TpN: "Protože jsem Uchiha!" (8.část)

Sayuri:
To, co mě Naruto naučil, bylo něco neskutečného! Nic takového jsem za svůj krátký život neviděla. Sice to byla dřina, ale za pár týdnů jsem uměla základ tohoto jutsu, které mě tak neuvěřitelně oslnilo. Naruto ho sice neuměl ale i tak mi přišlo, že s ním má hodně zkušeností. Když jsem ho zkoušela poprvé nic se nedělo ale potom…znělo to jako štěbetání tisíců malých ptáčků. Líbilo se mi, ale nedokázala jsem ho nikdy moc dlouho udržet. To mě strašně štvalo!
Jediný důvod, proč mi to jutsu nešlo, byl ten, že jsem neuměla použít Sharingan. Jasně, vím to od Naruta ale pořádně mě to žere. Co teď? Znamená to, že jsem opravdu k ničemu? Naruto se několik dnů tvářil, že o něčem přemýšlí. Nevím, zda to bylo o tom, jak obejít mojí neschopnost nebo…
...
"Mám řešení našeho problému, Yuri-chan." řekl zvesela jednoho odpoledne a já se nápadně ušklíbla. On řekl našeho? Vždyť tohle obcházení je jen kvůli mně.
"Jsem neschopná. Kvůli mně si musel vymyslet nějakou lehčí ces…"
"Právě naopak, pískle." přerušil mě nadšeně.
"Co?" nepochopila jsem a zamrkala na něj svýma černýma očima.
"Ty to budeš mít těžší. Poslouchej, a poslouchej pozorně."

Bylo zvláštní umět něco, co nikdo jiný ne. Alespoň jsem měla za to, že to umím jen já. A proto jsem byla šťastná alespoň na chvíli. Ale jak se říká, štěstí netrvá věčně…
Dnes jsme se měli jít podívat na druhý kolo Chuninských zkoušek. Ayumi-nee-chan, Yusuke-nii-san a jejich tým se celý dostal do finále. Měla jsem z toho radost a doufala, že nezmeškáme ani jeden zápas. To už se ale nedaleko na stadionu ozval zuřivý potlesk. A sakryš!
"Pohni kostrou, Sayuri! Takhle nic neuvidíme." zavolala mamka a já jí i svoje starší dvojče dohnala na chodbě našeho domu.
"Omlouvám se. Když já nevěděla, co na sebe."
"Jak to…? Tohle máš špatně, počkej." řekla mamka a klekla si ke mně. Pak mi začala upravovat růžové kimono. Mayu-nee-chan jen protočila oči a v duchu si říkala něco ve stylu: Jako kdyby na tom záleželo. Jí je totiž jedno, co si na sebe vezme. Většinou si ale vezme to samé, co já jenom v jiné barvě. Nesnáší totiž růžovou. Proto dnes měla na sobě to samé kimono jen v žlutém provedení. Nevadilo mi to. Jsem ráda, když je vidět, že jsme sestry. Dokonce nám mamka udělala stejné dva culíky po stranách obličeje. Usmála jsem se na mamku a chtěla jí poděkovat…ale už jsem to nestihla...
...
Něco neskutečně rychlého přiletělo jako střela a srazilo to naší maminku! Její tělo v červeném kimonu odletělo několik metrů a narazilo do jedné našich papírových dveří. Ty to nevydržely a rozletěly se všude možně! Já už se pár minut krčím u země neschopná se pohnout. Bojím se! Co to bylo? Já…
"Sayuri?!" řekla mi Nee-chan a dala mi facku. "Probuď se!" dodala a já se rozkoukala kolem. Vnímala jsem zase na sto procent, a proto mě dost překvapilo, když jsem neviděla ni mamku ani tu věc, co jí napadla.
"Co se stalo?" řekla jsem roztřeseným hlasem. Nee-chan se na mě podívala a vzala mě za ruku. Byla jsem jí za to moc vděčná.
"Vetřelec. Museli vědět, že bude táta pryč." řekla klidným hlasem a já jí v duchu obdivovala. Byla absolutně vážná a soustředěná. Byla pravý Uchiha.
"A co mamka?" řekla jsem vyplašeně. Uvnitř našeho domu se ozvala rána! Taková ta, když se něco hroutí pod něčí silou! Maminčiny pěsti.
"Řekla mi, že ho zabaví. Máme zmizet." zavelela Nee-chan a zvedla mě na nohy.
"Cože? Nemůžeme jí přeci…?!" odporovala jsem a snažila se zůstat stát na místě ale…
"Musíme! Koneckonců je to kvůli nám." křikla rázně Nee-chan a stiskla pevněji mou ruku.
"Ty myslíš…?" řekla jsem a pomalu mi začalo docházet, o co tady ve skutečnosti jde.
"Jo. Jdou po nás a naší moci." řekla mi Nee-chan a tahala mě pryč směrem ke stadionu a k místu, kde někde posedává náš táta s ostatními, a užívají si nějakou bitku, která je jen z poloviny hrou na život a na smrt.
Další rána ale tentokrát blízko u nás! Jinou stěnou proletěl nepřítel a přistál jen pár metrů od naší dvojice! Těžce se dostal zpět na nohy, přitom těžce oddechoval a jedna jeho ruka byla zlomená asi natřikrát. Mamka ho zdá se nešetřila. Dobře mu tak! V tom si nás všiml a těžkými nemotornými kroky se vydal k nám. To neměl dělat!
Z té samé díry vyskočila naše mamka a jedním na pohled hrubím hmatem mu zlomila pár hrudních kostí…ono totiž bylo slyšet, jak křupli…a muž už se nezvedl.
"Jste obě v pořádku? A co tu vůbec ještě děláte?!"
"Sayuri strašně dlouho trvá, než něco pochopí." řekla Nee-chan a pohladila mě po hlavě. Já jsem jen nafoukla své růžové tváře a chtěla se ohradit…
"Na ženskou to ujde." řekl jiný mužský hlas a probodl naší mamince hrudník!

Mayu:
Tělo naší mamky dopadlo z těžkým bum na zem a její krev začala být všude! Trochu mě to vykolejilo! Neskutečně jsem zamrzla a nedokázala přimět svaly ve svém těle k pohybu. Z toho šoku mě probral až Sayuri vystrašený výkřik!
"MAMííííí!" zakřičela a já věděla, že nesmím zaváhat.
"Utečte, hned!" řekla mamka z posledních sil, než jí ten chlap přimáčkl hlavu nohou k zemi! Měla jsem takový vztek. Ale všimla jsem si jejího pohledu. Prosila mě, ať odvedu Sayuri pryč.
"Jdeme, Sayuri!"
"Ale!"
"Nemůžeme jí pomoct!" řekla jsem a poprvé dala najevo svůj strach. Sayuri si toho všimla a chytila mě za ruku. Pousmála jsem se na ní a rozeběhla se pryč.
...
Bylo mi jasný, že nás ten idiot bude sledovat a tak jsem rychle vymyslela plán. Obě pro pomoc nestihneme dojít, ale jedna?
"Sayuri?"
"Ano?"
"Mám plán. Já ho zabavím a ty seženeš pomoc pro mamku." řekla jsem a zůstala stát za ní.
"Ne! Vždyť si říkala…" začala protestovat, ale to jsem čekala.
"Nemáme šanci tam doběhnout dvě! Poslechni mě sakra!"
"Já…já tě neopustím!" řekla se slzami v očích, které se mi zdály najednou tak nějak jiné. Odhodlanější než před tím.
"Sayuri." řekla jsem a pousmála se. Takže přece jenom máš nějakou odvahu.
"Jak roztomilé." řekl hlas toho muže a já se postavila do útočné pozice! Sayuri se trochu schovala za mě a udělala to samé. Muž se ušklíbl a vůbec bych se nedivila, kdyby si s námi chtěl hrát. Přece jenom proti němu stojí dvě malý holky ale počkej…Ukážu ti! Já jsem ta nejlepší kunoichi v Konoze. Teď je čas to dokázat.
"Varuju tě. Nech nás být, nebo uvidíš!"
"Já to risknu."
"Fajn ale pak si nestěžuj." řekla jsem a vyběhla proti němu! Sayuri uskočila od naší rvačky o kus dál, ale zůstala. Neuvěřitelná holka. Zase nic nechápe. No co, teď se soustřeď!
Vytáhla jsem na něj jeden kunai, který jsem si tajně pučila od táty a který nosím radši všude sebou, a dala se do boje! Byl silný, a to dost, že bych se přecenila? Blbost! Dokážu ho porazit. Dokážu získat sharigan a být silná Uchiha!
Co když to nedokážu? Co když nepřijdu na tu poslední věc, o které mluvil táta? Ne! Na to nesmím myslet. Sakra, jeho rána! Zabrala jsem se tak do myšlenek, že mě ten blbeček zasáhl a já odletěla až skoro k Sayuri! Zvedla jsem se a chytla kunai pevněji. Tohle je něco jiného než zápasit v kruhu s mými spolužáky. Tohle je boj a já…začali se mi klepat ruce…přestaň sakra! Neboj se! Ale…jestli prohraju, umřeme! Obě dvě. Nebo hůř, budou z nás testovací králíci.
To nemůžu dopustit! Nedovolím, aby šáhl on nebo nikdo jiný na mou sestru! Nikdo! Ten poslední, kdo to zkusil, skončil dost špatně v nemocnici. Správně. Jestli něco uděláš Sayuri, zabiju tě! Zase do mě bouchl, když jsem se rozeběhla proti němu. Nebyla jsem pro něj žádnej soupeř. Prohrávala jsem. Ale co, klidně si mě ubližuj, ale jí nech být. Po pár drsných ránách jsem se nedokázala vyškrábat na nohy a zůstala klečet kousek od Sayuri. Ta se krčila a po tváři jí tekly slzy. Uteč, ty blbko!
"Došli ti slova, mladá Uchiho?"
"Sklapni!"
"Tak co kdybychom otestovali tu druhou?" řekl a než jsem stačila něco říct, hodil po Sayuri asi deset velkých nožů! Musím něco udělat. Prostě musím! Nesmí se jí nic stát! Prostě nesmí! Nerozkejchala bych to! Ne, ne, ne! Řekla jsem... néééééééééééé!
...
Najednou jsem měla sílu v nohách a moje celé tělo ožilo! Pár kroky jsem se postavila před svou malou sestru,... byly jsme stejně vysoký i starý,... a pevně sevřela kunai,…jako bych ho svírala sto let a znala všechny jeho pozice. Párkrát jsem s ním otočila a zprudka otevřela oči! Ani nevím jak, ale všechny nepřátelské zbraně najednou letěli tak strašně zpomaleně.
Co je to?
Nepřemýšlela jsem nad tím dlouho a jeden po druhém je odrazila! Pak se párkrát zamrkala a něco si uvědomila.
Já vidím pohyb,…Sayuri zpomalenou reakci, nepřítelovo zpomalené ušklíbnutí…listí, které se utrhlo asi před pěti minutami a ještě nedopadlo na zem…
Pa-pa...Pane bože, to je…!