mu docházely souvislosti. Ale stejně poslechl. Vylovil ze zadní kapsy Yoshinových džín trochu odřenou koženou peněženku a nejistě ji přendal z jedné ruky do druhé. Pořád mu nedocházelo, co po něm Yoshino chce. Po chvilce přemýšlení ji otevřel. Zběžně přejel její obsah pohledem až…
„Yoshino?“
„Hm?“
„Jakej je prosím tě rok?“
Yoshino řekl číslo. „Alespoň pokud si to dobře pamatuju,“ dodal.
Ichigata zíral před sebe a v hlavě o překot počítal. „To je blbost,“ řekl nakonec.
„Proč?“ Yoshino se stále nenamáhal zvednout se z postele, natož se po Ichigatovi ohlédnout.
„Protože jestli jsem do druhé třídy nezapomněl počítat, tak podle tvojí občanky by ti mělo být jednatřicet.“
„Kde je problém?“
„Třicet jedna. Trojka a jednička.“
„Však taky jo.“ Yoshino se KONEČNĚ posadil na posteli a prohrábl si rozcuchané vlasy. Když si všiml Ichigatovi nechápavého pohledu, povytáhl obočí. „Kolik jsi myslel, že mi je?“
Odpovědí mu bylo ticho. Naštěstí Yoshinovi to po ránu pálilo víc než Ichigatovi. „Počkej, ty sis vážně myslel, že jsem středoškolák?!“ vyjekl překvapeně a odhrnul si z čela tmavé vlasy.
Ichigata stále nechápavě zíral do Yoshinovi občanky. To číslo označující jeho narození muselo být špatně! MUSELO! Jinak by to znamenalo, že Yoshino je jen o šest let, oprava o pět a půl roku, mladší než on. „To si ze mě děláš legraci,“ zamumlal nevěřícně. Tak on má tady dilema a on si je Yoshino jen o šest let mladší?!
Problém byl v tom, že Ichigata Yoshinovi nikdy neřekl, co přesně mu Remyuu zakázal. A Yoshino pro změnu Ichigatovi nikdy neprozradil, kolik mu ve skutečnosti je.
„Počkej, předtím jsi říkal, že ses zase vyspal s někým o dvacet let mladším,“ řekl najednou Yoshino, jak mu docházeli informace, jež jeho mozek přijal ještě v polospánku. „Tím mi chceš naznačit, že ten tvůj kmotřenec ti zakázal spát se studentama a proto jsi dělal studenej čumák celej ten měsíc?!“
„Taky jsi mi mohl říct, že je ti třicet!“ prskl podrážděně Ichigata a podíval se na Yoshina novýma očima. Kdyby to byl věděl, možná by tomu i věřil. Vzato kolem a kol… Yoshino měl rozhodně slovní zásobu a způsob vyjadřování dospělého muže. Nehledě na to, že mu nepřeskakoval hlas, neměl obličej plný výbuchem hrozících pupínků ani páteř prohnutím podobnou vítěznému oblouku.
„No promiň, ale jak jsem měl předpokládat, že si budeš myslet, že jsem středoškolák?!“
„V kolika případech z deseti se tě v hospodě ptají, jestli už ti bylo jedenadvacet?“ nadhodil Ichigata kysele, protože už tušil odpověď.
Yoshino chvíli naprázdno formuloval jednotlivá slova, než pohodil hlavou a uhnul očima. „Fajn, skoro pokaždé, ale to s tím nemá co dělat.“
Po další chvíli mlčení Yoshino nejistě vzhlédl. „Takže jsi se mnou vážně nechtěl spát protože jsi myslel, že mi nebylo ani dvacet?“ ujišťoval se. Ichigata rozpačitě pokrčil rameny.
Yoshino se lokty opřel o kolena a usmál se. „Když přehlédnu to, že bych se měl hluboce urazit, je to vlastně vcelku roztomilý,“ přiznal. Ichigata odhodil jeho peněženku na noční stolek a zamyšleně se posadil do nohou postele.
„Jak je možný, že vypadáš na osmnáct?“ zajímal se.
„Hodně spánku, vitamínů a noční pleťovém krém s kolagenem,“ zazubil se Yoshino. Ichigata to vzal jako prachsprostou provokaci. Proto ho chytil za zátylek a políbil ho. Yoshino překvapeně zamrkal a pokoušel se nespadnout mu setrvačností do klína.
Netrvalo to ale dlouho. Ichigatu pálilo příliš mnoho otázek než aby se pustil do druhého kola. Proto se stihl zarazit v okamžiku, kdy se mu povedlo Yoshina znovu zatlačit zády do matrace.
„Takže?“
„Takže co?“ zeptal se přerývavě Yoshino.
„Myslím, že mám právo dozvědět se o tobě ještě něco, ne?“ řekl Ichigata s nepředstíranou nadějí v hlase a svalil se na postel na břicho vedle Yoshina. Ten se vzepřel na loktech a s úšklebkem se rozhlédl po pokoji.
Ichigata se na okamžik zamyslel. Jo. Tohle je určitě poprvé, co je ráno po Noci se svým partnerem v posteli a nečeká od něj žádné další nemravnosti. A nechce, aby tu postel urychleně opustil.
„Tak co chceš slyšet?“ zeptal se Yoshino.
„Pro začátek… třeba co děláš za práci.“ Ichigata chtěl najednou vědět všechno a tak mu bylo jedno, čím začne.
„Jsem architekt.“
„Vážně?“
„Naprosto.“
„A navrhl jsi už něco, co by stálo za řeč?“
Yoshino se zatvářil dotčeně. „No dovol. Samozřejmě, že mám na kontě pár nedůležitých stavbiček, které nikoho nezajímají, třeba novou přístavbu na střední Akabaře, se kterou měl tu čest tvůj kmotřenec…“
Yoshino si vychutnal Ichigatův napůl překvapený, napůl provinilý pohled.
„Zrovna teď projektuju novostavby na okraji Západního města, ale myslím, že takový nejzářivější moment kariéry jsem měl před šesti lety když v konkurzu vyhrál můj návrh na novou budovu tamayorijského letiště.“
Ichigata se zamyslel. Pamatoval si, že okolo nové budovy letiště se dost dlouho táhly spory. Jeden z prohravších kandidátů nařkl mladého, práv dostudovaného architekta podvodu a komisi z korupce. Nakonec se ukázalo, že na obvinění není ani zrnko pravdy, ale budova se dostavěla s několikaměsíčním zpožděním.
Yoshino jako kdyby mu četl myšlenky. „Kvůli tomu nařčení z podplácení jsem pak měl dost dlouho problém sehnat nějakou pořádnou zakázku, ale už jsem udělal, podle mého názoru, dost kvalitních projektů a ty pomluvy jsem ze sebe oklepal.“
Ichigata přikývl. Pamatoval si, jak byl v nové hale poprvé. Byla… oslňující. To bylo jediné správné slovo, protože její střecha byla ve skutečnosti obří skleněná (ve skutečnosti byla z plexiskla, protože otřesy startujících letadel by obyčejné sklo hned první den vymlátily) kopule, takže za slunečných dnů bylo v hale světla jako venku.
„A proč teda děláš brigádníka?“ zeptal se.
„Když nemám rozdělaný žádný projekt, hledám si brigády. Ne, že bych neměl na chleba, spíš abych se nenudil. Když jsem k tobě nastoupil, zrovna jsem dodělal ty novostavby na Západě. No a před týdnem mi volali, že by potřebovali další návrhy, protože jim odřekl jeden z architektů a já jediný mám čas.“
Yoshino se svezl zpátky na postel a na okamžik zavřel oči, čekajíc na další otázku.
„Žiješ sám?“ vyzvídal Ichigata.
„Dlouho se mnou bydlela mladší sestra, protože tvrdila, že si nebude platit kolej, když může bydlet u svého bratříčka. Je o sedm let mladší a mám pocit, že jsem od ní trochu pochytil ty její manýry. Nedávno se konečně odstěhovala do svého, takže momentálně žiju zase sám.“
Yoshino se po něm po očku podíval.
„Cos čekal? Že ti řeknu, že už tři roky bydlím s přítelem, který je zrovna na služečce v Kanadě?“ zašklebil se.
„Věř mi, že i takoví už se našli,“ pokrčil rameny Ichigata.
„To věřím. Nějaké další otázky?“
Ichigata se na něj zamyšleně zadíval.
„Spoustu,“ přikývl.
Yoshino se přetočil na bok, aby ležel čelem k Ichigatovi a usmál se. „Máme na to celý den,“ řekl. Ichigata jen tak tak překonal potřebu doplnit: A celou noc.

Seděl za svým stolem a pokoušel se vybavit jak přesně se píše Toyota. Už dobré dvě hodiny vyplňoval papíry k autům, ale měl totální okno. Měl pocit, že někdo vzal zahradní hadici, vrazil mu ji do ucha a zapnul.
Otevřeli se dveře vedoucí z dílny.
„Ahoj, Remyuu,“ pozdravil ho Ichigata aniž by vzhlédl od administrativy.
„Zdar, Ichigato. To je překvapení vidět tě takhle brzo v práci. Že bys vážně držel slib?“
„Šest večer není brzo. A popravdě řečeno, mám teď docela fungující vztah,“ pokrčil rameny Ichigata. Remyuu ani nedosedl do křesla a musel překvapeně vyskočit.
„Cože?!“ vyjekl a udeřil dlaněmi do Ichigatovi psacího stolu. „Vztah?! Ty víš, CO to je?“
„Moc si nevyskakuj, jenom proto, že ty jsi s tím svým už jakou dobu a já s Yoshinem jenom dva týdny,“ pokáral ho Ichigata tónem, který dospělí tak rádi používají při rozhovoru s puberťáky. Remyuu vypadal, že mu oči každou chvíli vypadnout z důlků.
„Dva týdny? Yoshino?! Není to náhodou nějaký ten tvůj zaměstnanec?“ Měl pocit, že to jméno už někde slyšel. Buď dole v dílně nebo možná od Shintara.
„Jo,“ přikývl Ichigata bez výrazu.
„P-počkej, ale to… on s tebou chodí? Teda ty s ním chodíš? J-jak?“ Remyuu se tvářil dost nechápavě, ale Ichigata mu to neměl za zlé. On sám by si ještě před pár týdny nevěřil. Ale bylo tomu tak. S Yoshinem už spolu byli dva týdny a Ichigata stále zaráželo, jak to funguje přirozeně.
Pohlédl na hodinky. Yoshino měl každou chvíli dorazit taky, takže byl nejvyšší čas ty dva seznámit.
Yoshino jel ten den ukázat nové návrhy své společnosti a slíbil mu, že se okolo šesté večer vrátí.
Remyuu měl zatím čas trochu to rozchodit.
Ichigata přemýšlel, proč tak vyšiluje.
„Vždyť jsem ti říkal, ať s tím přestaneš! Ale ty né, nabrnkeš si dalšího brigádníka dva měsíce po tom, co jsi přísahal, že toho necháš. Překvapivě… Ichigato, uvědomuješ si, že nemám jinou možnost, než to říct Hibarimu? Jednou tě to dostane do problémů!“
Aha, on mu vlastně zapomněl říct, že Ichigata už není postpubertální studentík.
„Víš, jednoho dne ti přijde nějaký nasraný tatík rozbít držku, přesně jak to párkrát zkoušeli udělat mně než jsem začal randit se Shimejim!“
Smůla.
Remyuu pokračoval ve své spílající litanii, když Ichigata periferním viděním zaregistroval dole v dílně. Nepatrně se usmál. Jen do toho Remyuu, brzo ti sklapne.

Dveře se otevřely přesně v okamžiku, kdy Remyuu rozváděl svou teorii, že Ichigata stále snižuje věk svých partnerů a tak by se mohl brzo dostat i do rozporu se zákonem. Stál zády ke dveřím, ale zarazil se, když si všiml, jak se Ichigata usmál.
Ichigata měl důvod se usmát. Yoshino, leč vypadal na osmnáct, věděl, jak se sluší a patří obléknout do práce a Ichigatovi málem upadla čelist, když ho poprvé viděl v saku a s kravatou.
Teď měl sako přehozené přes rameno, rukávy bílé košile vykasané k loktům a kravatu povolenou.
Remyuu se otočil na podpatku a přejel nově příchozího ostrým pohledem. Na jeho tváři se v příštím okamžiku pokusilo objevit hned několik výrazů zároveň.
„Vy… ty… ehm… totiž…“ vykoktal a o krok couvl, přičemž se ohlédl přes rameno, jako kdyby hledal u Ichigaty nějakou pomoc. Ten nechápal, proč se tváří tak vyděšeně. Čekal překvapení, ne zděšení.
„Remyuu, tohle je Yoshino. Yoshino, tohle je Remyuu,“ představil je vcelku zbytečně Ichigata.
Remyuu se nervózně pousmál. „Ehm… jak se jmenuješ….jete….ješ… ehm… Ichigato, jak se jmenuje příjmením, prosím tě?“
„Touru, proč?“ Ichigata si s Yoshinem vyměnil nechápavý pohled.
„Ehm… nemáš… te… ehm…“
„Klidni mi tykej, ano?“
„Nemáš sestru nebo sestřenici nebo nějakou příbuznou, co učí na střední Akabaře?“ vyzvídal opatrně Remyuu. Pak se ovšem zarazil. „Kolik ti je, že mi takhle dovoluješ tykání?“
„Třicet jedna, já vím, nevypadám na to,“ pokrčil rameny Yoshino.
Remyuu vykulil modré oči ještě o trochu víc. „Shintaro tvrdil, že je u tebe na brigádě!!“
„Však jo,“ přikývl Ichigata.
Remyuu se pomalu posadil do křesla v koutě. „Mám pocit, že mi tu uniká pár dost důležitých souvislostí,“ zavrtěl hlavou.
Yoshino se na něj podíval pohledem, ke kterému se přímo hodila věta Ale zlato, neber si to tak! Zřejmě však Remyua nelitoval natolik, aby ho nedorazil další větou.
„Mimochodem, Kuriri se mi o tobě párkrát zmiňovala jenom tě většinou pojmenovávala názvy jako kazisvět, idiot a fracek. Kdyby mi Ichigata neřekl, že to ty jsi podpálil můj ateliér, vůbec by mi ta souvislost nedošla.“
„Takže ty tím chceš říct,“ začal Remyuu opatrně, jako kdyby chtěl zabránit explozi vlastního mozku, „že chodíš s Ichigatou, tamhletím, jak sedí támhle za tím stolem, mým kmotrem, navrhoval jsi pavilón, který jsem omylem téměř podpálil a jsi starší bratr profesorky, která mě na škole nejvíc nenávidí, protože kvůli mně musela několik týdnů učit v budově místo v ateliéru?“
„Asi jo, když to tak říkáš,“ usmál se Yoshino.
Remyuu neřekl ani slovo, opatrně se zvedl a vyšel ke dveřím.
„Kam jdeš?“ zajímal se Ichigata.
„Přestěhovat se. Kamkoliv mimo Tamayori.“
Yoshino se znovu usmál. „Svět je prostě malý, no,“ pokrčil rameny.
Remyuu ještě za pochodu zavrtěl hlavou. „Svět není malý,“ řekl, než vyšel ze dveří, „to jenom Tamayori.“
Dveře se zabouchly. Yoshino se otočil na Ichigatu. „Tamayori zase tak malý není,“ poznamenal jakoby mimochodem.
Ichigata pokrčil rameny. „No řekni, kolikrát se ti stalo něco podobného?“
Yoshino se zahleděl ke stropu. „Vlastně už několikrát, ale stejně…“ Nechal větu nedokončenou. Po chvíli ticha přešel k Ichigatovi stolu, naklonil se přes něj a krátce Ichigatu políbil. Ten se usmál se a když se Yoshino pokusil odtáhnout, chytil ho za napůl zavázanou kravatu.
„Jak to šlo?“ zajímal se.
„Návrh se jim líbil a ve čtvrtek jedu na další poradu,“ zazubil se Yoshino a vyprostil si vázanku ze sevření muže sedícího za stolem. Ten se zatvářil ublíženě.
„Ale co jim taky zbývalo, než mi ten návrh schválit,“ dodal Yoshino, protáhl se a odhodil sako na křeslo, kde před chvílí seděl Remyuu.
„Můžu tady dneska přespat?“ zeptal se věcným tónem, když si rozvazoval kravatu.
Ichigata se sklonil zpátky ke svým papírům. Čím dřív je dodělá, tím líp. „Posluž si,“ řekl stejně neutrálním tónem. „Jenom můžu tě o něco poprosit?“
„Hm?“
„Kdybys mi dneska nechal alespoň deset centimetrů matrace, byl bych ti moc vděčný.“

Ichigata se zvedl od psacího stolu a promnul si zpátky. Hodiny na zdi ukazovaly půl jedenácté. Papíry byly hotovy, i když za cenu napůl rozpuštěného mozku. Ichigata se protáhl a vyšel ze dveří na vratké schůdky. Přešel přes dílnu a ujistil se, že jsou hlavní vrata i vedlejší vchod pořádně zamčené. Pro jistotu zkusil i zadní dveře. Pak nastavil bezpečnostní alarm a pozhasínal v šatně, kde jeho zaměstnanci vždycky nechali rozsvíceno, ať jim to opakoval kolikrát chtěl. Poté se vrátil do kanceláře a otočil klíčem v zámku vedoucích dolů do dílny, postahoval žaluzie přes prosklenou stěnu a konečně vešel dveřmi, které také zamkl, na schodiště, které vedlo do jeho bytu.
Beze spěchu se vysprchoval a zatímco si čistil zuby, přešel do ložnice. Yoshino tiše oddechoval roztažený přes celou plochu postele. Že ho to ani nepřekvapilo.
Dočistil si zuby, vypláchl pusu a vyndal kontaktní čočky.
Zamrkal na vlastní, teď mírně rozmazaný odraz v zrcadle a vyšel z koupelny.
Když zavíral dveře do ložnice, na tvář se mu vkradl spokojený úsměv.
Jemně popostrčil Yoshina na levou stranu matrace, aby se do své vlastní postele vůbec vešel. Yoshino něco nespokojeně zamumlal, ale neprobudil se. Ichigata se téměř začervenal, když se naklonil nad Yoshinovo spící obličej, pohladil ho po tváři a políbil ho na ni.
Nato se složil na ten kousek polštáře, který mu Yoshino přenechal, tak, že téměř cítil Yoshinovi vlasy na konečku nosu a levačkou ho objal kolem pasu.
Když to vzal kolem a kolem, nechápal, proč už si někoho nenašel dávno.
Protože bylo moc příjemné nemuset se budit sám v prázdné posteli.