Utajované království - 26.kapitola

MARIPOSSA:
„Fajn Regane, teď už musíme zjistit, kdo má tohle všechno na svědomí, protože nechci, aby mi zařvala i Nettie!“ rázovala jsem po pokoji, zatímco reagn si hověl na židli jako Lord.
„Posso, teď si jí král už ohlídá, neboj!“ vypadal, že by mě nejradši přivázal ke zdi a dal mi roubík, abych byla konečně zticha.
„Jo, to určitě, tak to bylo i u těch předešlejch… Regane!“ zastavila jsem se přímo před ním a pokusila jsem o hloubkovej pohled.
„Přestaň mi funět do obličeje!“ prskal, věděla jsem, že to nemá rád, ale bylo mi v tu chvíli tak trochu jedno.
„Musíme za Nettie, chudák teď usí šílet strachy!“ řekla jsem a odtáhla se.
„Dej už pokoj Possa, seš tim jak posedlá! Uklidni se na chvíli, nebo si z nervů za chvíli skočíš z okna a já tě fakt seškrabávat nehodlám!“ řekl Regan podrážděně.
„Víš co? Du sama!“ řekla jsem naštvaně a odkráčela za Nettie. Byla jsem na Regana naštvaná, protože mi přišlo, že je ke mně nefér. Já jsem se snažila, abych nepřišla o svojí nejlepší kamarádku, ale jemu to bylo úplně jedno! Když jsem dorazila k pokoji Nettie, všimla jsem si, že tam není ani žádná stráž. No to si mně dělaj prdel, takhle ji akorát někdo oddělá, pomyslela jsem si naštvaně a bez klepání jsem vrazila dovnitř, ani jsem si nerozsvítila, i když v pokoji byla taková tma, že jsem si neviděla ani na špici nosu. Potichu jsem za sebou zavřela, aby sem nepřišel nikdo nechtěnej.
„Hej, Nettie, to sem já.“ Zašeptala jsem, ale odpovědí mi bylo ticho.
„Nettie?!“ zkusila jsem to znova. Zase nic. Zrovna, když jsem se nadechovala na třetí zavolání, tak jsem uslyšela kroky na chodbě a někoho, jak sahá na kliku. Ztuhla jsem hrůzou, ale pak jsem si řekla, že to bude Nettie, která se právě vrací. Takže jsem se uklidnila a otočila se dveřím zády, protože mi na zem spadl kus papíru, co jsem měla sebou. Byl to list z mýho notesu.
„No to je dost Nettie, sem…“ už jsem nestila dokončit větu, protože ozval zvuk, jak se někdo napřahuje a v zápětí mě srazila rána na zemi.
NETTIE:
Ráno se v ní krve nedořezalo, šla si pro věci do pokoje, aby nemusela celej den chodit ve věcech svýho budoucího druha, ale když otevřela dveře, tak se jí naskytnul pohled na Possu, která ležela na zemi a byla u ní malá kaluž krve.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zaječela Nettie tak, že t přivolalo celej zámek i s utajovanym králem, kterej byl ve vstupní hale, protože se chystal na schůzi rady.
„Co se…“ vlítnul k ní do pokoje a zastavil se těsně za ní. S hrůzou sledoval ten výjev před sebou. Naštěstí byl někdo dost duchapřítomný a zavolal doktora, který se snažil v davu čumilů protlačit. Po chvíli a s pomocí krále, kterej řval: „Uhnni přece!“, se mu to povedlo. Okamžitě se k Posse sehnul. Mezitím dorazil i Regan, kterýmu bylo divný, že se Possa neukázala, aby ho jako dycky informovala, co se právě stalo.
„Proboha…“ zůstal přimraženě stát.
„Kdo to byl?!“ zeptala se Nettie přiškrceně a začala se rozhlížet po lidech v davu, jestli neuviví náhodou někoho, kdo bude mít na sobě cedulku: Já to byl. „KDO TO BYL?!“ zaječela zoufale a už to vypadalo, že se vrhne do davu a pokusí to z nich vymlátit, ale zastavil jí utajovanej král.
„Klid…“ řekl, ale Nettie ho za to prošpikovala extra naštvanym pohledem a znova projela lidi, co se nahromadili před jejím pokojem. Zastavila se u Merlotte, která se tvářila stejně jako Possa, když něco dokázala, ale když si všimla, že na ní Nettie kouká, tak se sebrala a se svejma nic hadrama odešla.
„Žije…“ řekl doktor, „… je omráčená, potlučená, ale žije. Krev je z prokousnutého jazyka, musela se do něj kousnout, když spadla.“ Řekl a zařval na někoho, aby mu donesl nosítka.
„To je jedině dobře, protože ať už to udělal kdokoli, tak ho jenom stáhnu z kůže a pak zabiju!“ zavrčela Nettie a uvolnila místo pro lidi s nosítkama.
„NETTIE! UKLIDNI SE!“ okřikl jí utajovanej král.
„Uklidni?! Tobě je jendo, co se stane lidem kolem tebe, hlavně, když to nic neudělá tobě nebo tý tvojí kurvě!“ zařvala na něj a nasraně odkráčela. Všichni kolem krále byli dost šokovaný, dokonce jí i uvolňovali cestu.
„Possu ošetřete a pak jí dáme ke mně do pracovny, místa je tam dost, pokud se sešoupne nábytek. Nesmí se jí už nic stát.“ řekl nakonec král a při tý příležitosti poslal posla se vzkazem, ať si rada strčí svůj čajovej dýchánek někam, protože on musí řešit jiný a důležitější věci. Samozřejmě to napsal politicky slušně.
Nettie mezitím lětěla po chodbě do králova pokoje a rovnou se rozvalila na sofa, ani se nenamáhala za sebou zavřít dveře, takže jí moh skoro každej očumovat.
„Nettie?!“ přišel i její budoucí druh a v hlase měl smrt.
„Já ti na tohle už zvysoka…! Pokud tady umíraj tvoje drahoučký polovičky jak na běžícím pásu, tak já nehodlám bejt další v řadě!“ vyjela na něj, ale popravdě se ani nenamáhala vstát ze sofa.
„Seš rozrušená…“ řekl a přešel ke skříni a vyndal z ní flašku žlutý tekutiny a k tomu dva frťánky.
„To je whisky?“ koukala na něj jak tele na nový vrata, skoro se do teď byla schopná vsadit, že on nikdy něpil nic, co by mělo v sobě víc alkoholu, něž kolik ho má zkvašenej pravej džus.
„Co tak koukáš, každej potřebuje podporu, když je nejhůř.“ Nalil je a tu s menším obsahem jí podal.
„Pan skrblík?“ ušklíbla se Nettie a vzala si od něj frťana.
„Pan, nechci mít poblitej koberec.“ Poupravil a s povzdechem se posadil na zem.
„Co teď chceš dělat?!“ ozvala se po chvíli Nettie sýpavě.
„Asi se budu muset pustit do řešení tehlech jatek, ve který to za chvíli přeroste, ale nejdřív i poď pomoct s pracovnou, přeskupíme stůl a tak, aby se sem vešla ještě postel. Mám pocit, že kdyby Possa fakt zařvala, tak ty mě pohodíl oknem.“ Díval se pozorně na Nettie.
„Jó, kdyby jenom oknem.“ Řekla a zase si ucucla.
Když už bylo v pracovně jakžtakž místo na postel, tak přišli sladký nabouchaný ručky krále a nesli rám postele. „Vzali jsme radši obyčejnou, aby u ní nebyly žádný výrazný boky a čela, aby se v případě nouze dalo líp ošetřovat na posteli a nemuselo se s ní zbytečně cestovat.“ Ozval se levá ruka.
„Je to s ní špatný?“ zhrozila se Nettie.
„No… jako zatím žije, jestli jí ta rána něco udělala na mozku, tak to zjistíme až časem. Ale třeba se jí rozsvítí…“ pokusil se o odlehčení atmosféry, která byla asi stejně hustná jako ta na Venuši, ale král ho sražil pohledem, že by se na něm daly smažit řízky, tak se radší levá ruka sdekoval s tím, že de pro madraci.
„Du mu pomoct…“ ozval se po chvíli i ten druhej a radši si to metal za levou rukou.
„Nettie…“ začal po chvíli král, „… do opravdy se teď už na to přijde.“
„Kolik jim muselo zemřít, než ses zvednul ze zadku, aby si šel něco dělat? Je mi z tebe zle.“ Řekla nakonec a odešla. Chtěla se jít projít do lesa, ale protože nebyla pitomá a ani sebevrah, tak došla pro sklíčeného Regana a zeptala se ho, jestli sní nepode na procházku lesem.
„Asi bych měla říct, nic to nebude, jenom omdlela a prokousla si jazyk, ale je jasný, že si to neudělala sama.“ Řekla Nettie, když už byli dost hluboko v lese na to, aby si mohla vytvořit luzi, že je nikdo nesleduje.
„Asi bych měl říct, je to cajk, dyk žije, ale s tim, jak tady furt teče krev, tak se jí bojim nechat samotnou. Teď za ní nemůžu, protože j u ní ten šarlatán a zatím to vypadá, že k ní hned tak někoho nepustí. Kam pak pude, ke mně na pokoj? Nechci jí nechávat v tý místní ošetřovně.“ Cestou dost slušně kopal do země, takže to za nima vypadalo, jako by se lesem prohnalo stádo divokých prasat.
„Ne, bude u krále na pokoji, už kvůli ní hodil všechny papíry na jednu hromadu. Budu u ní i já.“ Řekla Nettie a sama si kopala do kamene, aby si alespoň trochu vybila flustraci.
„Nejradši bych si jí vzal k nám…“ řekl a zamyslel se, „… kdy sme začali bejt tak sentimentální?!“ zastavil se. „Poď Nettie, vrátíme se, tíhle sentimentálním brbláním toho moc nezjistíme a ta dutá ignorantská palice oslovující se král toho taky moc nevydumá, takže je to na nás. Budem jako hvězdná pěchota.“ Ušklíbnul se.
„Jo, jasně.“ Usmála se Nettie na konec a rychlostí výletního tempa se vraceli zpátky do zámku.
V zámku zalezli do pokoje Regana a Possy a začali se hrabat v tom jejím deníku a později spolu diskutovali všechno, co si kdy Nettie a Possa řekly na daný téma. Když byl čas večeře, tak za nima přišel král s tim, že chce taky připojit do debaty a ještě stih seřvat Nettie za to, že mu měla říctř, kde je, protože po ní málem vyhlásil pátrání.
„Co to neseš?“ vejrala na něj Nettie po tom, co na ní přestal ječet.
„Tohle všechno mi Possa onehdy šlohla z pracovny a ještě mluvila o nějakých dopisech, ty sem ale v tom jejím zápisníku nenašel.“ Hodil papíry na zem a sedl si vedle Nettie.
„Ty tam taky nejsou, Possa je čórovala ty vyší běh… Merlotte.“ Sladce se usmál Regan.
„Aha... jejich obsah asi neznáš, co?“ vzal král první lejstro do ruky a dal se do čtení, veděl, že všechny sou na téma válka králů.
„Náhodou, docela i jo, většinou to byly milostný dopisy a taky v nich bylo Merlotino pravý méno…“ pochlubil se Regan, ta králova samolibost ho upřímně štvala.
„A to bylo?“ zdvihnul král oči od papírů.
„Ty ho nevíš?! Dyk to vimi já…“ ozvala se Nettie. „Thalitta Houf.“ Král dobrou inutu koukal jak puk a pak se jenom zmoh na: „To si ze mě deláte prdel.“
„Proč bych si ze všech měla dělat prdel, dyk už jednu mám! Ne nedělám, tak to má Possa napsaný v tom svým salátu, pokud jí zrovna ten list někde nevypad. Hele, kotě, kdo to je?“ s tim oslovenim si dělala srandu, věděla, že ho nenáviděl, když byl malej, protože se mu posmívala, že mi vlasy jako kotě srst.
„Je to jméno sestry mý matky.“ Řekl opatrně.
„Fuj, s vlastní tetkou jo?“ zašklebil se Regan. Král se na něj podíval pohledem, kterej jasně říkal, ještě jediný slovo a tvůj nejmenší problém bude let z okna.
„Hubu drž!“ okřikl ho nakonec a vrátil se ke čtení papírů, ale protože se na to nemohl soustředit, tak se po chvíli zvednul s tím, že si jde promluvit se svojí možná tetkou.
„Hej, Nettie, nejdem za Possou, teď už bude snad u vás, ne?“ řekl Regan.
….
Po večeři, na kterou Nettie nešla, protože absolutně nevěřila, že se k Posse nikdo nedostane, celej zámek utichl, což bylo docela divný. Neustále se totiž tady něco hýbalo, ať už myši ve spižírně a, nebo jenom lidi na chodbě. Věděla, že utajovanej král vytáhnul skoro celej hrad ven s tim, že se mu z nich povede něco dostat. Takže nejspíš teď všechny lidi ždímal jak houby a snažil se z nich dostat cokoli, co by se dalo použít.
Po chvíli na chodbě uslyšela rychlý kroky, bylo jí jasný, že za hodinu a něco nemohl vyždímat všechny lidi, i když mu v tom měli poáhat lidi jemu blízcí. Proto se Nettie rozhodla, že se aspoň pude podívat, kdo se z toho vyvlík. Zula si boty, aby náhodou neklapaly po podlaze a potichu vystrčila hlavu z pokoje. Když nikoho nezahlídla, vylezla z pokoje. Když se delší dobu nic neozývalo, tak si začínala myslet, že se jí to asi jenom zdálo a že u ní propuká paranoia. Už se chtěla vrátit, když uslyšela hlasy z pidiknihovny na konci chodby, která sloužila spíš jako odklad jakýhokoli papírovýho materiálu.
Potichu šla ke dveřím, protože pořádně nerozumněla, ale po hlasu hned poznala Merlotte a když se dostala i dostatečně blízko, tak rozpoznala i hlas pravý ruky krále.
´Hm, asi dostal za úkol vyždímat Merlotte,´ pomyslela si Nettie a už chtěla jít pryč, ale zarazila jí věta, co Merlotte řekla.
„… co sem měla dělat?“ přišla ještě blíž, aby slyšela i jeho, ale on tak strašně huhlal, když mluvil potichu, takže mu nerozuměla ani slovo.
„A co když jo? Myslíš, že jí to už nenapadlo? Dyk u mě nějakej čas pracovala, i kdy jako pracant byla pěkně mizená.“ Řekla Merlotte a Nettie došlo, že mluvěj o Posse. Opět uslyšela místo kloudný odpovědi jenom zabrblání mužký strany a Merlotinu další odpověď. „Si myslíš, že se přes tu hlídací fenu dostanu?“
Nettie bylo jasný, že se asi nedohadujou o tom, jakou kytici Posse daj, teda pokud by ta kytka nebyla radioaktivní. Poravdě, že by Merlotte mohla mít něco s tim, co se v zámku děje, jí ani nepřekvapilo, ale pravá ruka krále… to už byl jinej kalibr. Dyk on se moh dostat k věcem, který nikdo jinej nevěděl!
´To je ono, proto věděl kdy kdo s Cosettou bude a i s těma dalšíma nebožátkama…´pomyslela si Nettie a rychle běžela do pokoje, ale jak se jí hrůzou potily dlaně a chodidla, tak uklouzla a padla na zem. Při tom se jí povedlo udělat takovej randál, že by to probrali i člověka z vegetativního stavu.
„Sakra!“ zasykla a snyžila se co nejrychleji sesbírat svojí pevnou schránku a dostat se do pokoje, kterej šel zabarikádovat. Jenže to už se z místnosti hnali i Merlotte s pravou rukou.
„Ona to slyšela!“ zaječela Merlotte.
„Ale nic nepoví, že ne?!“ přišel k Nettie blíž pravá ruka. „Stejně jí nikdo neuvěří…“ ušklíbnul se.
„Jak to můžeš vědět?!“ začala na ně dorážet, což nebylo zrovna dobrý, zvlášť když pravý ruce stačilo správně kopnout a Nettie by si hlavu hledala na druhym konci chodby.
„Kdyby se náš předrahej utajovanej bastard nad tim všim zamyslel, tak by mu to došlo.“ Řekl poměšně.
„Bastard?!“ koukala na něj jako by mu narostly další dvě hlavy a on se stal lidkým kerberem.
„V pravym slova smyslu, teda spíš jeho matka byla bastard, ale některý věci se dědí…“ dál se usmíval, jako by sežral veškerou moudrost světa.
„He?!“ absolutně nevěděla, která bije. I když, když se někdo povíval a Merlotte a pak na nějakej obrázek mrtvé královny, tak by podobnost hledal hódně dlouho.
„No jo, úžasná sestřička… si teď hnuje v hrobě, zatímco já jí přefikávám syna, přání každý matky.“ Začala se Merlotte smát.
„Proč mi to všechno říkáte? Dyk…“
„Víš Nettie, ty seš někdy tak naivní, až to není možný. To sis opravdu myslela, že po tom, co sem oddělala skoro všechny holky okolo toho čubčího syna, tak nechám jednu malou usmrkanou holku, co se schovává za máminu sukni, aby si otevřela hubu a všechno vykecala?!“ Nettie pomalu začínalo docházet, že možná přicházejí její poslední okamžiky ve světě živých.
„Seš d***a a ještě k tomu vrah, je mi z tebe zle Merlotte. Co si jako o sobě myslíš, že si tě veme a ty budeš vládnout?! Kvůli tomu sis změnila jméno?“ začala do ní Nettie rejt, pokod už má stejně cípnout, tak si to aspoň tuhle menší pomstičku vychutná, dokud má čim. Merlotte, totiž vypadala, že jí v nejbližší chvíli tu pusu rozbije.
„Co je ti do toho? Navíc, vládnout se dá i bez něj, kdo by si ho chtěl vzít, když může mít moc jenom sám pro sebe?“ Merlotte je cvok, pomyslela se Nettie.
„Sám pro sebe, Merlotte?“ otočil se na ní pravá ruka krále, kterej do teď přišpikovával Nettie pohledem. „Takhle dohoda ale nezněla.“
„Víš, jak sem to myslela…“ přešla Merlotte z hlasu podobnýho zvuku motorovky do tóniny ze kterýho by člověk musel u zubaře strávit dvě hodiny, než by se zbavil kazů ze sladkosti.
„Přesně jak to řekla…“ vycítila Nettie svojí šanci, jakse z toho dostat. Protože kdyby se hádali mezi sebou, bude mít možná dost času se k pokoji dostat, dyk jsou dveře necelý tři metry od ní. Ale Merlotte sakra rychle došlo, o co Nettie jde a tak zařvala na pravou ruku krále: „Věnuj se spíš jí, než ti zdrhne!“
„Sakra…“ sykla Nettie, ale stejně se pokusila v tý setince nepozornosti zvednout a zdrhat pryč. A bylo jí to… upřímně houby platný, akorát byla sražela znova na zem a málem si u toh vylámala všechny zuby. Jeden by řek, že se poslední vteřinky před smrtí bude před očima promítat celý životní film, ale jediný, na co Nettie myslela, bylo, že asi muse mít pěknou modřinu, ale možná to bylo pro to, že to nebyla poslední vteřinka.
„DOST!“ zaječel utajovaný král, kterej dejchal jak celý stádo uštvaných koní a vypadal, že si v nejbližší chvíli vyflusne plíce i s duší. Asi mu někdo předal tajnou poštu, pomyslela si Nettie.
Všichni doslova a do písmene ztuhli, bylo jasný, že sou v pr*eli.
„Já…“ začala Merlotte.
„Mělo mi to dojít…“ řekl místo toho král, „…otec dycky říkal, že si na matku byla jak vzteklej pes. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budeš i vrah, Merlotte.“ Stál u schodů a pomalu se přibližoval, jako by se bál, že každý rychlejší pohyb bude znamenat něčí smrt.
„Cože? Já nikoho nezabila!“ řekla okamžitě.
„Nelži, teď mi přišla zpráva od koronera, co se rejpal v mojí matce po její smrti a potom procházel zprávu od chlapa co se mi rejpal v Cosettě, bylo divný, že nakonec zemřeli stejně, nemyslíš, a když teď vidim vás s Nettie… no na pikniku asi nejste, co?“ už byl skoro u Merlotte, tohle bylo možná poprvý co sem si řekla, že jsem šťastn, že ho vidim.
„To, co tady naznačuješ je… ABSURDNÍ!“ zaječela.
„Neboj, vim, že v tom nejedeš sama, stačí mi vidět Alisena. Není horší zrady, než tý od přátel, ale co nadělám.“ Zabodnul do něj pohled, ale s Alisenem to ani nehlo.
„Já se s ní normálně nevídám.“ Řekl nakonec Alisen.
„Nedělej krávu…“ je hodně věcí, který Nettie u krále nečekala, tohle je jedna z nich. „… vim, že si byl s Merlotte v kontaktu, protože ste měli… asi by se to dalo nazvat postelovym vztahem… už dlouho přede mnou. Nicméně se ani nebudu ptát proč to všechno, nezajímá mě to. Ciťte se poctěni, zabiju vás osobně.“ Řekl a vyrazil. Byla ot rychlost, jako jsem nikdy u člověka neviděla. Věděla jsem, že královská rodina je královská pro to, že jsou silní. I kdyby měli peněz jako co je blech v kožichu, tak by je to u trůnu neudrželo. Koukala jsem na to, jak je zabíjí a jenom si pomyslela, že aspoň to není veřejný a je to rychlý.
„Di se umýt.“ Řekl. Byl ke mně zády. Zámek se pomalu plnil lidma a někdobud muset uklidit ten svičík, co tady teď je.
„Jasně.“ Řekla nakonec a odešla do jeho pokoje, byl blíž.
….
Maripossa se probrala asi po týdnu, kdy všichni lítali jak pometla a jenom se zeptala, jestli jí něco neuteklo.
„Né, vůbec, jenom se rozluštila záhada celý tvojí existence…“ přeháněla Nettie.
„No to je typický, konečně k něčemu přispěju a nikdy nic z toho nemám, ani tu slušnou podívanou ne!“
MARIPOSSA
Jó, kdyby klid. Za ty celý dva roky, co se k nám ti krtčí blázni vrátili a král začal chodit mezi lidi, sem neměla klid ani jednou. Furt to bylo něco. Jednou to byly nějaký oslavy Reganovy rodny, kde jim oznámil, že se vezmem, což jsem do tý doby nevěděla… ne že bych si stěžovala, popravdě už sem mu to hodlala nenápadně naznačit. Do toho se začala Nettie vedle Mathewa, konečně se ví jméno utajovanýho krále, chovat jako největší dilina a pak mi prostě přišla pozvánka na jejich svatbu. Nevim, jesti sem byla šokovanější já, nebo ona.
„Kde to sakra jé!“ zaječela Nettie a prohnala se kolem mě v těch svejch dokonalejch šatech a skoro mě povalila.
„Co zase hledáš?!“ snažila jsem se zístkat balanc a nesednout si do flaktónků s vonnými oleji, nebo co to v tom skladuje, ty sklíčka moc pevně nevypadaj.
„Náplasti! Nám puchejře snad i na zadku!“
„Tomu se neříkaj puchejře…“ zasmála jsem se a začala se přehrabovat ve věcech, aby ty náplastě našla.
„Seš nějaká vtipná, co? Kdybys mi radši pomo… tady jsou.“ Chvíli se Nettie rozhlížela a pak si nakonec kydla na zem a začala si blepovat nohy, protože si jako frajerka na sebe vzala nová boty a než v nich udělala pár krůčků, tak měla nohy jako ropucha.
„Měla sis je prošlápnout…“
„To říká ta pravá, kdo ti pučoval boty na plese, hm? Nebo když jsme šly z města a musel kvůli tomu jít chvíli bosky?“ hodila po mě bulvou a opět se začala věnovat oblepování nohou. Moc jí to ale nešlo, protože se u toho klepala jako ratlík.
„Klid, to dáš…“ doufám, dodala jsem v duchu, když jsem si z okna prohlídla ty davy venku.
„Dáš?! Viděla si, co je lidu venku?! A všichni sou tady pro to, aby mě pak mohli pořádně prodbat!“
„Jak to víš?!“
„Protože sme dělaly to samý!“ prskla a opět si obula boty a zkusila se projít po místnosti, když schválila, že tohle už se přt dá, tak pro změnu začala vyšilovat, protože jí přišlo, že se jí rozpadá drdol.
„Neboj, než dojede do kostela, tak se ti rozpadně úplně.“ Usmála jsem se na ní jako, že sem naprosto s ní.
„To je mi povzbuzení…“ zamračila se.
„Já sem na koni jet nechtěla…“ ušklíbla jsem se a snažila se uhnout letícímu čemusi, co proti mně zrovna hodila.
„Já taky ne, ale Matty…“ než stihla dokončit větu, tak nás vyrušilo rázný třísknutí do dveří, který znělo, jako že se je někdo v další minutě chystá vykopnout.
„Dělejte!“ strčil do místnosti hlavu načančanej Regan.
„Há! Ty vypadáš tak… načančaně…“ posmívala jsem se u, měl na sobě mnohem víc hadrů než já a to jsem si vzala několika vrstvý šaty. U nich to je prej nějaká společenská nutnost. No, kecat mu do toho nebudu.
„Radši pohněte, na to, že je to král, už vychodil nervózní kolečko dole v hale.“ Zase zalez, aby oznámil, že už deme.
„Nezdá se ti, že se nějak moc skamarádili?!“ lupla jsem po Nettie pohledem.
„Dyk sme jim ani nedali na výběr. Víceméně se muselo začít bavit spolu, nebo by věčně museli vedle sebe vysedávat s knihou v ruce.“ Koukala Nettie na dveře, který jí jako jediný oddělovaly od toho chaosu venku.
„Připravená? Nezapomeň, když sem jela v „ družčiným“ koni já, tak se se mnou přetočilo sedlo, takže se neboj, nic horšího se ti stát nemůže.“ Jo, to byla sranda, polovina přihlížejících se málem potento smíchy a zbytek nevěděl honem coby. Nakonec jsem si musela na nohy vyškrábat sama. Díky šatům, co sem měla na sobě, mě ten pád ani moc nebolel.
„To mi nezní moc jako uklidnění…“ řekla, nervózně si popotáhla šaty a vyrazila vpřed.