TpN: Vzduch a Písek (11.část)

Naruto:
Každou chvilku, kterou jsme promrhali čekání na Sasukeho, jsem mi chtělo zaspat. Zíval jsem snad po deseti sekundách a moje hladina nudy byla v pokročilém stádium. Ani moje společnost nebyla dvakrát nadšená, že se z mojí kanceláře stala čekárna. Ayumi přecházela od okna ke knihovně a od ní zpět k oknu. Yusuke zas soustředěně hleděl před sebe a párkrát stočil svoje zraky ke dveřím. Prvních pár minut mi to přišlo vtipný ale teď už fakt ne. Opět jsem zívl a uvelebil se víc ve svém křesle. Sáhl jsem po klobouku, který patřil Tsunade bá-chan, a zakryl si s ním obličej. Nemuseli vědět, že podřimuju, ne? Zavřel jsem spokojeně oči a přemýšlel o tom, co se chystám udělat. Jasně, bude to nebezpečné ale jen pro mou stranu. Věděl jsem, že ostatní to tak cítit nebudou, až se to stane…vzdychl jsem a musel si přiznat pár věcí: Hinata mě zabije. Sakura mi dá desetihodinové kázání a zbytek lidí, které miluju, bude buď naštvaný, anebo po mě budou házet starostlivé obličeje.
To jediné slovo…jediné jméno.
Narumi.

Přesto to stojí za to. Nedokázal bych žít s pocitem, že jsem to nezkusil. Proto jsem už pár hodin rozhodnutý, ať už kdokoliv řekne cokoliv, půjde to jedním uchem do mě a tím druhým ze mě. Sasuke tu bude každou chvíli a pak už se do toho dáme. S Kuramou jsme probrali všechny varianty a došli k jednomu závěru…Narumi se uzdraví. Na ničem jiném mi ani nezáleželo.
Usmál jsem se a vzpomněl si na ten den, kdy jsem ho poprvé dostal do ruky. Byl to nejkrásnější den v mém životě. Konečně jsem pochopil, jak se moji rodiče cítili, když jsem se narodil já. Pochopil jsem i to, proč byli ochotni umřít…ten pocit jsem měl taky. Ve chvíli kdy se narodil Narumi Uzumaki, jsem nedýchal pro nic jiného na světě. A stoprocentně jsem věděl, že bych pro něj dokázal zemřít…i zabíjet. Pro ten jeden malej uzlíček života a štěstí…

"Spíš dlouho?" řekl hlas, jehož osoba je pro mě důležitá. Posunul jsem klobouk víš na hlavu a jedním okem pohlédl do černých očí Sasukeho Uchihy. Neusmíval se ba ani nevytvořil žádný náznak, který by mi jasně řekl, že má o mě strach. V tomhle je prostě nejlepší. Kdybych se mu ale podíval do srdce…ani na chvíli jsem nezaváhal a natáhl ruku k jeho hrudníku a položil mu dlaň na srdce. Nic neudělal ani neřekl, jen čekal.
"Ty si na tom hůř." řekl jsem a stáhl svou ruku zpět k tělu. Když nespím já, tak Sasuke taky ne. Proto je většinou ve stejnou chvíli unavenej, co já. Jujda, je roztomilej,…ta jeho věčná obava o mě…a navíc si myslí, že to nevidím. Pousmál jsem se a sledoval dál jeho kamenný výraz.
"Byl si u mě doma a něco tam zapomněl." řekl a hodil mi tlustou žlutou složku na stůl. Tohle jsou moje náznaky,…alespoň někdo musí vědět, co provádím, no ne?
"Jo, já vím."
"Děláš to schválně. Ty tvoje náznaky nesnáším." řekl Sasuke naštvaně ale svého kamenného výrazu se nezbavil. Je vážně dobrej, skoro k sežrání. A já…ho chci naštvat…Já prostě…usmál jsem se.
"Miluju tenhle tvůj obličej."
"Nech si ty keci, Usuratonkachi." řekl a jeho oči se poprvé za celou dobu zaleskly strachem a vzdorem. Věděl jsem, co to znamená…chceš mi bránit? To těžko mě…
"Nezastavíš mě." přivřel jsem své oči a čekal. Sasuke přerušil oční kontakt hned potom, co jsem mu ukázal svojí jistotu. Podíval se z okna a já věděl, že mám vyhráno.
"Nemám chuť to zkoušet." řekl jen a otočil se zpět na mě. Až teď jsem v jeho pohledu zaznamenal strach. Ukázal ho jen mě a jen na chvilku…no jako vždycky. Věděl, že ho potřebuju, že potřebuju jeho pomoc.
"Až se to stane, buď co nejblíž." řekl jsem klidně, ale zato velmi vážně jeho směrem. Nedokázal nic jiného než vzdychnout a studovat parkety mojí kanceláře. Už jsem říkal, že je roztomilej?
"Fajn." šeptl a podíval se opět svým kamenným až ledovým pohledem na mou maličkost.
...
"Co máme dělat mi?" řekl z ničeho nic Yusuke a já si teprve teď uvědomil, že nás celou dobu sledují naše děti. Občas mám pocit, že by naše rozhovory neměly vidět ani slyšet ale né vždycky se to povede a oni jsou potom zbytečně zmatený a maj hloupý otázky…fakt hloupí. Jako například: Tati…?
"Tati, proč má Sasuke-san o tebe strach?" zeptala se Ayumi a já společně z tou kamennou sochou protočil oči. Pak mě ale něco napadlo…jak mě baví ho štvát.
"Protože Sasuke-chan mě má moc rád a byl by nerad, kdyby…AUUU!" vykřikl jsem, když mnou opět projel elektrický výboj. On mě tím jednou zabije! Potom, co jsem se sbíral ze země, jsem vypadal jako kousek uhlí. Dokonce jsem se tak i cítil.
"Sklapni, Usuratonkachi. Máme práci."
"Když jinak nedáš, zlato." řekl jsem a radši se vydal napřed. Ještě bych schytal další ránu. Můj směr byla nemocnice.

Sasuke se objevil hned vedle mě ve chvíli, kdy jsem se pohledem zasekl na nemocničních dveřích. V každé ruce držel jedno dítě a tvářil se, že by mě nejradši na místě zabil. Ayumi si zakrývala rukou pusu, aby nikdo neslyšel její smích. A Yusuke se po usmíval a jsem tam pohlédl na Sasukeho, kterému se jeho stávající situace komického objektu vůbec nelíbila.
"Před hodinou jsem tu byl. Mluvil jsem se Sakurou." řekl Sasuke a následoval mě do haly nemocnice.
"Kvůli čemu?" řekl jsem a pomalu se ztrácel v tomhle bludišti. Bože, kdo to navrhoval?
"Kvůli tobě, Usuratonkachi." řekl naštvaně Sasuke a oba jsme šli dál v doprovodu našich prcků.
"Řekls jí něco konkrétního, nebo si mlžil?"
"Jen jsem s ní rozebral teoretickou situaci."
"Takže si mlžil."
"Umím lhát mnohem líp než ty a moje přetvařovací schopnosti jsou nepřekonatelné, takže…"
"Neskočila ti na to, co?"
"Ne."
"Výborně."
"Bez ní to nešlo a nepůjde."
"Smůla."
"Tvoje."
"Jsi v tom až po uši stejnou dobu co já."
"Bože, proč byla v našem týmu holka?"
"Spíš, proč se dělaj týmy po třech?"
"Všechno by možná bylo lepší, kdybych dostal dva idioty."
"Chtěl jsem být se Sakurou-chan sám, a pak mi přidělili modela idola."
"Aspoň bych nemusel snášet ty sladký keci."
"Aspoň bych nemusel snášet ty povýšenecký keci."
"A…"
"A…"
...
"Už jste skončili s fňukáním?!" řekla z ničeho nic Sakura, která se objevila za námi.
"Sa-sa-sakuro…?" začal jsem společně se Sasukem koktat a doufat, že tentokrát vyvázneme jen s nějakou menší zlomeninou. Oba nás nechala chvíli cukat koutky, než vzdychla a prohlédla si naše obličeje.
"Přestaňte ze mě dělat blbce a přejděte k věci. Hned!"
"Fajn, jen se uklidni." řekl jsem klidně a potichu. Nemusí to všichni vědět.
"A co tu dělají oni?"
"To ti vysvětlím až…prostě jdeme." řekl jsem a vzal jí za ruku. Sice ještě chvíli protestovala, ale pak šla poslušně za mnou. Po pár minutách, kdy jsme dorazili k ní do kanceláře, jsem konečně mohl všechno objasnit. Jak jsem čekal, neočekávala to ode mě jen Sakura.
"Tak co? Už nám to prozradíš?"
"Půjdu přímo. Dokáže něco Narumiho vyléčit?"
"Ne z tohohle světa. Je mi líto, Naru…"
"Ani chakra plná životní energie?"
"Co tím…? Moment!...To nemyslíš vážně?!"
"Myslím. Už jsem to probral s Kuramou…Od tebe jsem potřeboval vědět, jestli nejde něco jiného. Nerad bych totiž riskoval zbytečně."
"Ale Naruto, to…to je nebezpečné."
"Jen pro mě."
"Blbče! Ty si taky důležitý!"
"No jo, Konoha beze mě spadne."
"Víš, jak to myslím."
"Sakuro, já potřebuju tvojí a Sasukeho pomoc. Pomůžeš mi nebo ne?" řekl jsem a podíval se do jejích zelených očí, které v tuhle chvíli byly plné strachu a přemýšlivého ovaru. Otočila se ke mně zády a podívala se z okna. Ruce měla stále složené na prsou a já cítil, jak se její dech zklidňuje a její srdce vrací do normálního rytmu. Byla to věčnost, čekat na její rozhodnutí ale…pak dala ruce podél těla a přešla za svůj stůl. Něco na něm přehrabovala a vypadalo to, že něco hledá. Když to našla, soustředěně se do toho začetla a opět nás nikoho nevnímala. Trénink mě naučil být klidným a trpělivým ale…Sakra už něco řekni!
Jako, kdyby mi četla myšlenky. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Pak na Sasukeho, který jen krátce přikývl. Pak zpět na mě.
"Samozřejmě." řekla a pousmála se na mě.
"Fajn. Uděláme to v Narumiho pokoji."
"Dobře. Sasuke?"
"Přinesu to."
"Díky."
"Už nám řekneš, jak můžeme pomoct, tati?" odvážila se zeptat Ayumi. Podíval jsem se do jejích bílých očí a rozpoznával rysy její nádherné matky. Nemohl jsem se na ní ale usmát, teď ne.
"Potřebuju vaší chakru." odpověděl jsem jí.
"Cože?" řekli všichni přítomní a překvapeně se na mě podívali.
"Já se o tom nezmínil?" kroucení hlav dokazovalo, že asi ne. "Vysvětlím vám to až u Narumiho."

Pocit. Tenhle pocit.
Znám ho. Návrat do skutečné reality…Vlastně ne. Návrat do mého světa reality.
Abyste rozuměli. V tomhle stádiu jsem velice citlivý. Tím mám na mysli, že vnímám i to, co obyčejně shinobi přehlížejí. Totiž cit. Pocity…negativní pocity…
V pokoji číslo sedmnáct bylo cítit napětí, každé bylo ovšem jiné. Jako zbytek z pocitů.
Soustřeď se! Nejdřív kontrola, zkouška…
...
Strach šedesát procent šel od gauče. K tomu lítost padesátpět procent, starost sedmdesátšest procent...hmm…Dívka. Ayumi.
Další míry šly ode dveří. Lítost až přehnaně vysoká, osmdesátdevět procent. Sebeobviňování na stovce, což znamená přítomnost pachatele, co není pachatel. Strach padesátjedna procent. Nenávist šedesát procent, překvapivé. Yusuke.
Těsně vedle mě byla nervozita na devadesáti procentech. Strach byl na sedmdesátidvou procentech. Zatím se bojí málo. Obava a pochyby na třinácti procentech. Hmm…to je asi z její strany kompliment. Sakura.
Vzdychl jsem a nedokázal se neusmát.
Tyhle pocity rád poslouchám. I když v takovéhle chvíli jsou trochu moc,…no…jak to říct. Řekněte sami. Strach měl snad největší v místnosti, devadesátosm procent. Ale to je u něj normální. Nervozita na tom byla podobně společně s lítostí a vztekem. Nenávist měl asi na padesáti procentech, což je výkon, vzhledem k jeho předchozím kouskům a kariéře velkého mstitele. Chtěl jsem se mu poklonit, než jsem pocítil něco, co mě donutilo otevřít oči. Sasuke…
Podíval jsem se mu do očí, ale nic neřekl. Pak jsem se rozhlédl po zbytku pozorovatelů. Usmál jsem se.
Jeho pochyby byly na nule. On nepochyboval…ne o mě.

"Už si skončil s prohlídkou?" řekl mi Sasuke a já se vrátil zpět do světa, kde lidé koukají pouze a jenom očima. Párkrát jsem ještě zamrkal a pohledl na svou ruku, která celou dobu zlatě září a osvětluje celou místnost. Ne, že by to bylo potřeba, je to jeden z hlavních problémů téhle druhé chakry. Je moc vidět.
"Tak proto…" řekl Yusuke a já se rozhodl Sasukeho ignorovat, už tak jsem měl práci zachovat si obvyklou barvu svojí tváře.
"Proto co?"
"Proto ti říkají, tak jak ti říkají. Tohle je ten důvod, ne proto, že máš blond vlasy."
"Cože?" asi jsem byl hodně mimo, ale prostě jsem nechápal význam těch slov, které vypouštěl z pusy. Tohle okno mám vždycky, když se déle jak pět minut soustředím místo na slova na pocity lidí. Zatřepal jsem hlavou a zkoušel ho lépe vnímat.
"Má okno." řekl Sasuke a pousmál se.
"Už zase." řekla Sakura a povzdychla si.
"Okno? Co tím myslíte?" řekla Ayumi a začala se o mě strachovat. Odmítl jsem její podávající ruku.
"To nic. To přejde,…co si říkal?" uklidňoval jsem jí a snažil se lépe vnímat jejich slova.
"Kin no kaze." řekl Yusuke a mě nastal v hlavě další oříšek. Cože?
"Nechápu." přiznal jsem.
"Tohle je tvoje nejčastější přezdívka ve spisech a vůbec v historii. Kin no kaze. Zlatý vítr."
"Jo tohle. Jo no…říká se to, víš já…" konečně jsem se chytil ale…
"Naruto?" přerušil mě Sasuke a já na něj obrátil svou pozornost.
"No?"
"Soustřeď se." řekl přísně a zároveň klidně.
"Jasně…Připraveni?" řekl jsem a položil zářící dlaň na Narumiho čelo. Všichni přikývli. "Jdeme na to."