Ukončení novým začátkem 8: Emoce, Jedna mezi dvěma, Stop

1.část Emoce

Na to, že mi minulé probuzení bylo dobře, cítím se jako pavouk bez všech nohou. Je to ironie, nikdo nikdy nepocítí, jak se asi může on cítit, ale aspoň si tak připadám.
Pokoj byl prázdný a tmavý. Zpoza prahu dveří se linulo bíle světlo z chodby a sem tam se mlhavě objevil stín, asi sester nebo doktorů, jak procházejí. Nevím kolik bylo hodin, ale do oken se linulo světlo z města z všech těch paneláků, aut, billboardů a pouličních lamp. Tato nemocnice byla trochu více z kraje města, tak mě aspoň nerušil hluk.
Krk mě začínal štípat a cítila jsem v něm velké sucho, poušť, nic víc mě nenapadá. Nerada, ale přesto jsme zazvonila ne sestru a požádala o trochu čaje, který mi donesla v zápětí, až mě to překvapilo. Zase jsem měla zvýšenou teplotu, tak mi dala nějaké léky, zábal a výslovně mě požádala, abych se pokusila usnout.

Ten večer jsem se probudila ještě několikrát a hlavní příčina byli padající kroupy na parapety oken. Nikdy jsem podobný záchvat neměla, začala jsem do polštáře křičet, stékaly mi slzy a dostávala jsem amok z toho, že nemůžu usnout. Byla to nesnesitelná únava, nohy byli přikované, tělo v jednom ohni a to jsem už dávno skopala deku na zem. Nejradši bych zdělala i to nepříjemnou košilku. Opravdu jsem nechtěla tak vyvádět, ale všechny emoce se ve mně začaly hroutit a nejvíc jsem nechtěla přivolat sestru, která stejně přišla. Začala mě ochlazovat zábaly a uklidňovat, únava se rychle dostavila,a nevím jak, ale nakonec jsem ten příšerný večer zaspala.

Ráno jsem se probudila dříve a už u mě byli rodiče, samozřejmě znepokojení. Sestra, jak jinak.
„Dobré ráno,“ zašeptala jsem ještě stále unavená.
„Ahoj zlato, jak se cítíš?“ Ustaraně ke mně hned přiběhla mamka.
„Už mnohem líp,“ líp jak dnešní noc, hůř jak mé první probuzení.
„Tati? Kdy půjdu domů?“ Zeptala jsem se znepokojeně a on jen zakroutil hlavou.
„Tak brzo ne,“ byl tak velmi znepokojen a vím, prostě jsem to cítila, že v něm vaří krev, na toho kdo to udělal.
„A budu už doma na víkend?“ Zeptala jsem se.
„Měla bys,“ udělala mamka falešný úsměv a snažila se mě uklidnit.
„Aha…,“ přikývla jsem. „Děda, co ten? Neříkala jsi něco o narozeninách?“ Zeptala jsem se, protože už je mi osmnáct, a přišla jsem snad o ty nejdůležitější narozeniny, možná i poslední.
„Je strašně naštvaný kvůli tomu, že ho teď napadají samé firmy a že se vyskytují nějaké problémy. Už i vyhrožuje, že všechno prodá a nechá to tak,“ vysvětlil otec.
„To nesmí!“ Rozrušila jsem se. „To nesmí…,“ tiše jsem zopakovala a hleděla na jejich vyvalené oči.
„Co se s tebou děje,“ mamka byla velmi vyděšená a já taky. Netuším, co to do mě vjelo. „Já jen, že to pro něj bylo vždy všechno, a kdyby to prodal, přišel by o to,“ řekla jsem smutně a trošku se schovala pod peřinu, která mi dodávala teplo, - srazu mi byla velká zima.
„Nevadí, když si půjdu ještě zdřímnout,“ zeptala jsem se jich a víc se schovala pod peřinu, že mi jen oči na ně čouhali.
„Samozřejmě,“ pověděli a políbili na čelo. Ani jsem si nevšimla, že mnoho obvazů už zmizelo.

Nejvíc udělám pro své okolí, aby se o mě nemuseli strachovat, že si pomůžu sama. Prostě pokud si nepomůžu sama, nemůžu čekat, že se nebudu strachovat o okolí a oni o mě.

Naspala jsem asi další deset hodin, ani nevím, jak jsem to dokázala, ale mohlo být něco kolem šesté. V rohu místnosti jsem si všimla spící osoby v křesle. „Tasuku…,“ zašeptala jsem si pod nosem, v očích se mi objevily jiskřičky a srdce bylo polito medem. Díky tomu, že už jsem nebyla napojená na žádné silikonové hadičky, tak jsem se mohla k němu vykrást. Bosy jsem se k němu připlížila a vzala jednu z náhradních dek u mé postele. Tady si u mě někdo zařídil prvotřídní péči.
Měl na sobě hnědou mikinu s velkou kapucí, kapsou na břiše a šedozeleném nápisem na hrudi, army zelené kalhoty s bočními kapsy na stehnech a černé tenisky. Jeho světlé vlasy mu zakrývali tvář skoro až k bradě a já měla děsné nutkání je odrhnout, byl krásný, byl geniální, byl lásky plný, byl úžasný a byl prostě můj. Teda všecho je.
Položila jsem na něj deku a otočila se zpátky ke své posteli, dokud jsem neucítila teplý záblesk na mém zápěstí.
„O co se pokoušíš?“ Jeho hlubší hlas se zabodl v mé hlavě a pořád se opakoval.
„Jít zpátky do postele, než se probudíš a než mi stačíš zase vytknout, ať se nenamáhám,“ stále otočená jsem nenápadně pověděla a chtěla udělat další krok, dokud jsem se neocitla v jeho klíně.
„Cítíš se už líp?“ Jeho tón se velmi impozantně změnil na starostlivý.
„Teď už ano,“ přikývla jsem šťastně.
„No já jen, že jsi nějaká červená.“ Řekl mi pobaveně a přiložil prsty hřbetem na mé líce a pak na čelo. Měl pravdu, rudá jsem být musela, pořád náš vztah, jestli už to tak můžu nazvat, je pro mě něco nového a moc se v tom neorientuji. „Opravdu se cítím líp,“ nelhala jsem, bylo mi naprosto nadpřirozeně.
„Věřím ti, už nemáš ani horečku,“ řekl a objal mě pod prsy. Schoulila jsem se do klubíčka v jeho klíně a pak nás přikryl tou dekou, kterou jsem přinesla.
„Rodiče?“ Zeptala jsem se, asi nechci vidět reakci, co bych vyvolala, kdyby teď někdo vešel do pokoje.
„Požádali mě, abych u tebe zůstal. Tvá matka byla tvým otcem donucena, ať spolupracuje s…, jak se jmenoval Y…, Yohji Yamamoto. No, aby spolupracovala s jeho návrhy a taky Comme des Garçons. Nechtěla, ale nakonec se jela setkat s pár lidmi. A tvůj otec musel do firmy, tak mě požádal, ať tu u tebe jsem.“ Myslím, že ale vůbec nechápal, o čem to mluví,“ pomyslela jsme si s nadšením.
„Si děláš srandu, ona vždy chtěla být ve spolupráci s Yamamotem a i jeho dcerou.“ Byla jsem velmi nadšená, jako by se mamce splnil její sen. Je pravda, že je i mnohem víc známých návrhářů a měla i lepší nabídky, ale ty zahrnovali odstěhování do Francie, a oni o její práci v japonských pobočkách nestály. Nadšená jsem ho objala kolem krku a pocit štěstí, který mě zahrnoval, byl přesný opak mého záchvatu v noci.
„Já se v tom tak nevyznám, ale asi to bude dobře,“ nechápal, vůbec nechápal, ale to nevadilo.
„Moc ji to přeji,“ zašeptala jsem mu do hrudi, o kterou jsem měla opřenou hlavu a rukou mu trochu zmačkávala mikinu. Jemně mě hladil po zádech a stehnech, nijak vzrušujíc, ale za to, to i tak bylo příjemné. Z toho rozrušení jsem zavřela oči a poslouchala tlukot jeho srdce.
Jen jsem tak přemýšlela, že kdyby opravdu nešlo se uzdravit, tak chci strávit poslední chvíle s ním. Ani nevím, kde zase tyto emoce ve mně vzali.
Pořád si musím opakovat, co o sobě vlastně víme, ale i tak asi chci, aby se vzpomínalo na mou usmívající tvář. „Buď se mnou,“ zašeptala jsem, aniž bych to měla v plánu říct.
„Budu, budu…,“ zašeptal mi do vlasů, kterým pak věnoval letmý polibek. Ani nevím jak po tom nadšení a po těch deseti hodin spánku, jsem zase usnula.

2.částJedna mezi dvěma

Spala jsem tak na oko, a proto zaťukání na dveře bylo lehce slyšet. Oči jsem natočila do tváře Tasuka, který opravdu spal a sledovala otvírající dveře.
„Asy?“ Ozval se něžný hlas.
„Tsuki?“ Zašeptala jsme udiveně.
„Asano,“ jeho hlas byl nadšený, ale to na mě ještě neviděl, protože stál ještě za dveřmi, když popošel, jeho výraz byl,… bolestný, zklamaný, udivený, skleslý, ponurý, byl takový, jaký jsem u něj už nikdy nechtěla vidět.
„Promiň, nebudu rušit,“ řekl rychle a zavřel za sebou dveře. Slyšela jsem dopadat krvavé kapky z jeho srdce. Opatrně jsem vyskočila z klína Tasuka, abych ho nevzbudila, vzala na sebe župan, co mi dovezla mamka a bosá běžela za ním.
„Tsuki,“ zakřičela jsme mírně, abych neudělala ostatním pacientům divadlo.
„Co chceš?!“ Zeptal se mě velmi hrubě, až jsem udělala krok zpět.
„Já jen…,“ co jsem měla říct?
„Mohla jsi mi to říct narovinu, že máš jiného. Nebo to ti nejsem až tak dobrý, abys mi to neřekla,“ jeho slova, každé písmeno se mi zarylo hluboko pod kůží.
„To není pravda,“ vykřikla jsem asi dva kroky od něj. Naštěstí chodba byla prázdna a všechny dveře zavřené, k tomu můj hlas nebyl tak silný.
„A co je teda pravda?“ Zeptal se a jeho slova se vůbec nezměnila, stále tak ostrá.
„Znám…, znám ho od příchodu do školy,“ řekla jsem mu, aniž bych si uvědomovala, jak se to přemyslí on.
„Tím líp,“ řekl výsměšně, „…, takže mi chceš říct, že jsi dala přednost, někomu koho absolutně vůbec neznáš, přede mnou. Vím, že to zní domýšlivě a sobecky, ale já jsem ti očividně nestál, ani za to, abys mi to řekla.“ Jeho slova byla tak bolestná, že jsem čekala, kdy spadnu na kolena a zhroutím se.
„Nechtěla jsem tě ranit a nevěděla jsem, jak ti to říct,“ zkoušela jsem se obhajovat, ale pravdou bylo, že jsem vůbec nemyslela na to, co se stane až se to Tsuki dozví.
„Miluješ ho?“ Zeptal se spíš už bolestněji.
„Ne tak, jak miluji naše přátelství,“ řekla jsme pravdu, nic než jen pravdu.
„Čím to je, že ti nevěřím,“ jeho předchozí tón se vrátil.
„Tím, že jsem ti to neřekla dřív?“ Řekla jsem.
„Nedělej teď prosím tě chytrou a ze mě hlupáka. Já dost dobře vím, proč ti nevěřím.“ Jeho hlas jsem v takovém rozhořčením ještě neslyšela.
„Všechno se stalo moc rychle. Po dlouhé době jsme se viděli a ty jsi mě hned začal líbat, pak nové prostředí, potom on, (Tasuky) teď ty…, já už prostě nevím. I kdyby se to mezi námi stalo třeba i o rok dřív. Nevím, co bych dělala. Spíš jsi byl pro mě bratrem, přítelem, ale nevím, jak po tom všem bych se na tebe dívala, jako na milence.“ Váhavými, zahanbenými slovy a slzy na tváři, jsem se znovu zkusila omluvit.
„Jdi opravdu hloupá, víš to?“ Změnil se, v ten moment, co jsem to dořekla, už jsem byla v jeho náručí a začal mě líbat. Jako by to divadlo bylo předem připravené, aby mě dostal tak kde mě teď měl.
Nebylo to jen obyčejné líbaní, nejen že pootevřel má ústa, aby si mě víc vychutnal, ale začal mě i silně objímat. Stála jsem obyčejně, jak sloup a ruce podél těla a v hlavě mi jen zněla věta: „Nenech se už od nikoho líbat,“ Tasuku, Tasuku, Tasuku…
Odtrhla jsem se a v očích se mi objevil další zával slz.
„Proč?“ Zašeptala jsem si pro sebe.
„Nevzdám se tě, ne dokud ještě pořád zbývá nějaký čas. Já budu bojovat do konce,“ řekl a odešel. Nechal mě tam jenom tak stát a hned, jak zašel za roh, jsem se svalila na kolena a sledovala dopadající slzy na lesklou šedou podlahu.

Tak ráda bych si myslela, že ten polibek měl být třeba na rozloučenou, že už mě víckrát nepolíbí, ale po jeho slovech…, jsem jen s roztrhaným srdcem, na dvě půlky rozdělenou mezi Tasuku a Tsukim, seděla se stékajícími slzy v očích.

Až mě udivovalo, že skoro nikdo neprocházel po chodbě. Nechtěla jsem jít do pokoje a nechtěla jsem zbytečně dělat rozruch, tak jsem si sedla na sedačku v chodbě a pbjala jsme se na ní kolena. Když procházela nějaká sestra, odvrátila jsem hlavu, a čekala, kdy mě někdo konečně odvede do pokoje. Stejně mě tam nakonec odvedl Tasuku.
„Co tu děláš?“ Vylekaně přiklusal.
„Chtěla jsem na chvilku z pokoje,“ zalhala jsem.
„Ještě se znovu nastydneš a vrátí se ti horečka. To sis nemohla dát aspoň nějaké papuče?“ Ustaraně mi pohladil ledové nohy.
„Tak dobře,“ řekla jsem a ještě se podívala k rohu, za který zašel asi před patnácti minuty Tsuki, jako bych čekala, že se vrátí. „Jinak Tsuki už se cítím líp.“ Řekla jsem si v duchu sarkasticky.
Chtěla jsem jít po svých, ale než jsme se nadála, už mě měl v náručí a nesl.

Položil mě do peřin a pěkně přikryl. Nevědomě mi steklo několik slz.
„Co se stalo?“ Vyzvídal a utřel mi je, byl mnou velmi znepokojen.
„Nic,...“ nic, jen jsem nedodržela jedinou věc, o kterou jsi mě požádal a líbal mě jiný kluk.
„Tohle neberu,“ řekl a doléhal dál, jeho tvář vytvořila několik neuspokojených vrásek a jeho oči se snažili ve mně číst.
„Bolí mě pomyšlení o tom mluvit,“ řekla jsem mu a čekala, že to pochopí.
„Tohle taky neberu. Když už jsi mě představila rodičům, dědovi, tak bych čekal, že už se na mě můžeš víc spolehnout. Dobře uznávám, že po tak krátké době si domýšlím asi moc, ale aspoň mi řekni, jestli mi někdy řekneš vše, co ti způsobuje bolest.“ Říkal pravdu, čeká od mne moc.
„Nevím, já opravdu nevím…,“ zašeptala jsem si. Chtěla jsem se k němu přitáhnout a začat ho líbat, změnit téma, ale nemohla jsem.
„Jsi zase rozpálená,“ řekl mi, když mi přiložil ruku na čelo, „měla by sis odpočinout,“ řekl a odstoupl si od mé postele.
„Kam jdeš?“ Zeptala jsem se ho znepokojeně, když uchopil kliku dveří.
„Nikam, jen si jdu pro kafe, hm…. Přece bych od tebe neodešel ve stavu, v jakém jsi,“ řekl a zavřel za sebou dveře.

Neodešel od mě v tom stavu, v jakém jsem hm…, pro Tsukiho to nebyl problém. A i když teď si jen Tasuku odskočil, stejně nešel jenom pro kafe. Popravdě hned jak zavřel dveře, jsem slyšela tlumené zadunění na zdi, skoro jako náraz pěsti. Ne, to je absurdní.
To jsem ho až tak vytočila, nebo se ho dotkla? Znovu mě přepadla děsná deprese. Chtěla jsem na sebe hodit rifle, mikinu, vzít si tašku s pár věcmi a utéct odtud. A proč taky ne?

3.část Stop

Už jsem byla oblečená i tašku v ruce jsem měla.
„Kam se chystáš?“ Zeptal se mě Tasuku, když se objevil ve dveřích.
„Myslela jsem, že ti to bude trvat déle.“ Bylo to ani ne pět minut, uměla jsem být velmi rychlá, když jsem chtěla.
„Nechtěl jsem tě nechat samotnou, asi jsem měl co?“ Ne jen jeho tón v hlasem, ale i jeho výraz vypovídal o tom, jak jsem ho zklamala. „Kam sis myslela, že půjdeš?“ Dodal.
„Kamkoliv by mě nohy dovedly,“ řekla jsem, aniž bych se mu podívala do tváře.
„Ve tvém stavu bys došla, tak před nemocnici a zkolabovala. Jediné čeho bys dosáhla, že by si tu trčela o pár dní navíc,“ pořad tak zklamaně.
„Za ten risk, udělat něco nerozumného, bych to udělala znova…, a rychleji.“ Hlavně, že jsem si říkala, že první musím pomoct sama sobě a teď takto.
„Co v tobě způsobilo tu bezohlednost. Dokážeš si teď představit tváře tvých rodičů, příbuzných a toho tvého slavného kamaráda, kdybys utekla a něco by se ti stalo?“ Zase na mě začal používat tu svou psychologii. Ale měl pravdu.
„Máš pravdu, ale musím tě zklamat ještě víc. Dokázala bych si představit tváře všech i tvou, ale nedokázala bych si představit tvář… Tsukiho,“ do očí se mi zase zahrnuli slzy.
„Co ti udělal?“ Zašeptal a už stál u mě a objímal mě. Tašku jsem upustila a objala ho.
„Jsem tak slabá, já už to neunesu, poslední dobou se na mě toho shromažďuje moc, těch šoků, těch překvapení,“ jak jsem ho objímala, uvědomila jsem si, že mám moc volné ruce.
„Kde jsou moje hodinky!“ Začala jsem panikařit! „Kde jsou!“ Pokračovala jsem. Vysmykla jsem se mu z náručí, a hledala je po pokoji. „Asano! Uklidni se,“ absolutně nechápal, co se v tu chvíli ve mně děje, mé pocity, emoce, všechno se začalo bouřit. „Asano, jsou v šuplíku, byla jsi napojená na těch hadičkách, pamatuješ?“ Rychle mě znovu objal, hned jak mi řekl tu uklidňující větu.

Seděli jsme na posteli a silně mě objímal. „Už to bude dobrý, ano? Tak prosím, uklidni se,“ zněl, jako by on sám chtěl brečet. V každém jeho dotyku, jako by mou bolest bral na sebe.
„Potřebuji tě, jak jsem se na někom mohla stát tak rychle závislá?“ Mumlala jsem si pro sebe, ale slova patřila jemu.
„Asi tak, jako já na tebe,“ řekl lásky plně. Když se teď tak zamyslím na dni, co už uběhl, když jsem se smála, brečela, smála, panikařila, brečela, znovu to vše končí u něj.
Opatrně mě povalil na postel a vyndal zpoza mého krku a hlavy ruce, kterými mě pohladil po tváři.
„Chci hned teď s tebou odejít domů,“ zašeptala jsem a zaměřila se jen na jeho oči. Zase jsme sním přišla na jiné myšlenky, on púravdu umí používat nějakou magii.
„Mluvil jsem s doktorem, jestli už budeš zítra v pořádku, možná tě propustí, ještě to záleží na tvých rodičích,“ pošeptal mi do ucha a hned nato mi políbil usní lalůček, trošku jsem se zachvěla. Chytla jsem si jeho tvář a natočila k sobě. Špičky našich nosů se skoro dotýkali a já si ho prohlížela.
„Co je?“ Zeptal se nechápavě. „Nic já jen, že …, prostě…,“ slova byla zbytečná, tak jsem ho jen políbila, „… prostě jenom tak,“ dodala jsem, hned jak jsem přerušila polibek.
„Jsi šílený člověk, uvědomuješ si to?“ Zeptal se mě a tentokrát mě zahrnoval polibky jenom on. „Uvědomuji…,“ zašeptala jsem.
„Asi ti pomůžu zpátky do té košilky, ta mikina a kalhoty musí pryč,“ pošeptal provokativně a nejsem si jistá, jestli se mi líbilo, kam to směřovalo. Rukama mi zajel pod mikinu a přetáhnul mi ji přes hlavu, asi byl v šoku, když pod ní už viděl tu košili. „Já spěchala…,“ zašklebila jsem se, asi čekal, že jsem ji někde hodila a budu se muset před ním svléct a potom si ji obléct.
„Pořád ti ještě musím zdělat rifle,“ hned jakmile to dořekl s ďábelským úsměvem, můj úsměv značně poklesl. Nevěděla jsem co dělat, prostě jsme se styděla. Nevěděla jsem, jestli mám říct, že to udělám sama, nebo prostě…
„Neboj se, nejsem tokový a už vůbec ne na takovém místě,“ zasmál se nad mou rudou tváří. Proč mám takový pocit, že jsem zase důvodem něčího smíchu. Trošku nahlas jsem si oddychla. „Ale stejně musí pryč,“ dodal s dalším lstivým úsměvem. „Héj…,“ zaprotestovala jsem. Jednu ruku mi zabořil do vlasů a jeden z pramenů natáhl do dáli, potom mi spadlo dalších několik pramenů do tváře, tak je tou rukou odhrnul. Sledoval svoje činy a já sledovala jeho tvář. Dva prsty mi položil na rty pak sjel k bradě, a tím mi pusu pootevřel, naklonil se ke mně a začal vášnivě líbat. Jednou rukou se loktem vzpíral a tou druhou od brady sjel ke klíční kosti, pak se vrátil ke krku a sjel mi po hrudní kosti, pak mi zajel pod košili a dotýkal se mé kůže. Vrátil se na místo činu a to k hrudní kosti. Jelikož jsem neměla podprsenku, celá jsem zrudla. Trochu jsem natočila hlavu na bok, ale jelikož mě začal zase vášnivěji líbat, neunikla jsem mu. Konečky prstů mi sjížděl po žebrech. Za každým jeho dotekem se objevila husí kůže. Jeho předposlední bod byli krouživé pohyby kolem pupíku a jeho poslední bod…, tak toho jsem si málem ani nevšimla, ale rukou mi dokázal rozepnout knoflík kalhot, které mi potom stáhl.
Odtáhnul se ode mě, vzal je ze země, složil je a uložil do skříňky. Absolutně jsem nechápala, proč v takovou chvíli přestal, tak jsem jen tak zůstala ležet na posteli a hlavu si složila na měkoučký polštář.
„Ještě jsem neskončil, jenom provokuji,“ zašklebil se. Moje reakce byla jenom ta, že jsem se schovala pod peřinu. Vůbec jsem ho neslyšela a ani nevnímala jeho přítomnost, tak jsem povystrčila hlavu. Neměla jsem to dělat. Chytil peřinu za kraj, abych se už nemohla schovat. Lehl si vedle mě na kraj postele, ale neležel na dece. „Co máš v plánu?“ Podezírala jsem ho s přimhouřenýma očima.
„Hned se dozvíš,“ zase zaprorokoval. „Že jsem se ptala,“ provokativně jsme odfrkla.
„Stejně bys to pocítila,“ další provokace z mojí strany umlčel polibky. Řekl ucítila, ucítila?
Rukou zajel pod deku, povyhrnul si trošku košili a začal mě hladit po stehnech.
„Pros…,“ nedořekla jsem, jenom jsem nechtěla. „Počk…,“ nevěděla jsem, jak mu to říct.
„Nechci nikam zajít,“ a umlčel mě dalšími polibky. Nechtěla jsem se od něj odtáhnout po psychické stránce, ale za prvé jsme byli v nemocnici a za druhé, jsem ještě nikdy kluka neměla. Přetočila jsem se na něj, odtáhl nepatrně jeho ruku a sama svou ruku jsem mu zajela pod mikinu a tričko.
Nemohla jsem uvěřit svému hmatovému smyslu. Přes tričko to bylo až moc, ale na dotyk jeho hruď byla, jako vytesaná socha. Jemně jsem ho šimrala po bocích a rukou jsem zajížděla dál, dokud mi to jeho upnuté tričko dovolilo. „O co se snažíš?“ Trošku si zavzdychal. O co se snažím? „Netuším,“ odpověděla jsem mu.
„Neměli bychom to nechat zajít dál,“ řekla jsem mu, když jsem pobrala dostatek odvahy.
„A kde to ukončíme?“ Zeptal se, když se na mě trochu převalil a znovu se prohrábl v mých vlasech.
„Nebyla jsem jako ty,“ ani nevím, jak jsem něco takového mohla říct, jak jsem si na to vzpomněla.
„O čem to mluvíš?“ Nechápal rychlou změnu téma, ale nevěděl, že to na sebe navazuje.
„Já nebyla s každým klukem, které mě chtěl,“ to jsem si chtěla říct jen v duchu, prostě mi to nějak vyklouzlo.
„Pořád nechápu co tím, myslíš.“ Dožadoval se pochopitelné věty. Odvrátila jsem hlavu. Nemůžu mu říct, že mi řekla Enriko, to o něm a jí, a to že řekla, že měl nespočet holek, došlo by mu to, že to byla ona. Ostatně, tak se vracím k tomu tématu, o kterém jsem nechtěla mluvit.
„Nic, nech to tak…“ odvrátila jsem se ještě víc.
„Proč vždycky něco nakousneš, a pak to nedopovíš?“ Naštvaně se ode mě odtáhl.
„Fajn…,“ zhluboka jsme se nadechla, „…, kolik jsi měl před mnou holek?“ Prostě jsem se zeptala na rovinu. Nikdy v životě po tokové chvíli, co jsme předtím dělaly, bych se kluka nezeptala na to, na co jsem se ho zeptala. Pořád nechápu, jak jsem to dokázala.
„Tak to je ten problém?“ Zeptal se pobaveně.
„Čemu se směješ?“ Teď jsem nechápala zase já, jen vím, že jsem celá rudla. Sedl si na okraj postele a díval se na své dlaně.
„To je počítáš,“ řekla jsem smutně a zklamaně, tušila jsem, že jich bylo moc, ale až tak, aby je začal počítat?
„Ty mi možná pořád ve všem nevěříš. Třeba když jsem chtěl, aby ses mi svěřila, ale v tomto bych si moc přál, abys mi věřit zkusila.“ Jeho slova zněla velmi záhadně.
„V čem přesně?“ nejistě jsem se zeptala.
„Nikdy jsem ze žádnou holkou neměl sex, sice nejsi první, kterou jsem políbil, ale ze žádnou jsem nedošel do takové úrovně, jako teď s tebou.“ Nechápala jsem, absolutně vůbec jsem nechápala.
„A to je?“ Dodala jsem.
„Nikdy jsem tak moc nechtěl holku, jako tebe. Předtím mi to bylo celkem jedno. Sem tam jsem někdy s někým někam zašel, možná pusu, ale vše, jasný?“ S pootevřenou pusou jsem přikývla a dál se už na nic neptala. Dodatečně jsem ho ze zadu objala a líci se opřela o jeho lopatky.