SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vlkodlak x upír 2

,,Co to děláš,‘‘ zeptal se hlas, až s sebou ten zelenooký škubl a nasadil normální vyplašený obličej. Přestal už i hořet. Cítil jsem mrazení v zádech, že tady někde jsou další. Jen jsem hleděl, co se bude dít. Nebo spíš, co se bude dít se mnou.

,,No.. Snažím se ho zabít,‘‘ odpověděl s velkým zmatením v hlase. Ten druhý byla ženská. Dlouhé zlaté vlasy jí padaly přes obličej, že jí nešel pořádně vidět. Ten zlatavý závoj se vlekl až po její pas. Stejné zelené oči jako toho přede mnou. Její brnění bylo také stejné, samozřejmě udělané speciálně na ženu. Za zády jí trčela kovová tyč. Nemohl jsem s jistotou říct, jestli to je kopí nebo něco jiného.

,,Tak to nedělej,‘‘ ozval se další hlas. ,,Může to být ten, kterého hledáme.‘‘
S tou větou se objevil další. A mé procento na výhru se rapidně zmenšilo. Ten třetí, oproti těma dvěma dalším měl mohutnou postavu tak, že hnědovlasí před ním vypadal skoro jako malé dítě. Jeho zelené oči se mi probodávaly do kapuce. Jeho zlaté vlasy byly vázané do kraťoučkého copu, který mu trčel zezadu z hlavy.

Někoho snad hledají? A když by hledali mě, kdo jim o mě řekl? Upírka se na mě začala šklebit, prsit a dělat oči. Vycítil jsem z nich, že na mě kují něco nekalého a vůbec se mi to nelíbilo. V tom mu to docvaklo, to, o čem jsem já neměl ani tušení.

,,Buďto ho uzdraví nebo umře,‘‘ řekl klidným hlasem blonďatý k brunetovi a zavřel přitom oči. Zdálo se, že se mu do toho taky moc nechce a jeho přirozený odpor se snažil potlačit. Otočil se od hnědovlasého na mě.

,,Dáme ti nabídku. Buďto půjdeš s námi a vyléčíš někoho nebo tě teď a na místě zabijem. Je to na tobě,‘‘ nahodil světlovlasý. Tak to je to to. Nemusel jsem se rozmýšlet dlouho. Ale jen mě udivuje, jak rychle přišli na to, že jsem léčitel. Muž s velkou kapucí na hlavě, plášť zahalující celé tělo, vše v černém a potrhaném a ještě k tomu bosý. Vypadal jsem spíš jako zloděj, kterému nejdou kšefty nebo syn nějaké ježibaby. Musejí být opravdu mocní, když něco takového mohou určit jen pohledem.

Věděl jsem, že mě zabijí tak jako tak. Ta nabídka mi přišla jako dobré odreagování od dvacetileté rutiny. Pořád jen sbírat bylinky, sušit je, udělat z nich něco na kahanu a nakonec to ani nepoužijete. A když použijete je to jednou za uherský rok. Bude to skvělé zpestření. Zabít by ale prvně museli těch pět. Jsou mi vždycky v patách. I teď cítím jejich přítomnost. Jsou sice daleko, ale mají v sobě něco, s čím je vždycky najdu. Když vydám rozkaz, musí ho splnit, a proto mi jsou vždy v patách, aby mi vyhověli.

Takže jsem se rozhodl, si trochu vyrazit. Nasadil jsem si rolák přes ústa, samozřejmě pod dozorem ostřížích očí všech tří. Pro jistotu i položili ruce na své zbraně. Nenechávají nic náhodě. Jak jsem si myslel, nejsou to nějací amatéři. Tihle budou zkušení a velice dobře vycvičení.

Nadzvedl jsem pomalu hlavu, tak aby mi šlo vidět do mých zářivě modrých očí. Já se jen pousmál nad jejich zamračenými pohledy a dodal už s vážnou tváří: ,,Dobrá tedy. Půjdu s vámi.''

Čekal jsem na jejich reakci. Stál jsem tam a čekal jestli si to nerozmyslí a nebudou mě chtít zabít rovnou. Jestli na sebe vezmou příliš velký risk a vymkne se jim to z rukou budou mít problém. A problémy nikdo nemá rád. Už jsem myslel, že to tak bude.

,,Oh, tak to je dobrá zpráva! Můžeme jít!'', zavelela ženská a oba vytrhla z transu (zírání na mě) pořádným bouchnutím do zad. Oba dva se uklidnili a bylo rozhodnuto.

,,Musíš tomu hňupovi odpustit. Je to takový tik, který má snad každý'', řekla blondýna a jemně se usmívala. Usmívala se jako sluníčko. Neměl jsem to rád, byla s ním trochu strašidelná. Nevěděl jsem, co od ní mám čekat. Jestli to dělá kvůli tomu, že se jí líbím nebo se přetvařuje. Tipoval jsem si spíš tu druhou možnost. Přišla ke mně s tím úsměvem a já se začínal bát. Najednou jsem měl hlavu na tmavém, teplém místě, kde jsem neměl možnost se nadechnout. Ne, že by to přes ten rolák šlo líp. Ihned po mém vražení do tmy se ozval hlas velkého blonďáka: ,,Co to kruc* děláš?!''

,,Coby? Je roztomilí'', dodala ženská, která mě držela v životu nebezpečném sevření a začala s sebou cloumat. Dostal jsem se aspoň trochu ven a viděl jedním okem.

,,Chceš ho snad zabít, ještě než k němu dorazíme?!'', řval blonďák až mu lítaly sliny z pusy a z vlasů se staly jedovatí úhoři.
Zajímalo by mě, co je on zač a na co potřebují mě? Vždyť mají vlastní léčitele. Taky jak mě předtím našli? Někdo musel mluvit. Jediný kdo o mě věděl bylo pár vesničanů z nedaleké vísky a pak jen hrstka těch zasvěcených daleko odtud.

,,Co jsi to řekl?!'', najednou jsem vypadl ze sevření dvou dechberoucích balónů. Konečně kyslík! Dýchal jsem jako splašený. Chvíli jsem nedával pozor nebo spíš jsem začínal ztrácet vědomí. Asi ji blonďák nějak urazil, neboť se na něj vrhla jako blázen. Povalila ho na záda a začala s ním mlátit o zem. Klečel jsem. Nakonec jsem usoudil, že to nějakou chvíli potrvá, tak jsem si sedl do tureckého sedu, dal košík vedle sebe, opřel se loktem o koleno a čekal. Hnědovlasý stál o kus dál a místo očí měl přivřené oči, debilně se usmíval se škubajícími koutky a vypadal, že by rozhodně nechtěl být na jeho místě. Vzdychl jsem. Tohle bude na dlouho. Vzal jsem košík před sebe a překontroloval jsem rostlinky, kterých jsem měl plný košík. Pod bylinkami byly buď kožené nebo skleněné lahvičky a v nich různé odvary. Nebyli popsané, poznal jsem každý druh odvaru po čichu, tak jsem něco takového nepotřeboval. Pak tam bylo pár kovových, ve kterých byly masti. Kontrola dokončena, vše v pořádku. Když jsem se narovnal, dost jsem se lekl. Všichni tři stáli nade mnou a koukali se zájmem se mnou do košíku.

,,Hihi, myslím, že jsme narazili na toho pravého, Jijio'', řekl velký blond s menším chrapotem a upírka jen pokývala hlavou s úsměvem. Už už se na mě vrhala, ale po druhé mě nedostane. Položil jsem ruku na zem, opřel jsem na ni celou váhu svého těla a udělal hvězdu na jedné ruce. Když jsem dopadl na nohy, Jijio, jak jí říkali, seděla na zemi, lýtka u stehen a vypadala, že se za chvíli buďto rozbrečí nebo mě zabije. Stalo se samozřejmě to první. Začala brečet jako malá holka. Brečela jakoby ji právě utekl milovaný králíček. Ta upírka je nějaká divná. Absolutně se nepodobá žádnému vraždícímu monstru, jak si představuji dobře vycvičeného upíra, spíš malému uječenému smradu, kterému jste ukradli jeho hračku.

,,Myslím, že tohle bylo odmítnutí Jijio'', uchechtl se blonďák. Jeho obličej vypadal jako: Já jsem ti to říkal, ale ty jsi mi nevěřila. Jijio najednou opustilo zlomené srdce, přestala brečet a teď bylo rozhodnuto, že bude vraždit. Vlasy jí spadaly do obličeje, a tak ji šli vidět jen žhnoucí uhlíky místo očí. Využil jsem šance a přišel k velice rozlobené Jijio. Ta nahodila nechápavý obličejíček štěněte. Poklekl jsem jakožto správný hrabě a pravil jsem: ,,Omlouvám se má paní, ale doufám, že najdete někoho lepšího než jsem já.''

To už Jijio byla červená jako rajčátko a nemohla k tomu nic dodat. Podal jsem ji kapesník, který jsem vytáhl z kalhotových kapes. Přijmula jej a začala si stírat slzy pak se ozvalo troubení. Kolem celého obličeje jí odletovali srdíčka. Její kulatý obličejíček teď vypadal jako přezrálé rajče, které za chvíli praskne. Chytila mě za hrudník a odmítala se pustit. Těmhle reakcím opravdu nerozumím. Otočil jsem se, abych uviděl dva opravdu nechápavé obličeje. Vypadali tak trochu jako by viděli ducha, který je zmrazil v jejich vyděšeno-nechápavých obličejích. Všimla si toho i Jijio, které vyletěl od hlavy otazníček. Přešli jsme k nim a máchl jsem oboum rukou před obličejem. Absolutně žádná reakce. Vůbec nemrkali a ani nedýchali. Opustil jsem Jijio, která je kousala, škubala jim vlasy. Před košíkem jsem se přikrčil a prohrabával jej. Chytil jsem lahvičku, která byla až na dně košíku. Oddělal jsem korkovou zátku a jemně si s ní kroužil u nosu. Nic horšího jsem v životě necítil. Hodil jsem lahvičku do kapsy. Přišel jsem k Jijio, která zrovna kopala oba mezi nohy a popouzela je nadávkami. Dost si to užívala, tak jsem ji musel odtáhnout. I tak ale máchala rukama (občas i zapojila nohy) hlava nehlava. Když si uvědomila, že ji zezadu objímám, nechala toho, zčervenala a skrčila se. Začala si mačkat ukazováčky s našpulenými rty a z nosu ji pomale tekla červená. Já jsem přišel ke dvoum zmrzlým sochám. Škubl jsem za zátko a strčil jsem to jednomu přímo pod nos a druhému po sekundě taktéž. Najednou jakoby z děch dvou zpadal led a začali řvát bolestí. Zdá se, že se Jijio pěkně činila na svojí pomstě těm dvoum. Oba se drželi za slabiny a měli na krajíčku. Padly na kolena bolestí. Chudáci.Jijio se přišla podívat ještě s červenajícím obličejem na to, co udělala. Začala se smát jako pominutá.

,,J-jijió! T-ty jedna'', řekl blonďák. Asi chtěl ještě něco dodat, ale už dál nemohl bolestí mluvit. Jijio se projistotu schovala za mé záda. Šel jsem s Jijio na zádech pro košík. Zase jsem v něm začal hrabat.

,,Kam jsem to jen'', hledal jsem v košíku kožený sáček. ,,A tady jsi!''
V sáčku jsou bílé kuličky soli, které se po styku s vodou okamžitě mění v ledový krystal. Vzal jsem kuličku, dal ji na lopuchový list, který jsem předtím utrhl. Vzal jsem si koženou čutoru s vodou a kápl na ni vodu. Objevili se první krystalky. Vzal jsem plátno z košíku, kterým jsem měl přikryté lahvičky. Roztrhl ho na dva a nasypal jsem pár krystalků do středu dvou kusů plátna. Zavázal jsem je a začal jsem mlátit kamenem na plátna, aby se krystalky rozpadly na menší části. Bylo hotovo. Šel jsem k těm dvoum, které ještě nepřešla bolest. Dal jsem jim to na hlavy.

,,Co to je'', zeptal se s obtížemi blonďák a prohlížel si plátěný pytlík. Ukázal jsem na místo příčiny jeho bolesti. Nedůvěřivě se na mě podíval. Já jsem zakroutil očima, vzal mu sáček z ruky, odstrčil jsem mu tu druhou a přitiskl mu sáček na slabiny. V první chvíli skoro vyskočil z kůže, jak jsem mu tam sáček vrazil. Pak ale s úlevou poděkoval. Mezitím Jijio udělala to samé hnědovlasému. Akorát v brutálnější formě. To už se malý rozbrečel a začal sprostě nadávat.

,,Lepší'', zeptal jsem se dvoum upírům, kteří se nemohli posadit jako já, tak stáli nade mnou. Oba přikývli. Jijio se ke mně pořád lísala jako poslušný pejsek. Doufal jsem, že jí tou řečí odpudím, ale ona byla pořád stejně vlezlá. Vyhlídla si můj hrudník, na kterém v jednom kuse visela. ,,Takže myslíte, že už můžeme vyrazit?''

V tu chvíli si všichni vzpomněli, že tu zbytečně ztrácí čas. Vytřeštili oči. Slunce bylo už nějakou chvíli na obzoru a ohlašovalo příchod krásného dne. Jijio se přestala lísat a bez jakéhokoliv slova, mě vytáhla na nohy a už jsme byli na cestě k onomu zraněnému.

Dodatek autora:: 

Rozhodla jsem se zveřejnit další díl.. Smile Doufám, že je aspoň trochu záživnější než ten předchozí.. Smile Přeji příjemné čtení.. Smile (Tentokrát jsem to kontrolovala a už by se tam mělo objevit méně chyb.. Laughing out loud)

4.5
Průměr: 4.5 (24 hlasy)