Utajované království - 21.kapitola

OPĚT V ZÁMKU
„Pitomá chodba, dyk ona se snad maže sama!“ řekla jsem nevěřícně, teď jsem to pracně vytřela a zase jsou všude fleky. Ještě horší ale bylo, že mi tím pádem hrozil vyhazov, což bylo to poslední, co jsem v tuto chvíli potřebovala. Popravdě, moc jsem toho nezjistila a Regan mi moc nepomáhal, buď sem ho musela v zápalu utajení šrocovat do truhly a, nebo moh bejt akorát v pokoji. Popravdě si ale myslim, že stejně někam chodil, protože když jsem se jednou vrátila, tak tam nebyl, ale když ho nechytěj, tak je mi jedno, co dělá. No, skoro jedno.
„Děje se něco?“ zjevila se za mnou vrchní práskačka alias moje ´šéfová´, ta ženská je schopná Merlotte napráskat i to, co neví.
Jenom jsem zakroutila hlavou, protože kdybych otevřela pusu, tak jí něco od plic řekla a bojim se, že to by mě fakt stálo fleka.
„No… moc ti to teda nejde.“ sama jsem to ještě nepřišla, dík za upozornění. Okomentovala jsem to v duchu.
„Nicméně, posila se nám zrovna hodí. Chystá se velký ples na královu počest!“ řekla radostně. Chápu, pro ni to je událost, ale to se ho sakra nikdy nezbavim?! Když od něj vypadnu, tak on přijede za mnou, je to skoro, jako by byl za mnou přivázanej na gumičce.
„Jo?! A kdy?“ zeptala jsem se zoufale.
„Za týden.“ Řekla potěšeně. Asi se u nich tydle akce moc neděly a pro taky, když se všechne děje u něj, kdo by sem jezdil.
„Tak brzo?!“ zhrozila jsem se. Dyk to nestihnu ani projít celej tenhle zámeček, natož abych něco našla!
„Co prosim?“ zamračila se. Asi jsem ji moc nepotěšila, pokud čekala, že tady budu omdlívat blahem, že uvidim utajovanýho krále, tak je pěkně na omylu, jediný, kdy budu omdlívat, bude, když mě on bude kuchat, nebo dělat něco podobně miloučkýho, až mě uvidí.
„To je strašně brzo! Dyk to se nedá nic stihnout připravit!“ udělala jsem ze sebe maximální hysterku. Ale bylo to pro dobro věci, ona si radostně odešla, ubezpečená, že jsem dost nappuzená, abych jela přesčasy, jenom aby se všechno stihlo. Tak to nás*t. už teď toho mám plný zuby.
Nakonec se mi podařilo dostat k Merlotte do pracovny, protože někdo musel jít odpavoukovat a odprachovat knihovnu a tahle ´vděčná´práce vyšla na mě. Ale jedno pozitivum to mělo, mohla jsem se jí legálně hrabat ve věcech, to potěší na dušičce.
Také jsem já začala nerušeně vydavat věci z poliček, foukat do nich a bych z nich odfoukla prach a jen tak zběžně jsem si v nich listovala. Kromě mraků nedůležitých věcí, v nich nic nebylo. Doufala jsem, že třeba nejdu i nějakej klep, jako že si pršiplášť s Merlotte posílali milostný psaníčka, nebo něco takovýho, ale dopisy, co jí psal, byly tak nudný, že jsem ani jeden nedočetla do konce.
„To snad není pravda, jestli je tohle jeho nitro…“ narážela jsem na fakt, jak nás ve škole učili, že si do dopisů povětšinou vylejváme svoje srdíčka – úřední se nepočítaj -, „… tak si myslim, že Cosetta spáchala sebevraždu, jenom pro to, aby se zabavila.“ Na něco zajímavýho jsem přišla, až když jsem uslyšela kroky, který tak klapaly, že nemoh bejt nikdo jinej, než Merlotte, tak jsem si ten poslední dopisek strčila pod úbor a modlila jsem se, aby mi nevypad.
„Co tady děláš?!“ zaječela, když vešla do pracovny.
„Odprašuju.“ Dělala jsem, že se musim an tudle činnost tak strašně soustředit, že se na ní nemůžu ani podívat. Popravdě jsem se bála, abych se náhodou neprozradila tím, že jsem byla rudá jak prdel paviána
„Od… co?“ zamračila se.
„Utírám prach.“ A příložitostně se ti hrabu ve věcech, ale to ti neva, že ne?
„Aha. No tak pokračuj… vrátim se za hodinu.“ Měla jsem sto chutí říct: „A co já s tim?“ ale udržela jsem se, jsem na sebe pyšná.
Celá utrmácená jsem se vrátila k sobě do pokoje, kde se na mojí posteli rozvaloval Regan.
„Hej, neměl bys bejt někde zalezlej?“ nárážela jsem na to, že mám postel proti a každej, kdo by byť jenom nakouk, by poznal, že se mi na posteli rozvaluje nějakej cizák a navíc mi vadilo, že se válí v MOJÍ posteli. Ať se válí u sebe, dyk přesně kvůli tomu jsem mu pomohla vybudovat místo na spaní přímo za dveřma, aby ho hned tak někdo neviděl. Musela jsem se kvůli tomu vzdát deky.
„Ta zem je docela tvrdá.“ Řekl nevzrušeně.
„Fajn, tak se aspoň šoustni, ať si mám kam sednout.“ Hucla jsem si na postel a skoro ho při tom rozsedla.
„Co´s to zas přitáhla…“ řekl zoufale.
„Proč tak zoufale, dyk je to jenom dopis.“ Usmála jsem se na něj a pak si se škodolibostí uvědomila, že ještě jednu věc neví. „A víš taky, že sem zhruba za tejden přijede pršiplášť?“ dál jsem se na něj sladce culila.
„To už di za mě děláš prd*l, ne?“ posadil se, skoro bych řekla, že snad má vystřelovací záda, nebo co, protože to byla rychlost, že mi div nelítaly věci po pokoji.
„Ne, můžu tě ujistit, že už jednu mám. Hele, tak se mi to nelíbí, protože se bojim, že za tejden, za jeden jedinej pitomej tejden nic nezjistim!“ byla jsem zoufalá. Dycky, když mám něco na dosah, tak se něco musí po*rat.
„Fajn, to se asi budu muset začít angažovat taky, co?“ řekl znechuceně.
„Copak, práce ti nevoní?“ protáhla jsem líně.
„Jo, celej život jsem cvičil, abych teď vytíral podlahy.“ Zavrčel a odbral se k sobě do hnízda, jak jsem v duchu překřtila jeho spací prostor.
„To, víš, někdy nás osud zavane…“
„Buď zticha, prostim tě.“ A máme to tady zase. Opět je naštvanej kvůli něčemu, co mi zase uchází. Chápu, když jsem vykradla tu pracovnu, když je kvůli nám vyhodili, ale teď? Kdyby byl holka, tak řeknu, že má krámy.
„Co ti zase je?“ zvedla jsem se a šla k němu. Na dopis jsem momentálně zapomněla.
„Mě? Nic, vůbec nic!“
„Fajn, tak se tim nic třeba udav!“ prskla jsem na něj a vrátila se k dopisu. Třásla jsem se vzteky tak moc, že ten dopis skoro skončil na dvě půlky. To by mi Merlotte asi moc nepoděkovala.
Znovu jsem se začetla do toho extra nudnýho čtina, abych našla tu pasáž, kvůli který sem ten dopiš čórla. Nakonec jsem ho s vypětím všech sil našla. Psalo se tam něco ve smyslu, že s Colettou – to znamenalo, že je ten dopis novějšího původu – je poměrně nuda – tak to by mě zajímalo, co si Cioletta myslela o tobě -, nicméně že jí potřebuje – Merlotte mu děcka dát nemohla – ale že s s erlotte bude dál vídat.
„Hele, ty uražená buchto, víš, že ti dva spolu spali?“ hudila jsem ještě po Reagnovi polštářem, aby pochopil, že sem fakt myslela jeho.
„Kdo ti dva?“ řekl nakonec, asi nechtěl zažít bombardování polštářema, u nich se asi polštářová bitka nenosila.
„Merlotte a král.“ Řekla jsem a znova si ty řádky pročítala.
„Kterej?“ jeden by řek, že ho ani nezajímá…
„Kterej asi…“ zabručela jsem. Kterýho sem asi tak mhla myslet, o tom druhymm, kterej funguje jako ikona, se v poslední době nemluví, ale pršiplášť si na smrti Colette celkem přilepšil. Asi je to teď moderní, bejt tajemnej chuděrák, co mu celej svět ubližuje, ale on proti tomu bojuje . Dřív o něj nestála ani holka od pole a dneska by s nim do poslete vlezla každá jedna a půl, tou půl myslim desetiletý holčičky, ty se za celou považovat nedaj. Když teď tak uvažuju, jak je pršiplášť populártí, tak mám větší chuť ho někde zakopat.
„Kdybych to věděl, tak asi tak debilně neptám, já ten tvůj dopis nečet.“ Ten má dneska náladu, akorát nakopat.
„Utajovanej král. A není to můj dopis, je to Merlottin dopis, kterej sem si s dovolením jejího nevědomí pučila.“ Byla jsem na sebe pyšná, asi ze mě bude profesionální zloděj, budu se válet ve zlatě… támhle někde ve škarpě, až mě někdo odkrouhne.
„Neboj, on te s plným vědomim zabije, ale jinak máš pravdu.“
„Ha ha ha.“ Dál jsem se s ním nebavila a snažila se najít něco víc, něco mnohem víc. Protože, když jsme uklízela tu zaprášenou knihovničku v její pracovně, tak jsem uvažovala nad tím, co se asi tak semlelo, že sou teď nucený tydle počmáraný ´krasavci´, z čehož se mi jeden válí na dece na zemi, nucený bejt zalezlí v noře jak myši a my jsme nucený číst samou cenzuru.
„Hele Regane…“
„Co zas?“ řek to tak otrávenm hlasem, že jsem mu řekla akorát nic a celej zbytek dne jsem se s nim nebavila, akorát jsem mu řekla, že se měl posunout, když jsem ho ´omylem´ majzla dveřma.
NETTIE:
„Co to tam prosimtě zase děláš?“ zařval na Nettie její společník ve vedlejší cele předběžnýho umučení, na to aby to bylo jenom zadržení, to bylo v těch kobkách až moc hnusný.
„Archeologický vykopávky.“ Řekla a dál se hrabala ve skulinkách na zemi a ve zdech, aby našla nějakej volnej kámen nebo cihlu a mohla s ní utěsnit otvor pro krysomuty, při nejlepším krysomuta s tím kamenem nebo cihlou bacit.
Od tý doby, co Nettie tady tak milostivě navštívil pršiplášť, to s ní šlo od desíti k pěti, chvílema se byla schopná sežrat nudou a chvílema se válela smíchy po zemi, když si představila jak Possiště převrátilo utajovanýmu králi pracovnu vzhůru nohama. Lidi, co s ní byli tady zavřený, si mysleli, že se scvokla, dokonce za ní došel i místní felčar, Nettie si prvně mysela, že de kat, když ho viděla, ale ten felčař jí shledal naprosto duševně zdravou, jemon krapet pohublou. Kdo by se ale taky divil, když se tady oddávala nedobrovonýmu půstu.
„A nemůžeš je dělat jindy, někdo tady chce spát!“ kopnul do zdi.
„A tak jí nech, aspoň naruší to ticho.“ Zase se ozval ten scvoklej člověk, kvůli kterýmu sme tady.
„Díky…“ řekla vděčně. „… znáš Colettu?“ šla Nettie napřímo, protože jí to tady už upřímně SRA*O!
Ticho, hrobové ticho, tak velký ticho, že i krysomuti šli pištět jinam. „Nikdy o ní nemluv!“ ozvalo se nakonec a následovala další salva ticha.
´No super, dostali jsme se aspoň trochu dál, teď si bude zase nějakej čas truchlit, já si ho pak nalomim, o mi vysipe všechno, co budu chtít vědět a pude se domů.´ Bylo jí jasný, že to tak jednoduše asi nepude, ale všechno se jí zdálo lepší než todle.
Jenže to bylo ještě horší, protože ať se s Dantezem dohadovala, jak chtěla, tak jejich zájem mlčel jak hrob. Nettie už začínala mít pocit, že je mrtvej, ale když si pro něj přišli, že s ním taky chce mluvit utajovanej král, tak Nettie bylo jí jasný, že potom už asi bude mrtvej.
Vrátili se s ním docela brzo, dokonce vypadal, že mu nic nechybí, myšleno končetina, jinak mu toho scházelo docela dost, třeba jako sluníčko, jídlo, čerstvá voda…
„Žiješ?“ zkusila to Nettie, aby ho rozmluvila.
„Vidíš, ne?“ ozval se jeden z mužů, kteřá ho zase donesli zpátky. Věděli, že kouká dírou pro krysomuty, kterou chtěla tak vehementně zatarasit.
„Tebe se nikdo neptal.“ Prskla na něj Nettie, měla na ně takovej vztek.
„Nedovoluj si, nebo budeš o hladu.“ Pohrozil jí, ale Nettie to přišlo směšný, hodně směšný.
„To už sem teď o žízni bych byla taky, kdybych neolizovala orosený stěny.“ Trochu dramatizovala, ale tíženýho efektu dosáhla, tentokrát dostala k jídlu pečený kuře.