Two Weeks - Den 2.

Byla rána, kdy se Hiroomi probudil a byl okamžitě svěží, okouzlující a připravený na všechny překážky, které by mu mohl nastávající den postavit do cesty.
Tohle ráno k nim nepatřilo.
Aby se někdo mohl vzbudit rozmrzelý, musel by nejdřív spát. Hiroomi ovšem nespal celou noc. Do postele, ovšem vzato s jistou nadsázkou, protože spacáku se těžko dalo říkat postel, se dostal až ve dvě hodiny ráno. Ale i když ležel zavrtaný do šustivé látky, pořád nemohl spát, protože se mu hlavou pořád honily útržky rozhovoru z mola.
Až když si jeho mozek konečně řekl, že přemýšlení už bylo dost a je načase, aby se taky trochu prospal, uvědomil si Hiroomi, jak pohodlný příbytek vlastně má. Respektive nemá.
Plácek, na němž byl stan postavený, byl pokryt nánosem šišek a drobných, leč ostrých kamínků, které se nikdo neobtěžoval vysbírat před tím, než se pustil do výstavby. Proto Hiroomiho do zad a vlastně do veškerých částí anatomie, jimiž se dotýkal země, celou noc tlačilo spoustu hrbolků a hroud, což bylo asi stejně pohodlné jako ležet na pytli plném kamení. Ani plátěná podlaha stanu, karimatka a spacák ho před kamením a šiškami neuchránily.


Dále tam byla ta lezavá zima, která se už v brzkých ranních hodinách plazila po svahu nahoru od řeky a zábla, kam jen dosáhla. A vzhledem k tomu, že stan, který Hiroomi se svým spolunocležníkem obýval, nebyl původně navrhován pro výpravy za polární kruh, klepal se celou noc zimou. V hlavě si udělal poznámku, že zítra si na spaní bude muset vzít alespoň svetr a oteplováky.
A nakonec ty zvuky. Hiroomi měl pocit, že veškeré ptactvo si toho rána řeklo: A heleme se, jakýpak to tu máme krásný den. Nevadí, že se ještě zcela nerozednilo. Já se i přesto posadím tady na větev, na tento strom, přímo nad to legrační plátěné obydlí, jehož obyvatelé se tak zoufale pokouší urvat alespoň trochu spánku, a zkusím, jak nahlas dokážu vyluzovat ty pištivé skřeky, kterým by se při troše dobré vůle dalo říkat zpěv.
Hiroomi to vzdal v okamžiku, kdy se ručička na jeho hodinkách přehoupla přes půl osmou. Potřeboval se trochu polidštit před tím, než se začnou budit i děti.
S jistým sebezapřením se vysoukal ze spacáku a při tom se snažil nadělat co nejméně hluku. Opatrně rozepnul zip stanu a vyklouzl do jeho druhé části, kde ležel jeho kufr. Chvíli se v něm přehraboval, než vytáhl svítivě žlutou mikinu a khaki kalhoty pod kolena. Rychle se oblékl, aby nezmrzl, natáhl si botasky a do klokanky mikiny si nacpal kartáček a pastu.
Vylezl ze stanu, ledový vzduch ho ale málem znovu vtlačil dovnitř. Zimomřivě se zachumlal hloub do mikiny a rychle vyrazil směrem k umývárně. Tábor byl pořád ještě tichý, protože jen málokdo se už vykutálel z postele.
Hiroomi se opřel ramenem do dveří umývárny a vpadl dovnitř.
„Dobré ráno.“ Roger vzhlédl od umyvadla a volnou rukou mu mávl na pozdrav. Dlouhé vlasy měl stažené do culíku, aby si je neomatlal pěnou, na sobě černou mikinu s obrázkem orla na zádech, džínové kraťasy a tenisky.
„Jo, to tak,“ zamručel Hiroomi unaveně a přešel k jednomu z volných umyvadel.
„Nevyspalý?“
„Vypadám nevyspale?“
„No tak, Hiroomi, tohle je první den. Jak budeš vypadat po týdnu?“
„Viděl jsi někdy Živí mrtví?“
„Chápu, na co narážíš. Ale tak budem za chvíli vypadat všichni. Vedoucí prý ke konci tábora usínají i ve stoje.“
„Já bych to zvládl už dneska. Zima, kamení, uřvaný ptáci. Ještě něco jsem zapomněl?“ Zapomněl jsi na Rena, který ti slíbil, že tě svede.
„No, uvidíme. Doufám, že mě teď neproklínáš za to, že jsem tě do toho navezl,“ ušklíbl se Roger a pustil kohoutek se studenou vodou.
„Ale ne. Budeš trpět stejně jako já,“ zahuhlal Hiroomi s pusou plnou kartáčku. Roger si rozpustil vlasy, aby si je mohl znovu svázat a zasmál se.
„Všichni budeme trpět. Asi je to nějaká forma trestu.“
„A co jsme všichni provedli tak hrozného, že si tohle zasloužíme?“ povytáhl obočí Hiroomi a vyplivl do umyvadla pastu.
„Kdo ví. Jdu do klubovny postavit vodu. Chceš tam trochu nechat na kafe?“
„Jestli tě můžu poprosit.“
Roger vyšel z umývárny a Hiroomi osaměl. Zamyšleně si čistil zuby a rozhlížel se. Trochu ho znervózňovaly pavučiny v rozích a hlavně jejich majitelé, kteří, vysušení jako křížaly, z nich stále ještě viseli. Nevrle se zamračil na malou tabulku nad umyvadlem, která formou velmi jednoduchého piktogramu naznačovala, že voda v kohoutcích není pitná. Hiroomi si pomyslel, že by se ty cedulky měly sundat, protože tušil, že varování už dávno neplatí a majitel tábora je jen líný je odstranit.
Vypláchl si pusu, odložil kartáček na okraj umyvadla a nabral si dlaně ledové vody. Vychrstl si ji do tváře, vlhkýma rukama si projel vlasy a uhladil si je z čela. Zahleděl se do naprasklého zrcadla, které viselo hned u vchodu, a zhluboka se nadechl.
Tak… připravený. Nebo ne?
V okamžiku, kdy si do kapsy zastrčil kartáček a vyšel zase do chladného rána, se z reproduktorů u klubovny ozvala znělka budíčku. Byla to nechutně optimistická písnička a Hiroomi byl jen rád, že už je vzhůru, protože kdyby ho vzbudilo něco takového, asi by vyletěl z kůže.
Protáhl se a vyšel směrem ke klubovně. Z chatek se pomalu začali trousit táborníci a neochotně se řadit na plácku, kde byl předešlého dne nástup a kde se měla konat rozcvička. Na svahu už na ně netrpělivě čekala Chizuru, jejíž oddíl měl toho dne služební den.
Hiroomi vešel do nízké budovy, kde klubovna sídlila, v předsíňce skopl botasky a vešel dovnitř.
„Ránko,“ pozdravil nerudně a zamířil ke svému místu vedle Kyouko. Stoly byly postavené do velkého U, přičemž Chizuru, jakožto hlavní vedoucí seděla čelem ke dveřím přesně uprostřed. Vedle ní seděli její praktikanti, Roger a Buddy. Hiroomi, Kyouko a Kuriri seděli na konci stolu nalevo ode dveří. Ren, Yoshiaki a Karasu seděli v místě ohybu po pravé straně, takže úhlopříčně k místům, kde seděl pátý oddíl.
„V konvici máš tu vodu,“ houkl na Hiroomiho Roger. Hiroomi přikývl, přešel k nízkému stolku, který stál pod oknem, a po chvíli zápasení s plechovkou kávy se mu podařilo připravit si kafe dostatečně silné, aby ho postavilo na nohy. Byla to spíš kávová omáčka.
„Kdyby sis ho udělal ještě silnější, stála by v něm lžička,“ podotkla Kuriri, kdy procházela okolo něj.
„Děkuju za tvůj názor,“ ušklíbl se Hiroomi a lačně si s hrnku přihnul. Nato opět vyšel před klubovnu a rozhlédl se. Rozcvička už byla v plném proudu a on ze svého strategického místa na schodech mohl sledovat rozespalé pachtění svých svěřenců. V davu asi devadesáti dětí jasně rozeznával Kovbojku, která se svým kloboukem a rezavými vlasy nešla přehlédnout. Hned vedle ní se poměrně živěji rozcvičoval Bongo.
To máš za to, ty malá potvoro, pomyslel si Hiroomi škodolibě a znovu si usrkl ze svého hrnečku. Počkej, já ti dám párovat mě s…
Zarazil se. Když tak o tom přemýšlel, ještě nikde neviděl Rena. Ostatní vedoucí už alespoň zahlédl, ale po Renovi jako kdyby se země slehla. Ne, že by to Hiroomimu nějak zvlášť vadilo. Neuměl si představit, jestli se mu po včerejšku bude schopný podívat do očí.
Zavrtěl hlavou a posadil se na schody.

„Dobré ráno vespolek!“
Hiroomi na sebe byl hrdý, že sebou netrhnul tolik, jak očekával. Místo toho nasadil výraz naprostého nezájmu a dál se soustředil na chleba.
Stál u stolu svého oddílu, zády k táboru, takže ho neviděl přicházet. Jeho hlas však přeslechnout nemohl, protože pozdrav zahlaholil na celou jídelnu.
„Nějak čilý,“ podotkla Karasu, když se Ren protáhl mezi ní a Yoshiakim a ukořistil jeden z tlustě namazaných chlebů, které se podávaly k snídani na velkých tácech.
„Je první den. Ještě mám energii z domova. Zato vy vypadáte nějak chcíple.“
„Nech si toho, Reníčku,“ zašklebila se na něj Kyouko. „Však na tebe taky dojde.“
„Okouzlující jako vždy, Kyouko,“ usmál se Ren a zakousl se do chleba. Hiroomi se konečně odvážil na něj podívat. Ren skutečně nevypadal, jakože spal ve stejných stanech jako ostatní vedoucí.
„A helemese, dobré ráno, sluníčko.“ Hiroomi překvapeně zamrkal, když pochopil, že to bylo na něj. Kyouko povytáhla obočí a změřila si oba dva zkoumavým pohledem.
„Držíš v týmových barvách?“ nadhodil Ren s úsměvem, přistoupil k Hiroomimu a mezi prsty sevřel tkaničku z Hiroomiho mikiny.
Hiroomi sklopil oči a konečně mu došlo, že Ren jen naráží na jásavou žlutou jeho mikiny, která byla skoro úplně stejná jako barva jeho oddílového šátku.
Než stihl něco dopovědět, Ren zase couvl, ještě na něj však pobaveně mrkl, načež se otočil a posadil se ke stolu vedle jedné dívčiny z jeho oddílu.
Hiroomi nasucho polkl a odhrnul si z čela pramen žíhaných vlasů.
Na tenhle tábor jel, aby zapomněl na svého bývalého! A ne aby tady dostal malou srdeční zástavu pokaždé, když se jenom otočí okolo tohohle černovlasého frajera.
Zakousl se do chleba, jako kdyby nebohý plátek pečiva urazil jeho matku a rozhlédl se. Ranní mlha se ještě úplně neprotrhala a ve světle žlutém světle stoupajícího slunce to budilo dojem, jako kdyby jiskřila. Od řeky se táhla zima, ale už se to dalo vydržet.
Přejel pohledem svůj oddíl a pomalu došel k várnici s čajem. Chvíli usilovně přemýšlel, v které přepravce jsou čisté a v které špinavé plastové hrnečky. Nakonec si vzpomněl na jednoduchou metodu, kterou mu poradila Kyouko. Červená přepravka, č jako čistá.
Namátkou nahmátl jeden hrneček (oranžový s ouškem, abychom byli přesní) a natočil si čaj. Nebo spíš něco, co se jako čaj tvářilo. Chutnalo to spíš jako vlažná oslazená voda, ale Hiroomi nebyl ve stavu, kdy by si na něco stěžoval.
„Jaká byla noc?“ ozvalo se vedle něj.
Hiroomi leknutím nadskočil a málem si vylil ten pseudočaj za mikinu.
„Chvíli trvá, než si zvykneš na to… poleženíčko.“
„To myslíš vážně?“ podivil se Hiroomi. „Ani fakír by na tom nevydržel ležet.“
„Proto si po první zkušenosti přivezeš deky navíc a nafukovací polštářek,“ pokrčil rameny Ren a lišácky se usmál. Hiroomi se na něj zamračil.
„A proč tohle nikdo nemohl říct mě?“ prskl podrážděně a promnul si krk, který ho pořád pekelně bolel.
„Můžeš někdy zajít ke mně. Já bych se klidně podělil,“ usmál se Ren a opřel se o jednu z kovových podpěr, která zajišťovala stabilitu střechy.
„Dobrej pokus,“ povytáhl Hiroomi obočí.
„Takže na lacinější pokusy se nechytáš?“
„Neurážej mě.“ Hiroomi dopil zbytek čaje a odhodil plastový kelímek do šedé přepravky, kde už se kupily ostatní hrnečky čekající na umytí. „Že jsem napůl blonďák, neznamená, že ti na tohle skočím.“
Ren se usmál jako kočka v lavoru smetany.
„Bude s tebou ještě zábava.“
Hiroomi při tom tónu přejel mráz po zádech. Nechtěl si připadat jako něčí hračka. Upřel na Rena šedé oči a pokoušel se proniknout pod ten nonšalantní výraz, který měl na tváři. Ren mu pohled trpělivě opětoval.
„To se ještě uvidí.“ Hiroomi se otočil na podpatku (kdyby ovšem jeho tenisky podpatky měly) a vrátil se zpátky ke stolu svého oddílu. Moc dobře si všiml pohledu, kterým ho počastovala Kyouko.

Dopoledne se věnovali tvorbě vlajek. U prvních tří oddílů to probíhalo jako každá práce s dětmi. Na stůl se položil obdélník látky v příslušné barvě, krabice fix a poté, co všichni, co nechtěli přijít k úrazu, ustoupili do dostatečné vzdálenosti, vypustilo se ke stolu i stádo těch malých pokladů.
Jak tak Hiroomi procházel okolo stolu prvního oddílu, stihl si všimnout, že původní barva (to jest fialová) vlajky už skoro zmizela pod hustou sítí barevných obrázků a neuměle napsaných jmen, z nichž většina měla podle zvyklostí dětského rukopisu alespoň jedno z písmenek zrcadlově obrácené.
V duchu popřál vedoucím prvního oddílu hodně štěstí a pokračoval jídelnou až ke stolu, kde v soustředěném kroužku seděli jeho svěřenci. Kyouko a Kuriri se slunili rozvalené na trávě opodál.
Hiroomi zkusmo nakoukl do prostředku lidského kruhu, kde na stole ležela žlutá látka jejich zatím nepohaněné vlajky. Zdálo se, že její tvorba zatím leží pouze v projektovací fázi. Proto se otočil a zamířil ke Kyouko a Kuriri. Sluneční brýle, které měl vetknuté do vlasů místo čelenky si posadil na nos a posadil se do trávy mezi ně a dřevěnou ohrádku, kde se poklidně pásla dvě vypasená, opelichaná morčata a cosi, co mohlo být při trochu dobré vůle králík.
„Takhle sis táboření nepředstavovalo, co?“ nadhodila Kyouko, která ležela na zádech, ruce za hlavou a triko vyhrnuté, aby nachytala trochu bronzu na břicho.
„Jakpak myslíš? Vyvalování na sluníčku?“ řekl Hiroomi a protáhl se.
„Taky to tady takové nebývá pořád. Až se tady trochu zaběhneme, uvidíš, jak si ani na chvíli neodpočineš. Ale každopádně, tenhle tábor skýtá jisté výhody oproti těm, kam jsem jezdila, když jsem byla dítě,“ připojila se do rozhovoru i Kuriri. „Tady je aspoň teplá voda, chatky a klubovna, kde nehrozí, že se každou chvíli propadne střecha.“
„Kam jsi jezdila?“ podivil se Hiroomi a chvíli zaváhal nad oslovením jsi. Kuriri byla podle vlastních slov profesorkou na střední škole (i když jí tam oslovovali Kuriri-sensei, tedy jejím křestním jménem) a o deset let starší než on.
„Na tábor, kde byly stany s podsadou, vodu jsme si museli ohřát nad ohněm a tak vůbec,“ pokrčila rameny Kuriri. „Někdy to nebylo nic moc. Tady je oproti tomu luxus.“
„Až do okamžiku, kdy někdo zase pustí třináctileté holky do sprch jako první, rozbije se první okno, které budeme muset vyspravovat lepící páskou, a kuchařka přejde k jídlům typu krupicová kaše.“
„Co je na krupicové kaši tak hrozného? Jasně, někdo jí nemá rád, ale…“ začal Hiroomi, ale Kyouko zavrtěla hlavou.
„O krupicovou kaši jako takovou nejde, Hiroomi. Tady jde o to, že rychle pochopíš, co to znamená skutečný hlad a ještě rychleji pochopíš, že krupicová kaše je dobrá na chuť, ale rozhodně se jí nemůžeš ládovat. Respektive můžeš, ale při konzistenci zdejší krupicové kaši dopadneš stejně, jako kdyby ses ládoval asfaltem.“
„Oh.“ Hiroomi nevěděl, co jiného na to říct.
„Přesně tak,“ přikývla Kyouko. „Kdybys měl zájem, mám igelitku instantních polívek, tak si kdyžtak řekni.“
„Hej! Pojďte sem!“ zavolal na ně najednou Bongo. Hiroomi a Kyouko se vyhrabali na nohy, Kurir však stále ležela na zádech a jen natáhla ruce do vzduchu. „Zvedněte mě, mí věrní praktikanti,“ zahučela. Kyouko a Hiroomi si vyměnili pobavený pohled, popadli ji za ruce a vytáhli ji na nohy. „Jsem zvědavá, co vymysleli letos,“ zamumlala, když se pomalu blížili ke svému stolu.
Oddíly měly za úkol vytvořit nejenom vlajku, ale i název.
Kroužek se rozestoupil právě tak, aby se do něj vešli i tři vedoucí. Na stole před Bongem ležel návrh vlajky, která se skládala z velké číslice pět a vodorovných černých pruhů.
„Neříkejte mi, že se chcete jmenovat Včeličky,“ ušklíbla se Kuriri, když si návrh prohlédla. V každém žlutém pruhu bylo na každé straně vlajky napsané jméno jednoho táborníka.
„No dovol,“ odfrkla si Kovbojka a pohodila hlavou, až se jí klobouk málem svezl z hlavy, „nejsme z mateřské školy.“
„Takže Čmeláci?“ povytáhl obočí Hiroomi, který přesně viděl logiku celého nápadu (a všiml si názvu, který byl napsaný v rohu papíru).
Kovbojka se zatvářila, jako kdyby ji uhodil.
„Vlastně je to Bumble Bees.“
„Rozkošné.“ Kyouko si moc dobře pamatovala, jak sama vymýšlela podobné názvy, když ještě jezdila jako táborník a tak neměla chuť do nich moc rýpat.
„No, tak se pusťte do té vlajky, ať to máte dneska z krku a nemusíme to dělat i po obědě.“
Nakonec se štětce chopil Kentarou a navigován jedním z Hanazawů se pustil do malování, zatímco ostatní přihlíželi. Hiroomi se znuděně posadil na stůl šestého oddílu a na prst si natáčel tkaničku od mikiny.
Najednou mu výhled zakryly dvě dlaně. „Hádej-“ začal majitel oněch dlaní, Hiroomi se ovšem loktem ohnal do míst, kde mohl mít mluvčí žaludek a k vlastnímu potěšení ho řádnou silou zasáhl. Ozvalo se bolestné zaskučení a ruce z Hiroomiho zorného pole se stáhly.
„Auuu!“ zakňučel Ren a zhroutil se na stůl vedle Hiroomiho.
„Taky tě zdravím, Rene,“ usmál se ponuře Hiroomi a teatrálně si protáhl loket.
„Tohles nemusel,“ řekl Ren ublíženě a promnul si břicho, do kterého ho Hiroomi udeřil.
„Nemusel… ale chtěl.“ Hiroomi se na něj zadíval tím necyničtějším pohledem, jakého byl schopný. Vytrénoval si ho k dokonalosti na svých spolužácích a byl hrdý, jak jednoduše jím dokázal lidi uvést do rozpaků.
Ke stolu se postupně rozsadili i ostatní členové šestého oddílu, kteří doteď byli v lese a hledali vhodný kus dřeva, který by mohli použít na vlajku.
„Tak co, už máte název?“ zeptal se Ren už o něco veselejším tónem.
Zelený Hanazawa na něj beze slova zvedl už skoro dokončenou vlajku, které chybělo už jen pár hodin na slunci a finální podpisy všech členů oddílu.
„Čmeláčci?“ Ren se zaculil.
„Máš s tím nějaký problémy, Renny?“ Kovbojka se na lavičce otočila a lokty se opřela Renovi o kolena, přičemž měla na tváři výraz, který má člověk, od nějž byste čekali, že vás rozseká dveře sekerou a poté se něco podobného pokusí udělat i vám samotným. Hiroomiho napadlo, že taková poloha by asi nebyla zrovna vhodná, kdyby její účastníci nebyli gay a… Kovbojka, buďme upřímní. Byla tu šance, že takové dva, tři roky bude z Kovbojky kočka, teď ale byla klasická třináctiletá holka, která se chovala víc jako kluk.
„Vůbec ne. Je to roztomilý. Už vám jen stačí na Hiroomiho našít černé pruhy,“ zakřenil se Ren a vzal Hiroomiho familiárně okolo ramen.
„Dej tu ruku dolů,“ zasyčel Hiroomi netečně a upřel na Rena další ledový pohled, „jestli o ni nechceš přijít.“
Ren pro jistotu ucukl a zvedl ruce v obranném gestu před sebou, jako kdyby chtěl Hiroomiho ujistit, že mu nehodlá nic udělat.
Kovbojka se při té krátké scéně pobaveně ušklíbla a pak se znovu otočila ke zbytku pětky, aby se podepsala na vlajku vedle Bonga.
Hiroomi se na Rena výhružně zadíval, ten mu to však oplatil zkoumavým pohledem, jako kdyby se pokoušel přijít na to, proč je Hiroomi taková netýkavka.

Hiroomi se převalil do téměř dokonalého kotoulu a za běhu se mu povedlo zvednout opět na nohy a vyhnout se napřažené paži jedné dívky z šestého oddílu, která chňapla po šátku, jež měl zastrčený za pasem. Otočil se k protivnici čelem a odhrnul si z čela pramen zpocených vlasů.
V příštím okamžiku ale zaregistroval pohyb i na druhé straně, to už ale nestihl zareagovat a táborník z šestky, který byl o půl hlavy vyšší než on mu šátek vytáhl, hodil mu ho a pokračoval ve hře.
Hiroomi si úlevně oddechl a vydal se ke svahu, kde seděli ostatní vyřazení čmeláčci. Vzhledem k tomu, že v šestém oddíle bylo o člověka víc, byl donucen hrát za svůj oddíl i on. Kyouko i Kuriri totiž argumentovali, že jestli šátkovanou neumí, měl by se ji hodně rychle naučit, aby, až nadejde čas, byl k nějakému užitku. Asi v polovině tábora se měl totiž odehrát turnaj ve všech možných i nemožných hrách mezi vedoucími a táborníky, což nebylo nic příjemného, protože na jednoho vedoucího vycházelo zhruba sedm dětí.
„Tak jak se ti líbila tvá první šátkovaná?“ zeptala se Kyouko sladce a posunula se, aby se mohl posadit vedle ní. Hiroomi odhrnul z trávy několik kamínků a svalil se na zem.
„Zdálo se mi to, nebo šli všichni po mě?“ zafuněl a otřel si šátkem čelo. Nebyl to ten, který vyfasoval předešlého dne, ale obyčejný starý, který si přivezl z domova právě na takovéhle srandičky.
„To je základní reflex. Ve hře je vedoucí? Sejmeme ho jako prvního a pak se teprve vrhneme na ty ostatní. Je to vlastně logické. Vedoucí většinou bývají nejstarší a tím pádem i nejsilnější. I když u tebe… nevím, nevím…“ To se ozval Yoshiaki, vedoucí šestého oddílu, který seděl opodál. Byl to asi čtyřiadvacetiletý čahoun s tmavýma očima a narezle hnědými vlasy, které měl vepředu na jedné straně podstatně delší. Těchhle několik nepochopitelně delších pramenů měl spletené do copánku v němž měl korálky a peříčko. Tmavě modrý šátek měl zavázaný jako čelenku.
„Nebuď na mojeho praktikanta zlej, Yoshi,“ zamračila se na něj Kuriri a poplácala Hiroomiho po hlavě, jako kdyby byl štěně.
„Já nejsem zlej!“
„Jak by ti bylo, kdybych se ti začala navážet do Karasu?“
„Dobře. Dohoda. Nebudeme si urážet praktikanty a rozdáme si to při nějaké vhodné příležitosti.“
Yoshiaki na ní vrhl tak významný pohled, až Kyouko zaskučela. „Ale no tak, nezačínejte zase. Dost dobře si pamatuju, jak mě to stresovalo, když si vedoucí vyměňovali takovéhle dvojsmysly.“
Yoshiaki se ušklíbl a popotáhl si šátek výš na čele. „Ale prosím tě, pokud vím, vloni to byl tvůj brácha a jeho přítel, kdo tady hýřil dvojsmysly až hanba!“
Kyouko se poraženecky usmála a pokrčila rameny. „A teď si představte, jaký to mám doma.“
Hiroomi si dlaní ovíval tvář a v pomalu houstnoucím šeru sledoval svůj oddíl, který se na první pohled pokoušel zavraždit oddíl protivníků. Byl to dlouhý a vyčerpávající den. Navíc měl hlad. Když mu Kyouko říkala o té krupicové kaši, myslel, že si dělal legraci, pochopil ale, že je to hrůzostrašná pravda. Proto už se těšil na večer, až vytáhne svou igelitku zásob a ponoří se do jejích šustivých hlubin.

Byl to den plný nových zkušeností. Poté, co dokončili vlajku, vydali se do lesa, aby našli nějaký vhodný klacek, na nějž by ji mohli pomocí napínáčků upevnit.
Během tohoto hledání došlo k napínavému šermířskému souboji s klacky mezi Rin a Ryuunosukem, který skončil tím, že oba sjeli ze svahu do borůvčí a dopadli jako jedna velká hihňající se hromada.
Nakonec vítěznou větev našel fialový Hanazawa a to ve zbytcích něčeho, co mohl být zbytek domečku pro lesní skřítky z minulého turnusu. Fialový Hanazawa svůj poklad nesl až do tábora nad hlavou, když se ovšem pokusil vyjít z lesa, málem si utrhl paže v ramenou, když se mu tyč zachytila mezi dvěma stromy.
Kuriri Hanazawovi striktně zakázala, aby si ukořistěnou větev odnesl i do jídelny a všechny je poslala, aby si jako hodné děti umyly před obědem ruce. To už totiž začala hrát písnička, která hlásila oběd. Byla to infantilní slátanina, která posluchače varovala, že v případě, že si před jídlem neumyje ručičky, dostane žloutenku.
„To musí být pro děti výborné,“ zavrtěl hlavou okolo procházející Buddy, praktikant čtvrtého oddílu. „Mě by to asi dost traumatizovalo, kdyby mi v šesti letech někdo před každým jídlem hrál písničku, která ti velice jasně naznačuje, že pokud si ruce v podstatě nevydezinfikuješ, dostaneš nějakou smrtelnou chorobu.“
„Třeba si z toho vezmou ponaučení,“ pokrčila rameny Kyouko a překročila mělkou stružku, která při velkých deštích odváděla vodu z cesty.
„Doufám, že ne. Jinak tady budeme mít co dělat se sedmiletými anorektičkami.“ řekl Buddy a nastavil jí rámě, jako pravý gentleman. Kyouko se do něj se smíchem zavěsila.
Hiroomi mezitím spěšně počítal děti, které se pomalu trousili ze záchodů.
Bongo a Kovbojka, Mitsuki, Hanazawovi, ty tři grácie, Rin s Jo, Gunji, Akira, Michiko, Ryuunosuke a Kentarou… I kdyby neměl jedničku z matiky, dokázal si spočítat, že děti má všechny a tak zamířil k jídelně.
Během oběda byl pověřen nalévat polévku, ale nějak se mu nedařilo přijít na ten gryf, takže si skoro v každém talíři smočil palec. Postupně obešel všechny své svěřence a nakonec skončil u tří prázdných talířů, které čekali na něj a jeho dvě kolegyně.
Vyškrábl do talířů zbytek z kastrolu a šel ho vrátit k okénku. Na to se vrátil ke stolu a spokojeně se usadil k talíři kouřící se polévky. Pro druhé jídlo si musel každý jít k okénku sám. Chodilo se tam po oddílech. Vždycky začínal služební oddíl, kterým byl první oddíl, takže pětka byla až předposlední.
Po obědě měli hodinu volno, asi aby mohli strávit trochu betonovou bramborovou kaši. Hiroomi se nechal zlákat na partičku Prší s Gunjim.
Vydrželi hrát celý polední klid a Hiroomi ke svému zklamání zjistil, že Prší mu nejde ani zdaleka tak dobře, jak si do té chvíle myslel. Gunji ho porazil na celé čáře a zbytek oddílu tomu pobaveně přihlížel. Seděli na zábradlí svých chatiček a pozorovali ty dva, jak se s kartami pachtí rozvaleni ve trávě před chatkami.
Pátý oddíl zabíral čtyři chatky až u hlavní brány. Tři byli ve stejné řadě jako všechny ostatní, čtvrtá ovšem stála pootočená o devadesát stupňů, takže tvořila takové příjemné zákoutí právě pro pátý oddíl. Na verandě chatky s číslem třináct už stála vlajka, která vypadala, jako něco, co byste dostali, kdybyste stáhli obrovského čmeláka.
Hiroomi se převalil na záda a protáhl se. V příštím okamžiku se vedle něj do trávy svalila Kovbojka, podepřela si bradu lokty a široce se na něj usmála.
Hiroomi tušil, že má chuť se znovu zeptat, jestli se mu Ren líbí, ale vrhl na ní pohled, který ji v tom zabránil. Kovbojka si odhodila jeden rezavý culík přes rameno a stáhla si klobouk hlouběji do čela.
„Tak jak se ti tu zatím líbí?“ zeptala se a utrhla stéblo jakéhosi plevele, kterým začala lechtat Gunjiho za uchem. Ten si to nechal líbit jako stará kočka, která už si za života vypěstovala příliš velký cynismus, než aby na to nějak reagovala.
„Jak to myslíš?“
„Jako celkově. Místo, jídlo, lidi…“
Zdálo se mu, že ty lidi nějak podezřele zdůraznila, ale nakonec to nechal bez komentáře. Místo toho odpověděl: „To se těžko posuzuje, je to přece jenom první den.“
V příští chvíli mu Rin nabídla velký pytlík žužu. Jedno si s poděkováním vzal, pohodlněji se rozvalil do trávy a pokračoval: „Nikdy jsem na táboře nebyl, takže nevím, jaké jsou standarty.“
Zahleděl se do větví stromu, pod nímž ležel. „Zatím se mi tu docela líbí.“
Jako naschvál se za ním ozval lomoz a po svahu po patách sjel Ren. Kovbojka povytáhla obočí, Bongo jí ovšem loktem šťouchl do žeber a zatvářil se na ní způsobem, který naznačoval, že jestli se pokusí o nějakou poznámku, shodí ji do řeky.
„Nerad vám kazím zábavu, ale máme poradu, takže vám budu muset odvést vašeho fešného praktikanta, abychom naplánovali, jak vás odpoledne zmasakrujeme.“ Při těch slovech se na usmál na Hiroomiho, který se tvářil, že ho úplně přeslechl.
Jeden z Hanazawů se opřel o zábradlí chatky číslo třináct a ušklíbl se. „Prosím, že to budou Kanci!“
Ren si pohrdlivě odfrkl. „To určitě! Z posledních kanců mám dodneška jizvu.“
„Za to nemůžu já, za to mohl Nemu. A taky to od tebe nebylo zrovna chytrý zkoušet kličkovat mezi smrčky,“ pokrčil rameny fialový Hanazawa. Ren se na něj zaškaredil a kývl na Hiroomiho.
„Jdeme?“
Hiroomi se s námahou zvedl a oprášil si kalhoty.
Ren mávl na Čmeláčky a popoběhl, aby Hiroomiho dohnal.
„Co jsou Kanci?“ zeptal se a loupl po Renovi očkem. Ren od rána změnil účes. Teď měl vlasy stažené oddílovým šátkem, jako Yoshiaki.
„Hra. Drsná hra. Vedoucí dělají kance a děcka nás loví.“
„Loví?“ zamračil se nejistě Hiroomi.
Ren si shrnul potítko ze zápěstí a odhalil jasně viditelnou jizvu dlouhou asi deset centimetrů. „Tohle mám od kluka, který si na mě vloni počkal ve smrčcích, skočil po mně a srazil mě přímo do toho největšího trní.“
„Takže kanci jsou taková… sebevražedná hra.“
„Kupodivu, děti ji milují,“ zasmál se Ren a vyběhl po schůdcích na svah.
„Taky by mě bavilo rasit někoho, kdo mi šestnáct hodin denně říká, co mám dělat!“
„Právě jsi pochopil mentalitu našich svěřenců, gratuluju. Ale neboj, dneska dáme na rozehřátí něco lehčího.“
„Bitvu u Waterloo, třeba?“ povytáhl obočí Hiroomi, jak ho Ren pustil do nízké budovy klubovny.
„Nedělej si legraci. I Napoleon by si ji raději zopakoval než dát Kance,“ zakřenil se Ren, když se zouvali a vešli do klubovny.
„A tuhle vážně hrajete dobrovolně?“ podivil se Hiroomi, zatímco se zouval v předsíňce.
„No… spíš než dobrovolně přijdeme v polovině tábora o rozum a to pak někdo ve dvě ráno prohlásí: A co kdybychom si zítra zahráli Kance?! A všichni jsou tak zblblí, že to odkývou a druhý den jen tiše litují svých rozhodnutí.“
„O tom svědčí ta tvoje rozkošná jizva.“
„Zeptej se Yoshiakiho, kde má tu svojí a uvidíš, že ta moje je ještě v pohodě.“
Hiroomi se zatvářil naoko pohoršeně. „Proboha, Rene, je mi sedmnáct.“
Ren se lišácky zakřenil a pozadu vešel do klubovny, aby byl stále čelem k Hiroomimu. „Co si o mě myslíš, Hiroomi? Že bych naznačoval něco nevhodného? No, to snad ne!“
Hiroomi mu věnoval ten nejsarkastičtější pohled, který byl schopen vykřesat, aniž by se usmál a zamířil ke svému místu mezi Kyouko a Kuriri, zatímco Ren se posadil vedle Karasu a přitáhl si desky, které ležely před ním.
Hiroomi se nenápadně usmál a projel si dlaní vlasy. A pak se zarazil. Tak počkat.
Ne. Nenene. Nemůže s Renem takhle nepokrytě flirtovat. Byla jedna věc, když to dělal Ren, ale jiná, když se toho chytil i on! Vždyť si přece řekl, že v tom Rena nebude podporovat. Bylo to totiž to poslední, co zrovna teď potřeboval.
A bylo jedno, jak moc dobře uměl Ren líbat a jak modré měl oči. Nehledě na to, že Hiroomimu se modroocí kluci vůbec nelíbili. Možná jen trošku. Malinkato. Nebylo to tak, že měl pro modrooké kluky slabost. A i kdyby… jakože ne… ještě to neznamenalo, že by se kvůli tomu měl do Rena zamilovat.

Byla to primitivní hra. Táborníci měli přenášet malé papírové čtverečky z bodu A do bodu B a snažili se nenechat se chytit některým z vedoucích. V případě, že se tak stalo, museli papírek odevzdat a jít si pro další. Oddíl s nejvíce lístečky vyhrával.
Hiroomi si ani nevšiml, jak se to stalo, ale najednou stál uprostřed louky a jen matně si vybavoval motivační scénku, kterou Chizuru narychlo vymyslela, aby jim hra seděla do témata tábora.
„Na malý děti buď hodný,“ ozvala se najednou vedle něj Kuriri, „ale větší se pokoušej chytat co nejvíc. Ať je to vyrovnané.“
„I děcka od nás?“ zeptal se pochybovačně Hiroomi.
„Jo, i děcka od nás. Žádné nadržování. Oni na tebe taky během těch čtrnácti dnů nebudou jenom hodní,“ přikývla Kuriri.
„Takže sotva uvidím někoho, kdo vidí přes stůl, vrhnu se po něm.“
„Princip pochopil rychle.“ Buddy poklepal Hiroomiho po rameni. „Má tady budoucnost.“
„Děkuju,“ zaculil se Hiroomi.
„Hlavně se jich neboj, ano?“ dodal ještě Buddy. „Víš, ona taková horda běžících dětí dokáže člověka vyděsit.“
Hiroomi nad tím mávl rukou. „Ale no tak, jak hrozné to může být?“

„Tohle je hrozný,“ zamumlal Hiroomi. Měl pocit, že se mu nějaká větvička, na níž ležel, pokouší provést chirurgický zákrok, neměl ale chuť se pohnout.
Zíral na modré nebe přes nějž jako nadýchané bílé ovečky běhaly obláčky a přemýšlel, jestli by neměl vstát, než na něj někdo šlápne.
Na druhou stranu ta větvička nebyla tak nepříjemná, aby ho donutila vstát a jeho nálada se pohybovala na mezi Mám slušný cynický nadhled a Jsem se vším hotov, prostě se posadím do rohu a budu tam sedět až do konce svých dní.
„Jsi v pohodě?“ ozvalo se nad ním.
Hiroomi zamžikal proti slunci a zaostřil na postavu, která se nad něj naklonila.
„Ležíš tady už dobrých pět minut.“
„To znamená, že už dobrých pět minut pozoruješ, jak tady ležím,“ podotkl Hiroomi.
„Tobě nic neuteče,“ zavrtěl hlavou Ren a přisedl si k Hiroomimu na bobek a opřel se předloktími o kolena. „Takže… řekneš mi, proč tady ležíš?“
„Nazval bych to celkovou porážkou.“
„To už tě ty děti tak zdeptaly?“ zeptal se Ren pobaveně a podepřel si bradu jednou dlaní. Hiroomi ležel na okraji louky a děti se řítily všemi směry o kus dál. Nikdo si jich nevšímal, protože měl plné ruce práce s utíkáním před vedoucími nebo naopak, lovením dětí.
„Chytil jsem jednu malou holčičku, která sebou praštila o zem a začala křičet, jako kdybych jí vraždil rodinu. Další kluk se mě pokusil přesvědčit, že jsem se ho nedotkl, načež mi vzal zase čáru a nesmím zapomenout na toho posledního, který tak usilovně kličkoval, až jsem přehlédl tady ten svah a trošku se projel.“ Hiroomi vrhl na Rena pohled plný sebelítosti. „Mám podezření, že jsem si prodřel kalhoty až na kost.“
Ren povytáhl obočí, naklonil hlavu na stranu a očima sklouzl k Hiroomiho kalhotám.
V příští chvíli ho do čela udeřila Hiroomiho dlaň, takže se svalil na záda do trávy. „To jsem si nezasloužil!“ hýkl smíchy, když se drápal zpátky na nohy.
„Říkal jsem ti, že na mě hrozně levný balicí hlášky neplatí. Stejně jako tohle,“ řekl Hiroomi. Ren se provinile usmál, postavil se nad něj a nabídl mu ruce, aby mu pomohl postavit se. Hiroomi ještě chvíli přemýšlel, že se bude válet v loužičce sebelítosti, nakonec se ale Rena chytil a nechal se vytáhnout na nohy.
„Zdá se, že kalhoty zůstaly nepoškozeny,“ podotkl Ren a nápadně si Hiroomiho prohlížel, když okolo něj obcházel malé kolečko. „Škoda.“
„Beru to zpátky. Tvoje balicí hlášky nejsou hrozný. Jsou naprosto příšerný.“
Ren jen pokrčil rameny a pomalým krokem zamířil zpátky ke středu louky, kde právě probíhala řežba. „Víš, jestli chceš, můžem udělat tandem,“ nadhodil.
„Cože?“ podivil se Hiroomi.
„Tandem. Tým. Dívej se na Chizuru a Buddyho.“ Ren trhl bradou směrem ke dvojici vedoucích, kteří právě pronásledovali zoufale se tvářícího táborníka z šestého oddílu. Hiroomi chvíli nechápavě sledoval a netušil, co si z té scény má vzít, než mu došlo, že Buddy toho kluka nadhání Chizuru přímo do rány.
„Je to tak větší legrace a je menší šance, že tě někdo kopne do kolena a uteče.“
„Prosím, neříkej mi, že se ti to někdy stalo.“
„A ne jednou.“
„Ty jsi tady pro ty děti úplný otloukánek!“
„To dostaneš, když sem příliš dlouho jezdíš jako dítě.“
Hiroomi se pousmál a povytáhl rukávy trika. Začínalo se dělat nehorázné vedro. Beránkovité mráčky běhaly po nebi sem a tam, ale slunce už nebyly schopné zakrýt a tak se nad loukou vznášel mlhotavý opar horkého letního dne. „Měl bych tě litovat?“ zeptal se Rena, který si právě popotahoval šátek dál z čela.
„Ani ne. Já mám svoje způsoby, jak se bránit,“ usmál se sladce Ren. Hiroomi už chtěl něco odpovědět, když Ren najednou trhnul hlavou směrem k okolo probíhající dvojici dětí.
„Ty zleva, já zprava,“ řekl Ren a poplácal ho po rameni.
„Cože?“ Hiroomi se zmateně rozhlédl, než pochopil, co po něm Ren chce. A v příští chvíli už se vrhnul doleva, protože… proč ne.

„Docela se divím, že jsi ještě naživu.“
„Nejsi první ani poslední.“
„Dej to pryč, ať se ti na to můžu podívat.“
„Řekl bych, že s tímhle na tebe moc dojem neudělám, co?“
Hiroomi se snažil udržet si vážný výraz, ale při pohledu na Rena s tváří pokrytou krví, tvářícího se jako boží umučený, se mu to prostě nepovedlo. Ren zakňučel jako nakopnuté štěňátko a opřel se zády o plot, který odděloval hrací louku od prašné příjezdové cesty k táborů.
„Nezakláněj hlavu, ať se ti nedostane krev do krku,“ napomenul ho Hiroomi. Ren poslušně hlavu zase sklonil a přitlačil si chuchvalec papírových kapesníčků pod nos.
„To je opravdu to poslední, co bych chtěl,“ zamumlal.
Hiroomi se ohlédl k místu, kde jedna z vedoucích prvního oddílu vydávala táborníkům papírové lístečky, jež měli přenášet na druhou stranu louky, kde jim byly započítávány. Nemohl si nevšimnout, že několik dětí na ně zvědavě civí. Zřejmě nikdy neviděli krvácejícího člověka.
„Přiznej se, udělals to proto abych se necítil tak blbě kvůli tomu skluzu po zadku.“
„Prokoukl jsi mě. Většinu kluků se pokouším sbalit tak, že ze sebe dělám většího idiota než obyčejně sem.“
„A funguje to?“ zeptal se Hiroomi s předstíranou zvědavostí.
„To bys měl vědět ty,“ podotkl Ren huhňavě, poodtáhl si kapesníky od tváře, načež si je znechuceně připlácl zpátky, když odhalil změť rudočerné krve.
„Nic není přitažlivější než kluk s rozbitým nosem.“ Hiroomi laškovně pohodil hlavou. Ren se chroptivě zasmál.
„To víš, celé jsem to plánoval. Snad sis nemyslel, že jsem ten plot přehlédl.“
„Možná jsi ho viděl, to ovšem nic nemění na tom, že jsi přes něj přeletěl a když ses zvedal, tak sis rozrazil nos o nejnižší příčku. Kvůli mně to nemusíš přehánět. Politoval bych tě i kvůli tomu pádu.“
Ren se usmál a z rohu brýlí si otřel krvavou skvrnu. Hiroomi se pohodlněji uvelebil v trávě vedle něj. „Dneska jsme toho moc nenahráli, nemyslíš?“
„Promiň, neslyším tě přes tu krev, která se mi valí z nosu.“
„Citlivko,“ mlaskl Hiroomi a podal Renovi další kapesník z jednoho z balíčků, který zabavil okolo probíhajícím dětem. Jedno z nich poslal i pro zdravotnici, která měla být na druhé straně louky, bylo už ale dobrých deset minut a nikdo stále nepřicházel.
„Myslíš, že to ta holka zapomněla?“ zeptal se Rena.
„Hm?“
„Přivést zdravotnici.“
„Moc bych se nedivil. Vidina vítězství v první celotáborové hry je lákavější než záchrana života jednoho praktikanta,“ pokrčil rameny Ren.
„Mám pro ní zajít?“ zeptal se Hiroomi, Ren ale zavrtěl hlavou.
„Možná to bude znít jako další nepovedená balicí hláška, ale v tuhle chvíli bych byl raději, kdybys tu zůstal se mnou.“
„Jo, rozhodně to tak zní,“ přikývl Hiroomi, ale jemu samotnému se představa, že by tam Rena měl nechat, příliš nelíbila. Nebylo v tom nic osobního. Hiroomi jen věděl, že ztráta krve a pekelné teplo člověku nesvědčí. Dobře, skoro nic osobního.
Nejistě se rozhlédl, když si všiml dvojice, která právě přibíhala ke stanovišti asi deset metrů od nich. „Gunji, Rin! Mohli byste na chviličku!“ zamával na ně. Gunji se po něm ohlédl a dloubl Rin loktem do žeber, aby ji na Hiroomiho upozornil.
„Co se stalo?“ zeptal se nechápavě Gunji, když přišli až k nim. Ren jen chabě mávl, zatímco druhou rukou si držel u nosu kapesníky.
„To už jsi stihl první zranění? Letos na to jdeš hopem,“ zavrtěla Rin hlavou a šťouchla do Rena špičkou boty.
„Nech si toho, zlato, na tohle fakt nemám náladu,“ zamračil se Ren.
Hiroomi protočil oči a otočil se zpátky ke Gunjimu. Chlapec byl ještě o půl hlavy menší než on, a že Hiroomi nebyl zrovna nejvyšší stéblo na louce, a upíral na něj oříškově hnědý pohled plný očekávání.
„Okej, Gunji, mám pro vás bojový úkol. Mohli byste mu sehnat zdravotnici? Už jsem za ní poslal nějakou holku ze třetího oddílu, ale protože si nedělala cestičku z drobečků, nenašla jaksi cestu zpátky. Myslím, že u vás to nehrozí,“ dodal s naději.
Gunji přikývl se a naklonil se, aby viděl na Rena opřeného o plot.
„Měl bys vážně dávat pozor, Rene, nebo se jednou zabiješ.“
„Jojo, to všichni umí být chytří,“ odfrkl si Ren, což nebyl příliš dobrý nápad vzhledem k tomu, že měl nos plný krve. Gunji a Rin zase odběhli a Hiroomi se svalil zpátky do trávy vedle něj.
Opřel se o plot a zahleděl se k obloze, zatímco Ren seděl s hlavou svěšenou, aby nespolykal vlastní krev. Hiroomi se pousmál. Najednou si říkal, že to možná zas takový průšvih nebude.

„…sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet… sedmdesát… dva, tři… jo, my máme sedmdesát čtyři,“ prohlásil s konečnou platností Hiroomi a smetl si všechny papírky z klína zpátky do krabičky, kam je děti při odpolední hře nosily.
„Naši mají osmdesát dva,“ ozval se Yoshiaki z druhé strany klubovny, Kuriri se však usmála a poklepala Rena, který seděl na lavici pod oknem hned vedle ní a tiskl si na nos gelový obklad vychlazený z ledničky, po paži.
„My ovšem máme živé všechny vedoucí,“ řekla.
„Dík, Kuriri, jsem moc rád, že se mnou soucítíš,“ zamumlal Ren unaveně. Krev se jim se zdravotníci podařilo zastavit, nos měl ale pořád rudý jako ředkvičku a na dotek bolel jako čert.
„Neměl ho tvůj praktikant rozptylovat,“ pokrčil rameny Yoshiaki.
„Hejhejhej, já nikoho nerozptyloval!“ ohradil se Hiroomi, protože možná to byla zábava popichovat se ohledně toho s Renem, ve větším okruhu lidí mu přišlo přece jen trochu rozpačité.
„Podle všeho neměl problémy s tím si ubližovat ještě před tím, než jsem se tu prvně objevil,“ dodal, když si vzpomněl, jak málo překvapení Rin a Gunji byli, když viděli Rena zbroceného krví.
„Amen,“ řekl s naprosto vážnou tváří Buddy, načež se Roger, sedící vedle něj a pečlivě počítající lístečky čtvrtého oddílu, rozesmál.
Hiroomi protočil oči, protože nic jiného dělat nemohl.
„Budeš schopný jít na večeři?“ zeptal se Yoshiaki Rena a hodil po něm kouli ze zmuchlaného papíru. Ren nevrle zamručel a stál si modrý sáček z obličeje.
„To, že mám nos na padrť, neznamená, že jsem ochotný umřít hlady,“ řekl. Kuriri vedle něj ho starostlivě pohladila po hlavě. „Rene, Rene, Rene, ty jsi byl vždycky statečný kluk.“
Celá klubovna vybuchla smíchy, pouze Hiroomi se udržel a jenom se pousmál.
Ren vypadal jako nabručené štěně. Podmračeně se rozhlížel okolo sebe a hledal alespoň nějakou známku sympatií. Pohledem tak zabloudil i k Hiroomimu a když si všiml jeho potutelného úsměvu, ušklíbl se a pokrčil rameny.

„Takže takhle to je! Žádnej ohromnej frajer. Každý si tě pamatuje jako toho, kdo se při všech hrách nějak zranil.“ Hiroomi se posadil na lavičku čelem ke stolu šestého oddílu a nohy si opřel o lavici mezi Renem a jednou táborníci s jasně oranžovými vlasy.
Ren se ohlédl a jeho tvář na chvíli vypadala, že se pokouší najít kompromis mezi povytáhnutím obočí a zamračením.
„Cože?“ zeptal se, jako kdyby se chtěl ujistit, že se nepřeslechl.
„Však víš…“ Hiroomi si se škodolibým úsměvem zagestikuloval okolo tváře. Ren měl pořád rudý nos, ale nevypadalo, že by ho měl nějak pošramocený.
„A to jsi slyšel, jak si poslední rok, co tady byl jako dítě, rozsekl čelo o okap, když seskakoval ze zábradlí na verandě jedné chatky?“ ozvala se náhle Kovbojka a nahnula se přes stůl blíž k Hiroomimu. Bongo si povzdechl a loajálně jí odstrčil zrzavý cop z talíře, kde si ho máchala. Sám ale nechtěl Hiroomiho ošidit o vlastní historku. „A pamatujete ten rok… kolik nám mohlo být, devět, deset, takže Renovi asi čtrnáct… když sjel po hlavě ze svahu do řeky?“
To se probudil i Ryuunosuke. „To si pamatuju. Jak si stěžoval, když ho Buddy s Yoshiakim táhli ven. A to bylo ten samý rok, co si vyrazil zub cestou na Kance, ne?“
Hiroomi měl na tváři výraz čistého úžasu dítěte, které dostalo k Vánocům něco, co si přálo, ale rozhodně nečekalo, protože se postupně přidávali další a další táborníci z pátého i šestého oddílu, kteří si Rena pamatovali jako toho vysokého kluka, který se při každé možné příležitosti nějak ublížil. K Renově hrůze se ke konci večeře zapojili i vedoucí. Zvláště Yoshiaki a Chizuru měli spousty skvělých historek, protože Rena měli ve svých oddílech několik let.
Zrovna, když byla Kyouko uprostřed geniálně vyprávěného příběhu, jak se pod Renem prolomilo molo, Hiroomi si uvědomil, že už dobrých deset minut si nedal do pusy ani sousto pečených brambor s omáčkou (a že měl po odpolední hře pořádný hlad) a že jen fascinovaně poslouchá.
Ren svou snahu se z historek vymluvit, nebo mluvčí umlčet, vzdal a tak jen mučednicky seděl s tváří v dlaních a jeho výraz napovídal, že přemýšlí, kde se jeho život začal brát špatným směrem.
„No tak, to by stačilo, jak si tady mám udržet nějaký respekt, když si tady tohle vykládáte?“ ohradil se při začátku další historky konečně.
Kovbojka, která se už nějakou dobu seděla vedle Hiroomiho se na něj zaculila. „Tady nejde o respekt, prostě nechceš tady před Hiroomim vypadat jako idiot.“
Ren se zašklebil, jako kdyby se ho to dotklo, očima ale sklouzl k rudovlasému praktikantovi.
Jasně, proč by neměl mít modré oči, že?
Pak ovšem Buddy začal s další historkou, tentokrát pojednávající o tom, jak se Ren poučil o bezpečnosti v blízkosti otevřeného ohně a Hiroomi se znovu podivil, že se Ren vůbec dožil osmnácti.

Když Hiroomi našel na schodech před klubovnou sedět plačící dívku, na chvíli zpanikařil, než si uvědomil, že je to praktikantka prvního oddílu. Seděla na nejvyšším schodě, tvář složenou v dlaních, ramena se jí cukala, jak vzlykavě lapala po dechu.
„Um… jsi v pořádku?“ zeptal se Hiroomi nejistě a přistoupil k patě schůdků.
„Jo. Úplně,“ přitakala dívka štkavě a popotáhla.
Hiroomi se naklonil, aby viděl nápis na jejím tričku a zjistil tak, jak se nebohé stvoření jmenuje.
„Víš, odsud to tak nevypadá, Kirin,“ pokračoval a posadil se na schod pod ní.
Kirin vzhlédla a otřela si tváře hřbetem ruky. Měla zarudlé oči a světle hnědé vlasy se jí lepily k mokrým tvářím. Netvářila se však nijak smutně nebo zoufale, spíš poraženě.
„Jen dávám průchod frustraci z těch malých zlatíček, které mám na starost,“ řekla a pokrčila rameny. Hiroomi podezřívavě zúžil oči, ale stejně zalovil v klokance mikiny a nabídl jí balíček papírových kapesníčků.
„To tě tak mučí?“ zeptal se váhavě, Kirin ale zavrtěla hlavou. Roztřepla papírový kapesník a hlasitě se vysmrkala, načež kapesník nacpala do kapsy kapsářů.
„To ne, jen… to na mě vždycky večer padne a musí to ven. Víš, když musíš každému dítěti každý úkon opakovat desetkrát, pořád je hlídat a přitom se snažíš potlačit myšlenky na hromadnou vraždu… ono se to za ten den nakupí.“
„Aha, tak to… hm… hodně štěstí.“ Hiroomi nevěděl, co jí na to říct jiného.
Kirin znovu popotáhla a dlaněmi si promnula tváře. „Musím je jít ještě zkontrolovat, jestli si všichni vyčistili zuby a připravili oblečení na zítra… a pak připravit program na zítřejší dopoledne…“ Povzdechla se, zvedla se ze schodu a oprášila si kalhoty. „Mohl bys někomu vevnitř říct, aby mi postavili vodu na čaj? Myslím, že ho budu potřebovat.“
Usmála se a Hiroomi by najednou neřekl, že ještě před dvěma minutami seděla v loužičce vlastních slz. Mávla mu na rozloučenou a vyběhla směrem k budově, kde sídlil nejmladší oddíl.
Hiroomi nejistě vešel do klubovny, naplnil konvici vodou a zamířil k jejich konci stolu. Kyouko a Kuriri se skláněli nad nějakými schématy, které jim měli usnadnit pochopení jakési hry, Hiroomimu se však zdáli spíš jako grafické znázornění nacistického tažení během druhé světové války.
Zrovna se chystal sednout si na své místo, když Kuriri vzhlédla s výrazem, který znal od své starší sestry. Byl to výraz člověka, který po vás bude chtít něco, co se vám nebude příliš líbit.
„Ano?“ zeptal se a snažil si udržet alespoň nějakou naději.
„Hiroomi, byl bys tak hodný a zkontroloval, jestli jsou ty naše obludky už v postelích?“ zeptala se Kuriri. „Pokud možno ve svých. A pokud bude Kovbojka strašit u Bonga v chatce, klidně ji odtáhni za vlasy.“
Hiroomi si povzdechl a poraženě přikývl.
Znovu vyšel z klubovny a zamířil k chatkám, kde sídlili jeho svěřenci. Večerka měla být během deseti minut a tak doufal, že nikoho nebude muset shánět po táboře. Sám už se těšil do postele, respektive do spacáku (ne, že by se těšil na přírodní verzi fakírského lůžka, ale hádal, že nebude mít zase takový problém s usínáním).
Vstoupil na verandu první chatky s číslem jedenáct a už se chystal vejít, když si všiml, že na dveřích je přilepená cedulka s nápisem Nepovolaným vstup zakázán, klepejte.
Hiroomi nad tím protočil oči, ale stejně zaklepal a po vyzvání vešel dovnitř. Chatku tvořila malá čtvercová místnůstka. Přímo naproti dveřím bylo okno s dřevěnými vnějšími okenicemi, které už byly na noc zavřené, pod ním stál nevelký stolek se dvěma stoličkami a po každé straně pokoje bylo po jedné palandě. Kdyby se Hiroomi postavil doprostřed chatky, byl by dosáhl na obě postele a ani by nemusel natáhnout paže. Jediný další nábytek tvořily dvě skříňky, které stály každá z jedné strany dveří.
„Tak jak jsme na tom?“ zeptal se Hiroomi a zavřel za sebou dveře. Nemohl si nevšimnout, že obyvatelky chatky už si ji stihli přizpůsobit svým potřebám. Na krémově béžových zdech, které nesly stopy po obyvatelích z let minulých, bylo nalepeno několik plakátů jakýchsi herců, které Hiroomi neznal a kromě povlečení, které si měl každý táborník přivézt sám, se po postelích povalovalo několik načechraných polštářků.
Obyvatelky chatky číslo jedenáct byly tři grácie a Michiko. Dvě z grácií, jedna s krátkým černým mikádem a druhá s brýlemi s tenkou obroučkou, seděly na jedné z dolních postelí a kartáčovaly si vlasy, zatímco třetí, s nehty delšími, než se sluší na třináctiletou holku, si před kulatým zrcátkem, které stálo na stolku, mazala obličej krémem. Michiko ležela na pravé horní palandě a četla si.
„Ahoj, Hiroomi,“ pozdravila ho a založila si knížku záložkou s koťátky.
„Stíháte to? Za deset minut je večerka,“ oznámil jim Hiroomi a založil si ruce v bok.
„Já jsem připravená. Zuby vyčištěné, všechno,“ zazubila se Michiko a Hiroomi měl najednou chuť ji poplácat po hlavě jako štěně, které poprvé přineslo hozený klacík. Místo toho se otočil na její tři spolubydlící. „A co vy?“
„V pohodě, za chvíli budem hotové,“ odpověděla mu ta s nehty.
„Super. Tak až bude hrát večerka, tak zhasnout a spát. Zítra jsme služební oddíl, tak vstáváme o půl hodiny dřív.“
Hiroomi z chatky zase vešel, seskočil z verandy a přešel k vedlejší. Zase zaklepal a vešel. V téhle chatce měl jen tři osazence, čtvrtý byl z šestého oddílu, protože oba oddíly měli lichý počet táborníků. Z pětky tam byli oba dva Hanazawové, kteří zabírali levou postel a Akira, který spal na pravé spodní. Hanazawovi seděli naproti sobě a hráli karty, zatímco Akira už ležel zachumlaný pod dekou. Hiroomi zase pronesl svou krátkou řeč a přesunul se do vedlejší chatky s číslem třináct.
Hned mu bylo jasné, že jestli bude náhodou utíkat ke svým svěřencům, tak rozhodně do chatky třináct. Bydleli v ní Bongo, Kentarou, Ryuunosuke a Gunji a stejně jako holky z jedenáctky měli na dveřích cedulku. Hiroomi se v první chvíli lekl, že se jedná o stejné sdělení, to jest Nepovolaným vstup zakázán, nemohl být ale příjemněji překvapen, když zjistil, že je na papíře velkým, kulatým rukopisem napsáno: Vstup povolen pod podmínkou mýtného ve formě jakékoliv chutné poživatiny.
Hiroomi zaklepal a vešel dovnitř. „Omlouvám se, ale chutnou poživatinu jsem si s sebou nevzal, takže až zítra.“
Gunji vzhlédl od knížky a s předstíraným nesouhlasným pohledem zavrtěl hlavou. „No, to nevím, nevím, jestli tě pustíme dovnitř.“
„Ále, pojď dál a nevšímej si ho,“ vyzval ho Bongo, který ležel na horní palandě, nohy opřené o stěnu. Pod hlavou měl naštosované cosi, co vypadalo jako plyšový los. Hiroomi za sebou zavřel a rozhlédl se. „Tak co, kluci, jste připraveni na večerku?“
„To je roztomilý, jak svoje praktikantský povinnosti dodržuješ pěkně do puntíku.“ To byla Kovbojka, která seděla na posteli mezi Kentarem a Ryuunosukem, s nimiž byla zřejmě uprostřed rozhovoru.
„Ty,“ ukázal na ní Hiroomi výhružně, „tohle rozhodně není tvoje chatka.“
Kovbojka se zatvářila jako neviňátko. „Jak jsi na to přišel?“ podivila se, oči vykulené, že vypadala trochu jako zlatá rybka.
„Padej do svojí postele,“ vyzval ji Hiroomi klidně a založil si ruce na hrudi.
„No jo, poráád.“ Kovbojka se vytáhla na nohy a protáhla se. Klobouk měla za tkaničku pověšený na krku a rezavé vlasy rozcuchané.
„Uděláš mi eskort až do chatky?“ zeptala se, když vycházela ze dveří. Hiroomi protočil oči, mávl na kluky a následoval ji do její chatky.
Ve čtrnáctce bydel zbytek holek, tedy kromě Kovbojky ještě Rin, Jo a Mitsuki. Všechny tři už byly v postelích a zřejmě čekaly jen na svou čtvrtou spolubydlící. Ta si po příchodu stáhla z hlavy klobouk, pověsila ho na sloupek v nohou palandy, rozpustila si vlasy, stáhla si mikinu, pod kterou už měla pyžamo a rychle vylezla na svoji postel.
Hiroomi se postavil doprostřed chatky a své svěřenkyně přejel pohledem.
„Takže… všechno v pohodě?“ zeptal se, zatímco se Kovbojka zachumlávala do hlubin deky s povlečením, na němž byla hromada kreslených koťátek.
„Naprosto v pohodě,“ usmála se Rin a urovnala si na polštáři dvojici plyšových zvířátek. Hiroomi hádal, že jedno má být pravděpodobně ježek a to druhé… snad vydra?
„Ťuky ťuk,“ ozvalo se ode dveří zrovna ve chvíli, když se chtěl Hiroomi otočit a vydat se zase zpátky do klubovny. Ohlédl se a spatřil Rena, jak vchází dovnitř a rychle za sebou zavírá dveře, aby dovnitř nenalétala kdejaká okřídlená havěť, kterou se to venku jen hemžilo. Když si všiml Hiroomiho, usmál se. „Ale, ale, Kuriri už přišla na to, že nový praktikant pro ní udělá první poslední, včetně ukládání breberek?“
„Nebudu si to brát osobně,“ ušklíbl se Hiroomi. „Co tady děláš? Neměl by sis dohlédnout na svoje breberky?“
„Já už mám svoje breberky uložené, protože jsem si svoje breberky vycvičil už kdysi dávno a poslouchají na slovo.“ Zaculil se Ren skromně a protáhl se kolem Hiroomiho k posteli, kde ležely Kovbojka a Jo. Kovbojka se na horní posteli naklonila přes zábradlí a poplácala Rena po hlavě.
„Už jsem myslela, že jsi zapomněl.“
„Já a zapomenout? Nikdy.“ Ren se zatvářil pohoršeně a natáhl se, aby líbnul Kovbojku na tvář. „Brou noc.“
„Brou noc,“ odpověděla Kovbojka a znovu se stáhla na postel a uvelebila se.
Hiroomi nad tím povytáhl obočí, ale i on popřál dívkám dobrou noc a s Renem v závěsu vyšel ven. Vzduch už se ochladil a tak si Hiroomi přitáhl mikinu blíž k tělu a na chvíli se zastavil a zahleděl se na nebe. To bylo jasné, takže mohl na inkoustově modré mase vidět tisíce mihotavých bílých světélek.
„Co to mělo být?“ zeptal se, když si uvědomil, že Ren stojí vedle něj.
„Co myslíš? To s Kovbojkou?“
„Hm,“ přikývl Hiroomi a očima sjel z hvězdného nebe na Renovu tvář, kterou ve tmě jen tak tak viděl. Ren chvíli mlčel, než se otřásl, jak od řeky přišel závan chladného vzduchu, a pokrčil rameny.
„Kdysi když sem Kovbojka začala jezdit, hrozně se bála tmy a jednou, když byla noční hra, dostala skoro hysterický záchvat. Byl jsem zrovna poblíž a když jsem se jí šel zeptat, co se děje, chytila se mě jako klíště, začala brečet a odmítala mě pustit, takže jsem ji zpátky do tábora musel donést na zádech, přičemž mě málem uškrtila, jak se mě držela. Musel jsem jí ten večer ukládat a každý další večer kňučela tak dlouho, až pro mě vždycky přišel některý z jejích vedoucích, jestli bych ji mohl uložit, protože chce jenom mě a nikoho jiného. No a tak se z toho stal takový zvyk.“
Hiroomi překvapeně zamrkal. „Deset? Takže jí chodíš už osm let na každém táboře ukládat? Vždyť už je jí čtrnáct,“ podivil se, na což mu Ren odpověděl dalším pokrčením ramen.
„Já vím. Ale mě to nevadí, vážně. Takže jestli to není problém, vždycky bych za ní večer zašel. Pokud po mně nebude vyžadovat pohádku, nemělo by to trvat dlouho,“ dodal pobaveně a když si všiml Hiroomiho znepokojeného pohledu, rozesmál se nahlas, vzal ho kolem ramen a vyšel směrem ke klubovně.
„Věř mi, umím nazpaměť tolik pohádek, že bych byl schopný uložit všechny děti na světě,“ řekl a Hiroomi se rozhodl, že tu ruku na svém rameni pro jednou nebude komentovat.
„Trošku se mi sype fasáda frajera, co?“ nadhodil Ren, když došli ke klubovně a on ho pustil. Hiroomi vystoupal na schůdky u vchodu a z výšky na Rena vrhl zkoumavý pohled.
„Jenom trošičku,“ ušklíbl se potutelně a vešel dovnitř.
Ren ještě chvíli stál pod schody, než se uchechtl a Hiroomiho následoval.