Věříš v nekonečno?

„Věříš v nekonečno?“ mladík, který sedával vedle už pár měsíců každý den, promluvil. Vzhlédl od knihy, kterou držel pokaždé v ruce a byl ponořen do jejích řádků a hleděl do bloku, kde vznikaly kresby černovlasého mladíka. Černovlasý na něj upřel tázavě své tmavé oči, které nikdy neprozrazovaly víc, než jim majitel dovolil. Nikdy jim nedovolil prozradit víc, než bylo zjevné, až do teď. Teď prozrazovaly zájem.
„Pořád kreslíš, nevnímáš, nepíšeš si zápisky, tak mě zajímá, jestli věříš v nekonečno. Že to všechno jednou budeš moci dohnat. Dohnat život.“ Výraz ve tváři černovlasého se nezměnil, ale otázka ho zaujala. Dohnat život… Nikdy mu nepřišlo, že by mu život utekl. Spíš on utíkal životu skrze kreslení.
„Věříš, že si s knihami kupuješ čas?“ otázal se na oplátku věčného čtenáře, kterého nikdy neviděl, že by se odtrhnul od knihy. I když psal, jedním okem koukal do knihy. Kniha k němu neodmyslitelně patřila, přesto malíře nikdy nezajímal, jenom věděl, že pokaždé sedí vedle něj.
„Proč? Kupovat si čas… To je bláznivé.“ Odpověděl a zaklapl knihu. Rozhovor ho opravdu velice zaujal a rozhodl se malíři věnovat plnou pozornost. Doufal, že to samé udělá i on, bude mu věnovat pozornost a pokračovat v rozhovoru.
„Myslíš si, že ti zbude dostatek času na to, aby ses mohl ponořit do příběhu tvého života? Myslíš, že sis toho času nakoupil dost, abys jednou odtrhl oči od stránek a začal žít?“ malíř se na něj podíval a tváří se mu mihl pobavený úšklebek. Ovšem znovu se sklonil k bloku a dál jezdil po papíře jistými pohyby, pod kterými vznikal nový náčrtek. Mladíka s knihou mírně zaskočil, nečekal, že se ho zeptá na tu samou otázku, položenou jinými slovy. Nečekal, že se někdo na tuhle otázku vůbec kdy zeptá. Prohlížel si černovlasého, jak jistě kreslil, jeho tvář neprozrazovala nic z toho, jak se cítil uvnitř.
„Vlastně já se spíš snažím skrze knihy najít návod, jak proniknout do reality.“ Odpověděl zadumaně mladík s knihou. „Porozumět lidem, tomu, jak to všechno v realitě funguje.“ Napadlo ho, že si vlastně knihy pořizuje za účelem najít život.
„Lidé jsou nejjednodušší stvoření na zemi.“ Pronesl potichu malíř a dál si kreslil. Přišlo mu pošetilé, snažit se proniknout do reality, když z ní dokáže uniknout.
„Proto je stále kreslíš? Proč nekreslíš i zvířata nebo přírodu?“ nikdy u toho tajemného černovlasého mladíka neviděl kresbu zvířete, stromu, rostliny, stále jenom lidé, v různých situacích, v různých pózách, s různými výrazy tváře. Vždy z nich bylo poznat, jak se člověk cítí.
„U lidí vždy poznáš, co cítí, na co myslí, ale za západem slunce se ukrývá mnoho složitého. Přírodní mechanismy, které je nutné pochopit.“ upřel na něj své oči, kterými se prohnal záblesk smutku.
„Pro mne je jednodušší pochopit přírodu než lidi. Také se v kreslení snažíš najít realitu?“ mladík s knihou se na něj mírně pousmál.
„Ne… Já doufám, že realita v mých kresbách zabloudí a uvolní mě ze svých bolestivých spárů.“ Černovlasý se znovu podíval na svůj náčrtník, zaklapl ho a podal mladíkovi vedle. „Takhle vypadá realita, opravdu ji chceš zažít?“ čtenář od něho vzal blok plný kreseb černovlasého a začal jím opatrně listovat. Všichni lidé měli bolestivý, smutný či nepřítomný výraz. Málokdo se usmíval nebo tvářil šťastně.
„Proč je většina lidí smutná?“ otázal se malíře.
„Protože já vidím za jejich masky, vidím a cítím jejich starosti a trápení, cítím jejich realitu. Nechci to…“ černovlasý složil svoji tvář do dlaní.
„Nenapadlo tě, že kdyby ses zaměřil na sebe a přestal zkoumat druhé, tak bys realitě utekl? Třeba bys přestal cítit jejich bolest, kdyby ses soustředil na sebe.“ Vyslovil svoji myšlenku nahlas věčný čtenář a snílek.
„Možná… Stejně tak ty bys ale mohl začít sledovat ostatní a snažit se je vidět takoví jací jsou. Možná bys tak dostihl realitu.“ Odpověděl malíř s hlavou stále v dlaních.
„Možná…“ Povzdechl si mladík, když vracel černovlasému blok s kresbami a odcházel ze třídy, protože hodina skončila.
Druhý den, když malíř vstupoval do třídy, byl plný očekávání. Sednul si a zamířil pohledem k mladíkovi, který vždy četl. Poprvé ho viděl bez knihy. Seděl tam a sledoval lidi kolem sebe.
„Dneska nejsi ponořený do svého světa?“ zeptal se černovlasý, sedl si na své místo a díval se na čtenáře.
„Dneska se nesnažíš zmást realitu ve svých kresbách?“ vrátil mu stejnou otázkou.
„Myslím, že jsem potkal někoho, s kým stojí za to zůstat v realitě.“ Malíř se usmál. Poprvé ukázal někomu svůj úsměv, který mu druhý mladík rád oplatil.