SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Umění lásky 21

Se spícím Tadeášem vypadala nádherně. Černé vlasy, které jí dosahovaly k ramenům, měla volně rozpuštěné a zastřeným pohledem se dívala na spící dítě. Něco mi to připomínalo, něco co už jsem někde viděl...

„Můžeš mi říct, co děláš?“ ptala se neodbytně Ivet.
„Madonu s dítětem,“odpověděl jsem jí stroze a dál se věnoval kreslení.
„Cože?“
„Madonu s dítětem,“zopakoval jsem jí ještě jednou. „Napodobuji obraz jednoho s nejslavnějších představitelů italské renesance.“
„Hmm to jsi mi toho teda vysvětlil. A proč to vůbec děláš, nebo jinak proč mě kreslíš?“zeptala se podezřívavě.
„Mám udělat referát do dějin umění, na téma renesance. Společně ještě s jedním spolužákem. Já napodobuji díla renesančních malířů a potom je převádím do své vlastní formy a pojetí, ovšem prostředky k jejich tvorbě nechávám stejné. Čili pracuju s živými modely, viz.tvůj případ,“dodal jsem.
„Hmm a jak to asi bude ještě dlouho trvat?“zeptala se netrpělivě.
„Dlouho.“
„Super,“procedila s ne moc velkým nadšením.
„To je platba za dnešní večer a ber to s té lepší stránky ty nemáš vytahané ruce a nebolí tě hlava s toho, že tě někdo celý večer tahal za vlasy.“ Pracoval jsem rychle, protože čas mě tlačil a já dobře věděl, že asi tak za hodinu přinejlepším za hodinu a půl dojde Ivet trpělivost a budu se muset pakovat. Rychle jsem si načrtl postavu ženy, která držela spící dítě, a hned jim dokresloval stíny.
V deset hodin jsme skončili, tak tak jsem stihl dokončit všechny tahy na hrubo tužkou. Ale nevypadalo to špatně, schoval jsem papír do složek a pomohl Ivet uložit malého Tadeáše. Potom jsem odešel. Když jsem vyšel ven, bylo chladněji, víc jsem si ke krku přitáhl Alexův kabát. Hmm pořád jsem ho považoval za Alexův, uvědomil jsem si.

***

Na zítřejšího rána jsem se probudil do krásného dne. Ještě v tričku a v trenkách jsem spěchal na chodbu, kde jsem nechal svůj včerejší výtvor. Otevřel jsem složky a v nich mě ohromila žena s dítětem v rukou. Byla to sice zatím ještě skica, ale i tak city které jsem na ženiné tváři viděl, mě ohromili. Kdysi jsem slyšel jeden citát od T. Reika
,, Milostné vztahy ztroskotávají - stejně tak přátelství - ale vztah mezi matkou a dítětem zůstává nezměněný a nezničitelný. Je to nejpevnější spojení na této zemi.“

Pokud byla láska, která si nezasloužila být přerušena tak to byla právě mateřská. Bláhový muži říkají, že láska ženy k dítěti je přirozená a proto nemá cenu se zabývat tímto citem. Ale já říkám, že muž, který něco takového vypustí někdy z úst je buď arogantní nadutý v*l nebo nebyl nikdy milován.
Do školy jsem skoro utíkal. Po nějakém klukovi jsem se omluvil mistrovi, že nepřijdu na hodinu a už jsem spěchal na půdu. Na starý stojan, který jsem si přinesl s kreslírny, jsem položil svůj včerejší výtvor a skoro instinktivně jsem začal rozmíchávat barvy. Nejdřív jsem si na nový papír nakreslil obrysy a pak jsem opatrně začal s barvami. Čas mi plynul rychle, minuta po minutě, hodina po hodině. Ani jsem si nevšiml a venku už se smrákalo, což znamenalo, že jsem se zase s celého dne ulil. Ale když jsem se podíval na své dílo tak jsem byl se sebou nakonec spokojen.

Na obrazu byla mladá dívka, na čele měla pot a šaty potrhané. Na první pohled by každý asi řekl, že vypadá zuboženě a soudě podle doby asi utekla z domova. Když jsem se tak díval, možná to byla pravda. Ale i přesto jak vypadal její šat a jak zuboženě vypadala ona sama, tvářila se šťastně, protože v rukou držela ten největší poklad jejího života. V náručích svírala malého chlapečka, který se spokojeně usmíval ze spánku. V pohledu ženy, byla taková láska, oddanost, pokora, že ani člověk prohnilí hříchy a špinavostmi by se neubránil uronit slzu pro tuto nevídanou ženu, která tolik milovala své dítě.
Z kapsy kalhot jsem vytáhl mobil a vytočil Alexovo číslo.
„Haló,“ozval se nevrlý hlas.
„Mohl bych k vám přijít?“zeptal jsem se zastřeným hlasem.
„Pokud chceš mluvit se strýcem Marcem, tak nocuje někde po barech.“
„Ne nechci mluvit s Marcem, zapomněl jsem si u vás věci a potřeboval bych je zpátky, pokud by to nevadilo, stavil bych se tak zhruba za hodinu.“Promluvila znovu moje hrdost.
„Fajn pokud je to všechno, mám ještě nějakou práci…“řekl otráveně.
„Ne ještě něco,“zarazil jsem ho. „Dneska jsem pracoval na posledním obrazu myslím, že bys to měl vidět, vezmu to sebou,“dodal jsem. Pak jsem zavěsil. Sakra co si to namlouvám? Vždyť to ani nemám hotové. Ještě chvíli jsem na tom obrazu pracoval a pak jsem to musel sbalit, abych to stihl. Šel jsem pěšky, takže cesta mě zabrala skoro dobrou půl hodinku. Cestou jsem si zatím v hlavě nadával. Bože proč jsem takový hlupák? Když jsem došel, k hlavní bráně, už na mě čekala jedna z goril. Paráda takže, do dračí sluje jsem očekáván.

„Pan Alex vás očekává ve svém pokoji.“
„Hmm děkuji,“odpověděl jsem úsečně a radši se rovnou rozešel po schodech k Alexovi. Stejně proč odkládat nevyhnutelné, napadlo mě, když jsem otevíral dveře Alexova pokoje.
„Máš zpoždění,“konstatoval a ani nevzhlédl od svého stolu.
Stáhlo se mi hrdlo ale i tak jsem se pokusil udržet normální tón hlasu. „Cesty Páně bývají někdy nevyspitatelné,“řekl jsem na svou obranu.
„Neříkej mi, že jsi věřící?“pronesl jízlivě. Malinko jsem se pousmál.
„Ne jsem ateista, ale to neznamená, že si nevážím Boha.“ Sedl jsem si naproti němu a otevřel jsem složky. „Když už jsme u té víry, můžeme prezentovat,“řekl jsem klidně a podstrčil mu otevřené složky. Nedůvěřivě si prohlížel obě moje díla a hledal sebemenší chybičku, která tam ovšem nebyla. Všechno bylo naprosto dokonalé a on to nemohl popřít. Samolibě jsem se pousmál.
„Takže ses dal k Bohu?“zeptal se, když odložil složky.
„Ne jak jsem řekl, jsem ateista, k Bohovi cítím jen obdiv nic víc. Krom toho v tomhle obraze mě nešlo o vyobrazení Ježíše ale o jeho matku Marii, nebo také Máří Magdalénu. Šlo mě o vyjádření té největší lásky, která lze na světě spatřit, lásku matky ke svému dítěti.“
„Hmm hezké filozofování,“odsekl úsečně, ale na tváři jsem mu viděl, že ho ten výjev zasáhl. „Pokud je to všechno, můžeš odejít.“

Pronesl to s takovým klidem, až jsem se zachvěl. Sakra co to se mnou je? „Fajn ale předtím než odejdu, bych ti chtěl něco říct,“začal jsem nejistě hypnotizujíc přitom špičky svých bot. „Ta minulá hádka mě mrzí, byla to moje chyba… omlouvám se,“vyhrkl jsem a otočil se ke dveřím. Jenže potom mě ze zadu objali dvě ruce a zamezili mi tak útěk.
„Nemáš se za co omlouvat,“hlesl a přitáhl si mou tvář ke své tak že jsme se nosy skoro dotýkali. Zpříma jsme si hleděli do očí. „Choval jsem se jako pitomec a to mi patří,“přiznal. Chtěl jsem mu něco říct, ale dvěma prsty na mých ústech mě umlčel. „Měl si pravdu. To ty si všechno odedřel a já se jenom vezl. No a když si mi to konečně řekl, moje ješitnost si nedokázala přiznat, že je to pravda.“ Jednou rukou mě hladil po vlasech a tou druhou si přidržoval mou tvář. Pomalu se ke mně začal přibližovat, tak aby se ujistil, že to opravdu chci. Věnoval jsem mu letmý úsměv a víc se k němu naklonil.
Když se naše rty setkali, připadalo mě to jako věčnost a přitom to bylo jen pár dní. Nejdřív mě začal pomalu něžně líbat a potom když si všiml, že mu opětuju, náš polibek prohloubil do víru vášně. Přesunuli jsme se ke stolu, kde jsem se posadil na stůl a on mě nepřestával líbat, jenže tentokrát ani i já nechtěl být pozadu. Doslova to ve mě vřelo vzrušením. Přebral jsem iniciativu a začal jsem mu rozepínat košili. Pomalu knoflíček po knoflíčku, ale vypadalo to, že ho tím jenom trápím. Když už to nemohl vydržet, sám si vyslékl na půl rozeplou košili přes hlavu. Také jsem si sundal nátělník a odhodil ho někam do kouta místnosti.
„Hmm tady je to nepohodlné,“zamručel mi mezi polibky, kterými zahrnoval můj krk. Mile jsem se na něj usmál.
„Tak se přesuňme někde, kde je to víc, pohodlnější,“zašeptal jsem mu do ucha a malinko mu skousl ušní lalůček. Přímo jsem žasl kde se ve mě bere to odhodlání a hlavně ta touha, jako by celé mé tělo bylo v jednom ohni, který dokázal uhasit jenom on.Krátce přikývl a už mě táhl do vedlejší místnosti, která byla s touto propojená s touhle obloukovými dveřmi. Vždycky jsem si říkal, že Alexův pokoj vypadá nějak stroze spíš jako pracovna, ale co jsme vešli do tohoto zákoutí pokoje, poznal jsem, že tohle je teprv to místo kde žije. Naproti nám byla velká postel s tmavomodrými nebesy, naprovo bylo velké okno, ze kterého byl krásný výhled na noční oblohu. Jenže toho jsem si moc neužil, protože mě hned povalil na postel. Bylo to sice příjemné, jak mě hladově líbal a hladil, ale takhle to nemohlo pokračovat.

„Zpomal draku,“zašeptal jsem do ucha a pohladil ho po vlasech. Na chvíli znejistěl, ale potom zase přešel do něžného laskání mého těla, které se pod ním tetelilo blahem. Když jsem nad tím tak krátce zapřemýšlel, vlastně jsme se ani neznali. Jasně, ukradl mi pár vášnivých polibků, ale kromě nich jsme si jinak byli cizí. Jenže na druhou stranu mi to vůbec nevadilo. Dokonce jedna moje ukrytá stránka, takový malý ďáblík v mém těle mě nabádal k hloubějšímu prozkoumávání tohoto zakázaného požitku. No když se to vezme kolem a kolem tak proč vlastně ne? Když už se jeho dotyky a polibky prohloubili na dráždění, tiše jsem vzdychl do jeho úst, které mě drtili ve vášnivém polibku. Malinko se odtáhl a zpříma mi hleděl do očí, když v nich viděl jen souhlas a skrývanou touhu, která mi vháněla červeň do už tak rudnoucího obličeje, spokojeně se usmál a přesunul se svými polibky na mou hruď. Začal mě něžně líbat na šíji a směřoval níž. Když se dostal k mým bradavkám projela mnou další vlna vzrušení která už se dala stěží potlačit.K jedné z bradavek se přesáhl a začal ji jemně laskat a sát, tiše jsem vzdychl pod návalem rozkoše, kterou způsobovali jeho ústa. Tajemně se usmál, a aby to té druhé bradavce nebylo líto tak jí aspoň začal, dráždil prsty. Hlasitě jsem zasténal, a prohnul se v zádech, pod náporem toho blaha. Spokojeně se pousmál, přešel na druhou bradavku, která už byla úplně ztvrdlá, jemně ji skousl a odpovědí mu bylo další přerývavý sten. Když jsem si všiml, že jeho úd stejně jako můj je v pozoru zabořil jsem svůj rudnoucí obličej do nadýchaného polštáře. Bože jak tohle skončí?

Dodatek autora:: 

Tak další díl je na světě. Svůj názor na tento díl si udělejte sami. Tajemná Madona s dítětem je dokončena a Tobias si klade další otázky jak to bude všechno pokračovat. Jestli odpustí Alexovi jeho malichernost a sám si přizná, že k tomu nanicovatému tr**bovi něco cítí. No nechte se překvapit. Wink Smile

5
Průměr: 5 (15 hlasů)