TpN: "Protože jsem Uchiha!" (12.část)

Sayuri:
Vykřikla jsem název toho zázraku, který kopíroval všechny moje pocity! Vzduch okolo mě trochu drtil moje malé tělo, ale mou trénovanou ruku nedokázal zpomalit. Čas jako by se v tu chvíli zpomalil a já věděla přesně, kam dopadám. Únosce nestačil včas zareagovat! Jediné, co stihnul, bylo to, že pustil Nee-chan na zem a připravil se na náraz nějakým svým justu. V tu chvíli jsem se naposledy nadechla a svou plnou silou narazila do jeho krytí!

Netrvalo to moc dlouho a jeho plán selhal! Moji štěbetající ptáčci zničili jeho zástěnu a provrtali mu pravé rameno, na které jsem od začátku mířila! Přece jenom jsem ho nechtěla zabít a navíc je těžký se trefit do levého ramene, když jste levák. Pro mě teda zatím jo. Když moje jutsu splnilo svůj účel, nedokázala jsem ho držet déle. Těžce jsem oddechovala a moje chidori mizelo…až byla jeho síla úplně pryč. Levá malá ruka byla zabodnutá v tom jeho ohromném těle, jako kdyby byl z cukrové vaty. Sakra! Nejde ven…, fuj krev! Mám chuť zvracet...Musím od něj. Ale moje ruka nejde ven!

"Překvapivé. Od tebe jsem to nečekal, Sayuri. A co teď?" chytil mě za ruku, kterou jsem nemohla uvolnit a zmáčkl jí tak, až jsem si myslela, že jí zlomil! Zařvala jsem bolestí a moje tělo ztuhlo! Přesto jsem zřejmě dokázala jednu věc. Upoutat pozornost...
...
"Dobrá práce, Yuri-chan." zašeptal hned vedle mě Naruto a než se ten chlap stačil vzpamatovat, neměl ruku! Kdy? Kdy to udělal, ničeho jsem si nevšimla…?
Pak jsem si uvědomila, že to nebyl Naruto. Ten mě jen držel a usmíval se. Ten muž uskočil dál od mého otce, který v jedné ruce držel Nee-chan a v té druhé svojí katanu. Ta byla pokryta krví, když mi to došlo…schoulila jsem se víc do Narutova náručí. Z mého otce šel fakt strach, přesto jsem z něj nedokázala zpustit oči.
"Byli jste jen dva?" zeptal se ho táta.
"Ne." řekl ten muž bez zaváhání a táta krátce pohlédl na Naruta. Ten chvíli vypadal, že nad něčím důležitým přemýšlí, ale pak se jen usmál. Můj táta se tedy znovu soustředil na protivníka.
"Lhář, výborně. Takže se nemusím držet zpátky." řekl jen a zandal katanu zpět do pouzdra. Pak se ušklíbl a otevřel svoje druhé oči na toho chlápka!
Tátův sharingan byl úplně jinej odvar! Proti Nee-chan naháněl strašnou hrůzu! A to se nedíval přímo na mě. Začala jsem se třást a někomu to začalo vadit. Narutovi se zřejmě nelíbilo, že počínání mého otce ve mně a ostatních kolem vzbuzuje strach. Ten chlap ke všemu vypadal, jako kdyby se měl každou chvíli zkroutit. Jeho vyděšený pohled nikdy nezapomenu!

"Sasuke?" řekl Naruto klidně a čekal, jak na to táta zareaguje. Muž se najednou přestal zmítat ve své tiché agonii a jeho tělo dopadlo na zem. Pak jsem slyšela jen hrozně rychlé dýchání.
"Co se to dě…kde je Sa…" začala se probírat Nee-chan. Zapomněla jsem na tátův obličej, a když mě Naruto postavil na zem dokulhala jsem ke své Nee-chan. Táta mi ji svěřil do náručí a pak se znovu podíval na svého hokage.
Co bylo nejzvláštnější, on na něj koukal stále sharinganem. To nebylo dobrý! Vůbec mi v tu chvíli nepřišlo divné, že mě nebolí ruka, co mi předtím ten muž nalomil a ani to, že nejsem nijak zvlášť unavená. Prostě mě teď zajímalo něco jiného.
"Proč si to neřekl na rovinu?" řekl táta a jeho pozice naznačovala, že je maximálně ve střehu.
"Nechtělo se mi." řekl Naruto klidně a já ho nedokázala neobdivovat. Mého tátu jeho odpověď moc nepotěšila. Zamračil se a udělal krok k němu. Já a Nee-chan jsme od nich byly asi tři metry a obě jsme se dívaly na ty dva muže, kteří si očividně chtějí dát do nosu.
"Rád ze mě děláš idiota?"
"Děláš ho ze sebe sám, Sasuke."
"Tohle přehlížet nehodlám." řekl můj táta a sáhl pomalým pohybem na rukojeť své katany.
"Hmm,…tak alespoň něco ti neuniká." řekl Naruto, ale ani se nehnul.
"Usuratonkachi!" řekl táta. Vytasil katanu a rozběhl se proti němu!
A to je tak vše, co jsem zahlédla.
...
Vyměňovali si tak rychle rány, že si nešlo všimnout vůbec ničeho ani toho kdo vyhrává. Občas se zastavili a já si všimla Narutovi zdrženlivosti. On se jen brání? Pak přišlo pár ohnivých útoků a to už jsem začala mít strach. Obzvlášť, když jeden z nich letěl přímo na nás a…zavřela jsem oči a zaslechla jen vzdálený výbuch. Pak mi došlo, že mě někdo drží pod ramenem. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že mě a Nee-chan pevně drží Naruto a,…že stojíme vedle Nii-sana a jeho rozhodčího.
"Mayu, Sayuri!" řekl s úlevou, když nás obě viděl otevřít oči. Naruto nás posadil na zem a udělal krok před nás.
"Postaráš se o své sestry, Yusuke? Musím vašemu tátovi dát pár na zadek."
"Jas…ně." řekl koktavě a se zmatenou tváří Nii-san a pak se stejně jako mi všichni užasle díval na hádající se dvojici, z nichž se ani jeden neusmívá.
"Jak dlouho si chceš ještě hrát, než ti to dojde?"
"Co mi má dojít? Přestaň se povyšovat a mluv!"
"Kdo se povyšuje? Jen vím, k čemu jsou oči."
"Když nechceš mluvit, fajn! Vymlátím to z tebe!"
"To sotva."
"Přestaňte, oba!" řekla Hinata tím nejtvrdším hlasem, co jsem u ní zatím slyšela. Naruto i táta se uvolnili, ale nepřestávali sledovat toho druhého. Hinata přišla až skoro k nim a mračila se, což bylo samo o sobě dost zvláštní. "Řekni mu to."
"A co jako?" otázal se Naruto a očividně byl také naštvaný.
"To nevím. Ale něco mu říct chceš." řekla už trochu klidnějším hlasem jeho žena a její pohled zjemnil. Naruto vzdychl a podíval se na ní. Protočil oči v sloup a trochu zrudl. Pak se podíval na tátu.
"Už jsme o tom mluvili, ne?" začal Naruto a já i všichni ostatní poslouchali jejich konverzaci.
"Mluvili? Dělal si ze mě blbce, ostatně jako vždy." řekl táta naštvaně. Naruto mu to vrátil.
"Ty si snad někdy dělal něco jiného?" Chvíli na sebe koukali s takovým zvláštní obličejem. Pak se táta koukl jinam a zavřel oči.
"Ne." Naruto se pousmál a podrbal se na hlavě. Pak se koukl na mě a vrátil svůj pohled na mého otce, který si zandával katanu do pouzdra.

"Věděl jsem, že mě zabiješ, až zjistíš, že no…"
"Že mojí dceru ničíš? Ne, proč bych měl."
"Já jí neničil, na to jí mám moc rád." řekl Naruto na svou obhajobu. A měl pravdu, já si to zvolila sama, i když mě taky mohl odmítnout. Byla jsem proto hodně šťastná, když do toho se mnou šel.
"A kdo jí asi naučil chidori? Věděl si, že na to nemá a přesto…"
"Nemá? Vždyť to dokázala,…s menším vylepšením." řekl a já nevěřila vlastním uším. Naruto mě bránil a…můj otec mi nevěřil. Chtělo se mi brečet. Zastavila mě Nee-chan, když mi s úsměvem stiskla ruku. Byla jsem jí za to vděčná.
"Ty to prostě nechápeš, Naruto! Nemůžeš…"
"Co? Učit něco tvoje děti, když ty na to kašleš?" obdivovala jsem, kolik si toho Naruto může dovolit.
"Co si to…!"
"Štve tě, když mám pravdu, fajn. Tak poslouchej! Máš tři skvělý děti, které se ti snaží celý život něco říct. Protože si je naučil jedině to, že úctu a důvěru u tebe nikdy zadarmo nezískají. Povyšuješ se nad ně a čekáš od nich výsledky. Jsou to děti! Oni čekají,…čekali, že jim ukážeš, jak mají žít! Že jim ukážeš, co je dobré a co špatné. Že je pustíš do svého srdce…" řekl Naruto a odmlčel se, aby svým slovům dal větší váhu. Podle mě to ani dělat nemusel. To, co říkal, mělo takovou sílu, že nikdo nedokázal promluvit nebo ho přerušovat. On nás brání a stará se o naše city…on, si všiml našich obav a problémů.

Nečekala jsem pokračování, ale ono přišlo.
"…A cos udělal ty? Proč si sakra myslíš, že Yusuke žárlí? Protože já si prošel peklem tak on musí taky, nebo co? A co Mayu a Sayuri? Budeš je dlouho oblbovat tím, že když budou silnější, budeš si jich vážit? Obě se celé dny ničí a přemýšlejí nad tím, jak se ti zavděčit! Ale ty nic. Velkej Sasuke Uchiha je totiž nejskvělejší, že jo! Už dávno nejsme ve třídě! Už dávno nejsi ikona! Kdo ti sakra řekl, že se musíš chovat takhle? Vždyť je to pitomost! A vůbec nezačínej s tím, že je to nějakej blbej zvyk Uchihů! To tě budu mít fakt za idiota!" mluvil dál Naruto a bylo na něm vidět, že to v sobě držel dost dlouho. Byl na něm vidět vztek a ne jen na mého otce. Vztekal se sám na sebe a na to, že to nechal zajít tak daleko.
...
Chtěla jsem mu říct, ať přestane, když jsem zahlédla tátův obličej, ale zastavila mě ruka Nii-sana.
"Musí to slyšet od něj, Sayuri." řekl mi, ale nespustil stejně jako všichni ostatní oči z hádající se dvojice. Všichni asi čekali, že se ještě poperou. Byli prostě ve střehu.
"Jestli se takhle k tobě někdo choval, tak to byl pěknej blb. Uvědom si, že…" pokračoval pořád Naruto, než toho asi už bylo příliš…řekl něco, co vytahovat nikdo nesmí. Rodina.
"Můj otec nebyl blb!" řekl naštvaně táta a vypadla, že se ho chystá zabít.
"Asi jo, když s tebou mluvil jako s posledním špínou." odpověděl mu Naruto a hodil na něj podobný obličej. Šel z nich vážně strach. Tohle bylo poprvé, co jsem je viděla tak vážně se hádat.
"Nic o tom nevíš, tak mlč!"
"Jasně, že nevím! Já totiž nevím nikdy nic, že jo? Pověz, Sasuke, líbilo se ti to?" řekl Naruto.
"Co jako?" řekl táta a očividně jeho otázku nechápal. Narutovi rysy se zjemnily a on zopakoval svojí obavu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nedělá jen pro nás…on to dělá i pro tátu.
"Líbilo se ti, jak se k tobě tvůj otec choval?" řekl tak potichu, že jsem to málem neslyšela.
"Tss…" táta na to nic neřekl. Otočil se k Narutovi zády a složil si ruce na prsou. Naruto se pousmál.
"Myslíš si, že mě baví tě poučovat?" řekl klidně a dal si ruce do kapes. "Byl bych radši, kdyby to bylo naopak." řekl a jeho tváře mírně zrudly. Vůbec jsem nepochopila tu změnu nálady. Zřejmě táta udělal něco, co Narutovi napovědělo, že je konec hádky. Bohužel netuším, co to bylo.

"Naruto?"
"Hmm…?"
"Už jsem ti říkal, že tě nesnáším?"
"Šescettřicetčtyřikrát." řekl Naruto po chvilkovém zamyšlení a můj otec se na něj s podivně klidným výrazem otočil.
"Ty to počítáš nebo mě chceš jen naštvat?" Naruto se na něj podíval. Vyndal z kapsy svitek, na kterém bylo napsáno číslo dvacet, a jedním ladným pohybem ho roztáhl. Všude na něm byly čárky sčítané po pěti. Můj táta na to vyvalil oči.
"Obojí." usmál se Naruto a přidělal na úplném konci další čárku. Táta se na něj usmál a jeho tváře i přes jeho snažení byly trochu rudé.
"To jsem to moc často neřekl, za tu dobu co se známe."
"To si špatně pochopil, Sasuke. Tohle,…" řekl a zabalil svitek. "Je jen za letošní rok." řekl a sledoval spokojeně tátův překvapený výraz s místy rudnoucích skvrnek.
"Blbče! Asi ses hodně nudil."
"Ani ne. Normálně to řekneš asi tisíckrát ročně. A když už je tenhle svitek dvacátý, kolikrát si to řekl dohromady?"
"dvacetisíckrát." řekne Hinata a usměje se na oba dospělé muže.
"Proč si to vůbec píšeš, Naruto-sama?" zeptala jsem se a divila se, že mě slyší.
"Víš, polovina z toho, co Sasuke říká má jiný význam." řekl a mrknul přitom na tátu. Ten jen nadzvedl jedno obočí a pousmál se.
"A co tedy říká tahle věta doopravdy, když si o ní děláš záznamy?" zeptal se Nii-san.

Mayu:
Když jsem se probrala, byla jsem někde jinde a navíc se děli dost zvláštní věci. Boj jsem zaznamenala jen z části a slova mi v hlavě chvíli nedávaly smysl. Pak, když jsem se dala do kupy, jsem pochopila, o co tu vlastně jde. Jak se zdálo Naruto se pohádal kvůli něčemu s tátou a teď se usmiřují. Sayuri a Yusuke se potom ptali na dost zajímavé otázky.
"To je ta-jem-ství." řekl Naruto a pousmál se. Tohle táta asi čekal, protože se pousmál taky.
"Sayuri." začal táta.
"Ano, tati?" řekla moje malá sestřička a udělala krok k němu. Sklopila hlavu, a kdyby měla ocas, dala by si ho mezi nohy.
"Víš, že to jutsu, co tě Naruto naučil je nebezpečné?" řekl, ale nezdálo se, že je nějak zvlášť naštvaný.
"Ano."
"A víš taky to, že bys ho ve svém věku vůbec neměla zvládat tak, jak ho zvládáš?" řekl a usmál se na ní. Sayuri se usmála a zrudla, když se k ní sehnul a pohladil jí po hlavě.
"To jsem nevěděla." řekla Sayuri po hlavě a já byla ráda, že je šťastná, i když absolutně netuším o jakém jutsu se baví.
"Upřímně je to hrůza, ale co taky čekat od Naruta. To časem napravíme." řekl a podíval se po očku na zmíněnou osobu, která se tvářila uraženě. Pak se vrátil k tomu šťastnému a než stačil něco říct tak ho Sayuri objímala. Bylo mi fajn, ale zároveň nanic. Podcenila jsem ho, když jsem si myslela, že na mě zase zapomněl a…
"Mayu."
"Ano, tati?"
"Nikdy nezapomeň na důvod, proč si získala sharingan, jasné?"
"Jasné."
"Jste moje malé šikovné princezny." řekl jemně z ničeho nic táta a usmál se na nás. Což mě dostalo do kolen a ne jenom mě. No jo, tohle se jen tak u Sasukeho Uchihy nevidí.
"Ááá, sladký Sasuke-kun!" vykřikl z ničeho nic Naruto a objal našeho tátu, jakoby to byla panenka. Ten to nevzal moc dobře a při chvilkovém klidu nechal Narutem projet pár voltů svých blesků. To z našeho hokage udělalo škvarek a dopadl s černou tváří na zem.
"Fajn. To bychom měli." řekl táta a rozhodl se nás všechny vzít do nemocnice za mamkou.

Asi za hodinu jsme všichni seděli u mámina nemocničního lůžka a dokazovali jí, že jsme v pořádku. Což není vůbec nic snadného. Když nás zkontrolovala, nestačila se divit tátovu zvláštnímu chování.
"Mayu?"
"Co se děje, tati?"
"Do zítra se budeš šetřit a pak tě něco naučím."
"Dobře." řekla jsem natěšeně. Zkouknul moje nadšení a ušklíbl se.
"To tě brzy přejde, děvenko." pak vzal mamku za ruku a díval se jen na ní. Ta mu jeho pohled oplácela. Po asi pěti minutách zavřel oči a políbil mamku na tvář. Ta mírně zrudla a oba se podívali na nás. Táta jakoby si něco uvědomil.
"Teď by měla bojovat Hikaru s ninjou z písečné. Nechcete se jít podívat?"
"Jasně, chci vidět porážku té náfuky." řekl Yusuke a vzal Sayuri za ruku. Když jí podával i mě, odmítla jsem,…snad mám svou hrdost! Pak mě ale zabolelo něco v boku a Yusuke mě za tu ruku stejně chytil. Tak jo ale jen pro teď, řekla jsem si a trochu zrudla. Pak jsme odešli z nemocnice a vrátili se do arény.
To, co jsme viděli, nás nijak nepřekvapilo. Ta blbka, Hikaru se znova zakoukala do nějakého blbce. Střídáním svých idolů krásy je totiž pověstná. Ještě, že Yusuke už to měl za sebou.