TpN: O mě se snažit (NE)musíš (24.část-poslední)

Misaki:
Musím být totálně retardovaná. Jinak si to neumím vysvětlit. Jasně byla jsem místy trochu mimo díky Narumiho přítomnosti, ale že až tak nebudu schopná pobírat, co se kolem mě děje, to jsem tedy nečekala. A to se mi začaly mlžit i vyřčená slova. Možná proto jsem vůbec nedokázala porozumět pravému smyslu poslední věty od svého idolu. Když jsem se však podívala po ostatních, překvapilo mě, že jejich pohledy jsou tolik podobné tomu mému zamilovaně zastřenému.
Co se to tu sakra děje?

A k tomu ten nečekaný útok za strany nepřítele! Ještě, že jsem dokázala zareagovat celkem pohotově! Sice jsem byla totálně zastíněna sebevražednou akcí Hikaru, ale i tak jsem na tom byla lépe než většina našich kolegů kolem. Zejména Nara Shimizu vypadal zmateně a… vystrašeně? To u něj nebylo moc obvyklé, ne-li vůbec viditelné. Pousmála jsem se, jelikož mi příčina došla ihned,… ale jen trošičku. Vzhledem k nevhodnosti situace jsem nemohla jen tak vytáhnout svůj potěšený škleb a tak jsem si rychle zakryla ústa rukou.
Hnědovlasá kráska Hyuuga Hikaru na tom nebyla dobře, to poznalo i moje nezkušené černé oko. Ale klidný obličej mého Narumiho a uvolněná tvář jeho nadřízené Sakury-san,… dokazovaly,… že si nemusím dělat příliš velké starosti. Ohrožení života bylo ten tam… škoda, že to nedošlo úplně všem.
Můj mladý Uzumaki na nic nečekal a těsně po zmizení dvou nepřátel vyrazil za svým partnerem ve zbrani, který bez jediného slova zmizel v oblaku kouře! Bylo jasné, k čemu se schyluje.

Shimizu:
Louka vystřídala hustý les. Vedla po ní jen jediná úzká cesta, která byla z poloviny zarostlá Lipnicí obecnou, což je nejběžnější druh trávy v téhle lokalitě. Hustá mlha stále neustupovala, jen místy se převalila a jemně ukázala něco skrytého ve své temně bílé slepotě. V dáli bylo možné, tedy na malou chvíli, zahlédnout jeden větší zanedbaný statek, který fungoval jako okraj hranice města, než zase navždy zmizel v bělostném nízkém oblaku. Dobytek se spokojeně a nevzrušeně pást za dřevěnou jednoduchou ohradou a jen pár větších jedinců zvedlo hlavu po mé zneklidněné osobě. Jejich zbarvení hnědo-černých fleků na bílém podkladě se zvláštním způsobem hodilo do rázu krajiny, která více méně zářila jen zelenou a bílou mléčnou oblohou.
Zatmění mé hlavy stále trvalo, ani trochu jsem se mu nebránil. Nechtěl jsem přemýšlet ba ani dělat to, co se přemýšlení vzdáleně podobalo, a přeci… Přeci jsem zdálky slyšel povědomí hlas. Hlas jemný a přitom naštvaný. Hlas, který vykřikoval mé jméno a jasnou prosbu. Což bylo otravný.
"Shimizu!" pak následovala tichá pauza. "Nedělej to, Shimizu!"
"Nepleť se do toho!"
"Jinak co?!" řekl mi zostra. "Víš, že ti to nedovolím!" dodal Narumi rozhodně.
"Budeš muset,… Uzumaki." oslovil jsem ho naschvál jen příjmením, což ho viditelně naštvalo. Alespoň něco se mi povedlo, pak jsem jen trval na svém. "Tohle se neodpouští!"
"Nenutím tě odpustit, jen říkám, že ti to nedovolím." hádal se nekompromisně dál Narumi.
"Zkus mě zastavit, Uzumaki!"
"Uklidni se, Shimizu! Tohle není nutné dělat." řekl a osobně mě ohromil, jak klidně se mnou mluvil. Bože, bylo to až k smíchu, jak dospěle se zrovna on choval, zatím co já… sakra děsnej voprus.
"Zabili jí… zabili. A ty je chceš nechat jít?!" křičel jsem dál svoje znechucení a narůstající vztek ve mně už přetékal. "Nechat je dál žít, jako to dělá tvůj naivní otec?!" co to sakra říkám, nechci to říkat a rozhodně ne jemu. Tohle nedopadne moc dobře, a jestli náhodou jo, budu si muset naflákat. "Ten, kterého navíc tak moc nesnášíš už roky a to dokonce za tenhle názor!"
"Sám víš, že to není řešení…" řekl jen Narumi a těžce vzdychl, jak to dřív nikdy neudělal.
"Takže… nakonec s ním vlastně souhlasíš… Souhlasíš s tímhle hloupým názorem velkýho korunovanýho šaška, kterého se tak moc snažíš překonat vlastní naivní hloupostí poslušného dítěte královské krve?!" bože, tohle jsem říct nechtěl a… ani neměl. Bohužel jsem se rozjel a moje pusa se nedala zastavit ani ovládat. "Nezbavíš se jí! Své krve se nikdy nezbavíš! Vždycky budeš jeho syn a vždycky s ním budeš jednou částí souhlasit! A vždycky…"
"Já vím." vypadlo z Narumiho tiše a zklamaně. Tohle jsem nečekal.
"Ty… víš?" opakoval jsem po něm překvapeně. "Tak proč sakra děláš pořád takový povyk a…"
"Je mi pak líp. Je to taková forma… úlevy." přiznal a trochu se pousmál v koutku úst.
"Já je zabiju,… Narumi." řekl jsem už klidněji, jelikož mi došla pozice mého dlouholetého partnera a přítele. Nechtěl, abych znal stejný pocit jako on. Teď jsem mu ale za jeho přítomnost a pomoc v jednom poděkovat nemohl. "Nestůj mi v cestě,… prosím."
"Ale nezabiješ…" řekl klidně a mávl na mě rukou malé školačky, která se zrovna ohnala po vose.
"Kde bereš sakra tu hloupou jistotu?" řekl jsem a chtě nechtě se musel pousmát. Narumi si mě prohlédl, jakoby nechápal moji otázku, která byla vcelku jednoduchá. Pak mu něco zábavného přeběhlo před očima a on se pobaveně ušklíbl. To už se mi nelíbilo, božská otrava.
"Hm,… stačilo jen zapojit mozek."
"Jestli chceš jen provokovat, můžeš schytat první ránu!"
"Zas tolik by sis fandit neměl." řekl Narumi a naschvál na mě ukázal svou dominantní rukou v gestu tytyty, co se dělá na malý usmrkance. Začíná mě zase vytáčet jen co je pravda.
"Možná jen ty se přeceňuješ,… Uzumaki."
"Jde s tebe strach, když nepoužíváš mozek, víš to?"
"Zvláštní, u tebe je to přesně naopak." tak tohle se mi k mému štěstí a znovu nalezenému klidu povedlo, přeci jen vím, jak ho naštvat. A u něj to teda není nic těžkého. Narumi jen naštvaně prsknul pár dalších bezvýznamných citoslovcí, než si rozmyslel ránu do mého obličeje.
"Tak mě vyslechni a uklidni se." řekl a díval se na mě dál obezřetně a napjatě. Pořád jsem měl v sobě zlost, kterou jsem si chtěl vybýt na těch dvou prohnaných vrazích. Tenhle typ lidí je voprus.
"Poslouchám… ale jen jednu minutu." oznámil jsem mu a čekal, co mi to jako hodlá říct. Jako by něco dokázalo ospravedlnit to, co udělali. Jakoby snad mohl zastavit mojí ruku vedenou k pomstě. Ať chce cokoliv, nemá šanci mě přesvědčit. Ničím mě nedonutí ustoupit a nepomstít mojí Hikaru a…
"Yuuka se netrefila,… Shimizu." řekl tiše Narumi až jsem nechtěl uvěřit, že správně slyším.
"Co… tím myslíš?" zeptal jsem se jako opařený. Cože to řekl?
"Ještě si nespojil hardware se softwarem?"
"Narumi!" křikl jsem, na ty jeho fóry vážně nebyl čas a moje nálada k tomu taky moc nepřidávala. Zdravá atmosféra se tak pomalu začala vytrácet s každým jeho hloupým šklebem a taky…
"Fajn, fajn. Takže jednodušeji… Hikaru žije." řekl a já na chvíli ztratil balanc. To je… ne to není…?
...
"Děláš si srandu… jak by…?"
"Naše chytrá kolegyně v posledním okamžiku ubránila smrtelná místa a profesionálně vybrala zbytek tak, aby jí co nejméně zranil." řekl mi na vysvětlenou Narumi a udělal lehký krok ke mně. Asi si všiml, že se mi tak nějak podlamují kolena. "To mě ale moc nepřekvapilo,… za to tvoje reakce…"
"To jen… já ne…" vypadlo ze mě, než jsem se totálně zhroutil na zem a začal zhluboka dýchat. Narumi se ke mně v mžiku dostal a začal mě konejšivě hladit na zádech jako malou školačku, co dostala kopačky. Mě ale bylo jedno, jak teď vypadám a i to že zrovna jemu dovolím, aby mi cuchal vlasy, což byla mimochodem jeho oblíbená činnost. Snažil jsem se zpracovat ten příval úlevy ale ve stoje a s klidným dechem to prostě nešlo. Ještě, že tu je jen tenhle blbec. To je otrava… sakra.
"Je klídek. To bude dobrý,… jen zhluboka dýchej." řekl mi lehce Narumi a po celou dobu, mého mužského zhroucení nad chybně označenou ztracenou láskou, jen mlčky klečel vedle mě.

Narumi:
Uteklo asi deset minut od doby, kdy jsem svého kolegu uvedl do stavu prozření. Nenesl to zrovna dobře, ale prokázal se jako pravý sportovec, když se postavil a dělal, že jsem mu celou dobu neutíral nos od nudlí a zbytečných slz. Tak přeci jenom má nějakou tu mužskou čest. Asi jsem ho uvedl do menších rozpaků, což byla sama o sobě dost humorná představa. Shimizu a humor. Už jen tohle slovní spojení dokázalo u mé maličkosti vyvolat záchvat smíchu. Teď jsem ale raději zachoval vážnou tvář, aby se zase nedostal do vraždícího módu, s menším rozdílem výběru oběti.
"Kde je vůbec ta mrcha?" zeptal se, když byl schopný na mě znova promluvit normálně a klidně vyhlášeného stratéga a citem pařezu. Bože, nesmím se začít smát. Tvař se vážně,… vááážně.
"Myslíš Yuuku? Ona i její oddaný milenec zmizeli."
"Nemůžeš je najít ani radarem?" zeptal se a pokračoval v upravování svého oděvu.
"Ne, zkoušel jsem to. Očividně má Yuuka stejnou, ale slabší schopnost rušení jako Kami-chan."
"A co ten? Utekl taky?" ptal se dál, ale to jsem jaksi čekal. Přeci jen to bylo u něj normální.
"Asi se snažil, ale Misaki ho v náhlém prozření docela dost agresivně chytila pískem… a zatím ještě nepustila, což jsem jí neměl odvahu vymlouvat." řekl jsem omluvně a podrbal se ve svých tmavých vlasech, což dalo mému kolegovi jasný signál, jak jsem na tom bídně. Co se týče vysněné ženy.
"Chápu." konstatoval jen Shimizu a raději nekomentoval můj chvilkový blažený obličej, který hold mívám pokaždé, když pomyslím na tu divokou rusovlásku. Tu, která je teď celá jen moje a strašně touží po tom co já. Jen obětí a polibky na její hebká ústa mě dokázaly dostat z tohoto hloupého místa. Daleko za hranice sladké a božské zahrady a… "Nepřijde ti to divný, že ho nevzala sebou." probralo mě náhlé prozření mého o mnoho chytřejšího kolegy. Je dobře, když se chová jako chodící knihovna.
"Asi jí došlo,… co vlastně provedl." řekl jsem jen na to a pokrčil rameny.
"Myslíš tu skutečnost, že to byl její mladší bráška, kdo napsal na jejich mrtvou matku vzkaz." takže moje lehké posuňky přeci jen náš drahý Shimizu pochopil. Už jsem si myslel, že přes veškerou tu jeho nesmyslnou pomstu, přehlídl pravý důvod naší cesty sem. Nezklamal, což je super.
"Ať tak či tak, muselo to být pro ni strašný zjištění." řekl jsem poněkud smutněji, než jsem původně zamýšlel. Přeci jen mi to tak nějak přišlo líto. "Nechápe a ani chápat nechce, to je smutný."
"Ty jí snad lituješ?" řekl Shimizu ledově ale klidným hlasem. Já na něj pohlédl a smířeně vzdychl.
"A co je na tom špatného?"
"Všechno." bylo mi okamžitě a nekompromisně odpovězeno, ale já se kvůli tomuhle svému názoru, který byl jen polovinou mé duše, nehodlal znovu pohádat a tak jsem jen pokýval hlavou a podíval se do dáli, ve které stejně nebylo nic vidět. Mlha jedna hloupá, pořád stěžovala výhled.
"Když to říkáš."
…
Měl jsem pocit uspokojení. Věděl jsem toho víc než můj o tolik chytřejší kolega, to bylo samo o sobě strašně matoucí ale i hřejivé. Na prsou mě začalo hřát, když jsem si dal dvě a dvě dohromady. Mlha kolem nás neměnila svojí hustotu, jen se stále vlekla a převalovala různě po zemi, jako by jí k ní přitahoval veliký magnet. Kdybych nebyl shinobi určitě bych chtěl dělat předpověď počasí. Meteorologie a klimatologie byly už na škole mými oblíbenými předměty, hmm… možná v příštím životě mě potká víc štěstí a klidu. A možná i méně slavný otec s normálními geny.
"Počkej, ty víš, proč to ten kluk udělal?" zeptal se mě v mém rozjímání Shimizu, určitě mu konečně zapadlo pár kousků skládačky. No byl trochu pozadu, ale vyčítat mu raději nic nebudu.
"Vždyť je to očividný."
"Jak pro koho."
"Nechtěl, aby ostatní znaly pravdu o smrti jeho matky." prozradil jsem, když už nebylo zbytí.
"Proč? To snad bylo tolik neúnosný, že udělal…" začal můj zmatený kolega a podrbal se na bolavém rameni, za které jsem ho před tím tak násilně chytil. Díval se před sebe a snažil se v mém obličeji najít tu správnou odpověď, která byla přitom celou dobu ukrytá v jeho chytré hlavě. Jako kdyby nad ním najednou někdo rozsvítil lampičku, udělal chápavý obličej. Já jen přikývl.
"Tak už ti to došlo."
"Na to, že byl dítě… Odvážný krok." přiznal příkře a podíval se do bílé mlhy.
"Jo. Museli ho to naučit,… co je největší potupou Shinobi." dodal jsem tiše a nespokojeně.
"Myslíš, že to pochopila i jeho sestra?"
"Pochybuju, že si to dokázala přiznat." řekl jsem popravdě, jelikož jsem si to nedokázal moc představit. Kdo by se vzdával vlastního důvodu. "Nejspíš proto ho tu nechala. Kami-chan představuje pravdu, které nechce čelit." pokračoval jsem tichým a jemným tónem. "Nemůže jí uznat, kdyby to udělala, rozpadl by se její svět. A jeho kousky by vytvořily svět nový."
"A to ona nechce, co." přitakal mi Shimizu a já byl rád, že už je zpátky v mém obraze. Já přikývl.
"Ne. Neměla by důvod se pak mstít svému otci a nám."
"Super. Měls mě nechat je zabít, alespoň by byl klid." řekl a zase hodil ten svůj ledový pohled směrem do neproniknutelné bílé stěny. Já se jen pousmál a raději si první poznámku nechal pro sebe.
"Nemám rád klid."
…
Chtěl jsem Shimizovi dopřát tak dlouhou pauzu, jak jen to bude možné, ale je fakt, že už jsem mu musel říct o tom, co nás čekalo. Přeci jen jsem tu senzibil jen já a tak bych měl hlásit všechno, co cítím, i když to občas vážně není příjemné. Pak jen poslouchám plky a hloupé poznámky. Ach jo, myslím, že když to budu natahovat, naše vzdálenost se jen zvětší, což se nebude líbit hlavně mému inteligentnímu a k tomu zamilovanému kolegovi. Mám to ale smůlu.
"Co teď?"
"Vrátíme se k ostatním." řekl Shimizu rozhodně, což jsem jaksi čekal. "Budou se chtít co nejrychleji vrátit do Konohy kvůli stavu Hikaru." to co dodal mi taky na náladě a kuráži moc nepřidalo. Tak do toho, Uzumaki. Musíš mu to oznámit. Posel dobrý i špatných správ je na scéně.
"Nóó…, to bude nejspíš trochu problém…" vysoukal jsem ze sebe nakonec. "Myslím ten návrat k ostatním." dodal jsem lehce a pohlédl na svého nervózního kolegu.
"A to proč?"
"Vyrazili bez nás… a to už před jedenácti minutami." prozradil jsem konečně a sledoval, jak rudne.
"Tak sakra proč tu ještě stojíme a čučíme?!" křikl na mě a rozběhl se zpět cestou, kterou sem tak zběsile přiběhl mezi přežvykující krávy. Já ho následoval a přitom se snažil o omluvu ve svém stylu.
"Nevím. Čekal jsem, že budeš chtít delší oddech. Dostat se do stavu klidu je někdy…"
"Blbče!" umlčel mě naštvaně Shimizu a začal se červenat. "Jdeme, veď a nespleť si laskavě směr!"
"Domu to zvládnu i poslepu." já se jen pobaveně dostal před něj. "Následuj mě, Sáhibe."

Hikaru:
Neproniknutelná a hluboká propast tmavé barvy mě ani trochu neuklidňovala. Byla jsem si jistá, že jsem ve stavu beztíže, který se každou vteřinou navíc měnil v nepříjemné bodání v žaludku. Snažila jsem se nadechnout, ale plíce se nechtěli sami od sebe hnout… něco jim sice pomáhalo v chodu, ale strašně mě z toho šimralo na hrudi,… na které jsem cítila něco studeného. To, že se mi vracel částečně hmat, na celé mé nevědomé situaci nic neměnilo. Na druhou stranu jsem víc informací ani nepotřebovala a pobírat si mi je taky nechtělo. Nebo spíš moje tělo je nezvládlo přijmout a správně zpracovat. Jak by řekl můj Shimizu, bylo to celé jedna velká otrava.
Temný tunel beze světla se pomalu měnil v bílou mlhu a mě pomalu docházelo, kde že se to už nějakou tu chvíli nacházím. Bezvědomí je zvláštní místo, ve kterém vás kupodivu nic nebolí ani nic netrápí, tak proč se tomu vlastně lidi tak brání? Jistě, možná proto, že chtějí bolest a velké problémy. Ale v tuhle chvíli asi každého napadne pravý opak.
Nechci nic řešit ani léčit bolavé srdce.
Jo, kdo by tohle nechtěl…?

Druhým smyslem, který přišel k sobě, byl sluch. V pokoji, kde mělo být ticho, se stále a pravidelně ozývalo hlasité pípání. Vyrušilo mě to a zároveň donutilo k mírnému probuzení. Vracela jsem se a moje vědomí vystupovalo na povrch. Myslela jsem, že první, co uvidím, bude hrana postele a taky menší čistou místnost s hadičkami a přístroji na udržování životních funkcí. Jak jsem se mýlila.
Můj ztřeštěný kolega mi připravil, na uvítanou, menší šok v podobě bílé velké obálky přilepené izolačkou k mému čelu. Lekla jsem se, házela hlavou sem tam a začala trochu zmatkovat, než se odlepila a skončila mi v klíně nápisem ke mně. Stálo na ní: Přečti si to dřív, než se vzbudí.
Nechápala jsem, co tím myslí a pak jsem se podívala na levou stranu místnosti. Seděl tam zlomený jak indiánský šíp a spal v té nejdivnější pozici, kterou jsem zatím viděla. Potěšilo mě to a zároveň uvedlo do mírných rozpaků. Shimizu sice nechrápal ale jeho nádech a výdech bych mohla poslouchat hodiny a dívat se na něj jak uvolněně spí taky. Najednou jsem měla nutkání ho vzbudit, ale vzpomněla jsem si na dopis v ruce a na radu od Narumiho. Rozhodla jsem se, že ho tedy poslechnu a budu se řídit jeho prosbou. Hned jak jsem vyndala škrabopis, jsem věděla, že to nebude jen tak něco. Narumi se vážně snažil sdělit mi něco důležitého. A tak jsem se dala do čtení.

Zrudla jsem hned u druhé věty, kdy mi Narumi oznamoval, co se stalo potom, když jsem…
Pane Bože, Shimizu Naro. Co mi to děláš?
Najednou se mému dechu přitížilo a mě poskočilo instinktivně srdce. Sakra, jak s ním teď budu moc vůbec mluvit normálně. Nechci dělat, že to nevím, jasně… využiju toho všeho, co vím. Shimizu.
"Shimizu?" řekla jsem a zvýšila trochu hlas. "No tak vstávej, Naro!"
"Co-co je…?" řekl rozespale, ale oči neotevřel. Asi měl za to, že se mu něco zdá. Já na to nedbala a pokračovala ve svém výslechu alá můj otec velikán. To vždycky zabralo.
"Co tady děláš?"
"Hlídám tě, co jinýho." přiznal bez obalu, ale mluvil stále jako by byl napůl ve snovém světě.
"Nechceš už konečně otevřít oči?" vyčetla jsem mu a snažila se moc nehýbat, přeci jen jsem byla vážně zraněná a potrhat si stehy nebyl moc chytrý nápad. Tu bolest raději znovu nechci pocítit.
"Jsem unavenej a navíc… tohle je jen sen."
"Není… A jestli mi nevěříš tak tě políbím." kousla jsem se do rtu a čekala, co na to řekne. Nechtěla jsem to říct tak narovinu, ale nenapadlo mě nic lepšího, jak ho dostat do světa reality. Ty jeho napůl odpovědi ze světa neživých věcí mě začali iritovat. Bohužel jsem nemohla vstát a jednu mu vrazit.
"Jasnej důkaz toho, že sním."
"Proč… si to myslíš?" řekla jsem poněkud nesměleji. Jestli je vážně napůl mimo, mohl by mi dát jasnou odpověď, co ke mně vlastně cítí a nemusela bych to z něj dolovat, když bdí. Trochu vzdychl a jemně mu zrudly tváře, což jsem měla pokládat za varování a ne jako nepřítomnou grimasu.
"Protože tak krásná žena jako ty by líbala někoho jako já jen ve snu."
"Bože můj! Kdybys nebyl pořád takovej pařez, všimnul by sis,… že si jedinej chlap,… kterýho jsem kdy chtěla." křikla jsem na něj, protože už jsem neměla sílu hrát tuhle hloupou hru, kdy povětšinou já všechno vsázím a taky všechno prohrávám, to on raději uhýbá a vzdává se předem, než aby se pokusil alespoň trochu zabojovat! Zabojovat o moji přízeň a já bych víc nepotřebovala k tomu, abych…
"Bohužel jsem… Pařez." řekl najednou a otevřel pomalu oči, načež mi došlo, že tak úplně mimo nebyl. Podrazil mě a ještě si se mnou hrát na hlupáka! Idiot, jak se opovažuje uvádět mě do rozpaků! Podrbal se nervózně na hlavě a pak vstal a protáhl se. Já jsem jen zaraženě seděla a snažila se svými vlasy zakrýt svojí rudou usvědčenou tvář. Měl mě v hrsti.

"Ty- ty jsi celou dobu vnímal?" řekla jsem naštvaně a neměla vůbec odvahu se mu podívat do očí.
"Celou dobu ne." přiznal a nevypadal na to, že by se mi chtěl smát nebo něco podobnému smíchu.
"A od… od kdy jako?"
"Od té věty s trestným polibkem." řekl a dál se, se stejným zarudlým obličejem koukal z okna nemocničního pokoje, kde vážně celou dobu čekal, až se proberu. Já jsem to už nedokázala vydržet. To hloupé ticho mezi námi jsem musela prolomit, až už mi dá jakoukoliv odpověď, nejsem schopná tohle nadále snášet, tu nejistotu a bezmoc nevědět si rady. Chci pravdu a chci ji hned.
"Budeš… budeš se mi smát nebo… mě odmítneš nějakou tou svojí necitelnou hláškou?"
"Popravdě,… nevím, co mám teď udělat nebo říct." řekl mi tiše a stále na mě nestočil svůj pohled.
"Ale ty musíš, Shimizu!" křikla jsem zoufale. "Musíš mi dát nějakou jistotu. Nějakou… nápovědu, abych věděla, co dělat dál. Jak se chovat dál… chovat k tobě." možná jsem se jeho odpovědi jen strašně bála. Určitě jsem se jí bála, protože mi měla změnit život. "Ať už mě chceš nebo nechceš."
"Jdeš rovnou k věci." řekl si pro sebe a trochu se pousmál. Vynadal bych mu za to, ale tohle byl jeden z jeho smutných úsměvů… tohle nebylo nic provokativního a… tak jsem pokračovala.
"Teď je prostě ta chvíle, kdy mi musíš říct pravdu."
"Ať je jakákoliv?" řekl a poprvé za celou dobu se na mě konečně podíval svýma hnědýma očima.
"Ano." oznámila jsem rozhodně a nehodlala ustoupit. Ani jeho nenechám ustoupit!
"Jsi si jistá?"
"Jsem." řekla jsem mu a vyčkávala, co jeho zkoumavý pohled tak moc hledá. Možná se taky bojí.
…
"Podle všech mých myšlenek, které mi za ty poslední čtyři dny strávené vedle tebe proletěly hlavou, ti můžu dát jedinou stoprocentní jistotu, Hikaru." vypadlo z Shimizua nakonec a udělal krok blíž k mé posteli. Já na něj jen dál napjatě hleděla stále se domáhajíc odpovědi.
"Tak mi ji už dej."
Prosím, už mi řekni sakra pravdu, Shimizu. Teď a tady se rozhodni a vynes ortel.

"Chci tě vedle sebe, Hikaru… Upřímně takovou holku mi bude závidět celá vesnice, což… je překvapivě velmi… příjemná myšlenka." řekl a raději svůj nervózní obličej obrátil kousek do strany.
"Ty- ty chceš, abych…?" nebyla jsem schopná slova, ale to zřejmě nevadilo. Moje rudá tvář říkala vše.
"Jo, chci."
"To… to je něco na co se musíš zeptat celou větou, ty tupče!" řekla jsem napůl štastně a napůl naštvaně. Překvapil mě a zároveň nutil mojí tvář, aby se začala vařit. Takhle zastarale knižně mě požádal o to, abych s ním chodila,… bože ten je neskutečnej.
"Dobře, dobře." řekl a odkašlal si. Na odvaze mu to ale moc nepřidalo. "Chtěla… chtěla by si chodit s Pařezem…?" Stále mu trochu poskakoval hlas. "Teda… jako myslel jsem…"
"Jo chtěla." přerušila jsem ho odvážně a dívala se mu svůdně do očí, které jasně říkaly, ať trochu uberu a nevybalím na něj hned všechny milenecké polohy. Pousmála jsem se, když se kousl do rtu.
"V tomhle… se moc nevyznám, tak buď shovívavá,… prosím."
"Shovívavá jsem byla do teď. Takže teď pojď sem!" zavelela jsem ochotná riskovat a vzít si hned to, po čem jsem toužila už několik dlouhých let. Trochu se lekl.
"Cože?"
"No pohni!" řekla jsem nekompromisně a ukázala mu, kam se má posadit. Shimizu jen vzdychl.
"No, to ten náš vztah tedy hezky začíná. Nebudeš chtít, abych ti dělal sluhu nebo něco podo…" ve chvíli kdy se posadil na postel jen kousek ode mě, jsem na nic nečekala a přitáhla si jeho obličej k tomu svému. Svoje nedočkavé rty jsem přitiskla k těm jeho a čekala jsem, co udělá. Po chvilce strnulosti mi jemně začal můj polibek oplácet a to takovým způsobem, že jsem málem vyletěla z kůže a vzlétla do nebe mezi anděly. Teď už to nemůže vrátit, líbal mě a to sám od sebe, dokonce mě vzal za bradu a sám si mě u sebe přidržoval. To je mi ale nestyda, můj Pařez se nezdá.
...
"Vztahy a romantika ti moc nejdou ale… já jsem dobrý učitel, věř mi." řekla jsem, když jsem znovu mohla dýchat a objala ho kolem krku, přičemž jsem si položila čelo na to jeho. Shimizu se jen pousmál a ještě s doznívajícími rudými flíčky na tvářích. Jeho rty byly tak moc sladké, že jsem chtěla víc.
"O tom nepochybuju." řekl mi a myslel si, že vyhrál a nic víc. Já ale měla eso v rukávu. Jednou rukou jsem ho pustila a sáhla pod peřinu, kam jsem schovala dopis se zajímavou zprávou od Narumiho. Párkrát jsem mu s ním zamávala před obličejem, než jsem se potěšeně usmála.
"Jo, a můžeš mi nějak objasnit tohle?" řekla jsem a jeho zmatený obličej rychle vystřídal nervózně zarudlý. To asi ve chvíli, kdy jsem mu ho s napodobujícím hlubokým hlasem našeho kolegy, začala nahlas předčítat. Nikdy nezapomenu na to, jak se mi ho po celou dobu snažil celý nervózní sebrat a to s myšlenkou pomsty našemu týmovému partnerovi. Chudák Narumi.

Netušila jsem, co teď bude dál… ani to, jak hodlá Naruto-sama vyřešit tu nepříjemnost, že nám dva hlavní vrazi utekli beze stop někam za hranice. Netušila jsem ani, jak bude vlastně probíhat náš vztah s teď už jen mým Shimizuem. Chtěla jsem to ale nechat volně plynout.
Stačila mi jediná myšlenka, že chce, abych byla jen jeho,… abych dál stále vedle něj. To pro mě byl jako dar z nebes. To mi stačilo ke štěstí a k dalším pár letům úspěšného života jako kunoichi. Pohled do jeho obličeje, který jasně říkal, že mu na mně záleží, mě neskutečně zahříval u srdce. Dokonce se nechal držet i za ruku, když semnou chodil po Konoze, což neměl moc v lásce kvůli okolním čumilům,… ale kvůli mně to udělal. Nic jiného jsem nepotřebovala. Nic jiného jsem nechtěla. Jen stát navěky ruku v ruce a nechat se objímat a líbat od mého vysněného a stále se neměnícího Pařezu.

Konec.