TpN: O mě se snažit (NE)musíš (2.část)

Shimizu:
Je to dost voprus, protože místy vůbec nechápu, co se to děje. Obzvlášť, když se kolem mě začínají sdružovat zamilované páry. Ty mají v hlavě většinou tak vymeteno, že když na sebe mluví, zní to jako když si Narumi objednává svůj milovaný rámen. Ne, že bych byl citlivý jako kus pařezu jen…tak dobře jsem. Prostě nemám rád slaďárny a všechno co se jich týká. Je to otravný.

Narumi se konečně přestal soustředit na jídlo a všechnu svou pozornost obrátil k naší misi. To brzo tedy. Jemu to ale vždycky dýl trvá. Sakura-sensei dokonce jednou tvrdila, že to pomalý myšlení mu zůstane…a proto bych si na to měl raději co nejrychleji zvyknout. Voprus. To nebyla moc dobrá vyhlídka. Ale přesto se ještě dala vystát oproti mému poslednímu partnerovi, který teď bez sebemenšího studu nebo zábran, balí mnohem dospělejší a vyspělejší opačný pohlaví. Bože, že jí to baví…poslouchat ty nalakovaný neandrtálce musí být voprus.
...
"Shimizu?" řekla Sakura-sensei a vrátila mě zpět k něčemu důležitému.
"Ano?" zeptal jsem se a zahleděl se tam, co ona. Dost voprus, ale co.
"Všiml sis?" mluvila dál a prohlížela si jednu vázu.
"Jistě."
"Myslíš, že si všimli i tvý partneři?" řekla a naznačila směr pokýváním hlavou.
"Možná na to nevypadají…" podíval jsem se na ně. A oni se na malou chvilku podívali na mě. "…ale nejsou zas tak hloupí." vědí o tom… o té malé skupince, co nás pozoruje už deset minut. Škoda, že oni je mají vášně za hlupáky. To bude zas voprus.
Hikaru i Narumi se od sebe naschvál vzdálili, aby byli v očích nepřítele zranitelní. Jako, že ani jeden není.
Bude to trvat pár minut, a přesto se k tomu schyluje mnohem déle. Už se fakt nudím. Tahle situace začíná být dost otravná. Radši ležím na louce a počítám mraky na obloze. To dělám dost často… až mi to hodně lidí vyčítá. Nevědí, o co přicházejí.

"Nechci zmatek." řekla najednou Sakura-sensei a já si pomyslel. A co já s tím? Byl to voprus, ale věděl jsem přímo, co tím myslí… a co po mě chce.
Udělal jsem pár rychlých a nenápadných gest na ty dva své kolegy a šel na věc,… i když jsem byl po pravdě dost otrávený.
"Kage Mane no Jutsu." na co je brát vážně. Chytím je i svou nejjednodušší klanovou technikou. Fakt otrava,…protože se mi to povedlo! Jejich obličeje zbledli, když zjistili, že se nemůžou hýbat! Pak jsem jen kývl na ostatní a jak Narumi tak Hikaru se postavili, každej k jednomu chycenému. Nenápadně samozřejmě. Lidi stejnak vycítili tak trochu nebezpečnou atmosféru a stáhli se pomalu do pozadí. Sakura-sensei mi hlavou naznačila ať se přesunu i s tou super kořistí ven z náměstí. Byl to voprus, ale když si to krásná a drsná žena přeje.

A tak se stalo, že jsme stáli v jedné zapadlé uličce a… povídali si jako ninjové. Prostě voprus.
"Co jste zač? A proč nás sledujete?" zeptala se Sakura-sensei a co nejjemněji naznačila svoji sílu. To v jejím případě znamená protáhnout si svoje pěsti o vedlejší zeď. S námi, kteří jsme hlídali únikové cesty, to už moc nehnulo, ale na naše hosty to udělalo značný dojem. Možná proto se jeden z nich dal do řeči.
"Jsme strá…áž toto...hoto mě…sta a…ptá…át by jsme se se mě…měli mi." moc statečně to sice neznělo ale bylo jasné, že nelže. Fakt otrava. Na poprvé a hned si spleteme nepřátele se spojenci. A že takový spojenci na vás zrovna valný dojem neudělají.
...
A tak já zrušil svoje jutsu, což byl dost voprus a Sakura-sensei se omlouvala a rovnou uvedla vše na pravou míru. Stále totiž byli trochu vyděšení, …upřímně se jim moc nedivím. Tři dospívající osoby s dospělým velitelem, který drtí na prvním setkání zdi… Tyhle myšlenky jsou docela otravný.
"Jsme Shinobi z Listové. Já jsem Sakura Haruno. A tohle jsou moji podřízení: Shimizu Nara, Hikaru Hyuuga a Narumi Uzumaki." řekla a na každého z nás při našem jméně ukázala dlaní.

Vysvětlování bylo hodně. Hibari-san,… vůdce této mírumilovné vesnice, nevypadal bůhví jak nadšeně, že nás vidí. Asi to nebyl jeho nápad nás sem pozvat. Podle mého pozorování ho k tomu spíš donutili jeho dva poradci, kteří stáli každý v jednom rohu v místnosti. Jejich maskované obličeje byly dost otravný. Obzvlášť, když u obou znázorňovala nějakou sprsklotinu kočky a lva. Znervózňovalo mě to a ne jen mě. Narumi z nich nedokázal spustit ty svý zvědavý modrý oči a stále jim mával před očima rukou. Asi aby se přesvědčil o tom, zda ho muži vidí nebo ne. Prostě voprus.

"Jste tu dřív, než jsme vás čekali, Sakura-san."
"Nepohybujeme se jako normální lidé." řekl Hikaru a prohrábla si svoje dlouhé hnědé vlasy. Jako by říkala nějakou novinku. Bohužel to svým způsobem vyznělo jako urážka našich zaměstnavatelů a tak jí Sakura-sensei dala menší pohlavek. Tady bude otrava.
"Omlouvám se. Moje podřízená jen chtěla připomenout, že se snažíme úkolu rychle zhostit. A také ho rychle vyřešit." řekla Sakura-sensei a bravurně vykličkovala z té napjaté situace, kdy už ty dva blbci v maskách chtěli vytasit meče u pasu. Asi je zvyklá krýt hlupáka. Ani nevím, proč jsem si vzpomněl na vůdce naší vesnice. Bože to je voprus.
"Jistě. A teď k věci." řekl Hibari-san a rozdal nám nějaké ty papíry s podrobnostmi, které jistě nebyli úplné. Lidi a zejména vůdci nic jen tak neprozradí. Rychle jsem to přejel očima a dvě kunoichi mě napodobily. Jen Narumimu to dělalo jisté potíže a tak jsem mu to raději otočil, jelikož to měl vzhůru nohama. Bez sebemenšího výstupu typu: vždyťjávím si to konečně přečetl a dával pozor. S ním je stejnak docela sranda. Jinak by to tu byl totální voprus.

Hikaru:
To, že Narumi byl zase pozadu, mě nikterak nerozházelo. Každý v něčem vyniká a v něčem úplně zanikne. U mladého Uzumakiho je stejný problém v myšlenkových pochodech jako u toho starého. No co, občas je to i docela vtipné. Jak se zdá Shimizu si to myslí taky, protože se zase culí Narumiho směrem. Na tenhle druh demence nikdy nic neřekne. Ať žije přátelství.
To na mě se takhle nikdy neusmál, blbec.
A to jsem se celej život tak snažila. Balit kluky byla vždycky moje specialita. Z Konohy nebyl nikdo, s kým bych nechodila alespoň těch pár týdnů. To je co? Mám i diář kam si zapisuju všechny svoje trofeje. Ale nemyslete si nic hroznýho, mně se všichni ti kluci líbili. A byla jsem s nimi ráda. Jen jsem prostě přelétavá no. A navíc mám ráda výzvy!

Byly tu ale i jisté výjimky, které prostě sbalit nešli, i kdybych se snažila sebevíc.
První je můj mladší bratr Hideki, tak to snad vysvětlovat nemusím.
Druhý je Yusuke, jasně je mladší ale o rok to neva. Navíc on byl věčně žádaná partie, vždy má kolem sebe tlupu holek. Ale když se podíváte pořádně je vidět, že má oči jen pro mou sestřenku Ayumi. Oba jsou tak naivně sladcí, když po sobě pokukují, ale nic neřeknou.
Třetí je náš Narumi. Ne, že by nebyl hezký… dokonce by se dala snést i ta jeho demence,… do určité míry. Ale jak to říct.
Zamilovanýho chlapa nesbalíš.
Obzvlášť, když je to někdo, kdo tak moc lpí na svých morálních zásadách a životních pravidlech. A je věrný jedné ženě… Dalo by se to říct i trochu specifikovaněji.
Zamilovanýho Uzumakiho nesbalíš.
Jo, to je výstižnější. Že má ta Misaki ale kliku. Uměla si to hold zařídit, i když osobně nechápu, co se Narumimu na ní líbí. Jasně, je moc hezká… možná i hezčí než já… tohle vystřihněte! Nikdo není hezčí než já. Ale chápete mě ne? Její povaha je pro dost odolné nátury, abych tak řekla. My holky to zvládáme ale, že jí snese i kluk… no, to páni.

Ze začátku, když jsem psala tabulku nedosažitelných kluků v mém věku, tam stálo ještě čtvrté jméno. Teď už je tak trochu vyškrtnuté. Protože… no, já… totiž, to bylo tak víte… já…… dobře byl to Shimizu! Stačí! Když on tam více méně neměl co dělat. Myslím jako v mém seznamu. On nebyl zamilovaný ani nekoukal po jedné holce, že by se styděl. On prostě byl jen zabržděnej idiot! A tím je pořád! A mě možná strašně štve fakt, že… no… já, že já mám… pro něj…
"Hikaru?" otázal se Narumi a položil mi ruku na rameno. Byl to snad jedinej chlap, u kterýho jsem si byla naprosto jistá, že je to jen gesto přátelství.
"Co se děje?" řekla jsem a podívala se mu do nádherně modrých očí. Potom, co nám byli sděleny všechny instrukce nás tři Sakura-sensei poslala ven na chodbu. Shimizu seděl kousek dál od nás v sedačce a spokojeně si chrupal. Nic jinýho ani nedělal…
"Vypadalo to, že už navždy zůstaneš u svých myšlenek ." řekl mi Narumi a pousmál se.
"Jediný komu by to vadilo, bys byl ty." řekla jsem a sklopila hlavu. Narumi se podíval s trochou naštvání po svém parťákovi a pak mě chytil za ruku.
"To není pravda." řekl a donutil mě zvednout hlavu prstem druhé ruky.
"Necháme toho, jo." řekla jsem a podívala se mu do očí. Pochopil a pokýval hlavou.
"Jak je libo." řekl jen a pousmál se. Byla jsem vděčná za to, že mě chytil za ruku. On byl sice hlupák, ale nebyl hloupej. Už před čase zjistil, z čeho mám ty svý záchvaty zoufalýho do sebe hledění. A kdykoliv jsem potřebovala, mohla jsem se o něj opřít. To byl muž mého gusta…jenže já ho nemilovala, ne tak jak bych chtěla… pousmála jsem se.
Já milovala toho blonďatýho, hnědookýho, ignoranskýho, věčně spícího blbce!

Překlad Jutsu:
Kage Mane no Jutsu - Stínová imitace