Zjevuje se po setmění - část 2 - "Vánoční sen"

Vůbec netuším, proč jsem dnes v práci. Nejsou tu žádní hosté. Včera tu nebyla taky ani noha. A předevčírem... jsem se pěkně nudila. Nejspíš už mají všichni po večeři, rozbalené dárky, spálené balící papíry v krbu, a po vánoční pohádce na dobrou noc, sní svůj sen v teplé posteli...s někým. Vložím své ruce do dlouhého vlněného kabátu a zapnu si poslední knoflík šálového límce. Taky jsem dostala dárek. Koupila jsem si ho za peníze z poslední výplaty a nosím ho už od listopadu.

Zhasnu světla v restauraci, zamknu dveře a vydám se domů. Nemám vánoční stromeček. Nemám ani krb. Po půlnoci nejspíš v televizi už ani nejdou žádné pohádky. Pofukuje studený vítr, chodník je suchý, bez jediného náznaku, že jsou vánoce. Strčím prokřehlé ruce do kapes a sleduji špičky svých bot, střídající levou a pravou.
Strom uprostřed náměstí poskytuje jediné světlo. Září na něm velká modrá světla a pod ním je masivní vyřezávaný betlém, s postavami v životní velikosti. Zastavím své kroky a pozoruji tu nádheru. Nikdy jsem si neudělala čas, si ho v klidu prohlídnout. Všichni pozorují to mrně v jesličkách a mají oči jen pro něj, jen pro to jediné stvoření. Přála bych si také jeden pohled. Jen pro mě. Přímo do očí, který by němě šeptal, jak moc mě miluje.

„Není ti zima? Dáš si čaj?“

Přesně taková slova bych chtěla slyšet. Usměji se při té představě.

„Je v tom trochu griotky.“

Hmmm, mám ráda griotku, je to lepší než rum. A horký čaj. Natáhnu nosem jeho ovocnou vůni. Divoké višně. Mám ráda, když je strom na jaře obalen drobnými bílými kvítky.

„Musíš vytáhnout ruce z kapes, aby jsi mohla ten kelímek chytit.“

Zamrkám a otočím se. Jen slabé modré světlo, osvětlující dřevěné postavy jednoho z příběhu Bible. On do něj určitě nepatří. I když mu kapuce skrývá tvář, moc dobře vím, jaké má vlasy, jak šimrají na holé kůži a jak moc jsou jeho tmavé čokoládové oči uhrančivé, že si nemůžete po pár minutách prožitých s ním uvědomit, zda to byl sen či omamná skutečnost.

Jeho dlaně mají přesně stejnou teplotu, jako kelímek s horkým čajem, který mi vkládá mezi sepjaté ruce. Moje duše, do této chvíle skleslá a schoulená na úplném dně, rozhodnuta si jako každý večer ustlat na snech, má najednou křídla, tetelí se uprostřed hrudníku, dotýká se svými prsty srdce se slovy: Probuď se, je tu. Tvůj sen. Usmívá se a pak se lehce otře o plíce a křičí: Dýchej. Rychleji. Udusíš se.
„Chci svoje boty...,“ místo toho vyhrknu, snažíc se zakrýt své vzrušení.

„Je zima, myslíš, že by zahřály tvoje nožky?“ zeptá se tiše.

Najednou poklekne a já jen zatřepu hlavou, jak ho hledám, kam zmizel. Ty teplé ruce těsně nad lemem kozaček, přesvědčující se o teplotě mé kůže. Třením svých dlaní vhání teplo do zbytku lýtek. Prsty pak obkrouží linii kolen, aby se snad ujistil, že tam jsou a že jsou také studená, a pak je dlaně zahřívají, krouživými pohyby, na chvíli je vždy opustí směrem po stehnech nahoru, pod kabát a manšestrovou sukni a opět se vrátí na kolena. Svírám oběma rukama ten horký kelímek, rychle vdechuji horkou voňavou páru, vznášející se v tenkém pramínku nad hrnkem. Místa ke kraji kabátu už jsou zahřátá. Nenechává nic té vlezlé zimě, každý pohyb nahoru zahrnuje další a další kousek kůže na stehnech.

Horký čaj na sebe převracím v okamžiku, kdy se teplý vzduch z jeho úst otře na místech, které už s kůží na stehně nemají nic společného.

„Kruci, zničila jsem si dárek!“ vyjeknu.

„Dárek?“ mám jeho obličej před svým.

„Ten kabát...,“ jsem nervózní z jeho blízkosti. Kabát je mi ukradený. Tak blízko...

„Je teď mokrý,“ doplní mě a jeho ruce pomalu rozepínají knoflíky těžkého vlněného kabátu.

Začíná nahoře, vysoký šál odkrývá skrytou kůži na mém krku, která přitahuje svou bělostí jeho ústa, jako můry světlo pouličních lamp. Polibky horkých rtů, kopírující kost až k bradě, sjíždí dolů do jamky mezi klíčními kostmi. Vlhká cestička, kterou za sebou zanechává, ihned chladne a moje tělo se otřásá střídavě zimou a návaly horka. Nepočítám knoflíky. Nesleduji jeho ruce, propouštějící pod kabát chlad. Mám zavřené oči a kelímek s tichým cvaknutím dopadne na zem. Uvědomím si, že dělám kroky. Jeden krok za druhým, pomalu couvám pod jeho mírným tlakem dozadu. Otevírám vyděšeně oči. Ovce má strnulý výraz a nevěnuje mi žádný pohled. Jeden ze tří králů se na mě dívá vážně a prohlíží si mě. Kabát sklouzává z mých ramen a dopadá do slámy, která je rozprostřená všude kolem na zemi.

„Vítej, jsme rádi, že jsi se přišla poklonit jezulátku,“ usmívá se na mě Marie a s jejím němým poděkováním dopadám na záda, na svůj kabát, v jeho náručí, nepřestávající se ústy mazlit s pokožkou na krku.

„Ty...,“ slova protestu mi nějak nejdou. „My...,“ nenechá mě mluvit.

Hebký jazyk hledající uvnitř mých úst ten můj. Chci ho před ním ukrýt, ale pátrá tak hluboko, že nemá šanci se před ním schovat. Je nenasytný, plení mezi tím moje rty jemnými stisky zubů a pak se opět vrhá do propasti, lákající z temnoty svého milence k vzájemnému milostnému objetí. Jeho prsty pročesávají jako hřeben dlouhé prameny mých vlasů, rozprostírá je kolem hlavy do slámy a vplétá jejich stébla místo ozdobných sponek. Druhá ruka vytahuje svetřík, aby mohla vzápětí vniknout pod jeho povrch, mazlící se s holou teplou pokožkou na břiše, počítající žebra a pak prsty nadzvedl škrtící kostici podprsenky.

Moje „ne“ mi sebere hlubokým polibkem, v ten samý okamžik nahrazuje jeho velká ruka košíček podprsenky, polaská je krátkým průzkumem, aby osvobodil i druhé ňadro a pak je obě seznámí se svými hřejivými dlaněmi. Odtrhnu svoje ústa od jeho, abych se zhluboka nadechla. Socha Josefa se tyčí ve své velikosti nad námi a já se před ním tak hrozně stydím. Vysílám k němu omluvné pohledy, že já opravdu za nic nemůžu a že tu ležím nedobrovolně.

Využije mé chvilkové nepozornosti a vnoří hlavu pod svetr, aby se jazykem přesvědčil o tvrdosti bradavek, propustil na ně trochu teplého vzduchu a jako tužidlem na vlasy je zafixuje v roztoužené poloze. Rukou mi podloží záda a prohne je tak vysoko ke svým hříšným ústům, až to bolí. Moje ruka by mu nejraději vytrhala všechny vlasy z hlavy, ale má je schované pod svetrem. Beru zavděk tvrdými stébly vymláceného obilí a drtím je mezi prsty.

Druhá ruka na místě, kde jsem to nečekala. Jen vydechnu a přestávám dýchat. Srdce mi v hrudníku bije tak hlasitě, že si nejsem jistá, jestli na mě mluví, protože jeho obličej mám zpět před očima, pozoruje mě zblízka a pohybuje rty. Pohodí hlavou a kapuce mu sklouzne z vlasů. Místo kusu látky skryje svůj obličej do tmavých pramenů a nahne se ještě blíž.

Neslyším, co říká. Nejspíš vůbec nemluví. Vnímám jen jeho prsty, přejíždějící přes tenkou vrstvu silonek a krajkových kalhotek. Vlhkost pod jeho dráždivými doteky mě usvědčuje z toho, že mi to není příjemné. Polibky mapuje můj obličej, pomalu a něžně, koutky úst, k uším, škádlící je teplým dechem. Ruka mezi stehny hledající popaměti okraj silonových punčoch, rolující je dolů spolu s krajkou spodního prádla, sledující gumu na pánevní kost, přetahující ji přes ně a snažící se odhalenou kůži zahřát třením dlaně.
Vjedu mu prsty do vlasů. Má je pevné a přitom hebké. Konečně se ho můžu někde dotknout. Nalehne na mě těsněji, zahřívá mě svým tělem a dýchá stejně rychle jako já. Naše srdce se seznamují v hlasitém bušení, rozčilené, že se přes vrstvu oblečení nemohou navzájem dotknout. Vysíláme k sobě přes pohledy očí, rozšířených zorniček vzrušením, němé otázky, zda hodláme oba pokračovat v tom, co jsme započali. Ztlumí svým polibkem můj překvapivý sten, když mi všechny ty horké kapičky utvářející se mi mezi stehny, nanese na prsty, táhne je po povrchu roztouženého místa a pak s nimi bez upozornění zajede dovnitř. Jen tiše sténám, skrývám před ním své vzrušení a oplácím mu vášnivé polibky, spojené s prozkoumáváním úst v nenasytném propletení našich jazyků.

Natáhnu k němu ruku a přejedu dlaní po jeho rozkroku. Odpoví ihned na můj dotek svou tvrdostí, napíná drsnou džínsovinu směrem k mé ruce. Jeho náznak touhy a chtíče mi rozežene po těle silné mravenčení a já ho ještě víc stisknu, naznačující v tom doteku, že chci víc.

Odlepí svá ústa a znovu mě mlčky pozoruje. Smím? Smím? Opakují jeho oči stále dokola. Neříkám nic. Jen se topím v jeho pohledu, moje fantazie jede na plné obrátky, co skrývá za studeným kovovým zipem, a prohýbám pánví, aby se nebál zasunout prsty mnohem hlouběji.
Zvedne se na kolena, pokrčí mi nohy, aniž by prsty propustily špetku chladu do mé roztoužené jeskyňky, rozepíná si svůj zip u kalhot a navede mi mou ruku pod spodní prádlo. Mazlím se s tou teplou pulzující věcí a dávám pozor, aby si o něj vítr neotíral svou chladnou tvář.

Zip na kozačce sjíždí dolů a zbavuje mě tepla na lýtku, následuje nohavička z punčocháčů. Jsem jak v té pohádce o chytré horákyni, obutá neobutá. Nadzvedává tu odhalenou část mého těla, napospas všudy přítomné zimy, umocňuje pocit chladu svými polibky, které nanáší na stehno a zima je přetváří vzápětí na ledové skvrny. Pokládá mou ruku doprostřed svého hrudníku, kde cítím jeho zběsilé srdce a pomalu se ke mě naklání, nespouští ze mě oči, s pootevřenými ústy, jakoby chtěl něco říct. Povoluji svou ruku pod jeho nátlakem, nesnažím se mu sebemenším náznakem bránit v tom, co hodlá udělat.

Přejíždím mu dlaní po bundě nahoru, k jeho obličeji, abych cítila trošku jeho tepla. Pohladím ho po tváři a nechám ruku přitisknutou na jeho ucho, s konečky prstů schovaných ve vlasech. Mírným tlakem si ho přitahuji pro polibek a ostrý podpatek kozačky mu zabodávám do zad, dychtivě si ho přitahuji k sobě, aby neměl možnost couvnout a cítil ze mě tu naléhavost, že ho opravdu chci.

Naše ruce se propletou, svírám ho pevně a s každým pohybem jeho boků, nořící se do mě hlouběji, ho stisknu a patou přitáhnu blíž. Zabráním mu v jeho dlouhých nájezdech, bere si mě krátkými pohyby, v těsném objetí, aby na naše odhalená místa nepronikla zima. Jeho dlaň mi třením zahřívá nahé stehno i lýtko. Naše rty jsou v těsném spojení, takže ani na krátký okamžik nepronikne do chladného okolí náš horký dech v podobě mlžné páry.

Na chvíli otevřu oči, abych si připomněla, že se miluji mezi mohutnými sochami tvořící betlém. Modrá světla na vánočním stromě se ztlumila, dávající nám trochu soukromí. Z potemnělého nebe se začínají snášet bílé vločky sněhu, jedna po druhé, aby je mohl člověk stačit počítat. Zaznamenám pár vloček a pak se ve mě náhle všechno sevře, víčka mi zakryjí výhled na tu vánoční romantickou atmosféru a já jen tichým vzdechem doprovázím svoje vzrušení, mazlím se s jeho vlasy a mé tělo zůstává v nehybné křeči, aby mi ani střípek přicházejícího orgasmu neunikl.

Sníh mi dopadá do vlasů a mění se na vodní kapky. Sáhnu si na ně, abych vytřepala pár vloček, které se nechtějí rozpustit. Mezi prsty mi zůstávají stébla slámy a já na ně udiveně zírám. Vítr změní směr a sebere mi těch pár slaměných kousků z ruky a odvane je pryč. Chlad se mi otře o obličej a já si sjedu ke krku, abych si přitáhla šálový límec kabátu. Místo něj svírám okraj kapuce. Chvíli váhám, než si ji přetáhnu přes vlasy, zastavím své kroky u skleněné výlohy a pozoruji svůj odraz. Nejsem si jista, ale pod stromeček jsem si koupila vlněný kabát. Schovám ruce do dlouhých rukávů chlapecké bundy a vyrazím znovu k domovu. Poslední dobou se mi stávají zvláštní věci. Přicházím pomalu ale jistě o součásti mého šatníku.