Ukončení novým začátkem 2:Žít a užívat si s noční můrou

„Táta se asi zase zpozdí, co?“ Zeptala jsem se mamky, když už byl krásně prostřený stůl a obě jsme u něj seděli.
„Teď musí pracovat víc, přece jenom je to velká společnost a teď je tam toho hodně, i co se zakázek týká,“ zněla, jako by přesvědčovala sama sebe.
„Mazda sem, Mazda tam, já vím,“ smutně jsem se podívala do talíře a pak na mamku hodila falešný úsměv, jako že mě vůbec netrápí, že tu není.
„Tak co, pomodlíme se a pustíme do jídla,“ řekla s nadšením, i když bylo jasné, že mě prokoukla, na to spolu býváme až moc často, takže všechny záhadné tváře hned prokoukneme.

„Bylo to vážně skvělé, jsi nejlepší, děkuji,“ s úsměvem, jako měsíc jsem pověděla mamce a pohladili si naprosto plný břušek. Slova mi oplatila jen velmi šťastným úsměvem. Nejlepší je prostě spokojené děvče.
„Tak já si jdu do pokoje ještě číst a pak asi půjdu spát,“ pusu na její líc, a odešla jsem.

„JEŠTĚ NENÍ KONEC!!!!“ celá zpocená jsem ze spaní vykřikla, až to donutilo oba rodiče za mnou přijít.
„Zlatko, co se stalo?,“ Vyplašená mamka si ke mně hned přisedla a otec si dřepl k mé posteli.
„já, já…,“ nemohla jsem popadnout dech, prostě to nešlo.
„Upokoj se, všechno bude dobré,“ snažil se mě uklidnit otec a přitom mě hladil po vlasech.
„Nebude!!“ Zakřičela jsem a dívala se na své dlaně v klíně, jak se třesou a padají na ně menhirové kapky slz. Oba v šoku na mě hleděli a ani se jim nedivím, taková se neznám ani já.
„Neboj, nemůžu ti slíbit, že všechno bude dobré na to už jsi velká, ale můžu ti slíbit, že tu pro tebe s maminkou budeme. To ti přísahám,“ šeptem mi pověděl otec a střídavě se díval na mamku, která každičké slovo odkývala. Z rázu mě objala věnoval mi polibek na čelo. K našemu rodinnému objetí se přidala i mamka.
„Děkuji,“ zafňukala jsem a ještě stále třesoucími ruku jsem si setřela slzy. Podívala jsem se na hodiny a jelikož bylo něco po třetí ráno, tak jsem nechtěla aby se otec zdržoval kvůli brzkému vstávání.
„Už jsem v pořádku, měla bych jít ještě spát a vy taká,“ zasmála jsem se přes ještě stále vlhké líce a oba políbila.
„Kdyby něco, prostě za námi přijď,“ pověděla mi mamka a ještě mě pohladila po ramenou, tím způsobem že její dlaň skončila u mého zápěstí. Na oba jsem se usmála a zalezla znovu do peřin.
I když jsem řekla, že jsem v pořádku, tak jsem si to jen myslela. Celou dobu jsem se ještě stále pod peřinou chvěla a ani stočení v klubíčku mi nepomohlo. Nevím, jak dlouho ten tlak ještě vydržím.
Cítila jsem kapičky potu a znovu se mi navalili slzy do očí. Netuším jak, ale dokázala jsem přesto vše usnout.

Budík na mobilu mě vzbudil dřív, jak jsem plánovala, takže ranní sprcha byla k užitku. Proud vlažné vody mě po těžké noci osvěžil a k tomu aroma s vanilky a broskve mě uvolnili. Hodila jsem na sebe tělový, saténový župan a udělala si na hlavě turban.
Uniforma mi už vysela zavěšená na skříni, teď už jen zbývalo vysušení vlasů menší úprava s make-upem, obléct se a snídaně.
Vlasy jsem nevysušila úplně, protože když je mám vlhké tak se mi zakroutí a to byl můj plán. Když si je zase jako mokré učešu, tak jsou pro změnu krásně hlaďoučké bez sebemenších vlnek. Nechala jsem si je volně rozpuštěné k lopatkám a co se tváře týče, jemná růž a světloučký lesk se hodili k černě zvýrazněným blankytně modrým očím a zlatavě hnědým vlasům. Oblečená jsem seběhla schody a zasedla ke stolu.
„Francouzské tousty?“ Uchváceně jsem hleděla na mamku se zástěrou za sporákem.
„Však je máš ráda,“ pověděla s láskou a na další z toustů dávala javorový sirup s ovocem a posypané moučkovým cukrem.
„Ale ty nemáš moc ráda sladké,“ vysvětlila jsem svůj údiv.
„Ale dneska se mi o nich vyloženě zdálo, tak nebylo na vybranou,“ usmála se a donesla mi další sladký talíř.
Po snídani jsem si přehodila tašku přes rameno a zkusila udělat svatý kukuč.
„Co chceš?“ Prokoukla mamka mé úmysly.
„Asi bych nemohla jet na motorce, že ne??“ Jako bych znala odpověď, ale stejně jsem se chtěla zeptat.
„To máš pravdu, že nemohla a už vůbec ne v takové sukni,“ podívala se na mou uniformu a trochu se zasmála.
„A když pojedu normálně v kombinéze a pak si ji sundám?“ Zkoušela jsem to znova.
„To fakt chceš přijet hned druhý den do školy na motorce?“ zeptala se mě, jako by mi četla myšlenky a představila si to pozdvižení, o které jsem fakt nestála.
„Samozřejmě, že nebudu parkovat před školou, o blok dál je větší parkoviště se střechou,“ řekla jsem přesvědčivě a svatý pohled pokračoval.
„Jestli se to dozví taťka, tak jsi dojezdila,“ řekla mi přísně.
„Takže jste mi ji koupili jen na okrasu?“ Zeptala jsem se naštvaně.
„To je dědečkova práce, a jelikož má pořádný vliv na otce, tak souhlasil.“ Řekla a velmi si povzdychla.
„Oki, děkuji,“ šťastně jsem si jukla.
„Já neřekla, že můžeš,“
„A můžu?“ Přesvědčovala jsem dál.
„ah, tak dobře.“ ´´Vítěz!´´ Pomyslela jsem si. A rozběhla jsem si do pokoje vzít svůj černý kompletek a helmu, na mou krásnou černo-červenou Suzuki.
„Tak já jedu a neboj se,“ řekla jsem ji a odjela. Se strachem na rtech jsem ještě slyšela její slova: „Buď opatrná.“

Můj názor, který jsem si udělala včera, co se lidí týče, byl změněn z jediného důvodu. Prostě si chci užívat a žít na plno. Jen co jsem opustila naši ulice, tak jsem si užila krásnou divokou jízdu.
Díky dědo, asi bych se za tebou měla stavit. Zasmála jsem se přes helmu a přidala na plyn. Nadarmo se neříká, „motorkáři dárci orgánů,“ z mých by mohli použít akorát tak vlasy na paruku. Křivě jsem se usmála svému vlastnímu černému humoru a projela jsem kolem školy. Když jsem dojela na parkoviště, zaplatila jsem a zvedli mi závoru, abych mohla vjet do budovy. Vyjela jsem, do druhého patra, kde bylo víc, jak poloprázdno a nikde ani živáčka, tak jsem se mohla v klidu svléknout kalhoty a stáhnout shrnutou sukni. Věci jsem si dala do boxíku a odebrala se k výtahu.
Dneska mi kupodivu i čas zbýval, na to, co jsem všechno stihla se tomu i divím.
Do školy se už hromadili lidi, někteří ještě stále seděli na zábradlí a další, jak jsem si povšimla, stály opodál a vesele si vykuřovali. Ostatně tam jsem zahlédla i jeho. S otrávenou tváří jsem odkráčela po schodech a šla přímo do třídy. Polovina třídy už byla zaplněna a hleděli na mě, jako na zjevení.
„No jo dnes jsem si nevzala brýle, co už.“ Pomyslela jsme si, při pohledu na jejich oči, které za chvilku budou vyset, jen na nějakých svalových tkání. Vytáhla jsem si učebnici a něco si pročítala.
„To je ona?“ Uslyšela jsem hlas blonďaté dívky, co se včera nejvíc lepila na Tasuka.
„Jo. Koukej, jak si o sobě myslí, že když přišla upravená, tak teď z ní bude hvězda,“ bezesmyslně pomlouvala černovláska.
„Asi měla v plánu udělat ze sebe zrůdičku a během dne ze sebe udělat princeznu, aby se k ní každý nahrnul a začal ji vychvalovat,“ opravdu milá partička, na co jiného jsem mohla myslet. Ale kdyby to, co řekla, byla opravdu pravda, tak co se týká pár jedinců mezi kluky, by se mi to povedlo, protože některým už ty oči opravdu vyseli.
„Co tu zase žvaníte,“ se smíchem se do třídy vřítil Tasuku a nějací jeho kamarádi hned za ním.
„Ahoj, nic, nic, jen tak klábosíme,“ falešně řekla blondýna.
„Ehm…, jasně a jak jste se měli,“ řekl znovu mile, ale pořád mám ten dojem, že je to falešné, na to mám prostě čuch.
„Dobře, děkujeme,“ odpověděli, jako synchronizovaní roboti pěkně najednou. Takové nacvičené divadlo jsem opravdu dlouho neviděla, zasmála jsem se, až jsem si pusu musela překrýt vlasy.
„Co je tu k smíchu!“ Vykřikla na mě nepříjemně blondýna. Jelikož bylo ještě deset minut do hodiny, tak jsem si to ještě namířila na záchod a cestou jsem se na ni ďábelsky podívala.
„Jak bych to nejlépe řekla, hm…, narcistická vlez do pr****,“ řekla jsem ji jízlivě a ještě jsem se pousmála. Očkem jsem se podívala na Tasuka a potom jsem zmizela za rohem. Jediné, co jsem ještě postřehla, bylo to, že snad všichni měli otevřenou pusu.
Vrátila jsem se spolu se zvoněním, s tím, že se opět na mě upíraly všechny pohledy. Sedla jsem si na místo a pár hlav, které se otočili, jsem prachobyčejně ignorovala. Po malé chvíli přišel učitel do třídy a začala angličtina.
„Good morning,“ pověděl, když prudce zavíral dveře, výraz měl asi podobný, jako já, když jsem mluvila s blondýnkou. Třída ho tak též pozdravila. Takové ticho jsem tu ještě slyšela, protože se fakt nic nedalo slyšet, kromě učitele. Začal se plynule všech ptát na různé věci včetně těch základních.“Jak se máte? Co jste dělali včera? Co rádi děláte? Povídej několik vět o rodině. Jaké máš záliby?“ A další takové serepetičky. Na konec pohled namířil na mě.
Ptá se anglicky, psáno česky, aby horší angličtináři nemuseli překládat do češtiny:
„Ty jsi nová studentka? Tak nám zkus něco o sobě povědět. Převážně odpovídej na otázky, co jsem kladl tvým spolužákům,“ spustil na mě a já se jen šibalsky usmála.
„Jmenuji se Aseno Ayumi. Narodila jsme se ve městě Shizuoka, kde jsem pobývala asi osm let. Hodně jsme cestovali kvůli zaměstnání matky a později i kvůli otci. Navštěvovala jsem dohromady asi šest škol. Z jistých důvodů, jsme se museli přestěhovat zde do Tokya.
Svůj život žiji na plno a čas je pro mě k nezaplacení. Jestli vás zajímá i nějaké moje koníčky, tak se hodně ráda zabývám čtením, zajímám se o básníky a spisovatele, ale stejně ze všeho nejraději mám "Sinclair Lewis". Mám ráda barvy a hudbu. Co se týče mé rodiny, je velmi velká ale kvůli častému stěhování je rozlezlá po celém Japonsku a část se nachází i v Evropě a Americe. Jinak už mě ani nenapadá, co bych vám mohla říct.“ Usmála jsem se a dokončila svůj anglický proslov. Uchváceně na mě hleděl asi jako každý ze třídy, protože jak bylo zřejmé, nikdo mi nerozuměl ani slovo.
„A ty jsi nějak i žila v Americe, že máš takový přízvuk,“ už se mě ptal normálně.
„Ne, ale jednou bych se tam chtěla podívat,“ pověděla jsem s pravdou, že se tam stejně nepodívám.
„Dobře tedy, tak se můžeme vrhnout na nějaké ty cvičení.“ Prohlásil a hodina pokračovala.

Hodina šla jedna za druhou a po přestávce na oběd, kterou jsem tentokrát raději strávila ve třídě, nudné hodiny pokračovali dál. Opravdu jsem čekala, že to učivo bude těžší, vždy jsem chodila do lepších škol, jako má být i tato, ale pořád je to všude stejně nudné.
„Tasuku hej, nepůjdeme někam po škole?“ Zeptal se kousek ode mě jeden z jeho kámošů.
„Hej já nevím, dneska už něco mám,“ vykrucoval se.
„Ale to jsou kecy. Pojď s námi, jde i Eriko.“ Zněl jako by mu ji dohazoval a všem to bylo očividně jasné. Nejsem si jistá, ale myslím, že je to ta blondýna.
„Jestli jde Eriko tak to fakt musíš jít,“ přidal se další z kluků.
„Hej fakt ne, někdy jindy,“ znovu se začal vymotávat z jejich nabídky.
„Ale tož, nedělej se,“ znovu dolézali.
„Prostě jsem řekl, NE,“ zvýšil hlas, ale ne že by křičel. Očividně jejich náklonnost a morálku měl v hrsti.
„Dobře, tak jindy,“ nakonec řekli zklamaně. Fakt nechápu, co na něm tak vidí.
„Hej ty nová, nechceš jít s námi po škole někam?“ Z ničeho nic ten celkem pěkný černovlasý kluk se zelenými oči na mě promluvil.
„Vím, že mě nemáte v lásce ani o to nestojím, ale tak padlá na hlavu nejsem, abych nepoznala vtip od reality. Takže ne, díky.“ Řekla jsem oprskle. Dělají, jako kdyby mě opravdu chtěli vzít sebou.
„Běž s nimi, oni opravdu umí být přátelští,“ řekl mi Tasuku.
„To říkáš ty, který má na práci lepší věci, co?“ Zeptala jsem se ho a párkrát jsem zamrkala oči.
„A šla by si s námi, kdyby šel i Tasuku?“ Znovu se mě zeptal černovlasý kluk.
„Nevím, co ostatní na něm vidíte, ale za ty dva dny, co tu jsem, zjistila jsem, že celá tato třída je závislá jen na jednom člověku. Nechci ukazovat prstem,“ ukázala jsem na Tasuka,“nejsem ta, co patří mezi ty, kteří ho obdivují, ať pro jeho povahu, osobnost, vlivy, či vzhled. Takže pokud si myslíte, že by se můj názor změnil jen kvůli tomu, že by šel i on, tak to máte asi někde nahoře opravdu duto.“ S láskou řečeno z mých úst.
„Tak o něm nemluv!“ zakřičela jedna holka z party té Enriky.
„Jako o pánu světa, přece ho za něho považujete, ne?“ Znovu jsem za prorokovala, až ke mně přiběhla.
„A co teď, vrazíš mi?“ Zeptala jsem se ji znovu provokativně. Zhluboka začala dýchat, až by se to dalo nazvat ´´funěním´´.
„Hele, třeba si ulevíš. A bát se nemusíš, to já jsem tu ta, co provokuje, takže pokud mi vrazíš, budu si za to moct sama a je tu plno svědků, takže klidně můžeš. Když ti to pomůže.“ Pokračovala jsem a z nuděně jsem pozvyhla ramena, že je mi to opravdu jendo. Už se napřahovala na facku, když v tom...
„Ona za to nestojí,“ řekl Tasuku a za letu ji uchopil ruku. A na mě vrhal opravdu nepříjemný pohled.
„Tak pán se nám umí ozvat, jsem nečekala,“ mé oči směřovali na něj a mile, a to jako fakt mile jsem se usmála.
„Můžu se tě se tě na něco zeptat?“ Řekl už klidněji.
„Stejně se zeptáš.“
„Kolik jsi měla za tu dobu přátel,“ ruce z křížené na hrudi a čekal na mou odpověď. Celkem mě zaskočil, že se ptá zrovna na toto.
„Pravda do desíti počítat umím, takže bych se tam i vešla. Proč tě to zajímá?“ Nechápala jsem.
„S tvojí povahou bych se nedivil, kdyby ti na spočítání stačila jen jedna ruka, bez pěti prstů,“ pověděl chladně a celá třída se začala smát.
„Tak jsem to přece jen trefila, i když řekneš něco slabšího, všichni se začnou smát, jako bys vymyslel vtip tisíciletí. Jinak, když ses mě chtěl zeptat, kolik jsem měla nebo mám přátel, tak jsi zapomněl ještě na jednu otázku.“
„A to je?“
„Jestli jsem se někdy s někým chtěla přátelit,“ pověděla jsem strmě.
„A nechtěla?“ Vyzvídal.
„Už jsem ti to jednou řekla. Pro dobro ostatních se tomu vyhýbám, po třetí se opakovat nebudu, a teď když mě omluvíš, mám před sebou ještě jednu hodinu.“ Bez jakéhokoliv zájmu jsem od něj sklopila hlavu a dívala se do učebnice, co asi mohli všechno probrat.
„Jednou na to doplatíš,“ zašeptal a otočil se zpátky ke svému místu.